|
|
Odjezd
Slunce už bylo hodně vysoko nad obzorem, když se Klára rozespale převalila ve své posteli a konečně otevřela oči. Měla v úmyslu ještě chvilku zůstat zachumlaná pod peřinou a vychutnávat si sladké lenošení. Náhle si ale vzpomněla, kolik důležitých věcí musí ještě dnes zařídit. Okamžitě vystřelila zpod peřiny. Opláchla se v umyvadle připraveném u okna, učesala, oblékla a vyběhla z pokoje. V domě panoval čilý ruch. Cestou na snídani potkala dvě služebné, jak cídí zábradlí a svícny na schodišti. Anna právě otevírala nějakému muži, který nesl plnou náruč květin. U kuchyně promazával další neznámý muž panty na dveřích, aby nevrzaly.
„Pan Kratoška si vzal mou radu k srdci, a najal pro dnešek někoho na výpomoc,“ uvědomila si Klára. „Vypadá to, že zvládne zařídit vše, co je potřeba. Raději se mu nebudu do ničeho plést.“
V kuchyni nebyla ani noha. To ovšem Kláru nijak nevyvedlo z míry. Prohlédla přilehlou spižírnu, ukrojila si krajíc chleba a k němu kus sýra. Na plotně nalezla hrnec čaje, ze kterého si odlila do hrnku. Zasedla ke stolu, a co nejrychleji se snažila sníst svou snídani. Už dojídala, když do kuchyně vpadl princ Michael.
„Už jsi konečně vstala? Takže si můžeme promluvit o tvém trestu za včerejšek,“ vybafl v rychlosti na Kláru.
„Také ti přeji dobré ráno,“ odpověděla uraženě Klára. „Teď ale není čas na nějaké dohadování o trestu. Musíme spěchat do města na nákupy. Já aspoň nemíním před princeznou a jejími dvořany chodit v těchto hadrech.“ Přitom ukázala na své, skoro nové, oblečení. „A ty by sis také měl přestat hrát na venkovského chlapce a koupit si na sebe něco pořádného. Je docela možné, že se co nevidět dočkáš své audience u krále.“
Princ Michael byl její námitkami tak zaskočen, že se nezmohl na kloudnou odpověď. Když se na sebe ale podíval, musel uznat, že nové oblečení opravdu potřebuje. Proto přikývl a potichu souhlasil: „Dobře. Zajdeme nakoupit nějaké oblečení ale nejdřív….“
„No výborně,“ skočila mu do řeči Klára a začala v rychlosti drmolit: „Já si zaběhnu ještě za panem Kratoškou pro peníze. Hned jsem zpátky. Musíme si pospíšit. Nebude jednoduché, sehnat něco pořádného na sebe. Žádný krejčí nestihne ušít tak rychle celý oblek. Takže budeme muset koupit už hotové šaty. Než ale seženeme oblečení, které by nám padlo a zároveň slušelo, budeme nejspíš muset obejít půlku Krakoru.“ Poslední větu Klára dokončila už na chodbě, jelikož zatím chvatně opustila kuchyň. Princ se za ní stačil jen ohlédnout. „Nevadí. Cestou do města budeme mít dost času si popovídat. Však mi nebudeš utíkat věčně,“ pomyslel si.
Získání peněz od pana Kratošky zdrželo Kláru o něco déle, než předpokládala. Musela naplno využít své diplomatické schopnosti a navrch přidat pár drobných lstí, než z něho vytáhla dostatek zlaťáků na slušné šaty. Během smlouvání se ještě ozval Jirka, který chtěl vědět, co je nového v Krakoru. Nenápadně přitom naznačil, že má pro Kláru ohromnou novinku. Klára ho ovšem odkázala na později s tím, že prozatím nemá žádné nové zprávy. Právě se ale chystá do města, kde se pokusí něco vyzvědět.
Princ už na Kláru netrpělivě čekal u domovních dveří a nepřívětivě se mračil. Klára si uvědomila, že princ nehodlá přejít její potrestání jen tak. Rozhodla se ho proto předejít. Sotva za nimi zaklaply dveře a ocitli se na ulici, přešla do protiútoku: „Vím, že se na mě zlobíš kvůli tomu včerejšku. Já jsem ale nemohla jednat jinak.“
„Mohla jsi zůstat doma, jak jsem ti přikázal,“ odpověděl princ přísně.
„Nemohla,“ zaprotestovala Klára. „Ty jsi možná jediný člověk, který může zabránit válce a zachránit naše království. Proto jsem neměla jinou možnost, než vzít luk a pokusit se tě ochránit. Kdyby tě na tom tržišti zajali nepřátelé, byla bych tvojí jedinou šancí na přežití.“
„A nebo bys mě spíš ještě víc ohrozila. Tak jako na té lodi, když jsem ti nařídil utéct a tys mě neposlechla.“
„Nic takového by se nestalo. A jak bych tě mohla ještě víc ohrozit, kdyby tě zajali žoldáci vévody Lodenského? Kdyby ale místo princezny začaly ze tmy létat moje šípy, mohla by se ti naskytnout příležitost k útěku.“
„Nebo bys mě také mohla omylem zastřelit.“
Klára na něho vrhla uražený pohled a dotčeně vyprskla: „Já vždycky trefím, to co chci. Takže kdybych tě někdy zastřelila, tak rozhodně ne omylem.“
„To zní skoro jako výhrůžka. Odteď si asi budu muset na tebe dávat velký pozor,“ odpověděl princ už s úsměvem.
