Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Himmelfahrtswagen (6. část)

Nebyl mrtvý, byl jen v bezvědomí. Stačilo jej tam však nechat o pár vteřin déle, a bylo by po všem.

  „Rychle, rychle!!!“ vykřikoval rozrušený Rascher dokola, jako by se během pokusu stalo něco velmi důležitého, jako by právě prozřel, jako by se probudil ze sna.

  „Přineste sluneční lampu, všechno. Napusťte káď teplou vodou, gleich, mach schon!!!“ rozkazoval, jako by zachraňoval jemu nejbližší osobu, a ne židovskou svini, kterou hodlal ještě před několika okamžiky nechat zahynout v ledové vodě.

  Ostatní netušili, co se děje.

  Nakonec se po mnohém úsilí podařilo Hanse probrat. Byl zpátky mezi živými a při vědomí.

 

  Rascher jej dokonce zprostil účasti na dalších pokusech. Z pro ostatní nepochopitelného důvodu se Rascher stal Hansovým ochráncem. Držel nad ním ochrannou ruku. Podchlazovací pokusy prováděl na jiných vězních, už ne na Hansovi.

  Ale proč to všechno? Co se skrývalo v Hansových slovech ze záhrobí, jež byla adresována Rascherovi? Co? Proč jej Rascher nezabil? Co měla znamenat ona slova o dětech, jimiž Hans přesvědčil Raschera, aby jej nenechal zemřít?

  O několik dní později, během nichž byl Hans “uklizen” na bezpečné místo v táboře, se Sigmund Rascher stal “oficiálním” pánem nad Dachau. Alespoň to tak vypadalo. Současný táborový velitel Martin G. Weiss neměl mít pravomoci zasahovat do Rascherových pokusů, ani je nijak ovlivňovat. Nejvyšší slovo tu měl mít právě Rascher. Byl pod přímou Himmlerovou ochranou. Jakmile Himmler navštívil Dachau, vydal se do pátého bloku, kde Rascher experimentoval, aby se jej zeptal na novinky a pokroky v experimentech.

  Jednoho takového dne se mu Rascher svěřil: „Mein Reischsführer, potýkám se tu s jistým nesouhlasem plynoucím z táborového vedení.“

  „Jaký typ nesouhlasu máte na mysli, doktore Raschere?“ pohlédl na něj Himmler svýma nadutýma očima, jež se choulily pod silným sklem okrouhlých brýlí, zastíněných kšiltem důstojnické čepice.

  „Kommandant Weiss mi činí jisté potíže. Jako by se od pokusů, které tu provádím, chtěl distancovat, neřku-li zatrhnout je. Myslím si, že nechce, aby se v jeho táboře něco podobného dělo. Víte, je to něco jako s tím střihem vězňů, kteří se ještě před jeho příchodem producírovali táborem s vystřiženým pruhem vlasů na hlavě, který jim procházel od temene hlavy až k čelu. Říkalo se tomu Lagerstrasse. Doslechl jsem se o tom, a také jsem zvěděl, že to právě on zakázal tento střih, že prý není velitelem opic, ale vězňů.“

  „To je v pořádku,“ pokývl rukou Himmler. „Ostatně vězni jsou pod jeho velením. Do našich experimentů však nesmí strkat nos,“ pohrozil Reichsführer.

  „Pane, stále je tu však nejvyšším v táborové hierarchii. Nerad bych, aby můj odmítavý  a vzdorovitý postoj vůči němu, když se mne snaží omezovat v experimentech, vydal záminku k tomu, že osnuji nějakou vzpouru. Sám víte, že se tu snažím odvést užitečnou práci. Činím tak ve jménu říše.“

  „Netrapte se tím. Vyjasníme si to tady a hned teď! Nechám pro něj poslat, vydržte,“ odpověděl rázně Himmler a vyšel ze dveří pokusné stanice, kde na něj již čekal jeho doprovod.

  „Zavolejte kommandanta Weisse. Ať se neprodleně dostaví přímo sem!“

  „Jawohl, mein Reichsführer!“ pokývl hlavou Himmlerův pobočník a spěchem se vydal na velitelství.

  „Zakrátko bude ve všem jasno, uvidíte,“ usmál se Himmler na Raschera.

  Rascher jeho úsměv opětoval.

  Mezitím do místnosti pokusné stanice vstoupilo několik vězňů – ošetřovatelů, kteří se měli stát svědky  Weissova příchodu na kobereček k Himmlerovi.

  Když se na prahu stanice objevil za několik okamžiků velitel Weiss, přistoupil k němu Himmler a s úlisným pohledem, v němž se skrývala potlačovaná zloba a vztek, kteréžto se snažil zamaskovat přetvářkou, podíval se Weissovi přímo do očí a řekl: „Nuže, tak to jste vy, ten Weiss,“ a nespokojeně zakroutil hlavou.

  Weiss ihned pochopil, že v tom má prsty Rascher, který stál s očekávajícím pohledem přímo za Himmlerem.

  „Pokud...“ chtěl Weiss cosi říct, zřejmě aby osvětlil své stanovisko, neboť věděl, že se ocitl ve svízelné situaci, kdy mu bude nepochybně cosi vyčítáno, avšak v tom byl Himmlerem rázně přerušen.

  „Nemluvte. Nechte mluvit mě!“

  „Promiňte, pane,“ sklopil Weiss hlavu.

