|
Po úzké cestě kráčelo v řadě za sebou pět obrovských těžkých koní. Vypadali jako rodní bratři, všichni narostlí tak půl metru přes míru, s mohutnými plecemi a bohatými rousy na nohou. Čtyři tmaví hnědáci a jeden strakáč, flekatý jako kráva.
Jejich jezdci naopak do písmene splňovali rčení každý pes, jiná ves. Kromě lidského původu je nespojovalo téměř nic. Jeden z nich, ne ten první, ale ten, kterého si nejdřív všimnete, musel měřit určitě přes dva metry. Ruce chránily těžké kovové rukavice a u sedla, v provizorním obalu, se kývalo přerostlé válečné kladivo. Zpod zamračeného obočí pozoroval tmavýma očima okolí a sem tam cosi zabručel.
Hned za ním se na koni tak tak držel hubený černoch. Výškou se obrovi téměř vyrovnal, ale zato by se za něj mohl schovat i pětkrát. Kdyby se zúčastnil volby nejhubenějšího chcípáčka roku, bezkonkurenčně by zvítězil. Klátil se v sedle jako opilec na vysoké barové stoličce a brada mu každou chvilku padala na hubený hrudník. Zničehonic zachrápal jako spokojený vepř, když ho podrbete na zádech.
To bylo zdrojem zábavy dalšího jezdce, tak dvacetiletého mladíka s širokými rameny a krátkým sestřihem typu vstanu a jdu, který se jinak očividně nudil. Dlouhým obouručním mečem, který bez viditelné námahy držel jen v jedné ruce, odsekával kousky keřů a kopřiv a tiše si mezi zuby pískal starou severskou píseň.
Poslední v řadě připomínal spíš fretku nebo lasičku, která předběhla evoluci a přišla o srst o pár milionů let dříve než ty ostatní. Oči mu těkaly ze strany na stranu a občas zavětřil, jako by mohl ucítit nebezpečí ze vzduchu. Z nějakého důvodu se cítil velmi nesvůj. Je pravda, že se tak cítil téměř neustále, ale tentokrát věděl proč. To ta cesta. Něco na ní nebylo v pořádku.
Jako by ji někdo narýsoval podle pravítka, pomyslela si Lasha, zvaná Rohatá Helmice, drobná žena jedoucí na strakáči v čele skupiny. Nahlas neřekla nic, především proto, aby mezi svými muži nevyvolala obavy, a pak také proto, že ani jeden z nich netušil, co to pravítko je. Lasha byla jedna z mála vyvolených, kterým se dostalo alespoň základní vzdělání. Známá byla ale především díky své víře, že jí na výšce přidají dlouhé rohy kozorožce, připevněné na helmě.
„Si myslím, že to nejni normální, aby byla cesta takhle rovná. Jako by vzal člověk nůž a říznul to podle prkna,“ prohlásil Jonte Lasičák zachmuřeně a vtělil tak Lashiny myšlenky do srozumitelné řeči.
„Co je na tom divnýho? Nejspíš tu nějakej chlápek každej den jezdí rovnou k tomu chrámu a pak večer zase domů,“ uchechtl se světlovlasý seveřan, kterému jeho rodiče z nějaké důvodu dali jméno Graze. Pak se zadíval na temeno své velitelky a po jistém zaváhání připustil: „Nebo by to mohla bejt taky ženská, že jo.“
„Která ženská by byla tak pitomá, aby každej den jezdila takovou dálku tam a zase zpátky? A proč by to vůbec dělala, co?“ odmítla tohle vysvětlení Lasha.