Jeho úsměv Kláře prozradil, že svou poslední větu nemyslel tak úplně vážně. A tak ji napadlo, že ho zkusí rozveselit o trochu víc. „A to o mně ještě nevíš to nejhorší. Když se opravdu rozzlobím, tak kopu, koušu a tahám za vlasy. Dokážu být opravdu zlá. Jestli mi nevěříš, tak se můžeš zeptat Jirky. On ti to potvrdí. Raději si na mě dávej pozor.“
„V tom případě ti budu muset udělit pořádný trest. Abych z tebe tu zuřivost vyhnal,“ nadhodil škodolibě princ.
„Tak to si můžeš zkusit. Pak bych totiž musela prozradit princezně, kdo opravdu jsi. A navíc bych si mohla vymyslet nějaký pěkný příběh, jak ses bavil na její účet,“ pohrozila mu okamžitě Klára a rozpustile se na něho zašklebila.
„To už je opravdové vydírání,“ řekl princ a zatvářil se rozzlobeně. Veselé plamínky v jeho očích však Kláře prozradily, že se nezlobí doopravdy. „Asi tě na týden zavřu do sklepa. Tam aspoň nebudeš moct nikomu vyzradit žádné moje tajemství. Leda tak krysám nebo švábům.“
„To nemůžeš,“ zaprotestovala Klára. Přitom měla co dělat, aby se nezačala smát nahlas. „V našem domě totiž žádný sklep není,“ dodala vítězně.
„V tom případě tě zavřeme na půdu. Půdu snad váš dům má? Nebo ne?“
„Ano. Půdu máme,“ musela připustit Klára. Pak ale změnila téma hovoru. „Tady máme první vhodný obchod,“ upozornila prince a ukázala na výlohu krejčovství. „Když jsem tu byla naposled, měli tu celkem slušný výběr oblečení.“ Zatímco mluvila, přidala Klára do kroku a vstoupila do obchodu.
Tovaryš, který měl za úkol obsluhovat hosty, se po Klářině pozdravu přívětivě usmál a zdvořile ji uvítal. Jakmile se ho ovšem Klára zeptala, zda by jim nepředvedl nějaké slušivé oblečení na támhletoho mladíka, jeho úsměv značně povadl. Princ Michael totiž rozhodně nevypadal na bohatého zákazníka.
„Mohl byste své přání trochu více upřesnit?“ obrátil se prodavač na prince.
„Chtěl bych si nechat ušít elegantní oblek, bohatě zdobený, vhodný i pro audienci u krále. Velmi na to spěchám. Cena není rozhodující,“ vysvětlil překvapenému prodavači princ. „V první řadě si ovšem potřebuji koupit něco na sebe, co bych si mohl ihned obléknout.“
„A já bych se prozatím mohla poohlédnout, jestli si z vašeho zboží nevyberu něco pro sebe,“ přidala se Klára.
„Račte chvilku posečkat, mladý pane,“ vzpamatoval se prodavač z překvapení. Ukázal přitom na tři křesla ve střední části obchodu. „Hned se vám budu věnovat. Jistě budete spokojen. Máme široký výběr nejjemnějších látek, právě dovezených ze zámoří.“
Princ se tedy usadil. Klára si mezitím zvědavě prohlížela regály se zbožím. Tovaryš na chviličku zmizel za závěsem, oddělujícím obchod od krejčovské dílny. Klára zaslechla, jak přikazuje učedníkovi, aby doběhl pro mistra. Když se prodavač opět vynořil zpoza závěsu, nesl v náručí menší štos pánského oblečení.
„Tady mám pár obleků, které si někdo zapomněl vyzvednout. Učeň za chvilku přinese další a pak můžeme projít zboží vystavené zde v obchodě. Snad si vyberete něco, co se vám bude líbit, mladý pane,“ drmolil tovaryš. Přitom rozkládal oblečení na stole. Pohledem si přeměřil princovu postavu a vytřídil pár kusů, které přibližně odpovídaly jeho velikosti. Pak prince požádal, zda by si nechtěl oblečení vyzkoušet.
Klára přestala s prohlížením regálů a přiblížila se k oběma mužům. Chvilku jen potichu sledovala, jak si princ zkouší kabátce, než promluvila: „A co je nového ve městě,“ zeptala se jen tak mimochodem. „Včera, když jsme přijížděli do města, tak u brány postávali nějací ozbrojenci a prohledávali vozy, které vjížděly dovnitř. Nevíte proč?“
„Nemám ponětí, komu ti žoldáci sloužili a co se snažili najít,“ odpověděl prodavač. Nové téma hovoru mu přišlo zřejmě vhod, protože vzápětí pokračoval: „Jisté ale je, že teď už žádné vozy neprohledávají. Doslechl jsem se, že dnes časně ráno jim to královští vojáci zatrhli. Většinu z těch žoldáků pozatýkali a pak k branám rozestavili vlastní hlídky. Teď pro změnu vozy kontrolují královští vojáci. Na rozdíl od svých předchůdců se ale zajímají především o lidi, kteří město opouštějí.“
„Už bylo načase. Divím se, že s těmi prohlídkami královští úředníci neskoncovali mnohem dřív,“ přidal se princ.
„V tom bude politika,“ vyjádřil svůj názor prodavač. „Můj bratranec se totiž přátelí s kaprálem od městské stráže. A ten kaprál mu prozradil, že ze shora přišlo nařízení, aby se strážníci do ničeho nepletli. To platilo až do dneška, kdy se do toho prý vložil sám král. Jeho vojáci už v noci začali s raziemi a zatýkáním. Prý prohledávali i některá honosná sídla významných šlechticů. Vězeňské cely prý praskají ve švech. Velitel věznice dokonce musel propustit na svobodu všechny drobné zlodějíčky, rváče a žebráky, aby měl dost místa.“
„A to jste se také dozvěděl od toho kaprála?“ zeptala se trošku pochybovačně Klára.
