Když se Ransha vracela s plným košíkem seschlých hub ke stavení, začal se z nebe pomalu snášet sníh. Vločky tančily svůj prapodivný tanec s ledovou elegancí a Ransha měla chuť se přidat k nim, jako by slyšela hudbu, kterou jim hrál vítr na holé větve. Aldarion jí však dával najevo, že se v tomhle počasí nemíní toulat někde po venku. Už včera si dost užil mokrého sněhu a tak teď neomylně kráčel k teplu zanechávajíc v čerstvém sněhu rychle mizející stopy. Ranshe nezbývalo než jej následovat. Zašli si docela daleko a nejspíš by jí hodně dlouho trvalo, než by našla cestu zpátky. Napadlo ji, že si příště musí víc všímat okolí, i když se pod tančícími vločkami rychle měnilo k nepoznání.
Jakmile se na dohled objevila světla stavení zářící v houstnoucím sněhu, zmizel Aldarion několika skoky Ranshe z dohledu. Když přišla až ke dveřím do chodby, našla ho namačkaného pod střechou, kde se schovával před všudypřítomným sněhem.
Nesnáším, jak studí do tlapek, zdůvodňoval Ranshe své chování.
Nemusíš mi to vysvětlovat, odpověděla mu a otevřela dveře. Aldarion jediným hbitým pohybem zmizel v chodbě, kde je vítalo teplo unikající z kuchyně.
„No konečně, nenapadlo tě, že máme o tebe třeba strach?“ zavrčel Erik.
„Nessa věděla, že jsem s Aldarionem,“ ušklíbla se Ransha a pověsila sněhem mokrý pléd ke krbu.
„Tohle kotě tě určitě ochrání před tím, co číhá v lese...“
Jestli mi ještě jednou řekne kotě, tak mu ukážu, co taková koťata dovedou, zavrčel Aldarion ze svého místa na kamnech. Erik po něm střelil pohledem. Nemohl slyšet, co kocour říkal Ranshe, ale neuniklo mu jeho výhružné vrčení.
„No tak se pořád neškubejte jak pes s kočkou,“ okřikla je oba Nessa. Pomalu začínala litovat, že si je nechala oba pod jednou střechou. Měla předpokládat, že každou minutou v jedné místnosti bude napětí mezi nimi vyšší a vyšší.
„Tady jsou ty houby. Už jsou docela seschlé, ale přece jenom bychom je měli rozvěšet, napadal na ně sníh,“ změnila Ransha raději téma, aniž věnovala jediný pohled zamračenému Erikovi.
„Děkuju holčičko, teď se posaď a vezmi si polévku a chleba se sýrem. Musíš být docela hladová, když jsi se tak dlouho toulala venku.“
„Ani mi nepřišlo, že jsme venku tak dlouho. Měla jsi pravdu, ten les je opravdu magický, ale vůbec na mě nepůsobí zle, spíš naopak. Jako by mě něco volalo hlouběji a hlouběji... ještě, že se mnou byl Aldarion, kdo ví, kde bych se teď toulala,“ zasmála se Ransha.
„Říkáš, že les tě volá? Jsi zvláštní dívka a tvůj dar je větší, než mnozí předpokládali. Přijde čas, kdy se do jeho hlubin budeš muset vydat. Ale teď už jez, po večeři tě Erik začne učit číst,“ usmála se na ni Nessa vlídně. Ransha stočila podmračený pohled na Erika, který vypadal Nessinou poznámkou stejně vykolejený, jako byla Ransha. Nejspíš si stařena usmyslela, že je bude častovat pro ně poměrně nepříjemnými překvapeními.
Jak se Ransha původně těšila, že se naučí číst, teď večeři neuvěřitelně protahovala jenom proto, aby se vyhnula Erikově večerní společnosti, což byla marná snaha, jak později pochopila. Nessa donesla velkou knihu, položila ji před Ranshu na stůl a sebrala zbytek chleba a sýru, jako by jí chtěla říct, že pokud míní do budoucna zdržovat, nedostane najíst. Připadala si jako malá holka.
„Tak se do toho pusťte. Tohle je prastarý slabikář, ze kterého jsem se učila číst já a dokonce i Ardhiel nebo Erik. Vzpomínáš si na to Eriku? Není to zase tak dávno,“ podala jim oběma šálek horkého mléka a zmizela za dveřmi své ložnice. Kuchyní se rozlehlo mlčení rušené jenom Aldarionovým spokojeným vrněním na peci.
Přesto, že Erikova blízkost nebyla Ranshe dvakrát pochuti, učení ji naprosto nadchlo. Netušila, kolik času uběhlo, když přišla Nessa a vybídla je, aby už šli spát. Opláchla se, převlékla do dlouhé košile a zavrtala se do svého lůžka z houní dřív, než stihl nahoru přijít Erik. Zavrčela na něj dobrou noc, otočila se ke zdi, ale nově nabytá znalost písmen, i když jich bylo zatím jenom pár, jí nedovolila usnout. Nekonečně dlouho se převalovala, ale spánek nepřicházel.
„Nemohla bys toho nechat? Snažím se usnout,“ ozvalo se ve tmě z druhého konce místnosti, kde měl lůžko Erik.
