Elena seděla opřená o ovládací panel, v puse stéblo trávy a dívala se na cestu, po níž měl každou chvíli přijít major Lorne se seržantem Deanem. Před několika minutami spolu mluvili rádiem a dohodli se na ukončení mise. Přesně jak čekali, nenašli nic. Náhle se aktivovala brána. Elena se rychle zvedla, aby si prohlédla adresu. Byla to Atlantis. Z rádia se ozval Chuckův hlas. Za celých šest hodin, co byl Lornův tým na misi, se neozval plukovník Sheppard a Atlantis se s ním nepovedlo navázat kontakt. Majorův tým se měl jít po plukovníkovi a jeho týmu podívat. Jakmile major dorazil k bráně, Elena zadala adresu.
U brány byl klid. Kus od ovládacího panelu stála sonda. Elena jí letmo zkontrolovala. Zdála se nepoškozená. Kapitán Jordanová se rozhodla přehrát všechno, co sonda natočila. Záznam byl dlouhý jen několik minut. Ihned po příchodu týmu doktor Mckay kameru vypnul.
„Škoda,“ povzdechla si Elena, „mohlo to být jednodušší.“
Major zadal adresu Atlantis, aby ohlásil příchod na planetu. Současně vybídnul Elenu, aby sondu poslala zpět na základnu.
„Tak se tu jdeme porozhlédnout. Držte se při sobě! Nezapomínejte, že dva ze tří nezvěstných týmů zmizely tady,“ připomněl major Lorne.
Pak se tým vydal na průzkum v okolí brány. Major se pokoušel zkontaktovat plukovníka vysílačkou. Bez odezvy. Ve chvíli, kdy to chtěl vzdát, zaslechl z trávy šumění. Šel kousek za zvukem. V trávě ležela vysílačka. Major rádiem zavolal ostatní. Zajímal se, jestli někdo taky něco našel.
„Nábojnice, pane,“ ozvala se Elena z místa nepříliš vzdáleného od majorova nálezu.
Tým se sešel u Eleny.
„Je to divné, pane. Sem vedou stopy někoho z našich, ale odtud ne. Jakoby odtud odletěl.“
„Lidé většinou sami od sebe nelétají. Možná je napadli wraithové. Tomu by odpovídaly i ty nábojnice.“
„Možná. Jestli to byli wraithové, tak se těžko dozvíme, kam je vzali.“
„Zavoláme Zelenku. Budeme potřebovat…“
„Ticho!“
„Kapitáne?!“
„Vážně, ticho! Slyšíte to?“
Z dálky se nesl bzučivý zvuk. Nezněl však jako wraithská stíhačka ani nebyl tak hlasitý. Rychle se však přibližoval. Brzy se na louce před týmem objevila zvláštní věc. Nevypadala jako loď, ale vznášela se nad zemí. Na loď také nabyla dost velká. Možná sonda, usoudil major. Jakmile to zjistilo přítomnost týmu, zastavilo se to a začalo to pípat a blikat. Neuplynulo ani několik vteřin a bzučení se neslo ze všech stran.
„Proč mi připadá, že si to volá posily?“ poznamenala Elena.
„Protože si je to volá. Zpátky k bráně, rychle!“ zavelel major.
Jakmile se tým dal do pohybu, létající věci se pustili za ním. Letěly rychle. Přinejmenším rychleji, než může člověk běžet, a tak tým začaly brzy dohánět. Major se obrátil a po jedné z věcí vypálil. Ukázalo se, že trefit to bude problém, neboť se to dokázalo pohybovat ještě rychleji. Jak si Elena všimla majorovy nepřítomnosti, ohlédla se. Létající věci ho dohnaly a obklíčili. Lorne se snažil prostřílet, ale bezvýsledně. Sondy se sice při každé salvě trochu rozestoupily, ale nikdy natolik, aby se major dostal z jejich sevření. Elena zastavila a namířila na jednu ze sond.
„Kapitáne, pokračujte k bráně!“ zakřičel na ní major.
