Jako první si toho všimly babky ve vlaku, když se vracely domů do Nedojedů. Žádná z nich totiž toho člověka neznala. Přitom tou lokálkou jezdí jen lidé z vesnic kolem trati, a za ta léta už se všichni navzájem dokonale znají. Navíc se ten člověk s nikým nebavil. Babky byly celé žhavé dozvědět se, kdo to je, odkud je, kam jede, co tam chce, ale přece ho nemohly oslovit jen kvůli tomu! To by pak vypadaly jako nějaké zvědavé klepny! A ten člověk sám od sebe nezačal rozhovor s nikým. Prostě podezřelý morous.
Ještě podezřelejší bylo, když vystoupil v Nedojedech. Rozhlížel se kolem sebe, jako kdyby tady byl poprvé. Asi to také byla pravda. Rozhodně v Nedojedech ještě nikdy nebyl, to by si ho určitě někdo pamatoval. Cizí člověk je v Nedojedech taková zvláštnost, že na to nikdo nezapomene ještě desítky let.
"Viděls ho?" všimli si ho i chlapi před hospodou. "Kdo to je?"
"To nevím! Co tady chce?" kroutili hlavami, když ten člověk procházel vesnicí a rozhlížel se, jakoby někoho hledal. Byl mladý a vypadal zdatně, což mu v očích přihlížejících ještě přitěžovalo. Takoví silní a zdatní mladíci bývají nejnebezpečnější.
"Kdyby za někým šel, tak bysme ho museli znát!" mudrovali chlapi. "Všechny příbuzné našich lidí přece známe!"
"Vyptával se na cestu k Oběšenému!" přiběhl kluk se zprávou, když se ten mladík zastavil u babky sedící na zápraží a chvilku s ní pohovořil. Její vnuk okamžitě běžel oznámit tuhle zprávu tátovi do hospody. Nemohl si přece nechat ujít takovou příležitost navštívit hospodu, aniž by za to dostal od rodičů vynadáno! "Hledá prý nějakou Malou Skalku u Oběšenýho!"
"U Oběšenýho? Co tam může chtít?" divili se chlapi. "Rozhodně to tam nezná, když se musel ptát na cestu! Proč tam jde, když to tam nezná?"
"To je nějaký divný!" shodli se nakonec. "Co tam bude dělat?"
"Měl by se na něj někdo trochu podívat!" shodli se nakonec všichni. "To není jen tak samo sebou, když se takový cizí cucák chce courat kolem Malé skály! Za tím něco vězí!"
"Nepůjdeme tam za ním, Arnošte?" odhodlal se jeden z nich. "Co říkáš?"
"To bysme asi měli." přikývl Arnošt. "Jdeš se mnou, Zdendo?"
"Jasně!" přikývl Zdenda. "Kdo jde s námi ještě?" rozhlédl se po ostatních, když se zvedal.
Ukázalo se ale, že ten cizí mladík nestojí ostatním za to, aby kvůli němu opustili svoje pivo. Nikdo další se už nezvedl. Arnošt se Zdendou zůstali sami.
"Přijďte nám pak říct, co jste tam vypátrali!" vyprovodili je ostatní od svých půllitrů.
Na Arnoštovi se Zdendou bylo vidět, že takhle si výsledek svého návrhu nepředstavovali. Teď už ale nemohli couvnout. Vydali se tedy za tím cizím cucákem sami.
Ve vesnici bylo sledování neznámého mladíka jednoduché. Nebyl problém skrývat se za rohy domů a za ploty zahrad, takže mladík neměl ani tušení, že je sledován. Jakmile ale vyšel za vesnicí do polí, bylo to horší. Na rovné přehledné polní cestě nebylo kam se ukrýt. Arnošt se Zdendou v první chvíli nevěděli, co mají dělat, aby se neprozradili, ale pak jim nezbylo než odhodlaně vykročit do volného prostoru. Udržovali aspoň od mladíka několikasetmetrový odstup a tvářili se, jakože k němu nepatří. Naštěstí se mladík neohlížel. Ale i kdyby: Proč by dva chlapi z vesnice nemohli jít náhodou stejným směrem po stejné cestě jako on?
N obzoru ve vzdálenosti snad dvou kilometrů se tyčil kopec zvaný U oběšeného. Byl od úpatí až po vrchol hustě zalesněný, takže se nedalo poznat, co skrývá. Arnošt se Zdendou sledovali mladíka, jak došel na úpatí a zmizel v podrostu. Nadešla asi nejobtížnější fáze sledování: Oni mladíka neviděli, zatímco on mohl z houští oba vidět jako na dlani, sám nepozorován. Arnošt se Zdendou neměli samozřejmě ani tušení, zda je mladík pozoruje, ale uvědomovali si nevýhodnost své situace. Rádi by měli tuhle nepříjemnou etapu za sebou co nejrychleji, ale neodvažovali se zrychlit chůzi, aby nevypadali podezřele a ptáčka si zbytečně nevyplašili.
Konečně byli na kraji lesa. Po mladíkovi tam samozřejmě nebylo ani stopy. Za tu dobu, než k lesu došli, mladík uvnitř stačil zmizet kdovíkam. Tak jednoduše se ale Arnošt se Zdendou vzdát nechtěli. To by se jim chlapi v hospodě pěkně vysmáli.
"Hele, vem to tady doprava kolem dokola, a já to projdu okolo doleva." navrhl Zdenda. "V nejhorším se na opačné straně kopce sejdeme, a tam se pak domluvíme, co dál."
Vzhledem k tomu, že Arnošta nic lepšího nenapadalo, přikývl, a tak se rozešli každý svým směrem. Arnošt pomalu a opatrně procházel lesem a ostražitě se rozhlížel na všechny strany, jestli někde neuvidí hledaného mladíka. Terén tu nebyl moc přehledný. Někde byl les temnější, jinde zarostlý keři, na svazích kopce byly na některých místech skály, jinde zase byly na zemi balvany a kamení spadané se skal. Ale i tam, kde byl svah kopce povlovnější a les volnější, měl Arnošt strach, aby neztratil orientaci. Snažil se nevzdalovat se příliš od okraje lesa, mít ho stále v dohledu.
Toho mladíka spatřil naprosto nečekaně. Mladík byl přikrčený k zemi zády k Arnoštovi a najednou se vztyčil. V tom okamžiku si ho Arnošt všiml. Naštěstí byl od něj ještě v bezpečné vzdálenosti, aby se neprozradil. Přesto mu v těle zatrnulo při představě, že klidně mohl tomu mladíkovi šlápnout na záda a ani by si toho nevšiml. Copak mne mohlo napadnout, že ten cucák tady bude dřepět na bobku? hudroval v duchu. Naštěstí se pohnul včas!
Mladík se zkoumavě rozhlížel kolem sebe, naštěstí nikoliv směrem, jímž se za stromem skrýval Arnošt. Poodešel pár desítek kroků stranou a začal polní lopatkou, kterou držel v ruce, rýpat do země. Nabral do ruky hrst vyrýpané hlíny a nespokojeně si ji prohlížel. Pak ji odhodil, poodešel zase o kus dál a znova lopatkou vyrýpal hromádku hlíny a hrst si jí pozorně prohlížel. Bylo vidět, že něco hledá, jen Arnošt nedovedl poznat, co. Chování mladíka mu připadalo velice podivné a ještě víc podezřelé. Zatím ale nedával o sobě znát. V úkrytu za stromem čekal, co bude dál.
Mladík postupoval lesem přibližně stejným směrem, jakým šel předtím Arnošt. Jen postupoval klikatěji a po každých pár desítkách kroků rýpal do země a zkoumal hlínu. Arnošt se opatrnými přískoky od stromu ke stromu plížil za ním, ale z mladíkova chování pořád nebyl moudrý. Přiblížit se ale více, aby lépe viděl, co tam ten mladík dělá, to si Arnošt netroufal. Nechtěl dostat od Zdendy vynadáno, že toho cucáka vyplašil. S velkou úlevou proto zaznamenal, že v dálce v lese za mladíkem zahlédl nějaký pohyb. I na tu dálku poznal Zdendu, ale jen proto, že věděl, že to nikdo jiný být nemůže, a že právě tam se musí objevit, až obejde kopec kolem dokola.
Zdenda ovšem také mladíka zahlédl a kryl se tak dobře, že ani Arnošt si po chvilce nebyl jistý, jestli vůbec měco zahlédl. Mladík ovšem při své práci pomalu postupoval dál a blížil se tím ke Zdendovi víc a víc. Bylo jen otázkou času, kdy na Zdendu narazí. Zdenda to časem pochopil sám a tak nakonec vyšel ze svého úkrytu sám.
"Zdravím tě, hraboši!" oslovil mladíka familiárně. "Co to tady hrabeš?"
