Kapitola I.

Nový řád

Soustava Relion, planeta Kornelas

 Darkvost rozmlouval se svými kapitány o situaci v zadní liniích Temné armády, když uslyšel výkřik svých bojovníků v předních řadách. „Ústup! Jsou tady Šedí….“

Zamrazilo ho někde vzadu za krkem a jeho nitro naplnil naprosto iracionální pocit strachu. Co teď? Hlavou mu vířily myšlenky rychlostí blesku. Stáhnout se? Zaútočit?

Rozhodl se.

„Shromážděte se a na můj povel všichni vyšlete svoji energii proti Šedým Mágům. Teď!“

Temná armáda zaútočila celou svou silou, energií tisíců bojovníků, ale ta se během několika vteřin vrátila zpět ve dvojnásobné výši a uštědřila všem vyjma Darkvosta  tvrdý úder.

Byli za svojí troufalost potrestání.

Darkvost ležel na zemi a zápasil s neuvěřitelnou bolestí ve svých svalech, která ho trhala na kusy. Chtěl se postavit, chtěl udělat cokoliv, ale nezmohl se na nic, jeho tělo bylo jako tělo hadrového panáka, a on si s hrůzou uvědomil, že má snad zlámané všechny kosti. A ani temnou energii už necítil, jeho hlavní zásobárna, srdce, byla naprosto prázdná.

V dalším okamžiku před ním v oslnivém záblesku stanul Trebard se svými společníky Heldiou a Galiwem a sám velmistr na něj shlédl pohledem plným zloby a nenávisti.

„Konečně jsi potrestán za to, že nechceš uposlechnout moje slova,“ pronesl Trebard temným hlasem. „Budeme ti muset uštědřit poslední ránu, aby si ostatní vzali ponaučení z tvého osudu a nebyli stejně  zpupní.“

Darkvost spatřil v rukou všech tří Šedých Mágů pulsující energii, vlnila se mezi jejich prsty v blýskajících se girlandách jako smrtelně nebezpeční hadi.

Uvědomil si, že nemá šanci na záchranu. Zbyl tu sám, na opuštěném bitevním poli a ostatní již byli pryč, neboť v hrůze prchli před Šedými Mágy, další jimi byli zabiti. Mohl dělat jediné a to bylo čekat na smrt Naposledy se jeho oči střetly s Trebardovými a pak se v okamžiku neskutečné hrůzy a bolestného šílenství dotkla jeho těla energie všech tří Šedých Mágů, která ho v dalším okamžiku poslala na Planety mrtvých….

Darkvost se probudil celý zalitý potem a uvědomil si, že sedí ve své komnatě, uveleben v oblíbeném vyřezávaném křesle, v mohutném krbu stále doutnala polena a šlehající plameny jemně ozařovaly celou místnost.

Hrůza, kterou pocítil, a jež opanovala celé jeho tělo, začínala pomalu, ale jistě vyprchávat Byl to sen, jenom sen a nic víc. Zavřel oči, jak se snažil uklidnit, nemyslet už na děsivé vize, které ho stále častěji trápily po bitvě na Nurtew, soužily jeho mysl svým ledovým stiskem a nedopřávaly mu klidu.

Šedí Mágové mě jednou zničí, napadlo ho, ale raději tu myšlenku zaplašil.

Věděl, že byla Temná armáda blízko vítězství, dobře to věděl a o to více se trápil. Několik dní nevyšel ze své komnaty a nechtěl být nikým rušen, snad jen svým správcem Mramozárdem, který se o něj vždy pečlivě staral. Po celou tu dobu přemýšlel, uvažoval celou svou myslí, jak má dostat zbylé Sluneční Mágy z jejich soustav a vyhnout se tak nežádoucím Šedým Čarodějům.

Vstal z křesla, protáhl si svou ztuhlou šíji a přistoupil k velkému oknu, z něhož se mu naskýtal nádherný výhled na město, které se rozkládalo pod palácem, na dlážděné uličky s kamennými domy a pouličními lampami, které je ozařovaly svým měkkým světlem. Na místě, kde byl vystavěn palác, jenž byl odedávna sídlem vládnoucích Temných Mágů, nebyl nikdy den, pouze věčná noc, kterou prozařovaly svým měkkým stříbřitým světlem tři obrovské měsíce. Bylo to způsobeno tím, že planeta byla vzhledem ke svému slunci stacionární a neotáčela se kolem své osy. Na polokouli přivrácené k hvězdě Relion panoval věčný den a kdysi jí obývali Hlinění Mágové, nyní však byla pustá, na opačné, kde sídlili Temní, pak vládla nekonečná noc, díky níž se cítili silnější a byli blíže zdroji své moci.

Darkvost by dokázal přemýšlet nad osudem svých soustav celé dny, konejšen tímto dokonalým výhledem, ale bylo nutné, aby se ukázal mezi svými věrnými, protože si dobře uvědomoval, že už začínají dumat nad tím, že s ním není něco v pořádku. Nemůže si před jejich zraky dovolit takovouto slabost, proto před několika hodinami požádal Mramozárda, aby se jeho věrní shromáždili ve velké síni. Pohledem, který upřel na velké přesýpací hodiny, poznal, že se čas již naplnil.

