V noci měl Filip zvláštní sny. Byla v nich spousta křiku, ran a šepotu. Probudil se před svítáním. Službu měl až v noci, ale nebavilo ho zůstávat doma s Monicou. Od té doby, co zemřel jejich syn, na něj často křičela a pak zůstávala zamčená; možná čekala, až Filip přijde a omluví se za něco, co neprovedl. Den strávil ve městě a chtěl navštívit pár známých, o kterých věděl, že ještě žijí. Když ale narazil na troje zabedněné dveře označené křížem, rozmyslel si i to.
Už se setmělo a objevily se hvězdy. Vzpomněl si na Giadu. Hvězdy měla nejradši, dovedla by se na ně dívat třeba hodinu. Poslouchal pozorně, když se blížil k jejímu pokoji. Ticho. Zadoufal, že je sama a už spí. Takové služby měl rád. Když spala, zdála se neškodná a bez hříchů.
Kornel nestál přede dveřmi. Zaťukal. Nic. Vešel a v první chvíli se mu tmavý pokoj zdál prázdný. Pak uviděl Kornela s probodnutým krkem a v tmavé kaluži. Filip se rozhlédl a zavolal Giadu.
„Nepomohl mi ven a vyhrožoval,“ ozvala se za ním. Zvedla se ze země, ruce stisknuté v pěst. „Uděláš to ty?“
Stiskla mu dlaň. Ta její byla vlhká od krve a ještě dětsky droboučká. Ale oči, které na něj upírala, měly k dítěti daleko. Čistá a neposkvrněná… jenom zavrtěl hlavou. Konečně to vzdala nebo nad ní zvítězila sebeúcta. „Proč mi tohle děláš? Nikdy tě nenapadlo, že mám třeba víc rozumu než můj milovaný papá. Copak jsem nějaká čarodějnice?“
„Bože…“ zasyčel.
„Neopírej se o kříž. To bys musel věřit.“
„Jistě, Bůh není. Ani čarodějnice. Ale obyčejné děti nezardousí svoji chůvu ve čtyřech letech.“
„To ona se mě snažila zabít.“ Giadě to ovšem nikdo nevěřil.
Zaslechli kroky a Filip se otočil. Hrabě Albrecht uviděl Kornela a tvářil se pramálo vlídně.
„Vrhnul se na mě. Musela jsem se nějak bránit,“ zalhala Giada.
„Šesti ranami do zad?“
„Pane,“ ozval se Filip.
„Co chceš?“
Filip se ale nedíval na hraběte, ale na Giadu, která stála mezi nimi. Vlastně měl ochraňovat ji. Jenže ona trhla nesouhlasně hlavou. Její muž jí neublíží… víc, než bude třeba.
Kolik lidí Filip zabil? A neochránil? Bylo to jedno, stejně si to jednou odnese. Musel se postavit před dveře jejího pokoje a slyšet všechno, co se dělo za nimi. Křik, rány a šepot…
Den čtvrtý…
Dalšího dne Giadu hlídal začátečník, kterému utekla. Ale když přišel Filip, ještě stále byla v paláci, protože přes stráž u brány by se nedostala. Napadly ho dva východy, ke kterým mohla jít. Zamířil k tomu bližšímu. Vzal z podstavce pochodeň a vešel do promrzlé kuchyně špinavé sazemi. „Vím, že jsi tady. Nedostaneš se ven. Tenhle vchod na noc zamykají kvůli zlodějům.“ Giada vždycky ostatní podceňovala.
Čekal několik minut a čekal by i dál. Nemohla utéct. Taky jí to došlo. Ozvaly se nesmělé krůčky. Zůstala stát na okraji světla. „Kdybys teď odešel…“
„Nemůžu.“
Přistoupila blíž a Filip uviděl, že má na sobě tmavý kabát s kapucí, který jí byl velký tak, že ho tahala po zemi a dlaně se jí ztrácely v rukávech.
