|
„Podívejte
se: co
si vyděláte, to si vyděláte,
záleží jenom na vás. Pokud se dneska
vosvědčíte,
můžu vám tu zařídit i nocleh. Samozřejmě za
stržení patřičnýho podílu
z vaší mzdy. Jinak: chlapi se
skládají a jeden z nich pak vždycky jde
ven pro jídlo.“
„Dobrá.“
„Tak
jo,“ ukázal
na jednu ze skříněk, otevřel ji a vyndal
z ní modráky, které pohodil
na
podlahu se slovy: „To si voblečte, vidím, že
nemáte ani pořádný hadry. Vodkuď
jste sakra přišel,
z tanečních?“ podíval se na
Hansovu černou uniformu,
kterou si přivezl z institutu. Zbyla mu už pouze
kombinéza, protože
oddělený díl žaketu vhodil během útěku
jako návnadu do ledových vod
jeskynního
jezírka a jiné oblečení neměl.
„Díky,“
shlédl
Hans k modrákům, k nimž se pohotově sehl a
začal je instinktivně
ohmatávat, jako by v nich něco hledal. Jemně hladil
rukou kabátec, přičemž
soustřeďoval pozornost na levou klopu žaketu.
Ne,
žádný vinkl tu není!
„Něco
snad není
v pořádku?“ podivil se jeho
počínání stavbyvedoucí.
„Ale
ne,
naopak,“ usmál se na něj
Hans.
„Dobrá
tedy. Počkám
na vás
venku, tak sebou hněte,“
vyšel ven z buňky, ponechávaje uvnitř
Hanse
samotného.
Na
zápraží si
zapálil cigaretu v domnění, že si ji
vykouří, než se ten nový převleče.
Jenže, než si stihl pořádně potáhnout
prvního šluka, rozrazily se dveře a jako
vítr před něj přiskočila oděná Hansova postava
v modrácích, které mu byly
přiděleny. Na hlavě měl Hans posazenou čapku.
„Proboha,
chlape,
jste docela rychlík,“ polekal se jej
stavbyvedoucí, jehož se zmocnilo zachvění
údivu.
Hans stál
několik
metrů před ním. Na
nic nečekal
a vzorově si sundal čapku
z hlavy, aby s ní pleskl o stehno.
„Zatraceně,
co to
děláte?“ podivil se znovu stavbyvedoucí.
„Promiňte,“
uvědomil si Hans své neobvyklé
chování, neobvyklé pro současné
lidi.
Stavbyvedoucí
zakroutil nevěřícně
hlavou.
„Tak
pojďte,“
vyzval Hanse po chvilce a rozešel se
k mohutným, poloautomatickým strojům,
které obsluhoval jeden člověk, sedící
v kabině zavěšené několik
desítek
metrů nad zemí, odkud měl skvělý přehled.
„Máme
nedostatek strojů a
nový nám nedají. Nemůžeme ani
přibírat zaměstnance na
plnej úvazek. Nemáme peníze. Tadle
proklatá firma je před krachem. Nevím, jak
jste zvyklej makat, ale tady se bude dělat výhradně rukama.
Budete muset zvládnout
práci
za stroje.“
„To je
v pořádku.
Jsem
na to zvyklý.“
„Copak i
v Dachau měli
takovýdle pracovní postupy? Vždyť todle se už jen
tak
nevidí,“ podivil se stavbyvedoucí.
„Tam
se to dělalo ještě
hůř.“
„Hůř?“
rozesmál
se stavbyvedoucí.
Hans úsměv
opětoval, i když jen vyumělkovaný, takový, aby se
stavbyvedoucímu zavděčil, a
dál se k věci nevyjadřoval.
„Tam dole,
koukněte!“ ukázal stavbyvedoucí na dno
velké jámy.
Hans
se tím
směrem podíval.
„Potřebujeme
rozdělat správnej beton. Ale ne tolik, abychom sem museli
stěhovat turbínovou
míchačku vod vedle. Musíme to
zvládnout s tou starou malou míchačkou.
Dělal jste to vůbec někdy? Je to docela historickej kousek.“
Pro Hanse to
však
historický kousek rozhodně nebyl. Naopak, i ta
malá míchačka, které se
každý
vyhýbal, mu připadala moderní.
„Pojďte,“
začal
stavbyvedoucí sestupovat na dno jámy po
vykotlané hliněné římse.
Když byli u
cíle,
Hans se spokojeně podíval na zařízení,
jemuž byl předurčen navzdory pochybám.
„Tak
todle je
vaše stanoviště.
Dejte se od toho. Porozhlídněte se, kde je co, abyste
věděl, ale moc se nezdržujte. Za chvilku bude tma a my po tmě neradi
děláme.“
Ano, tmy by se
dalo využít k útěku, vzpomněl
si Hans na táborový režim.
