Himmelfahrtswagen (11. část)

Kapitola XI. : U „fotografa” Josefa. Andrea. Dilema. Pas. Na cestě pryč.

en, na který Hans čekal, konečně přišel. Sáhl do kapsy, kde ukrýval svůj papírový útržek. Vypsal si na něj údaje, které chtěl mít v cestovním dokladu. Teď si vše znovu překontrolovával. Už se nejmenoval Hans Kurg, nýbrž Hans Neuberger. Fiktivní datum narození si zvolil symbolicky na 29. duben 2025.

  Bože, 2025, co se tu mohlo v té době dít? říkal si sám pro sebe. Pocítil mírnou závrať. Neměl tu být, ne v této době, zmocnily se jej opět výčitky a zlost na dobu, v níž mu bylo souzeno zemřít.

  Už jako malý kluk se mnody zamýšlel nad tím, jakého roku se dožije. Vždycky toužil po tom, aby se dočkal konce tisíciletí, aby se dožil roku 2000, v němž by umřel jako starý muž.

  Nikdy by jej nebylo napadlo, že svá nejlepší léta bude žít v roce 2050.

  Procházel noční ulicí s odhodlaným výrazem ve tváři. V šatnách na staveništi si vypůjčil plášť, jehož límec ohrnul nahoru, aby mu co nejvíce zahaloval tvář. Míjel neonové nápisy, barevné výlohy obchodů a poutače na věci, které neznal.

  Pub. Prošel opatrně přítmím podloubí, z něhož vyúsťoval vchod do hospody, kterou včera navštívil. Měl tu být v osm. Ze stavby odešel raději o něco dříve.

  Uvnitř bylo mnohem více lidí než včera odpoledne. Hans se nervózně rozhlížel kolem. Byla tu omladina. Scházely se tu zamilované páry, odevšaď se ozýval smích.

  Hans se rozešel přímo k baru. Tu spatřil známou tvář. Gitta. Opatrně se posadil na barovou židličku a čekal. Gitta na něj úkradkem pohlédla, ale nic neřekla. Právě točila pivo. Když naplnila půllitr, rozešla se do skladu. Jakmile se za několik okamžiků vrátila, opatrně se naklonila k Hansovi, a aniž by jej pozdravila, stručně jej informovala: „Jdi dozadu.“

  Hans se rozhlédl za sebe, sesedl ze židličky, obešel bar a zašel do stejného vchodu, kam se před okamžikem odebrala Gitta. Ocitl se v chodbě, která se rozuzlovala do spletitého bludiště. Nevěděl, kudy by se měl vydat. Udělal pár bezprizorních kroků, když tu se za jeho zády ozvalo: „Tady, otoč se.“

  Hans sebou trhl. Polekal se. Několik kroků před ním stál muž v jeho letech. Měl na sobě koženou bundu. Působil velmi zachovale. Kolem rtů měl podkovu s krátkými vousy a před ušními boltci se po obou stranách táhly pruhy kotlet. Uhlově černé vlasy měl ošetřené jakousi pomádou, která slabým lesklým filmem držela vlasy v poněkud nezvykle pocuchaném účesu.

  „Jsem Josef,“ přistoupil k němu mladík.

  Hans překvapivě odvětil: „Já vím.“

  Josef se zarazil.

  „Kde ses o mě dozvěděl?“ zeptal se Josef.

  „Od Gitty, přece,“ odvětil Hans.

  „Gitta mi řekla, že jsi o mně už věděl. Ona se o mně nezmiňovala,“ namítl podezíravě Josef.

  „Můžeš mi věřit,“ uklidnil jej Hans. „Nechci tě podrazit.“

  „To bych ti ani neradil,“ udělal Josef úkrok a poodhrnul si polovinu saka.

  Hansův zrak se sklouzl k jeho opasku, za nímž byla zastrčená střelná zbraň. Tento pohled jej nijak zvlášť nevzrušil.

  „Potřebuji sehnat doklady, abych mohl vycestovat do zhraničí,“ přešel rovnou k věci.

  „Zahraničí? Před čím utíkáš?“

  „To není tvoje starost. Uděláš to pro mě, nebo ne?“

  Josefovi Hansova přímost imponovala.

  „Ano, určitě, ale bude to něco stát.“

  „Kolik, zaplatím ti.“

  „Pět tisíc říšských marek.“

  „Dám ti ty peníze, ale musíš mi zaručit, že pro mě obstaráš kvalitní doklad, k nerozeznání od pravého.“

  Jak vlastě skutečný pas vypadá, to Hans nevěděl.

  „Jistě, jistě,“ s mírným úšklebkem jej informoval Josef.

  „Kdy to pro mě budeš mít?“

  „Kdy to potřebuješ?“

  „Co nejdřív.“

  „Řekněme za dva týdny?“ navrhl Josef.

  „Za dva týdny, ale ani o den více,“ stál si za svým Hans.

  „A peníze?“

  „Dám ti je pak. Hezky z ruky do ruky. Neznáš mě a já neznám tebe.“

  Josef si jej přeměřil od hlavy k patě. Chvíli nic neříkal a pak podal Hansovi ruku.

  Plácli si.

