|
|
Otakarův velký omyl
Jirka se nudil. Chytání bojenského generála nebyla zdaleka taková zábava, jak doufal. Když ráno dorazili do Gregornu, vyslala paní Sibyla svého sluhu Matěje, aby nenápadně obhlédl tu kůlnu, do které minulý den generál vešel. Za pár minut byl Matěj zpátky a hlásil, že v kůlně nic podezřelého nenašel.
„Teď si najdeme příhodné místo a budeme čekat,“ oznámila babička Jirkovi, který se hned začal netrpělivě vyptávat, co podniknou nyní.
Jako příhodné místo vybrala paní Sibyla menší hostinec v Přístavní čtvrti. Od hostinského odkoupila jezdeckého koně i s postrojem. Pak se usadila na verandě, odkud měla velmi dobrý výhled na kůlnu a dění v přístavu. Na stolku rozložila hromadu papírů a začala se v nich přehrabovat.
„Co to děláš?“ zeptal se po chvilce Jirka.
„Bylo by nápadné, kdybych tu celý den jen tak posedávala. Tak jsem si s sebou vzala něco na práci. Ty účty stejně už nutně potřebují zkontrolovat. Ty si sedni vedle mě a sleduj přístav. Kdybys zahlédl některého z těch mužů ze včerejška, tak mi to nahlásíš.“
Celé dopoledne Jirka nezahlédl nic zajímavého. Seděl vedle babičky, která pročítala účty, a neměl nic na práci. Matěje alespoň občas posílala jeho babička na krátké obchůzky, Jirkovi však nedovolila vzdálit se ani na chvilku.
Kolem poledne sbalila paní Sibyla své papíry a poručila nosit na stůl. Jídla bylo dostatek a chutnalo výborně, takže se Jirka pořádně nacpal. Právě když dojídal poslední sousto, začal mít pocit, že se Klára ocitla v nebezpečí. Nejprve cítil její neklid, který vzápětí přerostl v silný pocit strachu. Pokusil se s Klárou spojit, ta ho ale jen odbyla, ať neruší, že právě mluví s Divoškou. Jirka krátký okamžik zvažoval, zda má o Kláře říct babičce. Nakonec se rozhodl, že jí nic nepoví. Babička stejně nemůže Kláře v tomto okamžiku nijak pomoct, takže by se jen zbytečně strachovala. Navíc poznal, že se Klára už pomalu uklidňuje.
Po obědě vytáhla paní Sibyla opět své papíry. Jirka neměl žádnou jinou práci než znuděně civět k přístavu. O Hodinu později ho vyrušil jen další nával strachu, který prožívala Klára. Když se trošku uklidnila, zkusil si s ní Jirka znovu pohovořit. Ani tentokrát ale nebyla Klára o mnoho sdílnější. Řekla mu jen, že ji pronásledoval nějaký muž. Naštěstí Divoška přiletěla v pravý čas, aby ji zachránila. Potom se Klára rozloučila s tím, že večer mu všechno povypráví.
Přiblížil se večer. Jirka už přestával doufat, že se ten den ještě něco zajímavého přihodí. Zatímco Klára zažila velké dobrodružství se spoustou příhod, vypadalo to, že on prožije nejnudnější den svého života. Spíš z povinnosti, než že by si od toho něco sliboval, se ještě jednou rozhlédl po přístavu. Najednou se zarazil. Kolem mola kráčeli čtyři muži a jeden z nich mu byl velmi povědomý. Jirka by přísahal, že toho plešatého zná. Muži se pomalu přibližovali. Ten malý holohlavý se ale neustále schovával před Jirkovým pohledem za zády hromotluka před sebou. Jirka ho v duchu pobízel, aby se mu konečně ukázal. Potřeboval jen na okamžik spatřit jeho tvář, aby měl jistotu. Ještě pár kroků a Jirka bude vidět jenom jejich záda. Najednou se odněkud ozval výkřik. Hromotluk se zastavil. Menší holohlavý muž udělal ještě jeden krok kupředu a podezíravě se rozhlédl kolem. Tím Jirkovi nabídl pohled přímo do své tváře. Jirka ho okamžitě poznal. Pro jistotu ihned odvrátil zrak. Nenápadně šťouchl pod stolem do babičky.
„To je on,“ pošeptal vzrušeně. „Vidíš ty čtyři muže? Ten malý holohlavý je generál Rafael.“
Babička jen slabě přikývla. Zvedla ze stolu papír a přivolala Matěje. Předstírala, že s ním probírá obsah dokumentu a prozatím ho upozornila na generála. Muži zatím poodešli o kus dál a Matěj se je vydal nenápadně sledovat.
„Víš, co máš dělat?“ zeptala se Jirky babička.
