|
Andrea tam stála a hleděla za ním,
než se jí ztratil z dohledu.
Stejně tak, jako za ní civěl on, když se setkali
poprvé a prožívali svoje
premiérové loučení.
Když se vrátil na stavbu, nešel
pochopiteně spát. Místo toho probděl
celou noc na lavičce na zápraží šaten,
v kterých přespával. Dlouhé
hodiny dokázal
civět do jednoho místa a při tom v ruce žmoulal
útržek papírku
s Andrejčiným číslem. Přese
vše si ve chvíli, kdy mu jej dala, poručil, že
si její číslo nesmí nikdy zapamatovat.
Jedině tak, pokud jej zničí, bude jejich
vztahu nenávratně konec, neboť se s ní již nebude
moci spojit. A ta chvíle
nastala. Dilema bylo strašlivé. Přestože to
vypadalo, že se po jejich
rozloučení již rozhodl, nyní tento
bělavý papírek v jeho ruce byl
posledním mostem, který musel spálit.
Seděl na lavičce pět hodin a nakonec
papírek rozcupoval na malé kousíčky,
které padly lehce jako sněhové vločky do
štěrku, kam je ještě zašlapal pro
případ, že by jej snad přepadlo
nutkání je
slepit.
Pak šel spát, ale neusnul. Stejně
již svítalo.
Poslední, čtrnáctý den,
pracoval jako náměsíčný.
Večer měl jít za Josefem vyzvednout si pas.
Pak se chtěl vrátit, až tu nikdo nebude,
rozloučit se tu s tím a
nadobro odjet.
Když mu Andreas dával poslední
peníze, aniž by tušil, že jsou
posledními, pokynul Hans formálně hlavou a
obdařil jej uctivým pohledem se
sevřenými rty, v němž se mělo odrážet
poděkování. Andreas, neboť netušil,
že Hanse vidí naposledy, se nechoval nijak
zvláštně a jako obvykle opustil
stavbu.
Večer se Hans vypravil do PUBu, kde pracovala Gitta. Jak
se dohodli,
setkal se tu s Josefem a vše proběhlo až podezřele
hladce. Josef mu bez
jakéhokoliv slavnostního gesta předal doklad a
Hans mu stejně chladně dal
výměnou peníze.
„Nashle,“ pronesl Josef a zmizel
z baru.
Hans
se vrátil
na stavbu asi o hodinu déle. Konečně
měl pas. Vrátil se jen proto, aby udělal
všechno přesně tak, jak si předsevzal. A vrátil
se také pro zbytek peněz, které
měl uzamčené ve skříňce. Určitě se mu budou
hodit, než si obstará práci na lodi
plavící se na Nový Zéland.
Vešel do maringotky. Cítil smutek, protože věděl,
že
tímto okamžikem se loučí se
vším, co tu prožil. Až odejde, už
neuvidí nikoho,
Andrase, ani jiného pracovníka.
Uvnitř si pustil
rádio. Jako na zavolanou se z jeho
repráků linula smutná árie.
Pohlédl na
místo, kde strávil ve spacáku tolik
nocí. Bylo mu úzko. Vzdychl a
zašmátral ve
skříňce, odkud vytáhl několik
nezbytných věcí, které mu obstaral
Andreas.
Vesměs šlo o postředky ke každodenní hygieně.
Co asi teď dělá
Andreas? Až vstane a přijde sem, do práce, bude si myslet,
že mě tu opět potká,
ale já tu již nebudu.
Místo Hanse tu potkají pusté
pracoviště.
Už nebude
nikoho, kdo by dělníkům před začátkem
směny připravil nářadí,
jak to Hans s oblibou dělával.
Sáhl po
balíku
peněz a pečlivě si
jej schoval do kapsy. Před zavřením
skříňky se pozastavil nad čímsi, kvůli čemuž
dvířka nezavřel a naopak je
otevřel ještě více. Loučil se
s pracovním oblekem, který osamoceně
visel
na ramínku. Zavzpomínal na svůj první
den, kdy sem přišel, na to, jak před
Andreasem smekával čapku – Mützen
ab
-. Interiér maringotky tonul v temné
modré záři, jež Hanse vždy
uklidňovala. Nakonec dvířka zavřel a přistoupil ke stolku.
