|
|
Rozuzlení
Temnou uličkou kráčely rychlým krokem dvě zahalené postavy. Oba muži spěchali do okrajové části Boldenu.
„Proč zrovna sýpka, Joriku?“ zeptal se potichu jeden z mužů. „Sýpky přece bývají hlídané. To by nám ještě chybělo, aby na nás nějaký hlídač zavolal městskou stráž.“
„Žádný strach, Horáci,“ odpověděl rovněž šeptem jeho společník. „Teď před žněmi jsou všechny sýpky v Obilné ulici prázdné. Proto je nikdo nehlídá.“
„Nemohl bys přestat s tím Horácem? Na to jméno si nějak nedokážu zvyknout.“
„Nemohl. Bylo by nerozumné, zanedbávat bezpečnost. Za pár dní budeš muset odhalit svou pravou totožnost. Pak po tobě půjde celá horda nájemných vrahů. Do té doby ale zůstaň raději Horácem.“
„Tak mě oslovuj raději Michale. Tak mi říkali ve Vozejském království, docela jsem si na to jméno zvykl.“
Jorik chvíli o princově návrhu přemýšlel, než jej zamítl: „Raději zůstaneme při tom Horácovi. Michal je příliš podobné tvému pravému jménu. Někdo by si to mohl dát dohromady.“
Dál kráčeli mlčky, a tak si mohl princ Michael v klidu utřídit myšlenky, které se mu honily hlavou. Do Boldenu dorazil před třemi dny. Hned po příjezdu vyhledal svého bývalého učitele, velekněze Alvara. Od té chvíle převzali starost o jeho bezpečí opět bojoví mniši. Lepší ochranku si princ nemohl přát. Mělo to ovšem i stinnou stránku. Mniši v něm viděli pořád toho malého chlapce, který vyrůstal v chrámu a nebrali tudíž příliš na vědomí princovy nápady, návrhy a postřehy.
Poblíž sýpky se Jorik zastavil. Pár vteřin nato se z postraní uličky vynořil muž a zamířil k nim. Když se muž přiblížil, poznal v něm princ Michael dalšího z bojových mnichů.
„Jaká je situace?“ zeptal se stručně příchozího Jorik.
„Tady je vše v pořádku. Ti mládenci už se sešli a teď o něčem debatují uvnitř sýpky. Před dveře postavili hlídku, jinak si ovšem počínají dost lehkomyslně a bezstarostně.“
„Co ostatní naši bratři?“
„Mých třicet mužů je na místě. Rozestavili jsme hlídky a čekáme. Při prvním náznaku nebezpečí jsme připraveni přispěchat vám na pomoc. Všech osm bratrů, kteří šli před vámi jako přední hlídka, se už také vrátilo. Nezpozorovali nic podezřelého. Ještě počkáme na zadní voj. Jestli i u nich bude vše v pořádku, můžete se s Horácem přemístit k sýpce.“
Oba mladíci na stráži před vraty do sýpky se spolu o něčem potichu dohadovali. Proto se k nim princ a Jorik mohli přiblížit na pouhých pár kroků, než si jich vůbec všimli.
„Stát! Co jste zač?“ konečně zaregistrovala jejich přítomnost stráž. Zároveň s výzvou sáhli oba muži po zbraních a postavili se do střehu.
„Jmenuji se Jorik. Nikolas z Nelamu mě a mého přítele pozval na dnešní poradu. Heslo je - Pryč s tyrany.“
„Nikolas sice říkal, že dnes možná přijdete, pane Joriku,“ připustil jeden z mladíků. „Zmínil se ale, že jste mnich boha války. Nevidím ovšem, že byste měl oblečenu červenou kutnu vašeho řádu. Jak mám tedy poznat, že jste to opravdu vy?“
„Samozřejmě, že na sobě nemám kutnu,“ řekl nazlobeně Jorik. „Toto je tajná schůzka. Nestojím o to, aby bylo na první pohled vidět, kdo jsem. Pan Nikolas mě zná. Až nás vpustíte dovnitř, jistě potvrdí moji totožnost.“
Strážci se na sebe nerozhodně podívali. Po krátké pauze se opět ujal slova ten, který mluvil předtím: „To zní rozumně. Doprovodím vás dovnitř.“
Vnitřní prostor sýpky byl osvětlen několika pochodněmi. V zadní části postával shluk asi čtyřiceti lidí, kteří spolu o něčem živě debatovali. Strážný je doprovodil až k malému stolku, postavenému trošku bokem. Princi blesklo hlavou, že ozdobně vyřezávaný stolek se na toto místo vůbec nehodí. Mladíci si ho museli nejspíš přinést s sebou. O stolek se nedbale opírali tři mladí muži. Princ pochopil, že tato trojka to tu má na povel.
„Tito dva muži se dožadují, aby se k nám mohli připojit. Znali správné heslo. Prý byli pozváni,“ podal strážný krátké hlášení.
„To je v pořádku, Rolande,“ odpověděl s úsměvem mladík stojící uprostřed. „To je můj bratranec Jorik, o kterém jsem ti říkal. Vrať se zpátky na hlídku.“
Roland se poslušně otočil a zamířil k vratům. „Dovol, Joriku, abych ti představil mé dva společníky,“ obrátil se Nikolas opět na Jorika.
„Není třeba. S pány Vasilem a Haroldem jsem už měl potěšení setkat se dříve,“ odpověděl Jorik. Zároveň kývl oběma jmenovaným na pozdrav.
„To rád slyším, Joriku,“ řekl Nikolas a zvědavě dodal: „Těším se, až nám představíš svého společníka. Teď už nám snad jeho totožnost nebudeš tajit.“
„Jistěže ne,“ ujistil ho Jorik. „Bude ovšem rozumnější, představit ho všem přítomným najednou. Svolej prosím své přátele.“
Za krátkou chvilku se všichni mladí spiklenci, na Nikolasův pokyn, seřadili před stolkem. Mávnutím ruky si Jorik zjednal chvilku ticha a promluvil: „Dovolte, abych vám představil dnešního vzácného hosta.“ Ukázal rukou na prince a slavnostním hlasem pronesl: „Zde stojí princ Michael Delanský, velkovévoda ze Siralu a jediný právoplatný následník trůnu Bojenského království.“
Nastalo hrobové ticho. Teprve nyní si princ Michael pomalým pohybem stáhl z hlavy kapuci, která až dosud zakrývala větší část jeho obličeje. Pátravým pohledem přejel po udivených tvářích mužů před sebou. Některé z nich poznal. Většinu přítomných tvořili mladší synové bojenských šlechticů. Mnozí byli ještě mladší, než on.
Od velekněze Alvara se princ dozvěděl, že se tito mladíci pravidelně scházejí na různých tajných místech. Snaží se organizovat odpor proti králi Maxiánovi a jeho přisluhovačům. Ještě se však nestalo, že by přešli od slov k činům.
Tajná služba samozřejmě o těchto protikrálovských setkáních věděla. Maxiánovi poskoci je však nepovažovali za nebezpečné. Nechtěli si bezdůvodně znepřátelit velké množství šlechtických rodin, a tak se rozhodli prozatím nezasahovat. Nechali mladíky pouze sledovat a zaznamenávali jejich aktivity. V případě potřeby tak mohli pozatýkat pár mladých spiklenců a vydírat tím jejich rodiny.
Rozhodnutí, využít tyto mladé idealisty padlo až na poslední chvíli. Velekněz Alvar si totiž velmi dobře uvědomoval, že času není nazbyt. Šlechtický sněm trval už dva měsíce. Všechna důležitá témata byla dávno projednaná, a tak se šlechtici pomalu začínali rozjíždět na svá panství. Sám král Maxián opustil Bolden už před týdnem, aby se přidal ke svému vojsku. Ještě pár dní a sněm bude definitivně rozpuštěn. Proto bylo nutné, jednat rychle. Bylo třeba v krátkém čase svolat do sněmovní haly všechny šlechtice, kteří by mohli prince podpořit. A navíc to udělat nenápadně, aby se o princově návratu nedozvěděl nikdo nepovolaný. Právě na takovou práci se podle Alvarova názoru ideálně hodili přítomní mladíci.
Jako první se z překvapení vzpamatoval jeden mladík v poslední řadě. „Sláva princi Michaelovi,“ vykřikl nadšeně.
