|
Přepadení
Snad poprvé v životě Jirka doufal, že se mu podaří setkat se strýcem Bořivojem. Přestože spěchali, jak nejvíce mohli, strýce už na babiččině zámečku nezastihli. Od služebné se dozvěděli, že se baron Břich příliš nezdržel. Odjel se svou družinou o půl jedenácté. Během následující minuty už Jirka a princ stáli před paní Sibylou a líčili jí, co se přihodilo v Gregornu. Jejich rozhovor vyslechla samozřejmě i Kára, která se nenápadně vplížila do babiččina pokoje hned za nimi.
„Škoda, že Bořivoj odjel,“ povzdechla si babička, když skončili. „Říkal, že má v plánu nasednout na první loď do Konečků. Touhle dobou už nejspíš Gregorn opustil. Aspoň jednou by byl nějaký užitek z těch vojáků, kteří ho doprovázejí na každém kroku.“
„Tak co budeme dělat?“ zeptal se netrpělivě Jirka.
„To si musíme pořádně rozmyslet,“ odpověděla mu znepokojeně babička. „A jsi si jistý, Michale, že to byl opravdu generál Rafael?“ obrátila se vzápětí na prince.
„Jsem si naprosto jistý. Naposledy jsem ho viděl letos v únoru. Moji vychovatelé mě na něho ještě upozornili, abych si ho pořádně prohlédl. A protože bylo zřejmé, že ten člověk se mě pokusí v blízké budoucnosti zavraždit, zapamatoval jsem si jeho tvář opravdu důkladně. Mohu na něho kdykoli ukázat. Můžeme se, třeba ještě dnes, vrátit do Gregornu a zatknout ho.“
„Ty se mnou do Gregornu jet nemůžeš. Můžeme si být naprosto jisti, že generál Rafael by tě okamžitě poznal, kdyby zahlédl tvoji tvář. A jeho podřízení nejspíš také. Proto odedneška nesmíš opouštět dům.“
„Já jsem si toho Rafaela dnes pořádně prohlédl. Určitě bych ho poznal,“ přihlásil se o slovo Jirka. „A mě nikdo z těch špiónů nezná. Takže ho můžu klidně identifikovat.“
Babička se na Jirku dlouze podívala. Pak k němu promluvila a v jejím hlase byly znát obavy: „Jestli nepřijdeme na lepší způsob, tak možná budeš opravdu muset se mnou do Gegornu.“
Jirka se usmál, podíval se na Kláru a zatvářil se důležitě.
„Ze všeho nejdřív ale nepíšu dopis Bořivojovi,“ pokračovala mezitím paní Sibyla. „Aby co nejrychleji přijel a přivedl s sebou dostatek vojáků.“
„Tak dlouho ale čekat nemůžeme,“ skočil jí opět do řeči Jirka. „Podle toho, co jsem zaslechl, chce se ten Rafael zítra večer někam přemístit. Než se sem dostane strýc se svými vojáky, bude už nejspíš dávno fuč.“
„To samozřejmě vím,“ řekla babička a zpražila ho pohledem. „Bořivoje s vojáky ale budeme možná potřebovat později. Až budeme vězně převážet. Máte někdo ještě nějaké důležité připomínky?“ dodala a podívala se tázavě na prince.
„Snad jen jednu věc,“ reagoval na její pohled princ. „Už jsem o tom hovořil s Jirkou. Myslím si, že generál Rafael má v Gregornu nějakého vlivného spojence.“
„Ano. V tom s tebou souhlasím. V této záležitosti nemůžeme věřit nikomu.“
Ještě dobrou hodinu pokračovala porada v babiččině pokoji. Všichni přítomní se snažili vymyslet co nejlepší plán, ale nic převratného je nenapadlo.
„Já teď napíšu dopis Bořivojovi a po večeři se ještě naposled poradíme, co podnikneme,“ uzavřela tuto diskuzi babička.
Večer se opět všichni sešli v babiččině pokoji. Hned na úvod shrnula paní Sibyla jejich dosavadní návrhy. „Takže náš prozatím nejlepší plán je, že zítra ráno se vypravíme s Jirkou a s mým sluhou Matějem do Gregornu. Tam se pokusíme vypátrat úkryt generála Rafaela. Pak ho pod nějakou záminkou necháme zatknout. Shodli jsme se, že nevíme komu v Gregornu můžeme věřit, takže o přítomnosti generála raději nebudeme nikoho informovat. Má ještě někdo nějaký nápad?“
Nastala dlouhá pauza, kdy se všichni přítomní snažili na poslední chvíli něco vymyslet.
„Já bych také chtěla jet s vámi do Gregornu,“ ozvala se Klára, která nemohla při poradě chybět. „Mohla bych třeba toho generála tajně sledovat, až ho vypátráme.“
Babička její návrh ale rezolutně zamítla: „O sledování se postará Matěj. Ty zůstaneš doma s Michalem. Budete se spolu učit.“
Protože žádný další návrh už nepadl, rozhodla se paní Sibyla poradu ukončit. Než se ale stačili všichni rozejít, položila Klára babičce ještě jednu otázku: „A co tu vlastně chtěl strýc Bořivoj dnes dopoledne?“
„Nic důležitého,“ odpověděla jí babička. „Hlavně se chtěl poradit, ohledně správy mých statků. Také mi povyprávěl nějaké drby z Krakoru a přímořských dílů. Snad jen jedna novinka by tě mohla zajímat, Kláro. Cestou sem potkal Bořivoj správce z panství barona Zamoryho. Zastavili se na kus řeči. Brzy se od něho dozvěděl, že dnes má navštívit lovecký zámeček jeho pána samotná princezna Luisa. Princezna přijala baronovo pozvání na výlet do hor. Zítra dopoledne jí chce baron ukázat Mlžné vodopády. Vyjet chtějí už za úsvitu, jen v doprovodu malého množství sloužících.“
„A kde leží ten baronův zámeček?“ zeptala se okamžitě Klára, kterou zpráva o princezně velmi zaujala.
„Nedaleko odsud. Kousek na jih od nás.“
„Tak to toho barona Zamoryho jistě dobře znáš, když jste vlastně sousedé?“ zajímalo Kláru.
„Znala jsem jeho otce. O mladém baronovi toho ale moc nevím. On tráví většinu času v Krakoru u dvora. Slyšela jsem, že má pověst dvorního floutka, lehkomyslného mladíka, kterého zajímá jen zábava.“
„A babi, byla jsi někdy u těch Mlžných vodopádů? Jsou daleko odsud?“
„Byla jsem tam s vaším dědečkem Augustýnem. Už je to ale dávno. Je to odsud dobrých pět hodin jízdy na koni. A cože máš najednou tolik otázek? Nechystáš nějakou neplechu?“ dodala babička podezíravě.
„Nic nechystám. Jen mě napadlo, že bychom si také někdy mohli udělat výlet k těm vodopádům. Když se o ně zajímá i princezna Luisa, tak budou jistě nádherné.“
Dál už se raději Klára nevyptávala a opustila pokoj. Nechtěla u babičky vzbudit ještě větší podezření. Přestože svou babičku ujistila o opaku, ve skutečnosti už Klára začala vymýšlet odvážný plán. „Jirka se bude v Gregornu bavit chytáním špiónů a já mám celý den strávit učením. Tak to určitě,“ pomyslela si rozhořčeně. „Já si také umím najít lepší zábavu.“
Zbytek večera strávila Klára přípravami. Nachystala si svůj luk a šípy, které pořádně zkontrolovala, zda jsou v naprostém pořádku. Na stolek si připravila své nejlepší šaty, aby měla vše ráno pěkně při ruce. Než šla spát, promluvila si s Divoškou, aby zrušila dnešní noční setkání. Nebo spíš aby ho přeložila až na ráno. Zároveň Divošku poprosila, zda by pro ni nezjistila dvě důležité věcí. Kde jsou Mlžné vodopády a zámeček barona Zamoryho.