"Zkoumám hlínu." odpověděl mladík stručně. Sdílností asi nevynikal.
"Tak hlínu zkoumáš?" podivil se Zdenda s úšklebkem. "A proč jako?"
"Hledám skládku." neochotně objasnil mladík. "Někde tady by měla být."
"Tak skládku? To jako myslíš starou skládku z dob Civilizace?"
"Ano. Něco takového." Bylo vidět, že mladíkovi je vyloženě nepříjemné mluvit o svých záměrech s cizími lidmi.
"Ale skládky z dob Civilizace jsou přece všude! Ty se nemusí hledat!" namítl Zdenda.
"Já vím." přikývl mladík. "Jenže mne ty obyčejné skládky nezajímají."
"Tak nezajímají? Takže ty hledáš ty neobyčejné, ze kterých se dá něco vytěžit? Takže ty jsi vlastně skládkokop?" pokyvoval hlavou Zdenda. "A čípak ty jsi? Že jsem tě tady ještě nikdy neviděl?"
"Já jsem Svoboda. Hynek Svoboda, jestli vám to stačí."
"Tak Hynek Svoboda!" přikývl Zdenda. "Já jsem hned věděl, že nejsi od nás! Odkudpak jsi?"
"Z Ústí." odpověděl mladík na půl úst. Bylo zjevné, že by nejraději tenhle rozhovor co nejrychleji ukončil. K tomu se ale Zdenda nijak neměl.
"Tak z Ústí!" pokývl spokojeně. "Takže Úsťák? To mne mohlo napadnout! Ústí je přece vyhlášené skládkokopecké město! A pročpak si nehledáš skládky tam u vás, Úsťáku? Tam přece máte takových skládek spoustu!"
"Bejvávalo. Ty už jsou dávno vytěžené." objasnil neochotně mladík. "Tam už se nenajde nic."
"Takže hledáš u nás." přikývl Zdenda. "A vůbec ti nevadí, že tady to patří nám!"
"To možná patří." připustil mladík. "Jenže k čemu vám to je, když nevíte, kde tady jaká skládka je? Nemyslíte, že suroviny ze skládky patří tomu, kdo je najde? Stejně jako borůvky nebo houby?"
"To si tedy nemyslíme!" prohlásil rozhodně Zdenda. "Takže ty jsi tady chtěl těžit suroviny, které patří nám! A ty si myslíš, že ti to dovolíme!"
"Kdybyste mne tady nepotkal, tak byste ani nevěděl, že tady vůbec nějaká skládka je!" namítl mladík. Vypadal už dost rozzlobeně, stejně jako Zdenda.
"Jenže naštěstí jsem tě potkal!" konstatoval Zdenda. "A nemávej mi tou lopatkou před očima! Komáry si dovedu od hlavy odhánět sám! Připaž, když s tebou mluvím, Úsťáku!"
Arnošt pochopil, že začíná jít do tuhého a rychle opustil svůj úkryt a připojil se ke Zdendovi.
"To je dost, že ses tady konečně objevil!" komentoval jeho příchod Zdenda. "Kde ses tak dlouho coural?"
"Tady!" ohrazoval se Arnošt. "Nechtěl jsem ho vyplašit!" kývl hlavou směrem k mladíkovi.
"Tak to ano." přijal omluvu Zdenda. "A ty polož tu lopatku, ať si s ní neublížíš!" obrátil se zase na mladíka.
Mladík zaregistroval změnu poměru sil a poněkud zkrotl. Nervózně se ohlížel po Arnoštovi, který se mu postavil za záda. Raději poslechl a lopatku odložil na zem.
"Já nechápu, co to má znamenat!" ohrazoval se jen.
"To znamená, že se nám nelíbíš, Úsťáku!" oznámil mu Zdenda. "Nelíbí se nám, co tady děláš! Nelíbí se nám, že tady vůbec jseš!"
"Ale tady přece může být každý!" namítl mladík. "Jen tak chodit po lese může každý!"
"Každý ano, ale ty ne!" uzemnil ho Zdenda. "Kromě toho ty tady nechodíš jen tak, ty tady ryješ jako divoký prase! - A nemávej mi těma rukama před obličejem! Já nepotřebuju, aby mne někdo ovíval! Mně není horko! Připaž, když s tebou mluvím!" zopakoval.
"Já jen zdůrazňuju, co říkám!" bránil se mladík. "Já vždycky při řeči tak gestikuluju!" vysvětloval mladík.
"Tak gestikuluješ? To znám. Takovou gestikulací to začíná a pleskáním facek to končí." usmál se Zdenda. "Děkuju, nemám zájem. Radši se obejdu bez té tvé gestikulace."
"No dobře, tak já už to nebudu dělat." slíbil mladík a svěsil ruce podle těla.
"To jsem rád!" ironicky se usmál Zdenda. "Ale to nestačí. Dej si ruce za záda!"
"Proč?" podivil se mladík.
"Protože jsem ti to řekl!" objasnil mu Zdenda. "A ty budeš poslouchat, když ti něco řeknu!"
"Ale já přece..."
"Neslyšel jsi, co jsem ti řekl?!" zesílil hlas Zdenda.
"No tak dobře..." pronesl smířlivě mladík a schoval ruce za zády.
"No vidíš, že to jde po dobrém!" pochválil ho Zdenda výsměšně. "Tady jseš v našem lese, tak se musíš chovat podle toho a ne tady vyvádět kdejaká alotria!"
"Ale já tady chci jen vyrýt trochu hlíny!" namítl mladík.
"Mně nezajímá, co ty chceš nebo nechceš!" ujistil ho Zdenda. "A rýt tady už také nebudeš!"
"Ale takové rytí přece není zakázané!" namítal mladík.
"Tak o tom se s tebou nebudu bavit!" prohlásil Zdenda. "O tom rozhoduju já, co tady je a co není zakázané!"
"Ale to je nezákonné!"
"Tak takový cucák jako ty mne nebude poučovat!" rozhořčil se Zdenda. "A co to zase děláš s těma pazourama?!"
"Promiňte, já zapomněl..." omlouval se rychle mladík a hbitě zase dal ruce za záda.
"Tak zapomněl!" zopakoval Zdenda. "Nemáš ty pazoury nějak moc živé?"
"Trochu..." zahanbeně přikývl mladík.
"Kdybysme ti je svázali, tak byses už pak s nikým nedomluvil, že?" výsměšně pokračoval Zdenda.
"Asi..."
"To už byses pak nemohl tak vytahovat, jak jseš chytrej, že?"
"Ale já se přece nevytahuju..."
"Tak si dávej pozor na to, co říkáš, když se mnou mluvíš!" ztvrdl zase Zdenda.
"Ale já přece neříkám nic špatného..." namítl mladík.
"Už zase?" rozhořčil se Zdenda, protože mladík stále nenechával ruce v klidu.
"Jé - Aha!" zarazil se mladík a rychle vrátil ruce zpět za záda. Zdendovi to ale už nestačilo.
"Udělej mu něco s těma pazourama!" kývl na Arnošta. Arnošt přikývl, zručně zezadu chytil mladíka za ruce a přidržel mu je u těla. Mladík se sice trochu zaškubal, ale pak si uvědomil své postavení a bez odporu nechal své paže v Arnoštových rukou.
"Co to děláte?" zkusil jen zaprotestovat.
"To abys nezapomínal, že nemáš těma rukama mávat jako větrná elektrárna!" vysvetlil mu Arnošt.
"No vidíš, jak je to jednoduché!" usmál se Zdenda na mladíka.
"Ale kvůli tomu mi přece nemusíte držet ruce!" namítl mladík.
"To máš pravdu." ochotně souhlasil Arnošt. "Fakt nevidím jediný důvod, proč bych ti ty pazoury měl pořád držet za zády!"
"Tak mi je... Ale - " najednou se zarazil mladík a ohlédl se překvapeně po Arnoštovi. "Co mi to tam s těma rukama děláte?"
"Svazuju ti je dohromady." oznámil mu Arnošt klidně. "Abych ti je nemusel pořád držet, jak sis přál!"
"Ale to přece - nemůžete!" zaprotestoval mladík a kroutil se jako žížala, aby se podíval, jak má ruce za zády svázané. "To přece nejde!"
"Jak vidíš, můžu!" ujistil ho Arnošt. "A jde to docela dobře. Máš pěkně tvarované ruce, takové se svazují jedna radost!" dodal posměšně.
"Ale co já teď..." zmateně blekotal mladík.
"Nic!" pokrčil rameny Zdenda. "Gestikulovat nemusíš, když mluvíš se mnou, a na nic jiného ruce nepotřebuješ." rozhodl.
Mladík už nenamítal nic, jen cloumal pažemi za zády a snažil se vytrhnout ruce z pout.
"Nemusíš se tak namáhat!" poklepal mu na rameno Arnošt. "Já vím, že jsem ti to svázal dobře! Nemusíš mne o tom tak zuřivě přesvědčovat!"