„Ano,“ přikývl Jirka. Zvedl se od stolu a pomalu odkráčel z verandy. Za nejbližším rohem se rozběhl ke kasárnám městské stráže. V duchu si opakoval babiččiny instrukce. Měl se co nejrychleji dostat do kanceláře velitele stráže. Tomu měl nahlásit, že ho posílá baronka Břichová. Dále mu měl říct, že před nedávnem paní Sibylu v přístavu okradli nějací zloději. Před malou chvílí jednoho z nich zahlédla, a tak Jirku poslala pro strážníky, aby toho muže zatkli. Měl ještě velitele upozornit, že těch zlodějů bude nejspíš celá banda, tak aby si vzal víc lidí. Až přivede strážníky, měl Jirka nasednout na koně a co nejrychleji doručit vzkaz pro prince Michaela. Tím jeho úloha skončí.
Jirka uběhl už dvě třetiny cesty ke kasárnám. Právě obíhal roh nějaké budovy, když se srazil s nějakým starším chlapcem. Nečekané střetnutí ho vyvedlo z rovnováhy, takže spadl na zem.
„Dávej pozor!“ křikl rozzlobeně chlapec.
Jirka se otočil po hlase a překvapením otevřel ústa dokořán. Ten kluk, do kterého vrazil, byl jeho bratranec Otakar.
„No to mě podrž. Bratránek Jirka,“ vypadlo z Otakara, stejně překvapeného, jako byl Jirka.
„Nazdar Otakare,“ procedil Jirka mezi zuby, zatímco vstával. „Už musím běžet, tak se měj.“
Otakar mu však zastoupil cestu. „Co děláš tady v Gregornu?“
„Jsem tu s babičkou,“ odpověděl v rychlosti Jirka. „Teď ale nemám čas na povídání. Babička mě poslala, abych co nejrychleji přivedl městské strážníky. Potřebuje totiž zatknout jednoho člověka.“
„Nebude třeba, abys chodil pro strážníky,“ odpověděl překvapivě Otakar. „Otec se stavil na večeři v hostinci nedaleko odsud. Má s sebou dvanáct mužů. To na zadržení nějakého vagabunda bude bohatě stačit. A bude to rychlejší, než kdybys běžel až na strážnici a zpátky.“
„Tak dobře. Zaveď mě za strýcem,“ odpověděl po krátké úvaze Jirka. „Ale rychle. Jde o důležitou věc.“
Otakar přikývl a vykročil rychlým korkem zpátky k přístavu.
„A jak to, že jste pořád ještě v Gregornu?“ nedalo Jirkovi, aby se nezeptal. „Babička říkala, že jste se chystali odplout už včera v poledne.“
„Otec potkal hraběte Fratenyho. Pan hrabě nás pozval na návštěvu do svého hradu. Hrabě Frateny je vlivný šlechtic a dobrý přítel vévody Lodenského. Pro mého otce je samozřejmě důležité, udržovat společenské styky s vlivnými lidmi. Proto pozvání přijal,“ vysvětloval za chůze Otakar. Tvářil se přitom důležitě. „A koho chce dát vlastně babička zatknout?“ zajímal se pro změnu Otakar.
Jirka se opatrně rozhlédl, jestli je nikdo neposlouchá a pak se Otakara zeptal: „Slyšel jsi někdy o Rafaelovi, bojenském generálovi?“
„Jistě že slyšel. A mnohokrát. Otec se mnou často probírá důležité státní záležitosti.“
„Tak právě toho generála chceme zatknout,“ řekl pyšně Jirka.
„To je nesmysl. Co by pohledával bojenský generál v Gregornu?“ opáčil Otakar, když se vzpamatoval z překvapení.
„Babička si nemyslí, že je to nesmysl! Předpokládá, že ten generál přijel vyjednávat s někým vysoce postaveným, aby zradil krále Věslava.“
Otakar se náhle zastavil. Kus od nich postával hlouček vojáků, doprovázejících nějakého šlechtice. „To je hrabě Frateny,“ ukázal Otakar. Změnil směr chůze a vydal se za nimi.
„Ne aby tě napadlo, říct tomu hraběti o generálovi Rafaelovi,“ řekl potichu důrazně Jirka. „Nevíme, komu můžeme věřit.“
„Hrabě není žádný sedlák,“ usmál se Otakar. „Je to Vozejský šlechtic. Ten by naše království nikdy nezradil.“
„Babička přísně přikázala, že o generálovi nesmíme nikomu říct,“ pokusil se Jirka ještě Otakara zastavit.
„Tak dobře,“ souhlasil konečně Otakar. „Nezmíním se hraběti o generálovi. Jen ho pozdravím a hned budeme pokračovat.“
„Pěkný večer vám přeji, pane hrabě,“ pozdravil už z dálky Otakar.
„Á to je mladý pan Břich,“ odpověděl přívětivě hrabě. „Ale tvého kamaráda ještě neznám.“
„Dovolte, abych vám představil svého bratránka Jiřího,“ začal Otakar. A k Jirkovu zděšení hned potom vyzvonil hraběti vše, co věděl o generálovi Rafaelovi. Jirka by ho nejraději nakopl. Před hrabětem ale nemohl dát svůj vztek najevo a tak se jen přihlouple usmíval.
„Připadá mi málo pravděpodobné, že by se generál Rafael ukázal v Gegornu,“ řekl zamyšleně hrabě. „Když si je ale tvoje babička jistá, že ho viděla, tak to musíme prověřit. Doprovoď nás k jeho skrýši.“
„Nebylo by lepší, poslat někoho za strýcem Bořivojem, aby se k nám připojil?“ navrhl nesměle Jirka, kterému se hrabě Frateny vůbec nezamlouval.