  „Vy přece nejste vůbec v postavení, abyste dával jakékoliv rozkazy zde přítomnému doktorovi Rascherovi. Není vaším podřízeným. Doktor Rascher je pod mou osobní ochranou, tak na to nezapomínejte. A pamatujte, že mu vyjdete ve všem vstříc, i kdyby si přál koňak nebo kafe, na tom nesejde.“

  „Tyto věci jsou však zakázány,“ opáčil Weiss.

  „Vaší povinností však je, abyste je sehnal, rozumněno?! Pokud vám doktor Rascher dá rozkaz, je to, jako bych vám jej dal přímo já!“

  A tak Rascher získal právo veta.

  Mohl si s Hansem dělat, co se mu zamanulo. Ani velitel Weiss, jak mu pohrozil sám Himmler, nesměl do jeho pokusů strkat nos.

  Po odchodu Himmlera požádal Rascher Weisse, aby mu vyčlenil jednu kobku v bunkru. Pak tam nechal Hanse odvést.

  „Nikdo, kromě mě, k němu nesmí. Nikdo s ním nesmí mluvit. Je to rozkaz. Nezapomínejte na to, co vám sdělil Reichsführer, veliteli, rozumíte!“ vysvětlil Rascher Weissovi.

  „Ano,“ sklopil Weiss poraženě hlavu a na nic se neptal.

  Rascher dal Hansovi do kobky bunkru dopravit kavalec a osobně dohlížel na to, aby byl dobře krmen. V budoucnu si s ním chtěl promluvit, ale zatím ne. Čekal, až se Hans plně zotaví.

  Hans byl propojen s Rascherovou myslí. Viděl v ní vše, co se odehrávalo v následujících dnech na pátém bloku, přestože on byl zavřen v bunkru a s nikým se nesměl stýkat. Navíc byl pod Rascherovou osobní ochranou, což nebylo jen tak něco.

  Čekal a čekal. Čekal, až jej Rascher navštíví.

  Na štubu podchlazovacích pokusů vstoupila nehezká, asi padesátiletá žena v hnědé uniformě zdravotní sestry. Přivítala se s Rascherem, s nímž začala nejapně flirtovat. Rascher se cítil trapně, jelikož tato ženština nebyla vůbec přitažlivá. Musel jí však vyhovět ve všem, neboť Schwester Pia, jak ji tu všichni znali, vlastním jménem Eleonora Baurová, byla osobní přítelkyní samotného Führera.

  Rascher věděl, jak touží po tom, aby se mohla účastnit jeho podchlazovacích pokusů. Nemohl jí v tom bránit.

  Před plechovou kádí s ledovou vodou, na jejíž hladině plavaly ledové bloky, stál připravený vězeň, jenž se měl pokusu podrobit. Ještě, než na něj navlékli uniformu podobnou té, kterou nosili letci Luftwaffe, a jež zde byla opatřována dachauskou tkalcovskou dílnou, zarazila Pia ošetřovatele v bílých pláštích, kteří se chystali vězně připravit na pokus.

  „Halt!” vykřikla a jízlivě se usmála na rozpačité ošetřovatele. „Vy mí milí zlatí, počkejte chviličku.” A přistoupila k pokusné osobě. Se zájmem hleděla netrpělivému vězni do vystrašených očí. Pak se ohlédla na Raschera, který pokrčil rameny. Nevěděl, co má ta ženština za lubem.

  „Ráda bych si prohlédla jeho...” zarazila se a začervenala se, „vy víte co.”

  Rascher se oklepal. To, oč jej ta chlípnice žádala, bylo proti jeho morálnímu cítění. Nicméně na sobě nesměl nechat nic znát, neboť sestra Pia měla velké styky a kdyby bývala chtěla, mohla by mu zařídit přesun na frontu.

  „Počkejte!” rozkázal proto Rascher ošetřovatelům.

  Pia lačně sklonila hlavu k vězňovu přirození, které začala se zájmem studovat.

  „Hm, hm,” pochvalovala si. „Jak je vyholený, že? Takhle je krásně všechno vidět,” libovala si.

  Rascher si vyměnil ohromený pohled s ošetřovateli. Vězeň, jenž byl vydán jako výstavní exemplář sestře Pie, se cítil ponížen, avšak on byl tím posledním, kdo mohl cokoliv namítat. O to víc se lekl, když na svém přirození ucítil její dotek. Pia uchopila jeho šourek, který všelijak těžkala v dlani.

  „Ještě není vykastrovaný ?” podivila se.

  Rascher ji zakroucením hlavy potvrdil tak zřejmou věc.

  „Zajímavé,“ zvedla se pohotově od vězně a ukázala prstem do ledové kádě, která na něj už čekala. Pak dodala, jako by tomu tady velela: „Pokračujte, doktore Raschere, budu jen přihlížet. Teď vás již vyrušovat nebudu.“

 

  Do Rascherových rukou se dostal další z nováčků. Byl to „růžový” vinkl, tedy homosexuál. Rascher na něj pohlížel jako na odpad; ostatně tímto pohledem obdařoval všechny své pokusné osoby. Cožpak měly právo na život? Buďto šlo o komunisty, o židy, nebo o vrahy a jiné k smrti odsouzené vězně. Proč by neměl podobně nakládat i s takovým plevelem, jaký pro něj byl tento „teplouš”?

  Když mu jej přivedli strážní, pošťuchovali jej a smáli se mu. Dělali si z něj všemožné žerty, ale mladý vězeň se nevzdával. Hrdě stál v pozoru a nechal do sebe tlouci s bradou vztyčenou.

  „Du Schwulle!

