Evropa byla rozdělena na rasově vymezené části. Spoustu let zde žili elfové, trpaslíci, lidé a spoustu dalších ras v přijatelném míru a harmonii. Každá rasa měla vlastní vývojové tempo. Pak začaly z Asie přijíždět kočovné kmeny tvořené orky, skřety s dalšími rasami, které mírem pohrdají. Nejhorší však byli válečníci „Chaosu“. Vratký mír nemohl dlouho vydržet. Ale nikdo nečekal, že se kočovné kmeny sjednotí pod vlajkou Chaosu. Čekaly se jednotlivé vpády, ale jeden velký zdrcující úder nečekal snad nikdo. Chabý obranný odpor byl zatlačen až ku Praze.
V Evropě zuřila válka. Lidská Británie se od ní půl roku distancovala. Pak se však politici rozhodli alianci pomoci. Spousta kluků, s nadějemi na slávu, nebo měli jen příliš velký smysl pro vlastenectví, se nechala naverbovat. Největší chyba byla, že do Evropy jeli s nedostatečným výcvikem.
Helma mi zase spadla do očí. „Sakra, já bych se na tu helmu vykašlal. Jak nám můžou dát helmu o dvě čísla větší se slovy: „Do toho vyrosteš.“ Napodobil jsem hlas zásobováka, tak věrně, že se několik kluků kolem mě rozesmálo. Dobrá nálada se však během minuty zase ztratila v dešti. Proč se já vůl nechal naverbovat už v 16? A po necelém roku výcviku jsem byl poslán sem, do středu Evropy, která byla na okraji fronty. Nadhodil jsem si kulomet na rameni.
Rozbahněná cesta uprostřed lesa, uprostřed ničeho, se zdála nekonečná. Na zádech mě tížila bedna zabalená do pláštěnky. Ta bedna, naše vysílačka, byla to jediné, co nás drželo ve spojení s ostatními, abychom se neztratili. Často jsme přes ni hráli šachy s jednadvacátou divizní, která tábořila kousek od nás – vedli jsme tři nula. Vysoká anténa a dvacet kilo kovu a drátků mě řezalo do zad. Začalo se smívat. Byl jsem kapitán, prý za zásluhy, které jsem ještě žádné neměl. Na rameni žlutý maltézský kříž, znak nejlepšího ve výcviku. Prý: „Buď radista, tobě to půjde, budeš nosit jen vysílačku a pár svých věcí, zbytek ti ponesou ostatní.“ Jenže zapomněli říct, že důstojníky a radisty oddělají jako první. Já splňuji obě podmínky na rychlou a nečekanou smrt. Pravda, jednou mi velká přilba zachránila život. A to jen tím že jsem si jí vycpal kusem hadru a tím si ji asi o centimetr zvedl. Průstřel šel jen skrz helmu a hadr. Cítím na hlavě neustále zaměřovač.
Ještě necelých dvě stě metrů a měli bychom být na smluveném místě. Máme se tam sejít s elitní elfskou jízdou. Připadá mi, že jsme vyfasovali ty nejlepší lidi - z hodiny by z nás mohli udělat elitu. Ta však má za sebou bojové zkušenosti a my jsme v terénu teprve podruhé a nepřítele jsme ještě ani nezahlédli.
