Seděl jsem na svěže zelené trávě, opřený o ocelový disk kola. Oči jsem měl upoutané tím jednoduchým nápisem na kameni. V některém záludnějším místě nápisu se sem tam udržel zbyteček zlatavého nátěru. Znal jsem ten nápis víc než dobře. Stejně tak i ten omšelý kámen. Jak to že pár písmen a číslic dokáže být tak… tak smutných? Jak to že na to stačí? Prostě jen jméno a datum. Copak toho není víc co říct? Navíc, je to už tolik let. Už jsem se přes to přenesl několikrát a stejně tu zase sedím, na záda mi sálá teplo z brzd a v chladnoucím motoru „tiká“. Natáhl jsem nohy, protože mě tlačilo šněrování bot. Tráva zašustila a spadla mi do ní cigareta. Zvedl jsem ji a mohutně potáhl. Dým v plicích byl příjemný, zadržoval jsem ho co nejdéle. Na černomodré obloze svítilo pár mdlých hvězd. Se slečnou, která leží pod tím kamenem jsme na ně párkrát koukali. Bylo to jedno z nejšťastnějších období mého života. A vlastně asi i nejšťastnější. Vzhledem k tomu, že já zemřel pár let po ní.
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem přeslechl tiché hučení šestiválce. Měl bych si dávat větší pozor. Z letargie mě vyrušila až malinká ruka drobné blondýnky položená na rameno. V nočním chladu byla neuvěřitelně teplá. Z cigarety zbýval už jen ohořelý filtr.
„Věděla jsem, že tu budeš. “
„Znáš mě.“ Odhodil jsem filtr.
„Víš, že tě mám pořád ráda?“ přisedla si.
„Vím.“
„A víš přece i jak to bylo mezi mnou a Jákobem?“
„Vím.“
„Tak to snad chápeš, ne? Přej nám to.“
„Chápu a přeju vám to, jen…“
„Jen to bolí.“ - přerušil nás hrubý hlas muže v motorkářské bundě a helmě – „To zas chápeme my dva. Dovol nám ti pomoct.“
Vytáhl jsem z krabičky poslední cigaretu. Jákob mi připálil. Jasně, že jsem to těm dvěma přál. Byli jsme všichni tři na stejné lodi. A všichni dobře víme, co je to samota. Všichni jsme kdysi dávno ztratili své blízké a nejbližší. Zbyli jsme jen my. Terezka se mi opřela hlavou o rameno. Záplava blonďatých vlasů mě šimrala na tváři. Vybavilo se mi těch pár nádherných týdnů, kdy jsme byli spolu. Co bylo po tom nevím.
„Víš, když jsi byl ‚mimo‘… “ – mimo, hezký výraz – „nebylo to pro mě lehký, ani pro Jákoba. A když ses pak objevil a bojoval proti nám bylo to opravdu těžký. A nejsem hrdá na to, co jsem udělala, ale já musela. A Jákob tu pro mě byl a za ty roky mi pomohl se z toho dostat. A já ho miluju. Nezlob se.“ Blondýnka zvedla svou zlatavou hřívu a odešla ke svému autu. Jákob se zvedl také. Podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. „Pojeď s námi domů.“ Ruku jsem přijal a zvedl se. Domů. Kde mám vlastně domov? A mám vůbec nějaký?
Co myslela tím, na co není hrdá jsem netušil. Ale bylo mi výrazně lépe. V duchu jsem se rozloučil s místem posledního odpočinku mé bývalé lásky a nasedl do auta.