  Vězeň byl s obzvláštní brutálností dopraven do kádě s ledovou vodou. Rascher jej nechal uvnitř do té doby, než vězeň neztratil vědomí. Poté jej přemístil pod „sluneční lampu”, aby jej vzkřísil. Tato lampa byla bolestivým způsobem znovuoživování, jelikož její silná a ostrá záře dokázala popálit kůži oživovaného. A jinak tomu nebylo ani v případě tohoto homosexuála. Poté, co byl úspěšně vzkříšen, dopřáli mu jen chvíli na částečné zotavení a už putoval opět do ledové lázně, kde upadl do bezvědomí. Násedovalo další oživování pod žhavou „sluneční lampou”, načež se popálený vězeň i tentokrát probral, aby se celý proces opakoval ještě několikrát po sobě.

  Po sérii těchto pokusů vězeň na večer zemřel.

  Mezi nejtrýznivější způsoby znovuzahřátí pokusné osoby bezesporu patřily vnitřní výplachy. Když byl jeden Rus s tělesnou teplotou 25° Celsia přiveden k znovuzahřátí, strčil mu Neff do žaludku hadici. Jelikož šlo o první test, jak znovuzahřát pokusnou osobu tímto způsobem, projevil se Neff velmi neohrabaně. Do žaludku nebohého Rusa pustil příliš silný proud vařící vody, který mu roztrhal střeva.

  „Scheisse!” zaklel Neff, šel a provinile se otočil na Raschera.

  „Nevadí,” uklidnil jej Rascher, „bude další. Učený z nebe nespadl.”

  Následovalo několik pokusů, kterými byli znovuzahřívány podchlazené osoby pomocí výplachů. Někdy se zákrok zdařil, jindy se silně podchlazené osobě, kterou bylo těžké vzkřísit nižší teplotou vody, uvařil žaludek, když stoupla teplota vody téměř až k bodu varu.

  Nejúčinějším způsobem se nakonec ukázalo znovuzahřátí pomocí horké lázně. Přesto byly mnohé pokusné osoby opařeny, či dokonce uvařeny. Někdy byl vzestup teploty vody příliš rychlý. Rascher hodlal prověřit co nejvíce možností, aby našel tu nejúčinější.

 

  Přišel čas, přišel čas na to, aby si Rascher konečně promuvil s tajemným „nájemníkem” jedné z cel bunkru.

  Hansova cela byla na táborové poměry takřka luxusně vybavená. V rohu se nacházel kavalec se slamníkem a dekou. Byl tu i polštář. Vedle slamníku se krčil malý noční stolek a stlolička, na kterou mohl Hans stoupat, aby tak skromným světlíkem bunkru spatřil denní světlo. V cele stál i malý stoleček, kde se Hans stravoval. Jídlo mu bylo podáváno přes dveře, třikrát denně, a to zpravidla, když měl Rascher čas, za jeho přítomnosti. Osobně se Rascher však Hansovi v takových chvílích nikdy neukazoval.

  Až dnes vstanul osobně na prahu jeho cely.

  Hans vystřelil do pozoru.

  Rascher pokývl rukou dolů, aby se vězeň tolik nevzrušoval.

  Ten na něj hleděl hlubokým pohledem. Však znal pravdu Rascherových myšlenek. Věděl, proč sem Rascher přišel.

  Zavřel za sebou dveře a ocitl se s Hansem v cele o samotě.

  „Jak se jmenuješ?” otázal se jej přátelským tónem, přestože jeho jméno znal, když se po něm pídil v táborové administrativě v období, kdy se tu Hans zotavoval. Otázkou na jméno si u něj chtěl získat hlubší pouto.

  „Ale vy přece mé jméno znáte, že, doktore Raschere? Už jste po něm pátral, zatímco já čekal tady, v bunkru.”

  Rascher zalapal po dechu. Nedokázal pochopit, odkud byl ten hoch tolik vnímavý, odkud o něm tolik věděl?

  „Přemýšlíte nad tím, odkud mám všechny ty informace, je to tak?”

  „Ano, vlastně ano,” udiveně pohlédl na Hanse, jenž mu vykrádal myšlenky.

  „Myslete na nějaké číslo, jakékoliv. A neříkejte mi ho. Nebojte, nejde o šarlatánství, o trik, kterým bych vás chtěl upoutat. Teď si stejně myslíte, že jsem se dříve zabýval divadlem, kde jsem všechny své dovednosti předváděl, nemýlím-li se. Že jsem podvodník, jako jsou podle vás všichni židé.”

  „Nepochybuji o tobě. Jen mne zajímá: jak to všechno dokážeš? Máš snad nějaké své informátory? Styky, o kterých nevím?”

  „Tomu sám nevěříte. Jak bych tu mohl mít nějaké styky? Já, židovský vězeň koncentračního tábora Dachau.”

  „Myslím na to číslo,” uvědomil jej Rascher.

  „Pět set osmdesát šest. Jak prosté, že?”

  „Máš pravdu, naprostou. Jak to děláš? Ovládádš telepatii?”

  „Stejně byste na to dříve nebo později přišel. Ano, dalo by se říct, že ovládám telepatii.”

  „Je to dar. Jak dlouho jej máš?”