Zapnul jsem vysílačku. Na všeobecný nekódovaný příjem, na kterém hrajeme šachy. Slyšel jsem bzukot a pak se ozval Sparky: „Tak co, jak se daří zelenáči?“ měl v hlase zase tu jízlivost, protože mi minulým tahem vzal dámu a udělal šach. Viděl jsem ho jen jednou a to na shromaždišti, kde nás rozdělovali do skupin. „Mě docela dobře, ale co ty?“ takováhle neurčitá konverzace se táhla přibližně půl minutu. Když se z vysílačky ozvalo:“A do prdele!“ několik tupých ran, jeden výstřel a pak ticho. Takové, které nevěstí nic dobrého. Dorazili jsme na smluvené místo a já zrovna doběhl velitele. „Pane jednadvacátá…“ než jsem to dořekl, zhroutil se velitel k zemi s šípem v čele. Věděl jsem, že teď přijdu na řadu já. „K zemi“ zařval někdo za mnou, to už se k nám snášel roj šípů a výstřelů z pušek. Nebýt vysílačky, dostal bych do sebe nejméně půl tuctu šípů. Nebylo slyšet dupot, ale postavili se přede mne dvě bosé nohy. Chyběla mi odvaha zvednout hlavu. Koupal jsem se v kaluži, před chvílí ještě hnědé, teď měla sytě rudou barvu a já ucítil ostrou bolest v pravém předloktí. Někdo do mě kopl. Bylo to tak silné, že jsem cítil, jak ve mně prasklo. Ten kop mě otočil na bok. Otevřel jsem oči. Ten, co do mě kopl, byl elf. A já myslel, že jsou to přátelé. Znechuceně mi plivl do obličeje a uchopil oštěp, byl celý ze dřeva. Napřáhl se, míříc mi špicí na hruď. Oštěp mu ale najednou vyletěl z ruky a jakoby visel nad ním. Zmateně se rozhlédl. Přicházel někdo v modrém rouchu. Ač pršelo jako z konve, ten stařík s holí v ruce byl suchý jako za slunečného poledne. Vznášel se pár centimetrů nad zemí. Dostal jsem další ránu, tentokrát však nepřicházela od elfů. Trvalo mi jen pár okamžiků, než jsem si uvědomil co se děje. Do vysílačky se dostala voda, a jestli si jí okamžitě nesundám, osmahne mi proud a kyselina z baterky celá záda. Rychle jsem vyskočil, rozepnul bederní a hrudní pás, shodil vysílačku na zem a málem se svalil bolestí, která nevycházela jen z břicha ale vůbec z celého těla. Trvala jen pár vteřin, ale mě připadala jako věčnost. Jakmile přestala, praštil mě obuškem někdo do spánku a já se ponořil to sladké bezbolestné tmy.
Probuzení nebylo příjemné, bolela mě hlava jako po kocovině. Tělo jsem radši vynechal ze svého bádání a přešel rovnou na končetiny. Chvilku jsem myslel, že mi z nich nic nezbylo, ale po krátkém zkoumání jsem zjistil, že s nimi vcelku nic není. Jen na pravé ruce jsem měl dlahu.
Konečně jsem mohl prozkoumat okolí. Něco mi tu nesedělo, vlastně mi tu nesedělo všechno. Neležel jsem už v blátě, ale na provizorní posteli, vedle mne bylo ještě několik postelí. Kousek ode mne seděla sestřička v bílém stejnokroji s čepcem. Hnědé vlasy po ramena. Sakra jak jsem se sem dostal? „Sestři? Sestři?“ Otočila se ke mně. Velké hnědé oči se jí mírně rozšířily překvapením. Vstala tak rychle, že shodila trojnožku, odběhla kousek za plentu u dveří.
Zpoza plenty vyběhl doktor. Černé vlasy, větší nos, zelené oči, mírně shrbený, o něco větší než já. Došel rychlým krokem ke mně a změřil mi tep. „Asi jsem tu známý, když jste tu u mne tak rychle, co?“ optal jsem se doktora. „Ani nevíš jak. Ležíš tu už dva týdny.“ Vyschlo mi v krku. Chtěl jsem se natáhnout pro skleničku. Pozdě jsem si uvědomil, že s dlahou to dost dobře nepůjde.
„A ostatní?“ Vyšlehla mi otázka na jazyk dřív, než jsem si rozmyslel co říct nejdříve. Doktor mírně svraštil obočí: „Z dvaceti vás zbylo asi patnáct, z toho čtyři jedou domu.“ „Fajn a já?“ neměl jsem chuť se s nimi vybavovat, ale jak jinak sehnat informace? „Ty tady tak ještě týden proležíš a jdeš zpátky.“ odpověděl doktor.