„Jmenuju se
Andreas. Můžeme si tykat,“ potřásl mu
stavbyvedoucí hrubě rukou, až se Hans
zatřásl.
Jen přikývl
hlavou a už se začal rozhlížet kolem. Chopil se lopaty a
zapnul míchačku, jejíž
motor začal chrochtavě příst. Hans bořil jako
zběsilý ostří lopaty do hromady
písku s plnými dávkami se pak
obratně otáčel ke chřtánu míchačky,
jejíž
útroby krmil pískem. Přestože se slunce již
schovalo za obzor a staveniště se
ponořilo do jemného oparu
záře velkých reflektorů,
které osvětlovaly jádro
stavby jako reflektory velkých fotbalových
stadionů, začal jej smáčet pot.
Tempo, které při práci vyvíjel, bylo
dechberoucí. Pracoval ze všech sil. Ani na
okamžik si nenašel chvilku pro odpočinek.
Nevšímal se ničeho, než samotné
práce. Nabíral písek a cement na
lopatu a vše sypal do jícnu stroje, aby pak
stoupající a rozvířený
prach uhasil proudy vody. Litý beton vyléval do
radvánce
a vozil jej do šalunků, které mu
stavbyvedoucí ukázal. Pracoval jako ve
zrychleném filmu. S radváncem běhal a
ani na okamžik se nenechal vidět, že
by jen nečinně postával, či se opíral o lopatu. Tu
si vzpomněl na
jednu
historku, kterou kdysi slyšel v Dachau. Upřel
zrak na rotující
těleso míchačky,
a tu jako by slyšel slova veteránského
spoluvězně,
s nímž se kdysi setkal, a který mu řekl:
„Ještě v roce devatenáct set
třicet sedm, v době, kdy táboru velel Nero,
jak jsme mu přezdívali, novopečený
velitel Dachau, který vystřídal
mírného
Deubela, vlastním jménem Hans Loritz,
přišel do tábora židovský vězeň. Byl
to
advokát. Jmenoval se Reinsenfeld, nebo tak nějak. Esesman se
jej otázal, jak
dlouho už nejezdil na kolotoči. A advokát odpověděl, že už
dobrých čtyřicet
let. A tak se na něj sesypali a vtlačili ho do míchačky,
které se používalo při
budově nového tábora. Nechali jej
v jícnu míchačky
tak dlouho, dokud
z něj nezbyla kaše.“
Hans se oklepal
nad těmito slovy, jež přicházela
jako ozvěna z nebes. Nic naplat, i on
musel dělat. Musel dělat u míchačky,
aby přežil. Teď už tam
přece nebyl, nebyl v Dachau. Tady jej snad do
míchačky nehodí, pomyslel
si. Přesto se mrazivě zachvěl nad paprsky reflektorů, jež jej na
vracely do
tábora. Jako by skrze snopy jejich hutné
záře viděl obrysy strážních
věží.
Když už neměl co
dělat, upravoval hromadu písku, přehazoval ji
z jednoho místa na druhé,
jen aby stále vyvíjel nějakou činnost. Pracoval
rychleji a rychleji. Nevnímal
okolí. Ztratil pojem o čase. Šalunky byly již
plné struh krásného
šedého litého
betonu.
Jakýsi
dělník,
který se procházel nahoře po okraji
jámy a spokojeně si vykuřoval cigaretu, se
náhle pozastavil a u vytržení civěl na
lopotícího se Hanse, div mu cigareta
nevypadla z úšasem
pootevřených úst. Nevěřícně zakroutil
hlavou. Nedokázal
pochopit, kde se v klukovi bralo tolik energie. Čím
to bylo, že měl stále
dostatek sil, když jiní by byli na jeho místě
dávno padli vyčerpáním?
„Andreasi,
hej!“
zvolal dělník na okraji jámy na
stavbyvedoucího.
„Co
se děje?“
„Pojď se
podívat
na toho kluka! Kdes ho zatraceně vyhrabal. Maká jako
šroub!“
„Zatraceně...“
nedopověděl Andreas, civěje na zaplněné šalunky.
„Jak to mohl stih...“ opět
nedořekl a nedokázal si v hlavě srovnat, jak to ten
kluk dokázal dokončit
tak rychle.
„Co
to tam
máte? Ňákou
babu?!“ ozvalo se za nimi chraplavým hlasem
dalšího dělníka.
„Todle
musíš
vidět,“ doporučil
mu kolega.
A tak přistoupil
další dělník a jako ze
zvýšeného hlediště
přihlížel na figurku mladého chlapce,
který dřel a dřel.
Teprve o několik
chvil později zavadil Hans periferním viděním o
okraj jámy, kde se už stihlo
shluknout více než dvacet dělníků. Až
nyní v pracovním tempu ustal.