„Nemůžu spát. Možná kdyby sis šel lehnout někam jinam, tak bych takový problém neměla,“ odpověděla mu stejným tónem.
„Takhle to nejde,“ ozvalo se najednou nečekaně blízko.
„Jdi ode mě dál,“ posadila se Ransha prudce na lůžku a napínala oči do tmy, ale nikde nezahlédla ani náznak pohybu.
„Musíme se nějak domluvit. Takhle se brzy pozabíjíme a abych pravdu řekl, tak nemám nejmenší zájem pořád poslouchat tvoje jedovaté kecy a nechat se urážet,“ posadil se najednou na postel vedle ní.
„No to říká ten pravý. Od první chvíle, co jsi mě uviděl, mi dáváš jasně najevo, že jsem ti jenom na obtíž. Kromě toho tě nikdo nenutil, abys tady zůstával. Mohl ses klidně vrátit do elfího města a tím mít i klid od mé maličkosti,“ vyprskla jedovatě jeho směrem.
„Už jsem ti jednou vysvětloval, že tady zůstanu, dokud nepřijdeš k rozumu.“
„Já jsem rozumná dost!“
„Jsi jenom malá rozmazlená holka,“ zvýšil na ni hlas.
„No tak v tom případě si skvěle rozumíme, protože ty nejsi nic jiného. Jestli si myslíš, že jsi ten nejúžasnější člověk pod sluncem, tak promiň, že raním tvou hrdost, ale úžasnější je spát ve tchoří noře než s tebou v jednom pokoji,“ zatnula ruce v pěst a musela se hodně ovládat, aby jimi nemáchla do tmy před sebou.
„Co si o sobě vlastně myslíš?“ vyjel na ni. I přesto, že chtěl jejich vztahy trochu urovnat, teď by ji nejraději vzal a vysadil na mráz, aby trochu vychladla.
„A co si o sobě myslíš ty? Co ti dává právo, aby ses ke mě takhle choval? Nic jsem ti neudělala... Jestli já jsem rozmazlená holka, tak ty jsi normálně arogantní parchant...“
„Dávej si pozor na to, co říkáš,“ zazněl najednou Erikův hlas nebezpečně blízko Ranshiny tváře.
„Jinak co? Vyhodíš mě z okna?“ zaprskala jako kočka.
„Říkám ti, nauč se chovat. Jestli ty máš být elfí princezna, která jednou bude vládnout elfímu městu, tak tvou rasu nečeká nic hezkého. Sakra, už si jednou uvědom, že jsi se narodila s určitými povinnostmi...“
„Možná bych si to uvědomovala, kdyby mě má matka nenechala stát uprostřed lesa na druhé straně země, a místo toho o mě pečovala, jak to matky mají dělat. Zbavila se mě jako kus přebytečného hadru,“ prskala a samotnou ji překvapilo, když vztek vystřídaly slzy, tak dlouho potlačované od chvíle, kdy se dozvěděla, kdo vlastně je. Najednou seděl Erik vedle ní a přitáhl si ji k sobě, aby se mohla vyplakat. Chvíli se mlčky bránila, ale nakonec sama uznala, že v téhle chvíli potřebuje něčí náruč.
Probudila se s prvním ranním paprskem, který ji skrz vyčištěné okno šimral na tváři. Bylo jenom chvíli po svítání, ale Ransha se přesto rozhodla vstát, aby ji Nessa nemusela budit jako včera. Erik ještě spal. Nejspíš mu včera usnula v náručí vyčerpaná pláčem a teď se k němu tulila jako kotě ke kočce. Opatrně se vysmekla z jeho objetí a potichu seběhla dolů do kuchyně.
„Dobré ráno,“ usmála se na Nessu, která už se skláněla u krbu a zapalovala oheň.
„Dobré ráno, holčičko,“ opětovala jí Nessa úsměv.
„Jenom se opláchnu, obléknu, a hned zajdu podojit kravku,“ brebentila Ransha, zatímco si pročesávala vlasy a vzápětí je spletla do dlouhého copu. Natáhla na sebe zástěru, opláchla si obličej a dřív, než stihla Nessa něco říct, zmizela za dveřmi.
Když Ransha vyšla ze stavení, vyrazilo jí to, co viděla, dech. Přes noc napadla silná vrstva sněhu, která šedivé a blátivé okolí změnila v ledové království. Přes všechnu tu nádheru málem zapomněla na kravku, dokud se ze stáje neozvalo hladové bučení. Sníh byl ale hluboký, a tak Ransha odložila hrnec na mléko a popadla za dveřmi starou dřevěnou lopatu. Neměla jinou možnost, než udělat si ke stáji cestičku. Tůňka bude nejspíš zamrzlá, ale ve stáji je teplo, tak bude stačit nabrat trochu sněhu do džberu a nechat jej roztopit. Záměrně neodhazovala sníh až na úplnou zem, aby tu čistou nádheru nepošpinila a navíc přece čistý sníh potřebovala. Než se prokopala ke stáji, byla už pořádně zpocená a udýchaná, ale měla radost, že se jí to podařilo tak rychle. Sníh naštěstí nebyl mokrý a těžký. Vrátila se pro hrnec na mléko a pro džber na vodu, opřela lopatu o zeď stavení a vypravila se do stáje.