Přistoupil ke dveřím, které vedli do sálu, nasadil na svou tvář neproniknutelný výraz a otevřel je. Ihned spatřil zástupy Mágů, někteří byli v prostých tunikách, jiní v pláštích, armádní velitelé v lesklých zbrojích s insigniemi dle svého postavení.

„Buďte zdrávi!“ oslovil je Darkvost a upřímně ho překvapilo, když celý sál zatleskal jako jeden muž. „Děkuji za velmi příjemné přivítání.“

Na konci místnosti zahlédl své tělesné strážce, Ulruka s Renakem, jak věrně hlídají znamení jeho moci, pomyslný trůn, na němž od bitvy na Nurtew nestanul. Darkvost se k nim přibližoval pomalým krokem kolem řad Mágů a ty se mu obřadně klaněly. Jakmile dosáhl svého cíle, Ulruk se na něj usmál a poklonil se. „Jsme velice rádi pane, že jste již v pořádku. Měli jsme o vás starosti.“

„Děkuji vám všem,“ pronesl Darkvost, labužnicky se posadil na trůn a rozhlédl se po sále, jestli jsou tady všichni. Uspokojilo ho, když zjistil, že nikdo nechybí, ani ti, kteří mu často oponovali a dávali navenek své pohoršení nad některými jeho rozkazy, neopomněli přijít. „Nyní bych chtěl pronést pár slov.“

V sále nastalo ticho a i Mágové, kteří byli nakloněni k sobě a něco si šuškali, na něj upřeli svoje pohledy, čekaje, s čím přijde jejich vůdce.

„Nejdříve k nedávné bitvě. Neměl jsem ještě dostatek příležitostí, abych se seznámil se stavem Temné armády po tomto střetnutí. Může mi někdo povědět, jak vypadají naše stavy?“

„Tři legie byly zničené můj pane,“ odpověděl Darkvostův správce Mramozárd, starší prošedivělý Mág v černé tunice a s mohutným zlatým řetězem, který se mu houpal na krku, symbolem správcovství, jehož si každý velmi cenil. „Jinak jsme však ve všech ostatních legiích téměř kompletní.“

„To jsou přijatelné ztráty na tak velkou bitvu,“ zatvářil se naoko spokojeně Darkvost. Raději by ztratil polovinu Temné armády, jenom kdyby dosáhli kýženého vítězství. „Děkuji ti za tvou informaci Mramozárde.“ Další pohled věnoval shromážděným Mágům. „Na Nurtew jsme byli blízko ke konečnému vyhlazení Slunečních Mágů, ale není všem dnům konec. Chtěl bych všechny naše oddíly pochválit a zároveň projevit upřímnou lítost rodinám padlých. Velitelé legií, jste výborní v boji a oceňuji všechna vaše rozhodnutí. Dávno bych za vaší podpory zvítězil, kdyby nám v tom ovšem nebránili Šedí Mágové. Kdyby tak neexistovali, už by jsme měli nadvládu v celé Galaxii a měli bychom pokoj od válek, dohlíželi bychom pouze nad našimi planetami, aby na nich vládl mír.“

Darkvost nezacházel se slovy jen tak pro nic za nic, za dlouhou dobu, kdy vládnul Temným Mágům, se naučil množství politických kliček a věděl, co říct a co raději zamlčet. Nyní viděl na tvářích všech přítomných strach z budoucnosti a proto se je snažil povzbudit. Zvednul se z křesla a vešel do řad Mágů, aby s nimi měl užší kontakt. „Jsem na vás opravdu hrdý a nyní se nemusíme bát, že by Sluneční armáda zaútočila na některou z našich kolonií. Spíše se stáhnou a budou si lízat rány.“

Celá místnost se rozezněla smíchem.

Darkvost své poddané umlčel gestem ruky. „Mám nové úkoly pro své zástupce.“

Z hloučku přihlížejících Mágů vyšel nejdříve Nardas, nyní narozdíl od Nurtew oděn pouze do lehké tmavé tuniky se stříbrnými insigniemi a zlatou pečetí, vzápětí ho následoval i druhý zástupce, Pazar, poněkud vyšší a svalnatější než jeho kolega. Oba dva se obřadně poklonili a čekali na nové rozkazy jejich pána.

„Vydáte se na planetu Wirufdali a budete jednat o spojenectví s Ledovými Mágy, kteří by se k nám mohli připojit,“ promluvil Darkvost dostatečně nahlas, aby ho slyšel celý sál a jak očekával, ihned se ozval jeden nespokojenec. Kousek od něj vystoupil z řady starší Mág v brnění Temné armády a začal mu před ostatními oponovat.