Na čistý papír začal
psát vzkaz:
Andreasi, je mi moc líto, že se
s vámi se všemi musím rozloučit. Nemám však na vybranou.
Pracovat
s vámi mi bylo ctí. Našel
jsem ve vás skutečné přátele. Teď na mě však čeká dlouhá cesta. Musím
dál. Nemohu tu zůstat napořád. Vždy na vás budu
pamatovat.
Sbohem,
Hans
Vzkaz na rozloučenou
zatížil
klíčem
od skříňky. Vyšel ven a klíč od
vchodových dveří
položil na
parapet. Zastavil se u lavičky, ze které
mnohokrát pozoroval noční oblohu před
tím, než šel spát. Pak svůj zrak upřel
na vykukující části nočního
Mnichova,
jež se vypínaly na horizontu.
Odešel. Opustil
svůj nový domov, útulek, v němž mohl po
několik dní nerušeně bydlet. Ale
neopouštěl jen toto místo, opuštěl
Německo, zemi, kam se nechtěl již nikdy
vrátit.
Sehnal si taxi.
„Kam to
bude?“
otázal se jej taxikář
v beztrvarém klobouku.
„Na
centrální
autobusové nádraží,“ stroze
odvětil Hans.
Sledoval
ubíhající ulice a vůbec
nevnímal lehkost jízdy, s jakou se
futuristický
vůz vznášel jen několik metrů nad
zemí. Neměl při tom žádnou oporu o vozovku.
Ta sloužila pouze jako vytyčená trasa pro
„nízký let.“ Loučil se
s ulicemi, které, jak doufal, už nikdy
nespatří. Vzpomněl
si také na Andrejku.
Co asi
dělá?
říkal si.
Milovala
jej
a on miloval ji, ale teď
odjíždí. Věděl přece, že to jednou skončí!
Musí jít
za svým snem a nesmí se nechat zlákat
ničím,
co by jej
z cesty na Nový Zéland svedlo. Raději
na to nechtěl myslet, avšak
myšlenky si nedaly poroučet.
Vzdaloval se. Byl dál a dál. Mířil
k autobusovému nádraží.
Osvětlené
ostrůvky autobusového nádraží se
vznášely ve vzduchu jako malé doky.
Nad nimi
visely cedule s čísly.
Hansi Neubergere,
kam teď, které nástupiště? zaslechl
vnitřní hlas.
Hamburg, ano, to
bylo ono. Jeho nástupiště. Spoj
odjížděl za několik minut. Již teď věděl, že
bude snadné pořídit si jízdenku
pomocí pasu, který byl multifunkční.
Ploužil se
k nástupišti, aby odjel do Hamburgu. Opět
si
vzpomněl na Andrejku. Jak jí to jen mohl udělat? Takhle
odejít, prostě se
ztratit. Navždy! Věděl, že jakmile se za ním zavřou dveře
autobusu,
k němuž se loudal, bude konec.
S ubíhajícími
mílemi bude ubývat touha
po ní, snad, možná. Nakonec vyhasne zcela. Sejde
z očí, sejde
z mysli. Zatím byl však stále
tady, v Mnichově, ve městě, kde bydlela
jediná holka, ke které kdy něco cítil.
Jako by ji viděl, jak někde sedí a pláče
nad jeho
ztrátou. A co když ji žal dožene k tomu
nejhoršímu a ona si sáhne na
život?! Nedokázal se zbavit pocitu viny. Ublížil
jí, a co pro něj
bylo
v tuto chvíli horší,
ublížil i sobě. Trápil se, trápil se
kvůli ní.
Andrea
Neumayerová. To bylo její jméno.
Znělo
mu
v hlavě dokola, pořád a znovu.
Najednou udělal
naprosto
nečekanou věc.
Obrátil se a zamířil
k telefonní budce, kde se
nacházel elektronický seznam všech
obyvatel Mnichova. Byl přesvědčen, že bude
muset obvolat všechny Neumayerovi, jen aby ji naposled
slyšel. Bylo rozhodnuto.
Autobus do Hamburgu odjel bez něj.
Aby mohl vstoupit
do zvukotěsné budky, musel pro vstup použít svou
kartu, svůj pas, který vsunul
do terminálu. Pak zvedl sluchátko,
zajištěné tenkým zlatým
vláknem, jenž nešel
přetrhnout, leda přepálit koncentrovaným ohněm.