  „Sejdeme se tady přesně za čtrnáct dní. V tuhle hodinu. A jestli mě podrazíš, pamatuj na to, cos viděl,“ pohrozil mu Josef.

  Hans nic neřekl. Zachoval si chladný výraz.

  „A teď pojď se mnou dozadu. Vyřídíme potřebné věci.“

  „Jistě,“ následoval jej Hans chodbou. Došli do malé místnůstky, která byla naaranžována jako moderní místnost fotografa.

  „Udělám si tvoji fotku. Fotka na pasu se musí držet jistých parametrů. Sedni si na židličku. Jestli chceš, uprav se v zrcadle a sundej ze sebe ten strašný kabát,“ poradil mu.

  Hans uposlechl a udělal přesně to, co po něm Josef chtěl. Seděl a sledoval, jak ze skříňky na zdi vytahuje malou stříbrnou krabičku, která by se schovala do dlaně. Napadlo jej, že půjde o moderní fotoaparát.

  Hans byl zpátky v Dachau. Viděl sebe samého, jak si na krk zavěšuje tabulku s vězeňkým číslem. Místo Josefa viděl lágrového fotografa, jenž pákou ovládal otočnou konstrukci hranatého křesla, zkonstruovaného tak, aby seděl fotografovaný přesně uprostřed.

  „Los! Los!“

  Ještě jej bolela kostrč od nárazu na tvrdou plochu křesla, na kterou musel ve spěchu usednout. Na sedadle bylo vysoké prkno, jež svojí hranou určovalo střed těla.

  „Seď rovně!“ a tu na Hansově tváři přistála pěst.

  Pak byl udělán snímek en face. Křeslo se rychle otočilo, div z něj Hans nevypadl, a ještě byl udělán snímek z pofilu.

  „Raus!“ zahřmělo.

  A tu Hans ucítil bodnutí do zadku. Vyskočil na rovné nohy, otočil se a sklonil hlavu. Uprostřed křesla byl otvor s jehlou, jež byla napojena na bovden s tlačítkem na ovládací páce.

  „Připraven?“ ozvalo se libým hlasem. To k němu promluvil Josef, jenž byl připraven vykonat potřebný snímek. Po vzpomínkách působil Josefův hlas skutečně přívětivě.

  Jakmile byly snímky pro pas zhotoveny, předal Hans Josefovi papírek s údaji, které chtěl mít na pasu. Josef si je zběžně pohledem prohlédl a pak přikývl.

  Nakonec řekl: „Tak tedy dobrá, přesně za črnáct dní tady.“

  Hans se vrátil na stavbu a se smíšenými dojmy usínal zavrtán do spacáku. Přemýšlel nad tím, pokud bude schopen vydělat do dvou týdnů tolik peněz, aby mohl Josefovi zaplatit. Jistěže si zatím nedokázal udělat představu o tom, kolik mu bude Andreas platit, vždyť tu byl teprve druhým dnem, avšak podle peněz, které mu dal do začátku Novák, a podle toho, kolik včera platil za pivo a polévku, si dokázal učinit předběžný obrázek. S tím, co měl od Nováka, plus to, co si do té doby vydělá u Andrease, by mělo na čtrnáct dní stačit.

  A co pak? Odjedu, odjedu co nejdříve. Ale jak se vypořádám s tak dlouhou cestou na druhý konec světa, když jsem měl problémy s pouhým odjezdem z Berlína sem? Bylo na čase udělat si plán cesty. Musel být připraven na všechno.

  Od té doby Hans každého večera po práci vycházel ven do města, aby přivykal nové době. Prodlužoval si tím den. Ano, prodlužoval, to slovo se mu líbilo. Vzpomněl si na zlatá dvacátá léta minulého století, kdy se začala Evropa upírat ke vzoru Ameriky, a kdy lidé nežili jen prací, ale začínali žít zábavné životy. Po práci chodívali na zábavy, do společnosti. Prodlužovali si tak den. A přesně to chtěl dělat Hans nyní. Mohl spojit příjemné s užitečným. Užitečným proto, neboť se může naučit současným mravům.

  Procházel se nočními ulicemi Mnichova, když tu si všiml záře reflektorů, jejíž paprsky se dotýkaly šedých mraků na černé obloze, rotujíce dokola. Byl mladý, když viděl poprvé podobná světla, jež byla součástí znaku té hollywoodské filmové společnosti. Jak ona se to jmenovala?

  Vydal se po stopách zdroje těchto světel, jež ozažovala nebe. Vcházel do temné uličky, když tu jeho sluchové smysly pobouřilo podivné dunění, jako by si ze země prorážel cetu tripod z Války světů.

  Co je to? zeptal se sám sebe.

  Opatrně našlapoval dál. Dunění nabíralo na intenzitě. Blížil se k temnému vchodu, který střežili dva udělaní chlapíci. Dunění vycházelo z poza dveří, před nimiž stáli oni strážci připomínající kamenné náhrobky.

  „Jdeš dovnitř?“ otázal se jej jeden z nich.

  „Ano,“ nerozhodně odvětil Hans.

  „Dvě říšské marky,“ nastavil ruku druhý.

  Hans zalovil v kapse a podal jim peníze.

  Rozestoupili se a dali mu prostor, aby mohl projít dovnitř.

  „Počkej!“ zarazil jej hrubý hlas.