  „Jste tím uchvácen? V mysli vám vře tolik možností, tolik způsobů, jak by se dalo mé schopnosti využít. Chcete mě pro sebe. Chcete se skrze mne proslavit. Ne, teď chcete něco jiného, chcete, abych jako váš objev přešel do výzvědné služby, abych byl tím nejmocnějším informátorem na gestapu. Vy a já po vašem boku. Byl bych neomylným, v to věříte. Chcete přijít na to, jak je z lékařského hledsika možné, abych něco takového dokázal, přestože nevěříte, že na to kdy najdete odpověď. Najednou jste zatoužil po tom, vychovat si celou jednotku lidí se stejnými schopnostmi. A vy byste chtěl být jejich vládcem. Snad byste mě i rozřezal, kdyby to bylo potřeba, kdybyste věděl, že uvnitř mé hlavy naleznete jasný klíč. Dal byste mě do Totenkamry Františka Bláhy, do té jeho pitevny, kde se scházejí, kde jedí přímo na pitevním kamenném stole, protože si myslí, že je čistější než jakýkoliv jiný stůl ve vězeňském táboře. To je to, doktore Raschere, co se vám nyní honí hlavou.”

  Rascher pocítil, mírnou závrať. Vyschlo mu v ústech. Ten hoch mluvil za něj. Vyjadřoval nahlas přesně to, co třímal ve své mysli.

  „Bojíte se ho, že ano?” tajemně vyřkl Hans.

  „Koho?” starostivě se otázal Rascher, jako by věděl, KOHO má Hans na mysli. Jistěže JEHO, koho jiného? A bál se ho? Ano a moc. Hans věděl příliš.

  „Reichsführera přece, Himmlera, který vám dal veškeré pravomoce, díky nimž mě tu můžete takhle zatajovat. Kommandant vám do toho nesmí mluvit. Držíte mě tu díky jeho shovívavosti a přesto jej tím podvádíte. Neřekl jste mu o mně, Himmler o mně neví. Je to pro vás přílišné riziko. Kdyby se dozvěděl, jak je to doopravdy s rádoby vašimi dětmi, které vaše žena...” nedopověděl.

  „Dost, před nikým o tom nesmíš mluvit!” rezolutně prohásil Rascher.

  „A stojím vám za to? Stojí vám za to mé schopnosti? Máte přece strach, svádíte vnitřní boj. Na jednu stranu víte, že bych mohl být pro třetí říši přínosem, na druhou stranu vám však mohu ublížit. Co kdyby se Reichsführer dozvěděl pravdu? Co myslíte, že by s vámi udělal? Obelháváte jej!”

  „Tak dost, řekl jsem, abys s tím přestal!”

  „Nemusíte se bát. Nikdy se nestanu vaším spojencem, a tak pravda nikdy nevyjde najevo. Nikoho ke mě nepouštíte. Slyším jen ty hrůzy, které tu panují bunkrem, tímto prokletým místem.”

  „Můžeš se odtud dostat, přemýšlej o tom,” navrhl mu Rascher a opustil kobku v bunkru, nechávaje v ní Hanse o samotě.

 

  Přišel podzim. Hans byl v táboře již od roku 1941. Přijel také na podzim. Teď tomu byl rok, první výročí jeho dachauského žaláře. Přemítal o všem, co tu dosud prodělal. Vzpomínal na svůj příjezd, na přijímací proceduru a na následné začlenení do pracovního komanda na Freilandu II., kde pracovali převážně židovstí vězni, mezi něž se řadil i on. Vzpomínal na peklo, které denně prožíval na Freilandu II. Mnoho jeho spoluvězňů tam bylo zabito, ale on přežil. Pak přišla zima 1941/1942. Hned v únoru roku 1942 byl vybrán k pokusům v Himmelfahrtswagenu. Tam vydržel až do konce, navzdory veškeré pravděpodobnosti. A jelikož se osvědčil při výškových pokusech, zvolil si jej Rascher i pro pokusy nastávající, tedy pokusy podchlazovací. Hans se stal jedním z prvních testovaných vězňů. Bylo to 15. srpna 1942, kdy Rascher s pokusy začal. Hans při nich měl být zabit, avšak jakmile se odhalil Rascherovi, ten jej nechal přemístit do speciálně vybavené kobky dachauského bunkru, kde se s ním nesměl stýkat nikdo jiný, než on. A to také dělal. Hanse poprvé navštívil na začátku září. Období mezi 15. srpnem a počátkem září 1942 jej Rascher nechal v klidu, aby se mohl Hans zotavit. Samotný velitel tábora, Martin Weiss, však neměl o Rascherově „osobním” vězni ani potuchy. Věděl jen, že tam Rascher někoho vězní a nechce, aby se přišlo na to, koho. Weiss se v tom nemohl šťourat. Byl rád, že jej Rascher nebombarduje zbytečnými požadavky, které by musel splnit na žádost samotného Reichsführera. Weiss nezmohl nic.

 

  Na podzim 1942 navštívil Rascher Hanse ještě několikrát, avšak pokaždé odešel se stejnou odpovědí. Hans se k němu nehodlal připojit. Nechtěl spolupracovat a Rascher jej nedokázal přesvědčit.

  Hans se ponořoval stále hlouběji do mysli svého věznitele. Jako by byl na pokusné stanici, cítil a vnímal, jak probíhají další série Rascherových pokusů.

  12. února 1943 napsal Rascher dopis Himmlerovi, v němž shrnnul výsledky pokusů znovuzahřívání pomocí animálního tepla. Už 7. října si z Ravensbrücku objednal čtyři tamní prostitutky. Ze štuby pokusné stanice napochodovaly do místnosti, kde byl uložen prochladlý vězeň. Dvě vězenkyně vysvlečené z pruhovaných šatů a s černými vinkly na levé klopě kabátu a  na pravém stehni, se přitulily k vězni a svými nahými těly jej začaly oteplovat. Třely se o něj, tiskly se k němu. Činily to tak dlouho, dokud se vězeň neprobral. Pak se věnovaly jeho přirození, které navzdory pravděpodobnosti postavily a jedna po druhé si jej do sebe cpaly. Souložily s vězněm tak dlouho, dokud Rascher neuznal pokus o znovuzahřátí jako úspěšný.