Na interaktivní obrazovce klepl
na tlačítko: telefonní seznam. Uprostřed
obrazovky se rozblikalo políčko, kam
Hans pomalu vyťukal: Neumayer.
V seznamu
se objevilo několik
sloupců. Hans se zhrozil.
To ne! Je
jich tu
tolik. Jak poznám, které je to
správné?
zoufal si. Na svou
telepatii se nemohl spolehnout. V tomto ne, ne v číslech a
seznamech.
A tak začal pěkně
od začátku. Byl
ochoten provolat tolik peněz,
kolik si bude vyžadovat její nalezení.
Během každého vyzvánění
očekával Andrejčin libý hlas. Najednu mu bylo do
breku.
Stále jen omyly. Co když nemá jiný,
než mobilní telefon! Proč jen se tehdy
zbavoval jejího čísla! Vůbec si jej teď
nedokázal vybavit, a tak se musel
spoléhat na pevnou linku. Bude tu stát
celé hodiny a nakonec se jí stejně
nedovolá.
Hodiny plynuly,
peníze, kterými krmil automat,
ubývaly. Nic, zatím jen samé omyly,
velká
zklamání, jež byla každým
dalším telefonátem
hlubší.
Teprve
k ránu, celý upocený a
zoufalý, vysílený, skoro jako kdysi
v lágru,
uslyšel její hlas.
„Prosím ?“
ozvalo se ospale.
Hans zbystřil.
Věděl,
že je to konečně
ona.
„Andrejko, tady
je Hans,“ vyhrkl vítězoslavně.
„Hansi?!“
zvolala
radostně.
„Andrejko!“
„Hansi,
prosím
tě, kde jsi, přijeď ke mně, přijeď. Prosím tě o to. Jesli ti
na mně jen trochu
záleží, přijeď,“ začal se jí
zadrhávat hlas. Nežádala jej,
naříkala.
„Andrejko,
musím
se s tebou rozloučit. Chci odjet pryč,“ se
sebezapřením vyslovil a kousl
se do rtu.
„Nesmíš
odjet,
proč mi tohle děláš?“
Slyšel, jak se
rozplakala.
„Myslím
na tebe
každou vteřinu, nedokážu bez tebe být, moc mi
chybíš, a teď mi
říkáš, že mi
chceš odjet?“
„Také
na tebe myslím,
proto ti volám, abych se s tebou naposled
rozloučil.“
„Zblázním
se bez
tebe. Přijeď, prosím tě. Kde jsi?“ dožadovala se
hystericky odpovědi.
Hansovi
to
rvalo srdce. Nikdy nic podobného necítil.
„Musíme
na sebe
zapomenout.“ Sám nevěřil,
že něco takového vyslovil. Udělalo se mu do breku.
„Neříkej
to,
prosím tě o to. Jen tohle neříkej. Byla jsem tak
šťastná, žes zavolal, a ty mi
teď říkáš tohle. Nemůžu
spát, nejím...“
Hans byl
podrážděný. „Andreo,“
prohlásil pevně, „nikdy mne
nedokážeš pochopit. Nikdy, to
mi věř. Bede lepší, když na tu chvíli,
kdy jsme se potkali, zapomeneme.“
„Hansi, bez tebe
nemá cenu žít. Ublížím si,
když mě opustíš.“
Věděl
to! Přesně toho se bál.
„Jen to ne, teď tě
prosím já!“
vykřikl zoufale. „Miluju tě, ale...“ ztratil slova,
vyschlo mu v ústech.
„Ale...“
Slyšel jak
popotáhla.
„Nevíš,
kdo
jsem.“
„Tak mi to pověz,
řekni mi,
kdo jsi. Můžeš mi věřit. Je mi jedno, kdo jsi, Hansi, jen
buďme spolu. Ani ty
mne pořádně neznáš, ale dej mi
šanci, abych se ti otevřela.“
„Znám
tě,
Andrejko,“ zasmušile pravil.
