Vstoupil na most, co spojoval část mola s ostatní přístavní částí města. Celá Edheba byla rozdělená do několika vznášejících se ploch, které byly propojeny mosty. Některé z nich byly soukromé a tyčily se na nich honosné paláce, za něž by se nestyděl ani Šádžáhán (Tádž Mahal). Jan se rád procházel v palácových zahradách, kde měli přístup i obyčejní obyvatelé města. Teď ovšem mířil do hostince „U Mračných Skalisek“ a tak se nemohl zdržovat banalitami jako bylo lenošení pod fíkovníky, edhebníky (viz. Edhebské ovoce v druhé kapitole ;), či pomerančovníky.
Přišel na hlavní tržiště, kde už bylo rušno, jako kdyby tady lidé rozdávali něco zadarmo. Píšťaly potulných hypnotizérů lodních lan kvílely ze všech stran a statné ženy s rýsujícím se knírkem pod nosem vyvolávaly ceny svých produktů. Prodíral se zástupem lidí a reflexivně si přidržoval svůj váček s penězi. Konečně se prodral zástupy lidí a dostal se před dvoupatrovou budovu, s oprýskanou fasádou. Nad hlavním vchodem vysela dřevěná cedule s veselým návzdušníkem, který objímá ostře vyhlížející mrak.
Jan vešel do zakouřené místnosti, ve které se rozeznívaly rytmické údery bubínku, melodické pískání píšťaly a sedící akordy citar. Tohle byl hostinec „ U Mračných Skalisek“, proslavený po všech přístavech. Doupě vzdušných korzárů, pašeráků ale i (a to těch nejhorších, nejpodlejších, ničeho se obávajících) obchodníků s čokoládou. V přední části, hned u vstupních dveří byly stoly pro obyčejné návzdušníky, kteří popíjeli svůj rum, či jiný rumovitý drink a povídali si o svých profesních potížích. Na konci dlouhého sálu pak Byl barový pult za jehož deskou stál plešatý barman s ošuntělou zástěrou, co vypadala spíš jako hadr na umývání podlah.
„Zdravím tě Velkohube“ řekl Janovi jeho návzdušnickou přezdívkou barman „Svůj stůl máš volnej…můžeš tam vodstavit svý tělo. Chceš to namíchat jako dycky??“
„Jasně Grakhu, že váháš“ odpověděl a nahodil výraz největšího drsňáka co kdy chodil po palubách vzducholodí.
„Takže to bude jeden čajík, s rumovou esencí, do velké sklenky a k tomu deštníček! Hned se na to vrhnu“ zareagoval bleskurychle Grakh a zřejmě nechtěně při tom zvýšil hlas natolik, že ho pomalu slyšel i nahluchlý Rašíd, který se právě chystal vstoupit do lokálu.
Bylo to od Grakha dost kruté protože po chvilce ticha, kterou narušil jen zvuk otevírajících se dveří, nastal bouřný smích všech těch drsných větrem ošlehaných návzdušníků.
Jan se sklopenou hlavou prošel dveřmi za Barmanovými zády, jenž vedly do místnosti pro kapitány a sedl si ke stolu co se nacházel v nejméně viditelné části. Místnost pro kapitány byla menší a luxusněji zařízená než lokál pro „obyčejné“ zákazníky. Na zdech vysely pestré ručně tkané koberce, stály tu obrovské vodní dýmky z postříbřeného bronzu a v každém koutu stálo plivátko. Každý zákazník tady měl svoji menší kóji, ve které jednal v naprostém soukromí. V každé z nich se obvykle dohadovaly obchody, nekalé úmysly a činnosti zvané „pašung čokolády“ (Ano čokolády. Nejzákeřnější, nejnebezpečnější, nejnávykovější, nejdiskutovanější a také nejlahodnější látky, která byla zakázána ve všech městech a zemích tohoto světa), nebo se tu tlachalo jen tak do větru.
„Vždycky si ze mě tak utahuje. Ale jednou…jednou mu to vrátím přísahám“ kdyby jste za tuhletu větu dostávali pokaždé padesátník, byli by jste nejspíše nejbohatším člověkem u nás. Srandu s Jana si dělal kde kdo a on to vždy touhle větou okomentoval. Ovšem ale až když byl vtipálek nejméně na 100 metrů vzdálen, nebo když už ho nemohl slyšet ani naslouchadlem o velikosti lesního rohu.
Jan chtěl hned zapříst rozhovor s ostatními kapitány, ale po té co se dostal do té nepříjemné situace u baru, změnil názor. Zůstal radši sám a červenal se až za ušima zlostí i studem.
Zabýval se svojí odplatou mířenou na barmana natolik že si ani nestačil všimnout, když mu přinesl sklenici čaje s rumovou esencí a paraplíčkem. Byl jí naplněn natolik že si vlastně ani nevšiml zrovna přisednuvšího mladíka v trojbokém klobouku a nádherným rapírem u pasu.
„Potřeboval bych Vaši pomoc kapitáne, slyšel jsem že jste vážně dobrý..ehm dobrej“ řekl mladík s hlasem snažící se o hrubost ostříleného návzudšníka.
Slova, které mladík vyřkl prosvištěly jeho mozkem, ale jaksik mozek stále nechápal že jsou určená jemu. Janova grimasa, nápadně připomínala tu, co se objevila vždy, když mu otec vyprávěl něco o vzducholodích a navigaci.
Mladík se pokusil o odkašlání ale ozvalo se jemné kuckání, které se spíše hodilo pro mladou dámu. Vnímavému člověku by to asi hned dotrklo, ne však našemu Janovi.