Než se k provolávání slávy mohli přidat i další, zasáhl pohotově Jorik: „Ticho prosím!“ přikázal důrazně. „Princův návrat musí zůstat utajen! Proto nepovažuji za správné, vykřikovat jeho jméno. Nyní k vám promluví jeho Královská výsost princ Michael.“
Nastalo opět ticho. Než začal svůj krátký proslov, princ Michael se ještě jednou krátce rozhlédl. Všichni přítomní na něho upírali své pohledy.
„Vážení přátelé. Teprve před pár dny jsem se vrátil z ciziny, kam jsem byl nucen uprchnout, abych si zachránil holý život. Teď přišla chvíle, kdy mohu svým nepřátelům oplatit jejich skutky. S potěšením jsem zjistil, že v našem království je pořád dost odvážných lidí, kteří podporují mé právo na bojenský trůn. Zde, bratr Jorik, mě ubezpečil, že i vy patříte k mým příznivcům. Takže vás vyzívám - Pojďme společně svrhnout krále Maxiána II.“
Jen stěží se Jorikovi, po této krátké řeči, podařilo posluchače uklidnit. Několikrát musel mladé šlechtice napomenout, že pokud má jejich shromáždění zůstat utajeno, nesmějí dělat zbytečný rámus.
Když hluk utichl, ujal se opět slova princ Michael: „Navrhuji, abychom nyní všichni složili přísahu, že nevyzradíme nikomu své druhy, ani žádné jiné důležité informace. Souhlasíte všichni?“
V tom okamžiku se ze všech stran začaly ozývat souhlasné výkřiky, ale i další návrhy a nápady. Jorik a jeho bratranec Nikolas se ujali vedení diskuse. V příštích pár minutách dospěli ke shodě. Bylo jednohlasně schváleno, že všichni přítomní složí následující slavnostní přísahu: Slavnostně prohlašuji a přísahám, že nejsem špiclem krále Maxiána. Nevyzradím nikomu návrat prince Michaela, ani jména ostatních zde přítomných pánů. Dále přísahám, že neprozradím žádné tajemství, které se zde dozvím.
Nyní postoupil do popředí princ Michael. Nastal okamžik, na který se docela těšil. Gestem naznačil, že se chystá opět promluvit. Počkal, až se všichni zklidní a slavnostním hlasem pronesl: „Na dnešní večer, moji věrní, jsem přichystal ještě jedno obrovské překvapení. Budete mít nesmírnou čest, být po mnoha desetiletích prvními lidmi, kteří složí nejslavnější bojenskou přísahu.“
Pomalu, aby vystupňoval napětí, sáhl princ dovnitř svého pláště, kde měl v podšívce našitu velkou kapsu. Opatrně vytáhl podlouhlý předmět, zabalený v hedvábné látce. Téměř něžně ho postavil na stolek před sebou. Poté se ztichlou sýpkou opět mohutně rozezněl jeho hlas: „Dýka pravdy byla opět nalezena. Zde leží.“ Zároveň princ pomalu odkryl látku. Před zraky užaslých posluchačů se objevila zlatá, drahokamy vykládaná, skříňka.
„Jako první složím přísahu já sám,“ dodal princ potom, co skříňku otevřel a vyňal dýku. Ruku s dýkou zvedl vysoko nad hlavu, aby ji všichni viděli a začal odříkávat: „Já, Michael Delanský, velkovévoda ze Siralu, slavnostně prohlašuji a přísahám, že nejsem špiclem krále Maxiána.“ Na chvilku se odmlčel, aby si promyslel, co řekne dál. Rozhodl se vynechat pasáž o svém návratu a přešel k další části: „Nevyzradím nepřátelům jména zde přítomných pánů, ani žádné tajemství, které se zde dozvím.“
Tentokrát žádné nadšené ovace nepropukly. Shromáždění mladí muži zaraženě civěli na prince a dýku. V jejich tvářích se mohl princ číst překvapení, údiv, ale v některých i značné pochybnosti.
„To přece nemůže být opravdová dýka pravdy,“ nesměle zapochyboval Harold, který jako jeden z vůdců stál hned v první řadě.
„Jistěže je opravdová,“ ujistil ho důrazně princ. Odložil dýku na hedvábnou látku, ve které byla zabalená skříňka, a pokračoval: „Každý, kdo o tom pochybuje, bude mít možnost se osobně přesvědčit. Vezměte si dýku, pane Harolde a vyzkoušejte ji. Řekněte nějakou lež a sám uvidíte, co se stane.“
Jorik, který stál za princem, se v té chvíli přesunul do popředí. Nahmátl rukojeť dýky, dovedně ukryté v rukávu. Byl připraven zlikvidovat jakýkoli útok na svého chráněnce.
Harold váhavě uchopil dýku a tichým hlasem začal odříkávat: „Mám dva starší bratry.“ Na okamžik se odmlčel, než dodal: „A žádnou sestru.“ Ještě než dořekl, rozzářila se dýka jasně červeným světlem. Než záře pohasla, Harolda napadla další věta: „Včera jsem potkal svého přítele Eugena. Ubytoval se v hostinci U Koníka.“ Jakmile vyslovil jméno hostince, dýka se opět rozzářila.
Princ Michael si neodpustil drobný žertík. Nečekaně se na Harolda obrátil s dotazem: „A teď, pane Harolde, se přiznejte. Že jste si jako malý kluk občas hrával s panenkami vaší sestry?“
„Ne, to nikdy,“ odporoval Harold. Dýka ho však okamžitě usvědčila ze lži, což na mnoha tvářích vyvolalo úsměv.
„Tak už jste se přesvědčil?“ zeptal se pro změnu Jorik.
„Ano. Teď už nepochybuji, že držím dýku pravdy,“ přitakal Harold.
„V tom případě přejděme k přísaze. Času není nazbyt.“
V následujících pár sekundách Harold úspěšně složil svou přísahu a zařadil se po bok prince. Po něm cestovala dýka k Jorikovi, Nikolasovi a Vasilovi. Nikdo z jmenovaných nebyl během přísahy přistižen při lži. Ostatní mladíci se začali řadit před stolkem.
Jorik vybídl Harolda, aby se ujal organizování svých druhů a dohlížel, aby se nikdo přísaze nepokusil vyhnout. Sám odvedl prince kousek stranou. „Kdyby mezi těmi mládenci byl nějaký zrádce, mohlo by ho napadnout, místo přísahy na vás dýkou zaútočit,“ vysvětlil princi šeptem.
Přibližně polovina přítomných už měla přísahu za sebou, když si Nikolas s Vasilem vzpomněli na stráže před vraty. Z už prověřených mladíků vybrali čtyři jako novou stráž. Nařídili jim, že mají být obzvlášť obezřetní a nikomu nedovolit opustit sýpku.
Podle informací velekněze Alvara měla Maxiánova tajná služba o aktivitách těchto mladíků spoustu informací. Proto bylo velmi pravděpodobné, že někdo z nich vyzrazuje vše, co se na jejich shromážděních děje. Prince Michaela tak vůbec nepřekvapilo, když mezi posledními adepty na prověření byl usvědčen první zrádce a o chvíli později další. Oba muži byli ihned po odhalení odzbrojeni a spoutáni.
Poslední přísaha byla složena a tak mohl princ s Jorikem a ostatními přistoupit k výslechu vězňů. Oba spoutaní mladíci byli tak vystrašení, že se neodvažovali nic zatajit. Během chvilky, za použití dýky pravdy, prozradili všechno, co věděli. Zbývalo jen rozhodnout, co s nimi. Tento problém vyřešil Jorik, který nabídl, že se o ně postará. Bojoví mniši je mohou na pár dní uvěznit v klášteře a dohlédnout, aby se k nim nikdo nepovolaný nepřiblížil.
Na zpáteční cestu se princ s Jorikem vydali až téměř za svítání. Tak dlouho trvalo, než princ předal svým mladým stoupencům všechny příkazy a rady. Ulice byly naštěstí pořád skoro pusté, takže nehrozilo, že by prince, s kápí naraženou přes obličej, někdo poznal. Přesto Jorik tak pospíchal, že téměř utíkali. Mířili k nejbližšímu bezpečnému domu, vzdálenému od skladiště dobrých deset minut chůze.