Ráno Klára předstírala, že tvrdě spí, takže se s babičkou a Jirkou, kteří opustili dům ještě za ranního šera, ani nerozloučila. Sotva však uslyšela odjíždět kočár, vyskočila z postele a rychle se oblékla. Na svůj polštář položila dopis pro prince Michaela, ve kterém stručně vysvětlila, že se rozhodla vyjít si na výlet. Popadla luk a oknem se vyplížila ze svého pokoje. Přeběhla kolem stájí a zmizela v lese. Na borůvčím pokryté mýtině už na ni čekala Divoška. Po přivítání se Klára bez okolků usadila na jejím krku a chvíli nato už letěly těsně nad vrcholky stromů. Výš se letět neodvažovaly, aby snížily riziko, že je někdo zahlédne. Divoška se také snažila zdaleka vyhýbat všem obydleným místům. Proto dorazily na místo, které si v noci vyhlédla, až za nějakých dvacet minut. Během letu se snažila Klára Divošce vysvětlit, kdo je to vlastně ta princezna, a proč se s ní chce setkat.
„A víš jistě, že tudy musejí projet,“ zeptala se pro jistotu Klára, když s ní Divoška přistála na mýtině poblíž lesní cesty.
„Docela jistě. Tohle je jediná cesta, která vede k vodopádům,“ ujistila ji Divoška. A než Klára stačila položit další otázku, zeptala se jí zvědavě: „Mohla bys mi ukázat, jak se střílí z toho tvého luku?“
„Hned ti to předvedu. Dobře se dívej,“ odpověděla sebejistě Klára a zároveň se rozhlížela kolem. Hledala nějaký vhodný cíl. „Vidíš ten pařez,“ ukázala Klára na částečně ztrouchnivělý pařez, vzdálený asi osmdesát kroků. V příštím okamžiku natáhla luk a vypustila šíp. Další dva následovaly v rychlém sledu. Všechny tři šípy se zabodly těsně vedle sebe do středu pařezu.
„Tak co? Myslíš, že bych se dokázala uživit lovením zvěře?“
„S tím lukem jsi opravdu nebezpečná,“ odpověděla uznale Divoška. „Ale abys byla dobrým lovcem, musíš se ještě naučit spoustu jiných věcí. Například stopování, plížení, číhání v úkrytu a podobně.“
„Tak to se raději budu živit jinak. Třeba bych mohla předvádět cvičeného draka v nějakém cirkuse.“
Divoška pochopila, že si z ní Klára utahuje. Pomalu už začínala přicházet na chuť lidskému smyslu pro humor. Proto se neurazila, jak by se stalo ještě před pár týdny. Místo toho pohotově odpověděla: „To spíš já bych mohla předvádět cvičeného člověka. Určitě bych tě dokázala naučit několik pěkných kousků.“
Klára se její odpovědi srdečně zasmála. Ještě chvilku se s Divoškou vzájemně škádlily. Potom ale Divoška prohlásila, že už je unavená, protože byla celou noc vzhůru. Popřála Kláře dobrý lov a odletěla k horám.
Klára osaměla. Vyslala ještě pár šípů směrem k pařezu a pak se rozhodla trošku se porozhlédnout po okolí. Obešla mýtinu a zastavila se na cestě. Rozhlédla se a zjistila, že cesta západně od ní je něčím zatarasená. Pomalým krokem se vydala k tomu místu. Brzy bezpečně poznala, že přes cestu leží vyvrácený strom. Podle zcela uschlého jehličí Klára usoudila, že tu leží už od zimy. Napadlo ji, že ta cesta asi nebude příliš často používaná. V duchu poděkovala Divošce, že vybrala tak vynikající místo. „Tady bude muset princeznin průvod na chvilku zastavit, aby odvalili ten kmen. Budu mít tedy dost času, abych princeznu zaujala,“ pomyslela si. „Nemělo by to být těžké. Je známo, že princezna Luisa má ráda lukostřelbu. Až mě uvidí střílet, jistě si semnou bude chtít popovídat.“
Po obhlídce se Klára vrátila na mýtinu, aby z pařezu vytahala svoje šípy. Přitom si uvědomila, že na měkkém trávníku zanechala Divoška hluboké stopy. Příští půlhodinku strávila zahlazováním Divoščiných stop. Do příjezdu princezny ale pořád zbývalo několik dlouhých hodin. Klára předpokládala, že se neukáže dřív, jak o desáté. Tento čas se proto rozhodla strávit nacvičováním lukostřelby. I když se dokázala vždy strefit přesně tam, kam si přála, pořád bylo co vylepšovat. Už pár měsíců trénovala hlavně rychlost střelby. Snažila se co nejrychleji vytáhnout šíp, nasadit ho na tětivu, zamířit a vystřelit. Už nyní se jí dařilo vypouštět své šípy za sebou v kraťoučkých intervalech. To jí ale nestačilo. Nejraději by docílila toho, aby druhý šíp stačila vypustit dříve, než dopadne ten první.
Pařez už byl od Klářiných šípů celý rozstřílený. Přibližně před hodinou ji přestal její trénink bavit a jen netrpělivě vyhlížela princeznin příjezd. Bylo už hodně po desáté a pořád nic. Kláry se začaly zmocňovat pochybnosti. „Třeba si to princezna s tím výletem rozmyslela a já tu zbytečně ztrácím čas. Nebo pojedu někudy jinudy.“ Potom si ale uvědomila, že princezna možná jen nerada časně ráno vstáná. Než se taková princezna nastrojí, upraví, nasnídá a připraví na cestu, tak to může chvilku trvat. A nebo je mohla zdržet nějaká překážka na cestě. Rozhodla se proto počkat ještě alespoň hodinku.
Konečně něco zaslechla. Vyskočila na nohy a pozorně naslouchala. Za chvíli si byla jistá. Od východu se k ní blížilo několik jezdců. Rozběhla se k okraji mýtiny. Zastavila se přibližně dvacet kroků od vyvráceného stromu. Odsud netrpělivě vyhlížela zpět. Koně se přiblížili. Nejdříve se zpoza záhybu cesty vynořil jeden jezdec, kus za ním další dva a pak i kočár tažený čtyřmi koňmi. Když se průvod více přiblížil, dokázala Klára rozpoznat, že za kočárem jedou další čtyři jezdci, kteří za sebou vedou dva náhradní jezdecké koně. Tito muži nebyli ozbrojeni, takže Klára usoudila, že to budou sluhové. „Tu princeznu doprovází nějak malá družina. To i strýc Bořivoj si s sebou bere většinou víc lidí,“ pomyslela si znepokojeně Klára, když ji kočár míjel. V následujícím okamžiku přitáhl kočí opratě a kočár zastavil. Klára popošla o několik kroků a zastavila se nedaleko dvířek od kočáru. Jeden jezdec zatím seskočil z koně a spěchal ke kočáru. Dvířka se otevřela a vystoupil z nich elegantní, asi třicetiletý muž. Kláry si nevšímal a obrátil se k přicházejícímu muži.
„Pane barone, před námi nám zahradil cestu vyvrácený strom,“ nahlásil jezdec. „Bude chvilku trvat, než se nám ho podaří odstranit.“
„Snažte se, aby to bylo co nejdříve. Už teď máme malé zpoždění, oproti původnímu plánu,“ přikázal baron a obrátil se ke kočáru.
„Přeji vám pěkné dopoledne, pane barone,“ ozvala se Klára, kterou trošku zlobilo, že ji všichni naprosto přehlížejí. Tím se jí přeci jen podařilo upoutat baronovu pozornost.
„Mohla bys, holčičko, zaběhnout za svým otcem, aby nám s tím stromem pomohl?“ obrátil se na ni.
Kláru ještě víc rozzlobilo, že jí baron ani neodpověděl na pozdrav a tak jen odsekla: „Ne, to bych nemohla.“ Když ale zahlédla jeho přísný pohled, raději vysvětlila: „Jsem tu bohužel úplně sama. Není tu se mnou žádný dospělý.“
„Aha,“ zabručel baron a otočil se ke Kláře zády.