 „Porušuješ pravidla Darkvoste. Přece nemůžeme chtít, aby za nás bojovali druhy podřadných Mágů, jako jsou Ledoví.“

Darkvost se otočil a upřel na opovážlivce svůj planoucí pohled, takže Mág bezděčně o krok ustoupil. „Já?“ otázal se hlubokým hlasem. „Neporušuji pravidla Bradicu. Mí předchůdci se báli říci o pomoc jiným Mágům, ale já si myslím, že když se s nimi spojíme, budeme silnější a početnější.“

„Možná že budeme silnější Darkvoste, ale nezapomínej na to, že my patříme mezi nejsilnější rasu ve vesmíru a nikdy jsme nepotřebovali od nikoho pomoci. To mi určujeme komu pomůžeme a naší tradicí je spolehnout se na sebe. Jak jsi sám viděl na Nurtew, ani spojenectví s Kamennými Mágy nám příliš nepomohlo a já bych v podobných experimentech rozhodně nepokračoval.“

„Jak si vůbec můžeš dovolit odporovat našemu pánu Darkvostovi!“ vystoupil z řady vysoký Mág v zářivé uniformě s hodností kapitána a probodl Bradica pohledem. „Mluvíš, jako kdybychom na Nurtew prohráli, zatímco jsme díky prozíravosti našeho pána získali největší vítězství nad Slunečními Mágy za celé tisíciletí.“

„Děkuji ti a vážím si tvých slov, kapitáne Larione,“ pronesl Darkvost s téměř neznatelným úsměvem ve tváři. „Ale obhájit se proti Bradicovi dokáži sám.“

Mág se Darkvostovi uctivě poklonil a znovu se zařadil mezi své.

„Ano, jsme opravdu nejsilnější rasou ve vesmíru, v tom s tebou souhlasím Bradicu,“ reagoval Darkvost na nespokojencovi argumenty, „ale já si myslím, že bychom se spojenectví s jinými druhy Mágů neměli obávat. My jim pomůžeme a oni na oplátku pomohou nám. Tak by to mělo chodit. A pokud se bojíš jejich rostoucího vlivu, oni nemají sílu na to, aby nás porazili, kdyby se náhodou obrátili proti nám.“ Na chvíli se odmlčel, jak si promýšlel svá další slova. „A pokud se mám ještě jednou věnovat nějakým pravidlům, na něž se odkazuješ, milý Bradicu, měl by jsi vědět, že já jsem tady od toho, abych je určoval a nebudu se ohlížet na to, co dělali nebo nedělali mí předchůdci. Tímto s tebou debatu končím.“

Bradic vrhnul na vládce nenávistný pohled a zařadil se nazpět na své místo po bok zbývajících velitelů Temné armády. Z Darkvosta šel opravdu respekt a nikdo jiný se už neopovážil obtěžovat ho dalšími argumenty. Vládce se ještě pro jistotu rozhlédl po sále, jestli se ještě nenajde nějaký odvážlivec a když se tak nestalo, obrátil se zpět ke svým zástupcům.

„Hlavně nezapomeňte zjistit, jaká je situace na planetě,“ nabádal je.

„Pane, chtěl bych vědět něco konkrétnějšího. Máš nějaké informace, které by nám mohli pomoci?“ zeptal se Nardas, protože se chtěl na nadcházející cestu dobře připravit a součástí toho bylo i získávání informací. Už několikrát mu podobné věci zachránily život.

„Vím, že jsou zde silní Ledoví Mágové a jejich vůdce, krále Litreara, znám osobně. Mohl by nám vyjít vstříc. Jakmile budete připraveni, můžete se tam transportovat.“

Nardas pokýval hlavou a jelikož neměli ani on ani Pazar dalších otázek, Darkvost je mávnutím ruky propustil. Jejich kroky zaduněly na kamenné podlaze a pak oba dva opustili sál. Darkvost se rozhlédl po tvářích ostatních a snažil se z nich vyčíst nějaké informace, byl však zklamán, když se mu to nepovedlo. Byli tu tací, kteří se dobře přetvařovali, a on sám dobře věděl, že před nimi musí být na pozoru.

A zvláště pak před Bradicem, který se projevil naplno.

Je čas zjednat pořádek, napadlo ho, a musel se při té představě pousmát.

Soustava Dalios, planeta Serish

Začínalo první jednání nově zvolené Sluneční rady. Bafeot seděl na nejvyšším křesle v čele jednacího stolu uvnitř skvostné síně se stropem pomalovaným nádhernými freskami, a zakoušel dva zcela rozdílné pocity najednou. Jednak nesmírnou hrdost na to, že byl vyvolen stát se novým vůdcem Slunečních Mágů, a pak zármutek, který ho stále tížil a naplňoval jeho nitro neskonalou bolestí. Stále nemohl zapomenout na události, které se staly na planetě Nurtew a na smrt svého velitele a přítele...

Bafeot po velkém šedém záblesku nemohl uvěřit vlastním očím, když uviděl, co zbylo ze Sluneční armády. Sám se již loučil se životem, když na něho najednou útočili dva Temní Mágové, kteří vzápětí v oslnivém záblesku zmizeli.

Bafeot se podíval ke svým nohám, kde stále leželo Karmaninovo tělo, sklonil se k němu a zatlačil mu oči. Hlavou mu projela slova, která jeho pán vyřkl před svým odchodem.