Do nevelkého domu na předměstí, který tajně vlastnil zdejší chrám boha války, dorazili v pořádku a bez toho, aby vzbudili něčí pozornost. Sotva se za nimi zavřely domovní dveře, odhodlal se Jorik položit princi otázku, která mu už hodnou chvíli ležela v hlavě: „Ctihodný Alvar mi neprozradil, že vlastníš dýku pravdy. Proto jsem původně neschvaloval, abychom dnes v noci šli na to setkání. Mohu se zeptat, kdo a jak vlastně dýku nalezl?“
„Je to neuvěřitelné, ale dýku pravdy nevypátrali žádní hledači dýky, ani bájní hrdinové. Úplnou náhodou ji našly dvě děti. Celou dobu byla ukryta ve Vozejském království ve staré loupežnické skrýši.“
„A jak ses k ní dostal ty?“
„Také náhodou. Při svém útěku jsem se nějaký čas ukrýval na malém panství poblíž Konečků. Tam jsem se seznámil s těmi dětmi a pověděl jim příběh o ztracené dýce pravdy. Den předtím, než jsem vyplul na zpáteční cestu, mi děti dýku předaly. Prý se mi možná bude hodit. Nemusím doufám říkat, jak jsem byl ohromený.“
„Asi bychom měli poděkovat všem bohům, že vám byli nakloněni,“ podotkl Jorik a odmlčel se.
„Také bych se rád na něco zeptal,“ ozval se pro změnu princ. „Myslím na to už od chvíle, co jsme se znovu setkali. Doposud jsme ale neměli dostatek času v klidu si o tom pohovořit. Co se dělo dál po mém odchodu v té skalní soutěsce? A co bratr Artur? Podařilo se mu dostat v pořádku zpátky k vám?“
„Artur je tvrdý chlap. Dobelhal se k nám dva dny po vašem odchodu. Jinak není moc co vyprávět. Přes noc jsme nad vodopádem zbudovali malou pevnost. Ráno na nás naši pronásledovatelé zaútočili. My jsme je ovšem lehce odrazili. Další čtyři dny jsme čelili ještě několika pokusům o zdolání našeho valu. Nepřátelé si dokonce vyrobili nevelkou obléhací věž, za kterou se mohli krýt.
Pátý den ráno přijeli vojáci. To už útočníci samozřejmě vyklidili pole. Velitel vojáků chtěl vyšetřit, co se v soutěsce událo. Požadoval, abychom zbourali naše opevnění a pustili vojáky dovnitř. To jsme ovšem odmítli. Po krátkém dohadování jsme přistoupili na to, že k nám nahoru pustíme pouze velitele s jedním vojákem. Velitel si obhlédl bojiště a kaňon nad vodopádem. Když pochopil, že s námi už dávno nejsi, zavelel k odjezdu.
Pár hodin po odchodu vojáků jsme se na zpáteční cestu vypravili i my. Nikdo nás už neobtěžoval. Všimli jsme si pouze, že nás Maxiánovi lidé z dálky pozorují.“
„A to se těm útočníkům nepodařilo nikoho z vás ani zranit?“
„Jestli nebyl nikdo zraněn? Skoro každý jsme utržili nějaký ten šrám. Nejhůř dopadl Udo. Zpočátku jsem pochyboval, zda vůbec přežije.“
„Takže se díky bohům přeci jen uzdravil?“ dotázal se pro jistotu princ.
„Ano. Už je téměř v pořádku. Teď si ale raději běž na chvilku odpočinout. Asi za hodinku by pro tebe měl přijet kočár. Odvezeme tě k ctihodnému Alvarovi, abyste spolu mohli dopilovat plán na zítřek.“
Ve Sněmovní hale to hučelo jako v úlu. Napětí bylo cítit na každém kroku. Téměř nikdo nevěnoval pozornost projednávaným záležitostem. V hale i přilehlých síních se tvořily hloučky živě debatujících lidí. Většina přítomných neměla ponětí, co se chystá, všichni ovšem tušili něco velkého. Nebylo zvykem, aby už na dopolední jednání přicházel větší počet pánů. Tentokrát ovšem chyběl jen málokdo.
Jakmile velekněz Alvar prošel branou, oči většiny pánů, stojících poblíž, se téměř okamžitě obrátily jeho směrem. Pozornost nevzbuzoval ani tak on sám, jako spíš padesátka plně vyzbrojených bojových mnichů, kteří ho doprovázeli. Další stovka mnichů vyčkávala před budovou, připravena na Alvarův pokyn vtrhnout dovnitř.
Úředník u vchodu se zhluboka nadechl. Snad chtěl protestovat proti vstupu tolika ozbrojenců na sněm. Jediný zamračený pohled velekněze Alvara ho ovšem přiměl si to rozmyslet. Spolkl své případné námitky a zmohl se jen na stručný dotaz: „Mám vás ohlásit, ctihodný Alvare?“
„Ještě ne. Chci se někde poradit se svými společníky. Uvolněte mi prosím jednu místnost pro mou potřebu.“
Úředník pokynul mladíkovi, stojícímu vedle něho. Poslíček okamžitě odběhl. Za malou chvilku byl zpátky a podával úředníkovi nějaký klíč.
„Zde, ctihodný Alvare, je klíč od zadního sálu. Můj pomocník vás tam doprovodí.“
Jako zadní sál byla označována poměrně prostorná místnost, kde se většinou scházelo panstvo k řešení lokálních sporů a usnesení. Alvar vstoupil dovnitř jako první, následován větší částí svého doprovodu.
Sotva se za nimi zavřely dveře, obrátil se Alvar na vedle stojícího mladíka v mnišské kutně: „Teď se rychle převlékněte. Měli bychom se co nejrychleji dostat na sněm. Vévoda z Plejenu by jinak mohl něco vytušit.“
Princ Michael jen přikývl na souhlas a začal se urychleně svlékat. Větší část cesty k Sněmovní hale absolvoval totiž pěšky v přestrojení za mnicha. Pochodoval uprostřed oddílu mnichů, doprovázejících svého velekněze. Případný vrah by tak měl jen nepatrnou šanci prince mezi mnichy objevit. Na sněmu se však princ stěží mohl ukázat oblečený v mnišské kutně.
„Bratře Joriku, zajdi prosím za tím úředníkem, ať nás řádně uvede,“ přikázal Alvar, když byl princ z větší části hotov. Jorik odběhl a necelou minutku po něm opustil sál i princ s ostatními.
V okamžiku, kdy byl ohlášen příchod prince Michaela, proběhla Sněmovní halou vlna vzrušení. Vzápětí ovšem šum utichl a nastalo hrobové ticho. Princ vstoupil a rozvážným krokem zamířil do čela sálu. Zde stál na vyvýšeném místě nyní neobsazený královský trůn. Princ ani na okamžik nezaváhal a suverénně se na něm usadil.
První se vzpamatoval Vévoda z Plejenu, věrný přisluhovač krále Maxiána, který zastával v součastné vládě významnou ministerskou funkci. Rozzuřeně vyskočil ze svého křesla a zařval: „To nemůže být pravda! Ten mladík není opravdový princ Michael!“
„Jsem skutečný princ Michael Delanský, velkovévoda ze Siralu. To mohu prokázat nade vši pochybnost,“ ohradil se princ rovněž zvýšeným hlasem.
„Mohu potvrdit, že tento mladý muž je princ Michael,“ podpořil okamžitě princovo prohlášení i velekněz Alvar. „Znám jeho Královskou výsost už od dětství. Osobně jsem ho učil umění boje. Proto je zcela nemožné, že bych neodhalil případného podvodníka.“ Alvar přelétl očima shromážděné šlechtice, než pokračoval: „Má snad někdo z přítomných pochybnosti, že já jsem opravdový Alvar, nejvyšší kněz boha války Dugana? Nebo mě snad někdo chce obvinit ze lži?“ Poslední větu řekl s jasnou výhrůžkou v hlase. Pravou rukou přitom nahmátl jílec svého meče, jakoby se chystal každého pochybovače okamžitě vyzvat na souboj.