"Radši mi řekni, jak jsi na to přišel, že by tady někde měla být nějaká neobvyklá skládka!" poručil mladíkovi Zdenda.
"Našel jsem to - v archivu!" přerývaně odpovídal mladík, zadýchaný ze svého marného zápasu s pouty.
"Z jakého archivu?" nestačila jeho odpověď Zdendovi. "A stůj klidně, když s tebou mluvím!"
"Z továrního archivu! - Probíral jsem starý - tovární archiv ještě - z dob Civilizace!"
"Tak starý tovární archiv!" pokývl spokojeně Zdenda. "A tam bylo napsáno, že tady někde měla být skládka?" zeptal se. "A nefuň jako prase, když se mnou mluvíš!"
"Nejenom napsáno. - Byl tam i plánek - nakreslený." snažil se mladík poslušně uklidnit svůj zdivočelý dech.
"Tak plánek! A ty sis ho zapamatoval?"
"Nezapamatoval. Já jsem si ho obkreslil."
"No vidíš, že umíš mluvit normálně!" pochválil ho Zdenda a spokojeně ho popleskal po tváři. Mladík v první chvíli ucukl, ale pak si uvědomil, že se svázanýma rukama nemá cenu klást odpor, a tak posměšné popleskání hrdinně snesl. Bylo ale na něm vidět, že mít volné ruce, něco takového by nikomu nedovolil.
"Takže ty máš s sebou plánek?" ujišťoval se Zdenda.
"Hmmm - mám." neochotně přiznal mladík a zase zaškubal za zády spoutanýma rukama.
"Nemusíš se namáhat!" usmál se Zdenda. "My už si ho najdeme sami!" oznámil mu a hrábnul mu rukou do náprsní kapsy.
"Jasně!" ochotně přikyvoval Arnošt. "Beztak mne vždycky zajímalo, co všechno ti dnešní cucáci můžou nosit po kapsách!" a hrábl mladíkovi do druhé kapsy.
Mladík sice ucukl, ale Arnošt ho druhou rukou chytil za vlasy, přidržel si ho na místě a dál mu klidně prohrabával kapsy. Mladík zatínal zuby a pěsti a hleděl do korun stromů, k čemuž ho nutil i Arnošt tím, že mu za vlasy zvrátil hlavu dozadu. Mladík tak už ani nemohl vidět, co mu Arnošt se Zdendou dělají, jen cítil jejich nenechavé ruce na těle, ale teď už mlčel a držel. Arnošt se Zdendou mu postupně vyprázdnili všechny kapsy, vysypali a prohrabali batoh a nakonec plánek našli.
"Co to je?" podivil se Zdenda, když plánek uviděl. "Ty se v tom vyznáš?" zeptal se mladíka, když předtím chvíli bezradně civěl do plánku.
Mladík neodověděl.
"Na něco se tě ptal!" připomněl mu Arnošt a zase ho vzal za vlasy a zvrátil mu hlavu na záda.
"Hmmm - když jsem ho překresloval, tak jsem si myslel, že se v něm vyznám." raději rychle odpovídal mladík. "Ale - tady - " zaváhal mladík. "Když jsem přišel sem, tak - tady už si tím tak jistý nejsem." přiznal.
"Já se v tom nějak vůbec nemůžu zorientovat." přiznal se i Arnošt, který koukal Zdendovi přes rameno. "Kde jsme třeba my teď právě?"
"Přece tady!" řekl rychle mladík a zaškubal spoutanýma rukama za zády. "Když mi rozvážete ruce, tak vám to ukážu!" nabízel ochotně.
"To není potřeba." odmítl ho Zdenda. "Mně zajímá jenom ta skládka. Nějak nevím, jak ji podle toho plánku najít."
"Já taky ne." přiznal mladík. "Podle toho plánku tady nějakých sto metrů vpravo od cesty měla být ta skládka. Ale nenašel jsem tady nic! A když jsem to zkoušel ještě i v okolí, protože za tu dobu se mohlo ledacos změnit, tak - tak jste mne pak vyrušili, a - teď..." nedořekl.
"No určitě je tady všechno jinak." ochotně souhlasil Zdenda, aniž by nějak komentoval to, co mladík nedořekl. "Můj praděda říkával, že tahle cesta původně vedla úplně jinudy. Ale kde přesně, to už věděl jenom on."
"Nedalo by se to třeba zjistit ze starých pozemkových map?" navrhl mladík.
"Staré pozemkové mapy?" zasmál se Zdenda. "Kde těm je konec? Víš, kolik tady proběhlo reorganizací územní správy jen za mého života? Víš, ke kolika různým městům jsme už za tu dobu patřili? A co všechno se ve všech těch městech od té doby odehrálo?"
"Hmmm - tak to potom nevím." zklamaně sklonil hlavu mladík. "Ale mělo to být někde u Malé Skály!" zazářil najednou novým nápadem. "Čemu se tady říká Malá Skála? Ta přece je v tom plánku taky nakreslená!"
"Ano, vidím tady nějakou Malou Skalku." souhlasil Zdenda a koukal do plánku. "Znám Malou Skalku, ale ta vypadá úplně jinak než tady! A taky je úplně jinde než tady!"
"Co kdyby jsme se tam teda zašli podívat?" navrhl Arnošt. "Třeba se tam pak tady ten mladej nějak zorientuje!"
"To by šlo." souhlasil Zdenda. "Tak jdeme!" pokývl hlavou na mladíka. "Běž napřed, ať tě máme na očích!" přikázal mu a zamířil zpátky k cestě. Arnošt ho ochotně následoval a mladík se svázanýma rukama chtě nechtě musel jít před nimi. Naštěstí si pamatoval, kudy sem přišel, takže věděl, kam má jít.
Přesto to měl o dost těžší než ti dva, co šli za ním. Na místě téměř všech dnešních lesů totiž za dob Civilizace bývaly skládky odpadků. Od těch dob samozřejmě všechny dávno zarostly trávou a lesem, takže už to na první pohled není poznat, ale v podloží pod trávou všechny ty staré krámy zůstaly. Znamená to, že kdykoliv člověk jde po lese jinde než po spolehlivě vyzkoušené vyšlapané cestě, musí se pečlivě dívat, kam šlape. I tak se mu nesčíslněkrát stane, že na něco šlápne, noha se mu nečekaně proboří půl metru do země, něco se mu pod nohou převrátí nebo ujede či mu po nějakém kulatém předmětu noha uklouzne naprosto nečekaně a naprosto nepředpokládaným směrem. Ve vysoké trávě či v hustém podrostu prostě není možné včas uvidět všechno. Pokud člověk chce chodit po lese mimo vyšlapané stezky, musí být při každém kroku ve střehu a umět za všech okolností udržet rovnováhu. Během návratu k cestě se nejméně dvacetkrát stalo, že Svoboda nějakým způsobem nečekaně najednou ztratil půdu pod nohou, zapotácel se a zoufale za zády zaškubal spoutanými pažemi v instinktivní snaze roztáhnout je a získat tak zpět ztracenou rovnováhu. Zdenda s Arnoštem sice také ztráceli půdu pod nohama stejně často a stejně nečekaně jako Svoboda, oni ale měli ruce volné, mohli jimi mávat podle libosti a udržovali proto rovnováhu snadněji. Zato Svoboda zjevně nebyl zvyklý chodit po lese s rukama svázanýma.
"Nemohli byste mi rozvázat ruce?" zeptal se nešťastně už po pěti minutách chůze.
"Mohli." přikývl Arnošt. "Ale nechce se nám." ušklíbl se. "Dovedeš si vůbec představit, jak těžko by se ten uzel rozvazoval?"
"Kdybys nechal ty pazoury na pokoji, tak by to teď šlo mnohem líp!" přisadil si Zdenda posměšně. "Ale ty jsi za to tahal a strašně sis to utáhl. To už teď nepůjde rozvázat!"
"Ale takhle se tady nedá chodit!" zkusil ještě jednou zaprotestovat Svoboda. "Já tady potřebuji mít ty ruce volné!"
"Hele, mladej!" setřel ho Zdenda. "Jednou jsem ti řekl, že je na nic nepotřebuješ, tak to znamená, že je opravdu na nic nepotřebuješ! Je ti to jasné?!"
"Proč mi to děláte?" ozval se Svoboda nešťastně ještě jednou.
"Protože se nám nějak nelíbíš." prohlásil Arnošt. "Nemáme rádi, když se nám tady bez dovolení potulují cizí skládkokopové!"
Pak už Svoboda zůstal zticha a jen se všemožně snažil udržet při chůzi rovnováhu i bez pomoci rukou. Tak došel až k cestě.
"Tak pokračuj!" vybídl ho Zdenda, když se Svoboda na cestě bezradně zastavil.