S upocenou tváří a potem
promáčeným mundúrem civěl na
dělníky, kteří jej
sledovali, jako by byl na pódiu. Pomalu z něj
stékaly čůrky potu, které se
překlenovaly přes rty a obočí. Když mu pot naplnil mezeru
mezy rty, vyfoukl jej
a otřel si předloktím čelo. Jako by si uvědomil, že tu
zřejmě není zvykem
pracovat na maximální obrátky. Přece
už nebyl tam, v Dachau.
Budu si muset
zvyknout. Ale
podaří
se mi to po tom všem? Tak dlouho do
mě vštipovali maximání
pracovní nasazení, a teď se to někomu
zdá divné? Pokud
se však budu chtít stát
součástí této doby, budu se muset
přizpůsobit i
v tomto. Mám se ještě mnohé
co učit, pokud jde o současné mravy,
řekl si.
A
tak sklopil
pohled a zmírnil pracovní tempo. Šlo
to ztěžka. Každou chvíli čekal
úder
kápovské hole, či
dokonce zastřelení esesmanem, jemuž se bude
zdát jeho
pracovní tempo příliš
pomalé. Zvláštní, že si
nemusel sahat až na dno svých
sil.
„Jídlo!!!“
rozlehlo se pracovištěm.
Hans vypnul
míchačku a vylil ji vodou, aby na stěnách
nezaschl beton. Pak vystupoval po
hliněné římse nahoru. Tu se setkal
s jedním z dělníků,
který se
blížil do jídelny odzadu. Nechal jej
předejít a pokračoval v jeho stínu.
Šel těsně za ním, soustředě se na
udržení stejného kroku a rytmu chůze. Hlavu
měl při tom stále sklopenou a pohled upíral do
země. Pot z něj doslova
crčel.
Poblíž
obytné
buňky se skříňkami se prostírala
další budka, která byla o něco
větší. Na jejím
zápraží se shlukovalo několik dělníků,
kteří z Hanse nespouštěli
pátravé
pohledy. Někteří vcházeli dovnitř.
„Co
chceš
k jídlu?“ ozvalo se za
Hansovými zády Andreasovým hlasem.
Hans se otočil a
stoje tváří v tvář
Andreasovi, vzorově si sejmul z hlavy čapku. Pak
odpověděl: „Brot a trochu zupy.“
„Cože?“
podivil
se Andreas.
„Trochu
kávy...?“
zaznělo pochybovačně. Hans si myslel, že byl jeho původní
návrh příliš.
„Ptám
se, co budeš jíst,“ upřesnil
Andreas.
Hans pokrčil rameny.
„Pojď,“
chytl jej Andreas za rukáv a
zavedl jej do místnosti s podlouhlým
stolem, za kterým sedělo několik
stravníků, kteří doslova hodovali.
Na desce stolu se
vyjímaly talíře plné masa,
omáček, sýrů, zeleniny, konvice
s mlékem a
nealkoholickým pivem. Bylo tu prostě vše, co
hrdlo ráčilo. Hans si připadal
jako v jiném světě. Takové
množství jídla nikdy neviděl. A navíc
to tu
nepáchlo shnilými potravinami jako
v táboře. Žádná hniloba,
žádné
páchnoucí slupky. V institutu sice jedl
„normální“ jídlo,
avšak zdejší
práce jej ponořila zpět do vzpomínek na
zajetí v lágru. Jaksi instinktivně
čekal, že s tvrdou prací přijde i nuzné
jídlo hodné koncentračního
tábora.
Jenže
tak
tomu nebylo a on tam stál jako přimražený.
„Nechal jsem ti
udělat guláš
s knedlíkem. Zatím ti ale vystydnul.
Zpozdil ses. To víš,
kdo pozdě chodí, sám sobě
škodí,“ ušklíbl
se Andreas. „Ale jestli chceš, tak si
to ohřej v parovlné troubě.“
Hans nevěděl,
co
říct. Posadil se na kraj stolu nad svou porci
teplého, ještě ne zcela studeného
guláše a začaly se mu sbíhat sliny.
V jeho očích se bleskla dravost,
divokost. Jako by se kolem něj zatáhla opona, neviděl nic
jiného, než svůj
příděl. Ani se nenadál, a už měl celou porci
v sobě. Chvatně vytíral
posledním kouskem knedlíku zbytky
omáčky, kapičky, šmouhy, až se talíř
leskl
jako právě umytý.
„To sis měl dát do
mikrovlnky,“ šťouchl do něj soused,
který věděl, že
Hans snědl jídlo studené, když přišel
tak pozdě.
Mikrovlnky?
Hans netušil, co to slovo
znamená. Pomyslel si, že je to nějaká
zednická hantýrka, která představovala
ekvivalent pro ponechání si poloviny
jídla na ráno.
„Myslíš
schovat
na ráno, jo?“ zeptal se provinile spoluvězně...ne:
spolupracovníka!
On přece
žádným vězněm není, nikdo tady!
„Vohřát,“
pokrčil spolupracovník nechápavě rameny.