Elena vystřelila. Sonda se na ní zaměřila. Jakmile se Elena ujistila, že jí bude pronásledovat, dala se do běhu. Když se létající věc dostala kousek za místo, z něhož Elena vyběhla, ozvala se exploze. Elena vykoukla zpoza balvanu, za nějž se stačila vrhnout. Výbuch granátu stroj zasáhnul, takže se sonda po kouskách válela všude kolem. Po zničení jednoho ze strojů se ostatní na chvíli zastavili. Major dlouho nepřemýšlel proč a rozběhl se k bráně. Stroje se za chvíli pustily do pronásledování. Eleně a Lornovi zbýval už jen kousíček k horizontu událostí, když je sondy znovu začaly dohánět. Tentokrát se střelbou ani jeden z nich nezdržoval. Vběhli do brány těsně následováni sondami.
„Zavřete to!“ zavolal major na Chucka, jen co se objevil na druhé straně. Bylo pozdě. Než stačil technik spustit štít, jedna ze sond stačila projít. Elena s majorem uhnuli z palebné linie, každý opačným směrem. Stroj stál. Nejspíš by stál jen chvilku, než by se pustil buď za Elenou, nebo za Lornem, ale bezpečnostní týmy využili té chvíle k tomu, aby spustily palbu. Střelbě z tolika různých směrů už stroj nedokázal uhnout. Po několika zásazích spadl na zem a zdál se být neaktivní.
„Co to sakra je?“ pronesl major Lorne řečnickou otázku.
„Na to přijdeme. Vezmeme to do laboratoře a podíváme se na to.“ Elena více méně mluvila k plukovníkovi Carterové. Ta přikývla. Okolo stojící vojáci se stroje chopili a odnesli ho do laboratoře doktora Zelenky.
„Jste v pořádku? Co se stalo?“ zeptala se Carterová Lorna.
„Našli jsme několik málo stop po našich lidech a pak se tam objevily tyhle věci a napadly nás,“ odpověděl Lorne.
„Krvácíte!“ poukázala Carterová na malou ránu na Lornově paži.
„Dostal jsem od nich pár šoků.“
„Měl byste jít na ošetřovnu, aby vás doktorka Kellerová prohlédla.“
„Ano, madam. Kapitáne, můžete mě doprovodit?“ zavolal Lorne Elenu.
„Jistě, pane.“
V chodbě, dostatečně daleko od kontrolní místnosti, se Lorne zastavil a přísným pohledem se podíval na kapitána.
„Můžete mi vysvětlit, co měl ten váš kousek znamenat? Dal jsem vám přímý rozkaz.“
„Zůstal byste tam, pane.“
„Na tom nezáleží. Dostala jste rozkaz pokračovat k bráně. Zbytečně jste se ohrozila.“
„Jen jsem vás nechtěla nechat zabít, pane.“
„Ale takhle nás mohli zabít oba. Příště, až dostanete rozkaz, očekávám, že ho uposlechnete, kapitáne. Rozumíte mi?“
„Ano, pane.“
„Odchod!“
Elena odešla uložit výstroj, zatímco Lorne pokračoval na ošetřovnu. Po pár krocích se otočila a podívala se za odcházejícím majorem.
„Nemáš za co, hrdino,“ zasyčela v češtině poznámku.
…
„Vypadáš naštvaně,“ poznamenal doktor Zelenka, který zrovna cosi připojoval ke zbytkům létajícího stroje. „Stalo se něco?“
„Štve mě můj velitel. Dostala jsem vynadáno za to, že jsem mu zachránila zadek,“ odpověděla Elena zatímco na monitoru procházela data.
„Proč by ti za to nadával? Leda bys to udělala proti jeho rozkazu.“
„Tak trochu jo.“
„Tak se nediv.“
„Radku, odkdy mě učíš, jak být vojákem?“
„Od té doby, co neposloucháš rozkazy a pak si stěžuješ.“
„No, jo. Já vím, že jsem neuposlechla rozkaz, ale stejně. Jedno malý dík by ho nezabilo.“
„Leny, jak dlouho jsi v armádě?“
„Víc než patnáct let.“
„A to ještě nevíš, jak to tam chodí?“
„Kdy se z tebe stal odborník na armádu?“ zasmála se Elena.
„Denně se tu mezi vojáky pohybuji už víc než tři roky. Za tu dobu leccos pochytíš.“
„No, jo,“ vzdychla. „Tak ho příště nechám zabít, když po tom tolik touží, hrdina.“
„Leny, dám ti jednu radu. Když už se s ním nenaučíš vycházet, nauč se to, co ti na něm vadí, alespoň ignorovat, jinako to tu pro tebe bude peklo.“
Elena nespouštěla oči z monitoru. „Radku, jak dlouho už se známe?“
„Patnáct, dvacet let?“
„A to jsi za tu dobu nezjistil, že nesnáším, když mi někdo říká Leny?“
Dlouhou dobu pracovali mlčky. Elena se věnovala datům, která získali ze stroje. Snažila se najít něco, co by je navedlo k tomu, odkud stroj pochází a k čemu slouží. Radek Zelenka se zase věnoval rozebírání stroje, snažíc se zjistit, jak vlastně funguje.