„To ne,“ připustil prodavač. „Mám své zdroje informací. Do našeho obchodu totiž nezřídka zavítají i důležití lidé z královského paláce. Už od časného rána k nám pak posílají své služebnictvo pro objednané zboží. Takže tu mám novinky ode dvora z první ruky. Včera mi dokonce jedna komorná prozradila, že se z paláce ztratila princezna. Tedy ne přímo z paláce, ale že se nevrátila z nějakého výletu do hor. Pochybuji ovšem, zda to je pravda. Zní to dost neuvěřitelně.“
Prodávající tovaryš se náhle zarazil. Do místnosti totiž vstoupil jeho mistr, který patrně neviděl rád, když jeho zaměstnanci roznášeli drby. Mistr krejčí popřál svým zákazníkům pěkné dopoledne, vyptal se na jejich přání a hned začal princi předvádět látky. Převzal zálohu a odvedl prince do dílny, kde mu vzali míry. Dohodli se, že na první zkoušku nového obleku se princ dostaví ještě dnes večer a na další druhý den ráno. Celý oblek by tak mohl být ušitý již zítra po obědě.
Klára si prozatím povídala s tovaryšem. Nic důležitého se jí ale od něho už vyzvědět nepodařilo.
Obchod princ a Klára opouštěli s dvěmi pečlivě zabalenými ranci šatů a s měšci o dost lehčími.
Domů se vrátili až hodinu po poledni. Kláře se podařilo utratit veškeré své peníze do posledního měďáku. Nebyla spokojená, dokud nenavštívili všechny významnější krejčovské dílny a obchody s oblečením ve městě. Oba si nesli plnou náruč balíků naplněných oblečením, botami a módními doplňky. Během nakupování pustila Klára z hlavy všechny starosti. Až na zpáteční cestě se v myšlenkách vrátila k předchozímu hovoru o trestu. Nepředpokládala, že by ji princ opravdu chtěl uvěznit na půdě. Nicméně v ní hlodala určitá nejistota, zda to přeci jen nemyslel vážně. Nápad, že by se na to prince zeptala, ale zavrhla. Usoudila totiž, že by nebylo nejlepší, tuto záležitost princi připomínat.
Sotva Klára prošla domovními dveřmi, udeřila ji do nosu vůně květin smíšená s vůní připravujícího se jídla, která vycházela z kuchyně. Urychleně odhodila balíčky na židli a rozběhla se obhlédnout čerstvě vytvořenou květinovou výzdobu domu. Ani ne o nějaké dvě minuty později ovšem skončila v kuchyni a mlsně pokukovala, co dobrého by zde mohla ukořistit.
„Tak už jste se vrátili,“ přivítal ji pan Kratoška, který právě vyšel ze spíže. „Kde jste nechala toho mladíka, co vás doprovázel. A vůbec, co je vlastně zač?“
„Co máme dobrého k obědu,“ přeslechla Klára záměrně jeho otázku.
„Je tu polévka a skopová pečeně,“ odsekl pan Kratoška podrážděně. „Právě kvůli obědu se ptám. Nevím, jak se k tomu mládenci mám chovat. Mám ho zavolat do kuchyně a naložit mu jídlo na obyčejný talíř, nebo mu servírovat oběd na stříbře v salónku? Potom, co se z té slečny vyklubala princezna, nechci být zase za hlupáka. Z druhé strany máme spoustu práce s přípravami, takže bych nám nerad zbytečně přidělával starosti.“
Po krátké úvaze mu Klára odpověděla: „Michal je významný šlechtic. Než jsme se vypravili do Krakoru, byl hostem mé babičky. Stejně jako princezna a já i on musel cestou nosit převlek, abychom unikli pronásledovatelům.“
„V tom případě bude vhodnější to stříbro a salónek. A asi bude správné, abyste mu u oběda dělala společnost. Za deset minut bude vše připraveno.“
„Hned to zaběhnu vyřídit Michalovi,“ rozhodla se Klára a okamžitě se obrátila ke dveřím.
„Ještě moment, slečno,“ zastavil ji pan Kratoška. „Pan Michal by asi chtěl vědět, že se u nás před polednem zastavil posel z paláce. Přinesl zpátky Anniny šaty a plášť. Princezna Luisa nám vzkazuje, že ji máme očekávat kolem čtvrté hodiny odpoledne. Doprovázet ji budou dvě až tři dvorní dámy.“
„Vyřídím to,“ odpověděla krátce Klára a odběhla z kuchyně.
Po celodenním shonu se konečně ruch v domě Zámořských utišil. Vše bylo nachystáno, připraveno, uvařeno, uklizeno a vyzdobeno. Klára neklidně posedávala ve svém pokoji a každou chvíli vyhlížela z okna. Pan Kratoška udílel Anně a dvěma najatým sluhům poslední příkazy. Občas po sobě všichni čtyři trochu nejistě pokukovali. Jediným naprosto klidným člověkem v domě byl patrně princ Michael, který seděl v salónku a listoval si v nějaké knize.
„Už jedou!“ rozlehl se náhle ztichlým domem Klářin výkřik.
Všichni kromě prince vyběhli do vstupní chodby. Klára už také sbíhala po schodišti do přízemí.
„Opravdu je to princezna Luisa? Jste si jistá?“ zeptal se nedůvěřivě pan Kratoška.