Záclona na kočárovém okénku se mírně poodkryla. Klára zaslechla, jak baron potichu mluví k někomu uvnitř: „Přes cestu leží strom, vaše Jasnosti. Potrvá chvíli, než ho mí lidé odklidí.“
„Aspoň se můžeme na chvíli projít po okolí. Krátká procházka lesem nám jen prospěje.“
„Jak si vaše Jasnost přeje,“ uklonil se mírně baron, dvorně otevřel dvířka a nabídl dámě v kočáru své rámě.
Klára upřeně zírala ke kočáru. Za okamžik spatří slavnou princeznu Luisu. Rychle se snažila ještě jednou v duchu zopakovat všechny zásady správného chování, které jí vštěpovala prateta Eleonóra. Byla sice trošku vystrašená, spíše u ní ale převládala zvědavost.
To už ale princezna Luisa ladně vystoupila z kočáru, zhluboka se nadechla a se zájmem se rozhlédla kolem. Její pohled spočinul na Kláře. „To je ta dívka, pane Zamory, se kterou jste mluvil?“ zeptala se princezna.
„Ano, vaše Jasnosti,“ zlehka přikývl baron Zamory.
„Pojď blíž, děvče a představ se nám,“ obrátila se s úsměvem na Kláru princezna.
Klára k ní přispěchala, předvedla před princeznou uctivé pukrle a zdvořile ji pozdravila. Hned nato se představila: „Jmenuji se Klára Zámořská, vaše Jasnosti.“
„Ty víš, kdo jsem?“ zeptala se princezna se zájmem.
„Ano. Viděla jsem vás v Krakoru,“ odpověděla nejistě Klára. „Byla jsem sice od vás hodně daleko, ale myslím, že jste princezna Luisa.“
„Ano, já jsem opravdu princezna Luisa. A co tady vlastně děláš, Kláro. Sama uprostřed lesa.“
„Já jsem tu na návštěvě u babičky,“ rozpovídala se Klára. „Babička ale dnes musela odjet do Gregornu a tak jsem si vyšla na procházku do lesa.“
„Jezdíš často ke své babičce na návštěvu?“ zajímalo pro změnu barona.
„Ano, ale tady jsem poprvé. Většinou ji navštěvuji na hradě Břich.“
„Tvoje babička je ve službách barona Břicha?“ podivil se baron Zamory.
„Ne. Moje babička je paní Sibyla Břichová. Matka strýce Bořivoje,“ zaprotestovala Klára.
„Takže ty musíš být dcera Kateřiny,“ pochopil baron a poprvé se na Kláru usmál. Pozorně si Kláru prohlédl. „Znal jsem tvoji maminku. Měl jsem si toho všimnout dřív. Jsi jí úžasně podobná. Lovecký zámeček baronky Břichové je ale, pokud vím, dost daleko odsud. Co děláš sama tak daleko od domu?“ dodal znepokojeně.
„Vlastně jsem si chtěla v klidu o samotě cvičit lukostřelbu,“ začala vysvětlovat Klára. „V Konečkách se totiž každý rok koná soutěž v lukostřelbě. Rozhodla jsem se, že letos tu soutěž vyhraji. Chci ale, aby to pro všechny bylo nečekané překvapení. Proto tu tajně trénuji.“
Baron Zamory se její odpovědi vesele zasmál a ani princezna Luisa nedokázala zachovat klidný výraz ve tváři. „Ty si musíš opravdu věřit, když si troufáš porazit všechny vojáky z pevnosti,“ podotkl se smíchem baron.
„To ano,“ připustila Klára. „A oprávněně. Ve střelbě jsem totiž u nás v Severním díle nejlepší.“
Tentokrát vyprskla smíchy i princezna. Klára se zatvářila dotčeně. „Jestli dovolíte, princezno, mohu vám svou střeleckou dovednost předvést,“ navrhla bez ostychu.
„Tady baron Zamory je vynikající lukostřelec. Možná, že by neodmítl, utkat se s nejlepší lukostřelkyní Severního dílu,“ souhlasila vesele princezna Luisa, když se dosmála.
„Než si ale nechám vybalit svůj luk, trošku si tě vyzkouším, Kláro,“ zazubil se baron Zamory. „Vidíš támhle tu jedli? Dokázala bys zasáhnout její kmen?“ Přitom ukázal na vzrostlý strom nějakých třicet pět metrů od nich.
Klára jen pokrčila rameny. „To je příliš jednoduché, pane barone. Podívejte se prosím támhle na druhou stranu mýtiny. Na okraji lesa tam roste asi dvoumetrový stromek.“ Klára ukázala rukou na stromek vzdálený dobrých sto metrů. Jeho kmínek z té vzdálenosti připomínal tenoučkou čárku.
„Ten nemůžeš trefit,“ zapochyboval baron, když pochopil, na co Klára ukazuje.
Klára si místo odpovědi jen urovnala svůj toulec a chopila se luku. V rychlém sledu zasvištěly vzduchem čtyři šípy. Postupně se zabodávaly do kmínku, odspoda nahoru, ve vzdálenosti na dlaň od sebe. Posledním šípem rozštípla Klára stromek, takže obě jeho poloviny od sebe prudce odskočily.
Barona Zamoryho rychle smích přešel. S úžasem hleděl střídavě na Kláru a na rozpůlený stromek. I princezna na ni nevěřícně zírala. Rozhostilo se ticho.
„Ještě jsme ale nedohodli sázky. O co budeme soutěžit. Co takhle o sto zlatých?“ navrhla vesele Klára a triumfálně se na barona usmála.
Její návrh konečně prolomil baronovo mlčení. „Obávám se, že dnes se s vámi nemohu utkat, slečno Kláro,“ řekl baron a dvorně se Kláře uklonil. „Můj měšec by takové plenění neunesl. Uznávám, že jste nejlepší lukostřelkyní v království.“
„Mohla bych se cítit dotčená,“ obrátila se na barona vesele princezna. „Ještě před chvílí jste to samé prohlašoval o mě. Nemohu se ale s vámi přít před Klárou. Jistě by mě vyzvala, abych se s ní o ten titul utkala. A vzhledem k toku, že jsem princezna, tak by se vsadila alespoň o tisíc zlatých.“
Všichni tři se pak vydali k rozštípnutému stromku, aby si z blízka prohlédli Klářiny zásahy. Princezna ani baron neskrývali svůj obdiv. Po chvíli bylo ale lukostřelecké téma vyčerpáno. Baron Zamory navázal na jejich předchozí hovor a zeptal se Kláry: „Ještě pořád jsi nám ale neřekla, proč ses vydala tak daleko. Víš, kudy se dostaneš zpátky k babičce?“
Klára vycítila příležitost. „Myslím, že nazpátek musím jít támhle tím směrem,“ odpověděla po krátkém zamyšlení. Snažila se tvářit nejistě a schválně ukázala úplně opačným směrem, než stál babiččin dům.
„Tím směrem by ses dostala do Krakoru,“ odpověděl se smíchem baron Zamory. „Jestli se chceš vrátit domů, musíš jít tudy,“ dodal a ukázal jí správný směr.
„Nebylo by moudřejší, vzít Kláru s sebou?“ navrhla princezna, přesně jak Klára doufala. „Může po dobu naší vyjížďky být mou dvorní dámou. Stejně si nejsem jistá, jestli bylo správné, zanechat paní hraběnku ve vašem zámečku. Na zpáteční cestě pak může Kláru některý z vašich lidí doprovodit až domů.“
Baron Zamory se netvářil moc nadšeně, ale musel uznat, že by nebylo správné Kláru opustit. „Jistě vaše Jasnosti. Máte pravdu. Raději vezmeme slečnu Kláru s sebou. Zdejší lesy jsou rozlehlé a nebezpečné. Nemyslím ale, že by bylo dobré brát na dnešní výlet i paní hraběnku. Nesmíme zapomínat, že není nejjistější v sedle. Až k vodopádům se s kočárem nedostaneme. Poslední úsek budeme muset jet na koních.“
A tak se Klára stala na několik hodin dvorní dámou princezny Luisy. Doufala, že během cesty bude mít příležitost pozvat princeznu na návštěvu k paní Sibyle.
