|
StarGate SG-2 Episode 1 - Dlouhé rozloučení
Cheyenne Mountain, 2 hodiny odpoledne "Neplánovaná mimozemská aktivace! Generál Hammond, ať se dostaví do řídící místnosti! Opakuji, neplánovaná mimozemská aktivace!" zněl hlas seržanta Davise společně s alarmem. Bylo kolem druhé hodiny odpolední a generál Hammond se právě usazoval do svého ředitelského křesla v Cheyennském komplexu. Chystal se chvíli odpočívat. Ale jeho plány byly překaženy. Ať je venku kdokoliv, generál prostě do řídící místnosti musel. "Máme venku nějaký tým?" zeptal se jakmile došel k místnosti plné počítačů. Alarm neustávala. "Ano, pane! Týmy SG-2 a SG-10. Zatím žádný signál!" odpověděl pohotově Davis. Najednou se na monitoru jednoho z aktivních počítačů objevil graf signalizující příchod signálu. " Přijímám kód: 5448406 - 1207937 - kód SG-2 pane!" řekl seržant. "Otevřít IRIS!" zavelel generál Hammond. Davis ho poslechl. IRIS na Hvězdné Bráně se za doprovodu ohlušujícího zvuku otevřela. Chvíli se nic nedělo. Ale po chvilce z brány doslova vypadl muž ve vojenské uniformě. Za ním letěla střela. Jen tak tak se jí vyhnul. "Zavřete IRIS! Nepřátelé!" vykřikl sotva dopadl na tvrdou zem. Držel se za pravou nohu a břicho. Seržant Davis zavřel po generálově rozkazu IRIS. Hned, jakmile to udělal se začínaly ozývat silné rány - to jak rozložená hmota těl nepřátel narážela na slitinu titanu a mimozemského kovu Trinia. "Lékařský tým do prostoru brány!" zavelel generál do mikrofonu a sám se vydal k bráně. Jakmile tam došel, doktorka Fraiserová začínala vojáka ošetřovat. Byl to kapitán Bates. Schytal dvě rány - jednu do břicha, která prošla i přes balistickou vestu a druhou do kolene. Nebyla to lehká zranění, ale dala se přežít bez vážné újmy na zdraví. "Co se stalo? Kde jsou ostatní z vašeho týmu?" zeptal se generál. Kapitán Bates si odkašlal a pomalu se posadil. Kývl na doktorku na důkaz toho, že to zvládne začal s vyprávěním: "Byla to normální mise, vše šlo hladce. Ale pak se tam objevili Jaffové. Úplně jiní, než na které jsme zvyklí. Měli jiné zbraně, lodě, brnění… všechno… Začali po nás střílet. Opětovali jsme útok. Ale byli silnější. A rychlejší. Neměli jsme skoro žádné šance. Vzpomínám si na každou sekundu. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Nemohl jsem nic dělat. Jenom střílet a modlit se v dobrý konec. Měl jsem strach. Poprvé v životě tak velký. Ostatní si vedli dobře, ale pak zasáhli Goodspeeda. Connorová pro něj šla, ale schytala to taky. Zvládla ho ale odtáhnout dál. Gittense a Trevena pak taky zasáhli. Bylo to jako noční můra. Všichni jsou mrtví pane! Viděl jsem to na vlastní oči!" na konci vyprávění začaly téct kapitánovi slzy. Napůl smutku, napůl vzteku a zčásti také bolestí. "Jste si jistý, že jsou mrtví? Nemám tam poslat záchranný tým? Mohli by být na živu…" řekl rozhořčeně generál Hammond. "Jsem si jistý. Stoprocentně pane. Ještě jsem se je snažil zachránit, ale střelili mě. Pak jsem chtěl zachránit jenom sebe…" zavzlykal Bates. "Věřím vám, udělal jste dobře. Pokud jsou stoprocentně mrtví…" poslední generálova věta zněla spíš jako otázka. Bates popotáhl a za pomocí doktorů se začal zvedat. "Ano, jsou pane. Je mi to hrozně líto…" řekl a sedl si na nosítka, pomocí kterých ho zdravotníci dopravili na ošetřovnu. Generál si povzdechl a zadíval se na bránu. Prožíval smrt svých lidí vážně. Doufal, že podobná situace nenastane. Ale v téhle práci se muselo počítat se vším. Bohužel. Bylo to riziko povolání o kterém věděl každý, kdo se sem hlásil. O hodinu později byl kapitán Bates dopraven na kolečkovém křesle do zasedací místnosti. Byl tu generál, plukovník O´Neill, major Carterová, doktor Jackson a Teal´c z SG-1. Všichni si ještě jednou chtěli s kapitánem promluvit.Každý z nich s ním soucítil. Jenže museli od něho zjistit co nejvíce informací o nepřátelích. "Takže říkáte, že to byli úplně jiní nepřátelé, než jsme zvyklí… můžete je