|
|
Tajemství rodu Břichů
V prostorách hradu panoval poměrný klid. Všichni sloužící a vojáci hraběte Fratenyho byli soustředěni na nádvoří a hlídala je početná stráž.
Hned, jak projel bránou, oddělil se Jirka od hraběcí družiny a vydal se hledat babičku. Strýcovi vojáci ho nasměrovali k hlavní budově. Babičku objevil, jak v nevelkém salónku klidně popíjí šálek čaje.
„Tak co, jak dopadla vaše výprava,“ přivítala ho s úsměvem babička. „Nechceš si dát trošku čaje?“
„Nemýlil jsem se. Ten prchající byl doopravdy generál Rafael. Naštěstí se nám ho podařilo chytit. I toho muže, který ho doprovázel. Hrabě Rodský už jistě o našem úspěchu informoval strýce Bořivoje,“ vylíčil stručně Jirka, zatímco mu babička nalévala čaj.
„Tady se také udála jedna důležitá věc. Bořivojovi se podařilo najít tajnou schránku, kde hrabě Frateny schovával nejdůležitější dokumenty. Ukázal mu ji jeden vystrašený lokaj. Máme spoustu důkazů o Fratenyho zradě. Bořivoj s Otíkem teď ty listiny pročítají. Doufají, že se jim podaří odhalit další zrádce.“
„A co hodlá strýc podniknout dál?“
„Ještě dnes v noci odjede se silným doprovodem do Gregornu. Musí poslat králi zprávu o Fratenyho zradě. A také přesvědčit místní představitele, aby vydali na hraběte zatykač. My zůstaneme na hradě. Bořivoj nám tu nechá polovinu vojáků.“
„Takže budeme bránit pevnost.“
„Ano, dalo by se to tak říct. Každopádně budeme mít spoustu času, pořádně si popovídat. Budeš mi muset vysvětlit pár věcí.“
Jirka zbystřil. To, čeho se obával, právě přicházelo. Teď se ho babička začne vyptávat a on neměl připraveny žádné ucházející výmluvy. Místo odpovědi se tedy nahnul nad svůj hrnek čaje a pomaličku upíjel.
„V Klidu si to dopij. Jestli máš žízeň, můžu ti nalít další šálek. Máme dostatek času,“ řekla s potutelným úsměvem babička. Naznačila tak Jirkovi, že zdržováním nic nezíská. Stejně si s ní bude muset nakonec promluvit.
„Já a Klára máme takové jedno malé tajemství,“ začal nesměle Jirka, když dopil. „Asi si vzpomínáš, jak jsi mi kdysi slíbila, že naše tajemství nikomu neprozradíš. Můžu se na to spolehnout?“
„To ti nemůžu zaručit. Jistě chápeš, že jestli se jedná o něco nebezpečného, budu muset informovat vašeho otce. Jinak to samozřejmě nikomu neprozradím.“
„Tak na co se chceš zeptat,“ rezignoval Jirka.
„Od Bořivoje jsem se dozvěděla, že mu Klára poslala dopis. Přesně v něm popisuje, kdo nás unesl a kde nás vězní. Nevíš náhodou, odkud se Klára mohla dozvědět všechny podrobnosti?“
Jirka přikývl. „Jo, vím. To já jsem jí řekl, co se nám přihodilo. A také jsme se dohodli, že pošle strýci ten dopis. Asi před rokem jsme totiž objevili, že spolu můžeme mluvit na dálku beze slov. Že si prostě dokážeme posílat přímo naše myšlenky.“
„To je úžasné. Takže vy si spolu můžete kdykoli popovídat?“
„Ano. Mluvil jsem s ní i dnes večer. Proto vím, že Klára je v pořádku v našem Krakorském domě.“
„Proč se ale vůbec rozhodla, že pocestuje s Michalem do Krakoru? Počítala bych, že se spíš vrátí k otci na Podhorské panství.“
„To bylo kvůli princezně Luise,“ vysvětlil Jirka. „Princezna se potřebovala rychle vrátit do Krakoru a Klára se rozhodla, že ji doprovodí.“
„Počkej. To mi musíš vysvětlit. Co má společného Klára s princeznou Luisou?“
Jirka pokrčil rameny a stručně babičce povyprávěl, Klářino dobrodružství. Jak se seznámila s princeznou, jak je obě unesli žoldáci vévody Lodenského a jak se jim podařilo utéct. Zamlčel jen, že jim k útěku dopomohla Divoška.