„To nebude třeba hochu. Je nás dost. Jestli vaše babička opravdu poznala generála Rafaela, tak si nemůžeme dovolit ztrácet zbytečně čas.“
Jirka by nejraději hraběte požádal, aby ho nechal odejít. Měl ale nepříjemné tušení, že by hrabě odmítl.
Ostrým pochodem se vydali k přístavu. Vojáci hraběte Fratenyho Jirku s Otakarem obstoupili, takže na ně z ulice nebylo téměř vidět. Poblíž nejjižnějšího mola uviděl Jirka babičku, jak ho netrpělivě vyhlíží. Když poznala hraběte Fratenyho, netvářila se paní Sibyla zrovna nadšeně.
„Dobrý den, paní baronko,“ pozdravil hrabě. „Tady váš vnuk Otakar říkal, že jste někde poblíž zahlédla člověka, který se podobá generálovi Rafaelovi.“
Jirka poznal, že babička usilovně přemýšlí, jak se vymluvit a co nejrychleji se hraběte zbavit. Naneštěstí právě v té chvíli vyběhl zpoza rohu Matěj a z dálky na paní Sibylu mával. „Paní baronko. Ukryli se ve skladišti nedaleko odsud. Na někoho tam nejspíš čekají,“ podal udýchaně své hlášení Matěj.
„Veď nás, dobrý muži,“ zavelel hrabě Frateny. A nic netušící Matěj ho uposlechl.
Před skladištěm se hrabě a jeho lidé zastavili. Hrabě přikázal rozestavit hlídky na všechny rohy skladiště.
„Vzduch je čistý. Nikde nikdo,“ oznámil mu jeden z jeho vojáků.
„Odveďte je dovnitř,“ přikázal náhle hrabě Frateny.
V tom okamžiku ucítil Jirka, jak mu někdo přiložil na krk dýku. „Jestli hlesneš, tak je po tobě,“ pošeptal mu jeden z vojáků. Ani ostatním se nevedlo lépe. Babička, Otakar i Matěj byli v mžiku polapeni a odzbrojeni. Jirka se neodvažoval pomalu ani dýchat. Byl vystrašený, jako nikdy předtím. Trošku mu ale zvedlo náladu, když v Otakarově obličeji spatřil výraz čiré hrůzy. Matěj se tvářil spíše překvapeně a babička na sobě žádné emoce nedávala znát. Během příští chvilky byli dovlečeni do skladiště.
Nedaleko dveří se na velké bedně usadili čtyři muži. Jakmile zaslechli, že někdo otevírá dveře, všichni bleskurychle vyskočili na nohy. Nenápadně nahmátli ukryté zbraně a nedůvěřivě sledovali, kdo vchází. Když jejich velitel poznal hraběte Fratenyho, pokynul ostatním, že je vše v pořádku. Tři z mužů se opět loudavě usadili na bedně, ale dobrý pozorovatel by si všiml, že jsou pořád ve střehu.
„Co že přicházíte tak brzy?“ zeptal se udiveně menší holohlavý muž, který čtveřici velel. „Měli jste nás přeci vyzvednout až po setmění,“ dodal zneklidněně a zároveň vyšel hraběti vstříc.
„Museli jsme změnit plány, generále Rafaeli. Odvezeme vás okamžitě. Za malou chvilku bude přistaven vůz.“
„A proč sem vodíte ty zajatce?“ ukázal generál Rafael na paní Sibylu a její společníky. „Nestojím o to, aby mě viděl někdo cizí.“
„Oni jsou právě ten důvod, proč jsem změnil plán,“ vysvětlil hrabě Frateny. „Tady paní Sibyla Břichová vás totiž poznala, když jste procházel přístavem. Chtěla vás nechat zatknout městskou stráží. Naštěstí jsem je zajal dřív, než stačili o vaší přítomnosti říct někomu dalšímu.“
„Víte to jistě, že nikdo jiný o mně neví?“ zeptal se generál Rafael. „A jak mě ta žena mohla poznat? Ve zdejším království je jen pár lidí, kteří viděli mou tvář.“
„Jsem si téměř jistý, že nikdo jiný o vás neví. Pro jistotu vás ale odsud co nejrychleji dostaneme. Nemám tušení, jak vás paní Břichová mohla poznat. To se ale brzy dozvíme, až ji budeme vyslýchat.“
„Třeba nám to řekne hned,“ prohlásil generál Rafael. Přitom vytáhl dýku a přistoupil k zajatcům. Měřil si je pohledem a zvažoval, na kterého z nich by měl dýku použít nejdříve, aby to mělo žádaný efekt.
