|
|
Cesta - 2
K řece se dostali až hodinu po poledni. Na druhém břehu spatřili malou vesničku a hned vedle ní přívoz. Princ mávnul na převozníka a s úlevným povzdechem se usadil na břehu. Klára i princezna ho okamžitě následovaly. Skoro tříhodinový pěší pochod je pořádně vyčerpal. Jejich odpočinek netrval dlouho. Za malou chvilku už u nich byl převozník a požadoval od nich peníze za převoz. Aby nevzbudili podezření, pokoušel se princ s převozníkem chvilku smlouvat. Převozník ovšem z požadované částky neslevil a tak princi nezbývalo nic než zaplatit.
Na druhém břehu zamířil princ přímo k místní hospodě. Dívky usadil ke stolu v rohu místnosti a sám se vydal za hospodským objednat něco k jídlu. Snažil se přitom, aby jejich jídlo bylo co nejprostší. Za pár minut už hostinský nesl k jejich stolu tři talíře česnekové polévky a půl bochníku chleba.
Klára se způsobně usadila ke stolu a popřála všem dobrou chuť.
„Nesmíš zapomínat, že teď jsi nevychovaný uličník,“ pokáral ji šeptem princ. „Tak se podle toho chovej i u jídla.“
Kláře se taková opatrnost zdála přehnaná, přesto ale využila příležitosti a odložila stanou všechny zábrany. Nahrbila se nad stolem a hltavě se pustila do jídla. Hlasitě přitom srkala horkou polévku, mlaskala a cpala si do pusy velké kusy chleba. Schválně přitom pobryndala stůl. Na závěr smetla rukou drobky z chleba na podlahu. Není divu, že skončila s jídlem jako první.
„Trochu se tu porozhlédnu,“ pošeptala princi a vstala od stolu. Přelétla pohledem po všech přítomných, nic podezřelého ovšem nezaznamenala. Právě se pomalým krokem vydala k otevřenému oknu, když do hostince vstoupil nějaký muž. Na první pohled sem vůbec nezapadal. Měl vysoké jezdecké boty a u pasu se mu houpal široký meč. „Tohle určitě nebude místní sedlák,“ okamžitě napadlo Kláru. Opřela se o stěnu a po očku muže sledovala.
Neznámý loudavým krokem obešel místnost a důkladně si přitom prohlížel všechny přítomné. U princezny se jeho pohled na chvilku zastavil. Pak se ale muž otočil a zamířil ke dveřím. Klára se rozhodla, že toho cizince raději nespustí z očí. Přistoupila k oknu a vyklonila se ven. Urychleně se ale stáhla zpátky. Přímo pod oknem totiž čekal další, podobně vystrojený muž. Za okamžik k ní otevřeným oknem dolehly tlumené hlasy.
„Tak jsem si to vevnitř obhlídnul. Je tam jedna dívka správného věku. Nejspíš to ale bude jen nějaká vesnická holka.“
„Co budeme dělat teď.“
„Raději zajdu za velitelem, ať si ji taky prohlídne. Ať máme jistotu. Ty se zatím postav ke dveřím, a kdyby ta holka chtěla odejít, tak ji pod nějakou záminkou zadrž.“
„Dobře, ale pospěš si.“
„Za pět minut jsem zpátky.“
Klára ještě stačila zahlédnout, jak se jeden z mužů vydal rychlým krokem na druhý konec vesnice. Rychle poodstoupila od okna, a zatímco kráčela k jejich stolu, horečně přemýšlela. „Co teď. Musíme pryč odsud. Ten jejich velitel by princeznu nejspíš poznal. Když ale utečeme, tak se také prozradíme. Ledaže…,“ v pravou chvíli napadla Kláru vynikající myšlenka.
To už byla Klára u stolu, naklonila se k princi a pošeptala mu do ucha: „Musíme okamžitě pryč. Ten chlapík u vchodu jde po nás. Za chvilku přivede jeho kumpán nějakého člověka, který nás má identifikovat.“
Princ nenápadně sáhl po meči, ale Klára ho zadržela. „Mám nápad. Potřebuji trochu zlata. Až na vás kývnu, tak oba vstaňte a pomalu běžte ke mně.“
Princ sáhl do kapsy a pod stolem podal Kláře několik zlaťáků. Ta je schovala v hrsti a přesunula se o dva stoly dál. Posadila se naproti starší ženě, která seděla u stolu sama. Potichu ji oslovila: „Prosím vás paní, mohla byste nám pomoct? Já a moji přátelé odsud potřebujeme rychle zmizet. Ten muž u dveří nám v tom ale bude nejspíš chtít zabránit.“ Přitom stařeně nenápadně vtiskla do ruky hrst zlaťáků.