  Když pak o výsledcích informoval právě Himmlera, našel Reichsführer v tomto způsobu resuscitace zvláštní zalíbení. Přijel do Dachau a soulož prochladlého vězně s ravensbrückými vězenkyněmi si nechával nesčetněkrát demonstrovat.

  A Hans vše viděl díky svým telepatickým schopnostem. Když tu byl přítomen Himmler, cítil v Rascherově duši nepokoj. Nepokoj, že by Himmler mohl Hanse vyslídit, že by mohl odhalit Rascherovo tajemství.

  Himmler se zatím však o Hansovi nedozvěděl. Zatím!

 

 

  „Guten Tag Hans...“ ozval se Rascherův hlas. Rascher vešel do Hansovy cely.

  „Guten Tag,“ odvětil Hans v pruhovaném mundúru. Rty měl okoralé žízní. Poznal, že je Rascher opilý. Do cely obvykle nepřicházel v podnapilém stavu..

  „Chceš vodu, Hansi?“ podal mu Rascher polní láhev. Dnes poprvé záměrně přikázal bunkrové službě, aby se Hans postil. Nepil tak celý den, čímž měl být při Rascherově návštěvě povolnější a spatřovat v něm zachránce, který mu dopřál uhasit žízeň.

  Hans po lahvi skočil jako divoké zvíře a odebral se s ní do kouta cely. Ještě, než se napil, zmocnilo se jej podezření, že by voda mohla být otrávená. Věděl, že je vůči němu pln záště kvůli jeho odmítavosti k vzájemné spolupráci. Měl však takovou žízeň, že se nad touto možností příliš dlouho nepozastavil. Doušky byly osvěžující. Byla to výborná čerstvá voda.

  „Neboj se, je v pořádku. S vodou nic není,“ ujistil jej Rascher, jako by mu nyní četl myšlenky naopak on.

  Opilecky si prohrábl skráně zarostlé vlasy a na okamžik se zahleděl k temnému stropu cely. Počkal, až Hans zhltne všechnu vodu a pak promluvil: „Hansi?“

  „Ano?“ opatrně se na něj otočil Hans, jenž byl z náhlého ukojení žízně v extázi. S očekáváním vzhlížel ke svému trýzniteli.

  „Máš tohle všechno zapotřebí, Hansi?“ otcovsky k němu shlédl Rascher. Dveře do cely za sebou opatrně zavřel, aby je, nedej bože, někdo nevyrušoval. Zamřížovaným světlíkem sem doléhaly mdlé paprsky chladného měsíce.

  „Nenechám se vámi využívat,“ pevně prohlásil Hans.

  Rascher se pousmál. Byl to spíše zoufalý úsměv. Promnul si unaveně obličej v dlaních.

  „Nezískáte si mě na svou stranu,“ ujistil jej Hans.

  „Proč si takhle přitěžuješ? Můžeš se mít královsky a ne být tady, v lágru,“ rozpažil Rascher rukama, jako by tímto gestem chtěl obsáhnout zrůdnost tohoto místa, o níž pochopitelně sám nepochyboval.

  „Proč si přitěžuji?“

  „Ano.“

  „Podívejte se kolem, doktore. Podívejte se, co za obludárium jste tu postavili,“ vyčítal mu Hans beze strachu.

  „Děláme to pro Vůdce. Cožpak jsi tam venku nebyl? Sám víš, jak to tam vypadalo. Vězni jdou proti sobě, udávají se, vládne mezi nimi anarchie. Zrazují jeden druhého. Kápové, funkcionáři, všichni. Myslíš si, že by na tvém místě nesouhlasili se spoluprácí? Okamžitě! Byli by šťastni za takovou příležitost, jaké se dostalo tobě. Všichni tu chtějí zachránit jen sebe. Přece nejsi slepý, žil jsi v blocích dost dlouho, abys pochopil. Co ještě chceš, Hansi?“

  „Co chci, doktore Raschere? Doktore? Vždyť vy doktor ani být nemůžete. Zradil jste. Používáte tu lidi jako pokusné králíky.“

  „Hansi, nech toho. Je válka. Doba si to žádá. Máme jedinečnou příležitost. Výsledky z těchto pokusů budou nakonec ku prospěchu všem, i tobě, chtěl-li bys. Ve výzvědné službě bys měl veškerá privilegia. Byl bys sproštěn trestu. Nikdo by ti neubližoval.“

  „Nemohu pomáhat někomu, jako jste vy,“ odsekl Hans.

  „A kdo podle tebe jsem, kdo, řekni?“ naléhal Rascher.

  „Jste ubohý tyran,“ odvětil chladně Hans.

  „Tyran?“ zasmál se tomu Rascher. „Nebuď bláhový. Pracuji pod otěžemi vědy. Nedělám to nadarmo, ale to už jsem ti říkal.“

  „A co by vám na to řekly oběti vašich pokusů, hm?“ zajímalo Hanse. „Jaký by měly ony názor?“

  „Jsou to oběti války. Cožpak si myslíš, že si to neuvědomuji. Jinak to nejde. Musíme chránit naše vojáky na frontě. V téhle válce jinak nepřežiješ. Vy nepřežijete, víš to. Můžeš se ale zachránit.“

  „Tím bych vám ale jen pomohl a to nedopustím,“ varoval jej Hans.