Tu poslední větu neměla říkat. Prorok, ten dvoumetrový obr, který se nikdy ničeho nebál, ale zato vždycky rád využil možnosti postrašit ostatní, chraptivým hlasem zadeklamoval: „To je opravdu dobrá otázka. Proč tu každý den projíždí muž na rychlém koni, zahalený v černý plášť? Co hledá? Odpuštění v rozpadlém chrámu? Bohyni, zakletou do jeho zdí?“
Lasha se na něj vztekle otočila: „Žádnej chlap tady nejezdí. Vidíš tady nejakýho chlapa? Já teda ne. Kdyby tady jezdil každej den nějakej chlap, už bysme ho museli potkat.“
„Co je to vůbec za místo?“ zeptal se Graze. „Nějakej kostel nebo co?“
„Spíš chrám, řekla bych. Nějaká Atmé, bohyně kdoví čeho. Už by tam měli být jenom trosky.“
„Mě se to stejně nechce líbit. Není to zas tak daleko od Ceralis, sotva dva dny cesty, když nespěcháš, tak proč si na to král najímal nás? To tam nemohl poslat svoje vlastní lidi?“ Jonte Lasičák si s nepříjemně čvachtavým zvukem strčil prst do ucha a zakvedlal jím. „Chápete, vyšlo by mu to levnějc, no ne?“
Lasha si povzdechla. Co jim má vykládat? Že se místní lidé rozpadlého chrámu bojí? Že tam matky a manželky odmítají poslat své syny a muže, protože tam na ně podle pověstí čeká osud děsivější než smrt? Lidi jsou tak hloupě pověrčiví. Nahlas ale řekla: „Buď rád, že platí. A platí dobře.“ V opasku ji hřálo padesát zlatých mincí, a to byla jen záloha. Zbylých dvě stě měli dostat, až přinesou z chrámu zlatou sošku bohyně Atmé. Lasha nechápala, proč král po sošce tak touží, ale bylo jí to srdečně jedno. Jediné, o co kdy stála ona, byly obyčejné peníze, pokud možno v co největším množství. A padesát zlatých pro každého, to už bylo nějaké jmění.
„Kvůli té bandě, co tu řádí,“ vzpoměl si Prorok. „Prej přepadnou každýho, kdo se ke chrámu přiblíží. Určitě hlídaj nějakej fakt velkej poklad.“
„Jo, ti lupiči,“ oddechli si ostatní muži. Jako většinu primitivních lidí děsily tyhle zkušené žoldáky tajemné pověsti a zkazky, ale hrozba lidských nepřátel je spíše uklidňovala. S tím si uměli poradit.
„Tak přestaňte kecat a dávejte pozor. Nerada bych přišla o krk jen kvůli vašemu babskýmu tlachání. Jo, a vzbuďte Alina, nesnáším, když takhle chrápe.“
Inzerovaný útok přišel po dalších čtyřech hodinách klidné a nudné jízdy.
Neuvedlo ho žádné hrozivé ticho a ani žádný varující výkřik. Prostě najednou stromy a keře ožily a na skupinu se vrhlo asi dvacet hrdlořezů.
Jenže Lasha ani její muži rozhodně nebyli v téhle hře zrovna začátečníci. Sklouzli ze sedel stejně rychle, jako svišť mizí v noře, a než se první z útočníků stačil rozmáchnout, už drželi v rukou nabité kuše a vzduch prořízl svist šipek. Kuše jako zbraň má jednu velkou nevýhodu. Přece jen to trvá o něco déle, než se znovu natáhne a připraví k výstřelu. Jenže na druhou stranu je přesná a průrazná a několik zasažených protivníků se zmohlo jen na krátký a většinou poslední výkřik.
Pětice nestačila znovu kuše natáhnout a rychle došlo na meče, sekyry a další oblíbené zbraně používané v boji tváří v tvář. Lupičů byla i přes počáteční čistku přesila a zvlášť Lasha, působící jako snadná kořist, se měla co ohánět. V jednom okamžiku ji obklopilo pět mužů, všichni mnohem větší a samozřejmě silnější, a jen díky své rychlosti a obratnosti se jí dařilo unikat. Jednoho téměř mimochodem bodla mečem do slabin a dalšímu vrazila dlouhý nůž pod hrudní koš, když se nešikovně odkryl. Koutkem oka zahlédla Proroka s kravavým ramenem, jak jediným mocným úderem kladiva rozdrtil protivníkovu hlavu. Snažil se prodrat k ní, aby jí pomohl. Rychle se skrčila a těžký meč prořízl vzduch těsně nad hlavou. Vyrazila rukou vpřed a zabořila nůž hluboko do břicha. Jenže to už za ní stál další a rozmachoval se ke smrtícímu úderu.
Neproběhl jí před očima celý její život, protože na něco takového nebylo dost času. I když muže za sebou neviděla, cítila ho a cítila i závan větru provázející pohyb meče. Věděla, že nestihne uhnout, tak se prostě jen s mečem připraveným k protiútoku pokusila otočit ke svému soupeři čelem, aby zemřela jako chlap tváří v tvář nepříteli.