Po pár hodinách práce přišel do laboratoře major Lorne s plukovníkem Carterovou.
„Už jste o tom něco zjistili?“ zeptal se Lorne.
„Vlastně něco ano,“ ujala se Elena odpovědi.
„A? Co je to?“
„Jedním slovem? Uklízečka.“
„Co že to je?“
„Uklízečka.“
„Slyšel jsem vás napoprvé, kapitáne. Doufal jsem, že to trochu rozvedete.“
„No, nerozumíme sice úplně jazyku, který to používá, ale podle veškerých dat, která jsme dostali, se dá identifikovat program. Ten je vlastně velmi prostý. Je to klíč k tomu, proč jsme na první planetě nenašli žádné stopy po našich lidech. Ať už se na planetě stalo cokoli, tenhle robot měl za úkol zamést stopy. A jak jsme poznali, svojí práci zvládá dokonale.“
„A proč nás to napadlo? Že by se to bránilo?“
„To je možné, ale neohrozili jsme to. Spíš bych řekla, že nás to nějak rozpoznalo a šlo to po nás. Kdybychom byli někdo jiný, pravděpodobně by nás to nechalo být.“
„Říkala jste, že je to uklízečka. Proč by po vás šlo něco, co má jen zamést stopy? To nedává smysl,“ přidala se do rozhovoru Carterová.
„Dost dlouho měly ty stroje možnost majora zabít, neudělaly to. Ani ho nijak vážně neporanily, spíš ho jen chtěly zadržet. Možná do doby, než by přišel někdo jiný.“
„Možná. Máte něco, co by napovědělo, odkud pocházejí, popřípadě kdo je vytvořil?“
„Jak jsem říkala, nerozumíme úplně jazyku, takže nic konkrétního vám zatím nemůžu říct. Někde v programu to ale musí mít uložené souřadnice, kam se to má vrátit, pokud by si to majitelé nepřišli vyzvednout, o čemž pochybuji.“
„Proč?“ zeptal se Lorne.
„Ty stroje létají. Nejspíš proto, aby nezanechali stopy.“
„Aha, jistě.“
„Pokusím se najít souřadnice nebo adresu brány.“
„Máte nějaký nápad, kdo by něco takového mohl postavit?“ zeptala se Carterová.
„Rozhodně to není antické ani wraithské,“ odpověděl ihned Radek Zelenka. „Ať už to postavil kdokoli, používá sice písmo podobné antickému, ale jazyk je neznámý.“
„Kdo by chtěl unášet naše lidi a ještě by si dal takovou práci s uklízením?“ přemýšlela Carterová nahlas.
„Mohli bychom zkusit na planetu poslat sondu. Pokud už je tam bezpečno, hodilo by se nám několik posledních adres zadaných z DHD,“ navrhl Lorne.
„Pokud ty stroje nemají vlastní DHD,“ dodala Carterová.
„Zatím tomu nic nenasvědčuje,“ poznamenal doktor Zelenka.
„Že by si ty stroje samy zadávaly adresu?“ podivila se Carterová.
„Proč ne? Jsou to roboti. Sice s jednoduchým programem a umělou inteligencí myčky nádobí, ale pořád roboti. A když můžou roboti vařit kafe a nosit noviny, proč by si nemohly zadat adresu? Stačí jenom mít potřebný aparát na mačkání symbolů. A to oni mají.“ Elena ukázala na vysouvatelná pažím podobná chapadla.
„Dobře. Pracujte dál. Hledejte jakékoli informace. Pošleme na planetu vědecký tým, aby opatřil ty adresy.“
…
Elena postavila na stůl hrnek s kafem a zadívala se na monitor. Něco se jí zdálo divné, jen hned nemohla přijít na to, co.
„Radku, nešahal nikdo na ten počítač?“ zeptala se doktora Zelenky.