Po Alvarově řeči nastal v sále povyk. Mnozí páni vykřikovali, že prince také poznávají a mohou potvrdit jeho totožnost. Jiní se jim snažili odporovat, že celá záležitost musí být důkladně prošetřena. Velká část přítomných se ovšem prozatím zdržovala jakýchkoli projevů, takže nebylo jasné, na jakou stranu se nakonec přidají. Vévoda z Plejenu poodešel kousek stranou. Okamžitě se kolem něho utvořil kroužek lidí, kteří se o něčem horlivě radili.
„Strážce dýky by měl dorazit každou chvílí,“ pošeptal princi do ucha Alvar. „Poslal jsem pro něho už před hodinou. Pak ten mumraj přerušíme a vytáhneme svůj největší trumf.“
Princ jen přikývl a pohodlněji se usadil na trůně.
Strážce dýky byl prastarý bojenský úřad, který vždy zastávali jen ti nejvěrnější a nejstatečnější královští rytíři. Ani po nešťastné události, kdy byla dýka pravdy ztracena, nebyl tento úřad nikdy zrušen. Během sto dvaceti let ovšem ztratil hodně ze své původní důležitosti. Za vlády posledních králů byl svěřován spíše učencům, než válečníkům. Hlavním úkolem novodobých strážců bylo shromažďovat a doplňovat zprávy o dýce pravdy, které přinášeli zpět nespočetní hledači dýky. Plných čtyřicet dva let zastával tento úřad Bronislav z Říčky, zchudlý šlechtic, který se jen málo staral o politické dění v paláci. Snad právě proto, že se nepletl do politiky, vydržel ve svém úřadě tak dlouho.
Nečekali dlouho a u vchodu do sálu se objevil starý muž doprovázený třemi bojovými mnichy. Princ povstal. Naznačil tak, že chce promluvit. Sál se pomalu uklidňoval. I vévoda z Plejenu se neochotně vrátil na své místo.
„Mohl byste prosím ověřit pravost tohoto předmětu?“ obrátil se princ na starce, kterého přivedli mniši. Zároveň s těmito slovy pohotově předstoupil před prince mladý mnich. V rukách nesl zlatou skříňku, kterou podal starému muži.
Bronislav z Říčky se nepatrně uklonil a převzal skříňku. Jen na malou chvilku se v jeho tváři objevil vzrušený výraz. Okamžitě se ale ovládl. Hrdě se narovnal a popošel blíže k oknu. Zde začal skříňku pečlivě zkoumat. Převracel ji v rukách a bedlivě prohlížel každý detail. Až po dlouhých pěti minutách byl spokojen a skříňku otevřel. Stejně pečlivě si prohlédl i vnitřek skříňky a samotnou dýku. Na závěr uchopil dýku pevně do ruky a začal si něco potichu mumlat. Dýka se občas rozzářila jasným světlem, jindy se jen slabě zaleskla a pohasla. Celé ověřování trvalo dobrých patnáct minut. V sále po celou dobu panovalo hrobové ticho. Pak pan Bronislav uložil dýku zpět do skříňky a předstoupil před prince.
„Tak k jakému závěru jste dospěl, pane rytíři?“ zeptal se netrpělivě princ.
Stařec se opět mírně uklonil a pevným hlasem odpověděl: „Skříňka i dýka se přesně shodují s jejich popisy v archivech. Provedl jsem všechny stanovené zkoušky a jsem si naprosto jistý, že tento předmět je dýka pravdy.“ Přitom vyzvedl skříňku vysoko nad hlavu, aby si ji všichni přítomní mohli prohlédnout.
„Děkuji vám, pane rytíři,“ řekl spokojeně princ. „Nyní se prosím zařaďte k mému doprovodu a ujměte ochrany dýky. Bratr Jorik s třemi dalšími mnichy vám budou nápomocní. A teď zpět k otázce mé totožnosti,“ obrátil se princ opět na panský sněm. „Jsem přesvědčen, že mé prohlášení na dýku pravdy rozptýlí veškeré pochybnosti. Jak jistě víte, dýka pravdy se nedá oklamat.“
Poklid v sále, kdy všichni napjatě sledovali ověřování dýky, přešel náhle v hlasitý šum. Diskuse se opět rozběhla.
V postranní uličce poblíž Obchodní třídy se sešlo devět mladých mužů. Aby nevzbuzovali zbytečnou pozornost, přemístili se raději o kousek dál, na dvorek místního hostince. Zde si vzal slovo velitel této malé skupinky mladý pan Vasil: „Nadešel čas, abychom se opět zapojili do velké hry. Myslím, že první část našeho úkolu jsme úspěšně splnili. Nenápadně se nám podařilo sezvat na dnešní zasedání sněmu co největší počet Maxiánových odpůrců. Druhá část by měla být mnohem snadnější a také zábavnější.“
„Tak prozradí mi už někdo, co se vlastně děje?“ ozval se nespokojeně jeden z mladíků.
„To by mě také zajímalo,“ přidal se další. „Od včerejška se všichni tváříte tajemně, jako mniši řádu konečného zúčtování.“
„Protože vy dva jste se nezúčastnili naší noční schůze, nemohli jsme vám prozatím tu novinu prozradit. Složili jsme totiž přísahu,“ vysvětlil jim Vasil. „Teď už vám ovšem můžu říct vše.“
„Tak nás už nenapínej, Vasile, a vyklop to.“
„Princ Michael se vrátil,“ prohlásil slavnostně Vasil. „Právě teď nejspíš předstupuje před sněm. A naším úkolem je rozšířit zprávu o jeho návratu mezi lidi. Máme na starost celou tuto čtvrť. Takže teď si ji pěkně rozdělíme. Budeme postupně obcházet všechna tržiště, obchody, hospody a podobná místa. Každého, kdo se bude chtít dozvědět víc, pošlete na náměstí Viléma I. Jsou nějaké dotazy?“
Během pár minut si mladí muži dohodli všechny podrobnosti a vyrazili do ulic. Ve stejnou dobu se rozptýlily podobné skupiny lidí i ve všech ostatních čtvrtích. A jak brzy mladíci zjistili, nebyli sami. Do města vyslaly své kazatele i všechny Boldenské chrámy. Zpráva o Návratu prince se začala šířit městem jako lavina.
Brzy zrána se na náměstí Viléma I. zastavily dva vozy. Nedaleko radnice z nich hbitě vyskočila parta tesařů a hned začali z vozů vykládat materiál. Vzápětí se pustili do práce. Za hodinu a půl už na místě stálo malé pódium, na které se mohlo vměstnat přibližně dvacet lidí. Krátce předtím, než byla stavba dokončena, začaly přijíždět první kočáry s významnými náboženskými představiteli. Všichni chtěli získat co nejlepší místo na pódiu.
Od chvíle, kdy princ Michael vstoupil do Sněmovní haly, uplynuly už dvě hodiny. Zhruba před hodinou se na sněm donesla zpráva, že na náměstí Viléma I. se srotil dav lidí, kteří skandují jméno prince Michaela. Podle odhadů se tam sešlo již na šedesát tisíc měšťanů a další neustále přicházeli.
Vévoda z Plejenu se rozhodl pro zdržovací taktiku. Ze všech sil se snažil pány na sněmu přesvědčit, že je nezbytné vytvořit komisi, která by přezkoumala totožnost prince a pravost dýky.
„Už toho mám dost,“ podotkl princ Michael směrem k Alvarovi. „Je čas toto handrkování rázně ukončit a přejít k důležitějším věcem.“
„Také mám ten dojem,“ přitakal Alvar.
Princ tedy povstal a pevným hlasem prohlásil: „To by stačilo. Svou totožnost jsem již prokázal. Ctihodný Alvar i další pánové jasně potvrdili, že mne poznávají. I zkouška s dýkou pravdy prokázala, že nelžu. Jestli tento sněm o mně nadále pochybuje, vezmu si dýku pravdy a půjdu se připojit ke svým příznivcům na náměstí. Nemíním zde nadále ztrácet čas.“
I na dálku bylo vidět, jak vévoda z Plejenu po tomto prohlášení zbledl. Uvědomil si, že dav na náměstí by jistě udělal cokoli, co by jim princ nařídil. Zmasakrovali by každého, kdo by se odvážil princi postavit. Těch pár vojáků, které by mohl povolat on, by nemělo žádnou šanci. Bolden byl už nyní prakticky v princových rukou.