Kočár kodrcal po lesní cestě plné výmolů a děr. Klářin luk nechala princezna přidat do pouzdra ke svému luku a uložit k ostatním zavazadlům. Od té chvíle nepadlo už o lucích a lukostřelbě ani slovo. Klára potichu seděla vedle princezny a zaujatě poslouchala její rozhovor s baronem. Většinu lidí, o kterých se bavili, neznala ani z doslechu, přesto jí ale rozhovor zajímal. Snažila se vštípit si především to, o čem je vhodné ve vyšší společnosti hovořit a jakým způsobem.
Jak se přehouplo poledne, začala Klára uvažovat, jestli baron Zamory náhodou neopomněl na cestu zapakovat dostatek jídla. Krátkou zastávku na oběd by rozhodně uvítala. Ráno se totiž nestačila nasnídat a ani s sebou si nepřipravila žádnou svačinu.
Z ničeho nic se Kláry zmocnil zlý pocit. Čím dál zřetelněji cítila, že se blíží nějaké nebezpečí. Veškeré myšlenky na jídlo byly pryč. Už chtěla říct o své nepříjemné předtuše princezně a baronovi, když jejich kočár začal zpomalovat. Po pár krocích zastavili úplně.
„Asi zase nějaký strom přes cestu,“ poznamenal baron a chystal se vystoupit, aby obhlédl situaci.
„To se mi nelíbí,“ upozornila ho Klára. „Buďte opatrný. Cítím tu nějaké nebezpečí.“
Baron se ale na ni jen usmál a klidně vystoupil ven. Klára se za ním znepokojeně podívala. Pak se obrátila na princeznu. Než stačila cokoli říct, prořízl ticho strašlivý bolestný výkřik. Okolí naplnil hrozivý bojový křik z desítek mužských hrdel. Klára se polekaně podívala na princeznu. Poznala, že princezna je stejně vystrašená jako ona. Z venku se ozývalo řinčení zbraní. Pak vše utichlo, skoro tak náhle, jak to začalo. Princezna Luisa se naklonila ke Kláře a vylekaně ji objala.
První Klářina myšlenka, když se vzpamatovala z úleku, byla pokusit se co nejrychleji přivolat Divošku. Rozespalé Divošce naštěstí netrvalo dlouho, než pochopila, že Klářina situace je opravdu vážná. Okamžitě vyletěla Kláře na pomoc. Kláru ale vůbec nepotěšilo, když jí Divoška oznámila, že nedorazí dříve než za hodinu. Usadila se totiž dost daleko od místa, kde právě teď Klára byla. Naneštěstí Plamínek byl ještě mnohem dál. Minulou noc se rozhodl, že se vydá na průzkum Nebeských hor.
Dvířka kočáru se otevřela a dovnitř nakoukl neznámý muž. Přeměřil si pohledem princeznu s Klárou a zase za sebou zavřel. Klára zaslechla, jak někomu podává hlášení: „Pane vévodo, princezna Luisa je v pořádku uvnitř kočáru. Je s ní jen nějaká malá holka.“
Chvíli na to někdo opět otevřel dvířka. Tentokrát do kočáru vstoupil honosně oblečený muž v doprovodu dvou po zuby ozbrojených svalovců.
„Jsem nesmírně potěšen, princezno Luiso, že vám mohu nabídnout svou pohostinnost,“ prohlásil neznámý a přitom se posměšně ušklíbl.
„Vévoda Lodenský,“ řekla překvapeně princezna. „Doufám, že mi náležitě objasníte, co se tu děje.“
„Samozřejmě, že vám vše náležitě objasním,“ zasmál se vévoda. „Moji lidé přepadli a pobili váš doprovod. Vy jste od této chvíle mou zajatkyní. Budete bez odmlouvání poslouchat mé příkazy. Za každou neposlušnost vás potrestám.“
Vévodova slova ohromila princeznu natolik, že na něho zůstala nevěřícně zírat. Vévoda si vychutnával její zděšení. Konečně se princezna zmohla na další otázku: „Proč jste to udělal?“
„To je jednoduché. Dohodl jsem se s králem Maxiánem, že mu pomohu dobít Vozejské království. Jako potvrzení naší dohody, požaduje král Maxián, abych mu předal vás, princezno. Myslí si totiž, že vašemu otci a dědečkovi nebude váš život lhostejný. To může mít významnou váhu, až s nimi bude jednat o kapitulaci.“
„A také si tím zajistí vaši loajalitu,“ dodala princezna už vyrovnaněji. „Jakmile mě předáte do Maxiánových rukou, už nemůžete couvnout. Musíte udělat vše pro to, aby král Maxián zvítězil. Jinak se můj dědeček dozví, jak jste ho zradil.“
„Ano, to je možné. To ale nic nemění na tom, že tato dohoda je pro mě velmi výhodná. Vůbec nepochybuji, že si král Maxián podmaní Vozejské království. Až se tak stane, jmenuje mě Maxián Vozejským místokrálem. Stanu se nejbohatším a nejmocnějším mužem tohoto království. Pak si nikdo nedovolí mě přehlížet, jak to dělal král Věslav.“
„Tak vy si myslíte, že pro krále Maxiána budete mít takovou cenu, aby vás jmenoval místokrálem?“ zeptala se posměšně princezna.
Vévoda Lodenský na ni vrhl zlý pohled. Chvíli to vypadalo, že se chystá princeznu uhodit. Pak si to ale rozmyslel a rovněž posměšně odpověděl: „Jistěže mám pro krále Maxiána velkou cenu. A až se stanu vrchním polním velitelem Vozejského vojska, budu pro něho neocenitelný.“
„Polním velitelem je přeci vévoda Drotenský. Nemyslím, že by se ho v nejbližší době chystal dědeček sesadit a jmenovat na jeho místo vás,“ oponovala mu princezna.
„To ani nemusí,“ pronesl samolibě vévoda. „V této chvíli jsem já zastupujícím polním velitelem. Takže kdyby starý vévoda Drotenský náhle skonal, nastoupím na jeho místo. A o to, aby v pravou chvíli vévoda zemřel, jsem se postaral. Jeden z vévodových kuchařů pracuje pro mě. Na můj pokyn starého vévodu otráví. Musí to samozřejmě udělat jen několik dní předtím, než Maxiánovo vojsko zaútočí. Tak král Věslav nebude mít čas jmenovat jiného velitele. A jistě si dovedete spočítat, že pod mým vedením nebude mít Vozejská armáda nejmenší šanci zvítězit.“
„Takže proto mě baron Zamory vylákal na tuto vyjížďku. Proto trval na tom, abychom si vzali jen malý doprovod. Jistě pracuje pro vás.“
„Ten hlupák Zamory neměl ani ponětí, co připravuji,“ zasmál se vévoda. „Jednomu mému příteli se chytře podařilo, nenápadně mu ten nápad podsunout. Pak už vás stačilo jen sledovat a připravit léčku.“
Do kočáru nahlédl další muž. V ruce držel pouzdro s princezniným a Klářiným lukem. „Podívejte se výsosti, co jsme objevili,“ řekl muž a podal pouzdro vévodovi.
„Vida. Slavný luk princezny Luisy. Ten se bude králi Maxiánovi líbit. Slyšel jsem, že rád sbírá zajímavé trofeje. Vezměte ho s sebou.“
„A co s tou holkou?“ zeptal se muž, který přinesl luk.
Vévoda se zamyslel. „Prozatím ji můžeme nechat s princeznou a pak se uvidí.“
„Ne abyste dělala nějaké hlouposti, princezno,“ obrátil se vévoda naposled na princeznu. „Pro jistotu tu s vámi nechám své muže.“ S těmi slovy vystoupil z kočáru. Oba svalovci se usadili naproti princezně s Klárou a nedůvěřivě si je prohlíželi.