"Kam? Já to tady neznám!" odpověděl Svoboda.
"Rovnou za nosem." určil mu směr Zdenda. "Když budu chtít, abys odbočil, tak ti řeknu."
Svoboda se tedy ponořil do houštin na druhé straně cesty. Zatímco Zdenda s Arnoštem mohli houští před sebou rozhrnovat rukama, Svoboda ho musel prorážet jen hrudí a celým tělem. Moc mu to nešlo, razil si cestu dost pomalu, ale Zdenda ani Arnošt nikam nespěchali. Věděli, že Malá Skalka jim nikam neuteče a jednou že se tam stejně dostanou.
"Tak tady to je." prohlásil Zdenda, když se ocitli před několik metrů vysokým a několik desítek metrů širokým skalním útvarem. "Ty tvrdíš, že tady je nějaká zvláštní skládka, ze které by se dalo něco vytěžit?" obrátil se na Svobodu.
"Nevím." pokrčil rameny Svoboda. "Já vím jen to, co je nakresleno v tom plánku. Nic víc tam v té zprávě nebylo napsané. Jen to, že z té fabriky, které ten archiv kdysi patřil, se vyvážejí odpady pod nějakou Malou Skalku, a byl tam přiložený ten plánek."
"Co to bylo za fabriku?"
"Nevím, nějaká chemická. Jméno jsem si nezapamatoval. Myslím, že na něm ani nezáleží. Stejně ta fabrika už dávno neexistuje."
"No tak se podíváme." pokrčil rameny Arnošt. "Zkusíme zarýt do země. Lopatku nám na to ten cucák donesl, tak uvidíme, co tam najdeme."
Vyryl z trávy před sebou plnou lopatku hlíny a začal se v ní přehrabovat. Zdenda napjatě sledoval každý jeho pohyb.
"Nic zvláštního tady nevidím!" shrnul výsledek Arnošt. "Normální svinstvo Civilizace. Stejné jako všude jinde."
"Tak to zkus někde jinde!" navrhl Zdenda.
Ani to ale nepřineslo žádný zvláštní výsledek. Hlína i směs starých vyhozených drobností byla všude stejná.
"Mně se to nějak nezdá." nespokojeně kroutil hlavou Arnošt. "Proč by nějaká zvláštní skládka měla být zrovna tady? Já si myslím, že nás ten cucák tahá za nohu. Určitě nám neřekl všechno. Určitě ještě něco ví. Víš přece, že původně šel na úplně opačnou stranu!"
"Nevím vůbec nic! Přísahám!" ujišťoval ho Svoboda. "Vůbec nevím, kde teď jsme!"
"Tak nevíš!" podezřívavě pronesl Zdenda. "Ale tam jsi věděl!"
"Nevěděl! Přísahám! Vpravo jsem šel, protože tak to je v tom plánku. Ale kdybych tam neuspěl, zkusil bych to pak tady!"
"Takže přece tady! A kde přesně? Mluv!"
"Nevím! Opravdu nevím! Všude!"
"Neříkej mi, že všude!" zařval na něj Zdenda a popadl ho za vlasy. Svoboda se rychle postavil na špičky a zaklonil hlavu, aby se přizpůsobil pohybům Zdendovy ruky. "Ta skládka nemůže být všude!" křičel mu do tváře Zdenda. "Ta skládka může být jen na jediném místě! A ty mi teď hned okamžitě řekneš, kde!"
Svoboda se před ním kroutil a šklebil bolestí, škubal za zády svázanýma rukama, zatínal zuby a neodpovídal.
"Třeba to opravdu neví..." namítl Arnošt.
"Ten to ví velice dobře!" prohlásil Zdenda s naprostou jistotou. "Jen si z nás dělá srandu! Chce, abysme to tady všechno všude za něj rozkopali a prozkoumali, abysme všechnu dřinu odřeli za něj, a až ho pak pustíme a odejdeme, tak on si tady vykolíkuje svůj pozemek na tom nejlepším místě, které jsme mu našli, a tam potom začne těžit nějaké vzácné chemikálie. Anebo ještě lépe si na to někoho najme, aby nemusel sám hnout ani prstem. - Nakonec si třeba najme zrovna nás, a my mu pak tady budeme dřít jako magoři a on si bude jenom shrabovat milióny!" popisoval nevábnou budoucnost Zdenda. "Tak to ne! Tohleto si nebudeme zavádět!" zařval a popadl Svobodu za vlasy ještě i druhou rukou. "Tak spusť! Kde to je?" prudce s mladíkem zatřásl.
Svoboda jen zaúpěl bolestí. Nohy se pod ním podlomily a klesl před Zdendou na kolena. Tvář měl křečovitě staženou, za zády ze všech sil napínal spoutané paže.
"Počkej, nech ho!" vystoupil na jeho obranu Arnošt. "Jsme přece civilizovaní lidé! Takhle se to nedá dělat!"
"A jak se to dělá?" vztekal se Zdenda. "Jak to teda chceš z něho dostat?"
"Já nevím..." pokrčil rameny Arnošt. "Ale třeba opravdu už není co z něj dostávat. Třeba je to opravdu tady. Třeba jsme opravdu na správném místě a jen jsme nekopali dost hluboko."
"Tak to zkus! Uvidíš, jak dopadneš!"
"Zkusil bych to, ale s tou jeho lopatkou to moc dobře nejde. Do větší hloubky už by to chtělo pořádné nářadí!"
"Tak si ho dones! Kdo ti v tom brání?"
"To asi není od věci." souhlasil Arnošt. "Donesu. Já myslím, že bysme to tady měli pořádně prozkoumat."
"Jak to, my?!" rozhořčil se Zdenda. "Snad on, ne? On přece ví, kde to je! Když bude muset vlastnoručně kopat tak dlouho, dokud to nenajde, tak si dá pořádně pozor, aby zbytečně nekopal někde, kde nic není!"
"Na tom něco je!" souhlasil Arnošt. "Tak fajn. Tak já jdu pro krumpáč a lopatu, - a ty ho tady zatím moc nezramuj, aby mu pak ještě zbývalo trochu síly na to kopání!"
"Neboj, o sílu ho rozhodně připravovat nebudu!" ušklíbl se Zdenda. Arnošt tedy zmizel směrem k cestě a Zdenda zatím obhlížel místo pod Malou Skalkou a zkušební jámy, které Arnošt lopatkou vyhrabal. Svoboda zůstal klečet na kolenou tam, kde ho Zdenda pustil, a jen Zdendu s obavami pozoroval a čekal, co ho od něj potká dál. Na okamžik pomyslel i na pokus o útěk, ale rychle jej zavrhl. Se svázanýma rukama neměl šanci, i když nohy měl volné. Na vlastní kůži se před chvílí přesvědčil, jak obtížně se po lese chodí mimo vyšlapané cesty a navíc bez pomoci rukou. Zdenda s pažemi zcela volnými by ho dostihl už po pár krocích. Nemělo smysl se o to pokoušet. Útěk nepřicházel v úvahu. Ovšem bezmocné čekání na to, co si Zdenda usmyslí udělat mu dál, bylo nesnesitelné.
Zdenda zatím pomalu chodil okolo od jámy k jámě, občas se sice zkoumavě zadíval na klečícího Svobodu, ale pak se zatím vždycky znova odvrátil a dál si prohlížel půdu pod Malou Skalkou. Pak mu v kapse zazvonil mobil.
"Zdendo, prů - švih!" zazněl z mobilu Arnoštův vyplašený hlas. "Hrne se na tebe stará Koníčková! Potkal jsem ji cestou! Uháněla k Oběšenému, co jí nohy stačily! Vymámila ze mne, že jsi u Malé Skalky, takže teď půjde najisto!"
"Tos jí to musel všechno vykecat, ty hovado?" pohoršil se Zdenda.
"Musel. Vždyť ji přece taky znáš! Té její hubě není možné se ubránit!"
"No právě! Kde je teď?"
"Už zmizela v lese!"
"Ty hovado, a to mi to hlásíš až teprve teď?!" vyděsil se Zdenda.
"Já jsem dřív nemohl! Já jsem nechtěl, aby to slyšela, že tě varuju. Proto jsem musel počkat, až bude dost daleko ode mne!"
"Ty jseš hovado!" kroutil hlavou Zdenda, ale pak rychle zamáčkl mobil a začal překotně uvažovat, co má dělat. Ta baba Koníčková už to nemohla zvědavostí vydržet, drbna jedna princmetálová! Nechtěla čekat, až se vrátíme, a vyrazila na výzvědy sama osobně. Baba je stará, že snad pamatuje i Civilizaci a dinosaury, ve vesnici dělá, že nemůže na krok, leze o čtyřech hůlkách, ale jak ucítí ve vzduchu něco zvláštního, z čeho by se dal udělat nový drb, naráz ožije jako pták Fénix a vyrazí kupředu křepce jako mladice. Na tohle jí námahy líto není!