  „Co se děje?“ polekaně se otázal Hans.

  „Razítko,“ ukázal hlídač razítko, které držel v ruce.

  Hans nevěděl, k čemu je něco podobného dobré.

  Hlídač uchopil jeho předloktí a vyhrnul mu rukáv. Umně mu otiskl na předloktí jakýsi blíže neidentifikovatelný znak.

  Hans si jej prohlížel a všiml si, že znak trochu světélkuje.

  „Teď můžes vstoupit,“ rezolutně prohlásil hlídač.

  Hans na okamžik zaváhal, načež prošel dveřmi, které se před ním samy otevřely, jako by jejich křídla odtáhli nějací neviditelní recepční tohoto zvlášního místa. Ve skutečnosti se však dveře otevřely bez cizí pomoci. Na prahu jej zahalily silné tóny dunivé hudby. Šel dál. Hudba, ano, to bylo ono dunění z Války světů, sílila.

  Dlouhou chodbou se dostal k jícnu obrovské haly, z jejíchž stropů vyšlehávaly neonové parsky, jež se v křečích zmítaly do všech směrů. Na velkém prostranství pod nimi se vlnila těla tančící mládeže. Vlevo se nacházel barový pult ve tvaru podkovy. Hans se za něj postavil a čekal.

  „Dáte si něco?!!!“ ozvalo se sotva slyšitelným hlasem mladého barmana.

  „Prosím?!“ zakřičel na něj Hans snaže se překřičet neporazitelný hluk futuristické hudby.

  „Jestli si dáš něco k pití?“ netrpělivě vysvětlil barman.

  „Dejte mi pivo,“ pochopil Hans a začal lovit peníze. Učil se rychle.

  Během okamžiku se před ním tyčil orosený půllitr se zlatým mokem a pěnovou čapkou. Zaplatil a vzal si půllitr do ruky. Vzdálil se a sledoval mládež, která se bavila jemu naprosto cizím způsobem.

  Zabořil rty do pěny smetanové konzistence a upil.

  Och, kolik krásných dívek tu bylo všude kolem! Děvčata se pohybovala velice odvážně. Přitom na sobě měla jen několik centimerů četverečních látky. Hans nemohl odtrhnout pohled od jejich obnažených a hladkých nohou, od hlubokých výstřihů, rámujících všechny druhy poprsí.

  Jak tam tak stál a všemu se divil, uvědomil si, že mu piva nezvykle rychle ubývá. Rázem se mu zdálo všechno snazší. Hudba jako by ztichla, nevadila mu tak, jako když sem vešel. Každou píď svého prožitku vnímal mnohem emotivněji. Náhle se chtěl s každým přátelit. Ztrácel zábrany. Vydal se pro další pivo. S tím odešel ke kóji kožených sedaček, která byla volná, protože většina mládeže trávila čas na parketu pod duhovým světelným deštěm. Sklonil hlavu k předloktí, kde krásně zářil podivný emblém. Pocítil neskonalou radost. Zmocnilo se jej nutkání smát se. Nevěřil tomu, kde je. Kroutil nad tím se zadostiučiněním hlavou.

  Kam až jsem se to dostal? v pozitivním slova smyslu se tázal sám sebe. Já, vězeň koncentráku Dachau jsem tady, na svobodě!

  Brány do nového světa se mu právě definitivně otevřely.

  Šel si pro třetí pivo. Motavou chůzí si probojoval cestu k baru a požádal o něj. Lačně se vrhl po bělavé pěně a nasával zlatý mok. Tekuté zlato, pomyslel si.

  „Pozveš mě na něco?“ ozvalo se milým dívčím hlasem.

  „Co?“ zarazil se a otočil se.

  Vedle něho stála mladá drobná blondýnka s dlouhými rovnými vlasy a s milým výrazem ve tváři. I ona na sobě měla poskrovnu oblečení. Její tělo bylo krásné.

  Modré dívčiny oči upíraly hluboký výraz na Hanse, jenž byl zaskočen.

  „Jestli bys mě na něco nepozval?“ opakovala dívka s úsměvem dožadujícím se přízně.

  „A na co?“ nechápal Hans. Podobný způsob navazování známosti mu nebyl vlastní.

  „Mohl bys mi koupit třeba houbu,“ snažila se jej inspirovat.

  „Houbu?“

  „Pěkně prosím, smutně koukám. Ráda bych se s tebou seznámila, víš?“

  „A proč houbu? Jíte tu houby?“ přikrčil nechápavě obočí.

  „Ne, to ne?“ plácla jej něžně do hrudi. Myslela si, že si z ní dělá legraci, avšak když viděla, jak se vážně tváří a že je v rozpacích, vyrozuměla, že asi oparvdu neví, co je to „houba“.

  „Houba je pití,“ osvětlila mu.

  „Aha...“ zamyslel se. Nedávalo mu to smysl.

  „Pojď,“ chytla jej za ruku a dovedla ho zpátky k baru.

  Nedokázal z ní spustit oči.

  „Jednu houbu do třetinky,“ zvolala dívka na barmana.

  Hans za ni zaplatil.

  Dívka pozvedla rudý nápoj a vysvětlila: „Cola s červeným vínem. Nikdy jsi to nepil?“

  „Ne, víno jsem ještě neměl.“ O nějaké cole nemluvě!