Nečekali dlouho a kočár se opět rozjel. Klára se neodvažovala vyhlédnout z okénka, takže neměla ponětí, kam vlastně směřují.
Nejeli daleko. Už za dvacet minut se kočár opět zastavil.
„Vystupte si prosím,“ přikázal jeden z mužů, kteří je hlídali. Před kočárem už čekal vévoda s několika dalšími muži. Seděl na koni a bez zájmu shlížel na princeznu s Klárou. „Prohledejte je,“ poručil svým mužům. Klára i princezna si uvědomovali, že jakýkoli odpor by byl marný a tak se nechali prohledat.
„Vy dva,“ poručil opět vévoda. „Doprovodíte princeznu do té chatrče a počkáte tam, až si pro ni večer přiletí ten černý drak.“ Aniž by vévoda dodal cokoli dalšího, otočil koně a pomalu se vzdálil. Kočár i všichni ostatní ho následovali. Na nevelkém prostranství poblíž cesty zůstali jen princezna, Klára a ti dva muži, kteří je měli hlídat.
„My teď půjdeme nahoru po týhle pěšince,“ promluvil starší z obou mužů. „Já půjdu první s princeznou. Ty, Vitolde, poneseš princeznin luk a půjdeš za námi. Budeš hlídat tu holku. Kdyby se náhodou princezna vo něco pokusila, tak tý malý podřízneš krk. Je to Jasný?“ S poslední otázkou se obrátil spíš na princeznu, než na svého kolegu.
Během další cesty nepromluvil nikdo ani slovo. Kráčeli lesem, pořád do kopce. Podle strmého stoupání Klára usuzovala, že jsou někde na úpatí Ledových hor. Přibližně po čtvrthodince vyšli na překrásnou, rozkvetlou horskou louku. Na protější straně louky, poblíž lesa, stála polorozpadlá lovecká chata. Jejich vůdce zamířil bez váhání přímo k ní. Se skřípotem otevřel dveře a postrčil princeznu dovnitř. Za nimi vešli i Klára s Vitoldem. Uprostřed místnosti stál nevelký stůl a naproti otevřenému oknu byla postavena jediná židle. V protějším rohu se povalovala kupka sena, která pravděpodobně nahrazovala, v případě nutnosti, postel.
„Tady si sedneš, princezničko, a nebudeš dělat žádný fóry,“ přikázal jejich věznitel a ukázal na židli. Princezna se poslušně usadila. Klára si stoupla vedle ní a po očku sledovala oba muže. Ti se posadili na stole a zírali na princeznu s Klárou. Dlouhých deset minut se nic nedělo.
Klára právě dostala zprávu od Divošky, že už našla místo přepadení a právě zkoumá stopy. V tom okamžiku se starší muž obrátil na svého kolegu: „Co myslíš, Vitolde, že máme udělat s tou holkou?“
„Nevím, Irvine,“ pokrčil Vitold rameny.
„Pochybuji, že by král Maxián o ni stál,“ uvažoval dál Irvin. „A pustit ji nemůžeme. Vévoda taky neřekl, co s ní, takže ta špinavá práce zůstane na nás. Jeden z nás ji bude muset vzít ven a tam jí podříznout krk.“
„Máš pravdu. Musíme se jí zbavit,“ přikývl Vitold.
„Asi to uděláme hned. Bylo by krutý, nechat ji dlouho čekat,“ uzavřel rozhovor Irvin. Seskočil ze stolu a zamířil ke Kláře.
Klára horečně uvažovala. Divoška už jistě našla její stopu a míří sem. Stačí jen pár minut ty dva zdržet a bude v bezpečí. Takže se odvážně podívala Irvinovi přímo do očí a řekla: „Já náhodou znám jedno tajemství, za které by král Maxián zaplatil hromadu zlaťáků.“
„Co za tajemství by mohla znát taková malá holka?“ zeptal se pochybovačně Irvin.
„A co bych získala tím, kdybych vám to teď prozradila?“
„Mě je jedno co víš, a nebo nevíš,“ odpověděl podrážděně Irvin. „Nemíním se tu s tebou vybavovat.“
„Jestli mi ublížíte, tak vás moje kamarádka Divoška roztrhne na dvě půlky,“ pohrozila mu Klára, která byla už tak vystrašená, že ji nic lepšího nenapadlo. „Ona má totiž ohromnou sílu a je na cestě sem.“
„Určitě se s Vitoldem nelekneme nějaké tvojí vymyšlené kamarádky,“ odpověděl Irvin a obrátil se na svého kumpána. „Co říkáš, Vitolde.“
V té chvíli zasáhla princezna Luisa. Využila Irvinovi nepozornosti a vrhla se na něho. Oběma rukama ho pevně uchopila kolem pasu a vykřikla: „Utíkej!“
Kláru nemusel nikdo dvakrát pobízet. Přiskočila k oknu, vyhoupla se nahoru a v příštím okamžiku už byla na louce před chatrčí. Co jí síly stačily, rozběhla se k lesu. Ještě zaslechla, jak Irvin vztekle zařval: „Na co čekáš! Chyť ji!“ A po krátké odmlce: „Tuhle ne! Tu druhou!“
Než Vitold konečně opustil chatu, podařilo se Kláře získat značný náskok. Původně se rozběhla přímo na sever, nyní se ale stočila trošku doprava. Doufala, že když bude běžet z kopce, tak se jí snáz podaří uniknout. Brzy ale doběhla k místu, kde byl sráz tak prudký, že si netroufala z něho seběhnout. Nezbývalo jí, než se opět obrátit k severu. Naposled se spojila s Divoškou. Informovala ji, že se jí podařilo utéct z chaty, ale že ji pronásleduje zlý člověk. Pak už se soustředila jen na běh.
Lomoz a kroky za Klářinými zády bylo slyšet mnohem zřetelněji. Klára věděla, že se její pronásledovatel pomalu přibližuje. Sráz po její pravé straně byl čím dál strmější a navíc se z druhé strany začala zvedat skalní stěna. Klára neměla jinou možnost, než zamířit do úžiny mezi srázem a skálou. Zprvu byla stezka, po které se vydala, dost široká, brzy se ale zúžila na pouhé dva metry. Klára se ocitla na jakési skalní římse. Zprava měla hlubokou propast, po levé straně kolmou skálu a za zády Vitolda. Doufala jen, že jí nic nezahradí i cestu vpřed. Brzy se ale měla přesvědčit o opaku. Neuběhla ani sto kroků, když se náhle římsa zúžila na pouhých pár desítek centimetrů. Klára nedbala nebezpečí, přitiskla se ke skále a odvážně se prosmýkla na druhou stranu. Tady se zastavila. Římsa zde končila. Klára stála na nevelkém skalním výstupku. Přímo před ní zela jen prázdnota. V zoufalství popadla kámen ležící u jejích nohou a otočila se zpět. Vitold stál pouhé tři kroky od ní a právě se chystal překonat nejužší místo.
„Dál ani krok!“ křikla Klára na Vitolda a pohrozila mu kamenem. „Jestli se přiblížíte, skočím na vás a strhnu vás s sebou do propasti.“
Klářina hrozba zapůsobila. Vitold se s obavami podíval dolu a pak si přeměřil Kláru. Zvažoval, jestli Klára myslí svou výhrůžku vážně. Klára se snažila tvářit odhodlaně a tak se Vitold rozhodl začít s přemlouváním: „Neblázni holka, já ti nechci ublížit. Ani Irvin. Slibuji ti, že tě večer pošleme s princeznou ke králi Maxiánovi.“
Klára vycítila, že jí Vitold lže. Vrhla na něho rozhněvaný pohled, než mu ale stačila říct, co si o něm myslí, ozval se jí v hlavě Divoščin hlas: „Už tě vidím. Hned jsem u tebe.“
Klára se vítězně usmála. „Mám pro vás výhodný návrh. Vzdejte se a já řeknu své kamarádce Divošce, aby vám neubližovala,“ sdělila Vitoldovi a přitom sledovala, jak Divoška přistává za jeho zády. Kláru překvapilo, jak obratně dokázala dosednout na tak úzkém prostoru.