„Prosím, nemohl bys mi jednou pomoct? Jednou vypadnout z role Prosperova sluhy?“ Při tom došla až k němu. Kdyby ji neznal, možná by se nechal poplést těmi řečmi. Kdyby ji neznal, v dalším okamžiku by měl v břiše díru. Dýku v její ruce uviděl, jakmile se pohnula. Chytil ji za zápěstí a zkroutil jí ho za zády. Zbraň se zazvoněním dopadla na podlahu a vedle ní přistála pochodeň, kterou držel on.
„Pusť mě! Dělej!“ zakřičela. „Bolí to!“
„To je mi moc líto.“
Odfrkla si a chvíli mlčela. „Do toho, síla je přece v tom, kolik lidí zraníš nebo zabiješ. On,“ trhla hlavou nahoru a nebylo pochyb, koho má na mysli, „má stejný názor. Snaží se mě zlomit, donutit mluvit tichým hlasem a se skloněnou hlavou a jen tehdy, když jsem k tomu vyzvaná.“ Položila si čelo na jeho rameno a celá mu v rukou ochabla. „Proč si všechno vždycky musím vybojovat sama? Já už nemůžu…“
Cítil její dech, co ho lechtal na krku a rychlý tep v drobných dívčích zápěstích. A cítil jasmín. Zvedla k němu obličej a pootevřela rty. Zase byla cela napjatá a tvrdá na dotek. Trhnul hlavou dozadu a zmateně se zamračil.
„Vím, proč se na mě občas díváš tak zvláštně,“ šeptala a falešně se usmívala. „Pomoz mi a já pomůžu tobě.“
Ale on si ji přál čistou a bez viny, i když to z mnoha důvodů nebylo možné. Jako by nějak zázračně mohla čistá duše, která by patřila jenom jemu, sejmout všechny viny i z té jeho. „Zmlkni!“ vyštěknul. Bylo to příliš nebezpečné pro oba.
„Pojď se mnou. Nebo se mě tolik bojíš?“
Tiše se zasmál.
„Pojď se mnou,“ opakovala a tentokrát nepoznal, jestli to náhodou nemyslí vážně. „Nezůstávej tady.“
„Nemůžu ti pomoct,“ zašeptal ostře, aby v tom nepoznala zoufalství. Pustil ji, ale ona se ani nepohnula.
„A v tom se právě mýlíš. Důvěřuj mi. Aspoň jednou.“ Chytila ho za ruku a táhla pryč. Nezadržel ji, i když se proti tomu bouřil rozum.
Vyběhla s ním ven a zamířila k bráně. Sklonila hlavu, aby ji stráže nepoznali. Ale ti se jen podívali na Filipa. Ten nakonec přikývl a přivinul dívku k sobě, a tak je pustili ven. Stále si opakoval, že se musel zbláznit. Ale byla první, koho v životě zachránil.
Brána se začala zavírat, ještě když jí procházeli. „Už ji nikdy nemají otevřít. Otec to říkal,“ zašeptala Giada. Venku zvedla hlavu a okouzleně se rozhlížela. Nebe bylo posypané hvězdami a vzduch byl mrazivý a poprvé za několik dní se zdál čistý.
Políbila ho, tak dětsky a neobratně. Nevinnost nepřišla snadno. Stejně jako vykoupení.
Večer se konal ples a jeho vznešení hosté měli přijít v maskách. Nádherných, barevných a veselých. Tančili a každou hodinu odměřilo odbití hodin, tančili a s každou hodinou jich víc zvracelo v koutě. Opíjeli se. A bavili. Kyvadlo jen čtyřikrát odbilo půlnoc a zastavilo se. Tehdy se objevil host, kterého tu nikdo neznal. Hudba přestala hrát a davem znělo šepotání. Jak se mohl opovážit! Měl černé šaty a na tváři masku mrtvého nakaženého morem. Ale byla to opravdu maska?