„Ne. Proč?“
„Připadá mi, že těch dat tu bylo víc.“
Radek Zelenka se přestal věnovat zkoumání robota a zadíval se na monitor Elenina počítače.
„Jakoby se ta data vymazávala,“ zamručela Elena.
Oba dva se na sebe zadívali.
„Odpoj to ze sítě!“ vyhrkl Radek najednou.
Eleně ihned došlo proč a odpojila počítač, aby nemohl sdílet data s ostatními na základně. Radek procházel všechno, co stáhli z robota. Zpočátku se soubory mazaly pomalu, ale po zásahu začaly mizet takřka před očima, až nakonec nezbylo vůbec nic.
„Kruci,“ zaklel Radek. „Ztratili jsme všechno.“
„Jak je to možné? Celou dobu nic a pak si jdu pro kafe a mezitím se začne všechno mazat?“
„Musela tam být nějaká pojistka. Třeba virus nebo něco.“
„Ale proč se to nezačalo mazat hned po zničení robota? Proč až teď?“
„Těžko říct. Hlavní je, že nemáme naprosto nic.“
„Něco jsem zazálohovala, ale ne všechno. Jen věci, které jsem objevila, ale ještě je nestačila projít.“
„Možná tam by mohl být nějaký klíč.“
„Možná.“
„Ne, vážně. Začala jsi na nich pracovat, než jsi odešla?“
„Jo.“
„Třeba právě jejich otevřením se spustila ta pojistka.“
„Kouknu na to. Raději budu pracovat mimo síť. Ten virus bude patrně i v zálohovaných souborech.“
…
V kanceláři plukovníka Carterové bylo nezvyklé ticho. Major Lorne i plukovník Carterová mlčky čekali na nové poznatky, ale Elena i doktor Zelenka mlčeli. Tvářili se provinile, z čehož se dalo usoudit, že výsledky jejich práce nebudou zrovna povzbudivé. Major Lorne, aby dal oběma vědcům čas zformulovat nějaký závěr zkoumání stroje, se ujal slova jako první. Strávil s vědeckým týmem na planetě čtyři hodiny. Znovu prohlédli okolí, ale uklízečky odvedly dobrou práci. Nikde už nenašli ani nábojnici. Z DHD dostali něco přes třicet adres. Bude třeba je porovnat s databází a informacemi získanými ze stroje. Když major skončil, Elena se podívala na Radka. Pohledem se domlouvali, kdo začne se špatnými zprávami, a které řeknou nejdřív. Nakonec se slova jako první ujala Elena. Radek přijal roli zachránce.
„My moc dobré zprávy nemáme. Data, která jsme získali z robota jsou ztracená.“
„Jak?“ zeptala se Carterová rozhořčeně.
„V programu musela být nějaká pojistka. Nejspíš virus, který data smazal. Dobrá zpráva je, že se nerozšířil do naší sítě, takže nic nehrozí. Bohužel jsme přišli i o data, která jsme stačili zálohovat. Virus v nich číhal taky, takže se smazala. Něco jsme stihli analyzovat, ale většina je nenávratně pryč. Nešlo s tím nic dělat.“
„Tak, to vážně není dobrá zpráva. Co tedy máme?“ Carterová zněla čím dál rozladěněji, a tak se slova ujal doktor Zelenka.
„Utvrdili jsme se v tom, že základní funkcí robota je skutečně jenom zamést stopy, případně zadržet další naše týmy, kdyby na ně robot narazil. Vzhledem k tomu, že je sám téměř bezbranný, tak okamžitě po detekování našeho člověka zkontaktuje ostatní a jednají společně.“
„Víme, jak rozezná naše lidi od ostatních?“ zajímal se Lorne.
„Nevíme jistě, ale našli jsme detektor signálu, který po aktivaci reagoval na signál z našich lokátorů. Vypadalo to, že detektor byl do robota instalován dodatečně, takže si myslíme, že tím ti roboti byli vybaveni až po tom, co byl zajat první tým.“
„Nicméně,“ ujala se slova znovu Elena, „přece jen něco máme. Povedlo se mi dostat do navigačních souborů. Tedy, abych nepoužívala svoje pracovní názvosloví, do těch souborů, které jsme chtěli, protože v nich byly souřadnice. Nejsou to navigační soubory v pravém slova smyslu.“
„A našla jste v nich něco užitečného?“
Elena pohledem naznačila Radkovi, že je na řadě.