Někdo vykřikl její jméno a meč narazil na meč. Překvapená Lasha koutkem oka zahlédla, jak jeden z útočníků vyrazil proti svému druhu a jedinou ranou mu uťal hlavu. To už se k ní prodral Prorok a zřejmě proto, že viděl, co se stalo, nepoužil své kladivo. Udeřil Lashina zachránce těžkou kovovou rukavicí do spánku a poslal k zemi.
A to byl víceméně konec boje. Lupiči velmi rychle ztráceli odvahu, a když se jejich vůdce tak nepochopitelně zachoval, brzy se rozprchli jako hejno slepic.
Graze, syn divokých barbarů ze Severu, nadšeně provázel jejich útěk hlasitým bojovým pokřikem. Jonte zatím procházel mezi těly a bez jakékoliv emoce dorážel raněné a okrádal mrtvé. „Hubenej to má za sebou,“ hlásil, když narazil na známou tvář.
Prorok zůstal stát naproti Lashe. „Mám ho zabít?“ ukázal na omráčeného muže.
„Ne,“ řekla. „Znám ho. Vezmeme ho s sebou na Alinova koně. Zatím ho svaž.“
Pokrčil rameny. „Jak myslíš, Lasho.“
Nad Hubeným Alinem nikdo neplakal. Ale pohřbili ho do samostatného hrobu se všemi zbraněmi a Graze mu vtiskl do ruky dřevěnou píšťalu, která podle víry jeho lidu odháněla od mrtvé duše démony a ďábly.
Asi hodinu před tím, než se slunce dotklo obzoru, sešli ze stezky. Nikdo sice nic neřekl, ale v mysli jim zůstala vypálená představa šíleného jezdce, řítícího se s větrem o závod přímo za svým cílem. Na noc chtěli být prostě od stezky co nejdál.
Našli malý potůček, který si nesměle razil cestu černohnědou lesní zeminou, a rozbili tábor. S ohněm se neobtěžovali, jídlo měli s sebou a noci tu byly teplé a příjemné.
Prorok na Lashin rozkaz položil stále ještě bezvědomého zajatce na zem a přivázal ho za ruce a nohy ke čtyřem stromům, takže muž vypadal jako živé ztělesnění písmene X. Lasha si mezitím odskočila k potoku, pokusila se umýt, i když v praxi to znamenalo, že špínu a prach cesty jen rovnoměrněji rozetřela po kůži, upravila si vlasy, uvolnila tkaničky u krku na vestě a zkontrolovala, zda je výstřih dostatečně hluboký. S koženým vakem naplněným studenou vodou se postavila nad spoutaného muže. Nevšímala si mnohoznačného uchichtávání svých společníků a pěkně z výšky vychrstla vodu zajatci do obličeje.
Účinek se dostavil okamžitě. Muž sebou škubl, potřásl hlavou a zanadával. Pak se podíval na Lashu a po chvilce zaostřování pronesl: „Rohatá helmice.“
Lasha stejně suše odvětila: „Tyre? Jak se ti leží?“
Muž zkusil pohnout končetinami. „Ne že bych si zrovna hověl. Co takhle mě odvázat?“
„Že by? A proč to?“
„Zachránil jsem ti život, nevzpomínáš si?“
„Jen si nelichoť. Jestli se nepletu, byla to tvoje banda, co nás přepadla.“
„Co se s nimi stalo?“
„Tak osm jsme jich zabili. Zbytek utekl. Mrzí tě to?“
„Ani ne. Posbíral jsem je po putykách, půlka z nich byli zloději a druhá něco mnohem horšího.“
„Vážně? A co jsi s nimi měl společnýho? Jestli si dobře pamatuju, tak před dvěmi lety…“
„Myslíš před tím, než jsi mě opustila?“
„Já tě neopustila. Potřebovala jsem si jen rozmyslet pár věcí. Říkala jsem, že se vrátím.“
„Máš pravdu, neuplynuly ani dva roky a jsi zpátky, Lištičko. Nejsem já šťasnej chlap?“ Ironie z jeho hlasu ani tak neodkapávala, jako tekla proudem.