Žena se podívala, co jí Klára podala a zatvářila se udiveně. Natáhla ruku se zlatem ke Kláře, jako by jí peníze chtěla vrátit.
„Jen si je klidně nechte,“ pošeptala Klára. „To zlato vám posílá člověk, který si to rozhodně může dovolit.“
„Co ode mne chceš?“ zeptala se žena a přitom váhavě stáhla ruku zpátky.
„Až přijdeme ke dveřím, tak bychom potřebovali, aby někdo spustil poplach. Mohla byste prosím nahlas vykřiknout, že jsme vás okradli?“
„A to je všechno?“ podivila se potichu žena.
„Ano,“ ujistila ji Klára. „A nikomu prosím neříkejte, že jsem vás o to požádal.“
Žena přikývla na souhlas. Klára se pomalu zvedla a dala znamení princi. On i princezna se okamžitě zvedli a vydali se k ní. Princezna nesla Klářin balíček a princ si vzal na starost její luk. Klára zamířila k východu a pošeptala: „Až ta paní začne křičet, tak utíkejte, co vám nohy stačí.“
Prozatím došli ke dveřím. Hlídající muž jim zastoupil cestu. Vtom se za jejich zády ozval ječivý výkřik: „Pomóóóc! Zloději! Chyťte je!“
Princ prudce odstrčil udiveného muže před sebou a rozrazil dveře. Klára i princezna se kolem něho hbitě prosmýkly. Všichni tři se tryskem rozběhli pryč od hospody.
Stará paní na svůj věk velmi hbitě vyběhla za nimi. Přímo ve dveřích se ale zastavila. Tak zabránila případným pronásledovatelům rychle vyběhnout z hospody. Klára ještě zaslechla, jak paní z plných plic vykřikuje: „Lidé pomozte mi! Okradli mě! Ten ušmudlaný kluk mi ukradl všechny peníze!“
To už princ s ostatními zaběhli za nejbližší roh a uháněli k okraji vesničky. Dva postarší sedláci se jim pokusili zastoupit cestu. Jedno varovné mávnutí princovým mečem je ale přesvědčilo, že to není dobrý nápad.
Za vesnicí princ opustil cestu a zamířil k řece. V křoví, které rostlo na jejím břehu, našli dočasný úkryt. Potřebovali si na chvíli vydechnout.
Před hospodu zatím dorazil pěkně oblečený, asi čtyřicetiletý muž, doprovázený několika ozbrojenci. Seskočil z koně a začal se vyptávat, co se tu přihodilo.
„Prosím pomožte mi, šlechetný pane!“ vykřikla starší žena a vrhla se mu k nohám. „Okradli mě. Takový ušmudlaný klučina a jeho kumpáni. Vy je jistě dokážete chytit.“
Muž ženu hrubě odstrčil a povýšeně řekl: „Mám důležitější věci na práci, než honit nějaké zlodějíčky.“ Nasedl na koně, pokynul svým lidem a všichni opustili vesnici. Stará žena je vyprovodila ne zrovna hřejivým pohledem. „To byli ale hrubiáni,“ pomyslela si. Pak ale sáhla do kapsy a nahmatala zlaté mince. „Osm zlaťáků není špatný honorář za tak krátké představení. Vždycky jsem si přála být herečkou.“
Dobře schovaný ležel princ na okraji houští a sledoval pohyb na cestě. Vypadalo to, že měli opět štěstí. Nikdo se je nepokoušel stíhat. Před chvílí se pořádně Kláry vyptal, co vlastně v hospodě slyšela. Došel k názoru, že ti muži opravdu patřili k jejich pronásledovatelům.
„Je to dobré, prozatím se nikdo za námi nevydal,“ obrátil se na dívky. „Ještě pár minut a můžeme bezpečně pokračovat v cestě. Zatím si promyslíme, kam bude nejlepší zamířit.“
„Jdeme přeci do Krakoru,“ ozvala se princezna.
„Ano, ale nebylo by rozumné jít nejkratší cestou. Vypadá to, že naši nepřátelé hlídají hlavně okolí řeky. Proto navrhuji stočit se trochu na východ k Lodenu.“
„To ne,“ zaprotestovala ihned princezna. „V Lodenu má přeci svoje sídlo vévoda Lodenský.“
„A proč by to pro nás mělo být důležité?“ zeptal se podezřívavě princ.