Začal zmateně pobíhat po celé rozhrabané ploše. Tohle tady ta baba Koníčková nesmí uvidět! To by jí bylo všechno okamžitě jasné! Ta by to pak hned rozslepičila po celé vesnici! A pak by se nám sem nahrnuli všichni lidi z celé vesnice, že bysme se sem ani všichni nevešli! A všichni by si tady chtěli vykolíkovat svůj pozemek a bohatnout z těžby skládkových surovin! To se nesmí stát! Rychle začal zahazovat jámy vykopanou hlínou. Pak si vzpomněl na Svobodu. Ten tady klidně klečí se svázanýma rukama a nehne ani prstem, zatímco já se tady dřu! Jenže s tím už nic nenadělám, na to už je pozdě, uvědomil si. Ale něco s tím cucákem musím udělat! Jinak babě něco vykecá, a napravit už to pak nepůjde! Jestli ho tady baba uvidí, určitě se začne zajímat, proč má svázané ruce a co se tady mezi námi stalo. Musím ho někam schovat, aby ho tady baba vůbec nenašla a nevyptávala se ho na nic! Rychle popadl Svobodu za vlasy a vlekl ho dozadu do houští, kde Malá Skalka končila. Ještě mu vytáhl z batohu kus náplasti a přelepil mu s ní ústa, aby nemohl vydávat žádné hlasitější zvuky a neprozradil tak babě svoji existenci. Měl bych ho tady ještě k něčemu přivázat, uvědomoval si Zdenda, ale na to už není čas. Bába Koníčková už slyšitelně šustila v houští někde poblíž. Nesmí uvidět, odkud přicházím, jinak by se tam zaručeně musela jít podívat a toho cucáka by tady našla! Nechal tedy Svobodu stát mezi keři a rychle se vracel zpět k Malé Skalce. V tom spěchu jsem mu zapomněl svázat nohy! uvědomil si najednou, ale už bylo pozdě.
"Jé, dobrý den, pane Závara!" zazněl mu v ústrety jásavý hlas paní Koníčkové. "Co vy tady děláte? Vás bych se tady v životě nenadála!"
"Nu - je tady hezky." neurčitě pokrčil rameny Zdenda.
"Na procházce, na procházce?" vyzvídala paní Koníčková. "A že jste tady tak sám!"
Tvářila se, že ji zajímá jen Zdenda, ale oči jí jezdily po okolí, div se jí nezavařily. Hlavně aby neobjevila toho cucáka! úpěnlivě si přál Zdenda. Ty jámy se mi sice nepodařilo moc dobře zamaskovat, těch si všimne, ale k těm já se nemusím hlásit. Kdoví, kdo je tady udělal. Už tady byly, když jsem sem přišel. Ale ten cucák... to by bylo horší.
Svoboda za keřem slyšel každé slovo. Stál nehybně na místě a přes větve keřů i trochu viděl, co se pod Malou Skalkou děje. Uvědomoval si, že mu osud dopřál jen krátký oddech, a až ta žena odejde, všechno pro něj začne znovu. Možná mu ten člověk pak začne dělat ještě horší věci než doposud.
Pak ho najednou napadlo, že právě teď mu osud nabízí možná poslední příležitost se zachránit. Teď ho Zdenda nebude pronásledovat. Z nějakého důvodu ho před tou ženou skrývá, určitě tedy před ní za ním hned nepoběží. Pochopil že získal čas udělat si náskok, něž ho ten člověk začne pronásledovat. Opatrně a pomalu se tedy vydal pryč. Běžet samozřejmě nemohl. Jednak mu to nedovoloval terén, a také nechtěl působit hluk. Sice si byl jistý, že v této chvíli ho nikdo pronásledovat nebude, ale přece jenom, co kdyby? Také se nemohl vydat přímo k cestě, protože to by musel Zdendu s tou ženou zblízka obejít. Musel zamířit dozadu, do neznáma, kde si vůbec nebyl jistý, jestli se tam dá projít a jestli to tam někam vede.
Zdenda sice zaslechl zašustění v keřích a pochopil, že ten cucák prchá, ale nic s tím nemohl dělat. Před tou babou ho přece nemůžu honit! říkal si. To by ta baba klusala za námi jako reportérka a večer by pak barvitě informovala celou vesnici o každé sebemenší drobnosti, ke které by při tom došlo. To si nemůžu dovolit. No, co. Však ho potom s Arnoštem doženeme, až baba odejde. Ten cucák odtud nikam utéct nemůže.
Svoboda zatím kráčel lesem na úpatí Oběšeného, jak nejrychleji mu to jeho situace dovolovala. Na výběr moc neměl. Zleva byl kraj lesa a za ním pole, na kterých by ho každý uviděl na kilometr. Zprava se pak zvedaly balvanité, až skalnaté svahy kopce Oběšeného. Před Svobodou tak byl jen úzký koridor lesa, z něhož se nedalo jednoduše odbočit ani vpravo ani vlevo. Přitom bylo Svobodovi jasné, že v tomhle úzkém koridoru zůstat nemůže. Tady by ho jeho pronásledovatelé až příliš snadno našli a dohonili. Musí odtud pryč, ale kam? Jedinou možnost nějakého úkrytu nabízel jen svah kopce. Ovšem se svázanýma rukama lézt po těch skalách... Možná by šlo se těch pout zbavit. To by tam pak vylezl snadno. To by pak ale bylo všechno úplně jinak! To by pak nemusel prchat někde po skalách! Sílu má dost velkou, takže i kdyby si s těmi dvěma nedokázal sám poradit, aspoň by jim to své polapení důkladně znepříjemnil. To už by si s ním nemohli tak snadno jako doposud dělat cokoliv, co se jim zlíbilo! Však oni dobře věděli, proč mu museli napřed svázat ruce, než si na něj mohli začít tak dovolovat! A proč to museli udělat takovým úskokem! Proč ho tak dlouho ukecávali! Kdyby ho tím dokonale nezblbli, rozhodně by si nenechal ty ruce svázat tak snadno! Jenže kvůli tomu kusu provazu na zápěstích mu teď všechna ta jeho síla není k ničemu. Ovšem je to jen provaz, určitě by šel časem předřít třeba o kmen stromu. To by ale chtělo čas, a Svoboda nevěděl, kolik mu ho zbývá. Teď už nevěděl, jak se vyvíjí další rozhovor Zdendy s tou paní. Možná, že už skončil a Zdenda už pádí jako chrt tímhle koridorem za ním. Nemohu se zdržovat zbavováním se pout, pochopil nakonec Svoboda. Musím nahoru tak, jak jsem.
Jakmile se ale podíval na strmý kamenitý svah nad sebou, odhodlání ho rychle opouštělo. To se přece nedá vylézt! zhodnotil ho. Kdybych měl volné ruce a mohl se přidržovat stromů a balvanů, tak by to určitě šlo, ale takhle? Jenže neměl na výběr. Rychle posoudil, kde by výstup mohl být nejsnadnější, a odhodlaně vykročil.
Bylo to ještě horší, než čekal. Věděl něco o horolezectví, znal zásadu tří pevných bodů, a právě tuhle zásadu teď nemohl dodržovat. Měl teď k dispozici pouze jediný záchytný bod. Zbývající dva měl uvězněné na zádech. Byl zvyklý s naprostou samozřejmostí používat při lezení všechny čtyři, a teď téměř na každém kroku zapomínal, že ruce teď použít nemůže. Viděl před sebou spoustu krásných a spolehlivých záchytů a vždycky zcela automaticky předpokládal, že jako vždycky natáhne ruku a pevně se tam zachytí. Až v poslední chvíli vždycky zjistil, že to nejde. Samozřejmě si stále uvědomoval, že má ruce svázané na zádech, ale instinkty vypěstované zdřívějška byly silnější. Mnohokrát se tímto způsobem dostal do krkolomné situace, kterou ustál jen s největšími obtížemi a často jen s velkým štěstím. Až po dlouhé chvíli ho napadlo, aby to zkusil úplně jinak. Obrátil se zády ke svahu, aby mohl ruce aspoň částečně použít, aby mu netrčely za zády jen tak do prázdna nadobro bezúčelně. Teď mohl rukama nahmatat skály za zády. Nemohl se jimi sice ničeho chytit, ale mohl se o ně aspoň opřít. Získal druhý, jakž-takž pevný bod. Nebyla to moc velká pomoc, ale pořád lepší než nic. Jen musel vynalézt a rychle se naučit úplně jiný způsob lezení po svahu, než jaký znal doposud. Neviděl, kam leze, protože se mu nedařilo ohlédnout se tak daleko dozadu, aby uviděl, na co rukama sahá. Musel se orientovat zčásti jen hmatem. Po chvíli se naučil používět nejen ruce a nohy, ale celé tělo. Na balvan, na který by se jindy snadno vyhoupl, se teď musel posadit, pak přitáhnout nohy k tělu a pak se opatrně, za neustálého ohmatávání skály za zády spoutanýma rukama, pomalu postavit na nohy.