popsat?" zeptal se generál po vyjádření upřímné soustrasti. Kapitán se na chvíli zamyslel a pak začal popisovat: " Jejich zbraně byly mnohem vyspělejší. Menši než klasické tyčové zbraně, ale stejného tvaru. Nějak jsem si jich nevšímal. Měl jsem trochu jiné starosti… ale každopádně byli zabarvené do rudé barvy. Nebo tak nějak. Brnění mělo stejnou barvu. Hlava byla užší a měla tvar nějakého zvláštního ptáka... Nejsem dobrý ornitolog, ale řekl bych, že u nás se podobný dru nevyskytuje… dál už nic nevím, pane. Omlouvám se!" mluvil pomalu. Bylo vidět, že je předešlou událostí dost poznamenaný. " Možná to bude stačit, kapitáne. Uvolněte se. A vy, Teal´cu, poznáváte tyto strážce?" zeptal se generál Hammond. "Poznávám. Slouží bohu Abaddonovi." odpověděl Teal´c. "Abaddon… Abaddon… A, už vím! Je to z hebrejštiny. V naší mytologii je to bůh podsvětí - ničitel!" vykřikl doktor Daniel Jackson fascinován svým objevem. "Ničitel? To už tady bylo, Danieli… Jak moc je silný?" zapojil se plukovník Jack O´Neill. "Hodně. Více než Apophis. Nikdo se mu nevyrovná…." odpověděl Jaffa Teal´c. "Aha, a kdy jsi nám o něm jako hodlal říct? Pobíhá nám tady Goa´uld, silnější než ostatní a mi o tom ani nevíme?" podivil se Jack. "Správně O´Neille. Nevyskytuje se v této galaxii, ale v galaxii Diablos vzdálené několik miliard světelných let odsud." sdělil Teal´c. "Plynoucí dolů…" zašeptal Daniel. "Co plyne dolů?" zeptal se překvapeně Jack, "Diablos znamená řecky Plynoucí dolů… podivné!" odtušil Daniel. Jack se jen zašklebil a něco si pro sebe zamumlal. "Ale jak by se sem dostali? Museli by buď letět lodí nebo mít silný pohon pro bránu, aby mohli projít do této galaxie!" užasla doktorka Carterová. "Abaddon má být mrtvý…" odvětil Teal´c a napil se kávy. "Vážně? To je dobrá zpráva!" užasl Jack nadšeně, ale Teal´c ho vyvedl z omylu: "Není. Pokud žije, hrozí pro všechny smrt!" Všichni si povzdechli. "Ale Abaddon by neopustil svou galaxii, pokud by nepadla do rukou nepřítele…Což se jistě nestalo. Nikdo není schopen se mu postavit!" dokončil Teal´c své vyprávění. Nikdy toho moc nenamluvil, ale teď mlčet nemohl. "Vážně? Jste si tím jistý?" zeptal se generál. Teal´c pouze přikývl. "No, podle mého názoru - bránou se sem dostat nemohou. Chrání jí IRIS. Ať je Abaddon jakkoliv silný, nezničí jí. Alespoň ne podle mých výpočtů. A pokud sem budou chtít letět, potrvá jim to hodně dlouho, takže bychom se o tom dozvěděli. Nemám pravdu?" sdělila Samantha s úsměvem. "Máte!" odtušil Teal´c. "Fajn. Tak to bychom měli. Zavolám prezidentovi. Každopádně musíme být v pohotovosti. Měli bychom se pokusit vylepšit naše zbraně, pro případ, že se s nimi setkáme. Kapitáne, vy si odpočiňte. Plukovníku O´Neille a majore Carterová, dejte se do práce ohledně zbraní. Doktore Jacksone, Teal´cu, vy zjistěte, zda-li nám opravdu nehrozí nebezpečí. Je mi jedno jakým způsobem, ale dejte mi to vědět! Rozchod!" zavelel generál a sám odešel ze zasedačky. Cheyenne Mountain, 6 hodin odpoledne O pár hodin později se zase všichni sešli. Samantha začala pomalu pracovat na výpočtech a teoriích ohledně zbraní. Společně s plukovníkem O´Neillem hledala optimální úrovně. Daniel s Teal´cem zkontaktovali Tok ´ry. Utvrdili se tak v domněnce, že jim teoreticky žádné riziko nehrozí. Přesto však budou v pohotovosti. Generál byl spokojen. O něco méně spokojený byl však po zprávě, že se kapitán Bates rozhodl dát výpověď. Z pochopitelných důvodů. Již by nemohl dělat na místě, kde zemřeli čtyři jeho přátelé a kolegové. To prostě nešlo. I když ještě nebyl pohřeb, balil si věci. Chtěl odejít co nejdřív. Slíbil však, že na pohřeb přijde. O každém ze svých přátel něco řekne a ctihodně se rozloučí. Všichni v SGC s ním soucítili a byli si vědomi, že jednou mohou být v jeho kůži. Bohužel…. Vesmírná loď Dalia, galaxie Diablos, 4 hodiny odpoledne "Jimbo? Slyšíš mě? Ksakru slyšíš mě?" šeptal muž klečící nad svým kamarádem