„Je to ona,“ potvrdila mu Klára. „A není sama. Doprovází ji snad polovina Krakorské posádky. Tak nevím, jestli přijela na návštěvu, nebo nám chce vyhlásit válku,“ dodala žertem. To už stála vedle pana Kratošky poblíž domovních dveří.
„Divil bych se, kdyby princeznu její otec pustil do města bez pořádného vojenského doprovodu,“ promluvil princ Michael, zatímco za sebou zavíral dveře salónku. „Dost mě překvapilo, že se jí vůbec povedlo prince Lionela přemluvit, aby mohla opustit palác.“
„Kam ale umístím tolik vojáků?“ zděsil se náhle pan Kratoška.
„Nedělejte si starosti,“ snažil se ho uklidnit princ. „Většina z nich určitě zůstane venku. Dovnitř s princeznou půjde nanejvýš pár vojáků jako stráž u dveří.“
„Co ale…,“ hluk z ulice před venkovními dveřmi v té chvíli ustal. Princeznin průvod zastavil. To pana Kratošku natolik zaskočilo, že úplně zapomněl, co chtěl říct. Místo toho vydal pár zmatených povelů oběma sluhům a vybídl je, aby běželi otevřít. Sám se přesunul naproti dveřím, aby uvítal hosty. Klára a princ Michael si stoupli po jeho pravici. Všichni tři upřeli pohled na otevírající se dveře.
Po slavnostním přivítání a formálním představení obou princezniných společnic uvedl pan Kratoška celou společnost do nádherně vyzdobeného pokoje pro hosty. Sluhové začali servírovat občerstvení a zábava kolem stolu se pomalu začala rozbíhat.
Zpočátku měl hlavní slovo princ Michael, který svým vtipem a nenuceným vystupováním a svým vzhledem udělal na obě dámy doprovázející princeznu značný dojem. Později se rozpovídala i princezna. Obšírně obeznámila prince a Kláru s tím, jak probíhá zátah na vlastizrádce a bojenské špióny. Koho se podařilo už odhalit, zatknout a kdo prozatím uniká. Kromě jmen vévody Lodenského a hraběte Fratenyho se na seznamu hledaných osob ocitlo i několik dalších významných šlechticů a vyšších úředníků. Většina z nich už seděla za mřížemi Krakorského vězení. Bohužel samotnému vévodovi se podařilo utéct. Včas se dozvěděl, že byl prozrazen a stačil se přemístit na palubu své lidi. V době, kdy královští vojáci prohledávali jeho palác, byl už daleko na širém moři.
Po celou tu dobu seděla Klára potichu vedle prince Michaela, popíjela čaj a jen pozorně naslouchala. Nepřipadalo jí vhodné míchat se dospělým do rozhovoru, dokud se na ni neobrátila princezna Luisa: „Mám pro tebe zajímavé novinky, Kláro. Tvému strýci se dnes v noci podařilo obsadit hrad hraběte Fratenyho. Poslal o tom králi podrobnou zprávu. Jistě tě bude zajímat, že všichni tví příbuzní a přátelé jsou v pořádku. Už jim nehrozí žádné nebezpečí.“
Klára na sobě nedala znát, že je už o všem zpravena a raději se zeptala: „A co generál? Podařilo se ho dopadnout?“
„Ano, podařilo. Dnes odpoledne král vyslal oddíl vojáků, kteří mají generála Rafaela přepravit sem do Krakoru. Už pro něho máme připravenou odpovídající celu a spoustu otázek, které nám bude muset zodpovědět. To co jsem vám právě prozradila je ovšem státní tajemství. Proto vás musím požádat, abyste o tom s nikým nemluvili,“ obrátila se na závěr princezna na všechny přítomné.
„To je samozřejmé. Můžete se spolehnout, jasnosti. Nikdo se nic nedozví. Už jsem zapomněla, že nějaký generál Rafael vůbec existuje,“ ujistila ji Klára.
Princezna se na Kláru usmála a vysvětlila jí: „To si nejsem tak jistá. Dnes ráno moc nechybělo, a zpráva o zadržení generála Rafaela i všechny ostatní zvěsti z Gregornu by se dostaly přímo do rukou nepřátel. Jak se totiž ukázalo, velitel Krakorské signální věže také patřil ke zrádcům. Naštěstí mého otce včas napadlo, že vévoda Lodenský musel nějak sledovat všechny komunikační kanály do Krakoru. Vyslal proto četu spolehlivých vojáků, aby převzali kontrolu nad signální věží. Ti nachytali tamního velitele, jak se snažil potichu zmizet i s depeší z Gregornu a dalšími tajnými materiály. Moc nechybělo a mohlo se mu to podařit.“
„Taková věc, jako zatčení bojenského generála, se stejně nepodaří utajit dlouho,“ mínil princ Michael. „Někdo z Maxiánových lidí si už jistě všiml, že hrad hraběte Fratanyho obsadili vojáci barona Břicha. V této chvíli už nejspíš letí holub s podrobnou zprávou o všem přes Ledové hory.“
„To ano,“ souhlasila princezna. „Nejdůležitější bude utajit hlavně generálův převoz. Během něho by se totiž mohla Maxiánovým přívržencům naskytnout příležitost generála osvobodit.“
Tím rozhovor o zátahu na vlastizrádce skončil a princezniny dvorní dámy převzaly iniciativu. Rozpovídaly se o nejnovějších událostech ze života v paláci a z Krakorských šlechtických domácností. Kláru naslouchání palácovým drbům příliš nebavilo, princezna Luisa i princ Michael však vypadali, že je klábosení obou dam velice zajímá.