 „Pokud tomu tak bude Bafeote, vyvolte novou radu. Sjednoťte se a neudělejte stejnou chybu jako já.“

Tento záchvěv dávných slov v jeho mysli nahradilo namodralé světlo, v němž se Karmaninovo tělo rozplynulo, a postupně se začaly rozptylovat i zbylá těla padlých bojovníků, až nikdo kromě živých nezbyl. Bafeot přelétl zrakem bojiště a spatřil, že jde přímo k němu neznámý Mág, napadající na pravou nohu. Nejdříve ho nemohl přes prach a krvavé šrámy na obličeji poznat, ale pak si uvědomil, že to je velitel předních řad Etues.

Bojovník se na Bafeota usmál. „Jsem rád, že někdo přežil. Moje skupina byla zničená. Jediné co si pamatuji je to, jak na mě byl vyvinut neuvěřitelný tlak od Temných Mágů. V tu chvíli mi proběhl před očima celý život a pak jsem uviděl šedý záblesk. Od té doby si až do probuzení nic nepamatuji.“

Bafeot kývl hlavou na souhlas. „I mě se stala podobná věc příteli.“ Přes Etuese uviděl další přicházející Mágy. „Nejsme naštěstí jediní, co přežili.“

Etues se ohlédl a spatři ještě osm Mágů. Společně s Bafeotem jim vyšli v ústrety.

„Buďte zdrávi,“ ozvalo se z přicházející skupinky. Vedl jí Sarktóz, jeden z velitelů skupin. „Jak vidím, moc bojovníků vám nezbylo.“

Durifan, další přeživší, který se k nim dobelhal, byl počtem živých Mágů ze Sluneční armády velmi znepokojen „Ty se divíš? Já jsem bojoval uprostřed. Ze začátku jsem nevěřil svým vlastním očím, jak jdeme rychle dopředu, pak se tu ale najednou vyrojili Kamenní Mágové a začali nás decimovat svými balvany. Na takový styl boje jsme nebyli připraveni, čekali jsme, že se proti nám postaví pouze Temná armáda. K podobnému spojenectví ještě nikdy nedošlo a musím přiznat, že mě tím Darkvost překvapil.“

„Je to tak,“ souhlasil Bafeot. „Ale nyní je pouze na nás, abychom vyvolili novou radu. Karmanin si to přál.“

„Radu?“ otázal se Sarktóz.

„Ano, Karmanin si to přál, nechtěl, abychom udělali stejnou chybu jako on, vinil se z toho, co se stalo. Zřejmě již nastal čas, abychom znovu oživili naši tradici.“

Všichni pokývaly hlavami na souhlas. V tom okamžiku, na pláni planety Nurtew, kde zemřeli tisíce Slunečních Mágů, se zrodila nová Sluneční rada.

Durifan ho vyrušil z jeho přemyšlení. „Jsem opravdu rád příteli, že jsi se stal našim novým vůdcem právě ty. Nikdo jiný by si to ani nezasloužil.“

Bafeot se probral z hořkosladkého světa svých vzpomínek. „Těší mě tvoje slova Durifane a zároveň si vážím tvé upřímnosti.“

Ano, bylo to pro něj něco nového, ale zároveň byl rád, že má po svém boku muže, s kterými se za poslední dny téměř spřátelili. Dalšími členy rady se totiž stali ostatní přeživší z bitvy u Nurtew – Durifan, Sarktóz, Ograel a Pomarelv. Etues mohl být zvolen do rady, ale nechtěl. Byl dosazen jako nový kapitán Sluneční armády, i když i tento post původně odmítal. Bafeot si velmi cenil jeho věrnosti a skromnosti a byl velmi rád, že se mu ho nakonec povedlo přesvědčit, aby se ujal vedení armády. Jeho zkušenosti z bojů byli neocenitelné.

První jednání rady se točilo kolem obnovy Sluneční armády, neboť bylo nasnadě sehnat nové Mágy, kteří by bránili soustavy pod správou rady. V úvahu přicházel prastarý rod Irdernů, nebo Satruti, Haustarofé. Každý z nich už měl nějakou zkušenost ve Sluneční armádě a také měli jedno společné – postupně se odtrhli od soustav, které spravovala rada a žili v ústraní na svých planetách.

Ograel se ujal slova jako první. „Můžeme je zaučit, třeba všechny tři rody najednou, tedy pokud se je přesvědčíme, aby se zbavili svého isolacionismu a znovu začínali posílat muže do armády. Jak jsem počítal, budeme potřebovat minimálně patnáct tisíc Mágů na doplnění našich stavů.“

Tohoto čísla se obávala celá rada a Bafeot byl zdrcen, když si uvědomil, kolik dobrých Mágů padlo na Nurtew. V tom okamžiku si však vzpomněl, že měli asi pět set dobrovolníků na náborové listině. V mysli uslyšel hluboký hlas svého pána Karmanina. „Je mi líto, ale dalšího už opravdu nemůžeme vzít. Máme už všechna místa obsazena.“

Bafeot se zdvihl z křesla a odešel pryč z jednání, což ostatní členy rady velmi pobouřilo, protože nikdy nebylo zvykem, aby se někdo během porady vzdálil. Po několika okamžicích dusného ticha se Bafeot přiřítil se zlatou listinou, na níž byly uvedeny planety, na kterých sídlili Mágové, kteří nedostali svoji šanci bojovat ve Sluneční armádě za Karmaninovi vlády. 