„Takže vévoda Lodenský je také zrádce? Takovou důležitou věc sis neměl nechávat pro sebe,“ pokárala ho babička.
„Klára mi to sdělila až potom, co nás zajali. A ve vězení by nám taková informace stejně nijak neprospěla,“ pokusil se obhájit Jirka.
„To je pravda. Jistě ale chápeš, že to o vévodovi budu muset oznámit Bořivojovi. Jinak by ho vévodovi lidé mohli snadno oklamat. Nebo vlákat do pasti.“
„A myslíš si, babi, že bys mu nemusela říkat o mě a Kláře?“
„Dobře, neprozradím vaše tajemství. Je tu ale ještě jedna věc, na kterou bych se tě chtěla zeptat. Jak jsi věděl, co se děje venku před hradem. To ti přece Klára říct nemohla, když je v Krakoru.“
„No, to je tak,“ začal se vykrucovat Jirka. „Klára totiž není jediná, s kým si můžu takhle povídat. Mám ještě jednoho kamaráda a s ním se také můžu dorozumívat pomocí myšlenek. No a ten můj kamarád posledních pár dní nenápadně sledoval tento hrad. Takže mi dával vědět, když si všiml něčeho zajímavého.“
Paní Sibyla se na Jirku podezíravě zamračila. „Kdo je ten tvůj přítel?“ zeptala se rezolutně.
Jirka se zatvářil zkroušeně. Nechtěl prozradit jejich přátelství s draky. Poznal ale, že babička stejně už něco tuší. Proto se rozhodl přiznat pravdu. Pořád tu byla určitá naděje, že si to babička nechá pro sebe. Takže ze sebe neochotně vysoukal: „Pamatuješ si na toho červeného draka, který kroužil kolem našeho domu? Tak to je on. Přátelím se s ním už víc než rok.“
„A co ten druhý drak?“
„To není drak, ale dračice. S tou se zase kamarádí Klára.“
„Tak to od nich ses dozvěděl, proč hlídkují na nebi? Že si brání svoje území před tím černým drakem?“
„Oni vlastně žádné svoje teritorium nehlídali. Před tím černým drakem ochraňovali nás dva, mě a Kláru. Já jsem se jim to snažil rozmluvit, ale draci mají svojí hlavu. Nenechají si poroučet.“
„Takže tys věděl, že vám od těch draků nehrozí žádné nebezpečí. Přesto jsi nechal svého otce a mě, abychom se o vás strachovali?“ vyčetla Jirkovi babička.
„No víš, potom, co se stalo mamince, jsme si s Klárou mysleli, že by tatínek naše přátelství s draky neschvaloval.“
„Takže Martin vám řekl, jak Kateřina zemřela?“
„Ne. Celou pravdu jsem se dozvěděl teprve nedávno. Maminku nechal zavraždit král Maxián.“
„Co vlastně víš o smrti Kateřiny?“ zeptala se babička rozechvělým hlasem.