  „Ty seš fajn,“ znovu jej plácla do hrudi.

  „Vážně?“ cítil se polichocen.

  Pomalu se v něm probouzel zcela nový pocit. Pocit, jemuž mnozí říkali láska. Znal ji tak krátkou dobu, dokonce ani nevěděl, jak se jmenuje, a přitom k ní cítil tak silný cit.

  A bylo to vzájemné. Všimla si jej hned, jak sem vešel a nespustila z něj oči. Zakoukala se do něj. Líbil se jí, ale dlouho nenacházela odvahu, aby jej oslovila. Byl tu sám, to bylo jasné. Nebyla holkou, která oslovuje chlapce teprve tehdy, když jí dojdou peníze na pití, aby pak využila svého šarmu a obrala chlapce o dost drobných. I když si teď mohla myslet, že to Hansovi tak připadá, nebylo tomu tak. Skutečně jí šlo o něj, ne o pití a jeho peníze. Přese všechno netušila, že Hans se s něčím podobným setkal úplně poprvé, že její styl navazování známosti je pro něj zcela nový.

  Společně se vrátili do kóje s koženými křesly, kde se vedle sebe posadili.

  „Já jsem Andrea,“ představila se a podala mu ruku. Líbat jej hned nechtěla. Co kdyby jej tím vyplašila? Bázlivost z něj doslova sršela.

  „Hans,“ představil sebe a vzájemně si potřásli.

  „Odkud jseš, ještě jsem tě tady neviděla.“

  „Jsem z daleka,“ odpověděl a více se o svém původu rozšiřovat nehodlal.

  „Nikdy jsem ještě tak přímá nebyla, odpusť mi to, ale nemohu se nezeptat, jestli nemáš nějakou přítelkyni,” rozpačitě, avšak s největším zájmem se jej otázala.

  „Žádná není,” usmál se na ni a hned odhalil její záměr, který byl tak zřejmý. Viděl jí do duše. Nebylo těžké prohlédnout, že o něj jeví zájem. Zatím ještě nebyla rozhodnuta, ale velmi jí imponoval.

  „Seš hezkej kluk, imponuješ mi,” vyřkla nahlas svou myšlenku, kterou Hans již znal.

  „Díky, to se jen tak neslyší. Jdeš na to opravdu z hurta,” uznal.

  „Promiň, jestli jsem se tě tím nějak dotkla. Nechtěla jsem po tobě takhle pitomně vyject. Jsem asi hrozná, viď?” vytýkala si.

  „Ale ne, to je v pořádku. Vlastně mi tvá společnost také imponuje, takže nevidím důvod, proč bychom tu spolu neměli být. Samotného mě to tam už stejně nebavilo.”

  „Ještě jsem tě tu nikdy neviděla. Jseš zdejší, jseš z téhle čtvrti Mnichova?” vyzvídala, když tu se chytla za pusu a vynadala si: „Jsem to ale blbá, vždyť jsi přece říkal, že jsi z daleka. Promiň, nechápu, co se to se mnou děje. Obvykle se mi tohle v přítomnosti kluka nestává.”

  „Vlastně jsem ti neřekl celou pravdu. Asi bys chtěla vědět, co dělám právě tady, když jsem zdaleka,” opět jí četl myšlenky. Bylo to tak snadné, vést s ní tento rozhovor.

  Andrea přikývla.

  „Jsem původem z Hamburgu. Do Mnichova jsem přijel za prací. V Hamburgu mě to už moc nebavilo. Práce a prostředí. Potřeboval jsem změnu. A sem jsem zavítal poprvé, proto jsi mě tu nemohla nikdy předtím vidět. Ale ty sem asi chodíš často, viď?”

  „V současné době ano.” Na okamžik se odmlčela. Palčila ji nějaká věc, což Hans hravě vypozoroval.

  Čekal, co řekne.

  „Líbím se ti?” zarejdila sklopeným pohledem po koberci, na kterém si stydlivě protahovala nohy.

  Hans se usmál. „Ano, moc,” stroze, ale nanejvýš výmluvně odpověděl.

  „Děkuju. A ani se mi nezeptáš, jestli já nemám nějakou známost?” pozvedla vyzývavě obočí.

  „Nemáš,” odpověděl. Nezeptal se, odpověděl, protože odpověď znal, a tak tento fakt pouze konstatoval.

  Nad tím se Andrea zamyslela. Nevěděla, jestli se tedy ptá, anebo jí to říká, protože tak to vyznělo. Zakabonila se a zachmuřeně sklopila obočí, jako by se na něj urazila.

  „Co se děje?” začal se jejím chováním bavit.

  „Nezeptal ses, řekls mi to,” vyčetla mu.

  „Ano, já vím. To je to, proč jsem se tě nemusel zeptat,” vysvětil.

  „A jak můžeš vědět, že nemám žádného kluka? Vypadám snad tak hrozně?” osočila se na něj.

  „Nevztekej se. Nevypadáš vůbec tak hrozně. Spíš vypadáš velice hezky. Vlastně krásně. Ale sluší ti to ještě víc, když se vztekáš.”