Vévoda musel ustoupit. „Tak tedy dobrá,“ prohlásil smířlivě. „Nelze popřít, že důkazy, které byly tomuto sněmu předloženy, jsou opravdu silné. Na základě těchto důkazů jsem nucen potvrdit totožnost zde přítomného prince Michaela. Přesto si stále myslím, že vyšetřovací komise by byla přínosná. Její verdikt by nemohl být nikým zpochybněn.“
„Má někdo z přítomných nějaké zásadní námitky proti potvrzení totožnosti zde přítomného prince Michaela?“ zeptal se pro jistotu velekněz Alvar.
Protože se nikdo již neodvážil vznést další námitky, dostal se ke slovu opět princ Michael: „Přejděme k hlavnímu důvodu mého příchodu. Podle zákona schváleného před osmnácti roky, mám být korunován ihned po dovršení plnoletosti. Oznamuji všem, že věku dvaceti jedna let jsem již dosáhl. Tímto vznáším svůj právoplatný nárok na bojenský trůn. Žádám tento sněm, aby potvrdil mé nároky a stanovil termín korunovace.“
„To v tuto chvíli nepřipadá v úvahu,“ vzmohl se vévoda z Plejenu na odpor. „Aby mohl být korunován někdo jiný, musí nejprve abdikovat stávající král Maxián II. Naše království nemůže mít přeci dva krále součastně.“
O slovo se přihlásil velekněz Alvar s ostrou námitkou: „Není třeba korunovaci odkládat. Král Maxián II. již svou abdikaci potvrdil. Zároveň s nástupem na trůn se přeci zavázal i k okamžitému odstoupení, jakmile princ Michael dosáhne plnoletosti. Tuto přísahu a závazek nelze zpochybňovat.“
Rozproudila se živá diskuse, která trvala několik dlouhých hodin. Nepodařilo se však dospět k jednoznačnému závěru. A tak se princ Michael i vévoda z Plejenu snad poprvé za celý den na něčem shodli a odložili konečné rozhodnutí na zítřek.
„Takže teď se přemístíme na náměstí?“ ujistil se šeptem princ.
„Nemám z toho dobrý pocit,“ odpověděl rovněž šeptem Alvar. „Během přesunu a potom na náměstí bude velmi těžké zajistit vaši bezpečnost. V davu se mohou skrývat nájemní vrazi.“
„Já se ale musím lidem představit,“ zaprotestoval princ. „Potřebuji lidem ukázat dýku pravdy a slíbit to snížení daní, na kterém jsme se dohodli. Někteří lidé čekají na náměstí už od rána. Nemůžu je zklamat. Je téměř jisté, že brzy budeme potřebovat podporu měšťanů.“
„Asi máte pravdu,“ přitakal po krátké úvaze Alvar. „Musíme to risknout. Při prvním náznaku nějakých obtíží ale urychleně ustoupíme zpět ke Sněmovní hale.“
„Proč zrovna k hale? Nebylo by lepší, schovat se v nejbližším chrámu?“ napadlo prince.
„Dnešní noc přečkáme zde,“ oznámil mu stroze Alvar. „Nechci zítra ráno dávat nepřátelům příležitost k vražednému útoku. Proto zůstaneme až do konečného rozhodnutí tady v hale. Čím méně se budeme přesouvat, tím lépe.“
Tím rozhovor skončil. Velekněz Alvar začal vydávat mnichům příkazy k přesunu. Princ měl chvilku času přemýšlet, co řekne davu shromážděnému na náměstí. Sympatie lidu si chtěl získat především tím, že předvede dýku pravdy. Může se ukázat jako hrdina, který po dlouhých sto dvaceti letech nalezl a navrátil zpět nejvzácnější bojenský národní poklad. A ty měšťany, které by dýka pravdy nezajímala, hodlal přesvědčit jinak. Král Maxián, kvůli vybudování obrovské armády, zvyšoval během let daně tak, že většina obchodníků a řemeslníků sotva přežívala. Mnozí z nich i zkrachovali. Proto princ Michael doufal, že velké snížení daní, které hodlal ohlásit, značně zvedne jeho oblibu u prostých lidí.
Večerní setkání s obyvateli Boldenu dopadlo lépe, než si kdo představoval. Dav prince nadšeně přivítal a lidé doslova hltali každé jeho slovo. Jásali a skandovali jeho jméno po každé větě, kterou pronesl. A co je nejdůležitější, na náměstí ani během cesty na něho nečíhali žádní nájemní vrazi, jak se obával velekněz Alvar. Vše proběhlo naprosto hladce.
Princ Michael nervózně přecházel temnou místnůstkou. Vzrušením nemohl spát. Jediné světlo, které trošku ozařovalo okolí, se dostávalo dovnitř škvírou pode dveřmi. Princ si mohl zapálit lampu, raději však zůstával potmě. Lépe se mu tak přemýšlelo. A jeho pokojík za světla nevypadal o nic lépe, než nyní. Spíš naopak. Dnešní noc totiž strávil v malém kumbálku, původně sloužícímu k ukládání všelijakého harampádí. Tuto „ložnici“ mu osobně vybral velekněz Alvar. Malá místnost bez oken byla podle něho nejbezpečnějším místem v celém komplexu Sněmovní haly.
Náhlé zaklepání na dveře vytrhlo prince Michaela z úvah. Mniši mu donesli snídani. Jen co prostřeli stolek, vstoupil do pokojíku i jejich nejvyšší velitel Alvar. Popřál mu dobré jitro a hned přešel k věci: „Doslechl jsem se, že už jste vzhůru. Před půl hodinou začali přicházet na sněm první pánové. Asi tak do hodiny bude velký sál plný. Pak se na sněm přesuneme i my. Počítám, že už dnes sněm schválí všechny naše požadavky.“
„Posnídáte se mnou?“ zeptal se princ a ukázal na prostřený stolek.
„Děkuji, ale dnes ne,“ odmítl zdvořile Alvar. „Na jídlo nemám čas. Mám spoustu neodkladné práce. Jen jsem vám přišel říct, co je nového.“ Vzápětí se rozloučil a odspěchal pryč.
„Pořád se mnou jedná jako s malým klukem,“ povzdechl si princ a pustil se do jídla. Měl ještě nejméně hodinu času a tak s jídlem nijak nepospíchal.
Sněmovní hala byla zaplněná podobě jako včera. Po ohlášení se princ opět usadil na královském trůně. Tentokrát však nikdo neprotestoval. Princ šlehl zamračeným pohledem na místo, kde předešlý den seděl vévoda z Plejenu. Křeslo však bylo prázdné. Proto se znepokojeně naklonil k Alvarovi a zašeptal mu: „Vévoda z Plejenu se ještě nedostavil?“
„Nedostavil a ani nedostaví,“ odpověděl s úsměvem Alvar. „Už včera odpoledne začali z Boldenu utíkat první Maxiánovi přisluhovači. To shromáždění lidu na náměstí je pořádně vyděsilo. A v noci uprchlíků ještě přibylo. Nad ránem to vzdal i vévoda. Zabalil si pár cenností a v neoznačeném kočáře odjel z Boldenu. Podle našich zvědů mířil na sever a měl pořádně naspěch.“
„A koho vévoda pověřil, aby vedl opozici?“ napadlo prince.
„Nemám ponětí. Zatím jsem žádnou opozici nezaznamenal.“
„To je divné. Že by všichni naši nepřátelé vyklidili pole?“ zeptal se nevěřícně princ.
„Vypadá to tak. S určitostí to poznáme, až začne hlasování. Takže do toho. Jestli dovolíte, vezmu si úvodní slovo.“
Od chvíle, kdy velekněz Alvar promluvil ke shromáždění, bylo další jednání sněmu zcela v jeho režii. Nikdo si nedovolil odporovat žádnému z jeho návrhů. Nejprve sněm jednohlasně zvolil prince Michaela novým bojenským králem. Jen debata o termínu korunovace se trošku protáhla. Alvar požadoval, aby korunovace byla co nejdříve. Někteří šlechtici naopak poukazovali na to, že v tak krátkém čase, nestihnou přijet mnozí významní páni. I zde však Alvar prosadil svou a tak sněm rozhodl, že korunovace proběhne už za pět dnů.