Jirka se na chvíli odmlčel, aby si uspořádal myšlenky. Potom začal vyprávět: „Kdysi měl král Maxián dva draky. Byli to bratři. Jeden se jmenoval Stín a druhý Černooký. Jednoho dne však Černooký potkal naši maminku a spřátelil se s ní. Poznal, že Maxián je zlý člověk a odmítl poslouchat jeho rozkazy. Když se o tom Maxián dozvěděl, strašlivě se rozzlobil. Rozkázal Stínovi, aby maminku vyhledal a zavraždil. Stín se tedy vydal do Severního dílu a splnil králův rozkaz. Maminčina smrt ale rozzuřila jeho bratra Černookého k nepříčetnosti. Stín se snažil před bratrem uletět, ale marně. Někde v Ledových horách se oba draci utkali v souboji na život a na smrt. Stín si z toho boje odnesl strašlivá zranění. Černooký nepřežil.“
„Odkud ses to všechno dozvěděl?“
„Řekl mi to ten Maxiánův drak.“
„A ty mu věříš?“
„Jistěže ano. Draci totiž neumějí lhát. Když něco řeknou, je to určitě pravda.“
„A co dalšího ti draci o sobě prozradili?“
„O dracích vím skoro všechno. Plamínek mi dlouze vyprávěl o dračích zvyklostech i o jejich historii. A také to, že v minulosti se už lidé a draci přátelili.“
„Plamínek je nejspíš ten tvůj dračí kamarád,“ správně pochopila babička. „A kdo další ví, že se s těmi draky kamarádíte?“
„Nikdo. Jen já, Klára a teď ty. Vlastně ještě i princezna Luisa. Ta ale Kláře slíbila, že to nikomu neprozradí.“
„A také ten Maxiánův černý drak,“ dodala s povzdechem babička. „Takže možná už o vás ví i král Maxián.“
„Vsadil bych se, že o nás ten drak Maxiánovi nic neřekl. Draci jsou totiž velmi chytří. Takže si jistě domyslel, že pro něho bude lepší, naše setkání zatajit. Jinak by mu to Divoška pěkně spočítala,“ snažil se ji uklidnit Jirka.
„To je možné, ale jistě to vědět nemůžeme. Musíme počítat s tím, že je vaše tajemství vyzrazeno. Hned, jak tady skončíme, budu muset navštívit Podhorské panství. S vaším otcem snad vymyslíme nějaký způsob, jak tebe a Kláru ochránit.“
„Takže tatínkovi prozradíš, že se kamarádíme s draky?“
„Nevím, jak bych mu to mohla zamlčet. A když o tom tak přemýšlím, asi budu muset informovat ještě jednoho člověka.“
„Můžu se zeptat koho?“
Babička se na Jirku podívala, jako by něco zvažovala. Pak se rozhodla. „Prozradím ti to, ale jen když mi slíbíš, že si vše necháš pro sebe. To co se ti chystám říct, je totiž nejskrytější tajemství našeho rodu.“
„A to nesmím nic prozradit ani Kláře a tatínkovi?“
„Dobře. S Klárou si o tom můžeš popovídat, ale Martinovi to raději sdělím sama.“
„Tak co je to za tajemství?“ zeptal se nedočkavě Jirka.
Bude to trošku delší vyprávění. Takže se pohodlně usaď a poslouchej.
Náš příběh začíná před více než sto lety. Rodina mé babičky tenkrát bydlela v Lodenu. Pradědeček vlastnil nepříliš prosperující krámek s látkami a jednopatrový domek v okrajové části města. Aby své rodině přilepšil, rozhodl se dva pokoje v podkroví pronajmout. Bytů byl tehdy v Lodenu nedostatek a tak najít vhodného podnájemníka nebyl žádný problém. Takže se pradědeček domluvil s místním hostinským, který jeho nabídku vyvěsil u výčepu.
Hned druhý den navštívil jejich dům první zájemce. Představil se jako mistr Agaton, tlumočník a překladatel. Prohlédl si pokoje a rozhodl, že se nastěhuje. Zaplatil zálohu a ještě ten den si nechal z přístavu dovést svoje věci.
Moje babička byla v té době mladá dívka, veselá a plná života. Kromě toho, že byla krásná na pohled, byla i velmi chytrá a vnímavá. Celý den pomáhala v otcově krámku a tak se s novým nájemníkem seznámila až večer. Na první pohled ji cizinec příliš nezaujal. Byl o dost starší než ona. Odhadovala, že mu už táhne na čtyřicítku. Oblečený byl spíše nenápadně a ani rysy jeho obličeje neprozrazovaly nic neobyčejného. Pak se ale jejich pohledy setkaly. V příštím okamžiku babička podvědomě sklopila oči k zemi. Z pohledu toho muže čišela ohromná síla a moudrost. Byla tam ale i hluboká osamělost. Tak proběhlo první setkání mojí babičky Natálie s dědečkem Agatonem.