„Dobré ráno,“ usmála se na kravku, položila hrnec na zídku u stání a vrátila se ven pro sníh. Nabrala jej plný džber, pořádně za sebou zavřela dveře stáje, aby ven neunikalo teplo, naložila kravce slámu smíšenou se senem, shrábla z pod ní hnůj, podestlala čistou slámou a pustila se do dojení. Když jí kravka dala stejně jako předešlého dne na srozuměnou, že už víc mléka nevydá, zvedla se Ransha a se slibem, že se ještě vrátí, aby jí dala vodu, ze stáje odešla.
Když vešla do chodby, překvapilo ji množství hlasů přicházejících z kuchyně. Nemusela dvakrát hádat, aby věděla, že se to v kuchyni hemží elfy. Na chvilku se jí hlavou mihla myšlenka, že by vyběhla nahoru do svého pokoje, ale při pohledu na plný hrnec mléka, který jí těžknul v ruce, uznala, že nemá jinou volbu, než se v kuchyni objevit. Loktem stiskla kliku a opatrným kopnutím otevřela dveře do místnosti, ve které najednou zavládlo ticho.
„Dobré ráno,“ pípla, vešla do místnosti a položila hrnec s mlékem na stůl. Koutkem oka zahlédla Aredhel, Ardhiela, Nessu a Erika, jak spolu rozmlouvají obklopení dalšími čtyřmi elfi, které Ransha ještě neznala.
„Yvëtil,“ usmála se na ni Aredhel. Ransha už otevírala pusu, aby jí odsekla, že se jmenuje jinak, ale při pohledu na Erika, který se na ni upřeně díval, jako by tušil, co chce říct, pusu zase zavřela a pouze sklonila uctivě hlavu před královnou elfího města. „Jsem ráda, že jsi v pořádku a že ti Nessa nabídla přístřeší,“ usmívala se elfka šťastně.
„I já jsem jí za to vděčná,“ odpověděla Ransha tiše a s děkovným úsměvem se podívala na starou vědmu.
Aldarione, nevíš, co se tady děje? Vyslala současně myšlenku k černé šelmě ležící na peci a pozorující dění okolo.
Aredhel přišla pro Nessu. Potřebují ji ve městě. Normálně by poslala jednoho posla, ale že jsi tady ty, tak přišlo celé procesí.
„Ransho, holčičko, budu muset odejít do elfího města, potřebují mě tam. Zvládnete to tady s Erikem?“ promluvila na ni stařena, jako by slyšela rozhovor mezi dívkou a kocourem.
„Samozřejmě, že to tady zvládneme. Nemusíš se bát,“ usmála se na ni Ransha a pohladila ji po rameni. Nessa i elfové vypadali utrápeně, muselo jít o něco důležitého, ale nechtěla se vyptávat. Erik jí jistě později všechno poví.
„Yvëtil, ráda bych tě někdy viděla doma. Nechci po tobě žádný slib, jenom o tom popřemýšlej. Začaly jsme ze špatného konce a máme si toho tolik říct...“ obrátila se na ni Aredhel, zatímco si Nessa šla sbalit věci na cestu. Ke vší smůle přes noc napadlo tolik sněhu, který cestu do elfího města znepříjemňoval.
„Přijdu, jenom ne hned. Sama si musím v hlavě srovnat spoustu věcí.“ Původně chtěla odseknout něco v tom smyslu, že v elfím městě rozhodně není doma, ale i tentokrát se ovládla a podvědomě opět stočila pohled na Erika.
„Už musíme jít. Ráda tě uvidím, Yvëtil,“ usmála se Aredhel a následovala Nessu, která se mezitím objevila v kuchyni s ranečkem v ruce, ven. Ransha celé elfí procesí doprovodila ven a chvíli se dívala, dokud se z vysokých štíhlých postav nestala jenom šmouha ztrácející se v drobném sněhu, který se spustil z oblohy.
„Kdybych byl tvůj otec, tak bych ti řekl, že jsi se zachovala moc hezky, vzhledem k tomu, že ještě včera jsi byla drzá jako opice,“ vyrušil ji Erik z úvah.
„Zato ty jsi se od včerejška nezměnil,“ ušklíbla se a vydala se ke stáji, kde už byl sníh ve džberu rozpuštěný a tak jej mohla nalít kravce do žlebu. Jelikož se neoblékla, dala se do ní brzo zima a tak nabrala další čistý sníh a odběhla raději do tepla stavení, aby se ještě nenachladila.
Ještě mi nikdo nedal můj denní příděl mléka, postěžoval si Aldarion, sotva se objevila ve dveřích.
Omlouvám se, Aldarione. Byl tady trochu zmatek, usmála se na šelmu, podrbala ho za uchem a nalila mu do misky trochu mléka.
A kvůli vašemu zmatku mám já zůstat o hladu? reptal, zatímco chlemtal husté mléko. Ransha se jenom usmála a pohladila ho po mohutné hlavě.
„Asi bych měl zajít pro nějaké dřevo. Vzadu v kůlně jsou sice pořádné zásoby, ale nemám pocit, že vystačí na celou zimu a takhle aspoň budu užitečný, dokud mě Nessa něčím nezaúkoluje.“
„Proč pro Nessu přišli?“ podívala se na něj Ransha zvědavě.