„Hansi,
neodjížděj. Můžeme si o všem promluvit.“
„Nikdy bych ti
nedokázal říct, kdo jsem. Nemohu tě zasvětit do
své minulosti. Je tak bolestná
a temná. Nepochopila bys to.“
„Tak mi o
své
minulosti neříkej. Jen přijeď. Musím tě
vidět. Dnes odjíždí rodiče
pryč. Budu doma úplně sama. Nechci tu být sama.
Chci tu být s tebou. Představovala
jsem si, jak by to bylo krásné, kdybys přijel.
Připravila bych večeři... mohli
bychom spolu povečeřet při svíčkách,“
plakala.
„Andrejko...“
chtěl ji aspoň slůvkem naznačit, kdo je.
„Prosím,
nic
neříkej a nenech se prosit. Přijeď.
Miluju tě.“
„Přijdu!“ rezolutně
prohlásil.
Kapitola XII. : Síla lásky.
Nejkrásnější chvíle života.
Nalezení
štěstí.
 ndrea
bydlela
v malebném rodinném domku na
předměstí Mnichova. Hans se k němu
dostal ještě ráno. Byl unavený, ale
vědomí, že zakrátko opět spatří
její tvář,
jej naplňovalo příjemným
nadšením.
Jakmile
otevřela dveře,
skočila mu kolem krku a objali se. Stáli
tam celé minuty a vroucně se
objímali.
„Ahoj,“
zašeptala
mu do ucha a stále si ho k sobě
tiskla. Byla tak ráda, že tu je.
„Ahoj,“
odpověděl
radostně. Hladil ji po zádech. „Jsem tak unaven,
ale šťasten, že tě znovu
vidím,“ upřímně se jí svěřil.
„Ano?“
podívala se mu se slzami v očích
do očí.
„Celou noc jsem
nespal.“
„Rodiče tu
nebudou
dva dny. Jestli chceš, pojď si
oddechnout. Vyspi se. Byla bych moc
ráda, kdyby ses tu cítil jako doma.
Zatím bych připravila slibované jídlo,
hm?“
navrhla.
To neznělo vůbec
špatně.
„To
by bylo
fajn.“
„Tak jen pojď
dál,“
uchopila ho něžně za ruku a vtáhla jej dovnitř.
Vstupní hala
byla
zařízena v luxusním stylu. Ostatně
tak vyhlížely i zbylé části
domu,
s nimiž se Hans zakrátko seznámil.
Nikdy neviděl
tolik pohodlí pohromadě.
Andrea ho nakonec
zavedla do svého pokoje.
„Moc se mi tvůj
pokoj
líbí,“ překvapeně se
rozhlížel po útulném
interiéru.
„Děkuju.
Chtěl
bys spát v mé posteli?“ sladce
mu navrhla.
„Samozřejmě,
když ti to
nebude vadit.“
„To
víš, že ne,“ rezolutně
prohásila a
dodala: „Naopak.“
„Už tě nebudu
rušit, hezky si odpočiň, hm?“
„Dobře.“
„Kdy tě
mám
vzbudit, řekni!“ pobídla ho.
„Stačí
mi jen
chvilka spánku, víc nepotřebuju.“
„Jen
se pořádně vyspi,“
pustila jej a dodala: „Chovej se tu jako doma.“
Nad tím se Hans
zamyslel.
Jako doma? Vždyť on
žádný
domov nemá. Toliko z mlhavých
vzpomínek si připomněl
svůj domov,
v němž bydlel před zatčením.
Pak už nebyl nikde doma.
„Hezké
sny,“ popřála
mu,
usmála se na něj a pohladila jej po tváři.
Hans tam stál
dobrých
pět minut, než se vysvlékl a opatrně se
posadil na roh měkké postele. Ucítil
libou vůni svěžích pěřin a povlečení,
provoněných vůní, krásnou
vůní, kterou
voněla Andrejka. Peřiny byly jako z vaty. Nemohl se
ubránit vzrušení, jak
se do nich ponářel a představoval si, že v nich
spává krásná
blondýnka.
Pocítil neskonalou úlevu. Zmocnila se jej
euforie.
Usnul
překrásným
spánkem.
Snilo se mu o
osvobození tábora, které sice nezažil,
ale jako by tam teď byl s vězni,
kteří vyskakovali z oken ubikací na
táborové ulice a zběsile běželi na
apelplac, kam vstoupili američtí vojáci.