„Zde je listina Mágů, kteří byli v záloze,“ usmál se vítězoslavně Bafeot a položil zlatavý list papíru na stůl. „Vyšleme posli a všechny je navštívíme, aby se k nám co nejdříve připojili.“

Sarktóz se přihlásil ke slovu. „To je velice dobrá zpráva, ale chtěl bych se vrátit k otázce rodů. Kdyby měl zájem o účast alespoň jeden z nich, měli bychom k dispozici dobrých osm tisíc zkušených bojovníků a možná i více, ne jenom Mágů v záloze.“

„Mohli bychom se pokusit je přesvědčit, ale o to se pokoušel i Karmanin a neuspěl. Jak říkal už Ograel, všichni si přejí zůstat nejblíže sluneční energii a nechtějí být zatahováni do našich záležitostí,“ namítl Bafeot. „Myslí si, že jenom tak budou v bezpečí před Temnými Mágy.“

 „Omlouvám se Bafeote, že ti skáču do řeči,“ promluvil Pomarelv. „Myslím si, že jim musíme vysvětlit, v jaké krizové situaci se to momentálně nacházíme a že opravdu potřebujeme jejich pomoc.“

„Mohli bychom se pokusit v nich vyvolat přízeň s celou naší rasou,“ napadlo Sarktóze. „Všichni jsme Sluneční Mágové a musíme být na to hrdí, stát jeden za druhým. Musíme se vzájemně ochraňovat a pomáhat i ostatním druhům Mágů, kteří nejsou tak silní jako my.“

„Souhlasím s vámi přátelé, měli bychom u všech Slunečních Mágů bez rozdílu rodu projevit solidaritu s naším druhem,“ promluvil Bafeot. „A co se týče naší věci, z rodu Haustarofé znám jednoho velmi zkušeného Mága. Pokud si dobře pamatuji, jmenuje se Wetgard a seznámil mě s ním právě Karmanin. Říkal, že kdysi dávno sloužil u Sluneční armády, ale pak jí opustil. Pokud si dobře pamatuji, má velmi nadaného vnuka, kterému již začal předávat svoje schopnosti. Bylo by dobré, kdybychom ho zverbovali do armády, dokud je čas.“

 Místností zazněl hlas Etuese, který stál u sloupů a poslouchal jednání rady. Jizvy měl nejenom po celém těle, protože se nesčíslněkrát musel bránit temné energii, ale i v srdci, neboť mu zabili jeho rodinu, když byl na válečné výpravě a jeho domovský svět zůstal bez ochrany. „Bafeot má pravdu, Wetgardova vnuka, malého Magalióna, jsem viděl při své návštěvě Bramachu. Mohl by z něho jednou být dobrý bojovník.“

Sluneční rada chvilku přemýšlela o jejich návrhu. Pomarelvovi se moc nelíbilo, že rada jedná pouze o jednom a to ještě o nejistém členu armády. „Děkujeme za tvou připomínku kapitáne Etuesi, ale myslím si, že nám v tuto chvíli nepřísluší, abychom jednali pouze o jednom Mágů, a to ještě o velmi mladém. Nyní potřebujeme celou armádu o síle přes dvacet tisíc bojovníků a na to bychom se měli zaměřit především.“

„Musíme bohužel postupovat po jednotlivcích,“ promluvil Bafeot a upřel na Pomarelva planoucí pohled. Nebo snad někdo z rady ví, kde nahradíme naše velké ztráty Mágů?“

Ticho.

 „Jeden hodně dobrý Mág vydá za deset průměrných,“ pokračoval Bafeot. „A mladý Magalión by jím mohl být. Má snad rada námitky, aby se zítra u Wetgarda stavil náš posel, který může získat informace a pokusit se ho naverbovat?“

„To je směšné!“ vyprskl Ograel. „Proč toho chlapce tak prosazuješ Bafeote? Čím je vyjímečný?“

„Nepřísluší nám pochybovat o rozhodnutích předsedy!“ přerušil ho Durifan rázným hlasem. „Já plně věřím Bafeotovu rozhodnutí a podpořím ho.“

„I já respektuji předsedu Sluneční rady,“ ozval se Sarktóz a poklonil se.

„Dobrá, nadpoloviční většina rozhodla a tím je celá věc uzavřena,“ promluvil Bafeot s uspokojením v hlasu. „Baxi?“

Zpoza sloupoví vyšel vysoký Sluneční Mág, oděný do zářivé tuniky s insigniemi posla. Poklonil se a čekal na další rozkazy.

„Máš za úkol kontaktovat Wetgarda,“ promluvil Durifan. „Věříme, že svůj úkol splníš na výbornou.“

„Udělám vše, co bude v mých silách a děkuji vám za projevenou důvěru,“ odpověděl Bax a znovu se hluboce poklonil.

