Ozval se hluk lámajícího se dřeva. Loď se náhle začala zmítat jako dáma, která chce rychle uniknout z náruče nešikovného tanečníka, co ji právě drtí snad všechny kosti na chodidlech. Pravda musím zde podotknout že to nebyla obyčejná loď. Ona to totiž nebyla loď ve smyslu voda, vlny, ryby či velryby. Ona to byla vzducholoď ve smyslu vzduch, mraky, ptáci neboli vzduchoryby či také draci zvaní vzduchovelryby. Jednalo se prostě o vzdušný koráb, který měl místo plachet a stěžňů nad palubou veliký balón naplněný určitým plynem, jenž se v odborných kruzích nazývá s oblibou Nadnášium.
„Co to ksakru má znamenat ty jeden zatracenej ušatej-“ vykřiknul menší upocený mužík s malinkými brýlemi, než zakopnul o nešikovně umístěný kus smotaného lana. Nešťastnou náhodou pak zamířil hlavou do ještě nešikovněji umístěného kbelíku plného vody co se používal k omývání paluby.
„Ehm..omlouvám se pane kapitáne.“ vydal ze sebe tenoučkým hláskem mladý gnóm Urval Blatonožil. Opravdu, jeho špičaté uši dosahovaly větších rozměrů, jak se kapitán Jan Jindřich z Bárky zmínil. Na gnóma to byly však uši podprůměrné a tak oslovení „ušatý“ bral Urval jako velkou urážku. Byly ale místa na jeho obličeji, kde se mu dostalo většího požehnání bohů než je obvyklé i u průměrného gnóma. Například díky své bradě ve školních přeborech vyhrál mnoho sprinterských závodů, když s ní jako první proťal cílovou pásku. V pubertě se pak s jeho tělem začali dít věci. Nos v té době svou velikostí už nemohl soupeřit s jinýma, takže po čase dohonil i svou bradu a začal protrhávat pásky jím.
„Zrovníka jsem si odklízel z cesty lano abych pod ním umyl palubu, když jsme zřejmě narazili do mračného útesu. Ale už to mám pod kontrolou pane kapitáne. Vypadá to že se nic vážného nestalo pane kapitáne.“
„Grhrsrzzzmm“ ozvalo se na Urvalovo vysvětlení z kbelíku k němuž bylo připojeno malé tělo zakulaceného tvaru. To byl celý kapitán Jan Jindřich z Bárky, jemuž se familiérně říkalo Velkohub. Vždycky svou malou, vlasů prostou, hlavu zabořil někam kam neměl. Nejčastěji po uši do problémů.
„Aha! Takže mé kajutě plné krup, sněhu a vody říkáš nic vážného?“ navázal na předešlý křik, když se mu konečně podařilo zbavit se kbelíku „Takže to, že z mého stolu, na kterém jsem měl připravené všechny chemikálie pro finální závěr výzkumu lektvaru neviditelnost, je teď krysa s dřevěnýma tlapkama, je nic vážného? Můj dvou měsíční výzkum a přípravy na lektvar je v tahu. Má práce! Mé celodvouměsíční dílo!“ řekl nakřáplým hlasem Jan jehož oči by se zdály blízkému pozorovateli lehce navlhlé „Víš co to je vůbec připravit takový elixír? Víš co to dá za práci ty ušatý gnóme!!“
„Pane“ vmísil se do spršky výčitek ustrašený gnóm „ale proč máte tedy v kajutě krysu s dřevěnýma nohama? Eh, nemělo byt tam být …jaksi …nic?“ zeptal se bez rozmyslu Urval. Všiml si teď že se Janovi začíná třást nepatrně brada.
„Prosím Urvale řekni našemu návzdušníkovi (něco jako námořník), ať ihned přijde odházet sníh a kroupy z mé kajuty“ otočil se namístě a odešel zpět odkud před chvíli tak nepříčetně rozčílený vyletěl jak namydlený blesk.
Kajuta byla lemována mnohými okny ze tří stran.Všechny byly obdařené výjevy ze vzdušného boje proti drakům či gryfům, ale také boje muže proti muži na jiných vzducholodích. Na levé straně, se teď šklebil otvor o velikosti ragbyového mužstva.
Jan si přeleštil ze zvyku svou plešku a pod nohama se mu ozvalo rychlé ťukání, když se mu jeho alchymistický stůl snažil prokličkovat mezi nohama. Jan si sedl na blízkou židli a s nešťastným pohledem se díval na místo, kde ještě před chvílí stál stůl, s různými lahvičkami a zakroucenými nádobami, co v nich bublaly různé kapaliny neurčitelných vlastností.
„Co jsem jen s ním zažil pokusů..i nezdařených……a teď… a teď“ Jan polkl svá slova a větu nedokončil.
Ozvalo se tichounké zaťukání a do místnosti vstoupil Urval. Zde bych měl vysvětlit, že členů posádky bylo dohromady pět, s kapitánem šest. Jednalo se o prvního důstojníka, kormidelníka, kuchaře a dva návzdušníky…..tyto členy posádky již pět roků pilně zastával Urval. Takže když před chvílí Jan řekl že má „poslat návzdušníka“ samozřejmě myslel jeho, Urvala Blatonožila.