„Klidně vám mohu říct, odkud vás znám,“ zarazila ho včas paní Sibyla. Snažila se, aby její hlas zněl pokud možno vystrašeně. „Můj syn Bořivoj má ve své pracovně váš podrobný popis. Nedávno jsem si ho přečetla, takže jsem vás poznala. A také mi o vás vyprávěl hrabě Rodský.“
„Baron Bořivoj Břich je váš syn?“ zeptal se zlostně generál Rafael. Z očí mu přitom vyzařovala zášť. „Mám s ním ještě nějaké nevyřízené účty.“
„Podařil se nám opravdu pěkný úlovek,“ pochlubil se hrabě Frateny. „Kromě baronovy matky tu máme ještě jeho jediného syna,“ přitom ukázal na Otakara, „a také synovce.“
„Tak to už nám nechybí příliš, abychom ve své sbírce měli celou rodinku,“ řekl pobaveně generál. „A co s nimi vlastně chcete udělat?“ zeptal se ještě.
„Mám v úmyslu je odvézt na můj hrad. Od paní baronky a Otakara se možná můžeme dozvědět něco zajímavého. Mají cenu také jako rukojmí. Baron Břich bude muset v brzké době zvážit, zda si víc cení loajality ke králi Věslavovi, nebo svých nejbližších.“
Jejich rozhovor přerušil v tom okamžiku voják hraběte Fratenyho, který nakoukl dovnitř.
„Pane hrabě, náš vůz se už blíží,“ oznámil stroze a opět za sebou zavřel.
„Zajatce pořádně svažte a zakryjte jim obličeje,“ nařídil hrabě. „Kdyby nás někdo pozoroval, tak nikoho z nich nesmí poznat.“
„Hoši, vstávejte,“ zavolal generál Rafael na své tři muže. „Sbalte se. Za chvilku odjíždíme.“
Zatímco vojáci hraběte Fratenyho svazovali zajatce, popadli bojenští špióni dva velké rance, doposud ukryté v bedně a odnesli je ke dveřím. Před budovou zastavil vůz, zakrytý plachtou. Vojáci hraběte utvořili před vchodem hlouček, aby přes ně nebylo vidět, kdo nastupuje do vozu. Nejprve nasedli lidé generála Rafaela. Zajatce naložili až úplně nakonec.
Jirka měl kolem hlavy omotaný kus hadru, takže vůbec nic neviděl. Podle prudkého natřásání vozu a zvuku kopyt dopadajících na cestu ale poznal, že jedou značnou rychlostí. Ještě než je naložili do vozu, stačil Kláře podrobně vylíčit, co se jim přihodilo. Divoška už také byla na cestě ke Gregornu, aby se pokusila Jirku zachránit. I Plamínek se vracel ze svého výletu. Jirka ale věděl, že se nemůže stihnout vrátit dřív, než pozdě v noci.
Přibližně po půlhodině jízdy začal jejich vůz zpomalovat. Jirka rozpoznal, jak se změnil zvuk kopyt, když přejížděli po nějakém můstku. Nyní jeli krokem. Netrvalo dlouho a zastavili úplně. Někdo mu šlápl na nohu. Podle toho bezpečně poznal, že zde vystoupil generál Rafael se svými muži. Vůz se opět rozjel, tentokrát ale popojeli jen pár kroků. Někdo ho uchopil a vytáhl z vozu. Jirka cítil, jak mu další muž uvolňuje nohy. Pak Jirku ten člověk chytil kolem pasu a postavil ho. Vzápětí ho jiný muž popadl za košili a odvlekl pryč. Vše se odehrávalo zcela beze slov.
Neušli ani deset metrů, když Jirka za sebou zaslechl Otakarův hlas: „Kam mě to odvádíte?“ Následovalo hlasité plesknutí, jak Otakar utržil, místo odpovědi, ránu.
Sestoupili po schodech a pokračovali spletí chodeb. Jirka cítil, že vzduch je nasáklý vlhkostí a zatuchlinou. Podle toho usuzoval, že procházejí sklepením. Jejich věznitelé otevřeli dveře a Jirku udeřil do nosu silný zápach lidského potu. Zaslechl slabý šepot. Na chvilku se zastavili, pak se otevřely další dveře a někdo postrčil Jirku i ostatní zajatce do vedlejší místnosti. Tady jim konečně sundali látku, která jim zakrývala obličej. Jirka se rozhlédl. Ve světle pochodně spatřil dost prostornou místnost, kterou rozdělovala na dvě poloviny silná ocelová mříž. Nějaký muž právě odemykal malá dvířka, kterými se vcházelo do cely. Nemohli být nikde jinde než v podzemních kobkách hradu hraběte Fratenyho. Tím pohasly veškeré Jirkovy naděje na rychlou záchranu. Plamínek nebo Divoška mohli napadnout a rozehnat malou skupinku vojáků, převážející vězně. Rozhodně ale nemohli osvobodit zajatce z podzemní kobky hradu.
Stráže nahnali své nové vězně do zamřížovaného prostoru. Až teď jim konečně rozvázali i pouta na rukách. Ještě než za nimi stačili zamknout dvířka cely, zabušil někdo na dveře. Jeden z vojáků ihned přiskočil a otevřel. Do místnosti vešel sám hrabě Frateny. Na tváři mu hrál výsměšný úšklebek.