„Protože ten zrádce, který se nás snaží zastavit, je právě vévoda Lodenský,“ přiznala Klára.
„Bohové. A to mi říkáte až teď?“ rozčílil se princ. „Kdybych věděl, že zrádce je samotný vévoda, tak bych byl mnohem opatrnější. Rozhodně bych nedopustil, abychom do Krakoru cestovali na lodi plné neznámých lidí.“
„Asi jsme ti to opravdu měli říct dřív,“ připustila Klára.
Princ se uklidni a začal přemýšlet. Věděl, že vévoda je mocný muž, který udělá cokoli, aby se do Krakoru nedostali živí. Ovšem měli i několik výhod na své straně. Především se mu podařilo obstarat jim obstojné převleky. A ani vévoda nebude mít dostatek lidí, kteří jsou ochotni zradit svého krále. Takže nebude moct neprodyšně uzavřít všechny cesty. Budou nejspíš hlídat jen řeku a přímé cesty do Krakoru. Ještě chvíli zvažoval všechny možnosti, které ho napadly, než řekl: „Nejlepší bude, vydat se právě k Lodenu. Tím směrem nás nejspíš nikdo hledat nebude. Ani cesta z Lodenu do Krakoru nebude asi tak bedlivě hlídaná, jako ostatní.“
Protože si netroufali vyjít hned u vesnice na hlavní cestu, šli dobrou půlhodinku přes pole k vedlejší vsi. Teprve tady se princ rozhodl, že už je bezpečné jít po silnici. Na první křižovatce se na ně usmálo štěstí. Podařilo se jim přemluvit formana, který vezl do Lodenu v sudech víno, aby je svezl.
Klára a princ se usadili vzadu na sudech, zatímco princezna si zabrala místo vedle kočího. Povyprávěla mu vymyšlený příběh o mrtvém otci a jejich cestě za prací do některého z velkých přímořských měst. Nakonec se ještě zmínila, že poblíž Lodenu žije jejich teta, kterou ale naposled viděla ještě jako malá holčička. Předtím, než zavítají do Lodenu mají proto v úmyslu zajít na návštěvu ke své příbuzné. Snad jim poradí, kde v Lodenu nejsnáze seženou dobrou práci.
Forman nebyl naštěstí příliš zvědavý a nevyptával se na další podrobnosti. Místo toho se rozpovídal o vínu, které měl právě naložené, o trampotách povoznictví a o problémech s dodavateli a kupci.
Cesta jim rychle ubíhala a než se nadáli, byl už večer. Na noc se zastavili v ne moc drahém hostinci, kde snědli skromnou večeři. K spánku se uložili na seníku poblíž formanova vozu. To, že mu v noci budou dávat pozor na vůz, byla totiž jedna z podmínek, které si forman vymínil, než jim dovolil nasednout.
Brzy zrána zapřáhl forman koně do vozu a za pár minut už pokračovali v cestě. Kláře byla nad ránem na seníku, v jejím chatrném a potrhaném oblečení, celkem zima, takže brzký odjezd uvítala. Když se slunce vyhouplo o kus výš a začalo trošku hřád, vylezla Klára na nejvyšší sud. Co nejpohodlněji se rozložila na tvrdém dřevě a ospale se vyhřívala ve slunečních paprscích. Netrvalo dlouho a teplo zároveň s kolébavou jízdou ji uspalo. Právě se jí zdál krátký sen, ve kterém vylezla po duze až do oblaků, když s ní někdo zatřásl.
„Už jsme skoro v Lodenu,“ oznámil jí princ. „Vezmi si svoje věci, budeme vystupovat. Teta bydlí kousek odsud.“
„Jaká teta?“ zeptala se rozespale Klára.
„Naše teta,“ řekl důrazně princ.
„Aha, teta Drahomíra,“ vzpomněla si konečně Klára na historku, kterou vypravovala princezna včera odpoledne.
Vůz zastavil. Princ s Klárou seskočili na cestu a sledovali Princeznu, jak pomalu a elegantně sestupuje z kozlíku. Když se postavila vedle nich, rozloučili se všichni s formanem a ještě jednou poděkovali za svezení. Forman práskl do koní a vůz se dal znovu do pohybu.
„Kam se vypravíme teď?“ obrátila se princezna na prince Michaela.