„Cožpak nevíš, co je to
taková
mikrovlnka? Tak já říkám tej parovlnej
troubě, nebo co je to zas za vynález.
Stará dobrá mikrovlnka, ale tu už si ty
nemůžeš pamatovat, že ne? Seš moc
mladej.“
„Hm,“
pokorně
přikývl Hans, aniž by měl sebemenší
tušení, o čem to ten člověk mluví. S rozpaky
se podíval po ostatních. Jejich pohledy se od něj
zapichovaly.
Cítil, jak z nich vyzařuje kolektivní
neporozumění, nechápavost.
Přesto se
zdejší
době přizpůsoboval rychle. Díky své telepatii
dokázal snáze pochopit
nynější mravy
a zvyky.
Dělníci
se po
jídle rozešli do svých domovů a on tu
zůstal jen s Andreasem. Cítil se
spokojeně. Naplněný žaludek jej příjemně
hřál a on si nemohl na nic stěžovat.
Teď na něj navíc čekal odpočinek. A nikdo na něj nebude
dělat kvalt a
v noci jej nebude nikdo budit výkřiky hrůzy,
únavy, zoufalství a lágrové
pomatenosti. Čekal na něj skutečný odpočinek. A
žádný apel. Teď nebude muset
stát po tvrdé celodenní
práci na apelu a celé hodiny vyčkávat,
až najdou toho
uprchlíka, jemuž se podařilo utéct! Ne! Nic
takového tu nehrozilo.
Seděl odpočatě na
lavičce na zápraží buňky se šatnami a
vychutnával si pohled na jasnou noční
obohu posetou tisícero hvězdami. Jak by si přál,
aby tu mohl sedět třeba celou
noc.
Z rozjímání
jej náhle vytrhl Andreasův
hlas: „Překvapils
mě.
Zůstaneš tu nějakou dobu?“
„Jistě, pokud mě
tu necháš.“
„Beze
všeho. Jen
mě mrzí, že tu není pořádná
postel, kde bys mohl přespat. Ale myslím, že bych
ti mohl něco vobstarat zejtra, třebas ňákou
ubytovnu.“
„To
ne, nedělej si
starosti. Budu spát tady na lavičce,
je krásná noc.“
„Proboha, to ne!
Vevnitř je topení a spacáky, deky.
Jenom tam není žádná matrace. Ale je
tam jeden
spacák, co je pořádně silnej. Na
dnešní noc by ti to moho stačit,
co říkáš?“
„To
určitě,“
zajiskřily Hansovi oči.
„Jsem
rád, že se
mezi mladejma najde ještě pořád takovejdle
pracant,“ podal mu Andreas uznale
ruku.
„Díky,
už to
tak je. Mám za sebou pořádnou
průpravu.“
Andreas byl muž ve středních
letech. Vedle
Hanse vypadal jako jeho otec, přestože by Hans mohl být jeho
prapradědečkem.
Oba
zašli do
interiéru buňky.
Andreas se vydal k jedné skříňce, ze
které
vytáhl spacák a nějaké deky,
které byly vyrobeny z podivného,
lesklého
materiálu. Takové deky Hans nikdy
předtím neviděl.
„Je tu i
rádio.
Jestli budeš mít ráno chuť, uvař si
kafe a ve skříni jsou ňáký
sušenky.“
Hansovi to tu teď
večer připadalo velice útulné. U stropu
svítila lucerna s modrým ohněm,
jehož záře prolévala interiér
uklidňující atmosférou.
Jsem
to ale šťastlivec,
pomyslel si
Hans upřímně.
Cítil, že je
k němu Andreas férový, což bylo
jedině dobře. Nemusel se tak bát podrazu.
„Andreasi?“
vyslovil náhle a tajemně,
rozhlížeje se při tom po vnitřku, kde se na
skříňkách
odrážely záblesky modré lucerny, jako
by tu a tam poskakovaly plaménky
neznámého, tyrkysově modrého ohně.
„Co
je?“
„Zítra
večer
bych si
potřeboval ve městě něco zařídit. Bude to
možné?“
„Ale jasně,
jakpak by
ne! Můžu ti snad nějak pomoct?“
„Ne, ne, to je
v pořádku,
jenom bych se potřeboval na okamžik vzdálit.“
„Jasná
zpráva,
neměj péči,
hochu. To
víš, že tě
pustím.“
„Díky,“
upřímně poděkoval.
„Teď tě
tu ale zamknu.
Záchodový kabiny jsou vzadu v rohu. To abys nemusel
chodit ven.“
Jakmile Andreas odešel, vydal se Hans
k okénku, kterým vykoukl přes
plot stavení vstříc v dáli se
tyčícím
mnichovským věžákům,
jejichž
osvětlná okna se třpytila na jasném nočním nebi.