V poledne odcházel ze sálu princ Michael už jako král Michael I. Pořád nemohl uvěřit, jak hladce se jim podařilo zvítězit.
„Co vaše Veličenstvo hodlá podniknout nyní,“ nadhodil při odchodu nečekaně Alvar.
„Teď je nejvyšší čas nastěhovat se do paláce,“ pohotově odvětil nový král.
„Správně,“ souhlasil Alvar. „Nejdřív tam ale musíme uklidit. Chci, aby každý, kdo se jen na sto kroků přiblíží k paláci, přísahal věrnost novému králi. Všichni úředníci, služebnictvo, palácová stráž až po posledního čeledína u koní budou přísahat na dýku pravdy. Kdo odmítne, nemá v paláci co pohledávat.“
„To je rozumné. Kdo ale všechny ty lidi prověří?“
„Toho se ujmu já osobně,“ rozhodl Alvar. „Vezmu s sebou strážce dýky a nějakou padesátku mnichů. Až bude v paláci bezpečno, pošlu pro vás kočár.“
Než Alvar odspěchal, neodpustil si král Michael radostnou poznámku: „Kdo by si pomyslel, že převzetí vlády bude tak snadné.“
„Vyhráli jsme bitvu, ale ne válku,“ mírnil jeho nadšení Alvar. „To nejtěžší máme ještě před sebou. Maxián je pořád nebezpečný. Pořád stojí v čele půlmiliónové armády. Teď je na tahu on. To ovšem neznamená, že my prozatím budeme jen sedět a čekat.“
Král Maxián zuřil. Vztekle mrštil pohár po panošovi, který mu přinesl další špatné zprávy.
„Okamžitě odsud vypadněte,“ zařval na panoše a párek sluhů, kteří mu chystali lázeň. Během dvou vteřin v místnosti osaměl. Zmoženě se usadil na židli. S povzdechem si vysoukal nohavice a ponořil nohy do škopku s horkou vodou. Tentokrát si ale nedokázal vychutnávat příjemné teplo stoupající od chodidel výš do těla. Neustále musel myslet na hromádku papírů, která ležela před ním na stole. První zprávu o návratu prince Michaela dostal před dvěma dny. Od té doby obsahovala hlášení zvědů jednu katastrofu za druhou.
„Tak korunovace bude už za čtyři dny,“ mumlal si pro sebe. „No to si pěkně pospíšili.“ Unaveně zavřel oči a snažil se na nic nemyslet. Myšlenky ale stále přicházely.
„Proč zrovna já musím být obklopen samými neschopnými hlupáky? Nejprve Rafael a jeho zvláštní jednotky nedokázali Michaela vyhledat a zabít. Pak vévoda Lodenský zpackal úplně jednoduchý únos. Rafael se nechal dokonce zatknout. A teď tohle. Vždyť mě všichni zvědové a rádci ujišťovali, že Michael musí být po smrti. Že prý se ztratil někde v Ledových horách. Prý v té divočině nemohl přežít ani tři týdny. A kdyby náhodou ano, určitě by prý některý ze stovek mužů, které jsem za ním vyslal, nalezl jeho stopu. A teď se najednou přes všechno to ujišťování Michael objevil v Boldenu. A ti neschopní pitomci ho klidně nechají předstoupit před sněm. Nikdo z nich nemá tolik rozumu, aby ho jednou provždy vyřídil.“
Král Maxián vztekle dupl nohou, až voda vystříkla po celém pokoji.
„Teď se ale do toho vložím já,“ pomyslel si odhodlaně. „Musím se vzchopit. Něco udělat. Tentokrát ale nesmí můj plán selhat. Kdo z mých služebníků je ale natolik schopný, abych si mohl být naprosto jistý, že nezklame? Vždyť už nemůžu na Michaela poslat ani toho nanicovatého draka, který se mi z ničeho nic vzepřel. Najednou odmítá zabíjet lidi. Že prý mu to svědomí nedovolí. K čemu mi je krvelačná příšera, která má svědomí? Vůbec na nic,“ dodal vztekle.
Dobrých deset minut si král probíral v mysli všechny své možnosti, než dospěl k rozhodnutí. „Je pouze jediný člověk, na kterého se můžu obrátit, když chci mít úplnou jistotu. Jestli teda ten černokněžník vůbec je člověk. Pokaždé, když se s ním setkám, naskakuje mi z něho husí kůže. Snad mě neodmítne. Už mi pomohl s Graciánem, tak proč by mě nezbavil i jeho syna. Musím ale počítat s tím, že si za své služby řekne vysokou cenu. Bude ale trvat pár týdnů, než se mi podaří s ním spojit. Do té doby musím být ostražitý. Budu se vyhýbat přímému střetu s Michaelem. Opevním se tady na severu a budu zdržovat. Možná bych mohl předstírat, že jsem vážně onemocněl.
Jen ať si Michael v Boldenu těch pár týdnů vládne. Ať je miláčkem lidu a slavným hrdinou, který navrátil dýku pravdy. Až zemře na záhadnou nemoc, jako jeho otec, budu opět vládnout já.“
Voda už byla jen vlažná a tak král Maxián odstrčil škopek a natáhl se pro osušku. Tentokrát nezavolal sluhy, aby ho osušili, ale obsloužil se sám. O samotě se mu lépe přemýšlelo. Usedl ke stolu a přichystal si psací potřeby. Než ale začal psát dopis pro černokněžníka, napadla ho další skvělá myšlenka: „Co kdybych i já vykonal nějaký slavný skutek. Něco, abych se opět stal miláčkem davů. V této chvíli samozřejmě nemohu pomýšlet na dobytí Vozejského království. Už se nemohu spolehnout na věrnost své armády a generálů. Nevrátím se tedy do Boldenu jako slavný vojevůdce. Alespoň prozatím. Co kdybych ale vykonal něco jiného? Třeba zbavil království strašlivého draka. Mohl bych se stát statečným drakobijcem? Ochráncem prostých lidí?“ přemítal v mysli. „Proč ne. Lidé jsou hloupí, uvěří všemu,“ odpověděl si vzápětí. „Vždycky mi věřili. A ti chytří budou alespoň předstírat, že mi věří. Jinak s nimi zatočím.
Co tím ztratím, když draka zabiji? Vlastně skoro nic. Ten drak mě stejně už neposlouchá. A co mohu získat? Přízeň prostých lidí. Zvednu morálku armády. Také zahladím stopy a umlčím nepříjemné svědky. Když vypálím do základů dračí doupě, stěží mi někdo dokáže, že jsem tomu drakovi dával příkazy já.“
Bylo rozhodnuto. Svůj plán začal Král Maxián realizovat ihned. Popadl zvonek a energicky zazvonil. Do pokoje vstoupil s hlubokou úklonou mladý panoš.
„Zavolejte mi generála Gabu,“ přikázal král stroze. „A řekněte sluhům, ať uklidí ten nepořádek,“ dodal ještě, než mladík stačil odběhnout. Přitom ukázal na škopek a rozlitou vodu.
Než dorazil generál Gaba, měl král Maxián dost času na napsání dopisu. Nechal si zavolat toho nejspolehlivějšího posla, kterého měl k dispozici. Skoro šeptem sdělil muži instrukce kam dopis doručit. Když se za poslem zavřely dveře, král Maxián si zhluboka oddechl. Byl rád, že má napsání a odeslání toho prokletého dopisu už za sebou. Ze schůzky s čarodějem měl špatný pocit, jiná možnost mu ale nezbývala.
Na velkém plochém kameni poblíž svého domku stál asi padesátiletý muž a zachmuřeně shlížel do údolí. Sledoval dvacetičlennou skupinu jezdců, kteří právě hnali své koně do kopce přímo k němu. Dobře věděl, co jsou ti muži zač. Do tohoto údolí totiž neměl přístup nikdo, kromě prověřených vojáků krále Maxiána.
„Budeme mít hosty,“ oznámil muž svému pomocníkovi. „Doufám, že hned zase odtáhnou. Raději ale připrav stání pro koně, kdyby se chtěli zdržet.“
Pomocník odběhl. Muž pomalu slezl z kamene a zamířil k rozlehlé terase uprostřed kopce. Nespěchal. Věděl, že k nim muži nedojedou dřív než za čtvrt hodiny.