„Podle toho formana jsme asi půl hodiny jízdy od Lodenu. Abychom se dostali na silnici do Krakoru, musíme jít směrem k pobřeží. To znamená na jih. Nemělo by to být daleko.“
Přestože princ si byl jistý, že k pobřeží to nemůže být daleko, kráčeli svižným krokem více než hodinu, než konečně spatřili moře. Poblíž krakovské cesty je princ zavedl na nízké návrší, aby se odsud mohl pořádně porozhlédnout po okolí. Z návrší mohli pohodlně sledovat velký kus cesty a za ní jasně modrou mořskou hladinu, po které plulo několik velkých i menších lodí. V dálce dokonce mohli jasně rozeznat vysoké městské hradby. Prince, na rozdíl od Kláry, ale moře a lodě vůbec nezajímaly. Veškerou pozornost soustředil na provoz po Krakovské silnici.
„Vypadá to dobře. Nevšiml jsem si ničeho podezřelého. Zkusíme sejít k silnici a najít si místo na nějakém voze,“ prohlásil princ po několika minutách.
První jim zastavil místní sedlák, který se vracel z Lodenu, kde ráno prodal své zboží. Na téměř prázdném voze měl spoustu místa, takže se všichni mohli pohodlně usadit. Tentokrát se ujal slova Princ Michael. Povyprávěl sedlákovi svou povídačku o tom, že jedou do Krakoru za prací. Když skončil, sedlák mu ale položil nečekanou otázku: „A co se vám přihodilo, že jste se rozhodli opustit svůj rodný dům? Zadlužili jste se kvůli neúrodě, nebo snad vrchnost využila vaší nedobré situace, aby ukradli vaši půdu?“
Princ se rozpačitě podíval na dívky, protože neměl ponětí, jakou katastrofu by si měl v rychlosti vymyslet. Ani princezna nevypadala, že by měla představu o problémech, se kterými se potýkají drobní zemědělci. Proto se slova ujala Klára.
„Tady Jakub se nerad baví o našem dřívějším hospodářství. On se totiž chce stát vojákem. Dokonce si pořídil i meč. Ještě sice ani pořádně neví, jak se takový meč drží a kterou stranou se seká, ale o sedlačení už nechce ani slyšet,“ dodala výsměšně.
„Rozhodně by ses, mládenče, neměl stydět za to, čím byli tví rodiče,“ pokáral sedlák prince. „Takže vy jste jen tak opustili domov a vydali se do světa?“ zeptal se nesouhlasně.
Klára si povzdechla a začala vysvětlovat: „My jsme nikdy nehospodařili na svém. Jen jsme si pronajímali pozemky od vrchnosti. A protože jsme bydleli v podhůří, nehodila se moc naše půda k pěstování obilí ani jiných plodin. Takže jsme převážně chovali ovce. Když se bratr rozhodl zkusit své štěstí ve světě, nezbývalo nám se sestrou nic jiného, než odejít také. Chov ovcí není totiž tak jednoduchý, jak si většina lidí myslí. Sám bych to asi nezvládl.“
„My tady v rovině ovce moc nechováme, takže se v tom moc nevyznám,“ připustil sedlák a hned se zeptal: „Jaká rizika s sebou takový chov přináší?“
„Musíte si dávat pozor na spoustu věcí,“ začala Klára a pustila se do vyprávění. Bohatě využila všechny stížnosti a stesky, které zaslechla při svých občasných návštěvách pastoušky a obstojně vylíčila strasti ovčáckého života. Věděla, že malý Jáchym Jeřáb by dokázal na toto téma povídat mnohem podrobněji a přesněji, ale sedlákovi její výklad naštěstí stačil.
„A co vlastně chcete dělat v Krakoru?“ položil sedlák další otázku.
„Jakub chce vstoupit do armády, já bych se chtěl vyučit nějakému řemeslu a Debora si chce najít službu. Ze všeho nejvíc se ale chce dobře provdat,“ přidala Klára poťouchle.
Sedlák se obrátil na princeznu, prohlédl si ji a s úsměvem řekl: „Takové pěkné děvče bude mít jistě spoustu nápadníků.“
Klára se také otočila směrem k princezně. Po poslední větě se jí zdálo, že se princezna dokonce začervenala. Aby se jejich kočí nezačal opět nepříjemně vyptávat, předešla ho Klára svým dotazem: „A jak se daří v hospodářství vám?“
Během příští půlhodinky jim sedlák podrobně vyprávěl o svém statku a rodině. Klára ho znuděně poslouchala. Když jim konečně oznámil, že už musí odbočit ze silnice, tak jí vůbec nemrzelo, že už budou muset toho dobrého muže opustit.