„Jsme
volní, jsme
volní, Američané jsou tady,
zabíjejí SS. Je po všem, jsme konečně
volní, hurá,
hurááá!!!“ slyšel
sborové výkřiky. Křičel i
on; však tentokrát tam byl
s nimi.
Hans
procitl
až v podvečer. Andrea
jej nechala spát dlouho. Vůbec
jej
nebudila. Litoval toho, že ji nechal tak dlouho čekat, avšak
jak se mohl vzdát
tak krásného a vydatného odpočinku?
Rychle se oblékl a šel za ní.
Vyšel
z jejího pokoje a nechal se vést
skomíravou září, která
vycházla
z útulné místnosti naproti,
odkud se linula překrásná vůně
připravovaného
jídla.
Andrea se jako
anděl objevila ve dveřích. Z místnosti
se linuly tóny něžné melodie.
Měla na sobě
dlouhé černé šaty
vysázené
křišťálovým prachem, jenž na nich
zářil jako
tisícero hvězd na jasné noční obloze.
Hned, jak jej
uviděla, usmála se na něj a přivítala ho slovy:
„Vyspal ses hezky?“
„Promiň, že
jsem...“ nedopověděl.
„Neomlouvej
se,“
přerušila ho přívětivým hlasem.
„Jseš
překrásná.
Moc ti to sluší,“ nedokázal
od ní odvrátit pohled.
Byla krásně
nalíčená. Blonďaté vlasy si sepnula do
ohonu, jehož konečky ji polechtávaly na
obnažené šíji.
„Děkuju,“
rozešla
se k němu a pohladila ho po tváři.
Jakmile se jej
dotkla, zachvěla jím vlna vzrušení.
Ucítil sladkou vůni jejího ovocného
parfému.
„Máš
hlad?“
starostlivě se zeptala.
„Ano,“
rozrušeně
polkl, div se nezakuckal.
„Tak se pojď
posadit,“ ukázala
k prostřenému stolu
s porcelánovým
nádobím a
stříbrnými příbory. Plála
na něm vysoká svíce, jejíž
ohnivá záře se vpíjela do
rubínově červeného vína ve dvou
vysokých křišťálových
sklenkách na slabých
nožičkách.
Andrea slavnostně
nandala na stříbrný podnos chobotnici na
víně, kterou sama připravila a
naservírovla ji na stůl.
Dala oběma.
„Dobrou
chuť,“ popřála.
„Dobru
chuť,“
odpověděl s rozpaky, neboť takovéto
jídlo ještě nikdy neviděl. Byl zvědav,
jak bude chutnat. Každopádně vonělo líbezně.
Pustil se do
jídla. Každičké sousto se mu příjemně
rozvalovalo na jazyku. Chutnalo to
božsky.
On,
bývalý vězeň
kacetu Dachau, jedl chobotnici na víně. To si nepředstavoval
ani v těch
nejzazších snech. Tatam byly doby, kdy se živil
shnilými slupkami, kořínky,
shnilou zeleninou, kdy pil z kaluže zkaženou vodu. Teď tu
seděl a jedl
chobotnici na víně, kterou zapíjel
sladkým červeným vínem
vyvážené chuti.
Když
dojedli,
Andrea odešla z kuchyně.
Ledva se vrátila, zůstala na Hanse upřeně
a žádostivě hledět.
Byla
tak
krásná!
„Pojď,“
pobídla
jej a chytla ho za ruku.
Měla na sobě
stále ty krásné černé
jednodílné šaty.
„Kam
jdeme?“
utonulo v rozrušeném polknutí
plném očekávání.
„Jen
pojď,“
prohlubila svůj úsměv, jímž byl Hans naprosto
okouzlen.
V rozpacích
se zvedl a následoval ji. Náhle
pocítil, že se chystá něco vemi
příjmného. Jeho
schopnost mu napovídala příslib čehosi
něžného. Bylo v tom tolik
vzrušení.
Dráždilo jej.
„No
tak,“ jemně mu
tiskla
paži.
Zamrazilo ho.
Cítil, jak mu hluboko v hlavě
zabrnělo.
Vedla ho zpátky
do chodby. Nemluvila, jen jej vedla.
Tu se před
Hansovým
pohledem začal zvolna objevovat interiér Andrejčina
pokoje,
jenž se utápěl v třepotavé
záři několika svíček.