  „Napomůžeš jedině rychlejšímu konci války. Zabráníš zbytečnému krveprolití. Když však odmítneš, nic se nezmění, zhyneš a neštěkne po tobě ani pes. Zač bojuješ, Hansi? Třetí říše je říše vyvolená, nezničitelná. Jinak tomu už nebude,“ dušoval se Rascher.

  „V jednom máte pravdu,“ uznale přikývl Hans. „Člověk je člověk a udělá všechno proto, aby nakonec zachránil sám sebe.“

  „Tak vidíš. I ty jsi člověk, to je samozřejmé. Nikdo ti nic zazlívat nebude. Když tě pošlu zpátky na blok, nepřežiješ a tvá schopnost zemře s tebou. To chceš? Sám víš, že venku nepřežiješ.“

  „Je to tam lepší než tady.“

  „Mám pravomoce. Stačí, když přislíbíš pomoc. Mohu dokonce obejít lagerkommandanta Weisse. Dělám to i ve tvém zájmu, Hansi.“

  „Tomu sám nevěříte, že, doktore?“ jízlivě se na něj usmál Hans.

  „Ať věřím nebo ne, ty bys přežil.“

  „Nemám rád lidi, žádné,“ odvrátil se Hans k mdlému měsíčnímu úplňku pohupujícímu se ve světlíku.

  „Jsi mladý.“

  „To ano, a mladý také zemřu. Stejně tak, jako všichni v táboře.“

  „Ale ty nemusíš, opakuji, nemusíš,“ naléhal na něj Rascher.

  „Oni ale nemají na vybranou.“

  „Hansi, máš život před sebou.“

  „Nechte toho, doktore. Jaký život? Žít po boku někoho, jako jste vy? Děkuji, ale nechci.“

  „Vidím v tobě naději. U ostatních tak zřejmá není. Pokud s námi nebudeš spolupracovat, zabiji tě. Blíží se čas mého vstupu k SS. Již nebudu jen lékařem Luftwaffe. Možná odjedu do Osvětimi nebo do Lublinu na východ. Můžeš jet se mnou.“

  „Vy jedete tam, ale já zůstanu, abych zahynul zde, v této kobce. Zemřu žízní a hladem.“

  „Jak dlouho jseš v Dachau, Hansi?“

  „Dost dlouho.“

  „Pomoz si, máš poslední šanci. Ty si pomoct můžeš, oni ne! Nic nezměníš, když nebudeš spolupracovat.“

  „Říkám vám to stále a řeknu vám to znovu. Nikdy se k vám nepřidám. Klidně mě umučte, ale já zůstanu sám sebou.“

  „Jak chceš!“ Rascher se prudce otočil a sotva udržel rovnováhu.

  Hans si jej přestal všímat.

  „Poradíme si s tebou, poradíme. Však uvidíš?“ Rascher opouštěl Hansovu celu.

  „Co se mnou uděláte?“

  „To už nech na mně,“ zarazil se Rascher.

  „Prostě mě jenom zastřelíte, nebo si mne pak ještě stáhnete z kůže, doktore Raschere? Porazíte mne jako králíka, stáhnete mě z kůže a tu pak pověsíte před Totenkamru. Bude tam viset jako prádlo, které schne, společně s kůžemi jiných, s jemnými kůžemi vězňů, kteří byli zabiti jen proto, abyste si z nich mohl vzít kůže? Má kůže by visela ve společnosti potetovaných kůží. Třepotaly by se tam ve větru a čekaly. Pak byste si konečně vybral střih a kůže z mých zad by se stala vaším jezdeckým sedlem, kůže z mých prsou by vázala vaše drahocenné knihy. A co byste udělal s mou lebkou? Vzal byste si ji! Vzal byste si i kosti z mých rukou. Vybělel byste je a pak si vše naaranžoval na stěnu. Lebku se zkříženými hnáty. Symbol toho, k čemu bych se podle vás měl připojit. Myslíte si, že nevím, že jste hlavním zákazníkem vydělaných vězeňských kůží, jež se třepotají před Totenkamrou?“

 

Terénní sekce ústředí B III – Hintertux, Tyrolsko

 

  „Četl jsem o tom,“ svěřil se Hansovi Novák.

  „O čem?“

  „O Rascherově plánované cestě do Polska, kam však nikdy neodjel.“

  „Vidíte, vy jste to četl a já to zatím prožil na vlastní kůži. Cožpak snad o tom bídákovi napsal někdo knihu?“ zarazil se náhle Hans.

  „Věřejnost se musela dozvědět, co byl zač. Jedná se toliko o literaturu faktu. Snad až na knihu Zánik domu Rascherových, která pojednává o jeho životě. Možná byste si ji chtěl přečíst,“ nabídl mu Novák.

  „Ti venku o něm vědí? Vědí, kdo to byl doktor Sigmund Rascher?“

  „Jen hrstka z nich,“ sklopil Novák hlavu zahanben neuvědomělostí společnosti, jejíž byl součástí. Tu mu však na mysli vytanula zajímavá otázka, kterou se Hansovi nezdráhal položit. „Hansi, věděl jste, co to byl Auschwitz?“

  „Tehdy?“

  „Ano, když se vám o něm zmiňoval Rascher.“

  „Tušil jsem, že jde o koncentrační tábor někde v Horním Slezsku.“

  „A doslechl jste se někdy o plynových komorách?“

  „Věděl o ní skoro celý Dachau...“ pokrčil Hans rameny, jako by v tom neviděl žádnou zvláštnost.