Po necelé hodince se princezna zvedla a s lítostí prohlásila: „Děkuji vám za příjemně strávené odpoledne, nyní se ovšem budeme muset rozloučit. Na příkaz mého otce musím být nejpozději do šesti hodin odpoledne zpátky v paláci.“
Všichni pak doprovodili princeznu až ke kočáru, kde se konala ještě jedna rozlučka. Na poslední chvíli se Klára ještě přitočila k princezně a pošeptala jí: „Mohla byste se prosím přimluvit, aby váš otec přijal Michala k audienci co nejdříve. Je to moc důležité, nejen pro něho.“
Princezna se na Kláru trošku podezřívavě podívala a zeptala se: „Snad mi něco důležitého nezatajuješ, Kláro?“
Klára jen na princeznu vrhla vyčítavý pohled, který, se podivoval, jak si o ní může princezna myslet něco takového a zavrtěla hlavou.
„Tak dobře, zařídím to,“ slíbila stručně princezna a chystala se nastoupit do kočáru.
„Ještě maličkost,“ vzpomněla si Klára. „Asi by nebylo dobré, kdyby o té schůzce vědělo moc lidí. Nejlepší bude, když se sejdou v utajení a sami dva.“
Princezna se trošku zamračila a probodla Kláru zvídavým pohledem. Pak ale jemně přikývla a zmizela v kočáře.
Před večeří se Klára upomněla, že s ní ráno chtěl hovořit Jirka. Zavřela se tedy ve svém pokoji, aby si s ním mohla v klidu popovídat. Nejprve Jirkovi obšírně převyprávěla vše, co se dozvěděla od princezny a při nákupech ve městě. Když přišla řada na Jirku, zdálo se Kláře, že se nějak podivně vykrucuje. Jakoby měl obavy, povědět jí o něčem důležitém. Proto na něho nečekaně udeřila: „Tak to vybal. Co jsi zase zpackal.“
„Nic. Jenom jsem babičce musel prozradit, že se přátelíme s draky,“ přiznal neochotně Jirka.
„Cože?“ zděsila se Klára. „To jsi teda nemusel. Mohl jsi prostě mlčet, nebo lhát. Všechno by bylo lepší, než říct pravdu. Příště se semnou poraď, než provedeš něco takového.“
„Babička už stejně tušila, jak se věci mají. Brzy by na to přišla sama,“ bránil se Jirka. „A vůbec, tys přece taky prozradila princezně Luise, že se kamarádíš s Divoškou. A taky ses se mnou neradila.“
„Jenomže to jsem opravdu neměla jinou možnost. To nám šlo o život. A princezna mi slíbila, že to nikomu neprozradí.“
„Babička o nás a o dracích řekne jen tatínkovi a dědečkovi Agatonovi,“ ujistil Kláru Jirka.
„Jakému dědečkovi? My žádného dědečka nemáme,“ zeptala se nedůvěřivě Klára.
„Agaton je dědeček naší babičky,“ oznámil jí Jirka. „Právě o něm jsem ti chtěl povědět dnes ráno.“
„To je hloupost,“ odvětila Klára pochybovačně. Snad mi nechceš namluvit, že babička pořádá seance s duchem svého dědečka.“
„Nepřerušuj mě,“ ohradil se Jirka, a pustil se do vyprávění. Když skončil, nezapomněl ještě Kláru upozornit, že o Agatonovi se nesmí nikomu zmínit ani slovem.
Druhý den se Kláře dlouho nechtělo vyhrabat se zpod peřiny. Večer totiž nemohla usnout. Pořád musela myslet na to, že Jirka prozradil jejich dračí kamarády a jaký to bude mít dopad na jejich způsob života. Také ale byla zvědavá na svého prapradědu. Představovala si, jak asi může vypadat a uvažovala, jestli je v nejbližší době přijede navštívit.
Sotva se trošku upravila a seběhla dolu na snídani, začala se Klára shánět po Michalovi. Chtěla si s ním promluvit ohledně včerejší princezniny návštěvy. Nemile ji překvapilo, když se od Anny dozvěděla, že je Michal pryč. Brzy ráno k nim totiž přiběhl další posel ode dvora. Oznámil Michalovi, že ho princ Lionel přijme ještě ten den odpoledne, přesně ve čtvrt na dvě. Kočár z paláce, který ho vyzvedne před domem, má očekávat nejméně půl hodiny předem. Sotva se za poslem zavřely dveře, odspěchal i Michal. Chvátal ke svému krejčímu, aby včas stihli dokončit jeho nové šaty.
Pan Kratoška po snídani odešel do města za obchodem a Anna se zavřela v kuchyni, kde připravovala jídlo. A tak se celé dopoledne Klára nudila sama ve svém pokoji. Několikrát se spojila s Jirkou, aby mu mohla znovu říct, co si myslí o jeho včerejší lehkomyslnosti. Jirku ovšem její neustálé výčitky a nářky brzy přestaly bavit. Velmi hrubě jí naznačil, že ho víc nemá otravovat a přestal jí odpovídat.
Princ Michael se vrátil až kolem poledne. Klára poznala, že se cestou stavil u lazebníka a nechal se řádně zušlechtit. Ve svém zbrusu novém oblečení vypadal velmi dobře. Neměl ovšem příliš času, ukojit Klářinu zvědavost. Spěchal do svého pokoje, kde si nachystal posledních pár věcí. Hlavně svůj meč a pečetní prsten. Pak se v rychlosti naobědval a o půl jedné už nastupoval do připraveného kočáru. Klára ho doprovodila ke dveřím a popřála mu dobré pořízení. Než princ nasedl, neuniklo Kláře, že se tváří dost nejistě.