Vitold si Divošky nevšiml, a proto se na Kláru utrhl: „Irvin ti snad jasně řekl, že se té tvé Divošky nebojíme.“
„To byste ale měl. Ona totiž stojí přímo za vašimi zády. Otočte se a uvidíte.“
„Snad si nemyslíš, že ti naletím na takový starý trik a otočím se k tobě zády, abys po mě mohla hodit ten svůj kámen,“ zasmál se Vitold.
„Mohla bys prosím tě, tomu hlupákovi dát nějak vědět, že jsi přímo za ním,“ požádala Klára Divošku.
Divoška se nadechla a rozzlobeně zamručela. Vitold se okamžitě polekaně otočil. Divoška na něho výhrůžně vycenila zuby a naklonila se k němu. Její tesáky se zastavily jen pár centimetrů od Vitoldova obličeje. Vitold zděšeně vykřikl a uskočil dozadu. Úplně v té chvíli zapomněl, že stojí na uzoučké římse. Jeho nohy došláply do prázdna. Marně se pokusil zachytit rukama. Klára jen zděšeně pozorovala, jak mizí v hlubině. Následoval táhlý výkřik zakončený odporným žuchnutím, jak Vitoldovo tělo dopadlo na zem.
„Myslíš, že je po něm?“ zeptala se Klára, přestože dobře věděla, jakou dostane odpověď.
Divoška se naklonila, podívala se pod útes a s klidem odpověděla: „Je docela jistě mrtvý.“ Potom roztáhla křídla a klouzavým letem se spustila ze skály. „Buď opatrná, až polezeš zpátky. To místo je opravdu nebezpečné,“ varovala ještě Kláru a vzlétla do výšky.
„Kam letíš?“ zeptala se překvapeně Klára.
„Nikam. Na té skále bylo moc málo místa. Počkám na tebe někde, kde se budu moct pohodlně usadit.“
Klára se přestala vyptávat a vydala se na zpáteční cestu. Opatrně krůček po krůčku překonala zrádné místo. Neodvažovala se podívat dolů a raději ani nemyslela na to, co by pod skálou mohla spatřit. Za úžinou se Klára opět rozběhla. Chtěla být co nejrychleji pryč od místa, kde leželo Vitoldovo mrtvé tělo.
Divoška čekala na Kláru poblíž ústí skalní římsy. Když ji Klára spatřila, přiběhla k ní a objala ji kolem hlavy. V očích měla slzy.
„Jsem tak ráda, že moje nejlepší kamarádka jsi právě ty,“ řekla dojatě Divošce.
„Já tě mám také moc ráda. Nasedni si, odnesu tě zpátky domů.“
„Já ještě nemůžu odletět,“ zaprotestovala Klára. „Nejdřív musím pomoct princezně Luise. Dlužím jí to.“ Pak povyprávěla Divošce, jak jí princezna zachránila před Irvinem, který ji chtěl zavraždit.
„Tak dobře. Pomůžu ti zachránit tu princeznu,“ souhlasila nakonec Divoška. „Stejně chci tomu Irvinovi pořádně vytmavit, že ti chtěl ublížit. Vytáhnu ho z té chaty a roztrhám ho na malinké kousíčky.“
Klára se zamyslela a po chvilce navrhla: „Napadlo mě něco lepšího. Já nějak vylákám Irvina z té chaty a ty ho pak chytíš. Potřebujeme ho živého, abychom ho mohly vyslechnout. A kromě toho, kdybys na něho zaútočila v chatě, mohl by třeba ublížit princezně. Co bys dělala, kdyby jí přiložil ke krku dýku a pohrozil, že ji zabije?“
„A jak ho chceš vylákat?“ zajímalo Divošku.
„To ještě nevím. Připlížím se k té chatě a nakouknu dovnitř. Snad mě něco napadne.“
„To by mohlo být nebezpečné,“ řekla nesouhlasně Divoška.
„Nebude to nebezpečné, když mě budeš ochraňovat. Můžeš kroužit nad tou chatou a v případě potřeby zasáhnout.“
Divoška se na okamžik odmlčela, potom ale přeci jen souhlasila: „Když jinak nedáš, uděláme to podle tebe. Buď ale opatrná.“
Kláře se bez obtíží podařilo přikrást se krajem lesa až k chatě. Divoška už byla připravená přispěchat jí na pomoc a tak se bez obav vydala podél stěny k oknu. Opatrně nahlédla dovnitř. Přímo proti ní seděla princezna, pečlivě připoutaná k židli. V ústech měla roubík. Místo provazů použil Irvin pruhy látky, které nařezal z princezniny sukně. Irvin se rozvaloval v protějším rohu místnosti na kupce sena.
„Už vím, jak Irvina vylákám ven,“ oznámila Klára Divošce. „Jednoduše se mu ukážu. On se za mnou určitě rozběhne, aby mě chytil.“
Klára ještě jednou nakoukla do místnosti. Tentokrát si všimla, jak na ni princezna nevěřícně zírá. Klára se jí pokusila posunkem naznačit, že je všechno v pořádku, přerušil ji ale Irvinův výkřik: „Cože, ty!“
Klára vystřelila jako blesk pryč od okna. „Už si mě všimnul,“ oznámila Divošce a přitom tryskem uháněla k protějšímu okraji lesa. Schválně se držela trošku stranou, aby na ni nemohla princezna otevřeným oknem vidět. Skřípot prudce otevíraných dveří Kláře prozradil, že se nemýlila. Irvin ji opravdu začal pronásledovat. Na okraji louky se Klára zastavila. Otočila se čelem k Irvinovi a vykřikla: „Stůj! Dál ani krok!“
Irvin však nezpomalil. Hnal se ke Kláře, co mu síly stačily a vztekle zařval: „Teď už mi neutečeš!“ Přitom vytrhl od opasku dýku.
Kousek za Irvinovými zády se z výšky snášela Divoška. Rychle se k němu blížila. Klára zděšeně o pár kroků couvla. Irvin se k ní přiblížil na vzdálenost jediného skoku. Rozmáchl se dýkou a chystal se jí zasadit smrtelnou ránu. Klára zřetelně viděla jeho vzteklý úšklebek.
Divoška zasáhla na poslední chvíli. Ještě za letu se po Irvinovi ohnala přední nohou. Na Irvinův hrudník dopadl strašlivý úder, který ho vymrštil do vzduchu. Klára se přitiskla k zemi, aby se vyhnula kolizi s Divoškou. Zároveň sledovala Irvina, který nestačil překvapením ani vykřiknout. Dobrých šest metrů letěl vzduchem. Za letu udělal několik otoček kolem své osy a dopadl přímo na hlavu. Bylo slyšet hlasité křupnutí, jak se Irvinovi zlomil vaz. Na zemi se ještě několikrát překulil, než zůstal ležet. Jeho hlava byla nepřirozeně zakloněná.
Divoška prozatím přelétla nad Klárou a dosedla pár kroků od ní. Tentokrát se jí Klára ani nezeptala, jestli je Irvin opravdu mrtvý.
„Já jsem ho nechtěla praštit tak moc,“ začala vysvětlovat Divoška, když k ní Klára vyděšeně přiběhla. „Měla jsem o tebe strach, a proto jsem ho uhodila trošku víc.“
„Už se stalo,“ odpověděla smutně Klára, která se mezitím trošku uklidnila. „Byla to nejspíš moje chyba. Nechala jsem ho příliš přiblížit, takže jsi neměla čas, pořádně si útok připravit.“
„Teď je ten muž mrtvý, a my se musíme rozhodnout, co podnikneme dál,“ shrnula Divoška.
„Já se vrátím do té chatrče a osvobodím Princeznu. Ty se prosím tě zatím někde schovej,“ navrhla Klára. Podle nesouhlasného odfrknutí ale poznala, že Divoška není příliš nadšená, že jí Klára rozkazuje. Přesto Divoška bez dalších řečí roztáhla křídla a opustila louku. Klára se pomalým krokem vydala k chatě. Marně přemýšlela, jak princezně vysvětlí, co se stalo s Irvinem a Vitoldem.