  „Od koho jste se o tom dozvěděli?“

  „Ačkoliv jsem byl izolován, prosákly ke mně zprávy, že v našem táboře je JEDNA taková, ale pak, když začaly evakuace z východněji položených táborů, dostali se do tábora vězni, kteří mluvili o obrovských gaskamrách ve všemožných táborech na východě. Dostala se k nám zpráva o Březince nedaleko Auschwitzu, Osvětimi.“

  „Ano, je to tak,“ potvrdil Novák s úžasem. „Avšak, abychom nezaháleli, mohl byste pokračovat v líčení vašeho osobního případu?“

  „Trvalo to dlouho. Vyhrožoval mi vším možným. Chtěl mi pitvat mozek, ale vše se vleklo příliš dlouho. Uvědomoval si moji jedinečnost. Táborem se postupně šířily zprávy o postupující spojenecké frontě. Pro nacisty byl Stalingrad na východní frontě katastrofou. Pro vězně pochopiteně naopak vzpruhou a novou nadějí. Němci dostali strach. Tenkrát mě potřeboval nejvíce. Teklo jim do bot, avšak o to jsem musel být silnější a neustoupit mu. Stále mne ponechával v izolaci. Jednoho dne, krátce před osvobozením, o němž jste mi pověděl, mne kamsi odvlekli. Najednou tam byli pro mě zcela cizí lidé. Rascher se již dlouho neobjevil. Vystřídali jej jiní. Byla tam laboratoř. Tam měl nastat konec. Poslední zúčtování s mou tvrdohlavostí. Myslel jsem si, že mne chtějí popravit. Cítil jsem, že se s Rascherem něco stalo. Cítil jsem to. Na jeho místě teď stálo několik důstojníků. Všichni o mne projevovali neobvyklý zájem. Věnovali mi zvláštní pozornost. Pohlédl jsem na všehny ty přístroje, které byly kolem. Museli to konstruovat velmi dlouho. Začali s tím již dávno předtím. Znal jsem nádobu s ledovou vodou, v níž plavaly ledové kry. Četl jsem mysl doktorů, kteří tyto pokusy prováděli a zejména jsem studoval Rascherovu mysl. Jeho nitro. V jejich mysli se odrážely vzpomínky na Rascherovy pokusy. Teď mě však chtěli zmrazit! Bylo to něco nového, něco, co němělo v historii Dachau obdoby. Byla tma. To místo, kde to chtěli udělat, nebylo v táboře. Nebylo to v pokusných stanicích, které se mezitím proměnily v obvyklou vězeňskou nemocnici, bylo to jinde. To místo jsem neznal. Ponořili mne do prapodivné nádoby podobající se rakvi. Uvnitř jsem pocítil strašlivý chlad. Byla vyplněna nějakou tekutinou. Nevím jakou. Pak jsem vzhlédl do tváří doktorů nade mnou. Jak jsem řekl, tou dobou byl Rascher pryč. Neznámé tváře se nade mnou vznášely v kontrastu ostrého světla. Tělo se mi sevřelo do křeče. Nedokázal jsem přemýšlet. Ta kapalina, do níž mě ponořili, byla horší než led. Nemohl jsem se pohnout. Drželi mne uvnitř. Pak mě potopili a já se začal topit v ledu. Dále si pamatuji už jen tmu, jež mne zvolna zahalila temným závojem. Byl jsem jako pohřbený zaživa, utesněn ve stísněném prostoru nádoby. V rakvi s ledovou kapalinou. Ta začala náhle tuhnout. Upadl jsem do bězvědomí a pak už si nic nepamatuji, až na jeden sen, v němž jsem byl svědkem Rascherovy popravy. A pak...pak jsem se probudil až tady, mezi vámi.“

  „Ale to je zcela fantastické!“ vzkřikl Novák. „Jak mohli něco takového dokázat! A jak...jakto, že jste ve snu viděl Rascherův konec?“

  „Obdivujete je?“ zarazil se Hans.

  „Ne, ale přesto si nemohu odpustit úžas nad tím, jakou technologi museli použít, aby vás dokázali hibernovat na tak dlouho. My dosud nic takového nedokážeme

  „Skutečně ne?“ podivil se Hans.

  „Jste bláhový, jistěže ne!“

  Hans pokrčil rameny.

  „Kam mohli princip oné technologie ukrýt?“

  „To netuším. Prostě mě zmrazili a víc nevím.“

  „Zajímavé,“ zamyslel se nad tím Novák a promnul si bradu špičky prstů.

  „Jako by to bylo včera, vidím, jak mne obepínaly stěny té nádoby,“ vzpomínal se smutkem v očích Hans.

 

  Po tomto úžasném rozhovoru svolal Blau poradu, ke které se shromáždil Schwartzův tým včetně Nováka.

  „Bože, myslíte si, že je skutečně telepat?“ vzrušeně se otázal Schwartz všech přítomných.

  „Těžko říct,“ pokrčil Novák rameny.

  „Musíme to ověřit,“ namítl Hofmann.

  „Co když si ale jenom všechno vymýšlí?“ skepticky nadnesl Schwartz.

  „Neřekl bych,“ konstatoval Novák.

  „Přece je způsob, jak zjistit, pokud má telepatické schopnosti,“ vložil se do vášnivého rozhovoru Hitreiter.

  „Ale co by to pak pro nás znamenalo? Jestliže od první chvíle tuší, či dokonce ví, jaké o něm máme mínění a jaká je skutečnost, může nám schválně říkat to, co chceme slyšet. Tedy za předpokladu, je-li skutečně telepat. A jestli ano, pak odhalil, že pokud by byl nacistickým zločincem a prozradil to před námi, stihl by jej trest,“ moudře pronesl Schwartz.

  „To je dost možné, avšak na podobné závěry je příliš brzy,“ usměrnil jej Blau.