Pár minut po tom, co sesedli z vozu, se jim podařilo zastavit další. Tentokrát je svezl mladý obchodník, který vezl do Krakoru napůl plný vůz plátna. Protože obchodník nechtěl, aby se mu na plátno cestou prášilo, měl vůz zakrytý silnou plachtou. Princ Michael pokynul princezně, aby si vlezla pod plachtu a přitom jí pošeptal: „Raději se moc neukazujte. Tentokrát si sednu vedle kočího já.“
Obchodník se moc nezajímal, odkud přijeli a co chtějí v Krakoru dělat. Raději se bavil o tom, co se na svých cestách dozvěděl. Dokázal také výborně vyprávět příběhy, které zaslechl v přístavních hospodách. I princ Michael znal pár zajímavých příběhů, takže se během cesty vůbec nenudili. Na oběd se zastavili v nějakém hostinci, ale nezdrželi se dlouho. Obchodník pospíchal, aby se do Krakoru dostal ještě před setměním.
Pozdě odpoledne udělali ještě jednu krátkou zastávku na malé občerstvení. Princezna raději zůstala schovaná na voze a tak se do hospůdky vpravili jen princ s Klárou. Usadili se u stolu a objednali si skromné jídlo. Snědli teprve prvních pár lžic, když Klára od vedlejšího stolu zaslechla pobouřený výkřik: „Mě je jedno, co nařídil nějaký hrabě. Ti chlapi neměli žádné právo prohledávat můj vůz!“
Princ Michael si také uvědomil, že u vedlejšího stolu se děje něco zajímavého a zpozorněl. Z dalšího hovoru pochopili, že všechny Krakorské brány jsou hlídané ozbrojenými muži, kteří na příkaz nějakého šlechtice prohlížejí vozy směřující do města. Tito ozbrojenci se nezajímají ani tak o náklad, jako spíš o všechny poutníky. A navíc se v okolí města prohánějí jízdní hlídky, které prohledávají okolní statky a hospodářské budovy.
„Já jsem dokonce zahlédl, jak několik mužů na koních prohledává malý lesík poblíž cesty,“ pochlubil se pihovatý mladík u vedlejšího stolu.
„Tady to už také dvakrát prohlédli,“ přidal se hostinský, který právě přinášel k jejich stolu jídlo a pití. „Nikoho podezřelého ale nenašli, a tak zase odtáhli. Jen naší Julču si ten jejich velitel podezřele dlouho prohlížel.“
Princ i Klára do sebe v rychlosti naládovali zbytek polévky a spěchali k vozu. Cestou ještě stačil princ schovat zbytek chleba do kapsy. Než se vrátil i majitel vozu, stačili princezně potichu vylíčit, co se dozvěděli v hospodě. Měli ještě hodinu a půl času, než dojedou k východní Krakorské bráně a za tu dobu museli vymyslet, jak se dostanou do města. Zbývající část cesty už nevládla na jejich voze tak dobrá nálada, jako předtím. Po necelé hodině jízdy požádal princ obchodníka, aby jim zastavil.
„Kousek odtud bydlí naše teta Drahomíra. Nebylo by od nás slušné, kdybychom jeli kolem a ani se nestavili na návštěvu,“ vysvětlil udivenému muži na kozlíku.
„Má někdo nějaký nápad, jak nepozorovaně projít kolem těch hlídek?“ zeptala se znepokojeně princezna, sotva vůz s látkou kousek poodjel.
„Nejdřív bychom si měli najít úkryt a pak to v klidu probereme,“ navrhl princ a odvedl dívky za velký balvan, odkud na ně ze silnice nebylo vidět.
„Mě něco napadlo,“ přihlásila se jako první o slovo Klára. „Arleta by mohla napsat dopis pro svého otce. Já bych pak prošla do města a dopis doručila. V mém přestrojení si mě jistě nikdo nevšimne. A Arletin tatínek si s těmi hlídkami už nějak poradí.“
„To není špatné,“ pochválil ji princ. „Starost mi ale dělají ty jízdní hlídky, které prohledávají okolí.“
„To nepůjde,“ zamítla však Klářin návrh po krátké úvaze princezna. „Mohlo by trvat i několik dní, než by se ti podařilo dostat k mému otci. A hrozilo by ti velké nebezpečí, že u dvora narazíš na zrádce.“
„Vedou do města i nějaké tajné cesty?“ zeptal se princ.