„Vrátili se nějací hraničáři a jeden z nich je vážně zraněný. Elfové jsou skvělí léčitelé, ale někdy je nejlepší povolat vědmu,“ odvrátil se sklesle.
„Ona je poslední naděje,“ pochopila dívka. „Půjdu s tebou na to dřevo, půjde nám to rychleji,“ natáhla se pro pléd. Dala by spíš přednost kalhotám a kabátu, ale Nessa s takovým oblečením pro dívku zásadně nesouhlasila a tak jí nezbylo nic jiného, než se hlubokým sněhem lopotit v sukni.
„Měla bys zůstat tady, vědma by s tím nesouhlasila.“
„Zapomněl jsi, že jsem drzá jako opice a tím pádem tady rozhodně nezůstanu, zvlášť, když není nikdo, kdo by mi to zakazoval,“ znovu se na něj nehezky ušklíbla a chtěla kolem něj projít ven.
„Já ti to zakazuju,“ vyjel na ni.
„Ty mi nemáš co zakazovat,“ zavrčela, když ji prudce chytil za paži.
„To se teprve uvidí. Ty nikam nepůjdeš,“ ztišil hlas, což u něj znamenalo, že je na nejvyšší míru vytočený, jak už Ransha nejednou poznala.
„Zkus mě tady zadržet,“ nenechala si nic líbit. Nesnášela, když jí někdo něco přikazoval. Respektovala Nessu, která jí poskytla střechu nad hlavou a teplou postel, ale od tohohle pitomce si rozhodně nic přikazovat nenechá.
„Zůstaneš tady. Přece nedopustíš, aby se Nessa vrátila do zaneřáděné světnice,“ ušklíbl se.
„Co to meleš? Je tady čisto...“ nestihla doříct, když Erik nakopl džber na popel, který se v oblaku najednou rozletěl po celé světnici a všechno pokryl jemnou šedivou vrstvou, včetně spícího Aldariona na peci.
„Ty parchante,“ vykřikla a vrazila mu pořádnou facku. Oči jí žhnuly vztekem.
„Hezky se tady bav,“ ušklíbl se a zavřel za sebou dveře. Ransha měla šílenou chuť ubohé dveře nakopnout, když už nemohla nakopnout přímo Erika.
Že se vůbec vzrušuješ. Zapomněla jsi, že jsi čarodějka? Tohle by pro tebe neměl být žádný problém, ozvalo se z pece, kde se Aldarion zrovna protahoval a znechuceně si prohlížel šedý popílek na svém jindy zářivém kožichu.
Víš, že svou sílu neumím ovládat, posadila se sklesle na nejbližší židli. Vztek vystřídala bezmoc. Než tohle uklidí, bude večer.
Přestaň si něco namlouvat a prostě to zkus. Není to tak složité, seskočil kocour z pece a posadil se přímo před ni.
Jak ty to můžeš vědět? usmála se a pohladila ho po šedivé hlavě.
Někdy mi při své vysoké inteligenci připadáš jako nějaká děvečka od krav, podíval se na ni vyčítavým pohledem.
Dobrá, zkusím to, ale až ti připálím ocas, tak si za mnou nechoď stěžovat, zavrčela. Ani nevím, co mám pořádně dělat.
Prostě se soustřeď na to, co chceš udělat, vysvětlil, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Ransha si jenom povzdychla, zavřela oči a snažila se soustředit. Představila si zašpiněnou světnici a ve své fantazii ji přetvořila na pohádkově čistou, uspořádanou, hrnce vycíděné, přístavek u pece na dřevo plný, na stole čerstvě upečený chléb a ve vzduchu vůně dušeného masa. Musela se pousmát nad svou bujnou fantazií.
„Je to zbytečné, pustím se do toho rukama,“ řekla nahlas a otevřela oči.
Musíš ještě hodně cvičit, ten chleba jsi spálila, vrátil se Aldarion spokojeně na pec, naprosto čistou a bez nejmenší částečky popela. Ransha se porozhlédla nevěřícně kolem sebe. Světnice vypadala naprosto přesně, jak si ji vykreslila ve svých představách.
To nemohlo být tak snadné, Aldarione, vyhrkla v myšlenkách.
Říkal jsem ti, že to není tak složité. Musíš jenom cvičit a cvičit a cvičit. A můžeš začít třeba právě na Erikovi. Tohle jenom tak nezkousne, uchechtl se kocour a složil hlavu na tlapy, čímž dal jasně najevo, že diskuse pro něj skončila.
Ransha se cítila jako znovuzrozená. Copak je to všechno tak jednoduché? Chtěla zkusit víc. A Aldarion měl pravdu, Erik byl pro začátek skvělý cíl. Jenom doufala, že nedopadne stejně, jako spálený pecen chleba.
Dívka znovu zavřela oči a soustředila se na své oblečení. Mnohem snadněji se jí bude pohybovat v kalhotách a kabátu, ve kterých by ji Nessa sice viděla jenom nerada, ale teď tady nebyla a pokud na to vědma přece jenom přijde, o čemž Ransha nepochybovala, vymluví se na procvičování svých nově objevených schopností.