„Abychom se vrátili k původnímu tématu. Na co si to tady sakra hraješ? Přepadáš poctivý pocestný? To není tvůj styl. Nebo aspoň nebyl, když jsme se viděli naposledy.“
„Nemám pocit, že zrovna ty bys byla ten pravej exemplář nevinnýho pocestnýho. Poslal tě král, co? Tak pro to ses vrátila? Kolik ti zaplatil?“
Lasha se zamračila, ale dlouho jí to nevydrželo. „No, zadarmo to nedělám,“ zahýbala obočím a usmála se.
„Vždycky jsem věděl, že máš místo srdce peněženku, ale netušil jsem, že ji máš i místo mozku.“
„A tím chceš říct co?“ naježila se.
„Tobě nepřipadá, že je na tom něco divnýho? Pro co tě poslal? Pro staré svitky? Pro bronzový oltář?“
Zaváhala. „Pro sošku bohyně Atmé,“ připustila nakonec.
„Pro sošku? Pro pitomou sošku? A tobě to nepřišlo ani trošku divný?“
Zaváhala. „Tak jo. Je to divný. Co tam je?“
„To já nevím.“
„Tak ty to nevíš? Děláš si srandu? To tady pobíháš, přepadáš náhodný kolemjdoucí a netušíš proč?“
„Ne. Hm. Prostě... pochop... mám pocit, že to, co tam je, tam má taky zůstat. Gandrik to chce tak moc, že se úplně změnil, chová se jako blázen od tý doby, co královna zemřela.“
„Andari je mrtvá? Kdy se to stalo?“
„Je to tak rok. Umřela na zápal plic. Gandrik se už nevzpamatoval. Šlo to s ním z kopce, ale poslední tři měsíce to… já nevím, začal se zajímat o ten chrám, nikdy dřív se o něm nezmínil. Změnil se. Je tvrdší, skoro zlý.“
„Ale no tak. Že ty jsi přestal být jeho oblíbenec?“ ušklíbla se Lasha.
Potřásl hlavou. „Mě se takhle vážně špatně mluví. Nemůžeš mě odvázat?“
„A neutečeš?“
Usmál se. „To záleží na tobě.“
Když skončili, vstal a protáhl se. „Chybělas mi.“
I ona vstala a přitiskla se k jeho zádům. Sahala mu sotva po ramena. Stoupla si na špičky a tiše zašeptala: „Půjdeš se mnou?“
„Myslel jsem, že si mě pochopila. Nikdo tam nesmí jít.“
„Promiň, Tyre,“ řekla a on ucítil někde v oblasti ledvin tlak studeného kovu.
Nepohnul se. Jenom zavřel oči. „Ty jsi ale mrcha, Lištičko.“
„No, já to vidím takhle. Buď půjdeš se mnou dobrovolně, jako jeden z nás, a dostaneš svůj podíl, nebo tě nechám zase svázat a povedu tě před sebou jako živý štít, ať už je tam cokoliv. Takže?“
„A třetí možnost?“
Pokrčila rameny. „Zabiju tě.“
„To bys neudělala.“
Tlak na jeho ledvinu zesílil a hrot nože pronikl kůží. „Vsadíme se?“
Ušklíbl se. „Kolik dělá ten podíl?“
„Já věděla, že to vezmeš.“
Z chrámu bohyně Atmé už zbývaly jen trosky, hustě porostlé vegetací, jako by je stromy a keře zkoušely ukrýt před zvědavými pohledy. Úzká stezka však neomylně vedla přímo k jeho vchodu.
Graze, jako obvykle plný přebytečné energie, dorazil k troskám jako první. Seskočil z koně. „Hej, podívejte se na tohle,“ vykřikl. „Sem snad vážně někdo chodí. Ty dveře jsou celý poškrábaný.“
„Z čeho to je?“ zajímal se Prorok. Dveře nevypadaly zrovna pevně. Zaklepal na ně kladivem. „Je někdo doma?“ zasmál se.
Dlouhý temný zvuk, kterým dveře odpověděly, jim rychle vymazal úsměv z tváří.
„Je to dřevo? Je to dřevo, že jo?“ ujišťoval se Jonte Lasičák poněkud vyplašeně.
„Jasně, že je to dřevo,“ uklidňovala je Lasha, ale jistá si nebyla.
„No, můj názor znáte,“ řekl Tyr.