„Hned jak jsem ubytoval pana generála, spěchal jsem za vámi, paní baronko. Chci se osobně přesvědčit, že se i vám dostalo náležitého ubytování.“
„Naše komnaty jsou opravdu nádherné,“ odpověděla ironicky paní Sibyla. „Doufám, že vám brzy budeme moct vaši pohostinnost v plné míře oplatit.“
„Vidím, že vás neopustil smysl pro humor. Pokud si ale děláte naděje, že se vašemu synovi podaří vás osvobodit, tak s tím nepočítejte. Nikdy vás tu nenajde.“
„Nechme zbytečných řečí. Proč jste za námi přišel? Jistě ne jen proto, abyste se nám posmíval,“ vybídla hraběte paní Sibyla.
„To opravdu ne,“ souhlasil hrabě. „Chci, abyste svému synovi napsala dopis. Uvedete v něm, že vás a vaše vnuky zajala zločinecká banda. Za vaše propuštění požadují padesát tisíc zlaťáků. Výkupné musí váš syn předat osobně, přesně za dva týdny. Místo a způsob upřesní únosci později.“
„Soudím, že ten dopis má za úkol odlákat Bořivoje pryč odsud,“ uvažovala paní Sibyla. „Jestli má za dva týdny dát dohromady padesát tisíc v hotovosti, tak mu nezbude moc času, aby nás hledal. Nebo snad opravdu chcete to výkupné přijmout?“
„Hlavní cíl je opravdu vašeho syna trošku zaměstnat. Abych ale řekl pravdu, trošku mě láká, vzít si od barona ty peníze a nic mu za ně nedat.“
„Můj otec není tak hloupý, aby vám na takový trik naletěl,“ vykřikl rozzlobeně Otakar.
„Samozřejmě že je,“ zasmál se hrabě. „A teď už mlč, holobrádku,“ dodal výhrůžně.
Tak dobře. Dejte mi pero a papír a já vám napíšu ten dopis,“ řekla rychle paní Sibyla, aby odvedla pozornost hraběte od Otakara.
Hrabě se usmál a spokojeně řekl: „Ani jsem nedoufal, že to půjde tak hladce. Myslel jsem, že na vás budu muset hodně naléhat, než vás zlomím.“ Během řeči sáhl do kapsy a vytáhl malou psací soupravu.
„Jaký by mělo smysl vám odporovat? Jsme zcela ve vaší moci,“ pokrčila rameny paní Sibyla. Vzala si od hraběte pouzdro. Vytáhla z něho papír a psací potřeby.
„Pište prosím přesně to, co vám budu říkat,“ přikázal hrabě.
Paní Sibyla jen přikývla a hrabě začal diktovat. Za pár minut byl dopis napsaný. Hrabě si ho pečlivě přečetl. Pak nařídil, že papír mají podepsat i Otakar s Jirkou. Paní Sibyla vstala od stolu, aby jim uvolnila místo. Zavadila nohou o stůl a málem upadla. Na poslední chvíli se zachytila hraběte Fratenyho.
„Promiňte prosím, pane hrabě,“ omluvila se provinile a vrátila se zpátky do cely.
Otakar se chvilku zdráhal přidat svůj podpis, když ho ale strážný hrubě postrčil ke stolu, raději se podvolil. Hrabě Frateny sbalil dopis. Rozkázal strážným, aby vězně pečlivě hlídali a naposled se obrátil na paní Sibylu: „Nyní se půjdu věnovat svým hostům. Zítra se zde ale opět stavím. Napadlo mě několik otázek, které bych s vámi chtěl probrat. A doufám, kvůli vám všem, že mi vaše odpovědi budou připadat dostatečně zajímavé.“ Nečekal na odpověď, otočil se a zmizel za dveřmi.
Jirka se až nyní pořádně rozhlédl po jejich vězení. Až na kupku slámy a kbelíku postaveného v rohu byla jejich cela úplně prázdná. Strážný, který seděl na druhé straně mříží, na ně celou dobu zíral. Nevypadalo to ale, že by jim věnoval mnoho pozornosti. Jirka se posadil na slámu. Ze všeho nejdřív si promluvil s Divoškou. Oznámil jí, že ho zavřeli ve sklepení hradu, který je vzdálený asi půl hodiny cesty koňmo od Gregornu. Neopomněl jí sdělit, že až do příštího dne mu nehrozí žádné nebezpečí. Divoška rozumně usoudila, že bude moudřejší odložit obhlídku hradu až na noc.
Jako druhého oslovil Jirka Plamínka a nakonec se spojil s Klárou. Podrobně jí povyprávěl, co se přihodilo od chvíle, kdy potkal Otakara. Klára mu na oplátku řekla o zradě vévody Lodenského a o jejím dobrodružství s princeznou Luisou. Zamlčela jen, jak princeznu a barona Zamoryho ohromila svým střeleckým uměním. Společně pak vymýšleli, jak Jirku a ostatní co nejrychleji dostat z bryndy, do které je dostal Otakar.
Klára právě navrhovala krkolomný plán, jak se vkrade do vězení a osvobodí všechny vězně, když Jirku vyrušila jemným poklepáním na rameno babička.
„Co se ti přihodilo, že jsi nedodržel náš původní plán?“ zeptala se šeptem.