Pomalu sklopil pohled a upřel
zrak na podivnou
schránku, kterou Andreas označil
jako rádio. Nakonec pohlédl na spacák,
který byl připravený
v rohu, kam ho Andreas položil. Zvlona se k němu
rozešel a sundal si
potem promáčené modráky. Zůstal
nahý a v rouše Adamově se nasoukal do
spacáku. Při tom nespouštěl pohled
z uklidňující modré
záře. Hleděl přímo
do jejího ohniska a při tom se mu zvolna zavírala
víčka. Těžkla
a
těžkla, až se nakonec setkala a on se propadl do
říše poctivého spánku.
Vzdáleně si užíval ozvěn
krásné a příjemné
únavy, jež vibrovala celým jeho
tělem. Přestože nechtěl spát, neubránil se tomu.
Rád by tuto chvíli prožíval
donekonečna, avšak tělo si vyžádalo
své.
Co
když je to
jen sen, krásný sen, ze kterého se
probudím? A probudím se na pryčně,
na
táborové pryčně
kacetu Dachau?
A v té
chvíli začal
Hans znovu milovat život!
Kapitola X. : Sbohem.
Opuštění Hintertuxu. Heller
Zukunft.
 ovák
prožíval muka. Nikdy
by jej
nebylo napadlo, že dokáže Schwartzův
tým dojít až tak daleko. To, co
prožíval
po „Hansově zmizení“, bylo něco
nepopsatelného. Teď byl vězněm on. Vězněm
tyrolských Alp. Nikdo nevěděl, kam odjel, a on byl tady,
daleko od domova. Blau
a Schwartzův tým si s ním mohli dělat
cokoliv, přestože by stačilo málo, a
on by mohl být zpátky
v Berlíně. Doma. Jenže tak tomu nemělo
být. Hans se
ztratil a Blau nedokázal přiznat porážku.
Několikrát
denně
byl podrobován nepříjemným
výslechům, které se stávaly velmi
trýznivými.
Hned po incidentu
v jeskynní komnatě byl uzavřen do
speciální kobky na samém dně
Hintertuxu.
Vyptávali se jej na všechno, chovali se
k němu tím nejhorším
způsobem.
Jakub Novák se
stal vězněm.
Přestože nebyl
v koncentračním táboře, toto
tyrolské vězení mu připomínalo věznice
gestapa.
Co
bude dál?
Pustí mě?
Určitě ne. Něco vědí, něco tuší.
Mé dny se krátí!
Nemám snad říct pravdu? Ale zbavím se
tím tohoto strašného
utrpení nevědomosti
o tom, co se mnou bude dál? Mohou se mne zbavit, beze stopy
zbavit a neštěkne
po mně ani pes.
Ano,
tak tomu
skutečně
bylo.
Když se přiznám,
že
jsem Hansovi napomohl k útěku,
podepíšu si tím rozsudek smrti. Ne,
ještě
ne. Musím mu dát čas.
Musím mu nechat naději.
Doufám,
že to za to stálo a že je v bezpečí.
To jediné
Jakuba
uklidňovalo.
Proč jen
jsem se
nechal naverbovat? Jak naivní jsem byl. Co jsem si od toho
sliboval? Vězní
mě tu
nepochybně ti nemocnější muži světa. Jsou
vládci nad světem. Nikdo neví o tom,
že tu mají takovéto místo. A i kdyby,
nikdy by se nikdo nedozvěděl, že mě tu
vězní. Mě, obyčejného romanopisce a
částečného historika, který se jako
malý
naivní kluk chopil příležitosti, jež ve
skutečnosti žádnou příležitostí
nebyla.
Pozdě, je pozdě. Konečně ochutnávám pocit, o němž
jsem dosud jenom čítal a
psal. Teď vše zakouším na
vlastní kůži. Kdo by si byl pomyslel, že dopadnu
takhle? Matka měla
pravdu. Říkala, že ze
mě nikdy nic nebude. A je to horší.
Umírám...
Hans,
jak se
zdálo, zatím dopaden nebyl. Jakub
Novák nepochyboval o tom, že po něm přese
všechnu nepravděpodobnost pátrají jako
po uprchlíkovi. Blau byl dost tvrdohlavý
na to, aby prověřil a vyzkoušel všechny možnosti.
On nebyl tím, kdo by si
nechal proklouznout tak unikátní objev skrz prsty
jen kvůli tvrzení nějakého
Nováka. Ať to však bylo jakkoliv,
zatím Hanse zřejmě nedopadli. Avšak, dozvěděl
by se o tom Novák? Byl přece zavřený dole
v kobce. Nestýkal se
s nikým jiným, než
s tím odporným Schwartzem,
který si na něm teď
smlsával při trýznivých
výsleších. Když už se
zdálo, že Novákovi věří, chtěli
jej utrápit. Pustit jej nemohli. Věděl
příliš a Blau by si nikdy neodpustil,
kdyby zjistil, že jej nechal jít a za čas by se
ukázalo, že se setkali s Hansem
kdesi na svobodě. Jaká by to byla pro Blaua
porážka, jaké ponížení!