Nevím, jestli to byla láska na první pohled, nebo se jejich cit rozvíjel postupně. Jisté je, že se ti dva do sebe zamilovali. Za pár měsíců začali plánovat svatbu.
Jednoho dne však Agaton zmizel. Ráno odešel, jako každý den, do města, vyřídit si nějaké své záležitosti. Večer se však nevrátil. Neukázal se ani další den. Babička o něho začala mít starost. Dotlačila svého otce, aby zašel za velitelem městské hlídky a nahlásil Agatonovo zmizení. Šetření ale nikam nevedlo. Strážníci nenašli jediného svědka, který by mohl objasnit, kam se Agaton poděl.
Večer, pět týdnů po svém zmizení, se dědeček Agaton nečekaně objevil zpátky ve svém pokoji. V rychlosti si zabalil pár nejdůležitějších věcí. Babička zaslechla šramot v podkroví a pochopila, že se Agaton vrátil. Zlostně vpadla do jeho pokoje, připravená pořádně mu vynadat. Když ho ale spatřila, jen zděšeně zalapala po dechu. Dědečkovo pomuchlané a potrhané oblečení pokrývaly na mnoha místech zaschlé krvavé skvrny. Byl bledý, pohublý a z jeho tváře se dala vyčíst ohromná únava. Místo zlostných výčitek se babička zmohla jen na stručný dotaz, co se mu přihodilo. A tehdy poprvé se dědeček odhodlal říct jí o sobě celou pravdu.
Opatrně jí vylíčil, že není obyčejný člověk, ale čaroděj. Ne takový, co o poutích tahá z klobouku králíky. On je opravdový mocný mág, který dokáže svou vůlí měnit podstatu věcí. Bohužel, má i mocné nepřátele. V minulosti se připletl do cesty pětici zlých černokněžníků, kterým zhatil jejich šílené plány. Černokněžníci mu ovšem přísahali pomstu. Proto musel utéct ze své vlasti a skrývat se v cizích zemích. Donedávna si myslel, že perfektně zahladil své stopy. Před pěti týdny ho však nepřátelé dostihli. Se štěstím si zachránil holý život. Musel utíkat, skrývat se a bojovat. Až nyní usoudil, že je bezpečné vrátit se do jejich domu. Nemůže zde však zůstat dlouho. Ještě dnes v noci musí opustit město. Na závěr Agaton babičce nabídl, že jestli chce, může ho na další cestě doprovodit. Babička souhlasila.
V následujících letech proputovali babička s dědečkem pořádný kus světa. Zažili přitom nádherná dobrodružství. Když se jim ale narodila moje maminka, babička se rozhodla usadit. Vrátila se do Vozejského království. Dědeček jí v Krakoru koupil pěkný dům a babička předstírala, že je vdova po námořním důstojníkovi. Protože pětice černokněžníků své pátrání po Agatonovi nevzdala, nemohla babička nikomu říct pravdu o tom, kdo je otcem jejího dítěte. A z toho důvodu tajíme svůj původ dodnes. Agatonovi nepřátelé se nesmějí dozvědět, že někde na světě žijí lidé, na kterých mu opravdu záleží.
Z lásky Agatona a Natálie vyplynul ovšem ještě jeden zajímavý důsledek. Počínaje mojí maminkou se v naší rodině dědí jisté magické nadání. I já jsem to nadání zdědila, zrovna tak jako vaše maminka a všechna moje vnoučata. Dokonce i Bořivoj ho má, i když se to snaží všemožně zastírat. To proto jsem ti věřila, když jsi dnes v noci věděl o všem, co se děje v okolí tohoto hradu.
Paní Sibyla domluvila. Pohledem vybídla Jirku, aby se vyptal na všechno, co by ho ještě mohlo zajímat.