  „V první řadě bych navrhoval, za předpokladu, je-li opravdu telepat, abychom vyloučili pouhou domněku.“

  „Jistě, ale jak chcete postupovat?“ zarazil jej Hofmann. „Já osobně jsem se s žádným telepatem nikdy nesetkal. Přesto tu existuje prostý test: postačí, když uhádne myšlenku některého z nás. A pokud nám to nepostačí jako dostatečný důkaz, pak to můžeme vyzkoušet i u nás ostatních.“

  „Myslím, že takto bychom s ním jednat neměli,“ vyjádřil se Novák, jenž nabýval pocitu, jako by se stával součástí jakéhosi nelegálního a nekalého experimentu.

  „Zítra budeme pokračovat,“ prohlásil rezolutně Blau. „Do té doby máte osobní volno!“

  „Ale...“ pokusil se vzdorovat Novák.

  „I vy, pane Nováku. Pro vás to platí dvojnásob,“ zchladil jej Blau a Novák se už neodvážil odporovat.

  Po skončení porady se odebral do své ubikace, jež se otevírala ve skalním štítu. V její horní části se prostíralo okno, jehož maskovací systém byl stejný jako ve zbytku sekce. Ubikaci tvořila malá, avšak útulná kobka s vojenskou postelí. Na kamenném stropě zářilo krystalické světlo, jež pokoj naplňovalo smaragdovou září. Hans byl unavený, a tak ulehl k odpočinku. Vždyť předchozí noc skoro celou probděl. Také jej tížila Hansova výpověď, kterou si dával v horké hlavě dohromady. Zakrátko jej přemítání znavilo natolik, až usnul. Nenechal se vyrušovat ani hlukem, jenž sem doléhal z venkovního koridoru.

 

  Druhý den pokračoval Hans v líčení svých zážitků z Dachau. Hlavním motivem jeho vyprávění byl doktor Rascher, ke kterému se stále vracel, jako by chtěl poodhalit všechna táborová zákoutí jeho osobnosti, osobnosti člověka, jenž byl otcem projektu, který Hansovi prodloužil život o sto pět let, aniž by to však činil Rascher vědomě.

  „Ještě jsem se nezmínil o tom, jak Rascher prováděl pokusy se suchým chladem.“

  „To byl přece důvod, proč chtěl Rascher požádat o převelení do Osvětimi nebo na Majdanek,“ namítl Novák.

  „Ano, podle něho pokusné osoby, které mrzly, přiliš řvaly, a tak musel k podobnému pokusu najít rozlehlejší prostranství, které by mu podle něho skýtala Osvětim, nebo Lublin - Majdanek.“

  Novák souhlasně přikyvoval.

  „Také zima devatenáct set čtyřicet dva - tři, byla mírnější, než předchozí zimy. Proto se obával, že nebude moci pokusy se suchým chladem, které se tentokrát stávaly aktuálními kvůli mrznoucím německým pěšákům na východní frontě - už ne letcům jeho Luftwaffe - provést v Dachau, které v tomto ohledu teplotně nevyhovovalo. Konec zimy se však ukázal dostatečně chladným, a tak mohl pokusy bez obav provést v Dachau.“

 

  Rascherovi při pkusech se suchým hladem opět asistoval loajální Walter Neff. Pokus spočíval ve vystavení pokusné osoby nepřetržitému zimnímu chladu. Pokusné osoby byly pokusům vystavovány v oblečení i bez něho.

  Vězeň byl položen na dřevěné lehátko, k němuž byl přivázán. Takto byl ponechán mnohdy celou noc, dokud nezmrzl, nebo neupadl do bezvědomí. Pak Rascher přistupoval k již prověřeným způsobům znovuzahřívání, které důvěrně znal z vodních pokusů, předchůdců pokusů se suchým chladem. Někdy, aby Rascher pokus okořenil či urychlil, poléval zkoušenou osobu vodou.

  Po obou variantách podchlazovacích pokusů, vodních i suchých, se Rascher pro jejich údajnou neúspěšnost, uchýlil ke zcela jiným pokusům, které však byly jen jakousi čekárnou na jeho konec, jenž měl přijít zanedlouho. Rascherovým dalším působištěm se v tomto období stalo nové krematorium s plynovou komorou. Tady pracoval Rascher ve společnosti inženýra Faixe. U čerstvě amputovaných vězeňských končetin i u jejich "dárců" pozoroval životní reakce tkání při spalování v retortách tamních pecí. Pod dachem krematorijní budovy se též stal strůjcem pokusů s bojovými plyny. Z tábora si nechával do krematoria posílat skupinky vězňů, které pak uzavřel do novotou vonící plynové komory, která byla dostavěna až v roce 1944, přestože stavba byla zahájena již o dva roky dříve. Tradovalo se, že za opožděným dokončením budovy krematoria měli prsty vězni-zedníci, kteří stavbu úmyslně sabotovali, neboť si byli vědomi toho, že staví dům smrti. Plynová komora však nebyla nikdy použita k účelnému masovému vyhlazení invalidních vězňů, kvůli čemuž byla vybudována. Když ji pak používal Rascher pro své další pokusy, zdálo se, jako by byla postavena jen pro něj. Jiných, než Rascherových obětí, které zahynuly v plynové komoře vlivem jeho zkoušek s bojovými plyny, se však tlama dachauské plynové komory nikdy nenasytila.  

 

Autor:
E-mail: deathcamp.treblinka@seznam.cz
Vloženo: 07:38:05  20. 06. 2008


Hodnocení:
3.5 (4 hlasů)

Komentáře (0)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.