Bafeot povstal a rozhlédl se po tvářích, které ho bedlivě sledovaly. „Tímto končím naše jednání a tobě Baxi, přeji hodně štěstí s tvým poselstvím. Budeš ho potřebovat.“

Soustava Egorian, planeta Bramach

Planeta Bramach, na níž sídlila část rodu Haustarofé, obíhala okolo trojhvězdy, takže tu nikdy, tedy kromě částečného zatmění, které však nastávalo jednou za tisíc let, nebyla žádná noc, ani stín. Slunce se pravidelně střídala na obloze a prosvěcovala atmosféru svou věčnou září.

I samotní obyvatelé se naučili využívat jejich energie a postavili svá města tak, aby do nich mohly v každou denní dobu pronikat sluneční paprsky. Domy vypadaly jako obrovské pestrobarevné jehlany, zvedající se vstříc jasně modrému nebi, na němž nikdy, kromě období dešťů, které trvalo pouhé dva dny v roce, nebyly mraky. V hlavním městě planety, Asaru, žilo více než pět tisíc Mágů, mezi nimi i Wetgard.

Za rozbřesku rudého slunce seděl starý Mág na svém oblíbeném místě na skalisku a čerpal z hvězdy energii, která mu dodávala klid a osvěžovala jeho duši, tedy až do okamžiku, než se za jeho zády ozval dusot a vysoký dětský hlásek.

„Dědo už běžím!“

Wetgard se otočil a spatřil svého jediného vnuka Magalióna, jak mu utíká v ústrety, na jeho tváři planula nevyčíslitelná radost.

„Tak dneska tě musím naučit jedno z největších umění Slunečních Mágů,“ pronesl Wetgard, jakmile se jeho vnuk trochu uklidnil a spokojeně sledoval rozdychtěný výraz v jeho očích. „Pomocí své energie budeš vytvářet různé předměty, které se ti v určitou dobu budou hodit. Musíš se svoji myslí hodně soustředit a přemýšlet, jaký tvar bude ta věc mít a kolik energie k tomu musíš použít, abys se zbytečně nevysiloval.“

„Ano, dědo zkusím to,“ zašvitořil Magalión, zavřel oči a soustředil svou mysl. Mezi jeho rukama začala vznikat koule sluneční energie, kterou se snažil formovat do podoby tyče.

„No vidíš jak jsi šikovný,“ chválil ho Wetgard a napadlo ho, jak je jeho vnuk talentovaný, on sám v jeho věku nic podobného nezvládl. Byl velmi rád, že mu může předávat své zkušenosti, které pak může v budoucnu Magalión využívat k ochraně svého rodu.

„Dobré slunce, mistře Wetgarde,“ ozval se zponenáhla za jeho zády hlas, který vzdáleně poznával. Otočil se a byl velmi udiven, když za svými zády spatřil Mága, kterého naposledy viděl, když byl ještě chlapcem, stejně starým jako Magalión.

„Buď zdráv Baxi,“ promluvil Wetgard s překvapením, které mu prosakovalo do hlasu. „Tebe jsem tady opravdu nečekal. Musím říci, že vypadáš přesně jako tvůj otec, země mu buď lehká.“ Zadíval se na jeho plášť a když na něm spatřil znaky Sluneční armády, pousmál se. „Vidím, že jsi dosáhl významného postavení, musí z tebe být ale opravdu dobrý Mág.“

„Děkuji,“ chopil se slova Bax a lehce se zarděl. „Nesu vám poselství od nové Sluneční rady. Naše situace je velice kritická. Utrpěli jsme velké ztráty dobrých Mágů v bitvě na planetě Nurtew a ztratili jsme i Karmanina. Přežilo nás pouze deset a vytvořili jsme novou radu, jak si vůdce před svou smrtí přál, ale jak si i vy určitě dobře uvědomujete, nemůžeme v tomto počtu ochránit všechny naše kolonie. Z tohoto důvodu se obracím s prosbou nejenom k této planetě a vašemu rodu, ale i k vašemu vnukovi, neboť by jsme potřebovali, aby se přidal do našich řad. Vy by jste na něho dohlížel a doučil by jste ho všechno, co znáte, než by byl sám připraven k boji.“

 „Tím, co jsi mi řekl milý Baxi, jsem velice rozrušen a cítím hluboký zármutek za Karmaninův odchod, by to dobrý vládce, ale zároveň určitě dobře víš, že jsem nechtěl, aby někdo z našeho rodu vstoupil do sluneční armády. Kdysi jsem při jedné z bitev ztratil svého nejlepšího přítele Teacia a nechci už přijít o nikoho z rodiny ani z mých příbuzných. Ty po mě však nyní chceš, abych vystavil všanc osudu život svého jediného vnuka?“

Bax sklopil oči, neboť nevěděl, co má říci a na okamžik zavládlo mlčenlivé ticho.