  Andree se na rtech protáhl spokojený úsměv. „Takže jsi mě jen škádlil?” chtěla se přesvědčit.

  „Ano,” raději ji uklidnil.

  „Ale stejně žádného kluka nemám. Nepůjdeme si zatančit?”

  Na parketu působil Hans velmi nejistě. Nechápal, jak se ti mladí mohou bavit vyskakováním do rytmů zběsilé hudby, kroucením se všemi možnými směry. Chlapci byli upocení, děvčata vyzývavá. A taková byla i Andrea.

  Ještěže nastala chvilka ploužáků. Andrea, pobavená Hansovým chováním, si jej k sobě jemně přitiskla a položila mu ruce kolem krku. Hans ji nejistě uchopil za boky. V patnácti chodil do tanečních. Tehdy to bylo u otcova známého. Byl to žid, kterého zatklo gestapo za jeho otevřený odpor vůči NSDAP. Tehdy se Hans od jeho známých dozvěděl, že putoval do koncentračního tábora Buchenwald, jenž měl prý ještě horší pověst než strašák v Dachau. Jenže co měly lekce židovského tanečníka společného s těmito rytmy? Hans nervózně šoupal nohama a nevěděl, jak tančit. Písně, které zněly, leč byly pomalé, se v ničem nepodobaly polce ani valčíku. A tak jen šoural nohama a nechal si laskat levé ucho Andrejčiným dechem.

  Nakonec spolu skončili v temné uličce venku. Loučili se.

  „Bylo to krásné, ráda bych se s tebou zase setkala, pokud bys chtěl i ty.”

  „Jistě,” nebyl proti.

  „Dáš mi číslo tvého hendý?”

  „Hendý?” zamračil se Hans, neboť nevěděl, co má na mysi.

  „Mobilu, přece,” zaskočeně vysvětlila.

  „Mobilu?”

  „Ty seš ale. V něčem jseš moc zvláštní, Hansi,” usmála se na něj a při tom vytáhla svůj přenosný telefon, který Hans viděl poprvé v životě.

  „Co...” zarazil se, aby si nemyslela, že je blázen. Pohlížel na další z vymožeností této doby. Neznal nic, jako je přenosný telefon.

  „Zavolej mi zítra, prosím,” podala mu lísteček papírku, kam mu spěšně napsala devět číslic svého telefonu. Pak mu štítek vtiskla do dlaně.

  „Tak pa,” zvedla se na špičky a políbila jej na tvář.

  Hans tam stál jako přimrazený a díval se, jak se ztrácí ve tmě ulice. Když odešla, sklopil pohled na řadu číslic napsaných na papírku. Pak odkráčel i on.

  Měl před sebou čtrnáct dní. Čtrnáct dní, po jejichž uplynutí si měl jít vyzvednout k Josefovi pas.

  Pracoval a pracoval. Ten den po nočním flámu, na kterém potkal Andreu, se mu pracovalo jinak. Jinak, než kdykoliv předtím. Jinak, než v táboře, a jinak, než včera a předevčírem, kdy tu dřel jako šroub. Zvolna ubíral na pracovním tempu a přizpůsoboval se ostatním, s nimiž se postupně spřáteloval, až s nejedním ze spolupracovníků hrával o pauzách karty. Večer měl zavolat Adree. Vlastně jí neřekl, kdy přesně zavolá, a ani jí neřekl, jsetli vůbec zavolá. Ona na něj žádný kontakt pochopitelně neměla. Kdyby byl chtěl, už by ji nemusel nikdy vidět. Stačilo by, aby dnes nezavolal. Jenže on chtěl. Chtěl ji slyšet, a co víc, chtěl ji i vidět. Sváděl vnitřní boj. Každým okamžikem byl blíže k večeru, k rozhodující chvíli. Poslední hodiny pracoval jako náměsíčný. Viděl Andrejčinu tvář, její hebké nohy, oblé boky, postavu, její oči, její usměv, její rty. Pamatoval si detaily, ale jako by si nemohl vzpomenout na Andreu jako na osobu, jako na celek. Toulal se ve vzpomínce na včerejší den, loudil ze zasunutých obrazů její přesnou podobu, ale přitom spatřoval jen odrazy neurčita. Toliko svědomí mu stále dokola opakovalo, jak byla krásná a že ji musí vidět znovu. Byl jí doslova opilý. Ještě včera by si myslel, že se bude koncentrovat pouze na svůj čtrnátidenní plán, aby odtud mohl konečně odcestovat, až získá pas za vydělané peníze. Jenže dnes tomu bylo jinak. Jak absurdní kouzlo v sobě měl jediný večer, který jako by zastřel celou jeho koncentráčnickou minulost i plány na budoucnost.

  „Andrejko!” vykřikl toužebně do telefonu, když skončil šichtu a vydal se do města, kde jí volal z telefonního automatu. Trvalo dlouho, než našel jeden s rozbitým přístupovým zámkem, jenž byl ochranou proti vandalům. Dovnitř budek pro soukromé hovory směly pouze osoby, které předtím použily identifikační kartu, aby byla známa identita volajícího pro případ devastace státního majetku. U každé takové budky bylo venkovní sluchátko určené toliko pro tísňová volání. Z tachovýchto sluchátek nešlo telefonovat soukromě. Než se v tom Hans zorientoval, trvalo to dlouho.