Jirka v rychlosti zavrhl Klářin nápad, rozloučil se s ní a teprve pak odpověděl babičce: „Stalo se mi hrozné neštěstí. Potkal jsem Otakara. A on už zařídil, že jsme se všichni ocitli tady.“
Babička se tázavě podívala na Otakara, ale ten jen zahanbeně sklopil oči k podlaze. A tak mohl Jirka pokračovat: „Otakar mi totiž navrhl, že mě zavede za strýcem Bořivojem. Říkal, že strýc se svými vojáky může ty muže zatknout rychleji, než městští strážníci. Připadalo mi to jako dobrý nápad, a tak jsem souhlasil. Pak jsem ale udělal velkou chybu. Myslel jsem si, že Otakar není úplně pitomý a tak jsem mu řekl o generálovi Rafaelovi.“
„Nech si těch urážek jo?“ ozval se konečně Otakar. „Já jsem si prostě myslel, že hrabě je čestný muž. Jak jsem mohl vědět, že je to zrádce?“
„Spíš bych se chtěl zeptat, jak jsi mohl vědět, že to zrádce není. Jasně jsem ti přece říkal, že si babička nepřeje, aby se o generálovi někdo dozvěděl. Že nevíme, komu můžeme věřit.“
Na to Otakar odpověď nenašel a tak před přísným pohledem jejich babičky opět sklopil zrak k zemi.
„Představ si, babi, že Otakar si myslel, že sem nejvýznamnější bojenský generál přicestoval proto, aby kul pikle s nějakým sedlákem,“ přisadil si uštěpačně Jirka.
„To jsem nikdy neřekl!“ ohradil se Otakar, přikročil k Jirkovi a zatnul ruse v pěst.
„Hrabě není žádný sedlák. Je to Vozejský šlechtic. Ten by naše království nikdy nezradil,“ zopakoval Otakarovi jeho slova Jirka. „Tak jsi to přeci říkal? Nebo se snad pletu?“
„To od tebe opravdu nebylo moc chytré, Otakare, svěřovat takové tajemství cizím lidem,“ přerušila jejich spor babička. „Měl jsi jít co nejrychleji za svým otcem a přivést ho ke mně. Doufám, že si z toho vezmeš ponaučení pro příště.“
V té chvíli vstal strážný ze své židle a postoupil o krok blíž. Rozhovor ztichl. Všichni znepokojeně čekali, co bude dál. Strážný se ale jen naposled přesvědčil, že je všechno v pořádku, zamířil ke dveřím a opustil místnost.
Jen co se za ním zavřely dveře, kývla paní Sibyla na ostatní, sáhla do kapsy a zašeptala: „Podívejte, co mám.“ Na dlani jí ležela ozdobná kovová spona.
„To jsi stačila ukrást hraběti, když jsi předstírala to klopýtnutí?“ zeptal se obdivně Jirka.
„Ano,“ přikývla spokojeně babička.
„A na co nám bude nějaká pitomá spona?“ zeptal se nechápavě Otakar.
Na jeho přihlouplou otázku odpověděl bez zaváhání Jirka: „Ty máš dnes opravdu den, kdy ti to moc nemyslí. Co?“ Nevšímal si, že Otakar zrudnul vzteky, vzal si od babičky sponu a pokračoval: „Kdybychom tu sponu v tomhle místě ohnuli a tady ty dva plíšky sklepli k sobě, tak z ní vyrobíme perfektní paklíč. A ten zámek od naší cely nevypadá moc složitě.“
„Snad nám nechceš namluvit, že se vyznáš v páčení zámků?“ zeptal se pohrdavě Otakar.
„A jak si myslíš, že jsem vloni odemkl ty dveře od komnaty s tvou slavnostní zbrojí?“ odpověděl triumfálně Jirka.
Otakar na něho vyvalil oči. Opěr zatnul pěsti a vztekle zasupěl: „Já to věděl! Ty zmetku!“
Jirka si nemínil takovou urážku nechat líbit. Přiskočil k Otakarovi a podíval se mu z blízka do očí. „Co je? Kde jsi nechal svůj smysl pro humor?“ řekl pevně. „Nebo snad patříš k těm ubožákům, kteří se rádi posmívají druhým, ale neunesou, když si někdo vystřelí z nich?“
„Tak dost, chlapci,“ zasáhla pro jistotu babička a odtáhla je od sebe.
V tom okamžiku zarachotily dveře. Jejich dozorce se vrátil a svou přítomností ukončil všechny dohady. Otakar se od Jirky odvrátil a nasupeně odešel co nejdál od něho. Celý večer už nepromluvil ani slovo.
Dobrou hodinku Jirka s Klárou probírali všechny možnosti, co podniknout. Nepřišli ale na nic převratného. Shodli se, že jediný, kdo v této chvíli může dostat Jirku a ostatní z vězení je strýc Bořivoj. A Klára že musí co nejrychleji odcestovat s princem a princeznou do Krakoru. Netušili ale, jakým způsobem všechny přesvědčit, aby udělali, co od nich budou chtít.