Ani odpoledne si Klára neužila příliš zábavy. Po odjezdu prince se vypravila na procházku do města. Bezcílné bloudění po ulicích a nakukování do výloh ji však brzy přestalo bavit. Přesunula se tedy na nejbližší tržiště, kde chtěla vyzvědět nejnovější drby. Na trhu se nemusela s nasloucháním ani moc namáhat. Celé město žilo honem na zrádce a špióny. Ke své lítost ovšem Klára brzy zjistila, že Krakorští měšťané toho o posledních událostech vědí mnohem méně než ona. A tak se raději vrátila domů.
Čekání na princův návrat připadalo Kláře nekonečné. Dávno už minula doba večeře a princ pořád nikde. Až pozdě v noci zvedl Kláru z postele zvuk kočáru, který zastavil před jejich domem. Vykoukla z okna a poznala prince, jak míří k domovním dveřím. Jen tak v noční košili okamžitě seběhla do přízemí, aby ho přivítala. Zastihla ho ve vstupní síni. Její první dojem byl, že princ Michael je sice unavený, ale spokojený.
„Tak co? Jak dopadla audience?“ vyhrkla Klára nedočkavě.
Princ pochopil, že Klára se nenechá jen tak odbýt. Přikázal jí tedy, ať na něho počká v salónku, za chvíli že jí vše řekne.
Když po pár minutách vstoupil princ do salónku, přivítala ho netrpělivá Klára další otázkou: „Kde ses tak zdržel? Už jsem se začínala obávat, že tě král nechal zavřít někde v paláci.“
„Moc nechybělo a opravdu bych skončil podobně,“ přiznal princ. „Když se král Věslav dozvěděl, že jsem se předešlé dva dny volně procházel po Krakoru, vyčinil mi jako malému klukovi. Podle něho to byla hrozná neopatrnost. Dokonce navrhl, že mi nechá připravit pokoje v paláci, aby na mě mohl nepříště dohlédnout. Dalo mi dost práce mu to rozmluvit. Musel jsem ale slíbit, že se z tohoto domu nehnu ani na krok. Mohu odejít, jen když pro mě pošlou kočího a doprovod na cestu do paláce. Nedivil bych se, kdyby král vyslal pár lidí, aby nenápadně hlídali váš dům a podávali hlášení.“
„Takže máš vlastně domácí vězení.“
„Ano. Myslím ale, že bych měl začít pěkně od začátku,“ řekl princ a začal s vyprávěním.
Do paláce mě přivezli zadním vchodem. Ujal se mě mladý panoš, doprovodil mě do prázdného pokoje a přikázal mi, abych počkal. Po delším čekání vešel do pokoje princ Lionel. Přívětivě mě pozdravil a vyzval mě, ať mu sdělím, proč s ním chci mluvit. Zajímalo ho také, proč princezna trvala na tom, aby mě přijal takto o samotě. Představil jsem se mu celým jménem, ukázal svůj pečetní prsten a čekal, co se bude dít dál. Když se princ vzpamatoval z prvního překvapení, požádal mě, ať ho na okamžik omluvím a vyšel na chodbu. Zaslechl jsem, jak polohlasně něco přikazuje tomu panošovi, který mě dovedl do pokoje. Za okamžik byl zpátky a navrhl mi, abych mu povyprávěl svůj příběh.
Skoro dvě hodiny se mě princ Lionel vyptával na nejrůznější věci. Pak někdo zaklepal na dveře a po vyzvání vstoupil opět ten panoš. Oznámil princi, že je vše připraveno. Na princův pokyn pak do místnosti začali po jednom vstupovat šlechtici. Se všemi jsem se v minulých letech setkal v chrámu Sedmi bohů. Když všichni čtyři potvrdili moji totožnost, vydal princ několik dalších příkazů svým lidem a opět jsme osaměli. Teprve potom jsme začali probírat důležitá státnická témata.
Přiblížil se večer. Princ rozkázal přichystat pro mě menší pohoštění a omluvil se, že musí zařídit jisté neodkladné záležitosti. Místo něho mi při večeři dělala společnost princezna Luisa. Dobře jsme se bavili. Krátce potom, co jsme dojedli, však přiběhl panoš, aby mě pozval ke královské audienci.
Král Věslav VI. byl podrobně zpraven o mém jednání s princem, takže jsme jen formálně stvrdili, co bylo dojednáno už předtím. Další čtvrthodinku jsme vedli pouze společenskou konverzaci. Před odjezdem mě ještě navštívila princezna Luisa. Oba nás pozvala na další návštěvu paláce. Zítra odpoledne pro nás pošle kočár. Zmínila se, Kláro, že si s tebou potřebuje o něčem promluvit. Tvářila se přitom tak trošku výhrůžně.
„A jak jsi dopadl při jednání s králem?“ zeptala se nedočkavě Klára. To, že se ji princezna chystá pokárat, ji vůbec neděsilo.
„Předběžně jsme se dohodli, že mi král pomůže dostat se tajně do Boldenu, abych se mohl ucházet o bojenský trůn. Jeho lidé udělají vše pro to, aby moje snažení bylo úspěšné. Za to jsem se zavázal podepsat mírovou dohodu s vaším královstvím.“
„To je výborné, takže se ti podařilo to nejdůležitější,“ zajásala Klára.
„Až na to domácí vězení jsem dosáhl všeho, oč jsem usiloval,“ přitakal princ spokojeně. „Teď se ovšem už těším, až si trochu odpočinu. Mám za sebou namáhavý den. Takže dobrou noc,“ ukončil rozhovor a odkráčel do svého pokoje.