„Jen co jsme se do nich dostali, začaly se mazat, ale stihli jsme si všimnout adresy brány. Hledali jsme jí v databázi. P4M-783. Antikové jí popisují jako neobydlenou planetu s hustou rychle rostoucí vegetací.“
„Projděte adresy získané z DHD a zkontrolujte, jestli tahle bude mezi nimi.“
„To už jsme stihli udělat, madam. Je mezi nimi.“
„Pošleme tam sondu,“ rozhodla Carterová.
…
Obrázky vysílané sondou ukázaly, že P4M-783 vypadá přesně tak, jak jí popsali Antikové. Krajina kolem brány vypadala jako deštný prales. Z mohutných vysokých stromů visely liány, tráva rostla do úctyhodné výše, křoviny se zdály téměř neprostupné. Ostatně podnebí by teorii o deštném pralese podporovalo. Teplota byla vysoká, vzduch vlhký. Brána, zdálo se, se nacházela někde uprostřed pralesa, a tak porost neponechával místo pro přílet jumperem.
„Tolik k cestě na planetu.“ Carterová se sice tvářila neutrálně, ale dalo se na ní poznat, že není nadšená vývojem situace.
„Jak dlouho potrvá cesta Daedalem?“ zeptal se Lorne.
„Asi tak čtrnáct hodin,“ odpověděl Radek Zelenka.
„No, co se dá dělat? Poletíme Daedalem. Nemůžeme riskovat jít tam pěšky.“
Carterová přikývla. „Majore, vezměte s sebou ještě jeden tým.“
„Jistě. Doktoři,“ obrátil se Lorne k Eleně a Radkovi. „Máte třicet minut.“
V Radkovi hrklo. Doufal, že na misi nebude muset, ale ze zkušenosti už moc dobře věděl, že námitky mu nebudou k ničemu dobré.
…
Elena sledovala z okna let hyperprostorem. V ruce držela hrnek s kávou a občas usrkla. Loď už se blížila k daným souřadnicím, ještě však zbývala asi hodina cesty. Kapitán vzpomínala na svou první cestu Daedalem. Tři týdny strávené na palubě se zdály jako věčnost. Člověk by řekl, že čtrnáct hodin oproti tomu uplyne jako nic, ale čas se neskutečně vlekl.
„Kapitáne,“ vytrhl ji ze zamyšlení hlas jejího nadřízeného. „Za půl hodiny budeme na souřadnicích.“
„Jistě, půjdu na můstek.“
„Ještě máte čas. Nespěchejte…Před misí je lepší se vyspat, než zabíjet únavu kávou,“ poukázal Lorne na hrnek v Eleniných rukách.
„Spala jsem. Chvíli. Nebojte, nebudu přítěží, pane.“
„Tak jsem to nemyslel. Zvláštní výhled z okna, co,“ Lorne raději změnil téma.
„Velmi zvláštní. Za celé tři týdny cesty na Atlantis jsem si na něj nezvykla.“
„Byl jsem na tom podobně.“
„Já myslela, že jste s expedicí od začátku.“
„Ne. Přišel jsem až po roce. Předtím jsem ale pracoval v SGC, takže to zas takový skok nebyl.“
„Raději si půjdu vzít výstroj a půjdu na můstek,“ řekla po chvíli ticha Elena, postavila hrnek a odešla.
…
Daedalos vystoupil z hyperprostoru. Plukovník Caldwell rozkázal zaujmout místo na orbitě a spustit scan planety, když mu bylo oznámeno, že senzory zachytily na orbitě další loď. Podle všeho to nebyli wraithové, nýbrž někdo jiný. Druhá loď si Daedala musela všimnout také, neboť zakrátko navázala kontakt.
„Mluví velitel Ormus Gret z terijské válečné lodi Obren. Žádám, abyste vysvětlili důvod své přítomnosti zde.“
„Tady je plukovník Steven Caldwell z pozemské lodi Daedalos. Nemáme nepřátelské úmysly, jsme na průzkumné misi.“
Na chvíli zavládlo ticho. Pak se znovu ozval velitel Gret. „Stejně tak my. Musím vás však upozornit, že při náznaku agrese jsme připraveni se bránit.“
„To my také,“ odvětil plukovník Caldwell. Pak se začal věnovat svým podřízeným „Začneme se věnovat tomu, proč jsme tady. Co jsme zjistili o planetě?“
„Nic, co by nám bylo k něčemu dobré, pane,“ odpověděl kapitán sedící za terminálem. „Planeta je pustá. Nezachytávám z ní žádné známky života, ani signál našich lidí.“
„Sonda je stále u brány? Přeneste jí na palubu.“
„Půjdeme na povrch, pane?“ zeptala se Elena Lorna.