Jako první se Klára rozhodla napsat dopis strýci Bořivojovi. Stručně, ale jasně v něm vysvětlila, co se přihodilo babičce, Otakarovi a Jirkovi v Gregornu. Sdělila strýci, že hrabě Frateny je zrádce, a že všichni pohřešovaní jsou nyní uvězněni v podzemních kobkách jeho hradu. Na závěr Klára strýce ujistila, že si nic z toho nevymyslela, a že si je naprosto jistá pravdivostí svých slov. Než dopis dokončila, venku se už vyšel měsíc.
O doručení dopisu se měl postarat babiččin sluha Zdislav. Klára ho vyhledala a odvedla ho stranou.
„Chtěla bych vás požádat o velkou službu,“ začala nesměle. „Myslím, že se babičce a Jirkovi přihodilo něco zlého. Mám o ně strach. Proto jsem napsala dopis strýci Bořivojovi.“
„Také mám o paní baronku a Jiřího obavy,“ přiznal Zdislav. „Už měli být dávno zpátky. Ale možná, že se rozhodli přenocovat v Gregornu.“
„To ne,“ zaprotestovala ostře Klára. „Babička by nám v takovém případě dala jistě vědět. Určitě se jim něco stalo.“
Zdislav se na Kláru udiveně podíval, pak ale přikývl: „Já jsem si hned myslel, že by se paní baronka neměla na vlastní pěst pouštět do tak nebezpečného dobrodružství. Měla raději počkat, až dorazí pan baron s vojáky.“
„Doručil byste prosím mému strýci ten dopis,“ přešla Klára k věci. „Jsou v něm důležité informace, které snad pomohou babičce a Jirkovi.“ Podala Zdislavovi dopis a pokračovala: „Tady máte na cestu trochu zlata a vyberte si nejlepšího koně ze stáje.“
„Dobře, doručím ten dopis,“ souhlasil Zdislav a převzal obálku. Po krátkém zaváhání si vzal i váček zlata.
„A nikomu prosím neříkejte, že nesete poselství pro mého strýce. Raději ať nikdo neví, kam máte namířeno,“ dodala ještě znepokojeně Klára.
„Nejsem hloupý, slečno Kláro,“ ujistil ji Zdislav. „Jistěže nebudu rozhlašovat, kam mám namířeno. Pospíším si na hrad Břich, jak nejrychleji dokážu. A váš dopis předám jen panu baronovi osobně.“
„Hodně štěstí,“ popřála ještě Zdislavovi Klára. Ten se otočil a pospíchal do spíže, aby si na cestu nabalil nějaké zásoby jídla.
Snadnější část svého úkolu měla Klára za sebou. Nyní ale musela přesvědčit princeznu a prince, aby s ní hned zítra odcestovali do Krakoru. Klára si připravila několik rozumných argumentů. Věděla ale, že princ i princezna mají svoji hlavu a nenechají se jen tak řídit malou holkou.
Nejprve Klára zaťukala na dveře prince Michaela. „Co potřebuješ?“ přivítal ji princ chladně. Ještě pořád se zlobil, že ráno utekla z domu.
„Potřebuji se s tebou a Arletou poradit o důležité věci,“ vysvětlila Klára. „Mohl bys mě doprovodit do jejího pokoje?“
„Tak pojďme,“ řekl stručně princ. Vstal z křesla a následoval Kláru.
Trvalo dost dlouhou chvíli, než jim princezna Luisa dovolila vstoupit. Už řádně upravená a v šatech, které jí půjčil princ z šatníku paní Sibyly, vypadala princezna opět majestátně. Vrhla na prince okouzlující úsměv a zeptala se: „Potřebujete snad ode mne něco? Pane Michale.“
„Promiňte, že vás rušíme v tak pozdní hodinu,“ omluvil se princ. „Tady Klára ale tvrdí, že se s námi potřebuje poradit v neodkladné a velmi důležité záležitosti.“
Princezna i princ upřeli pohled na Kláru a čekali, co z ní vyleze.
„Nejdřív bych ti, Michale, měla asi vysvětlit, proč jsme ti o Arletě neřekli dnes odpoledne celou pravdu.“ Klára si nevšímala nesouhlasných posunků princezny a pokračovala. „Arleru neunesli lupiči, ale lidé, kteří zradili naše království králi Maxiánovi. Arleta totiž náhodou odhalila jejich tajemství, a tak ji chtěli umlčet. Předtím ji ale ještě potřebovali vyslechnout. Jistě chápeš, že jsme nechtěli o tom mluvit před služebnictvem.“
„Je to pravda, slečno Arleto?“ zeptal se zamračeně princ.
Princezna jen neznatelně přikývla a potvrdila tím Klářinu historku.
Klára využila chvíle ticha a pokračovala: „Tobě, Arleto, musím také něco důležitého říct. Moje babička a bratr se dnes ráno nevydali do Gregornu jen na výlet. Dozvěděli jsme se totiž, že se někde v Gregornu ukrývá generál Rafael, nejvěrnější následovník krále Maxiána.“
„To je přeci tajemství,“ obrátil se rozhořčeně na Kláru princ.