Malý Magalión se zadíval na Baxe a velmi obdivoval jeho zářivě žlutou kápy se znaky Sluneční armády. Vypadal vznešeně, jako bojovník, který se ničeho a nikoho nebojí. Chtěl být stejným Mágem jako on. Chytil Wetgarda za rukáv a zacloumal s ním. „Dědo byl bych moc rád, kdybych mohl jít ke Sluneční armádě. Chci bránit náš lid, až se ocitne v nesnázích a stejně i ostatní Sluneční Mágy.“

Wetgard se zamračil a zadíval se na svého vnuka. „Pokud to opravdu tak cítíš a je to rozhodnutí z celé tvé duše a tvého nejlepšího svědomí, pak ti nemohu bránit chlapče a naučím tě všemu, co znám. Ale není to žádná legrace, být u Sluneční armády, neboť budeš muset vystavovat svůj život. Nikdy nevíš na koho právě narazíš.“

 Magalión byl však již rozhodnut, a proto okamžitě Wetgardovi odpověděl. „Přece nemá smysl žít dědo, když zde nebude nikdo jiný, kdo by nám pomohl, až to naše planeta a náš rod bude potřebovat.“

Wetgard se velmi podivil nad moudrostí svého vnuka a zapátral v mysli, po kom že to vůbec má. On sám byl v jeho věku možná stejně paličatý, ale jinak mnohem lehkovážnější. „Souhlasím tedy s tebou Magalióne. Baxi, vyřiď nové Sluneční radě, že zatím budu svého vnuka zaučovat a až bude připraven, může se k vám připojit.“

Baxovi se velmi ulevilo, že jeho poselství mělo takový úspěch a že nepřijde ke Sluneční radě s prázdnou. Zároveň vycítil z toho chlapce nezměrnou moudrost a charisma a dobře věděl, že kdyby nebylo jeho rozhodnutí, nic víc by s Wetgardem nesvedl.

Soustava Omegae, planeta Jelopok

Obrana tohoto světa brzy padne, projela Darkvostovou hlavou povznášející myšlenka, když spatřil téměř pět set kadetů, útočících ve formaci na město Kurblet, jehož mocné věže se tyčily k nyní ztemnělé obloze.

Otočil se na mlčenlivého Mága, jenž stál po jeho boku. „Jsou výborně vycvičení, všechna čest Atume.“

„Děkuji pane,“ poklonil se voják a neubránil se tomu, aby mu do hlasu neprosáklo sebeuspokojení nad dobře vykonanou práci.

Bylo na čase, pomyslel si Darkvost, jenž alespoň konečně přestal myslet na věci, které ho soužily po dny, které strávil v osamění ve své komnatě, na Šedé Mágy. I přes hluboké zamyšlení byl během těchto dnů natolik prozíravý, aby vyslal jednotky mladých kadetů, které ještě nepatřili do Temné armády, na planetu Jelopok, která odedávna patřila Slunečním Mágům rodu Irdernů.

Myslel si, že je to dobrý tah, a nyní se to projevilo. Tamější obyvatelé byli bez pomoci Sluneční armády, která byla rozdrobena při bitvě na Nurtew, slabí a i když se dříve jevili jako nedobytná bašta v srdci Sluneční rady, nyní prokazovali pravý opak.

Darkvostova taktika byla jasná. Stačí ovládnout pouze hlavní město planety, slavný Kurblet, a jakmile se tak stane, padnou během několika dní i ostatní města a osady a poté přijdou desetitisícová invazní vojska, která byla odedávna štítem Temné armády. V Temné armádě byli po staletí vyvolení, ti nejlepší z nejlepších, kteří se účastnili bojů se Slunečními Mágy a dobývali, zatímco v invazním vojsku byli pouze pěšáci, kteří pak dobitou planetu zabrali a dělali špinavou práci – vyčistili ji od nechtěných obyvatel, aby byla připravena k osídlení a mohla se připojit ke koloniím Temných Mágů.

„Musím uznat pane, že syn Mága Rinara je velmi dobrý, učí se rychle,“ poznamenal Atum a ukázal do středu útočící jednotky Temných Mágů.

Darkvost se zadíval tím směrem a spatřil jiskření temné energie, občas z hranice města, kterou se ještě nepodařilo dobýt, probleskla v girlandách sluneční energie.

„Vypadá to, že jsme již na pokraji vítězství,“ pronesl zamyšleně Darkvost.

„Je to tak pane,“ poznamenal Atum. „S každým dnem, s každým dalším útokem, přicházejí Sluneční Mágové o své bojovníky a Kurbletská posádka je téměř vyhlazena, zbývá již jen pár nejhouževnatějších bojovníků, ale i ty brzy porazíme a probijeme se do města…“

Atumova slova přerušilo silné zajiskření, které ho na okamžik připravilo o zrak a když se mu navrátil, spatřil, že kadeti ustupují.

„Vzdávají se příliš snadno,“ poznamenal Darkvost nevzrušeně.