  „Hansi, ahoj,” ozval se Andrejčin hlas. „Odkud voláš ?” zajímalo ji.

  „Volám z telefonní budky.“

  „Ty opravdu nemáš telefon? Myslela jsem, že mi jen nechceš dát své číslo. Mrzelo mě to. Domnívala jsem se, že už se se mnou nechceš vidět.“

  „Ale ne, vůbec ne. Přenosný telefon mi ukradli. Ještě jsem si nekoupil nový,“ zalhal.

  „Ach, tak,“ spokojeně vyřkla.

  „Chtěl bych tě vidět, Andreo.“

  „Já tebe taky. Voláš ale dost pozdě.“

  „Byl jsem v práci. Neměl jsem čas.“

  „Tak, jak se domluvíme?“

  „Co kdybychom se setkali tam, co včera?“ navrhl Hans.

  „To bychom mohli. Dnes tam bude vetší klid. Diskotéky tam jsou jen několikrát do týdne. Dnes ne. Ale posedět tam můžeme.“

  „Tak já tam hned vyrazím,“ uvědomil ji.

  „Musíš mi ale dát chvilku. Obávám se, že já tam nebudu dříve než do hodiny.“

  „To vůbec nevadí. Budu na tebe čekat.“

  „To seš sladkej. Tak tedy za hodinu, už se na tebe těším, pa.“

  „Pa.“

  S úsměvem na rtech, vyskakuje radostně po ulici, vydal se Hans do baru, kde se potkali včera.

  Andrea měla pravdu. Dnes to tu bylo tiché. U dveří nestály žádné „kamenné náhrobky“ a zezdola neburácely motory tripodů. Interiérem neprobleskovaly barevné paprsky a hudba tu zněla jen velmi tiše. Bylo tu také více světla a takřka prázdno.

  Posadil se za bar ve tvaru podkovy.

  „Dáte si?“ oslovil jej stejný barman, který tu byl i včera večer.

  „Jedno pivko.“

  Čekání na Andreu mu připadalo jako věčnost. Jindy by mu na hodině nezáleželo. Ale ne dnes. Zmocňovaly se jej obavy, co kdyby si svůj příchod rozmyslela? Co když nepřijde?

  Nakonec se však dočkal.

  Přišla. Byla tu. A byla tu jen pro něj. Slušelo jí to. Nemohl se na ni vynadívat.

  „Ahoj, moc ti to sluší,“ svezl se ze židle a nespouštěl z ní oči.

  „Děkuju,“ poděkovala a začervenala se.

  Hans jí položil dlaň na hřbet ruky.

  Čekala od něj polibek, avšak na ten si netroufl.

  Místo toho jí nabídl místo na vedlejší barové židli, kam se Andrea s trouchou gymnastického vypětí vyhupla, aby ji Hans nonšalantně přišoupl blíže k baru.

  Otočila se na něj a usmála se.

  „Dáš si houbu?“ připraveně se otázal Hans, očekávje kladnou odpověď.

  „Ano,“ usmála se na něj. „Houbu, jo, to zní skvěle. Už víš, co je to houba,“ spíše jej informovala, než že by se jej pro pořádek otázala.

  „Ano, vím, a myslím, že to zkusím také,“ otočil se k vrchnímu, který seděl v přítmí na bambusové židličce a četl si nějaký časopis.

  „Dvakrát houbu, prosím!“ zvolal na něj Hans a učinil gesto, které znal ze starých filmů a z knih, jež byly tímto staromodním chováním dosova zahlcené. Jen ta „houba“ v nich chyběla!

  Vrchní pozvedl oči, jež se zabělely nad horním okrajem rozevřeného časopisu a nic neřekl. Jen se omrzele zvedl a vydal se k pultu. Sáhl kamsi pod něj, odkud vytáhl lahev červeného vína. Připravil dvě skleničky, nalil je z poloviny kolou a vše pak zalil vínem. Hans jeho počínání se zvědavostí a neskrývanou radostí malého dítěte sledoval.

  „Prosím,“ přisunul skleničky k Andree a Hansovi.

  „Děkuji,“ zdvořile poděkoval Hans a na důkaz laskavosti přisunul Andrejčin pohárek blíže k ní, jako by se jí dvořil, jako by jí nadbíhal. Ale vždyť tohle právě dělal!

  Andrea se usmála. Hans se usmál. Jejich pohledy se setkaly. Dlouho jimi na sobě viseli. Usmívali se a těšili se z okamžiku, jenž byl tak zvláštní. Zvláštní pro Hanse, ale díky jeho osobě i pro Andreu. Cítila se zvláštně. Hezky, příjemně, lehce, avšak zvláštně. Jejich dlaně zvlolna klouzaly po hebkém lakovaném dřevě pultu směrem k sobě. Vzájemně se propletly. Obou se zmocnila sladká příchuť. Jako by odkudsi slyšeli znít rajskou hudbu. Jako by jejich pocity byly takovým klišé, jednoduchým klišé, jež si svou prostostí vydobilo neopakovatelnou hloubku a příběh. Příběh jich dvou.

  „Co...?“ nedořekla, protože ve stejné chvíli se ozvalo Hansovo: „Co...?“

  „Promiň,“ pohotově a s rozpaky zareagovala.