Kláře se tak moc spát sice nechtělo, přesto se rozhodla také jít na kutě. Napadlo ji totiž, že by před zítřejší návštěvou u dvora mohla ráno prosmýčit několik obchodů a dokoupit si pár drobností.
Dny utíkaly jeden za druhým a Klára se čím dál víc v Krakoru nudila. První návštěva u princezny ji ovšem nadchla. Zatímco princ Michael ještě dojednával nějaké podrobnosti s králem a jeho ministry, Kláru si vzala na starost sama princezna. Provedla ji celým palácem a představila jí množství zajímavých lidí. Ještě dvakrát, vždy v neděli odpoledne, ji princezna Luisa přijala jako svého hosta. Klára dokonce měla příležitost ohromit dvořany svým střeleckým uměním, když pro ni princezna uspořádala menší exhibici.
Většinu všedních dní však trávila Klára sama, zavřená v domě. Její babička si totiž uvědomila, že vycházky do města by pro ni mohly být nebezpečné. Zvláště po tom, co pomohla odhalit spiknutí vévody Lodenského. Paní Sibyla nepochybovala, že v Krakoru zůstalo ještě dostatek špiónů, kteří by se mohli chtít pomstít. Proto Kláře po Jirkovi vzkázala, že nesmí opouštět dům bez doprovodu dospělých. Kláru utěšovalo jen to, že Jirka na tom nebyl o mnoho lépe. Pořád ještě byl s babičkou na hradě hraběte Fratenyho, kde se nedělo vůbec nic zajímavého. Snad jen to, že za Jirkou do Gregornu přicestoval jejich otec.
Ani princ Michael nedělal Kláře společnost příliš často. Skoro celé dny trávil v paláci a do domu Zámořských se vracel až pozdě odpoledne nebo v noci. Kláru zajímalo, co ještě může tak dlouho s králem probírat. Princ se s ní o tom ovšem zatvrzele odmítal bavit. Až při své poslední návštěvě paláce se Klára dozvěděla od jedné z princezniných společnic, že jeho návštěvy mají jiný důvod. Celé hodiny se o samotě procházel v zahradách s princeznou Luisou. Párkrát si dokonce vyjeli na projížďku kočárem za město. Vše samozřejmě probíhalo za přísných bezpečnostních opatření, aby prince nemohl zahlédnout nikdo nepovolaný.
V polovině června oznámil princ Kláře, že už bylo stanoveno datum, kdy se vydá na cestu zpět do Boldenu. Za necelý týden má tajně nastoupit na obchodní loď plující do Madajského císařství. Odtud pocestuje dál po souši.
Jakmile se tuto novinku Klára dozvěděla, nahlásila ji Jirkovi. Toho dost mrzelo, že se s princem nejspíš nestihne rozloučit. Jejich otec totiž plánoval v Gregornu zůstat až do Letních slavností. Teprve pak se chtěl i s Jirkou vydat za Klárou do Krakoru.
Posledních pár dní před odjezdem trávil princ v paláci ještě více času než dosud. Kláře to vysvětlil tím, že se na cestu musí pořádně připravit. Ta však věděla své. Předvečer odjezdu si Klára počkala, než se princ pozdě v noci vrátil domu. Pod stolkem v salónku už měla připravenu tašku a v ní pečlivě zabalený balíček. Jakmile uslyšela, že před domem zastavil kočár, vyběhla ke dveřím. Šeptem sdělila princi, že s ním potřebuje mluvit a odvedla ho do salónku. Než za sebou zavřela dveře, ještě se ujistila, že pan Kratoška zamířil do svého pokoje. Nechtěla totiž, aby někdo náhodou zaslechl, o čem si bude s princem povídat.
Dřív, než se princ stačil na cokoli zeptat, spustila Klára nacvičený proslov: „Než odjedeš, chtěla bych ti předat malý dárek. Není to dárek jen ode mě, ale je i od Jirky. Náš společný dárek. Právě proto jsem odkládala jeho předání až na poslední chvíli. Jirka totiž chtěl být u toho, až si ho převezmeš. Teď je ale zřejmé, že se Jirka nestihne dostat do Krakoru před tvým odjezdem. Nezbývá mi tedy nic jiného, než to vyřídit sama.“ Během řeči se Klára sehnula a vytáhla z tašky balíček. Postavila ho doprostřed stolu a čekala na princovu reakci.
„Tak se konečně dozvím, co bylo tak důležité, že ses pro to vracela do kajuty,“ řekl princ a natáhl se pro něho.
„Raději se na to posaď,“ navrhla Klára, předtím než stačil princ rozvázat provázek. Sama se pohodlně usadila na židli a s napjetím vyčkávala.
„Snad tam není něco, co by mě mohlo porazit,“ zapochyboval princ, poslušně se ale posadil.
„Určitě budeš hóódně překvapený,“ ujistila ho Klára.
Princ chvíli zápasil se zauzlovaným provázkem. Pomalu odmotal několik vrstev plátna, než se dostal až ke zlaté schránce osázené drahokamy. Několik okamžiků si skříňku zvědavě prohlížel. Zprvu nechápal, kde Klára přišla k takové drahocennosti a proč mu ji chtějí s Jirkou věnovat. Jeho pohled se zastavil na bojenském erbu, zdobícím víčko skříňky. Naráz mu to došlo. Ohromeně vytřeštil oči na erb. Rozechvělýma rukama začal ohmatávat drahokamy.
„Zkus ty dva rubíny nahoře,“ poradila mu Klára.
