„Ten zatracenej šváb chcípnul!“ Nadával jsem jako špaček, dokonce i Šeredný Václav vzhlédl od oblíbeného utahování věčně netěsnících trubek nad svojí postelí a věnoval mi jeden ze svých opovržlivých pohledů. Jako bych snad neměl důvod. Vždyť ani nebyl tak starej! Sotva devět měsíců, to je normální střední věk. Problém byl, že si na něj všichni už zvykli. Bez něj můžu to svý divadlo rovnou zabalit. Takovýhle talent se hned tak nevidí. Jak ten dokázal zahrát balkónovou scénu! Jako Romea jsem mohl obsadit jakoukoliv čerstvě svlečenou nulu, stejně měli všichni oči akorát pro Julii. Dokonce házeli na jeviště peníze. Když jednou Tlustej Arnošt trefil toho švába mincí, ostatní chlapi ho málem zlynčovali. Naštěstí mají švábi tuhý kořínek, takže příští večer mohl zase nastoupit.
Jo, jako vedlejšák to bylo slušný. Teď, když budu chtít něco, co není úžasně výživná vysokoproteinová šlichta z jídelny, tak zase budu muset dělat přesčasy. Zatracený štoly.
A to tenhle týden začal tak hezky. Z povrchu dokonce poslali nějaký ovoce, jablka a dost přezrálé švestky, zřejmě je podzim. Věčná škoda, že si nevzpomenou častěji.
Když se ozvala píšťala, otráveně jsem odložil švábí mrtvolku na hromadu krámů vedle svojí postele. Odpolední směna. Když jsem vyšel ze dveří, zakopl jsem o uvolněný práh a o nějakou kovovou výztuhu, kdovíproč trčící ze zdi, jsem si narazil holeň. Perfektní. Čím dál tím líp.
Naštěstí jsme kopali jen chvíli, když se ozvala pro změnu siréna. Únik radiace, někdo zase najel vrtákem do úložiště jaderného odpadu. Stává se to každou chvíli, nechápu, proč naši předci nenechali nějakou mapu, abychom to nemuseli hledat naslepo. Je to tu provrtané úplně náhodně, křižujem tady podzemím už kolik generací a ještě pořád nemáme všechno. Ještě že tak, nevím, co budeme spalovat až tady ten bordel dojde.
Správně by měl jít vždycky první nějaký intelektuál s Geigrovým přístrojem, všechno proměřit, a až když by nic nenašel, mohlo by se prorazit dalších pár metrů. Ale intelektuálů je málo a každou chvíli se najde někdo, komu se nechce na nějakého čekat. Pokud zjistíme, kdo to zase byl, bude platit pivo.
Přesunuli jsme se na shromaždiště, vyfasovali obligátní jodové tabletky, které jsou při takhle vysoké úrovni záření stejně k ničemu a vrátili jsme se do noclehárny. Zbytek dne je volno, tohle mám na radioaktivních poplaších nejraději.
Zbývající část odpoledne jsem strávil dost zoufalými pokusy naučit některého z ostatních švábů nějakou slušnější roli a pak jsem šel brzo spát, totálně v depresi. Neschopáci.
Ráno po probuzení jsem s uspokojením zjistil, že mám všechny části těla tam, kde byly i včera. Ostatní na tom byli podobně, zřejmě to nebylo moc velké skladiště. Akorát Šeredný Václav si za pomoci dvou zrcátek kontroloval skupinu ostnů, která mu vyrostla vzadu na hlavě. Vypadal docela spokojeně, zatím mu vždycky vyrašily akorát bradavice a různé divně barevné fleky. Jo, a při tom velkém úniku někdy před třemi lety ještě dvě chapadla, ale ta tu tenkrát vyrostla kde komu.
Akorát jsem se chystal odejít na snídani, když něco nohatého proběhlo okolo. Reflexivně jsem se po tom ohnal, ať je to cokoliv, můj ansámbl to může jenom vylepšit. Ani jsem nestihl zaregistrovat, co vlastně chytám. Takže když jsem pak opatrně rozevřel dlaně, zůstal jsem zírat. Ten šváb byl růžovej. Fakt, nekecám, vážně byl růžovej. Něco takhle růžovýho jsem ještě neviděl. Zřejmě nová mutace. Začal jsem se culit jak debil. Moje divadlo je zachráněný! Nemohl jsem uvěřit svýmu štěstí. Usmívat se ještě víc, upadne mi vršek hlavy. Ostatní se po mně začali dívat dost podezřívavě, jestli se mi třeba něco nestalo, ale mně to bylo fuk.Vždyť takhle budu moct i zvednout vstupný!