ležícím na zemi. "Jimbo, vstávej!!" řekl o něco víc hlasitěji a zaklepal s ním. Konečně se muž s kašláním probudil. Prudce se posadil a rozhlédl se kolem. Všude bylo šero a chlad. "Kde to jsme? A kde jsou ostatní?" zeptal se rozčileně. Jeho kamarád sklopil oči a poté smutně, trochu koktavě řekl: "Já… myslím, tedy vím… já… jsou mrtví. Všichni!" Michael Goodspeed, doktor astrofyziky pomohl vstát svému kolegovi a zároveň veliteli týmu plukovníku Jimu Travenovi. Oba dva začali procházet a obhlížet celu. Byla napůl z nějakého silnějšího betonu a jinak z kovu Trinia. Nebyla šance se dostat ven jinak, než dveřmi. Ty však byly zamčené a hlídané dva strážci v rudém brnění. "Tihle po nás stříleli…" řekl Traven, ale pak se zarazil a pokračoval: "Stříleli po nás!! A já jsem dostal dvě rány! Ale nic mě nebolí…" "Ano, naše rány jsou pryč. Nevím proč, ale nejspíš nás dali do sarkofágu!" odpověděl Goodspeed. "Správně! Takže je šance i pro ostatní! Ale kde by byli, když ne tady?" podivil se plukovník Traven a zamyslel se. Nenapadalo ho žádné kloudné řešení… Tou dobou se kdesi v celkem malé, ale útulné místnosti vypadající jako z římského chrámu, probouzela mladá žena. Ležela na prostorné posteli, krásně vystlané a dekorované. Vedle ní leželo na tácu jakési ovoce. Všude kolem byly starožitné předměty jako vázy a sošky. Útulné místo - pomyslela si žena. Posadila se a chtěla vstát, ale sotva se o to pokusila, by stržena zpět. Řetězy. Byla jimi připoutaná k této krásné posteli. Na sobě měla přiléhavé černé šaty na ramínka s hlubokým výstřihem, jaké by si na sebe nevzala ani v nejhorší noční můře. "Hej! Slyší mě někdo? Hej!" zakřičela z plných plic. Žádná reakce nepřicházela. Zkusila tedy své štěstí znovu. Když ani to nezabralo, zamyslela se nad tím, zda-li by šlo řetězy nějak odstranit. Ani náhodou. Poté se zadívala na své pravé rameno. V naprostém pořádku. Vždyť ji tam přece střelili! Kde má ránu? O pár místností dále se právě probouzel další muž - poslední člen týmu SG-2. Statný svalnatý černoch, řetězy uvázaný ke stěně. O kus dál od něho stáli dva strážci v rudém brnění. V rukách drželi strašidelně vyhlížející předměty. Jako pozemské mučící nástroje. Akorát mnohem horší. Muž se podíval na své břicho. V triku měl díru. V místě, kam ho trefili zbraní. Po ráně ani jizvě však nebyla ani památka. "Kde to jsem? Co se mnou chcete dělat?" zeptal se, ale odpověď žádné. Najednou uslyšel křik ženy. Ačkoliv s ní pracoval pouze na této misi, hlas poznával. "Connorová!" zašeptal a zavřel oči. Žije. Naštěstí! Najednou se otevřely dveře a do nich vešel muž střední atletické postavy v honosném obleku a hlubokým hlasem promluvil: "Napadli jste mne a mou stráž! Tvrdě za to zaplatíte!" "Vy jste napadli nás! Kde jsou mí přátelé? Mluv ty parchante!" zařval na něho podplukovník Raymond Gittens. "Neukvapujte se a rozhodněte se, co mi řeknete! Takže, z jaké planety pocházíte?" zeptal se vládce této galaxie, Abaddon. "Řekl bych Chulack. Možná Venuše. Ale nejsem si úplně jistý, víte? Často se stěhuju…" odpověděl Raymond suverénně s úsměvem. "Děláte si ze mě legraci?! Ale to skončí, až se dozvíte, co chci udělat s vašimi přáteli!" řekl stejně klidně Abaddon. "Nejsou to mí přátelé. Neznám je. Podle mě je ani nepotřebujete, proslýchá se, že jsou slabí a k ničemu…" odtušil Raymond. "No, tím lépe. Alespoň jim pomohu tím, že je sprovodím ze světa. Ale jedno mě zaráží, neznáte je, přesto však víte, co se o nich říká… trochu ironie, že? Řekněte mi, pane Gittensi, co přede mnou tajíte?" usmál se proradný Goa´uld a přišel ke svému vězni blíž. "Odkud víte, jak se jmenuji? Kdo ksakru jste?" podivil se Ray. "Víte, já o vás vím hodně. A také znám adresu a polohu planety Země, ze které pocházíte. Tým SG-2, že? Přede mnou se nic neutají. Jsem totiž Bůh! A jen a jen na vás záleží, jak dlouho budou lidé na Zemi ještě dýchat!"
--TO BE CONTUNITED-- --DON´T COPY!!--
|