„Nejspíš ano,“ přikývla princezna. „Zaslechla jsem něco o tom, že pašeráci využívají podzemní tunely k pašování zboží do města. Ale nemám ponětí, kde by do nich mohl být vchod.“
„Tak to nám jsou na nic,“ konstatoval princ.
„A co kdybyste si s Arletou vyměnili oblečení,“ navrhla žertem Klára. „Arleta by si mohla z koňské hřívy vyrobit knír a předstírat že je chlap. Ty bys zase…,“ v té chvíli utišil Kláru princeznin pohlavek.
„Nedělej si z toho legraci. Naše situace j vážná,“ pokáral ji navíc i princ Michael.
Klára se uraženě postavila opodál a další debaty se neúčastnila.
„Mohli bychom se vrátit do Lodenu a zaplatit kapitánovi nějaké lodi, aby nás přepravil do Krakoru,“ napadlo princeznu. Hned ale namítla: „Jenomže Krakorský přístav bude nejspíš také hlídaný.“
Princ Michael se ještě jednou zamyslel a prohlásil: „Navrhuji zkusit proklouznout bránou kolem té hlídky.“
„Ti muži, kteří hlídají bránu, mě určitě poznají,“ nesouhlasila princezna. „I když mám jiné šaty, nemám žádnou šanci se kolem nich prosmýknout.“
„Tak vás, Arleto, budeme muset schovat. Můžeme zkusit podplatit nějakého vozku, aby vás schoval ve voze. Já a Klára projdeme nejspíš bez problémů.“
„Jenomže vozy prohledávají.“
„Nemůžou důkladně prohledávat každý vůz. Určitě se nám podaří najít vám bezpečnou skrýš. Chce to jen počkat na vůz se správným nákladem. Vy s Klárou počkejte tady a já půjdu zpátky k cestě. Pokusím se vybrat vhodný povoz.“
„Já půjdu s tebou,“ ozvala se konečně Klára.
Už se začínalo pomalu stmívat. Přestože kolem projelo hodně vozů, stále se jim ještě nepodařilo vybrat ten pravý. Před malou chvilkou je minul sedlák, který na korbě svého vozu přepravoval živá prasata. Kláru okamžitě napadlo, že to by byla výborná skrýš pro princeznu. Stěží by někoho napadlo hledat ji mezi prasaty. Raději se ale neodvažovala svou myšlenku vyslovit nahlas, protože nechtěla dostat další pohlavek, tentokrát od prince. Jen se v duchu smála představě, jak princezna jede na voze s prasaty a snaží se předstírat, že je jedním z nich.
„Tohle vypadá nadějně,“ vyrušil Kláru z jejích představ princ. Po cestě se k nim blížil vůz, naložený nějakými velkými pytli. „Zkusíme si s tím mužem promluvit.“
Netrvalo dlouho a podařilo se jim z muže vytáhnout, že veze do Krakoru žoky s vlnou. Ještě chvíli si povídali, než se princ odvážil přijít se svým návrhem: „Nechtěl byste si přivydělat pár zlaťáků?“
Muž se na prince podezíravě podíval a opatrně se zeptal: „A za co mi to zlato nabízíte?“
„Moje sestra se potřebuje nenápadně dostat do Krakoru,“ přešel princ hned k věci. „Mohl byste ji ukrýt mezi nákladem?“
„A jaký je v tom háček? Určitě byste mi nenabízel zlato jen za takovou maličkost.“
„Máte pravdu, je v tom háček,“ přiznal princ. „Mou sestru totiž pronásleduje jistý šlechtic. Jeho lidé kontrolují všechny osoby a prohledávají každý vůz, který vjíždí do Krakoru. Ujišťuji vás ale, že moje sestra neudělala nic špatného.“
„Možná bych vám mohl pomoct,“ souhlasil váhavě muž, „jak mám ale vědět, že nejste nějací zloději, špióni nebo vrazi?“
„Kdybychom byli zločinci, tak by po nás pátrala městská stráž nebo vojáci. Královští úředníci by za námi stěží posílali bandu hrdlořezů. Vždyť ti muži, kteří nás hledají, jsou obyčejní námezdní žoldáci.“ Během řeči sáhl princ do měšce a vyndal několik zlatých mincí. Rozprostřel je na dlani, aby na ně vozka dobře viděl.