O chvíli později stála ve světnici v pohodlném oblečení a znovu nestačila zírat, že je to tak jednoduché. Chvíli tam jenom tak stála a prozkoumávala každou proměněnou nitku, než se rozverně usmála a během chvilky zmizela z chalupy. Ještě se stavila za kravkou dolít jí vodu, nabrala další sníh, a vydala se do lesa.
Pátravě prohlížela okolí, jestli někde neuvidí pohyb, a za chvilku se jí přece jenom podařilo objevit Erika. Na saních už měl nasbíranou pěknou hromadu dříví, ale přesto neustával v práci. To Ransha ocenila. I když byl nesnesitelný, pracovat uměl.
Myšlenkami se vrátila k Lewisovi, kdy spolu chystali dřevo na zimu. A k Darco, její milované Darco. Zahnala slzy, které se jí vhrnuly do očí a ze svého úkrytu za stromem počkala, až bude Erik zády k ní.
Nebylo snadné se plížit hlubokým sněhem. Kromě toho nepochybovala o Erikově bystrosti. Přesto se jí podařilo dostat se dva metry od něj, než se otočil s vytasenou dýkou.
„S tímhle žádný strom nepokácíš,“ ušklíbla se ironicky.
„Co tady zase chceš?“ zavrčel a schoval dýku do pochvy u pasu.
„Dneska je nádherně, tak jsem se šla projít,“ zasmála se vesele a na důkaz svých slov objala jeden z mohutných kmenů.
„Ten popel ti asi vlezl na mozek,“ zavrčel a upevnil svůj náklad lany. „Jenom jsem zvědavý, kdo to bude uklízet.“
„Co třeba ten, kdo ten bordel způsobil,“ zamračila se.
„Myslím, že kdyby přišlo na to, aby nás vědma rozsoudila, vyšel bych z toho vítězně já, tak se tady nepoflakuj, nezkoušej její dobrou vůli a padej to uklidit.“
„Ó, rozkaz vaše eminence,“ uklonila se posměšně a zmizela za stromem. Stačila jí jenom chvilka, aby se soustředila na to, co chtěla udělat.
„Ty potvoro sprostá, co jsi to udělala?“ zařval na ni Erik, když se její kouzlo projevilo. Místo saní plných klestí se objevil na jejich místě divoký kanec. V Erikově dlani se už zase objevila dýka a mladík házel zuřivé pohledy z dívky na kance.
„Já?“ zeptala se nevinně, až Erik zapochyboval, že to celé bylo její dílo. Potom se ale rozesmála a vydala se směrem k chalupě, divočák za ní jako ochočený pes. „Říkala jsem ti, že ti pomůžu se dřevem,“ usmála se přes rameno na Erika, který stál na místě jako přimrazený. Když se trochu probral, našel ji u kolny, jak skládá klestí ze saní.
„Proč bys to ty měl tahat, když to klestí za tebou přijde samo?“ pohodila nevinně rameny a dál se věnovala své činnosti.
„Jsi pitomá, ale myslí ti to,“ zavrčel a pomohl jí seskládat náklad. „Nemohla bys ještě nějak udělat to, aby to dříví sem přiletělo samo?“
„To nevím, nezkoušela jsem to,“ zamyslela se.
„Myslel jsem to ironicky,“ zamručel. Štvalo ho, že si musel přiznat, že ta holka je dobrá. Možná pořádně praštěná a dokonale ho vytáčí, ale pomohla mu víc, než si byl ochotný přiznat.
„Ale třeba to půjde,“ rozzářily se jí oči.
„Nezkoušej to,“ varoval ji, ale už teď věděl, že se jeho slova minou účinkem. Navíc neměl s kouzly žádné zkušenosti a tak by ani nevěděl, jak jí má v jejich realizaci zabránit. Ransha přešla trochu stranou a přemýšlela, jak by dané kouzlo provedla. Na jednu stranu měla radost z nově objevených schopností, ale na druhou stranu se jich trochu bála. Nevěděla, jaký je běžný vývoj kouzelníků, ale to, že na používání svých sil přišla tak rychle, ji děsilo.
Znovu se soustředila na kouzlo, které se chystala provést. Létající dříví. Chvíli přemýšlela, než zavřela oči a v mysli se jí vynořil obraz lesa. O chvíli později se před kůlnu sneslo hejno drobných ptáčků. Postupně nalétávaly do přístavku, který se rychle plnil dřívím.
„Ran, to stačí,“ vytrhl ji ze soustředění Erikův hlas a zbytek ptáčků se rozprchl zpět do lesa. Dívka cítila, jak ji tohle kouzlo vyčerpalo, ale nechtěla na sobě dát nic znát. Jenomže Erik byl dobrý pozorovatel, uklidil pár spadlých větví, zavřel kůlnu a spolu s Ranshou se vydal do kuchyně, kde pomalu vyhasínal oheň.
„Tohle by jsi neměla dělat,“ zamračil se, když přiložil do ohně a zadíval se na dívku sedící na lavici.
„Proč? Je to přece prospěšné,“ namítla.
„Předpokládám, že jsi takhle uklidila i sednici. Ale pokud vím, tak předtím jsi kouzlila jenom jednou a to spíš nevědomky.“
„To ano, ale Aldarion mi řekl, jak to mám udělat. A je to úžasný pocit, když víš, že téměř všechno je možné a že to ušetří spoustu práce,“ rozzářily se jí nadšeně oči.