„Takže my všichni jsme vlastně čarodějové?“
„Ne tak docela,“ usmála se babička. „Na to, aby se člověk stal čarodějem, nestačí mít jen talent. Vyžaduje to dlouhé roky studia.“
„Proč ses teda nerozhodla vystudovat na čarodějku?“
„Moje nadání není dost velké. Mohla bych být nanejvýš druhořadou čarodějkou s nevelkou mocí. Proto jsem se rozhodla jít jinou cestou.“
Jirka se odmlčel. Chtěl si znovu nechat projít hlavou, co se právě dozvěděl. Pak znovu promluvil: „Pořád ještě nevím, kdo je ten člověk, kterému chceš prozradit, že se přátelím s draky.“
„To je přece jasné. Chci se poradit s dědečkem Agatonem.“
„Cože? On ještě žije? Vždyť by mu muselo být nějakých sto padesát let,“ spočítal v rychlosti Jirka. „To přeci není možné.“
„Spíš tři sta padesát. Když poznal mou babičku, bylo mu už dost přes dvě stě,“ opravila ho babička. „Magické nadání a časté používání kouzel totiž zpomaluje stárnutí. Proto se čarodějové dožívají velmi vysokého věku. Ti nejmocnější mohou žít i víc než pět set let.“
„Takže se vypravíš na návštěvu za dědečkem Agatonem. On bydlí někde poblíž?“ zazněla další Jirkova otázka.
„Nemám tušení, kde zrovna teď přebývá. Vím ale, jak se s ním v případě potřeby spojit. Napíšu mu dopis, aby co nejrychleji přijel. Jestli je ovšem právě někde na cestách, může trvat dost dlouho, než si vyzvedne poštu. Pár měsíců, možná i rok.“
„A co budeme dělat, než přijede?“
„Prozatím tebe a Kláru někde schováme. Neptej se mě ale kam, protože to ještě nevím. Během příštích dnů si to budu muset pořádně promyslet. A váš otec do toho bude mít také co mluvit. Teď si ale raději běž lehnout. Už je hodně po půlnoci. Jistě jsi unavený. Pojď za mnou. Najdeme ti nějaký pěkný pokojík.“
Přestože Jirka usnul až pozdě v noci, ráno se probudil hodně brzy. Čile vyskočil z postele, oblékl se a vyrazil na průzkum hradu. Těch pár hodin spánku mu bohatě stačilo. To proto, že v minulých dnech neměl ve vězení nic jiného na práci, než odpočívat. Hrad byl i na tuto časnou hodinu nezvykle prázdný.
„Všechny zdejší sloužící nechal strýc určitě zatknout. Své vojáky vyčlenil na hradby, k bráně a k hlídání zajatců. Proto tu nikdo není,“ napadlo Jirku. Ze zvědavosti prosmýčil několik prázdných chodeb a pokojů. Některé z nich nesly známky, že je jejich obyvatelé museli opustit ve spěchu. Když už ho prohlídka hradu začínala nudit, narazil Jirka konečně na něco zajímavého. Dveře jednoho pokoje byly doslova rozsekány na kousky. Všude kolem se povalovaly poničené kusy nábytku. Jirka vešel do pokoje a zkoumavě si ho prohlížel. Stopy na nábytku, podlaze a stěnách svědčily o tom, že zde v noci probíhal boj. Nedaleko dveří dokonce nalezl velkou tmavou skvrnu. „To je určitě zaschlá krev,“ blesklo mu hlavou.
„V tomto pokoji se zabarikádovali zbývající bojenští špehové,“ nečekaně vyrušil Jirku Otakarův hlas. Jirka se otočil a spatřil svého bratrance, stojícího ve dveřích.