Vojáci se zastavili na plošině. Jejich velitel seskočil z koně a obrátil se na muže, který jim vyšel naproti: „Vy jste Hjalmar Fedek.“
„Ano, to jsem já.“
„Mám pro vás rozkazy od krále,“ pokračoval velitel a předal Hjalmarovi obálku.
„Co že vás dnes přijelo tolik,“ zeptal se zvědavě Hjalmar, zatímco rozbaloval obálku.
Voják záměrně přeslechl otázku a sám se začal vyptávat: „Je drak připraven? Jeho Veličenstvo tentokrát dost spěchá.“
„Jeho Veličenstvo vždycky spěchá,“ zabručel Hjalmar. Rychle si přečetl krátký dopis a obrátil se na velitele vojáků: „Jeho Veličenstvo přikazuje, že mám draka odeslat na určené místo. Bližší informace mi prý poskytnete vy. Tak o co jde?“
„Jeho Veličenstvo si přeje udělit osobně drakovi nějaké rozkazy. Bude ho očekávat kolem poledne nedaleko malé vesničky na sever odsud. Přivolejte prosím draka, abych mu mohl přesněji popsat cestu.“
Hjalmar pokrčil rameny. Sáhl do torny, která se mu houpala u boku, a vytáhl krátký roh. Jednou na něho táhle zatroubil a čekal. Z druhé strany kopce se ozvalo podrážděné zamručení. Na hřebeni se objevila dračí hlava. Drak roztáhl křídla a párkrát jimi mávl. Za okamžik už obrovský černý drak přistával na plošině pár kroků od vojáků. Koně se začali plašit. Vojáci měli co dělat, aby je zvládli.
„Odveďte ty koně kus stranou,“ zařval velitel na své muže. „Teď prosím drakovi vysvětlete, že s ním chce mluvit Jeho Veličenstvo král,“ obrátil se opět na Hjalmara.
„Chce s tebou mluvit král,“ zopakoval drakovi Hjalmar. „Tenhle muž ti řekne, kde tě král očekává.“
Drak zlehka přikývl hlavou. Tvářil se přitom dost nevrle. Hjalmar pochopil, že mu nezvaná návštěva také není moc pochuti.
Za chvíli už drak věděl všechny podrobnosti a mohl se vydat na cestu. Naposled se obrátil na svého ošetřovatele, aby mu příkazy potvrdil.
„No tak leť starý brachu. Aspoň si trošku protáhneš křídla. A dej na sebe pozor,“ řekl vlídně Hjalmar. Přitom několikrát jemně poplácal draka po hlavě.
Drak se vznesl. Na vojácích bylo jasně vidět, jak se jim ulevilo, když se drak vzdálil.
Velitel vojáků, který dlouhé minuty sledoval odlétajícího draka, se po chvilce opět obrátil na Hjalmara: „Vypadá to, že už je definitivně pryč. Musím uznat, že je to nádherné zvíře.“
„Stín není žádné zvíře. Je to inteligentní bytost,“ zaprotestoval pobouřeně Hjalmar.
„No dobrá. Beru to zpět,“ připustil smířlivě velitel. „Mohu se vás zeptat, pane Fedku, k čemu vlastně slouží támhleta stěna?“ Přitom ukázal někam za Hjalmarova záda.
Hjalmar se otočil. Na protější straně terasy stála asi deset metrů dlouhá a pět metrů vysoká cihlová zeď. Celou její plochu pokrývaly podivné obrázky a symboly.
„To je zeď otázek,“ začal vysvětlovat Hjalmar. „Jak jste si jistě všiml, Stín dobře rozumí lidské řeči. Mluvit však neumí. K dorozumívání nám proto slouží támhleta stěna. Každý obrázek, který je na ní namalovaný, má svůj význam. Když mi Stín chce něco sdělit, prostě ukazuje na obrázky. Za ty roky už si natolik rozumíme, že snadno pochopím, co mi….“
Velitel vojáků zákeřně využil toho, že se k němu Hjalmar otočil zády. Potichu vytáhl dýku. Znenadání popadl Hjalmara za vlasy a jedním máchnutím ruky mu podřízl krk. Hjalmar byl tak překvapený, že ani nestačil vykřiknout. Jak z jeho těla rychle vyprchával život, došlo mu, proč vojáků přijelo tolik.
„Na co tak civíte,“ zařval velitel na své muže. „Hněte sebou. Prohledejte všechny budovy. Rozhlédněte se taky po okolí. Zabijte každého, na koho narazíte. Jeho veličenstvo nechce žádné svědky. Potom to tu vypálíme a tu obrázkovou stěnu máme zbourat.
Venku u stěny hostince, který stál na okraji vesnice, si nechal král připravit menší pohoštění. U stolu mu dělal společnost jeho věrný generál Gaba. Už před dvěma dny vojáci vyhnali všechny místní obyvatele z širokého okolí. Král Maxián tak měl jistotu, že je nikdo nepovolaný nebude sledovat.
Král dojedl. Otřel si ústa zdobeným látkovým ubrouskem a obrátil se na generála s otázkou: „Jste si jistý, že to bude fungovat?“
„Jistě, Vaše Veličenstvo. Stavbu té balisty řídil můj nejlepší konstruktér válečných strojů. Já osobně jsem ji včera odzkoušel. Funguje perfektně. Střela míří přesně na to správné místo. Teď už zbývá jen tam přilákat toho draka.“
„A víte jistě, že ten šíp dokáže prorazit dračí kůži? Dračí šupiny jsou totiž pevné jako ocel.“
„Vaše Veličenstvo si přeci ráčilo ten stroj prohlédnout. Je to dokonalé dílo. K natažení tětivy je třeba síly dvaceti mužů. Šíp je velký jako kopí. Hrot má z té nejlepší ocele. Taková střela prorazí všechno.“
Král Maxián se spokojeně usmál. „Jen doufám, že ten drak bude doma. Poslední dobou pořád někde poletuje. Minule trvalo celé tři týdny, než se vrátil z Ledových hor. A tři týdny tu na něho čekat nehodlám.“
Brzy se ukázalo, že i tato obava byla zbytečná. Vojáci na stráži zahlásili, že drak přilétá. Král Maxián pohledem ještě jednou zkontroloval svou únikovou cestu. Do stěny hostince, přímo za svými zády, nechal vybourat průchod, který byl zakryt jen kusem plátna. Kdyby se něco zvrtlo, v okamžiku mohl zmizet uvnitř. A kdyby drak zaútočil na stavení, vedl ze sklepení hostince krátký tunel do bezpečí.
Velký černý drak prozatím doletěl k vesnici. Snesl se těsně nad střechy domů a v této výšce udělal dva oblety. Po druhém se rozhodl přistát na louce před hostincem.
Král Maxián povstal. „Vítej, Stíne,“ pozdravil s úsměvem draka. „Přistup trochu blíž. Než začneme jednat, připravil jsem pro tebe menší pohoštění. Doufám, že ti bude chutnat.“ Na ta slova svižně vykročil z hostince sluha. Za sebou táhl vozík s čerstvě zaříznutou ovcí. Asi pět metrů od krále se zastavil, zanechal vozík na stanoveném místě a odběhl.
Drak podezřívavě sledoval počínání lidí před sebou. Cítil, že něco není v pořádku. Zhluboka natáhl vzduch do svých nozder a zkoumal všechny okolní pachy. Kromě pár vojáků, kteří hlídali krále a několika lidí ukrytých v kůlně poblíž hostince, ale neodhalil nic podezřelého. Pomalu přistoupil k vozíku s masem. Obezřetně si jídlo prohlédl a očichal. Neodhalil sice nic nebezpečného, přesto se rozhodl, že od těch lidí jídlo nepřijme. Raději si něco uloví cestou domů. Přední nohou odstrčil vozík a z výšky se zadíval na krále.
Král Maxián strachy zbledl. Teď, když stál obrovský drak pár kroků od něho, mu už nepřipadalo jeho zabití tak snadné a bezpečné. „Na co čekají? Vždyť už je na místě,“ pomyslel si zoufale. Z kůlny, stojící opodál, se v tom okamžiku ozvala silná rána. Čelní stěna kůlny, zhotovená z tenoučkých prken, se roztříštila. Obrovský šíp zasáhl draka do hrudi. Rána byla tak silná, že veliké dračí tělo povalila na bok. Drak zasípal bolestí. Pokusil se vstát, nohy mu ale vypověděly poslušnost. Z tlamy se mu vyhrnul proud tmavočervené krve. Několik okamžiků sebou ještě bolestně zmítal, než upadl do bezvědomí.