Přišel jsem vám odklidit ten sníh pane“ sklopil poníženě oči a zadíval se na špičku svého nosu a brady „Je mi to moc líto, ale chtěl jsem, šak víte, už mít pokoj od drhnutí paluby. Nedával jsem pozor. Víte těšil jsem se až se budu moct napít mého (tím myslel momentálně návzdušníkova) přídělu rumu šéfe. Víte přece že v těhlenc dobách se už začíná brzo ochlazovat?!!“
„Aha myslíš v polovině července Urvale?“ zeptal se Jan s neznatelným úšklebkem.
„ No….my gnómové to máme vobrácený pane, nám je strašná zíma, když vám, jako lidem, je vedro víte?“
„No znám tě Urvale už dobrých pět let, ale tuhletu výmluvu sem od tebe ještě neslyšel…opravdu originální.“
Kapitán najal Urvala protože jak je známo, gnómové jsou šikovný národ a zvládnou více práce najednou. Myslel si tedy že ušetří na posádce a jednoho si najme. Ovšem po první plavbě zjistil že jeho zásoby rumu v podpalubí, co měl připravené na tři měsíce, zmizely hned první den vzduchoplavby. Urval to tenkrát svedl na kuchaře a prvního důstojníka. Prý že se na něj domluvili s kormidelníkem a rum vypili, aby ho dostali do potíží. Nikdy si pak neodpustil že tuhle odpověď přešel jen nervózním „Ehm, dobrá pokračuj v práci“
„Až tady poklidíš otoč loď do přístavu v Edhebě. Budeme muset nakoupit nové nádoby a přísady…….a taky na ně nějakým způsobem vydělat peníze“ Jan se zvedl ze židle a šel si lehnout do své postele, která byla bohatě vyřezávaná a nesla na sobě motivy malých baculatých andílků.
Jan Jindřich z Bárky též zvaný Velkohub, zdědil loď po svém otci. Velký to kapitán Přiduskrk z Bárky, jenž se proslavil ve všech vzdušných přístavech. Přiduskrk si nikdy nemyslel, že Jan bude kráčet v jeho stopách, protože už odmala si hrál v lodní kuchyni, kde pak často docházelo k nehodám typu vypálená díra do dna lodi, nebo vybuchující zdánlivě prázdná trouba. Hlavu měl stále v knížkách a když se ho snažil Přiduskrk něco naučit o navigaci nebo o tom jak správně velet posádce, šťoural se Jan v nose s nepřítomným výrazem.
Když mu bylo osm let poslal ho tedy Přiduskrk do školy alchymistů v Marakově. Tam po osmi letech usilovného učení a šťourání se v nose, vystudoval obor „teorie lektvarů vlasotvořivých“, hlavní to zaměření alchymistů (Většina lidí si myslí že to je samozřejmě elixír mládí či výroba zlata z čehokoliv co Vás napadne, ale tak tomu samozřejmě není. Zkrátka a dobře všichni se snaží najít ten správný lektvar co by obnovil ztracenou vlasovou pokrývku hlavy). V průběhu závěrečných zkoušek pak Jan nehodou přišel o své vlasy.
Ve svých šestnácti letech začal zase vyplouvat se svým otcem na výpravy, kdy s prázdnou lodí vyráželi a vraceli se po okraj plnou zbožím, aniž by se při tom zastavili v jiném městě. Jan zůstával většinu času, ve své kajutě a věnoval se alchymii. Jen málo kdy vycházel na palubu aby se něco přiučil. Přiduskrk mu vždy domlouval „Synku, synku, když to pude takhle dál, tak až umřu budeš se nakonec živit obyčejným obchodem“ což Jan nikdy nepochopil protože celý život si myslel že otec obchodníkem je. Ano je tomu tak i navzdory tomu, že většinu času stráveného na lodi slyšíval, třeskot zbraní a hlasy typu „Argggh!! Probodnu tě ty mrzký červe“ nebo „Dejte sem svoje náušnice paninko.“
Otec pro něj byl stále slušným a poctivým obchodníkem. Když teda nakonec Přiduskrk zemřel, no řeněme stářím a vůbec ne na zaraženy meč v břichu, zdědil Jan loď i s posádkou. Ta ovšem po první vzduchoplavbě uprchla, když zjistila že nakoupil 10 tun obilnin a chystá se je prodat v přístavu Ghali-moli.
Najal si teda posádku novou, schopnější. Pravda ale je, že ta nová posádka vychlastala tříměsíční příděl rumu za jeden den. Když se nad tím zamyslím, tato posádka pila jenom rum a nic jiného. Vnímavější z Vás pochopili že tuto posádku tvořil Urval Blatonožil. Spolu se protloukali vzduchem od přístavu k přístavu a celkem se jim to i dařilo. To byl dosavadní život kapitána vzducholodi zvané Velká Kýla. Život kapitána Jana Jindřicha Velkohuba z Bárky, který teď usínal ve své posteli s baculatýma andělíčkama. Poslední co vnímal než usnul bylo šoupání lopaty, když Urval vyhazoval sníh ven z jeho kajuty.