„Ale tebe to vysiluje a ještě neumíš se svými schopnostmi pořádně zacházet.“
„Já vím, ale jenom se podívej, co jsem stihla věcí za tak krátkou dobu. To potom vůbec nevadí, že je ještě neumím používat v plném rozsahu, když tohle bohatě stačí,“ snažila se argumentovat, ale v hloubi duše věděla, že má Erik pravdu. Tohle nebylo bezpečné. Ne bez dozoru někoho, kdo ji dokáže uhlídat pro případ, že by nějaká její síla selhala.
Hele, vy dvě hrdličky, kdo mě pustí ven, vyrušil Ranshu z myšlenek Aldarion líně se protahující po krátkém, ale nejspíš vydatném spánku.
Nebuď hubatý, nebo zítra dostaneš místo mléka zmrzlý sníh, zamračila se na něj Ransha, ale přece jenom ho pustila ven. V hlavě slyšela, jak si kocour pro sebe něco mručí, ale jeho myšlenky nedolehly až k ní a tak se mohla jenom dohadovat, co si asi myslel.
„Ty s ním opravdu mluvíš?“
„No jo, proč by ne...“
„A co říká?“ zajímal se Erik dál. Chtěl ji vtáhnout do hovoru, aby ani jeden z nich neustále nepřemýšlel nad Ranshinými schopnostmi.
„To ani nechtěj vědět,“ ušklíbla se Ransha vesele a nahlédla do hrnce, odkud tak krásně vonělo dušené maso.
„Všiml jsem si, že mě nemá moc v lásce, jenom nechápu proč.“
„Ani na tohle ti nebudu odpovídat,“ zablýsklo se jí v očích a vzápětí se rozesmála. „Máš hlad? Nevím, jestli jsi snídal, já teda ne a tak si míním dát tohle skvělé vepřové.“
„A kde se tady vzalo, Nessa nic nevařila, než odešla...“
„Nemohl bys jednou položit otázku, na kterou bych mohla bez problémů odpovědět?“
„Takže za to můžeš ty. A rozhodně to nebude tvým kuchařským uměním,“ zamračil se.
„Mým kuchařským uměním to opravdu není a pokud se ti na tom něco nelíbí, nemusíš to jíst, aspoň zbude víc pro mě,“ vyplázla na něj jazyk a naložila si plný talíř.
„Hm, tak to já si zase dám, abys nám neztloustla,“ oplatil jí stejnou mincí.
„I kdybych, mám krásnou duši a to je důležitější,“ vyprskla se smíchem.
„Tak bys mi tu duši mohla občas ukázat, jelikož já ji u tebe ještě neviděl. Zatím sleduju jenom opičí pudy,“ nenechával se usadit.
„To se musíš podívat občas na mě a ne jenom pořád namyšleně koukat do zrcadla, jestli ti to dneska sluší.“
„Nemusím čučet do zrcadla, abych věděl, že se ti líbím,“ zazubil se na ni.
„Panečku, nevraživý a ještě blázen,“ zavrátila Ransha oči a vzápětí se rozesmála. Erik si pomyslel, že kdyby byla taková neustále a nevrčela na něj jako kočka, hodně rychle by si ji oblíbil, místo, aby bral jako povinnost dohlédnout na její bezpečí. Ne, že by se Nessa nedokázala o ni postarat, ale občas je ostří meče mnohem účinnější než bylinky a zaříkávání.
„Naučíš mě používat meč?“ prolomila Ransha ticho u jídla, jako by mu četla myšlenky.
„To víš, já ti ukážu, jak se zachází s mečem a už se ani v klidu nevyspím,“ ušklíbl se.
„Myslím to vážně.“
„To já taky.“
„Eriku, mohlo by se mi to hodit,“ zaškemrala.
„K porcování zeleniny ti stačí malý nůž.“
„Eriku,“ zamračila se.
„Mohla bys to říct ještě jednou? Je to taková změna po těch nadávkách, kterými mě častuješ...“ usmál se na ni mile.
„Seš prevít,“ sklonila se nad svým talířem.
„Tohle jsem nemyslel,“ ušklíbl se Erik a znovu se ponořil do jídla. Ani jeden z nich následující ticho neprolomil. Oba přemýšleli a Ransha se navíc tak trochu urazila. Nechápala, proč by ji nemohl naučit aspoň základy. Je namyšlený a připadá si, jako nějaký král, vztekala se v duchu, ale věděla, že po zlém ničeho nedosáhne, i když už ani nevěřila, že po dobrém by to jít mohlo.
„Děkuji za snídani, kuchařka jsi nejspíš mizerná, ale s pomocí kouzel ti to šlo výborně,“ vstal od stolu.
„Urážet dokáže každý pitomec,“ ušklíbla se a nevěnovala mu jediný pohled.
„Ten pitomec bude čekat pod stromy, jestli se urozené slečně bude chtít zapotit při učení šermu,“ ušklíbl se a když viděl její překvapený výraz, spokojeně odešel. Ransha ještě chvíli zírala na dveře, kterými zmizel, potom rychle dojedla maso, opláchla talíře, přiložila do kamen a s kabátem v ruce vyběhla ze stavení.