Konečně měl nejhorší úsek za sebou. Alespoň doufal. Svah byl mírnější, k jeho zdolávání už Svobodovi stačily jen nohy. Mohl se zase otočit čelem ke svahu a pohodlněji vidět, kam šlape.
Vtom si uvědomil, že slyší nějaké vzdálené hlasy. Přichází osudný okamžik, pochopil. Arnošt se už asi vrátil, a teď se Zdendou jdou po mně! Svoboda se rychle začal rozhlížet po nějakém úkrytu. Podle zákona schválnosti právě tady žádný keř nebyl. Jen kmeny stromů a balvany. Naštěstí dost veliké, takže se Svoboda za jeden z nich skrčil a doufal, že to snad bude stačit. Zezdola vidět určitě nebyl, ale kdyby pronásledovatelé vylezli po svahu za ním... Nic jiného se ale udělat nedalo.
Hlasy se blížily. Svoboda už jasně rozeznával Arnošta i Zdendu. Bavili se nahlas a klidně, vůbec se nesnažili být potichu nebo se dokonce krýt. Zjevně si byli naprosto jistí svou převahou i konečným úspěchem. Svoboda horečně přemýšlel, kde všude nechal dole v lese i potom na svahu stopy a jak moc jsou teď viditelné. Co má udělat, jestli si ti dva těch stop všimnou a začnou lézt po svahu za ním. Má se pak pokusit o další útěk, anebo se raději pokorně vzdát? Co bude lepší? Nevěděl. Jen napjatě čekal, co ti dva udělají, až budou dole pod svahem.
Hlasy už zněly přímo zezdola. Svoboda už rozuměl každému slovu. Arnošt se Zdendou se klidně bavili o úplně obyčejných věcech, které se ve vesnici dějí každý den. Jakoby ani Svobodu nepronásledovali. Jakoby bylo samozřejmé, že ho polapí jen tak mimochodem mezi řečí, mezi mnohem významnějšími záležitostmi, které dnes hýbou Nedojedskou hospodou. Svoboda napjatě čekal, kdy se ten pohodový rozhovor zarazí, až některý z těch dvou uvidí Svobodovy stopy na svahu.
Pak se mu najednou zazdálo, že ty hlasy už nezní tak silně jako ještě před chvilkou. Že by se už vzdalovaly?! Že by si ti dva ničeho nevšimli?! Svoboda ani nemohl uvěřit svému štěstí. Že by se mu skutečně podařilo uniknout?!
Po chvilce už nebylo pochyby. Hlasy slábly a ztrácely se v dálce. Už ani nebylo rozumět, o čem si ti dva povídají. Ovšem pouta na rukou Svobodovi zůstávaly. Teď ale má konečně dost času na to, aby se jich zbavil. I šikovný drsný balvan, o který by se ten provaz dal předřít, byl po ruce.
Bohužel záhy Svoboda poznal, že to nebude tak jednoduché, jak si představoval. Nenapadlo ho, jak moc mu při tom budou překážet rukávy bundy, kterou měl na sobě. Provazy pout měl pochopitelně utažené přímo na holé kůži zápěstí, a dlouhé rukávy bundy mu je úspěšně zakrývaly. Když dřel zápěstími o balvan, dřely se jen konce rukávů, ale pouta zůstávala pod nimi chráněná a nedotčená. Potřeboval by si nějak ty rukávy vyhrnout vzhůru, pak by se mu určitě podařilo pouta snadno předřít. Spoutanýma rukama ovšem rukávy vyhrnout nelze. Zkoušel sice vyhrnout si je dřením o balvan, ale bezúspěšně. Pokud se mu snad podařilo jeden rukáv na předloktí trochu nadzvednout, okamžitě zase spadl zpátky. Zkoušel všechno možné, cítil, že si tím už rozedřel ruce a předloktí do krve, ale nedosáhl tím ničeho. S velkým zklamáním toho nakonec musel nechat. Pouta na zápěstích mu držela stejně pevně jako dřív. Nezbývalo než jít dál s rukama stále svázanýma.
Pokračoval vzhůru po svahu směrem k vrcholu kopce, co nejdál od úpatí, po kterém se asi budou ti dva vracet. Teď už se mu šlo snadněji. Půda už tady byla pevnější, už se do ničeho neprobořoval ani se mu pod nohama nic nepřevracelo. Tady už nebyl problém udržet rovnováhu a dalo se jít mnohem rychleji. V těchto místech už žádná dávná skládka nebyla. Je to zajímavé, v dobách Civilizace se dělaly skládky odpadků téměř všude, ale na vrcholcích kopců nikoliv. Nikdo neví, proč. Žádné vysvětlení pro to zatím nikdo nenalezl. Svobodu ovšem v této chvíli žádné důvody nezajímaly. Byl rád, že už nemusí tak pozorně myslet na každém kroku, na co šlápne tentokrát.
Stoupání se zmírňovalo, vrchol kopce byl téměř plochý. Svoboda se zastavil na nejvyším místě a rozhlížel se kolem sebe, kudy dál. Najednou se mu zazdálo, že mezi kmeny stromů zahlédl nějaký pohyb. Hrklo v něm jako ještě nikdy. Tak přece mne ti dva dostanou! Všechno to bylo marné! Přitiskl se ke kmeni stromu a zadoufal, že ho tady třeba nenajdou. Byla to ale bláhová naděje, žádný použitelný úkryt tady nebyl. Až přijdou blíž a projdou se tady okolo toho stromu, za nímž se skrýval, nemohou ho přehlédnout. Srdce mu bušilo jako splašené, to ho ovšem nemohlo zachránit.
Kroky se blížily. Teď už nebylo pochyb, že tady opravdu někdo je. Teď už se Svoboda nemohl utěšovat, že ten pohyb mezi stromy se mu jen zdál. Uprchnout nebylo kam, a Svoboda se o to ani nepokoušel. Jen by se tím zbytečně prozradil o pár minut dřív. I když to nemělo žádný smysl, stále zůstával schovaný za stromem.
Kroky se zastavily. Nastalo ticho a nekonečně se prodlužovalo. Svoboda napjatě čekal, co uslyší dál, ale neozývalo se nic. Nakonec to nevydržel a opatrně vykoukl zpoza kmene, co se děje.
Asi deset metrů od něj dřepěl na zemi na bobku jakýsi houbař u velkého trsu nějakých hub, pomalu je odlupoval, nožem čistil a opatrně skládal do košíku. Nebyl to ale ani Arnošt, ani Zdenda. To bylo pro Svobodu nejdůležitější. Tohohle houbaře se snad nemusel bát. Svoboda si oddechl. Tenhle mu snad neublíží.
Až pak ho napadlo, že ten houbař by mu třeba mohl i pomoci. Pomalu vystoupil zpoza stromu. Houbař zvedl hlavu a přímo nadskočil, jak se lekl. Asi ještě nikdy neviděl člověka se svázanýma rukama a zalepenými ústy.
"Kdo jste! Co po mně chcete?" vyjekl vystrašeně.
Svoboda by rád řekl, co po něm chce, ale mohl ze sebe vypravit jen tiché zakňučení nosem. Naštěstí houbař sám pochopil, co musí udělat, pokud se chce dočkat odpovědi na svou otázku. Opatrně, bázlivě se ke Svobodovi přiblížil, strhl mu náplast z úst a rychle zase odskočil do bezpečné vzdálenosti. Teprve pak svou otázku zopakoval. Svoboda mu stručně vypověděl, co se mu stalo a proč sem přišel, jen o plánku se nezmiňoval. Stejně by ho tomu houbařovi nemohl ukázat, i kdyby měl ruce volné, protože plánek si Zdenda nechal.
"Tak tady je někde nějaká skládka nějakých zajímavých chemikálií?" se zájmem vyzvídal houbař. "Z doby Civilizace? To by bylo terno!"
To by asi bylo, ale Svoboda teď na žádné chemikálie neměl ani pomyšlení. Myslel jen na své ruce a nemohl se dočkat, až je bude mít zase volné. Jenže toho houbaře zajímala pořád jen ta neznámá skládka. Musel ho nakonec o osvobození rukou zvlášť požádat. Pak už to bylo snadné. Houbařův nůž byl na to jako stvořený. Svobodovo dlouhé utrpení skončilo jediným nepatrným pohybem houbařovy ruky s nožem a Svoboda měl rázem zápěstí zase volná.