„Těžko říct, jestli to k něčemu bude. Ale nejspíš ano, když už jsme tady.“
Náhle z hyperprostoru vystoupila wraithská mateřská loď. Plukovník Caldwell okamžitě rozkázal nabít zbraně a bez varování pálit. Wraithy patrně zaskočilo, že na orbitě jsou dvě lodi, nejspíš čekali jen jednu, a tak chvíli trvalo, než začali palbu opětovat. Jakmile začali střílet, soustředili palbu na pozemskou loď. Po chvilce nabila zbraně i cizí loď. Plukovník Caldwell čekal, na koho začne Obren pálit, pro jistotu však vydal rozkaz při náznaku ohrožení střílet. Obren však nezaútočil na Daedala, nýbrž na wraithy. Ti dlouho útoku dvou lodí nedokázali vzdorovat a mateřská loď byla zničena.
Plukovník Caldwell nechal zavolat Obren, aby poděkoval za jeho pomoc. Velitel Gret se zdál poněkud přátelštější než při prvním rozhovoru. Požádal plukovníka o vstup na pozemskou loď pod záminkou osobního jednání. Plukovník mu povolení udělil, současně však poslal k hangáru, který Terijanům určil, bezpečnostní týmy.
Velitel Gret byl vysoký štíhlý muž s prošedivělými vlasy, naznačujícími pokročilý věk. Spolu s ním přišel ještě jeho zástupce, mladší muž, tak mezi třiceti a čtyřiceti lety, středně vysoký, s širokými rameny, delšími černými vlasy uvázanými do culíku, v celku pohledný. Ormus Gret ho představil jako Erana Teroda, prvního důstojníka.
„O čem jste chtěl jednat, veliteli?“ zeptal se Steven Caldwell poté, co představil majora Lorna , doktora Zelenku a kapitána Jordanovou. Na tu se oba dva hosté dívali dosti nedůvěřivě.
„Říkal jste, plukovníku, že jste na průzkumné misi,“ začal Ormus Gret. „Mohu se zeptat, zda hledáte něco konkrétního?“
Na straně pozemšťanů zavládlo krátké ticho a rozpaky. Přemýšleli, zda mají pravý důvod své cesty prozradit. Nakonec se rozhodli, že ano.
„Pátráme po několika našich lidech, kteří byli uneseni. Stopa nás zavedla sem,“ řekl plukovník Caldwell.
„Pak tedy musíte být ti lidé, co osídlili město Předků,“ řekl překvapeně Eran Terod.
„Ano, to jsme,“ přikývnul plukovník.
„Pak si možná můžeme pomoci,“ nabídnul Ormus Gret. „My tady hledáme také jednoho našeho člověka. Je to nebezpečný zločinec. Zjistili jsme, že se občas vyskytuje na této planetě. Nejspíš je do únosu vašich lidí zapleten.“
„Můžete nám říct něco víc?“ vybídnul velitele major Lorne.
„Veritas Sorel býval jedním z našich předních vědců, míval však vždy problémy s duševní vyrovnaností. Když jsme zjistili, že město Předků má nové obyvatele, mezi naším lidem se rozmohl názor, že Předkové se vrátí a potrestají lidi v galaxii za to, že to dopustili. Sorel byl velkým zastáncem tohoto názoru a snažil se naši vládu přinutit k vojenskému zásahu. Přestože naše technologie je na mnohem vyšší úrovni než technologie kohokoli v galaxii, vyjma wraithů, nemůže se rovnat s technologií Předků ani v nejmenším, a tak naše vláda Sorela ignorovala. Když se pak v galaxii objevila rasa disponující technologií Předků, dokonce vypadající jako Předkové, a v krutých bojích se postavila wraithům, bez ohledu na lidské objeti, mnozí uvěřili, že přišel čas trestu. Tehdy Sorel odhalil své radikální náboženské hnutí, ukradl určité méně významné technologie a utekl z planety neznámo kam, následován svými stoupenci. Od té doby po něm bez úspěchu pátráme,“ vysvětlil Ormus.
„A proč si myslíte, že má spojitost se zmizením našich lidí?“ zajímala se Elena.
„Jeho náboženství hlásá, že usurpátoři města Předků musí být odstraněni. Musí být předáni Předkům, aby je potrestali za jejich drzost. Pak se Předkové uklidní a dají galaxii milost.“
„Což znamená, že naše lidi chce předat, nebo už předal Replikátorům,“ zděsil se Lorne.
„Promiňte, říkal jste Replikátoři? Co je to?“ zajímal se Eran Terod.
„Tak říkáme té rase, co vypadá jako Předci,“ vysvětlil Radek Zelenka. „Jsou to vlastně stroje. Nezdařený antický experiment.“
„Něco podobného jsme si vždy mysleli,“ přitakal Eran.
„Nezlobte se, ale uniká mi, proč vlastně toho vašeho Sorela hledáte. Může vám přece být jedno, co kde provádí,“ podotknul plukovník Caldwell.
„To by bezpochyby mohlo. Jenže jde o jinou věc. Jistě vás zajímá, jak jsme se dokázali tolik rozvinout, aniž by nás zničili wraithové. Jde o to, že naše planeta je velmi těžko přístupná. Wraithové na ní kdysi sklízeli, ale vždy je to stálo nějaké ztráty, a tak to časem přestali dělat. Tedy hned po tom, co provedli rozsáhlou sklizeň a prázdná sídla, která na naší planetě zbyla, zničili. Tehdy si mysleli, že život na Teriji úplně vyhubili. Naštěstí se několik stovek lidí stačilo ukrýt, aniž by je objevili. Od té doby se v klidu rozvíjíme beze strachu. Není nás sice mnoho, ale naše technologie se dostala na velmi vysokou úroveň. Klíčem k tomu, abychom se mohli v klidu rozvíjet, je neupozorňovat na sebe. Proto se v galaxii příliš neukazujeme, ale Sorel je riziko, které nemůžeme ignorovat. Pokud by byl zajat a prozradil nás, znamenalo by to katastrofu. Proto ho musíme najít dříve, než ohrozí naši bezpečnost. Navíc při útěku z planety a při krádeži technologií způsobil smrt mnoha lidí, kteří se mu v obojím snažili zabránit,“ vysvětlil Ormus Gret.
„Podle toho, co říkáte, se dá usoudit, že když najdeme toho vašeho zločince, tak najdeme i naše lidi. Možná bychom si skutečně mohli pomoci,“ přemýšlel nahlas plukovník Caldwell.
„Máte nějakou představu o naší případné spolupráci?“ doplnil ho major Lorne.
„Naši zvědové, které máme na mnoha planetách v galaxii, nám oznámili, že viděli naše roboty, jak procházejí Kruhem Předků na tuto planetu. Přiletěli jsme to zkontrolovat,“ začal Ormus.
„A co jste zjistili?“ zajímala se Elena.
„Nejsme tu dlouho. Přiletěli jste chvíli po nás. Jakmile jsme se sem dostali, pokusili jsme se zachytit signál z robotů, ale marně.“
„Podle našich přístrojů na planetě nikdo není. Nejspíš odtud pokračovali dál. Bude velmi složité je najít,“ zamyslela se Elena.
„Nebo je tu místo, kam se vaše senzory nedostanou. Na Teriji budujeme řadu krytů, jež nelze detekovat. Přístroje, které tyto kryty zabezpečují, patří mezi technologie, které Sorel ukradl. Umí s nimi velmi dobře zacházet. Ostatně podílel se na jejich výrobě,“ podotkl Eran Terod.
„Pak se ale může skrývat kdekoli na povrchu planety,“ namítla Elena.
„Nebo pod povrchem,“ napadlo doktora Zelenku. „Což je za dané situace pravděpodobnější.“
„Stejně to bude obtížné hledání,“ trvala Elena na svém.
„To nemusí být nutně pravda. Můžeme využít asgardské senzory pro geologický průzkum. Podzemní komplex může být stíněný, to nám znemožní najít, co je v něm, ale neznemožní nám to najít ho,“ navrhl Radek.
„Těch komplexů může být víc. Jak poznáme, který je ten pravý?“
„Alespoň je to začátek, kapitáne. Udělejte to!“ rozhodl plukovník Caldwell.
„Chvíli to potrvá. Planeta je velká.“ Radek Zelenka se odešel věnovat průzkumu.