Erik nejdřív nemínil hnout prstem, aby se Ransha naučila ovládat meč, ale potom ho napadlo, že je to skvělý způsob, jak ji trochu vytrestat za její nadřazenost a drzý jazyk. Doslova si vychutnával její pohled, když jí oznámil, že přistupuje na její návrh. Nemusel čekat dlouho, než se přihnala pod stromy za stavení, kde bylo mnohem míň sněhu a tudíž bylo snazší se pohybovat.
„Jsem tady,“ vydechla nadšeně. Erik jí bez jediného slova hodil jeden z klacků, který držel.
„Co to je?“ zamračila se na kus dřeva.
„To je tvoje záchrana. Nemíním tě rozsekat hned při první lekci,“ ušklíbl se.
„Tss, si myslíš, že jsem nějaké dřevo, nebo co?“ zavrčela.
„Přesvědč mě o opaku,“ poslal jí ironickou pusu. V Ranshe to vřelo. Nejradši by mu ten klacek zarazila mezi půlky, ale potřebovala naučit se aspoň trochu bránit, tak jenom sevřela čelisti a měřila si ho nesnášenlivým pohledem. To Erika překvapilo. Čekal, že se rozzuří a hned po něm vyjede, a už si chystal přednášku o tom, že bojovník si musí vždy zachovat klid. Jakmile do souboje bude zaplétat emoce, je to jeho konec.
Ransha si ho ještě chvíli měřila, přišla blíž k němu a zvedla klacek, který toho podle ní stejně moc nevydrží, k boji. Její oči zářily chladem.
Jeho první výpad snadno odrazila a mrštně se vyhla i tomu druhému, ale při třetím ji zasáhl do stehna. Sykla bolestí, ale nepřestala.
„Nejsi vyvážená, nakláníš se moc dopředu. Nemusíš stát jako prkno, ale zkus se trochu narovnat,“ sklonil svůj klacek a trochu jí vyrovnal záda. Kývla, že rozumí a znovu zbystřila...
Za hodinu byli oba zpocení a utahaní. Nečekal, že se bude učit rychle. Poslouchala sice jeho příkazy a rady, ale ještě stále to byla Ransha a tak se během té hodiny dvakrát pohádali a to kvůli maličkostem, jak jinak.
„Pro dnešek končíme. Kromě toho jsou důležitější věci, které by ses měla učit,“ vydal se zpátky ke stavení.
„Nevím, co je důležitější, než umět si chránit kůži,“ zavrčela, ale následovala jej. Jakmile se přestala pohybovat, pustil se do ní mráz, a ona nechtěla nastydnout. Rozhodla se ještě jednou pro dnešek použít kouzlo a své propocené oblečení změnila v pohodlné teplé šaty tmavě modré barvy. Když takhle přišla do sednice, Erik se jenom zamračil, ale nic neříkal. Aspoň, že už neměla kalhoty a konečně vypadala jako žena.
Ransha si všimla, že Erik na ni čeká už s nachystanou knihou. Další hodina čtení. Špatná nálada ji opustila a zasedla k němu. Naplno se ponořili do učení, dokud je nevyrušily prázdné žaludky.
„No, pro dnešek by stačilo. Máš tam ještě to dušené vepřové?“ protáhl se Erik. Po hrbení se nad knihou byl pořádně ztuhlý, ale musel uznat, že čtení šlo Ranshe mnohem líp, než boj s mečem.
„Samozřejmě, je ho tam ještě dost,“ vstala a naložila oběma plné talíře.
„Půjdu se podívat, jestli bych neulovil něco většího. Jak bude zima postupovat, bude větší problém sehnat maso, takhle ho budeme moct vyudit.“
„No jo, Nessa asi nepočítala, že tady bude mít dva strávníky navíc, když si chystala zásoby,“ usmála se Ransha. „Včera jsem viděla kousek od stavení pár spadaných seschlých jablek. Asi budou zaváté sněhem, ale mohly by se hodit... jestli mě teda pustíš,“ dodala jízlivě.
„Ale nebudeš se vzdalovat z dohledu chalupy, jasné?“ zahrozil. Myslel to naprosto vážně, i když si někdy připadal, že hlídá malou holku a ne skoro dospělou ženu.
Musel si přiznat, že teď už mu ženu připomínala mnohem víc, než během jejich cesty do elfího města. Možná to dělaly elfské rysy, dlouhé vlasy, možná to bylo jenom její další kouzlo. Ale už nebyla za tu rozčepířenou holku, kterou tehdy našli u toho kluka v chalupě. Teda dokud nepromluvila, jelikož jazyk měla stále stejně ostrý.
„Rozkaz, pane,“ zamručela, ale byla ráda, že se jí dostalo aspoň toho malého souhlasu a tak nemusí Erikovo nařízení, kterým si myslel, že ji udrží ve stavení, nějak obcházet. Koneckonců jablka byla opravdu jenom kousek. Možná pořádně prohlédne okolí, jestli se tady nenajde nějakým zázrakem ještě jiné ovoce. Kdyby včera nenašla ty houby, tak by ji taková myšlenka ani nenapadla, ale takhle si pomyslela, že je všechno možné.