„Ohledně těch hrdlořezů máte asi pravdu,“ přikývl vozka, zatímco se zájmem okukoval zlaťáky. „Už jsem se s těmi muži dneska setkal a můžu potvrdit, že to nejsou královští vojáci. Takže vy mi nabízíte pět zlaťáků, když vás propašuju do Krakoru?“
„Pět zlaťáků teď a dvojnásobek až budeme v Krakoru,“ zvedl svou nabídku princ, protože se už chtěl co nejrychleji pohnout z místa.
„Tak dobře,“ souhlasil konečně vozka. „Přiveďte tu slečinku a já prozatím vymyslím, kam ji schováme.“
Klára odběhla pro princeznu. Když se obě vrátily, stál už princ na voze a přemísťoval žoky s vlnou. Vozka ho sledoval z kozlíku a pokřikoval na něho rady, jak náklad rozmístit. Netrvalo dlouho a podařilo se jim vytvořit na dně korby malý prostor, do kterého se mohla princezna pohodlně ukrýt.
„Teď ještě narovnejte pár žoků nahoru, aby slečnu úplně zakryly. Ti žoldáci by museli sundat půlku nákladu, než by ji objevili,“ pochvaloval si vozka.
Pár minut na to už směřovali dost velkou rychlostí ke Krakoru. Už byla téměř tma a tak vozka popohnal koně, aby k městské bráně dorazili co nejdříve.
Když jejich vůz dorazil k východní bráně, byla už úplná tma. Zařadili se do krátké kolony čtyř povozů a čekali, až na ně přijde řada. O tři vozy dál se skupina sedmi mužů přehrabovala ve zboží nějakého kupce. Ozbrojenci nedbali na protesty majitele a právě se chystali vysypat obsah obrovské bedny.
„Ty půjdeš napřed,“ pošeptal princ Kláře. „Projdi branou a počkej na nás. Připrav si luk. Kdyby bylo nejhůř, tak nás můžeš krýt střelbou. Já se zatím pokusím trošku ty žoldáky zdržet, aby neměli tolik času na prohlídku našeho vozu.“
Klára seskočila z vozu, popadla luk a zamířila k bráně. Držela se ve stínu a snažila se chovat nenápadně. Když procházela kolem ozbrojených mužů, jeden z nich se na ni jen letmo podíval a dál si jí nevšímal. Problémy nastaly až u brány, kde ji zastavili dva městští strážníci a začali se vyptávat. Chtěli vědět co je zač a proč přichází do Krakoru. Klára si naštěstí vzpomněla na jméno krejčířského mistra, u kterého si na jaře kupovala šaty. Bez zaváhání prohlásila, že je novým učněm mistra Řezanky. Tvrdila, že její rodiče se už na podzim s mistrem krejčím dohodli, že od léta nastoupí k němu do učení. Strážní jen mávli rukou a nechali ji projít.
Princ Michael se prozatím přiblížil k sedmi ozbrojeným mužům a sledoval jejich počínání. Muži už postoupili o jeden vůz dál a kontrolovali jeho obsah. Princ si dodal odvahy a přistoupil ještě o pár kroků blíž. Ukázal na jednoho z mužů a nahlas vykřikl: „Zloděj! Viděl jsem, jak si támhleten muž strkal něco do kapsy!“
Muž, na kterého princ ukazoval, se zatvářil nechápavě, vzápětí se ale rozkřikl: „Co to meleš, ty otrhanče? Nic jsem neukrad! Chceš, abych tě rozsekal na kousky?“
„Dobře jsem viděl, pane, jak jste si něco strkal do kapsy,“ nedal se princ.
Muž seskočil z vozu a výhrůžně sáhl po svém meči. „Zmiz odsud, nebo tě vykuchám.“
„Vyzíváte mě na souboj, pane? Jestli ano, tak vaši výzvu přijímám,“ řekl ostře princ a také sáhl po meči.
Ostatní ozbrojenci se shromáždili vedle svého kumpána a tvářili se výhrůžně. „Nikdo z mých mužů nic neukradl,“ prohlásil jejich velitel. „Tak se nám tu nepleť a jdi si po svém.“
„Ať tedy ukáže kapsy a hned uvidíme, kdo má pravdu,“ vybídl muže princ.