„Okno v této místnosti je umístěno přímo nad východními hradbami,“ pokračoval Otakar ve svém výkladu. „Odsud se spustil po laně generál Rafael přes hradby a pokusil se o útěk. Dva své lidi zde nechal, aby kryli jeho ústup. Otci trvalo dobrých deset minut, než se mu je podařilo zneškodnit.“
Jirka sice dost pochyboval, že by jeho strýc bojoval s těmi bojeny osobně, raději ale tuto drobnost přešel mlčením. Místo toho se zeptal: „Slyšel jsem, že jste našli nějaké kompromitující dokumenty. Dozvěděli jste se z nich něco zajímavého?“
„Samozřejmě. Spoustu zajímavých věcí. Otec ještě v noci musel odjet do Gregornu, aby zařídil vše potřebné. Před chvílí se vrátil jeho posel se zprávami. Otci se podařilo odeslat signální věží depeši do Krakoru. Teď čeká na odpověď. Spolu s hrabětem Rodským vytáhli z postele správce zdejšího dílu a předložili mu důkazy o zrádcích. Také nechali zatknout několik Gregornských měšťanů, podezřelých, že spolupracovali s hrabětem. Takže otec má situaci pevně v rukou.“
„Pořád jsi mi ještě neřekl, co jste se dozvěděli z těch dokumentů,“ nechtěl se nenechat odbýt Jirka.
„Neřekl a taky neřeknu. Do toho ti totiž nic není. To je státní tajemství.“
„V tom případě mi aspoň můžeš ukázat, kde bych sehnal něco k snědku. Celkem mi totiž vyhládlo,“ řekl Jirka. Zároveň se pokusil proklouznout kolem Otakara na chodbu.
„Ne tak rychle, bratránku,“ zadržel ho Otakar. „Já mám také pár otázek a nepustím tě, dokud mi je nezodpovíš. Odkud se Klára dozvěděla, co se nám přihodilo. A jak jsi v noci věděl, co se děje na hradě a v okolí.“
„Po tom nic není zase tobě,“ odsekl Jirka vztekle. „To je pro změnu moje tajemství. Můžu ti jen prozradit, že jsem všechno vysvětlil babičce. Ona mi pak nařídila, že o tom nemám s nikým mluvit. Týká se to totiž jistého rodinného tajemství.“
„Chceš říct, že to má něco společného s Agatonem?“
„Ty víš o Agatonovi?“ vyhrkl překvapeně Jirka.
„Jistě. Otec mi to prozradil už dávno. Tak vidíš, že mi můžeš všechno říct. Na členy rodiny se ten babiččin zákaz určitě nevztahuje.“
„V tom případě bude lepší, když se zeptáš přímo babičky,“ odbyl ho Jirka. Zároveň využil Otakarovy nepozornosti a prosmýkl se na chodbu. Tryskem doběhl ke schodišti a seběhl do přízemí. Otakar ho naštěstí nepronásledoval, takže se mohl zastavit a v klidu se rozhodnout kudy dál. Z chodby nalevo ho udeřila do nosu vůně pečeného masa. „Tudy se asi jde do kuchyně. Tam určitě najdu něco dobrého k snědku,“ napadlo ho okamžitě. Hned se vydal za vůní a za pár okamžiků opravdu stanul v prostorné hradní kuchyni. Potěšilo ho, když zde našel Matěje, jak s dalšími třemi jeho bývalými spoluvězni, připravují hostinu.
„Dobré ráno. Nezbyly vám nějaké zbytečky od večeře pro ubohého hladového uprchlého vězně?“ zeptal se vesele Jirka.
„Jistě. Támhle je spíž. Vyber si, na co budeš mít chuť. Je tam spousta dobrot,“ ukázal mu jeden z mužů.
„Jak vidíš, baron Břich pozatýkal všechny kuchaře. Tvoje babička nám čtyřem proto dala za úkol postarat se o jídlo. Takže máme spoustu práce,“ stačil si ještě postěžovat Matěj, než zmizel Jirka ve spíži.
„Jestli budu muset pořád takhle utíkat před Otakarovými otázkami, tak se můžu připravit na pár perných dnů,“ pomyslel si Jirka, zatímco se přehraboval v trsu vonících klobásek, visících na tyči u stropu. „Asi se budu muset držet blízko babičky, tam si na mě Otakar nic nedovolí. Hned po snídani ji půjdu vyhledat. Škoda, že Klára ještě spí. Mohl bych babičku překvapit novinkami z Krakoru.“
|