  „Ne, ty promiň,“ omlouval se.

  „Chtěla jsem se zeptat, jak ses měl? Cos dělal celý den?“

  „Byl jsem v práci,“ mile odvětil.

  „Už je to tu zas. Jsem to ale blbka. Vím, žes byl v práci. Promiň,“ zalil ji pocit studu a cítila se trapně.

  „Neomlouvej se. Víš chtěl bych ti něco říct,“ navodil vážný tón hlasu.

  „A co?“ poněkud se polekala, protože si nebyla jistá tím, nač se chystá. Nevěděla, pokud jí nechce říct, že to, co se stalo včera – a co se včera vlastně stalo?- nebyl jen omyl. Co když ji chce opustit! Opustit? Vždyť spolu nic nemají. Jak by ji mohl chtít opustit, když se ještě nesblížili? Anebo ano?

  „Nikdy mi s nikým nebylo tak dobře, jako teď s tebou, Andrejko.“

  Oddychla si, avšak vzápětí ji začala palčit jiná obava. Obava z jednoduchosti jeho vyznání, z té náhlosti, s jakou k ní promluvil. Ačkoliv, nechovala se ona včera stejně? Přese vše si nemohla odpustit neříct: „Promiň, ale to mi přijde poněkud... poněkud...“ nedokázala najít ten správný výraz.

  Hans vyčetl, nač myslí a doplnil ji: „Otřepané, myslíš otřepané?“

  „Ano, přesně to jsem měla na mysli. Nevykládej si to špatně, já...“

  „Ne!“ byla přerušena. „Asi máš pravdu. Je to otřepané. Když se tě teď budu snažit přesvědčit, že to však přesto myslím vážně, jen tě usvědčím v tom, jak strašně je to otřepané.“

  „Nezlobíš se? Jako bys mi četl myšlenky. Jsi snad telepat?“ zažertovala. Právě tato jeho schopnost porozumění jí na něm nejvíce seděla.

  Hans sklonil stydlivě hlavu. Jako by jej chválila a on nedokázal její chválu unést. Zastyděl se. Trvalo mu dlouho, než opět pozvedl oči, které jí upřel do očekávajícího výrazu.

  Ano! Jsem telepat! pomyslel si. Budu však schopen se ti s tím kdykoliv svěřit? Pochopila bys? Nemyslela by sis, že jsem blázen? Ačkoliv, bude vůbec nějaké „kdykoliv“?

  „Co se děje? Dotkla jsem se tě nějak?“ polekala se nad jeho zadumaným výrazem.

  „Ne, ne.“

  „I mně je s tebou krásně, Hansi,“ pohladila ho po tváři a věděla, že teď udělala něco, v což by nikdy nevěřila, že by byla schopna udělat. Vždyť byla stejná jako on!

  Ti dva se dali dohromady. Zamilovali se do sebe. Včera se vše mohlo zdát jako „úlet“, avšak dnes jeden druhého utvrdili v tom, že je jim spolu krásně.

  „Co kdybychom to spolu zkusili?“ navrhla.

  „Zkusili?“ Och, ano, to měla na mysli. Přesně tohle. Chtěla to  ním zkusit. Chtěla, aby byli svoji. Ne jako manželé, ale něco předtím. Moc to chtěla. A chtěl to i on, přestože s odpovědí váhal.

  „Co? Co říkáš?“ jakoby zaslechla jeho odpověď. Jenže on nic neřekl.

  „Neříkám nic.“

  „Právě,“ smutně sklopila pohled.

  „Mohli bychom to spolu zkusit, vlastně zrovna to jsem ti chtěl navrhnout, tedy... vlastně, víš, požádat tě o to,“ se zadrháváním v hlase jí vysvětlil.

  „Takže ano?“ chtěla potvrdit.

  „Ano,“ rozhodně prohlásil a napil se houby. Pil a pil. Vypil celou sklenici.

  Usmála se na něj.

  Dny míjely. Hans pracoval u Andrease na stavbě. Co den se jej stále intenzívněji zmocňovalo pokušení zůstat tu s Andreou, s jediným člověkem, který kdy dokázal vnést do jeho duše klid. Sváděl vnitřní boj, jehož intenzita byla natolik silná, jako nikdy předtím. Na jednu stranu, jednou svou polovinou, jednou svou hemisférou a jednou částí své duše se pokoušel odpoutat od myšlenek, jež jej svazovaly a zakazovaly mu opustit toto místo, živoření, jež by jej přeneslo za kresy zkoušeného, jež by mu dopřálo osvobození od lidí, po kterém vždy natolik prahnul, ačkoliv na druhou stranu cítil potřebu zůstat a neopustit to líbezné stvoření, jež vnášelo pokoj do jeho duše.