Stál na prahu a
zíral na postel, jež zdánlivě
připomínala oltář v obětí
spousty svíček
vydávajících
všemožné aromatické vůně,
příjěmně se doplňující a
vytvářející
nezapomenutelný aromatický zážitek.
Chvilku
s ním stála na prahu a čekala,
až se pohledu nabaží. Pak za nimi zavřela
dveře.
Pozoroval její
ladnou chůzi, když kráčela k posteli. Sedla si na
její okraj a svůdně si
jej k sobě přivolávala pomalými a
vybízejícími pohyby
ukazováčku.
Hans
se
k ní opatrně
rozešel.
Uchopila
jej
za ruku a posadila si ho vedle sebe.
„Co
se děje?“
nezkušeně se otázal.
Poznala,
jak
velmi je rozrušen, a tak se ho snažila uklidnit.
„Neboj se přece.
Všechno
je v naprostém pořádku.“
„Stalo se něco?“
ustaraně se otázal, přestože věděl, že vše je
skutečně
v naprostém pořádku, jak jej přesvědčovala.
„Klid,“
pozvedla
dlaň a jemně mu jí sklouzla po tváři.
Úkradkem
sledoval
její pohyby. Nakonec mu ruka sjela
po
třpytivých šatech, až spočinula na
jejích stehnech. Sklopil hlavu a jako
badatel se zakoukal na křivky jejích hebkých
nohou.
„Můžu?“
dotkla
se jeho hrudi.
„Ano,“
nebránil
se. Stále ji však častoval udiveným
pohledem.
Pomalu
mu
kroužila dlaní po nahé hrudi.
Nevěděl,
jak by
se měl chovat. Bylo mu to tak příjemné. Vyvinula
na něj jemný tlak a povalila ho
zpátky do peřin, odkud před chvílí
vstal, aby povečeřel. Ucítil její
krásnou
vůni. Její tvář se k němu sklonila.
Téměř se dotýkali rty. Byla blíž a
blíž. Konečně se jejich rty setkaly.
Hans
polekaně ucukl.
„Promiň,“
omluvila
se.
„To
nic.“
„Líbím
se ti,
Hansi?“
„Samozřejmě,
moc se
mi líbíš,“ přiznal.
„Tak
mě přece
polib,“ vyzývala jej.
„Rád
bych...“
nedořekl. Nedokázal vyslovit své
pocity. Ještě nikdy nebyl kvůli nikomu tak
rozrušen.
„Ale?“
„Jsi
krásná, tak
krásná,“ nespouštěl
z ní oči.
„Obejmeš
mě?“
„Jistě,“
přitiskl
ji k sobě a pak ji křehce objal.
„Miluju tě,“
zašeptala
mu do ucha.
„Já
vím. I já tě
miluju,
strašně moc.“
„Chtěl
by ses se
mnou pomilovat?“
Tu se Hans
polekal. Ano! To
bylo to, co chtěla.
A to, co chtěl on? Nevěděl. Jak
rád by se s ní miloval, ale jak? Jak
jí má říct, že ještě nikdy
žádnou
dívku neměl?
A tu si vzpomněl
na táborový bordel, který se
nacházel v nejzazším
táborovém cípu, ve
speciálním ohražení, kde esesmani
pěstovali angorské králíky, a kde byl
bordel
s prostitutkami přivezenými
z ženského koncentračního
tábora
Ravensbrück? Ano! Ony prostitutky, s nimiž měl
leckterý vězeň nechtěný
poměr, když se jej pokoušely oživit
animálním teplem po dalším
podchlazovacím
pokusu. I on by s nimi souložil, kdyby jej
Rascher podroboval dalším
podchlazovacím pokusům.
Jenže tomu, jak jsme se již dozvěděli, se vyhnul.
Jak měl Andrejce
vysvětlit, že nikdy žádnou holku neměl, a že má
„milování“ spojené
s resucitací po něčem tak
brutálním, jako byly Rascherovy pokusy? Ale
vždyť tam, v hlubinách a temnotách
lágru, nešlo o milování, o
lásku, ale o
sex, o sex pro přežití.
Přežít!
Tak jej její
žádost zaskočila.