Klára jen pokrčila rameny a znovu se obrátila na princeznu: „Už se ale měli dávno vrátit, a tak mám strach, že se jim přihodilo něco zlého.“
Prince Klářina úvaha zaskočila. Vyčítal si, že jeho samotného nenapadlo, že je něco v nepořádku. „Už by opravdu měli být zpátky,“ připustil znepokojeně. „Nevím ale, co bychom mohli podniknout, abychom jim pomohli.“
„To už jsem zařídila,“ řekla pyšně Klára. „Poslala jsem dopis strýci Bořivojovi. On jediný může babičce rychle a účinně přispěchat na pomoc. Myslím, že by od nás bylo hloupé, kdybychom se o něco snažili sami.“
„O čem se s námi tedy chceš radit?“ zeptala se tentokrát pro změnu princezna.
„Napadlo mě, že tento dům už není bezpečný,“ odpověděla vychytrale Klára. „Je možné, že babička s Jirkou byli odhaleni a musejí se teď ukrývat před bojenskými špióny. V tom případě by tento dům bylo první místo, kam by se ji vypravili hledat. Navrhuji proto dům opustit. Arleta se stejně musí co nejrychleji dostat do Krakoru, aby svého otce informovala o tom spiknutí.“
Okamžik se princ i princezna na Kláru jen ohromeně dívali. Museli uznat, že její obavy jsou oprávněné.
„To musíme pořádně zvážit,“ řekl konečně princ. Zároveň s ním promluvila i princezna: „Musíme okamžitě odsud.“
Klára se prozatím usadila na židli a sledovala jejich reakce.
Princ se už zcela vzpamatoval a docela klidně se princezny zeptal: „Chtěla jste něco navrhnout, slečno Arleto?“
„Ano, pane Michale. Jestli je pravda, co říká Klára, tak jsme všichni ve velkém nebezpečí. A měli bychom co nejrychleji odsud odjet.“
„Nevíme jistě, zda paní baronku opravdu odhalili,“ vyjádřil se rozvážně princ. „Možná, že se jen někde zdržela. Proto si myslím, že bude rozumnější, ještě několik hodin počkat, než odsud utečeme. Prozatím se můžeme na cestu pořádně připravit. Musíme například ještě zvážit, kam se vydáme.“
„Do Krakoru,“ odpověděla rozhodně Klára. „Arleta se potřebuje dostat do Krakoru. Ty, Michale, se tam přeci také chceš podívat. A můj tatínek vlastní v Krakoru dům, kde se můžeme schovat.“
„Jistě, čím rychleji budeme v Krakoru, tím lépe,“ podpořila Kláru princezna.
Princ se dlouze zamyslel. „Asi máte pravdu. Pojedeme do Krakoru. Ale ne hned. Počkáme ještě pár hodin, jestli nedostaneme nějakou zprávu o paní baronce. Zatím si přichystáme zavazadla a promyslíme podrobnosti ohledně cesty.“
V příští čtvrthodince rozebírali princ s princeznou, jak se bezpečně a co nejrychleji dopravit do Krakoru. Klára jen trpělivě čekala na konečné rozhodnutí. Když už nikoho nenapadali žádné další připomínky, opustil princ pokoj, aby zařídil všechny nezbytnosti. Klára zůstala s princeznou o samotě.
„Neměla jsi Michalovi říkat, že mě hledají spiklenci,“ vyčetla jí princezna, sotva se za princem zavřely dveře.
„Musela jsem to říct,“ hájila se Klára. „Michala budeme potřebovat. Nemůžeme cestovat samy. Jsem si jistá, že nás Michal nezradí. A navíc je to vynikající šermíř. Kdyby nastaly potíže, dokáže nás ubránit.“
„Baron Zamory byl také vynikající šermíř. A nebylo mu to nic platné,“ odpověděla skepticky princezna.
„To protože netušil, že mu hrozí nějaké nebezpečí. A tak vlezl vévodovi přímo do pasti,“ vysvětlila Klára. „Takže je lepší, že jsem to Michalovi prozradila. Aspoň si bude dávat pozor.“
„Teď už nám nezbývá, než věřit, že Michal je opravdu čestný muž,“ konstatovala princezna. „A raději si běž už zalehnout, Kláro. Ráno budeme brzy vstávat.“
Po setmění se Divoška vydala opět hledat Jirku. Prozkoumala několik větších staveb v okolí Gragornu, než konečně našla to pravé místo. Rozlehlý, honosný hrad hraběte Fratenyho. Z vozu, postaveného před stájemi, ucítila slabý Jirkův pach a tak se ujistila, že je na správném místě. Několikrát přeletěla nízko nad budovami, aby si zblízka prohlédla celý hrad. Podařilo se jí odhalit vchod do sklepení, ten byl ale důkladně zamčený. Nemohla se proto dostat dál, aniž by si jí někdo všimnul. A tak se opět vznesla do výšky. Zbytek noci kroužila vysoko nad hradem a doufala, že se jí naskytne příležitost k Jirkově záchraně. Kolem půlnoci se k ní přidal i Plamínek. Ani on nedostal žádný převratný nápad, jak se k Jirkovi dostat. S ranním svítáním se oba draci stáhli do úkrytu. Nevzdálili se ale příliš daleko.
|