„Mají ještě strach můj pane. Sluneční Mágové jsou vychytralí, jdou po zkušených bojovnících, kteří kadety vedou a jakmile padnou, mladí se dají na ústup.“

„To se mi nelíbí,“ pronesl Darkvost zamyšleně a na okamžik bojoval s myšlenkou, zda by raději neměl na planetu poslat legii Temné armády, ale pak jí zaplašil. Mladí potřebují intenzivní výcvik a mimoto se zapřísahal jejich rodičům, že se jim ho dostane. „Dnes se stáhneme a jakmile se vrátí Pazar s Nardasem z Wirufdali, pošlu s vámi jednoho z nich. S jejich pomocí budete v dalším útoku slavit vítězství.“

„Jak říkáte pane,“ promluvil Atum, otočil se a pomocí transportního náramku na svém předloktí vytvořil červí díru. „Kadeti zformujte se na koordinovaný ústup!“ zařval. „Do červí díry! A netlačte se!“

Soustava Omikron, Planeta Wirufdali

Nardas se po ohromném záblesku, při němž ho červí díra vyplivla ven, ocitl na ohromné ledové kouli, která byla ve skutečnosti planetou Wirufdali. Ihned ho ovanul mrazivý vítr, který mu nepříjemně zalétl pod svrchní plášť a dokonce i brnění a sněhové vločky, prohánějící se ve vzduchu, mu zapadly do vlasů a zastudily ho za krkem.

Vzápětí vedle něj stanul Pazar a i jemu trvalo dost dlouho, než se vypořádal s místním nehostinným klimatem.

Nardas se rozhlédl kolem sebe a v dálce na spojnici mezi jiskrně modrým nebem a horizontem spatřil dlouhý pás pohoří, z něhož vystupovaly dvě vysoké zasněžené hory, jejichž štíty sahaly vysoko k obloze.

„Tak se mi zdá, že nás Darkvost poslal do pěknýho mrazáku,“ pronesl Pazar kysele a začal si rozehřívat ruce tím, že je třel o sebe.

„Nápodobně,“ odtušil Nardas. „Vypadá to tu neobydleně a po Ledových Mázích, jako by se zem slehla.“

„Sakra, musí tu někde být,“ ulevil si Pazar. „Souřadnice nás skoro vždycky zavedou k nějakému sídlu Mágů. Zřejmě je skryté a my po něm budeme muset pátrat.“

„Jo, to bude dobrý nápad. Kdybychom tady zůstali stát, asi by mi něco umrzlo,“ zabručel Nardas.

V té chvíli však ještě netušili, že budou půlhodinu bloumat po zdánlivě nekonečné ledové planině, aniž by na někoho narazili a za tu dobu si našli pochybnosti cestu do jejich myslí. Nedal jim náhodu Darkvost špatné souřadnice a neocitli se náhodou na jiné zamrzlé planetě?

Znenáhla přestal sám od sebe foukat ostrý mrazivý vítr a před nimi se začala obrovskou rychlostí zvedat vlna sněhu, která se je snažila zavalit. Nardasovi, který tuto eventualitu očekával celou dobu, co procházel po ledových pláních, došlo, že to není normální přírodní jev a že na ně chce někdo zaútočil.

Zadíval se na Pazara s odhodláním ve tváři. „Přece se tady nenecháme zabít! Použijeme svoji sílu na to, abychom tu zatracenou lavinu sněhu odsunuli co nejdále od nás.“

„Souhlasím s tebou.“

Nardas vypustil ze svých rukou silové pole temné energie a za několik okamžiků i Nardas, v další chvíli se energie vyprodukovaná jejich rukama střetla s lavinou a ta začala pomalu ale jistě ustupovat. Pak však začínala opět nabírat na síle, jako by to vypadalo, že jí někdo posiluje svojí energií a tlačí zezadu proti nim.

 „To dlouho neudržíme!“ zakřičel Pazar a snažil se alespoň trochu korigovat tok temné energie ze svých rukou. Pravda byla taková, že se už cítil na dně a zásobárna uvnitř jeho srdce byla téměř prázdná, ale o tom raději před svým spolubojovníkem a zároveň konkurentem pomlčel.

Nardas, který byl na tom stejně a z vyvíjeného úsilí mu začaly pomalu ale jistě tuhnout svaly v obličeji, také poznal, že to musejí rychle ukončit, jinak by mohli špatně skončit. „Nejsme tady kvůli tomu, abychom vám něco udělali!“ zařval zoufale, ve snaze kontaktovat tvory, kteří je napadli. „Jdeme k vám s přátelským úmyslem.“

Jakmile jeho slova proletěla vzduchem, lavina se zastavila a vzniknul z ní nový ohromný kopec sněhu, který se tyčil dobrých deset metrů nad jejich hlavami. Na vrcholku se objevilo sedm postav, které byly robustní a jejichž těla byla pouze z ledu.

„Proč jste navštívili naší planetu?“ zahulákal na ně hromový hlas z ledového návrší. „Nestojíme o nějaké výtržníky!“

„Jsme Temní Mágové z planety Kornelas. Vyslal nás sem náš pán Darkvost.“

Jeden ze skupinky, čtyřmetrový ledový drobek, slezl z úbočí a předstoupil před ně. „Jsem vévoda Cebírd, správce Severní polokoule, syn krále Litreara.“

„Buď zdráv vévodo. Já jsem Nardas a toto je Pazar. Darkvost nás vyslal na tuto planetu, abychom s vámi jednali o našem možném spojenectví.“

Cebír

Hodnocení:
- bez hodnocení - (0 hlasů)