"Já jsem nějaký Blažek!" představil se houbař, když už si mohli podat ruce, a projevil zájem podívat se na místo, kde má být ta skládka. Pak ale uznal, že by to asi nemuselo být nejbezpečnější, dokud se tady někde okolo potulují Zdenda s Arnoštem, a svého přání se prozatím vzdal. Nakonec i uznal, že by bylo ze všeho nejlepší odtud co nejrychleji zmizet. Nějak se mu nezamlouvala představa, že by třeba také mohl skončit s rukama svázanýma stejně jako Svoboda.
Vydali se s kopce dolů a po necelé půlhodince už mezi stromy prosvítal kraj lesa. "Pozor, tady už zase začíná svinstvo!" upozornil Svobodu Blažek. Pozdě, Svoboda to poznal sám, když se mu nečekaně něco pod nohou odkutálelo stranou a Svoboda jen tak-tak že neupadl. Ano, vraceli se do míst, kde si člověk musí na každém kroku dávat veliký pozor, na co jeho noha stoupne.
Svoboda to nečekal, protože na téhle straně kopce nebyly žádné skály ani balvany, které na protější straně oddělovaly staré skládky odpadků od pevné země vrcholu kopce. Tady staré skládky začínaly bez varování. Svoboda chvíli přemýšlel, jak je to možné, že jsou tady skály jen z jedné strany, ale pak ho napadlo, že to nemusí být dílo přírody. Třeba tady kdysi dávno za dob Civilizace bývaly nějaké kamenolomy.
Z úvah ho vytrhlo, když se náhle před nimi objevily známé dvě postavy. Zdenda s Arnoštem! A šli přímo proti nim! Svoboda se v první chvíli tak lekl, že by se v něm krve nedořezal. Až pak si připomněl, že teď už nemá ruce svázané a že se teď už může a dovede těm dvěma bránit. Navíc měl přece vedle sebe toho houbaře!
S těmi dvěma to viditelně cuklo, když Svobodu uviděli. Rychle se ale zarazili, když poznali, že není sám. Pak už šli Zdenda s Arnoštem klidně dál, jakoby se nic nedělo, a tvářili se, jakoby Svobodu viděli poprvé v životě a vůbec ho neznali. Prošli kolem, zvořile sousedsky pozdravili Svobodu i Blažka a šli dál. Ani Svoboda nedával najevo, co se mu při pohledu na ně vybavuje. Přece jenom toho houbaře neznal a nebyl si jistý, na čí stranu by se přidal v případném konfliktu. Projevil přece o tu skládku úplně stejný zájem jako Zdenda s Arnoštem!
Přesto se dál Blažka držel. Rozešli se až na křižovatce cest uprostřed polí, kde byl dokonalý přehled, zda Arnošt se Zdendou nejsou někde poblíž. Svoboda spěchal, aby mu neujel poslední vlak, protože to, co mu provedli Zdenda s Arnoštem, ho zdrželo víc, než měl původně naplánováno. Blažek odbočil domů do Plířan, ale se Svobodou se loučil nerad. Mnohem raději by od něj vyzvídal další podrobnosti. Záhadná skládka mu nešla z hlavy. Překvapovalo ho už jen to, že taková cenná lokalita může být přímo tady u nich u tak obyčejného kopce, jako je Oběšený. Skládka chemikálií ještě z dob Civilizace! Na tom by se dala nahrabat úžasná hromada prachů, kdyby se podařilo takovou skládku najít! Jenže kde ji hledat? Malá Skalka - to je strašně neurčité označení. Tak se říká nejmíň deseti místům na svazích Oběšeného. Snad každému balvanu na tom kopci někdo říká Malá Skalka. Není možné překopat všechny. To by z toho kopce nic nezbylo.
Škoda, že se mi nepodařilo dostat z toho Svobody víc, litoval Blažek. S tím, co jsem se dozvěděl, asi tu skládku sám nenajdu. Budu se muset s někým spřáhnout. Což znamená taky se s ním potom nakonec i dělit. Škoda celé poloviny zisku. Ale jinak to asi nepůjde. Ledaže by se mi podařilo z někoho vymámit nějaké informace aniž by poznal, o co jde.
O jednom takovém znalci všeho možného Blažek věděl. Byl to Milan, jeden z jeho vzdálenějších příbuzných. To byla nesporná výhoda. Příbuzného je snadnější obalamutit. Vydal se tedy k němu na návštěvu hned druhý den. Jestliže o existenci té skládky ví tolik lidí, pak může rozhodovat každý den, možná i každá hodina, kdo ji najde první. Blažek rozhodně nesměl ztrácet čas.
"Existuje nějaký způsob, jak bez kopání poznat, co je pod zemí?" snažil se zformulovat otázku co nejneurčitěji hned po úvodních zdvořilostech. "Myslím tím, jestli jsou někde pod zemí nějaké zvláštní horniny - nebo třeba chemikálie!" upřesnil a až mu zatrnulo, jestli tím neprozradil až moc.
"Jistěže existují." přikývl Milan. "Pokud to nemá být kilometr hluboko, tak se to často dá poznat podle rudovek."
"Rudovek? Co to je?"
"To jsou takové rostliny. Je jich řada druhů, a každá signalizuje něco jiného."
"To je zajímavé." snažil se předstírat jen mírný zájem Blažek. "A to je všechno, co o tom víš? To není moc!" zkusil Milana popíchnout, aby mluvil dál.
"No dovol?! Chceš snad odbornou přednášku? O tom, že rudovky byly uměle geneticky vytvořené v dobách Civilizace? Když totiž Civilizace vytěžila všechny použitelné zdroje rud a všech ostatních nerostů, které v přírodě existovaly, začala mít obrovské problémy. Někteří dějepisci dokonce tvrdí, že Civilizace zanikla právě proto, že už neměla co těžit. Takže proto lidé ke konci existence Civilizace vytvořili rudovky. Někdo si totiž všiml, že ty vytěžené suroviny nezmizely ze světa, jen je lidé roztrousili po celé planetě. Víš, například taková železná ruda. Dřív bývala od přírody soustředěná v několika ložiscích. Lidé ji vytěžili, vytavili z ní železo, a to pak ve formě rezu roztrousili všude, kde se jen dalo. Železa je tedy proto na Zemi stejné množství jako dřív, ale je roztroušené v terénu v tak nepatrných koncentracích, že je prakticky nezískatelné. Tak někoho napadlo, že přece existují některé rostliny, které ve svých kořenech či listech soustřeďují různé prvky. Železo ovšem žádná. Tak někoho napadlo, že by se třeba dala nějaká taková rostlina geneticky vytvořit. V dobách Civilizace lidé uměli měnit dědičnou informaci rostlin a zvířat. Dneska už to neumí nikdo, ale tehdy byly přístroje, kterými se to dalo udělat. Tak vznikly rostliny, které v sobě koncentrují různé chemické prvky a sloučeniny. Myslím, že se podařilo vyrobit na každý prvek jinou zvláštní rostlinu, i na řadu různých sloučenin. Všem dohromady se jim říká rudovky. Představa byla taková, že se tyhle rostliny budou pěstovat na polích ve velkém, po sklizni se spálí a v jejich popelu bude příslušný prvek obsažený v dostatečné koncentraci, aby se dal nějak rozumně zpracovat. Proto se jim říkalo rudovky, protože měly nahrazovat rudy, z nichž se kovy tavily dřív. Jenže to nějak nevyšlo. Ty koncentrace nebyly dostatečně vysoké, aby se z toho dalo něco udělat. Možná, že právě proto se Civilizace nakonec sesypala. V každém případě se rudovky přestaly pěstovat. Dneska už je považujeme jenom za plevel. Zplaněly totiž a dneska rostou skoro všude. Tehdy, když je lidé vytvářeli, dali jim mimo jiné i neobyčejnou dědičnou odolnost a skromnost, aby se dobře a snadno pěstovaly, aby nepotřebovaly žádnou péči. Proto se potom, když už nebyly zapotřebí, nikomu už nepodařilo se jich zbavit. Pořád ale si zachovávají tu svoji schopnost hromadit ve svých tělech ty příslušné chemikálie, kvůli kterým byly vytvořeny. Potřebují ty chemikálie ke svému životu, a proto rostou jen tam, kde ty příslušné chemikálie v půdě jsou. Proto se podle těch rudovek dá poznat, co v daném místě v půdě je. Rostou tam totiž jen ty druhy rudovek, které shromažďují právě ty prvky či druhy chemikálií, jaké v tom místě v půdě jsou. Chápeš?"
Blažek chápal. Tohle bylo přesně to, co potřeboval. Chybělo mu už jen jediné: Ty rudovky znát a poznat.
"Těch jsou stovky druhů!" ujistil ho Milan.