Jakub na sebe byl
v koutku duše hrdý. Cítil, že
Hansovi pomohl. Pomohl heftlinkovi
z koncentračního tábora Dachau ke
svobodě. I když možná za cenu vlastního
života. A když ne přímo života, tak svobody ano.
Jak
rád by se
s ním setkal na svobodě.
Třeba za pár let. Jenom vědět, že jsou oba
v pořádku,
nebo aspoň, že je Hans v pořádku! Jestlipak
už není na Novém Zélandu, o
kterém básnil?
Už jako malý
kluk
sedával v pohovce svého pokoje a
celé hodiny dokázal být
ponořený do
stránek literatury s tématikou
nacistických táborů. Rodiče si mysleli, že
trpí nějakou duševní chorobou, neboť
pro dítě jeho věku nebyl podobný zájem
obvyklý. Jakub byl jiný. Čpěl neskutečnou
energií, kterou plně soustředil do
psaní kratičkých povídek.
Léta plynula a on si na konto připisoval stále
více
literárních děl, jichž byl autorem.
Vzpomínal na Čechy, na krásnou Plzeň, kde
se narodil. Přes svoji literární plodnost se mu
však stále nedařilo přesvědčit
některého vydavatele, aby mu vydal byť jediný
z jeho románů. Už nešlo jen
o krátké povídky. Psal
romány. Aby si vydělal peníze na
živobytí, začal
pracovat v továrně. Procházl
nějtěžším obdobím svého
života. Když mu bylo
devatenáct let, spáchal jeho otec sebevraždu.
Trpěl depresemi, kterým podlehl.
Neviděl jiného východiska. Jakub tak
našel jednoho dne dopis na rozloučenou.
Otec se zastřelil ve své pracovně. A on se ještě
hlouběji ponořil do tématu,
kterému zasvětil dosavadní život.
Tábory pro něj byly vším. Toužil po
tom, aby
je mohl všechny navštívit, ačkoliv na
cestování mu nezbývaly finance.
Našel si
proto druhé zaměstnání.
Svou první
výpravu podnikl ve dvaceti letech. Odcestoval
do Polska, kterým se sám potloukal
celý týden. Navštívil hned několik
památníků na území
bývalých táborů
smrti. Belžec, Sobibur,
Treblinku, Majdanek, všechna ta místa,
která toužil
spatřit na vlastní oči.
V jednadvaceti
mu vydali první knihu. Získal tak finanční
zdroje pro další
cestování. Bylo jen otázkou času,
kdy se stane profesionálem ve své
práci.
A ten den přišel.
Jakub
se odstěhoval do Německa a brzy se stal
nejuznávanějším historikem
v oblasti
nacistických táborů. Časy, kdy mu matka
říkala, aby se raději věnoval normální
práci a vykašlal se na nějaké
koncentráky, byly tatam.
Byl na sebe
hrdý.
A byl na sebe
hrdý i zde, v tyrolském
zajetí, v zajetí ledovce Hintertux.
Cítil, že
se blíží konec. Jediné, v co
vedle Hansovy svobody doufal, bylo, zda
prožil hodnotný život, pokud udělal opravdu vše,
co mohl.
Ano!
Pomohl
jsem mu, pomohl jsem Hansovi. Teď už
na ničem
nazáleží.
Je se mnou konec. I když jsem chtěl
před samotným koncem sepsat memoáry,
nebude čas.
Konec mne zastihl nečekaně.
Smrt
přichází tajemně
a
znenadání.
„Herr Nowak!“ ozvalo se
Schwartzovým
hlasem. Stál ve
dveřích od žalářní
cely.
Jdou si pro mě,
napadlo
Jakuba.
„Pojďte
se mnou,
pane Nováku,“ vyzval jej Schwartz poněkud
mírumilovným hlasem, v kterém
Jakub vycítil hrůzu
z nadcházejícího okamžiku.
Takhle se k němu
Schwartz nikdy nechoval. On jej nesnášel
nejvíce. Liboval si ve
výsleších,
které měl pod svou kontrolou. Cožpak se najednou
vše obrátilo
k lepšímu?
Ne!
„Pane
Nováku, no
tak, pojďte přece,“ pokynul mu znovu.
Jakub si všiml,
že v ruce, kterou schovával za zády,
třímá černou látku. Zmocnila se jej
tíseň. Přestože Schwartz působil přátelsky, Jakub
cítil, že se za tím skrývá
podraz. Choval se, jako by jej chtěl vlákat do pasti.
„Kam půjdeme?
Řekl
jsem vám všechno. Nic víc
nevím,“ ohradil se Jakub. Věděl, že slova,
která
řekl, byla poslem pudu sebezáchovy. Nechtěl odtud
odejít. Ještě chtěl žít.
Přece ho nezabijí! Nejsou chladnokrevnými vrahy.