Když Klára vstoupila, princezna k ní otočila hlavu a vrhla na ni udivený pohled. Počítala spíš s tím, že se vrátí Irvin nebo Vitold.
„Hned vás rozvážu,“ slíbila Klára. Přiběhla k princezně a začala jí uvolňovat ruce. Podle nespokojeného nesrozumitelného mumlání a kroucení hlavou ale poznala, že princezna si přeje něco jiného.
„Aha,“ řekla si pro sebe Klára, když jí došlo, že měla začít roubíkem. Celkem rychle se jí podařilo uvolnit princeznina ucpaná ústa.
„Kde jsou ti dva?“ vyhrkla princezna polekaně, sotva mohla opět mluvit.
„Těch dvou se už nemusíte bát,“ uklidnila ji Klára, která opět začala zápasit s princezninými pouty.
„Co se s nimi stalo?“
„No jak bych to řekla,“ začala pomalu Klára. „Vitold spadl ze skály, když mě pronásledoval. No a Irvin je také mrtvý.“
„Snad také nespadl ze skály?“ zeptala se podezřívavě princezna.
Kláře se prozatím podařilo uvolnit jí jednu ruku. Předstírala, že zápasí s dalšími pouty a dávala si s odpovědí na čas. Nakonec ze sebe vysoukala: „To s Irvinem byla také nehoda. Původně jsem ho chtěla chytit živého. On se ale ke mně moc přiblížil. Moje kamarádka Divoška měla strach, že mi ublíží a praštila ho trošku víc, než jsme původně zamýšlely.“
„Tvoje kamarádka Divoška?“ zeptala se podezíravě princezna, která se začala obávat, že Klára z prožité hrůzy zešílela. „Žádnou Divošku jsem s námi neviděla. Tu Divošku můžeš vidět jenom Ty?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Klára. „Divošku může vidět každý. Ona s námi ale necestovala. Zavolala jsem ji až později. Až potom, co nás přepadli.“ To už se Kláře podařilo rozvázat i druhou princezninu ruku a sklonila se k podlaze, aby jí uvolnila i nohy.
„Jak bys jí mohla zavolat? Vždyť jsme…,“ princezna se náhle zarazila v půlce věty. Klára ucítila, jak sebou trhla. Zvedla hlavu a podívala se na ni. Princezna s vyděšeným výrazem zírala ke dveřím. Klára se s obavami otočila. Pak si ale úlevně oddychla. Do místnosti nakukovala, otevřenými dveřmi, modrá dračí hlava.
Klára se obrátila znovu k princezně a s úsměvem jí oznámila: „To je moje kamarádka Divoška.“ A aby princeznu přesvědčila, že Divoška není nebezpečná, přiběhla Klára k dračí hlavě a několikrát ji pohladila.
„Taky tě mohlo napadnout, že když se schováš hned u dveří, tak si tě princezna všimne,“ pokárala Divošku žertem Klára.
„Mě nikdo nebude přikazovat, co mám dělat!“ ohradila se Divoška. Potom už ale mírně dodala: „To je ta princezna, o které jsi mi vyprávěla?“
„Ano, to je ona. Co si o ní myslíš?“
„Vypadá docela obyčejně. Jako každá jiná lidská dívka,“ zhodnotila princeznu Divoška.
„Není úplně obyčejná,“ nesouhlasila s ní Klára. „Má v sobě něco zvláštního. Vycítila jsem v ní silnou osobnost.“
Klára se znovu obrátila k princezně a vyzvala ji: „Nechcete si ji také pohladit?“
Princezně se prozatím podařilo úplně se osvobodit. Nyní stála v rohu, co nejdál od Divošky a vyplašeně ji pozorovala. Na Klářinu otázku jen rozhodně zavrtěla hlavou.
„Myslím, že princezna má z tebe pořád ještě strach,“ oznámila Klára Divošce. Raději jí nenavrhovala, aby se vzdálila. Tušila totiž, že Divoška by na truc udělala pravý opak. Jen se na ni významně zadívala, jako by od ní čekala nějaké řešení.
„Tak dobře. Půjdu o kus dál a ty si s ní v klidu promluv.“
Divoška pomalu důstojně odkráčela doprostřed louky, tam se natáhla do trávy, rozprostřela křídla a slastně se vyhřívala na sluníčku.
Princezna popošla k oknu a fascinovaně Divošku sledovala.
„Ta je krásná. Že ano?“ přerušila ticho Klára.
„Ano. Máš pravdu. Je strašlivá, ale krásná,“ přikývla princezna a nespouštěla přitom oči z Divošky.
„Divoška není vůbec strašlivá,“ prohlásila pobouřeně Klára. „Ale ten černý Maxiánův drak, který pro vás má přiletět strašlivý je. Proto navrhuji, abychom co nejrychleji odsud odešly. Nebylo by moudré, příliš zde otálet.“
Klářin postřeh princeznu vyburcoval. Konečně odvrátila oči od Divošky a s obavami řekla: „Nebude jednoduché se odsud dostat. Když jsi byla pryč, chlubil se tu Irvin, že vévoda Lodenský nechal všechny přístupové cesty k tomuto místu hlídat. Nestál samozřejmě o to, aby ho během přepadení někdo zahlédl. Bude těžké vyhnout se všem těm hlídkám.“
„V tom případě budeme muset letět, princezno.“
Princezna se na Kláru vyjeveně podívala. Pak rezolutně zavrtěla hlavou a řekla: „Nepřiblížím se k tomu drakovi.“
„Nemusíte se bát,“ začala Klára s přesvědčováním. „Není to vůbec nebezpečné. Já jsem už s Divoškou letěla mnohokrát. Je to jednoduší, než jízda na koni. A sama jste říkala, že pěšky se daleko nedostaneme.“
„Říkala jsem, že to bude obtížné,“ zaprotestovala princezna. „Neříkala jsem, že je nemožné, dostat se odsud pěšky.“
„To se Divošce líbit nebude,“ podotkla Klára. „Draci neradi chodí pěšky. Ona mě totiž jistě neopustí, když jsou kolem nepřátelé. Takže půjde s námi. A k nejbližšímu městu to je pořádný kus cesty. Myslím, že během příštích dvou dní si jí ještě pořádně užijeme.“
„Nemůžeš jí nějak říct, aby s námi nechodila?“ zeptala se poplašeně princezna, kterou dlouhá cesta v dračí společnosti vůbec nelákala.
„Říct jí to můžu,“ přikývla Klára. „Ale nemyslím si, že mě poslechne. Ona si totiž dělá, co chce. Je možné, že mě prostě chytne a odnese mě do bezpečí. A nebude se mě ptát, jestli s tím souhlasím.“
Hrozba, že by mohla zůstat v divočině úplně sama, přiměla přeci jenom princeznu, aby začala o Klářině návrhu uvažovat. „Říkala jsi, že ta dračice tě vůbec neposlouchá? Jak mám tedy vědět, že se jí nezachce, ukousnout mně hlavu?“
„Vám neublíží, princezno,“ zasmála se té obavě Klára. „Má vás totiž ráda. Vyprávěla jsem jí, jak jste mě zachránila před Irvinem. Takže teď je vám za mě vděčná.“
„Ona rozumí lidské řeči?“ zeptala se princezna a kývla hlavou směrem k Divošce. Tvářila se přitom dost pochybovačně.
„Z vozejštiny rozumí jen několika slovům. Já se ale domluvím dračí řečí velmi dobře, takže spolu můžeme hovořit, o čem nás napadne,“ odpověděla hrdě Klára.