„Já na duchy nevěřím,“ zavrčel Prorok. „A rozhodně mě nevyděsí.“
„V tom případě můžeš jít první.“
Prorok si opovržlivě odfrkl a opřel se do dveří. Nepohnuly se. Praštil do nich kladivem. Nic. Zařval a opřel se do nich celým svým mohutným tělem, jenže dveře, ať už byly vyrobeny z čehokoliv, tvrdohlavě vzdorovaly.
„Ukaž,“ odstrčil ho Graze a zkusil to po svém. Rozběhl se z několika metrů a ramenem vrazil do dveří. Chvíli tam zůstal, podobný mouše rozpláclé na okně, a pak se sesunul k zemi. „Asi jsem si vykloubil rameno,“ zanaříkal.
„Jste si jistí, že se to neotvírá na druhou stranu?“ ozvala se Lasha.
Tyr dveře znovu prohlédl. „Ne, zkoušíme to správně.“ Opřel se do nich. Ve chvíli, kdy se mu na čele objevila první kapka potu, toho zase nechal. „Potřebujeme beranidlo.“
Lasha potřásla hlavou, odstrčila ho, rukou jemně prozkoumala okraje dveří a pak zabrala. Ozvalo se tiché zaúpění, pak skřípot písku drceného starým dřevem a vchod byl volný. „Žasněte a učte se, pánové.“
Jonte Lasičák si odplivl. „To je divný. To je fakt divný.“
„Zabalíme to?“ navrhl Tyr.
Šlehla po něm pohledem tak zlým, že byl div, že mu nechytla košile na těle. „Zapalte pochodně a jdeme. Mně se tady taky nelíbí a čím dřív to bude za námi, tím líp.“
„No já nevím...“ zaváhal Jonte.
„Ale no tak. Opakujte si: dvě stě padesát zlatých. Padesát pro každýho. Tak jdeme, ne?“
Prorok pokrčil rameny a jako první vstoupil do chrámu. Na stoletém prachu zanechávaly kožené boty hluboké otisky. Posíleni jeho odvahou, vkráčeli do tajemných prostor i ostatní. Jen Graze s poraněným ramenem zůstal u koní a v záloze pro všechny případy.
Prostorná chodba se velmi rychle změnila ve strmé schodiště vedoucí hluboko pod zem. Čtyři lidé s pochodněmi po něm opatrně sestupovali nejméně čtvrt hodiny. Když se pak noha prvního z nich opět dotkla rovného povrchu, vydechl její majitel úžasem. „Hej, tohle je vážně neuvěřitelný.“
Byl to rozhodně nádherný chrám. Těžké sloupy podepíraly nejméně pět metrů vysoký strop, zdi někdo ozdobil barevnými reliéfy a nejtypičtější byl oltář, umístěný uprostřed místnosti. „Vypadá trochu jako postel, nezdá se vám?“ přemýšlel nahlas Jonte Lasičák.
„Trošku,“ omítla se tím zabývat Lasha. „Najděte sošku nebo něco podobnýho a mizíme.“ Zvedla hliněnou vázu a pohrdavě se ušklíbla: „No nic moc.“
Ozval se zvuk podobný cvaknutí vypínače.
„Co to bylo?“ rozhlížel se Tyr.
„Pane jo,“ zašeptal Jonte a zvedl třesoucí se ruku s napřímeným ukazováčkem.
Na druhé straně se objevila podivná záře. Nejdříve jen jako první hvězda ztracená na nočním nebi, potom jako slunce, žhavé a nelítostné, sílila a rostla jako oheň, stravující les. Nakonec před nimi stála lidská postava, tvořená plameny a pulsující jako sluneční erupce.
„To je bohyně,“ zařval Jonte Lasičák a vrhl se zpět ke schodům. V prostřed schodiště ale zakopl a sjel dolů jako pytel brambor.
Neutíkej, muži. Nebyl to hlas, objevilo se jim to v hlavách a hladilo to a vábilo.
Postava mávla rukou a na zdech vzplanuly staré pochodně.
Zůstaň tu se mnou, muži.
Zaklonila hlavu a vykřikla, ale místo zvuku se z hrdla vyvalil oheň a rozprskl se na stropě. Teprve teď si všimli, že jim nad hlavou visí obrovská kovová konstrukce plná širokých svící.
A bylo světlo.
Pojď ke mně, muži.