Z okolních vozů se začaly ozývat nesmělé hlasy: „Jasně, ať ukáže kapsy.“ Někdo dokonce začal volat na strážné od brány, aby celou záležitost vyšetřili. V tom okamžiku vyšel ze strážnice seržant a hlasitě oznámil: „My jsme dostali rozkaz ze shora, že se nemáme do ničeho plést. Takže nic šetřit nebudu. Nechte těch hádek a raději postupujte k bráně. Nebo ji nechám zavřít a zůstanete tu trčet do rána.“
Fronta se pohnula a ozbrojenci začali opět prohledávat vozy. Princ je z povzdálí pozoroval, připraven opět vyvolat hádku, kdyby hrozilo princeznino odhalení. Za tu krátkou chvíli, kdy se princ dohadoval, přijely další čtyři vozy. Strážní u brány se proto snažili povozy co nejrychleji odbavovat. Nechtěli, aby se vytvořila ještě větší fronta. Pak by se mohlo stát, že by se jejich služba protáhla až dlouho do noci.
Když přišla řada na jejich vůz, princ nervózně sevřel jílec svého meče. Ze všech sil se snažil ovládnout a nedat na sobě znát své emoce. Naštěstí žoldáci jen zběžně prohlédli několik žoků s vlnou a přešli k dalšímu vozu. U brány musel jejich vozka zaplatit nevelký poplatek za převážené zboží a mohl vjet do města. Princ ještě chvilku počkal, než prošel za ním. Ve vedlejší opuštěné uličce našel odstavený vůz. Jejich vozka právě uvolňoval princeznu zpod hromady pytlů. Klára stála na rohu a dávala pozor, jestli se někdo neblíží. Zbývalo už jen zaplatit dohodnutou cenu a mohli vyrazit k domu Zámořských.
I když slunce už dávno zapadlo, na Krakorských ulicích bylo stále dost rušno. Klára se proplétala mezi lidmi a vedla své společníky k otcovu Krakorskému domu. Princ šel poslední a dával pozor, jestli je někdo nesleduje. Trvalo dobrou čtvrthodinku, než od východní brány došli do obchodní čtvrti. Kousek od jejich domu Klára zastavila. „Možná bude lepší, když půjdu napřed a oznámím váš příchod,“ napadlo ji. „Někdo by si nás mohl všimnout, kdybychom se všichni zastavili před naším domem.“
„Dobrá, ale pospěš si,“ souhlasil princ. „Počkáme tu na tebe, a až vejdeš dovnitř, tak tě budeme následovat.“
Klára přeběhla ke dveřím a hlasitě na ně zabušila. Dlouhou chvíli se nic nedělo a tak zabouchala ještě jednou. Konečně se z druhé strany dveří ozvaly šoupavé kroky a zarachotil klíč v zámku. Dveře se pootevřely a na Kláru dopadlo světlo z lucerny.
„Dneska žádné zbytky od večeře nemáme,“ oslovil Kláru chraplavý mužský hlas a než stačila odpovědět, pokusil se jí muž přibouchnout dveře před nosem. Podle hlasu poznala Klára starého správce. Na poslední chvíli strčila mezi dveře nohu a řekla: „Počkejte chvíli, pane Kratoško. Pusťte mě dovnitř. Potřebuji s vámi mluvit.“
Tentokrát muž pootevřel dveře o něco víc a zkoumavě si Kláru prohlížel. „Myslím, že tě odněkud znám, chlapče, ale nějak si nemůžu vzpomenout odkud,“ řekl zmateně.
„Neříkejte mi prosím chlapče,“ opravila ho Klára. „Jmenuji se Klára. Klára Zámořská,“ dodala důrazně.
Starý muž na ni vytřeštil oči. Konečně mu došlo, odkud ji zná. Okamžik na ni nevěřícně zíral, než ze sebe konečně vykoktal: „Co, co to máte na sobě, slečno Kláro? A kde je váš otec?“
„Tatínek se mnou není. Vevnitř vám všechno vysvětlím.“
Pan Kratoška poodstoupil od dveří a Klára vklouzla do domu. „Přivedla jsem nám hosty,“ oznámila mu Klára šeptem. „Na první pohled na to sice nevypadají, ale jsou to moc vzácní hosté. Chtěla bych vás požádat, abyste se jim věnoval, jak nejlépe dokážete.“
„Jaké hosty?“ zeptal se udiveně pan Kratoška. Klára ale na jeho otázku už nemusela odpovídat, protože princ i princezna právě vpadli pootevřenými dveřmi dovnitř. Pan Kratoška se tázavě podíval na Kláru. Po jejím přikývnutí uvítal správce Kratoška příchozí jménem pana Zámořského. Zároveň přivolal svou dceru Annu a přikázal jí, aby připravila pokoje pro hosty. Sám běžel nachystat nějaké občerstvení.
|