Ne, ale jsou
pány světa, mohou všechno. Zradil jsi je. Pokazil
jsi celý jejich projekt,
zmařil největší objev, který kdy
učinili. Je čas.
„Pane
Nováku,
bude lepší, když se nebudete ptát. Vezměte
si tuto kuklu, prosím,“ podal mu
Schwartz černou látku.
„Proč, proč si
to mám
vzít?“ rozklepal se.
Mnohokrát si představoval,
že pokud bude kráčet
smrti vstříc, půjde s hlavou vztyčenou.
Nemělo
to tak
být, cítil to.
Jako
přízrační
strážci, vynořili se za obrubou vchodu dva
vojáci, kteří dali hlavněmi svých
plně automatických zbraní najevo, že to Schwartz
myslí vážně.
„Tak
už si to
vezměte. O nic nejde,“ uklidňoval jej
Schwartz, jenž se choval jako Jakubův
kamarád, který zorganizoval oslavu jeho
narozenin, jež měla být zahájena
velkým
překvapením za účasti tmy a
náhlého rozbřesku světla, kdy se na něj vyhrnou
všichni ostatní přátelé,
budou vyřvávat na trubky a házet po něm
barevné stuhy.
Jakub
v černé kukle nekráčel s hlavou
vztyčenou. Byl ponížen. Kráčel
chodbou se spoutanýma rukama za zády. Těsně za
ním šel hlídač
s puškou,
jejíž hlaveň zarýval Jakubovi do zad a
popoháněl jej k rychlejšímu
tempu.
Jakoby Jakub
odkudsi slyšel slova: „A když půjdu
údolím smrti...“ Na to, jak to
pokračovalo
dál, si nedokázal vzpomenout. Viděl jen tmu a
cítil podivný zápach látky,
jež
mu přiléhala na tvář. Slyšel jak
hluboce a težce oddychuje. Cítil, že materiál
není příliš
prodyšný, neboť se mu na nos a rty přilepovala
látka promočená
vlhkostí jeho dechu.
„Halt!“
zaznělo Schwartzovým hlasem.
Eskorta se
zastavila.
Jakub vůbec
netušil, v jaké části sekce
se právě nachází, avšak
výtah nepoužili, to by
poznal. Museli být někde dole, na samotném dně.
„Dovnitř!“
padl
další Schwartzův rozkaz.
Jakub
klopýtl, jak jej postrčila
hlaveň pušky. Záhy
však našel ve tmě rovnováhu.
„Nahoru!“
zaznělo stejným
hlasem.
Narazil do
schodu. Opatrně
nahmatal nohou jeho roh a zjistil, že schod
přechází ve
schodiště, v rovnoměrné
schodiště. Tak snadno odhadoval ve tmě správnou
délku kroků, až se sám sobě divil.
„Kam to
jdeme?“
ozval se jeho dutý hlas.
„Nemluvit!“
vyštěkl
v odpověď napomínavý Schwartzův hlas.
Když chtěl Jakub
nakročit na další schod, pocítil pod
sebou prázdno. Instinkt jej nutil
předpažit, avšak jeho zápěstí bylo
spoutáno za zády. Ve stejném okamžiku
pocítil tlak na záda, kterým byl
mrštěn do prostoru. Ocitl se v nicotě.
Letěl volným pádem. Viděl jen tmu, hlubokou tmu
vnitřku své kápě, kterou mu
dosud nesundali. Letěl a padal. Ale kam? Byl konec. Tmou se
prokrádaly
vzpomínky na celý jeho život, které
běžely jako ve zrychleném fimu,
zanechávajíce v sobě útržky
těch nejdůležitějších a
nejemotivnějších
okamžiků, které kdy prožil.
Pád ani
necítil.
Byl mrtev, pohlcen skalní průrvou. Nestačil říct
ani sbohem.
V království
monitorů stál celý Schwartzův tým. Mlčeli.
Nikdo z nich nemluvil.
Všichni upírali své
zadumané pohledy k jedné obrazovce, na
níž běžel
zpomalený záznam z výtahu,
který vedl do jeskynní haly. Obraz byl
náhle
zmražen. V chvějících se
sekvencích se objevila rozmazaná tvář
Hanse
Kurga, jenž nebyl natolik opatrný, jak si myslel. Tento
záběr jej usvědčil.
Hans Kurg žije!
Z temnoty
místnosti vstupil do modravého oblaku monitorů
muž s dlouhými bílými
vousy. Muž, který vypadal jako starý
čínský bojovník. Blau.
Se zájmem
hleděl
na obrazovku. Neřekl ani slovo. Snažil se na tváři udržet
chladný pokerový
výraz, avšak své prsty zaťal vztekem
v pěst.
„Musíme
jej
najít. Jak k tomu mohlo
dojít?!“ byl zlostí celý bez
sebe, když promlouval
ke svým podřízeným
v zasedací místnosti
berlínského ústředí, kde se
setkal se
Schwartzovým týmem, jenž opustil po
Novákově popravě Hintertux.