Ohnivá postava zmizela a místo ní tu stála žena. Ale jaká žena! Tyr nikdy nic tak nádherného neviděl. Její vlasy byly rudé jako ranní slunce, její pleť bílá jako mléko a co se týče její postavy… jako by byla uměleckým výtvorem nejnadanějšího sochaře, který na ní pracoval několik let a během té doby viděl ženu jen ve svých snech. V hlavě mu zněl tichý, smyslný hlas, vábící ho stejně spolehlivě jako světlo hmyz.
Do břicha se mu zarazil ostrý loket. „Prober se, idiote,“ vyštěkla Lasha. „Všichni se proberte! To není bohyně!“
Pojď ke mně, muži. Pojď a miluj mě. Pojď a staň se mým otrokem.
Prorok vykročil, ale Lasha mu rychle nastavila nohu. Dopadl na kolena a zuřivě se po ní ohnal.
„Přestaňte, chlapi! Je to démon! Succuba!“
Tyr se po ní podíval. „Succuba? Co je sakra succuba?“
„Copak to nevidíš? Sakra, vy nadržení cvoci, musíme odsud!“
Sucubba jí věnovala rozlícený pohled. Zabij ji, muži!
Prorok vstal. Potěžkal v ruce válečné kladivo a rozmáchl se. Lasha tak tak, že uskočila. „Nech toho,“ zaječela a vrazila mu hořící pochodeň do klína.
Zařval a zběsile se plácal po hořících kalhotách. „Chceš ze mě udělat eunucha, ty děvko?“ nadával.
„Ovládá tě! Tyre, musíme odsud. Jonte! Vrať se! Nechoď za ní! To tu fakt není nikdo kromě mě, kdo používá k myšlení mozek?“
„Lasho?“ ozval se stále poněkud omámený Tyr.
„Jo, to jsem já, Tyre,“ zavrčela. „Jsem ráda, že sis vzpomněl. Mizíme, jasný?“
Démonka roztáhla poloprůhledná motýlí křídla a s nespornou elegancí se vznesla do vzduchu.
Pojď ke mně, muži. Dám ti všechno, co chceš. Pojď a miluj mě.
Lasha vztekle vytáhla nůž a hodila ho po démonce. Succuba, zasažený do ramene, se lehce snesla k zemi a ty obrovské, dětské oči se zalily slzami.
Pomoz mi, muži. Pomoz mi, prosím.
Jonte Lasičák se vrhl k succube, objal ji kolem alabastrových ramen a něžně hladil po vlasech.
Lasha se vzteklým výkřikem popadla Tyra a Proroka za ruce a pokusila se je odtáhnout ke schodům. Neprotestovali, ale ani se nepokusili spolupracovat, takže výsledek byl stejný, jako by se pokoušela pohnout dvěma vzrostlými duby.
Pojď ke mně, muži.
„Do hajzlu, Tyre!“ zaječela.
V Tyrových očích cosi zhaslo. Otočil se na Lashu, Rohatou helmici, ženu, se kterou se ještě před pár hodinami miloval, a řekl: „Říkal jsem to.“
„Na obviňování jsi si fakt nemohl vybrat lepší chvilku. Pomoz mi, sakra.“
Společně popadli ztuhlého Proroka a nasměrovali ho k východu. Lasha se ještě ohlédla, aby spatřila Jonteho, jak démonovi slíbává slzy z dokonalého obličeje, ale to už byli na schodech a klopýtali nahoru k dennímu světlu.
„Musíme to zase zavřít,“ funěl Tyr, když před sebou strkal stopadesátikilového Proroka.
„A co Jonte? Nemůžeme ho tam nechat!“
„Vidělas ho? Je ztracený!“
„Tak to teda sakra ne!“
„Pojď, krucinál!“
Konečně byli venku. Graze k nim celý zmatený přiběhl. „Co se stalo? Kde je Jonte? A proč máš připálený rozkrok?“
„Musíme zavřít ty zatracený dveře!“ Tyr popadl dveře za okraj a pokusil se je přitáhnout, jenže ty opět zůstaly na místě jako vytesané ze skály.
„Pojď to zkusit ty, Lasho. Nejspíš jsou očarovaný, možná s nimi může pohnout jen žena.“
Lasha pořád váhala. Jonte byl jeden z nich, znala ho déle než rok, byl to její přítel. Přece ho nemůže zaživa zazdít v nějaké díře, i když nejspíš by si před smrtí dost užil.