Po jídle se Erik zvedl, umyl oba talíře, zatímco je Ransha uklidila na své místo, a vytratil se ven. Dívka si znovu vzpomněla na těch pár dnů v údolí s Lewisem. I s ním chystala zásoby masa na zimu, u srdce pocítila bodnutí.
Byla pryč jenom chvíli a přitom už začínala zapomínat, jak vypadala krajina okolo. Možná, že kdyby se tam objevila, tak už ji Lewis ani nepozná, tolik se změnila.
Na co máš magii? objevil se ve dveřích kuchyně Aldarion. Nejspíš ho Erik pustil dovnitř.
Copak by to šlo?
Myslíš vzít si zpátky svou podobu, nebo navštívit Lewise.
Oboje.
Na oboje je stejná odpověď, chce to jenom víru a soustředění, poučil ji znovu kocour.
Erik mě zabije, uchechtla se Ransha v duchu.
Ten mladík nic nezjistí. Zítra ráno nejspíš odejde na lov, budeš mít dost času.
Jak to můžeš vědět?
Protože mu dám stopu na pár kousků srnčího, zavrněl. Ransha ho pohladila po mohutné hlavě a dolila mu misku mléka. Za tohle si ji zaslouží.
Přiložila do kamen, přehodila přes sebe vlněný šál a vyšla na dvorek. Když viděla tu hromadu sněhu, nejraději by si zase „vzala“ kalhoty, ale dneska už nechtěla moc čarovat, tak si jenom povzdechla, zašla za kravkou do stáje, přihodila ji čerstvou slámu, dolila vodu, nachystala čistý sníh a s košíkem se vydala za stavení, kde viděla včera jablka.
K jejímu překvapení tam nebylo tolik sněhu, aby se v něm musela hrabat, a tak už za chvíli mohla zpátky do chalupy, jelikož košík se naplnil neuvěřitelnou rychlostí. Vysypala jablka do bedýnky v chodbičce a znovu se vrátila. Bylo jich tam víc, než si pamatovala ze včerejška, ale bylo jenom otázkou času, kdy si je rozebere drobná zvěř, a tak z nich chtěla mít co nejvíc. Když už měla košík plný, nebránilo jí nic v tom, aby se vydala zpátky do stavení. Teda skoro nic. Kousek od ní stál vlk.
„Darco,“ zašeptala a i když věděla, že je to nemožné, natáhla k tmavému zvířeti ruku. Vlk chvíli přešlapoval na místě, než se k dívce opatrně přiblížil a nataženou ruku jí očichal. Trpělivě stála na délku dlaně od vlka a čekala, až si přivykne na její pach a přijde ještě blíž. Zdálo se jí to nekonečně dlouho, ale potom se přece jenom dočkala několika váhavých kroků. Teprve teď si všimla, že vlk kulhá na přední packu.
„Copak se ti stalo?“ usmála se na něj a opatrně mu tlapu zvedla. Měl ji ošklivě poraněnou, nejspíš se porval s jiným svého druhu.
„Ošetřím ti to, ale musíš jít se mnou dovnitř,“ pohladila ho po jemných uších. Musíš se mnou dovnitř, abych ti to mohla ošetřit, vyslala k němu myšlenku, jako by mluvila s Aldarionem.
Dobře, půjdu, zazněl jí v hlavě vlkův unavený hlas. Ransha popadla košík a šla přímou cestou k chalupě s vlkem v patách. Nechtěla jít moc rychle, protože šelma za ní trochu zaostávala, ale nakonec ji přece jenom mohla uložit na starou deku nedaleko ohně. Aldarion se trochu naježil, když spatřil vlka, ale Ransha je oba uklidnila. Nepotřebovala tady teď nějaké zvířecí rvačky.
Proč jsi přišel zrovna za mnou?
Lesem se šíří pověsti o čarodějce, která s námi může mluvit.
Ransha přiložila do ohně a dala vařit vodu, aby mohla bylinným vývarem vyčistit ránu. Snažila se vzpomenout, co ví o bylinkách, ale moc znalostí neměla a tak se spokojila jenom s málem. Bude muset stačit ránu vymýt a zavázat.
Máš ještě nějaké jiné zranění? klekla si k vlkovi a začala ho prohlížet. Musíš mít hlad a žízeň, za chvíli ti něco dám, usmála se na něj. Vlk neodpovídal, jenom na ni upíral jantarové oči.
Proč jsi mě oslovila Darco?
Darco je moje kamarádka, vlčice. Musela jsem ji nechat v údolí u Lewise, když pro mě přijeli elfové, ale jednou se pro ni vrátím, zasnila se Ransha, zatímco lila vlkovi do misky čerstvou vodu. Ten ji chlemtavě vypil a znovu se unaveně svalil na deku. Bylo tak příjemné být zase v teple. Ransha mu ještě nachystala trochu dušeného masa s chlebem, které taky rychle snědl, a potom už se pustila do čištění rány. Byla pár dnů stará a opravdu ošklivá, což na první pohled moc nevypadalo, ale za chvíli už ji Ransha ovazovala čistým plátnem.
Budeš tady muset pár dnů zůstat.
Proti tomu nic nenamítám... zamručel naposledy, než usnul.
Ve stejnou chvíli mírně zavrzaly dveře do stavení. Erik byl zpátky.