Jako by poprvé nedokázal odezřít
její záměř, ačkoliv
to byla
jeho nejsilnější vlastnost,
díky níž žil dodnes.
Toužil po ní.
Toužil po ní dokonce více než kdysi po svobodě.
Přece jí nemůže
vyznat lásku slovy: „Toužím
po tobě jako
po svobodě v lágru, kde jsem byl svědkem těch
nejstrašlivějších zvěrstev,
kde jsem prožil peklo Himmelfahrtswagenu,
podchlazování, kde jsem byl
v moci zrůdy jménem Sigmund Rascher.“
Kdo
ví, zda
by to dokázala pochopit.
„Ještě
nikdy jsem
žádnou holku neměl,“ vyřkl prostě, jako by to ani
neřekl on.
Andrea
z toho měla
radost, upřímnou radost. Věděla, že bude tou
první.
Těšilo ji to. Odměnila jej tím
nejkrásnějším úsměvem.
„Ale no
tak...“
konejšla ho.
„Opravdu.“
„Takový
krásný
kluk. A žeby ještě
neměl žádné děvče?
To snad není ani možné,“
nedokázala
tomu uvěřit.
„Říkám
pravdu,“ přesvědčoval
ji.
„Ještě
jsi s
žádnou holkou nespal?“
„Ne,“
prostě odvětil.
„Ne?“
líbezně
se
usmála.
„Ani
jsem se
s žádnou nelíbal.“
„Tak jen klid.
Zavři hezky oči a
uvolni se.“
Hans se chvěl.
Zuby mu
drkotaly vzrušením. Cítil
příjemný kolotoč v hlavě. Pak
pocítil vůni
jejích rtů a vlasů, jejichž konečky jej překásně
lechtaly po holých ramenou.
Instinktivně přivřel oči, by si tento božský okamžik naplno
vychutnal. Pod
víčky mu těkaly oči jako zběsilé.
Ucítil ve svých ústech její
mrštný jazyk,
jenž se uvnitř zmítal ve
vášnivém tempu.
„Líbilo
se ti
to?“ odtáhla se na okamžik, očekávaje
jeho reakci.
„Ano,“
byl
z ní docela mimo. Nemohl odtrhnout pohled od
její tváře.
„Nečekal
jsem
to.“
„To
nevadí.
Podívej se na mě,“
vyzvala ho.
Vzájemně si
prohlížely své tváře.
„Jsi tak
krásná,“
neubránil se těmto
slovům.
„Děkuju,“
obdařila jej sladkým polibkem.
„Děkuju?
Já
děkuju.“
„Nemusíš
děkovat.“
„Toužím
se
s tebou líbat,“ svěřil
se a dlouze polkl.
„Nebuď
tak
nervózní. Vše je
v nejlepším
pořádku,“ uklidnila jej, když si všimla
jeho
třesu.
Hans jí začal
třít nos o tvář. Andrea jej zatím
hladila na temeni, šimrala jej ve vlasech a
třela mu holé lopatky, což mu bylo velice
příjemné. Připadal si jako
v sedmém nebi. Dosud takový
blažený pocit nezažil. Měl za sebou peklo, a
teď prožíval nebe.
Pocítil, jak
Andrejčina hlava klouže po jeho nahém těle zvolna dolů.
Ucítil její studenou
paži, jež se vkrádala pod jeho spodní
prádlo.
Ucukl.
Andrea se
polekala a pohlédla na něj se slovy: „Uvolni
se!“
„Nejde
to!“
„Proč?“
cítila se
dotčeně, jako by udělala něco špatně.
„Nevím
proč.“
„O
všechno se
postarám, slibuji.“
„Ne!“
převalil se ke
stěně.
„Nepřitahuju
tě?“
posadila se smutně vedle něho.
„Já
nevím,“
zmocnily se jej smíšené pocity.
„Nevíš?“
dotčeně
opakovala.
„Mám
strach,“
svěřil se.
„A
z čeho?
Z čeho
máš
strach?“
„Andrejko...“
dušně
oddechoval. Zuby mu drkotaly ještě zběsileji.
„Hansi?“
pohladila ho po tváři.
„Bude se ti to líbit.“
A
její ruka
se znovu ztratila pod peřinou
a zajela pod jeho spodní prádlo.
Hans pochopil, že
jakýkoliv odpor je marný. