„Přemýšlel jsem. Pořád nemůžu najít ten… ten počátek mého problému. Prostě to cítím. Ale snad… možná by… Víte, jak to bylo dřív. Před… no… víte…“
„Před VR?“ Psycholožka se podívala na muže v érkřesle a posunula si brýle na nose.
„Jo, jo, jak to bylo možný. Já… vůbec si to nedokážu představit. To… jak mohli vůbec žít?“ Svěřenec měl v očích podivnou směsici zmatení a strachu. Představa období modernity jej vždycky rozechvěla, zakazoval si myslet na ni a přece jakoby ji neustále viděl před očima. Jako sen ve dne.
„Bylo to hodně podobné jako život v Realitě. Jen,“ hledala vhodné slovo, „permanentní.“
„Právě. To přece muselo být hrozné. Pořád jen pracovat. Neustále. Bez přestávky. To muselo být únavné. Jak oni to mohli vydržet a nezbláznit se?“ Modré oči hledaly oporu za obroučkami multibrýlí.
„Vaše představa je mylná. V modernitě lidé žili jinak. Byli na to zvyklí.“
„Život bez VR to… to je přece úplně nepředstavitelné.“
„Hmm,“ povzdechla si doktorka. „víte co? Pustím vám jedno holodeo. Je to rekonstrukce života v roce 2010 podle historiků. Je to moc pěkné.“
Mezi opěrkami érkřesla se objevil lehce namodralý obrys promítací krychle holodea. Pacient se trochu odtáhl a nadzvednul, aby dobře viděl. Křeslo přesunulo vzduch podle jeho nové pozice.
Holodeo zobrazovalo zrychlený záznam jednoho dne muže jménem Teodor Richman (tak to alespoň stálo v běžícím titulku). Teodor měl na sobě černé šaty a pod krkem pruh červené látky (pacient se otřásl při představě té módy). Vyšel z domu a vlezl do černého stroje (zjevně velmi mechanického) s koly (!). Teodor vylezl až u jiné budovy, vešel dovnitř, holojekce přiblížila interiér se stoly (pacient si všiml, že jsou ze dřeva – takové plýtvání). Muž si sedl do křesla za stůl. Záznam se ještě více zrychlil, protože Teodor nedělal nic důležitého. V titulku se zběsile proměňovaly cifry na hodinách (deset hodin!). Pak muž odešel z místa se stoly a zase vlezl do toho stroje. V domě, kam přijel, se přivítal se ženou a dětmi. Poté odešel do jiného pokoje, sedl ti před přístroj promítající obrazy (asi předchůdce holojektoru). Žena mu donesla jídlo a posadila se k němu. Znovu převíjení hodin (tentokrát jen tři). Teodor se zvedl a odešel spolu se svou ženou do ložnice, kde si lehl do postele. Světlo zhaslo. Holojekce skončila.
Pacient s mírně otevřenými ústy zíral do místa, kde před chvílí zmizela namodralá krychle. Jeho bledost tedy nemohla být způsobena září z holodea.
„To… to je pravda?“ koktal poděšeně.
Psycholožka přikývla.
„Deset hodin, deset hodin,“ přemítal tiše. „Vždyť to je celá věčnost! A vlastně kvůli ničemu! Vždyť jen došel domů a… a nic. To je neuvěřitelné.“
„Jaký z toho máte pocit?“
„No… asi. Tohle bylo hrozné. Já myslím, že se klidně vrátím do Reality. Už to pro mě nebude problém. Tři hodiny jsou v pořádku.
Takže se teď půjdu ještě proletět nad moře, a pak půjdu do Reality jako normálně. Díky, doktorko.“
Usmála se a podala mu ruku. Muž vyšel z ordinace. Ještě chvíli sledovala jeho cestu v rohu multibrýlí, kam si nechala promítat obrazy z chodby.
Pohodlně se natáhla do érkřesla. Kolik tu měla takových pacientů… Desítky. Odmítali se vrátit do Reality a odpracovat tři hodiny zcela reálné práce. Bylo to sice nepříjemné, ale pro společnost nezbytné. A taky se pak zase mohli vrátit do Virtuální reality a dělat všechno, co se jim zlíbí. Létat. Závodit na rychlolodích. Plavat v hlubinách oceánů nebo poznávat vesmír. Život, totiž VR, přináší nekonečné možnosti.
Vyhledala v záznamech holodeo. Stejně je práce ve VR ta nejlepší, pomyslela si.
Před ní se objevila namodralá krychle holojekce. „Sexuální praktiky v době modernity,“ hlásal titulek.