Princezna se tvářila po její odpovědi dost nedůvěřivě a tak Klára ještě upřesnila: „Draci se totiž dorozumívají jinak než lidé. Oni si dokážou předávat myšlenky přímo z mozku do mozku. A já to umím také. Takto si mohu s Divoškou kdykoli popovídat, i kdyby byla třeba na druhém konci světa. Proto jsem ji mohla zavolat na pomoc, hned po tom přepadení. A nikdo jiný to neslyšel.“
„Takže ty s ní mluvíš telepaticky?“ ujistila se princezna. „Tím se mnoho věcí vysvětluje.“
Klára na princezninu otázku jen slabě přikývla. Nikdy předtím slovo „telepaticky“ ještě neslyšela, přesto správně pochopila jeho význam.
Než se princezna odhodlala přiblížit k Divošce, uběhla dobrá půlhodinka a dalších pět minut trvalo, než se konečně usadila za Kláru. Divoška netrpělivě mávla křídly a vznesla se k obloze.
I tentokrát se Divoška snažila, aby je nikdo nezahlédl. Zpočátku proto zamířila přímo k Ledovým horám. Až když si byla zcela jistá, že obletěla všechny nepřátelské hlídky, obrátila se k severu a posléze k východu. Po téměř dvouhodinovém letu přistála poblíž loveckého zámečku Klářiny babičky. Princezna Luisa trošku ztuhle slezla z jejího krku. Klára jí podala pouzdro s oběma luky a sama také seskočila. Rozloučila se s Divoškou, poděkovala jí za všechno a postavila se k princezně. V příštích okamžicích jim Divoška zmizela nad vrcholky stromů.
„Netušila jsem, že létání je tak nádherné,“ přiznala princezna. „Kam nás to vlastně ta tvoje kamarádka odnesla?“ položila vzápětí praktickou otázku.
„Nedaleko odtud bydlí moje babička,“ sdělila jí Klára. „Pojďte za mnou,“ vybídla ji a chystala se vykročit.
„Počkej,“ zastavila ji princezna. „Nejdřív bychom si měly promluvit. Kdo všechno přebývá teď v tom domě?“
„Jen pár lidí. Dva sluhové, služebná a babiččin tajemník Michal. Večer by se ještě měla z Gregornu vrátit babička s mým bratrem Jirkou a sluhou Matějem. Jsem si jistá, že nikdo z nich není spolčený s vévodou Lodenským.“
„Přesto bude lepší, když nikomu neřekneme, kdo ve skutečnosti jsem,“ trvala na svém princezna. „Někdo z nich by se mohl podříct před cizím člověkem a neštěstí by bylo hotové.“
„Tak dobře,“ souhlasila nadšeně Klára. „Co jim tedy řekneme?“
„Můžeme třeba říct, že se jmenuji Arleta. Jsem mladší dcera barona Beldy. Můj otec je správce stájí na Krakorském dvoře,“ napadlo princeznu.
„To je výborné,“ zajásala Klára. „Babičce ale budeme muset říct pravdu. Ta by nás nejspíš ihned prokoukla. Vůbec bych se nedivila, kdyby dobře znala barona Beldu a jeho rodinu. A i kdyby ne, tak by určitě poznala vás.“
„Když nebude vyhnutí, tak jí sama řeknu, kdo jsem. Nejdřív ale musíme vymyslet, jak vysvětlíme, že vypadám takto,“ pokračovala princezna a přitom ukázala na své potrhané šaty.
„To nebude těžké,“ prohlásila Klára, která si vzpomněla na příběh Ruperta loupežníka. „Řekneme, že vás unesla banda vyvrhelů. Drželi vás v nějaké chajdě v horách a požadovali za vás výkupné. Vám se ale naštěstí podařilo utéct.“
„To není špatné,“ pochválila Kláru princezna. „Chce to ale ještě trošku vypilovat.“
„Mohl by vás například hlídat jeden muž, který by se opil. Pak by nebylo těžké mu utéct.,“ doplnila Klára svůj příběh.
Princezna s tím souhlasila a navrhla závěr příběhu: „Ta chata by mohla být vzdálená dva dny cesty odsud. Já jsem celou tu dobu bloudila divočinou. Tak jsem si potrhala šaty. A kdyby se někdo začal vyptávat na další podrobnosti, tak řeknu, že jsem prožila strašné věci, které si nechci připomínat.“
Klára si prohlédla princezniny šaty a znalecky řekla: „Nanejvýš jeden den. Po dvou dnech strávených v divočině by vaše oblečení vypadalo daleko hůř.“
„Dobrá, tak jeden den,“ přikývla princezna a dodala: „Nejlepší ale bude, když řekneme jen to nejnutnější. Čím míň budeme mluvit, tím spíš nám uvěří.“
Padlo ještě několik drobných připomínek, než byly princezna a Klára spokojeny. Princezna už navrhla vyrazit k zámečku, tentokrát ale byla proti Klára. „Ještě bych vás chtěla o něco poprosit, princezno. Neříkejte prosím nikomu o mojí kamarádce Divošce. Myslím, že by pro mě nebylo dobré, kdyby se o nás lidé dozvěděli. Já jsem o ní neřekla ani tatínkovi.“
Princezna se zamyslela. Nepatrně přikývla hlavou a řekla: „Dobře, to ti mohu slíbit.“
U loveckého zámečku její babičky nečekalo na Kláru žádné vřelé přivítání. Sotva se s princeznou ukázaly na prostranství před domem, vyšel jim princ Michael vstříc. Přibližoval se rázným krokem a už z dálky na něm bylo vidět, že je pořádně rozzlobený.
„Toto je Arleta,“ představila v rychlosti Klára princeznu. „Její otec zastává významný úřad u dvora krále Věslava,“ dodala vychytrale, protože věděla, že princ se snaží získat u dvora vlivného spojence.
Zabralo to. Princ se přestal mračit, lehce se uklonil a dokonce se na princeznu usmál. „Slečno Arleto, dovolte, abych vás přivítal jménem baronky Břichové na jejím zámečku. Jmenuji se Michal a jsem tajemníkem paní baronky,“ během rozhovoru lehce pokynul služebné, která okamžitě přiběhla. „Tady Drahomíra vás doprovodí do vašeho pokoje a přichystá vám občerstvení. Kdybyste cokoli potřebovala, bude mi ctí to zařídit.“
Princezna poděkovala za pohostinství a následovala Drahomíru.
Klára se pokusila nenápadně vytratit s princeznou, ale neuspěla.
„Ty půjdeš se mnou, musíme si vážně promluvit,“ zarazil ji princ. Chytil ji za ruku a odvedl ji do domu. Nyní se tvářil opět nazlobeně. Ve svém pokoji pak uštědřil Kláře dlouhé kázání o její nezodpovědnosti. Pohrozil jí dokonce, že jestli ještě jednou provede něco podobného, přehne ji přes koleno a nařeže jí na zadek.
„Mám docela hlad,“ upozornila prince Klára, když skončil. „Od včerejšího večera jsem nic nejedla. Mohla bych si teď zajít pro něco k jídlu?“
„Večeře bude až za hodinu a půl,“ odsekl princ. „Do té doby ještě stihneme probrat alespoň něco z látky, kterou jsi dnes dopoledne zanedbala. Začneme třeba matematikou.“
Ten den k večeru se velký černý drak snesl na louku nedaleko lovecké chaty. Už z dálky si všiml mrtvého těla nějakého muže. Dosedl poblíž mrtvoly a se zájmem zkoumal stopy. Zhluboka nasál vzduch do svých nozder. Snažil se zapamatovat si všechny přítomné pachy. Jednu vůni okamžitě poznal. „To je ta dračice, která mě nedávno pronásledovala až hluboko do hor,“ uvědomil si. Zdržel se ještě dalších dvacet minut. Za tu dobu si důkladně prohlédl celou louku a udělal si celkem jasný obrázek o tom, co se tu odehrálo. „Toho muže zabila dračice a pak odletěla se dvěmi lidskými dívkami někam pryč,“ shrnul svoje poznatky. Uvažoval, co si nyní počne. Rozhodně se mu nechtělo, dostat se do střetu s dračicí. „Prostě se vrátím a řeknu, že tu na mě nikdo nečekal,“ rozhodl se nakonec. „A o té dračici raději nikomu říkat nebudu. Oni mě také neříkají všechno.“
|