„Aaa!! Pardon chlapče…eh….co potřebuješ?“ vzpamatoval se Jan a jeho výraz ve tváři se přeměnil na úsměv od ucha k uchu.
„Musím Vás poprosit vo pomoc kapitáne. Jste naše poslední naděje“ a narychlo pak ještě dodal „A slyšel jsem že jste vážně dobrej, v tom lítání s loděma a tak!“
Každého kapitána takové prohlášení vždy potěší a nic jiného jste ani nemohli čekat u někoho, kdo to slyší poprvé.
„Jo to jo! Lidi to říkají“ začervenal se Jan „ Můžu vědět tvoje jméno mladíku? Ono je to lepší když tě nebudu oslovovat jen mladíku víš?“
„Ah!! Jejkote!! Teda Sakryš práce donrvetr! Říkaj mi Krátkej Džon Bronz. Sem syn slavnýho kapitána Breda Dvouprsťáka (měl teda místo deseti prstů na každé ruce dva háky)“
„Divné! Měl jsem za to že starý Breďák měl dceru“ zamyslil se nahlas Jan, ale u něj jste to nemohli brát nějak vážně. Teď měl poprvé po dlouhé době náhodou pravdu, kterou si stejnak ale řádně neuvědomil.
„No, ale já jsem jeho syn z druhýho únosu“ a tím myslel z druhého únosu ženy, se kterou pak nějaký čas žil.
„Ach moje chyba! Takže co by jsi vlastně doopravdy potřeboval Džony? Něco někam převést, odvést? Nedělám to ale zadarmo!! U mě se platí předem!“
Džony, vytáhl z pod košile co vypadala jako stan pro tři, objemný váček, který s cinkotem hodil na stůl „A druhý po splnění úkolu“ dodal.
„No že se tě vůbec ptám že? Syn tak slavného návzdušníka že?“ odpověděl na těžkopádný (a to doslova) argument s přiblblým úsměvem.
„Tak tedy k věci. Mám mapu!“ začal rozhodně mladík, ale pokračování se nedostavovalo.
„A…?“ snažil se pomoct Jan
„To by mělo stačit. Mám mapu. Na té mapě bod a vy mě a mé společníky na to místo dopravíte Jane. Žádné zbytečné otázky či řeči.“
„Ha společníky? Vás je tedy víc? Kolik pasažérů poletí?“
„Já a mé dvě….mí dva společníci“ odpověděl Džony Bronz a nervózně sebou zašil.
„Dobrá tedy. Mapu máme, máme pasažéry. Kdy se tedy vydáme na vzduchoplavbu příteli“ Jan stále zíral bez přestávky na váček plný peněz. Samozřejmě v téhle chvíli si představoval co za to všechno nakoupí. Jak bude jeho nový alchymistický stůl vypadat a jaké nové přístroje si pořídí.
„Zítra ráno. Už dneska bude na molu čekat jeden skřet s našima věcma, na které doufám budete házet vočima každou volnou minutku“
„Dobrá v pořádku. Vidím že jste připraven jak se patří. Ovšem stále je tu jedna důležitá otázka, která mě dost trápí. Kde ksakru poplujem, když jsem tu mapu zatím neviděl. Navigovat bez ní pude těžko.“
„O navigaci se postará můj společník a Váš kormidelník bude poslouchat jeho instrukce. Souhlasíte?.“
„Budu muset žádat o příplatek. Nevím do čeho jdu a nemůžu jen tak riskovat, třeba i škrábnutí mé lodi“ teď si Jan vzpomněl na menší dírku v jeho kajutě „či větší škrábnutí“ dodal.
Džony znovu zalovil ve své košili a na stole přistál další váček s penězi. Zdálo by se neopatrné, takhle zacházet s penězi na veřejnosti. Tady jste byli ale „ U Mračných“, kde se stane i dvakrát do měsíce, že na stůl dopadne truhlice plná perel a zlatých mincí.
„A dva další po splnění úkolu“ řekl s kamennou tváří Džony.
„Oh.“ vydechl nahlas Jan a jeho oči začaly vypadat jako dva malé plamínky „To by teda mělo stačit no!“ aby ne když ve váčcích se skrývalo bohatství, za které by jste si dokázali koupit pět alchymistických stolů s celkovým, prvotřídním vybavením a ještě by Vám zbylo na desetiroční příděly rumu pro Urvala.
„Tak teda, zítra ráno v osm hodin kapitáne?“
„Ach ano. Ovšem máme menší závadu na lodi“ Jan stále upíral pohled na váčky s penězi „To ale hnedka vyřeším takže ano, zítra ráno v osm!“ dodal rychle.
Oba si teď podali ruce a Dožny se vydal ven z Hostince. Janovi jen chvíli vrtalo hlavou proč Džony Bronz tak háže svými boky.
„Pche ti dnešní mladí“ podal si hlasité vysvětlení. Janovi bylo sice teprve dvacetšest, ale měl už se za zkušeného veterána a neodpustil si poznámky takového rázu.
Pozoroval pozorně váčky ještě pár minut a pak si je rychle skoval pod uniformu. Teď už vlastně čekal jen na Urvala až se vrátí ze své pochůzky. Pak bude moct zajít do obchodů a pořádně to roztočit. Trápila ho ale jedna myšlenka....a to jestli má dost prken na zatlučení díry v boku lodi. Oprava by stála hodně teď tak drahocenného času, takže si musí pomoct sám.