To nebylo radostné zjištění. Blažek teď rozhodně neměl čas učit se botaniku stovek druhů nějakých neznámých kytek, kterých si až dosud nikdy ani nevšiml. Houby znal všechny, co v okolí rostly, ale kytky? K čemu? Nikdy je na nic nepotřeboval a nikdy ho ani nezajímaly. Teď by si za to nejraději nafackoval. To znamenalo, že přece jenom nakonec bude muset toho pitomého Milana přibrat do party. Bude mu muset prozradit, co hledá a o co mu jde, a pak se s ním dělit!
K Oběšenému se proto vypravili oba společně. Blažek přibližně tušil, kde skládku hledal Svoboda a Zdenda s Arnoštem. To se mu ze Svobodova vypravování podařilo odhadnout. Nebylo to ostatně nijak obtížné, obě místa ležela po obou stranách cesty, takže nebylo možné je minout. Navíc stopy po zkusmém kopání jam byly stále ještě rozeznatelné. Nebylo tedy pochyb, že našli to správné místo, o kterém Svoboda mluvil.
"Tady že by měla být nějaká extra chemická skládka?" rozhlížel se pochybovačně Milan kolem sebe.
"Proč? Co se ti nezdá?" divil se Blažek. "Nějaké rudovky tady přece rostou! Je tohleto přece nějaká rudovka!" ukazoval na rostlinu, která se trochu podobala tomu, co mu minulého dne večer Milan ukazoval v herbáři.
"Jistě, je to jeden druh. Tohle ale roste všude. To nic neznamená. Leda kdyby toho tady rostlo víc, to by pak mohlo stát za pokus. Ale těch pár kousků, co tady jsou - to nic není. To roste na každé nejobyčejnější skládce, z níž se nic pořádného vytěžit nedá."
Přešli na druhou stranu cesty a našli a zhodnotili i druhé místo, o kterém Svoboda mluvil. Se stejným výsledkem.
"Tohle taky k ničemu není." prohlásil pohrdavě Milan. "Pořádné naleziště by muselo vypadat úplně jinak. Něco tady samozřejmě je, jinak by tady žádné rudovky nerostly, ale to bys musel nakopat a zpracovat tuny hlíny, abys z nich vyloužil pár gramů nějakého prvku."
"No a? Víš, jaký balík se dá vydělat na pár gramech toho správného prvku?"
"Vím, ale musí to být ten správný prvek! A tohle mi na moc výnosnou bonanzu nevypadá. To by chtělo najít něco lepšího. Co kdybysme obešli celý tenhle kopec kolem dokola?" navrhl Milan. "Jestli ten tvůj Svoboda má pravdu a něco tady někde opravdu je, pak bysme to třeba mohli někde podle těch rudovek najít!"
Vydali se tedy pomalu kolem kopce a pozorně se rozhlíželi, co kde roste. Sice jen Milan věděl, co vidí a dovedl z toho vyvodit nějaké závěry, pro Blažka bylo všechno jen nic neříkající lupení, ale přesto i Blažek si prohlížel každou nápadnější rostlinu a neztrácel naději, že třeba taky něco najde.
První ale promluvil Milan.
"Tady mi to připadá nějaké zvláštní." prohlásil, když se zastavil na jednom větším plácku pod skalnatým svahem. Zkoumavě se rozhlížel kolem sebe. "Tady se nějak zajímavě rozmnožil jeden druh, který jsem tady dneska ještě nikde jinde neviděl. Vidíš tady tohle?" ukázal na jednu rostlinu.
"Vidím. Co to je?" zajímal se Blažek. "Co to znamená?"
"To ti z hlavy neřeknu, to se budeme muset podívat do herbáře. Myslím, že by ale tady stálo zato vykopnout si nějakou zkušební sondu. Řekněme tak půl metru, nebo možná i metr hluboko."
"Myslíš, že tady je nějaké bohaté naleziště?"
"Jestli bohaté..." váhavě odpověděl Milan. "Něco tady bude, ale... To mně právě plete. Těch rudovek je tady dost stejných, ale na opravdu bohatém nalezišti by jich mělo být mnohem víc. Ale na druhé straně..."
"Myslíš, že toho tady nebude moc?" zeptal se zklamaně Blažek.
"To se nedá tak jednoznačně říct." váhavě odpověděl Milan. "Víš, ony se v Civilizaci dělaly dva základní druhy skládek. Jedny byly otevřené, takže se z nich materiál volně šířil do okolí. Proto se takové skládky dobře hledají, protože na nich a v jejím okolí rostou milióny rudovek. Jenže právě proto, že se ten materiál volně šířil, je rozředěný a těží se špatně. Kromě toho všechny tyhle snadno objevitelné skládky byly už dávno objevené a vytěžené. A pak se dělaly uzavřené skládky. Tam materiál zůstal všechen netknutý a koncentrovaný v původní podobě, jak ho tam kdysi uložili. Jenže právě proto, že je tam uzavřený, tak ho rudovky nenajdou a moc tam nerostou. Proto je velice obtížné takovou uzavřenou skládku najít. Pokud se to ale někomu podaří, tak takový šťastlivec pak skutečně nahrabe milióny. Zvlášť když je to nějaká vzácná chemikálie, jaká na jiných skládkách nebývá."
"A ty si myslíš, že tady právě něco takového je?" s nadějí v hlase vyzvídal Blažek.
"Těžko říct. Normálně by mne ani nenapadlo, že by tady mohlo něco velkého být, ale když říkáš, že tady někde něco je, tak tohle místo se mi zdá nejpravděpodobnější ze všech těch, co jsme zatím viděli."
"A co myslíš, že by tady asi tak mohlo být?"
"Zatím netuším. Tenhle druh rudovky je skutečně dost neobvyklý, jinak bych věděl i bez herbáře, co to je. A to množství - na velkou skládku to nevypadá. Ovšem na velikou otevřenou skládku. Pokud je tam dole uzavřená skládka, pak se její velikost podle rudovek odhadnout nedá. To poznáme až když vykopeme pár sond. Jinak se to zjistit nedá."
Pustili se tedy do díla. Uprostřed planinky si vybrali místo a dali se do kopání. Netrvalo dlouho a už v půlmetrové hloubce krumpáč na něco narazil. Projevilo se to zatím jen odlišným zvukem než jaký je typický pro kopání do hlíny. Oba se nedočkavě sklonili k jámě. Na dně ale pořád ještě byla vidět jen lesní hlína, jen špička krumpáče se zbarvila něčím neznámým, co nepochybně bylo pod hlínou.
"Zdravím vás, sousedé! Copak to tady kopete?" ozvalo se za nimi znenadání. Blažek s Milanem se překvapeně vymrštili a ohlédli se. Za nimi stál Zdenda s Arnoštem a ještě jedním chlapíkem.
"Taky vás zdravím!" rychle se uklidnil Blažek. "Kde se tady berete?"
"To víte, na vesnici se nic neutají!" usmál se Zdenda. "Viděli vás, jak sem jdete s krumpáčem a lopatou, a tak jsem si řekl, že to není jen tak samo sebou. No, řekněte sám: Na co houbař potřebuje krumpáč a lopatu?"
"Na lanýže!" usmál se Blažek.
"Tak na lanýže? To jsem netušil, že tady rostou lanýže!" usmál se i Zdenda.
"A proč by nemohly?" pokrčil rameny Blažek. "Od té doby, co se změnilo podnebí a rozsypala se Civilizace, už snad uplynulo dost vody, aby se za tu dobu rozšířily lanýže z jižních zemí až sem, nemyslíš?"
"O tom jsem nic neslyšel!"
"No jistě!" přikývl Blažek. "Přece vám to nepůjdu extra vykládat až do hospody, z které jindy nevystrčíte ani nos!"
"Tak tomu by se dalo věřit, že nepůjdete." uznal Zdenda. "Ale přesto tomu nevěřím. To spíš si myslím, že ten cucák přece jenom něco věděl, a vám to prozradil."
"Jaký cucák" podivil se Blažek. "O kom to mluvíte?"
"Ale však ty dobře víš, o kom mluvím. Vždyť jsem tě s ním viděl, a vypadali jste jako velcí kamarádi." začal mu bez okolků tykat Zdenda.
"Tys mně s ním viděl..." oplatil mu tykání Blažek a zavzpomínal. "Jo, ten! - ty myslíš toho Svobodu, co měl svázané ruce?"
"Na jasně, že ten!" přikývl Zdenda. "Copak ti všechno pověděl?"
"Nic, co by tě mohlo zajímat."
"Tak to už nech na mně, abych to posoudil. Já vím sám nejlíp, co mne zajímá a co ne! To on tě sem dovedl?"
------------------------------------------------------
To ještě není konec, ale tenhle server neumožňuje vkládání delších povídek. Proto nezbývá, než abyste si tuhle povídku dočetli na adrese "http://www.volny.cz/puldova/scifi". Najdete tam i pár dalších povídek, které s touto povídkou volně souvisí.
Příjemné počtení přeje autor
Miloš Pulda
