Nad lesem zuřila bouře…stejně tak i v jindy tichém lese.Nespadla ale ani kapka vody.Oba mladí upíři zde narazili na skupinu podivných malých mužíků,kteří je napadli holemi a meči.Akira se oháněla a v piruetách a skocích měla co dělat aby ji nezasáhli.Gabriel takové štěstí neměl,tohle byl pro něj tvrdý výcvik.Nebyl zvyklý na rány a už vůbec ne mečem.Dvakrát ucítil dotek ostří mezi lopatkami,ale vždy stihl včas uskočit a ohnat se po útočníkovi.Jeden z mužíků s holou lebkou a rybíma očima skočil po Akiře,ale ona se včas skrčila a tak jen proletěl nad její hlavou a narazil na tvrdou zem.Akira po něm sekla a lehký meč snadno projel koženou vestou a masem pod ní.Ozvalo se jen tiché zachrčení a pak už se mužík ani nepohnul.Nebyli nijak zvlášť chráněni,kožené vesty a kalhoty,boty s kožešinou a kolem zápěstí kožené náramky.Dýka by šla jen těžce,ale meč hladce pronikal skrz takovou „zbroj“.Mužíci se začali stahovat ve chvíli kdy jich zbývala už jen necelá polovina.Oba upíři neměli chuť je pronásledovat a tak se jen stáhli hlouběji do lesa a našli si malou jeskyni ve které se rozhodli přespat.Gabriel nemluvil,jen přitakával když se s ním Akira snažila mluvit.Oba byli vyčerpaní,a tak upírce chvíli trvalo,než si uvědomila,jak hluboký šok prožil její mladší přítel.Když se oba schoulili k ohni,vstoupila do jeho mysli a zkusila ho uklidnit,ale marně.Přesunula se kolem ohně k němu a stočila se u něj tak aby mu mohla dát alespoň svoje teplo.Stulili se k sobě a během chvilky oba usnuli,ale ráno připravilo pro Gabriela překvapení.K ránu,když vyšlo slunce,ho probudil neznámý a cizí zvuk.Akira spala pár centimetrů od něj,ale zdálo se,že i ona v polospánku poslouchá.Zvuk mu zněl jako vzdálené bubnování a zároveň se míchal s jakýmsi zpěvem.Melodie neměla stálý rytmus,ale byla podmanivá a kouzelná.Akira se probudila chvíli po něm a tak nyní seděla u vyhaslého ohniště a poslouchala se zalíbením zvuky,které jejího přítele tolik zaujaly a usmívala se.Gabriel se vrátil k ní a sedl si na kamenný výstupek ve skále „ty víš co to je?“ zeptal se beze strachu,spíš zvědavě. „Ano,to je moje rodina,nebo v tvém světě by se řeklo můj Kmen.Už jsme blízko cíle.“ Odpověděla a vstala ze země.Začala balit své věci a Gabriel ji následoval.Moc toho neměli,ale k přežití jim to zatím stačilo.Akira věděla,že brzy budou mít všeho dostatek.Jídla,tepla i společnost jejího kmene.Když nasedli na koně Gabriel nevydržel a promluvil „Proč mi nic neřekneš?Pořád mlčíš a promluvíš až když se tě přímo zeptám.“ V tónu jeho hlasu bylo znát,že se zlobí,ale snažil se zůstat klidný.Akira byla vážná,věděla,že k mladému upírovi není zcela upřímná a taky věděla,že by mu měla pár věcí vysvětlit. „Odpusť,nerada říkám příliš mnoho,pokud to není nutné,ale uznávám,že jsem ti neřekla vlastně nic.Provázíš mně a já jsem tomu ráda,tak se tedy ptej,co bys chtěl vědět?“Gabriel sklopil pohled do hřívy svého koně. „kdo jsem?Vím,že jsem…býval člověkem.Kým jsem teď?Co nás čeká tam,kde jak říkáš je tvůj kmen?“.Mluvil klidně a tiše,trápil se pro to,kým se stal.Zatím ještě necítil trýznivou bolest hladu,zatím nebyl dokonalým upírem,to by nejdříve musel ochutnat krev,Akira to dobře věděla.Složité otázky,ale ještě složitější na ně upřímně odpovědět.“Jsi upír,tedy budeš,Nemusíš se bát,všichni upíři nejsou takoví jako v lidských pohádkách.Podrobnosti ti povím až dorazíme do vesnice.A kam směřujeme?Je to rod bytostí,které mně vychovaly,nejsou to upíři,vzali mně k sobě,když mi bylo v lidských měřítkách asi 15 let a našli mně v lese.“odpověděla klidně a v očích se jí objevilo zvláštní kouzlo,které Gabriel nikdy předtím neviděl.Zbytek cesty mlčeli.
Když dojeli k vesnici ozvalo se vřeštění,jak dívka na stráži před valem volala,že někdo dorazil a při tom zvuku přeběhl Gabrielovi mráz po zádech.Akira opětovala voláním „Aiya,nan Akíre….Akíre de Leanah.“Z valem obehnané osady se ozvalo volání „Aiya“ snad ze stovek hrdel.Maličký asi osmiletý chlapec vyběhl z vesnice a utíkal k nim.Akira seskočila z koně a poklekla,chlapec jí skočil do náruče a ruce jí omotal kolem krku.Gabriel pomalu sesedl,zaujat tou vroucí a u Akiry tak nezvyklou scénou.Rozesmátá a veselá se s maličkým vítala a oba měli v očích slzy.Pak se obrátila s dítětem v náručí ke Gabrielovi a řekla chlapci něco v neznámém jazyce.Gabriel pochopil,že svého přítele představila,neboť chlapec na to odpověděl „Aiya nildolienya“.Akira se na něj usmála „Můj syn“.Gabriel zůstal stát jako přikovaný.Ani ho nenapadlo,že tahle bytost,která ho vytáhla z jeho světa a přivedla ho do světa,který je o hodně nebezpečnější a pro něj neznámý,že ona,která nemá slitování s nepřáteli a zdá se být z ledu,že má syna.Chlapec jí nebyl příliš podobný,nejspíše byl po otci,ale i tak měl krásné hluboké oči barvy jantaru a vlasy stejně tmavé a hebké jako jeho matka.Usmíval se nevinným dětským úsměvem,ale zároveň mu v očích zářilo vědění věků.Zvláštní dítě…