Mlčeli.
Náhle zařinčel
telefon.
Blau sáhl dravě po
jeho sluchátku a zachroptěl do něj: „Co je?! Řekl
jsem, abyste mne vyrušili jen
v nejkrajnějším případě.
Modlete se, aby mne
vaše zpráva donutila z této
místnosti odejít, protože jinak vás
nechám
vyhodit, rozuměl jste?!“
„Pane,
ano,
pane,“ ozvalo se mužským hlasem na
druhém konci.
„Tak o co
jde?“
Členové
Schwartzova týmu se cítili jako děti
početné rodiny, kteří
naslouchají výtkám
rozzuřeného otce.
„Pane,
našli
další, pane,“ ozvalo se ne zcela
srozumitelně.
Blau se uklidnil.
„Co našli? Jakou
další?!“ nerozuměl
tomu.
Schwartz přejel
pohledem členy svého týmu.
„Ti z Heller Zukunft s vámi
chtějí mluvit.“
„Proč, proč
oni? Nechci
s nimi jednat a nic na tom nezměním.
Převedli si na svou stranu mé nejlepší
zaměstnance. To se neozývají právě
v nejvhodnější chvíli. Jsem
rozčilený,
rozčilený, rozumíte?“
„Ale
pane.
Myslím, že byste si s nimi měl
promluvit. Prý mají
v rukou něco, co by vás mohlo zajímat.
Hovoří o jakémsi nálezu
z druhé světové
války...“
Blauův výraz
zmrzl.
„Přepojte
mě,“
rezignovaně a poraženecky prohlásil.
„Jawohl!“
Blau spustil ruku
i se sluchátkem dolů a vyčerpaně pohlédl na
Schwartzův tým.
„Odejděte,
hned,“
vydal jasný a rezolutní rozkaz.
Schwartz na něm
zůstal
viset zoufalým pohledem. Neodvážil se
však na nic zeptat.
Blau měl
místnost
celou pro sebe. Byl tu jen on a telefon, jehož sluchátko si
opatrně přiložil
k uchu.
Ozval se ženský
hlas s erotickým podtónem.
„Zdravím
Vorkämpfer.“
„Zdravím
Heller Zukunft, jak se daří?“
formálně
a s velkým
přemáháním řekl Blau. Nikdy neměl
nikoho od Heller Zukunft
v lásce. Tyto dvě
společnosti, Blauův Vorekämpfer
a Heller Zukunft, byly vždy
největšími
rivaly. Jenže, jak se nyní ukázalo, Heller
Zukunft měli něco, co by zrovna teď Blaua velice
zajímalo.
„Předejděme
paběrkování, příteli,“
ozvalo se s ironií v hlase.
„Nuže,
co mi
chcete sdělit, navrhnout, co máte?“
„Vy
víte, co máme, že? A my zase víme,
jakého objevu se vám dostalo nedaleko
bývalého koncentráku
v Dachau. Něco
tak
velkolepého jsme si nemohly nechat ujít. Ale
nechme zbytečných řečí.
Získaly jsme hibernační
schránku s výrobními
iniciály. Je
na ní svastika, umrlčí
lebka, a znak SS. Také
je tam rok 1945. Vím, že vy jste našli tu
první.
Stejnou, jako máme my.“
„První?“
zhrozil
se Blau. Znamenalo to, že jich tam bylo opravdu víc a tahle
mrcha z HZ mu
ji vyfoukla, přestože
si myslel, že má nad danou oblastí kontrolu?
Anebo blafovala?
Jak by k ní však mohly
prosáknout informace o přísně
tajném
projektu? A jaký užitek by z toho HZ měl, kdyby si
vymýšleli?
„Podařilo
se nám
schránku rozmrazit. Jste zván do
našich labratoří, Herr
Blau. Pojďte se podívat na
NÁŠ objev. Třeba nám pak
povíte o
tom VAŠEM.“
Nikdo nemohl vědět,
že jim Hans utekl. Nikdo. Oh, jistě.
Chlapíci, nebo spíše dámy, protože
HZ byl proslulý převahou žen,
chtěly dát oba „objevy“ dohromady, aby
se
dozvěděly víc. Proto
chtějí spolupracovat, o to jim jde!
kápl na to Blau. Jenže on JEJ už
nemá. Nemůže
nabídnout nic. Avšak ony
mají. Mají někoho
dalšího. Nemusí
jim přece říkat, že s Vorkämpferem
plýtvají čas.
Naopak, využije jejich pozvání, a pak se teprve
ukáže.
„Přijímám
vaše
pozvání...“ oznámil pevně
Blau.
„Hans Kurg
vás
jistě ohromí.“
„Cože?!“
vykřikl Blau.
„Ten, jehož jsme
vzkřísily, se
jmenuje Hans Kurg.“ |