„Výborně, je po něm,“ zajásal král, který bezděky ustoupil až ke svému únikovému otvoru.
„To byla krásná rána, přímo do srdce,“ přidal se generál Gaba. „A vy dva, běžte zkontrolovat, jestli je ten drak opravdu mrtvý,“ obrátil se generál na dva nejbližší vojáky.
„Lov draků je tak zábavný a vzrušující,“ radoval se prozatím nahlas král. „To bude grandiózní trofej. Nechám pro ni vyhradit celý sál, kde ji budu vystavovat. Teď ještě vymyslet nějaký poutavý příběh, ve kterém budu vystupovat jako udatný drakobijce.“
„Vaše Veličenstvo, už dodejchal,“ zahlásil starší voják.
„Tak si svou kořist půjdeme prohlédnout zblízka,“ řekl král nedočkavě a hned vykročil kupředu. Generál Gaba ho následoval.
Strašná bolest, kterou pociťoval před chvílí, už pominula. Teď už vůbec neovládal své tělo a svaly. Zdál se mu krásný sen o matce a otci. Stín věděl, že umírá. Necítil ale strach, spíš úlevu. Konečně bude mít klid. Věčný klid.
Hlasy lidí tam zvenku k němu doléhaly jen jakoby z obrovské dálky. Byly nezřetelné a nesrozumitelné. Měl dojem, že někdo právě říká: „Podívejte se na ty zuby a tu tlamu. Ještě pořád z ní jde strach.“
Bylo mu to ale jedno. Už mu na ničem nezáleželo. I přes tu dálku poznal hlas krále Maxiána: „Touhle dobou už jistě kapitán zlikvidoval i toho Hjalmara Fedka a všechny ostatní.“
Stínův mozek přeci jen zaznamenal známé jméno. Co to vlastně král říkal? Že je jeho ošetřovatel mrtvý? Klid a mír byl náhle pryč. Jeho umírajícím mozkem projela vlna vzteku. Ještě jednou se dokázal veškerou svou dračí vůlí vybičovat. Probral se ze svého posledního snu. Pomalu otevřel oči. Nenáviděný lidský král stál přímo před ním. To Stína vyburcovalo. Náhle pozvedl hlavu a uchopil překvapeného krále do tlamy. Z posledních sil pevně stiskl čelisti k sobě. Na jeho cestě do nebytí ho vyprovázel smrtelný výkřik krále Maxiána II.
Prvním zprávám o smrti svého strýce Maxiána mladý král Michael nevěřil. Považoval je za Maxiánovu lest. Když ale týden po jeho korunovaci dorazili do Boldenu první generálové, aby odpřísáhli věrnost novému králi, musel svůj názor přehodnotit. Definitivně uvěřil Maxiánově smrti až potom, co si tvrzení generálů ověřil dýkou pravdy.
Na radu velekněze Alvara, nechal mladý král převézt nabalzamované tělo svého strýce do Boldenu. Před pohřbem v rodinné hrobce bylo tělo veřejně vystaveno, aby poddaní mohli vzdát úctu svému bývalému králi. To byl podle Alvara nejlepší způsob, aby si všichni definitivně uvědomili, že starý král je mrtvý a s ním vše, co představoval.
Večer po pohřbu se ještě jednou sešel mladý král se svým rádcem a vychovatelem Alvarem. Druhý den měl totiž Alvar odcestovat na horu Sedmi bohů, aby společně s dalšími veleknězi naplánovali obnovu chrámu.
Těsně předtím, než se spolu rozloučili, položil králi Alvar nečekanou otázku: „Co máte v plánu podniknout v následujících dnech?“
„Zítra musím ještě jmenovat poslední ministry mé nové vlády. Také bych chtěl nějak napravit křivdy, kterých se dopustil můj strýc. Určitě se zapojím i do výstavby chrámů na hoře Sedmi bohů. A přemýšlel jsem také o tom, že bych mohl připojit Vozejské království k Bojenské říši.“
„Snad nechcete vytáhnout do války s Vozeji?“ vyhrkl překvapeně Alvar.
„To ne. Měl jsem spíš na mysli státnický sňatek,“ odpověděl král Michael s úsměvem. „Je málo pravděpodobné, že by princ Lionel zplodil dalšího potomka. Takže sňatkem s princeznou Luisou bych mohl získat Vozejské království bez boje.“
„To je zajímavý plán,“ připustil Alvar. „Na vašem místě bych ale počítal s jistými obtížemi. Král Věslav i princ Lionel jistě nebudou chtít připustit, aby se jejich jediná princezna provdala do ciziny. Nejspíš jí hledají ženicha z blízkého okolí.“
Léto pomalu končilo. První hejna ptáků se pomalu připravovala na odlet do teplých krajů. Rodina Zámořských už dávno opustila Krakor. Tentokrát však pan Zámořský neodvezl své děti zpět do jejich rodného domu. Paní Sibyla Břichová svému zeti totiž vysvětlila, že na Podhorském panství by jim mohlo hrozit nebezpečí od krále Maxiána. Z toho důvodu se rozhodli na čas usadit daleko od Severního dílu i od Krakoru. Paní Sibyle se během pár dní podařilo pronajmout nevelký panský dům poblíž Nebeských hor. Necelý kilometr od domu stála malá hornická vesnice, jinak v širokém okolí nebylo žádné větší osídlení. Nejbližší město bylo vzdálené dobré tři hodiny jízdy na koni. Přesně takové místo bylo ideální jako skrýš pro lidi, kteří potřebovali na čas zmizet ze světa.
Velkou část léta bydlela v domě spolu se Zámořskými i paní Sibyla. Chodila s vnoučaty na vycházky do hor, učila je žonglovat, vyprávěla jim příběhy, účastnila se jejich her a především na ně dávala pozor. Jirka i Klára byli s tím, jak se věci vyvinuly, velice spokojeni. Tedy až do chvíle, kdy za nimi přicestoval pan Mlejnek a opět jim tak začalo každodenní vyučování.
Poblíž v horách se usadili i oba draci. Až na pár nočních návštěv se ale drželi stranou, takže si jejich přítomnosti místní lidé vůbec nevšimli. Klára chtěla draky představit i otci a babičce, Jirka byl ale zásadně proti. „Buď ráda, že nám vyzrazení Plamínka a Divošky prošlo tak hladce. Tatínek se z nějakého důvodu o dracích s námi nebaví a babička se od té noci na hradě už také nevyptávala. Bude rozumné, když i my budeme dělat, jako že nic,“ vysvětlil Kláře. A tak se dohodli, že vzájemné představování raději odloží.
Na jejich dočasném domově vadila Jirkovi a Kláře pouze jedna maličkost. Protože dům, ve kterém bydleli, stál stranou od civilizace, dozvídali se zprávy ze světa s velkým zpožděním. Zvěst, že v Bojenském království mají nového krále, sem dorazila až koncem srpna. Tu hlavní velkou novinu, o smrti krále Maxiána II. přivezl z města místní obchodník počátkem září. Hned druhý den se paní Sibyla vypravila do Krakoru, aby zprávu ověřila. Po návratu paní Sibyly už nebylo nejmenších pochyb, že v Boldenu vládne král Michael a Maxián je mrtev. Paní Sibyle to potvrdili známí přímo od Krakorského dvora.
V den jejího návratu se konala rodinná porada, na kterou byli pozváni i Jirka s Klárou. Po dlouhém zvažování bylo rozhodnuto, že se do konce týdne rodina Zámořských vydá na cestu domů. Po Maxiánově smrti bylo Podhorské panství opět bezpečné.
Když o dva týdny později projížděli Konečkami, vzpomněla si Klára, že se tu v létě chtěla zúčastnit lukostřelecké soutěže. Pro samé starosti na to úplně zapomněla. „No nevadí,“ pomyslela si. „Však já si najdu jinou příležitost. Dřív nebo později Jirkovi všechny ty jeho posměšky vrátím i s úroky.“
|