Princ Michael samým vzrušením ani neodpověděl. Jen podle Klářiny rady zlehka stiskl oba kameny. Ozvalo se tiché cvaknutí. Vzápětí princ nadzvedl víčko a opatrně sáhl dovnitř. Klára zaslechla, jak něco potichu zašeptal. V příštím okamžiku se dýka v jeho rukách na chviličku rozzářila jasně červeným světlem a usvědčila ho tak ze lži.
„Jak jste…, kde?“ začal koktavě princ, který se ještě nestačil vzpamatovat z šoku.
„Teď nejspíš nastala správná chvíle, abych ti povyprávěla konec příběhu o králi Leandrovi a dýce pravdy,“ začala Klára proslov, který si nacvičovala celé odpoledne. „Od města Jestry se tenkrát král Leandr téměř jistě vydal do Vozejského království. Okolí Konečků ovšem v té době nebylo tak klidné a bezpečné místo, jako je dnes. V horách se totiž usídlilo několik tlup lupičů a hrdlořezů. Nejhorší z nich byla banda Ruperta loupežníka. A právě na ni musel narazit král Leandr se svou nepočetnou družinou. Protože od té chvíle už nikoho krále Leandra nespatřil, nepochybuji, že ho Rupertovi lidé oloupili a všechny povraždili. Zlatou skříňku s dýkou patrně ukořistil sám Rupert. Odnesl ji do svého domu a ukryl v tajné schránce na půdě. Když později Rupert zemřel, zemřelo s ním i jeho tajemství. A tak byla dýka pravdy na dlouhých sto dvacet let ztracena.“
Klára na chvilku zmlkla, aby si uspořádala myšlenky a tak se ke slovu dostal i princ Michael: „Jak ses ale k dýce dostala ty?“
„Právě náš dům pod Kapucínem býval totiž kdysi dávno sídlem Ruperta loupežníka. Mému pra pra pra dědečkovi se však podařilo Ruperta odhalit. Sebral vojáky a zaútočil na dům. Ruperta přitom zabili, zbytek bandy zajali a odvedli do Konečků před soud. Dům a okolní pozemky tak získal baron Břich.“
„Takže dýku jste našli ten den, co jsem vám o ní řekl?“ vzpomněl si princ, jak Klára a Jirka tenkrát odběhli na půdu.
„No, vlastně jsme tu skrýš s Jirkou našli už dřív. Dokud jsi nám ale nevyprávěl příběh o dýce pravdy, netušili jsme, co jsme vlastně objevili.“
„To je naprosto neuvěřitelné,“ povzdechl si princ. Přitom zlehka pohladil čepel dýky.
Nastalé chvilky využila Klára, aby princi vysvětlila, jejich pohnutky: „Potom, co jsme, já a Jirka, důkladně ověřili, že se opravdu jedná o dýku pravdy, přemýšleli jsme, co s dýkou podnikneme dál. Když jsi nám pak prozradil, kdo doopravdy jsi, došlo nám, že ty budeš dýku potřebovat mnohem víc, než my dva. Proto jsme se rozhodli ti ji věnovat. I když nás trošku mrzí, že si už nebudeme moct hrát naši oblíbenou hru - kdo řekne větší lež.“
„Nevím jak bych vám v této chvíli mohl nejlépe vyjádřit svůj vděk,“ přiznal se princ. „Nějak mi došla řeč. Rozhodně Jirkovi vyřiď, že vám oběma moc děkuji.“
„Neboj. Až se staneš králem, my se ti připomeneme. Určitě nás do té doby nějaká vhodná odměna napadne,“ odvětila poťouchle Klára. Zubila se při tom od ucha k uchu.
„O tom nepochybuji,“ zasmál se i princ. „Jestli všechno dobře dopadne, budete na mém dvoře vždy vřele vítáni.“
V příštím okamžiku Klára zvážněla a dodala: „Největší odměnou pro nás bude, když porazíš krále Maxiána. Myslíš, že ti v tom dýka pravdy může nějak pomoct?“
„Samozřejmě, že může,“ ujistil ji vehementně princ. „Bude to ohromná pomoc. Tohle,“ přitom ukázal na dýku pravdy, „mi dá větší moc než celá armáda vojáků.“
Tu noc princ Michael vůbec neusnul. Ležel ve své posteli, skříňku s dýkou si položil vedle sebe a neustále se jich dotýkal. Hlavou se mu honily plány, jak nejlépe by mohl dýku využít. Poprvé po dlouhé době cítil, že má vítězství na dosah ruky.
Příští den dopoledne naposled zastavil před domem Zámořských kočár z paláce. Kromě prince nastoupila i Klára, která nedala jinak, než že ho doprovodí až k lodi. Kláru ani moc nepřekvapilo, že u mola už na ně čekal další kočár. Uvnitř seděla dívka v prostých šatech. Obličej měla zahalený hustým závojem. Podle hlasu však Klára bezpečně poznala princeznu Luisu.
Po krátkém, ale vřelém rozloučení s princeznou i Klárou, doprovodil kapitán prince Michaela do jeho kajuty. Během několika příštích minut uvolnili námořníci loď od mola a vypluli na širé moře.
Plavba po moři do přístavního města Ikery v Madajském císařství měla trvat přibližně týden. V Ikeře už bude na prince čekat kupecká karavana, se kterou pocestuje dál na sever. Podle plánu poputují nejméně další dva týdny, než se dostanou na bojenské hranice. Odtud by měli muži krále Věslava dopravit prince až do Boldenu - hlavního města Bojenského království. Celé putování by nemělo trvat déle, než měsíc.
|