A pak už bylo pozdě. Sucubus vylétl ze svého vězení, zatřepal křídly a rozesmál se. Vznesl se ke slunci, točil se v jeho záři, tančil a radoval se.
Prorok se nepohnul. Přižehnutý rozkrok zřejmě působil jako účinný lék proti svodům démonky, i když mozek zatím ještě tak docela nefungoval. Tyr snad kouzlu nadobro odolal. To musí být tím předchozím, hm, stykem, pomyslela si Lasha. Succuba má nejspíš největší moc nad muži, kteří delší dobu, no, řekněme nesdíleli postel se ženou. Nebo mechový polštář v lese.
Graze zíral na succubu s ústy otevřenými. Ruce vztáhl k nebi, jako by chtěl démonku stáhnout do své náruče. V hlavě mu hučel hlas, nádherný a smyslný, slibující splnění všech jeho snů.
Tyr popadl nejbližší větev a praštil Grazeho přes helmici. Mladík se jen tak trošku zapotácel, pak dopadl na kolena a nakonec zůstal tiše ležet ve vrstvě jehličí.
„To bylo chytrý,“ pochválila ho Lasha. Sama nabila své dvě kuše a zamířila na poletující démonku. Jestli ji dokázal nůž poranit, možná ji šíp zabije. „Sbohem, ty zmetku,“ zasyčela.
„Ne!“ Jonte se jí vrhl po ruce a střela neškodně prořízla vzduch daleko od démona. „Nesmíš jí ublížit!“ V ruce držel nůž, Lashin nůž, a vrazil jí ho do těla.
To už u něj stál Tyr, popadl ho za rameno a obrátil čelem k sobě. Když spatřil zkrvavenou dýku, zařval. Praštil Jonteho pěstí do obličeje a pak znovu a znovu, dokud Lasičák neupadl a nezůstal ležet.
Nech toho, muži.
Démonka se snesla k zemi, nahá chodidla se dotkla špinavé půdy a Tyr náhle zatoužil zvednout ji do náruče a nést tak dlouho, dokud by nenašel ten nejměkčí koberec, na který by ji položil. Potřásl hlavou, jako by z ní mohl takové myšlenky vytřepat.
Osvobodil jsi mě, muži.
„Rozhodně v tom nebyl úmysl,“ odsekl.
Ale stalo se tak. Teď jsem volná. Znovu budu svádět muže a ovládat celá města. Znovu budu zabíjet a ničit. Znovu se mi bude klanět celý svět.
„Znovu?“
Ach ano. Můj čas znovu nadešel a tentokrát už mě žádná hloupá čarodějka neuvězní. Jsem volná, muži. Ach jak je to krásné. A teď už musím jít, můj královský otrok mě čeká.
„Gandrik?“
Och jistě, on má i jméno. Ale to není důležité. Teď je můj. Nikdo mi nemůže odolat.
„Mě se to zatím daří.“
Jen zatím, muži. I tebe bych mohla mít, i ty bys pro mě zabil svoji maličkou milenku. Sbohem, muži.
A démonka se zatočila jako rozverná holčička, zavířila křídly a náhle byla pryč. Tyr pocítil smutek a náhlou touhu ji následovat. Byla přece tak krásná, tak něžná a tak smyslná…
„Tyre?“
„Lasho!“ Zastyděl se. Málem na ni zapomněl. „Jsi v pořádku?“
„Ani ne. Ten pitomec mi poškodil přezku a stálo mě to i pár kapek krve. Nejspíš si to budu muset zašít. Zabils ho?“
Tyr postrčil Jonteho tělo nohou a když se v odpověď ozvalo tiché zasténání, zavrtěl hlavou: „Je živej.“
„Fajn. Takže žádný ztráty?“
„Kromě Proroka nic vážnýho.“
„Mám na to speciální mast.“
„To bude rád.“
„Musíme zmizet, Tyre. Nemyslím jen odsud, ale vůbec z týhle země. Co nejdál.“
„Ale ona bude zabíjet a mučit a kdoví co ještě!“
„No, tak to abysme si pospíšili, ať to můžeme sledovat z nějaké větší vzdálenosti.“ |