  Každý večer, když skončil na stavbě, se vydával za ní. Setkávali se pravidelně. Procházeli se spolu ulicemi podvečerního i večerního města, navštěvovali kluby, bary a zábavy. Za ty dva týdny toho stihli tolik, co by leckterý jiný pár nestihl ani za několik měsíců. Řekl jí toho o sobě mnoho; mimo jiné se jí zmínil i o svém snu, jenž se týkal Nového Zélandu. Hans se mnohdy vracel až dlouho po půlnoci, jindy už svítalo, jindy měl co dělat, aby stihl doběhnout na pracoviště dříve, než se tam objeví první pracovník. Láska mu vážně nahlodávala otupělost, poslušnost, automatičnost a vše, co jej drželo na nejvyšších obrátkách při této trudné robotě. Přesto, že si každý v jeho blízkosti všiml značného zpomalení, stále podával uspokojující výsledky. Blížil se den poslední výplaty, té čtrnácté, kterou Hans sice nepotřeboval k tomu, aby mohl zaplatit za padělek pasu, za svou novou identitu, jelikož Andreas mu za dva týdny dal dvakrát tolik peněz, než bylo skutečně nutné, nicméně dohoda s Josefem, Gittiným známým, se kterým se setkal druhého dne po svém příjezdu do Mnichova ve sklepním baru, a o kterém neměla Andrea ani potuchy, zněla jasně: čtrnáct dní.

  Když se měl Hans setkat s Andreou třináctého dne, ploužil se na setkání s chmurnou a zakalenou myslí. Rozbouřené a vzrušené myšlenky se vykrádaly jedna přes druhou na povrch jeho zkoušené mysli. Cožpak bude schopen jí teď říct, že odjíždí? Bylo mu s ní tak krásně. Cožpak ji celých těch čtrnáct dní, po které tu musel zůstat, aby dostál svého závazku, jen využíval, krátil si s ní dlouhou chvíli? Ano, ta mu díky ní skutečně nebyla, jenže on okusil něco víc. Nechtěl ji opustit. Něco bylo špatně. Kroutil nad sebou nevěřícně hlavou a nadával si, že se nechal Andreou tolik ovlivnit. Chtěl přece na Nový Zéland...

  Ale, co to říkám, stále tam chci. Musím. Jak dlouho by to mohlo takhle vydržet? Co když mě chytnou? Nemohu propást svou jedinou šanci. Musím, musím odjet, vštěpoval si.

  Bože, udeřil si zaťatou pěstí do hlavy. Jsem to ale hlupák! Jak jsem mohl něco takového dopustit? Miluje mě, cítím to. A já? Já asi miluju ji. Ne, miluju ji určitě. Nesmím však dopustit, aby se nám naše láska postavila do cesty. Zní to chladně, to jistě, ale já prostě musím odjet! Bože, jestli jsi mi nikdy nepomohl, pomoz mi alespoň v tomhle. Pro všechno, co jsem prožil, pro to všechno utrpení, já musím dostát svého závazku, musím si splnit sen, i kdyby to bolelo sebevíc. Vždyť jsem vydržel už tolik! Avšak dokážu vydržet i tohle?

  „Ahoj, miláčku,“ usmála se na něj a chtěla ho obejmout, když tu si všimla, že je dnes nějaký jiný, zamyšlený a zachmuřený.

  Nic neřekl. Snad si to ani neuvědomil.

  „Co se děje, zlato?“ starostlivě se jej otázala.

  Stáli na rohu dvou ulic v klidné části Mnichova.

  Chtěl jí říct pravdu, chtěl říct: ,Promiň, bylo mi s tebou moc krásně, ale musím odjet.´ Nedokázal to. Cítil, jak moc by jí tím ublížil. Tak moc sklíčeně se ještě necítil. Nikdy nikomu neubližoval tolik, jako teď jí. Nemohla za to, nemohla za jeho minulost a on ji přesto trestal. Nechtěl to! Nechtěl, aby se kvůli němu trápila.

  „Tak co se děje?“ naléhala na něj se zsinalou tváří, z níž jako by se vytratila všechna krev.

  „Nic, promiň, jenom jsem trochu unavený,“ pokrytecky zalhal.

  „To bude dobré, nechtěl by sis jít raději někam sednout?“ snažila se jej utěšit.

  „Andrejko...“ teď, teď jí musí říct pravdu. Dluží jí to.

  Nenašel odvahu. Místo pravdy opět zalhal: „Jsem unavený a raději bych šel spát.“

  Andrea vycítila, že je něco hodně špatně. Nikdy si na únavu nestěžoval.

  „Půjdu tě vyprovodit na bus, jestli chceš, ale já bych se šel opravdu raději prospat. Omluv mě,“ zbaběle ji obelhával a byl si toho až moc jasně vědom.

  „Nemusíš mě chodit vyprovázet, pokud seš unavený. Bež se prospat a zítra mi zavolej. Můžeme to odložit.“

  „Ano,“ přikývl sklesle hlavou. Lepší bude, když to utneme naráz. Nedovedl si představit, že by s ní měl být o minutu déle s vědomím, že ji stejně opustí. Cítil její obavy, že se k něčemu podobnému schyluje. Nedokázal by jí už lhát, ale pravdu jí také nedokázal říct.

  „Tak ahoj a promiň mi to!“ přistoupil k ní a jemně ji políbil na čelo.

  „Ahoj a odpočiň si,“ pohladila ho po tváři.

  Otočil se a do očí se mu vhrnuly slzy. Cítil, jak jej uvnitř sžírá neskonalá úzkost. Vzdaloval se od ní a ani se naposled neotočil.

Hodnocení:
4.7 (3 hlasů)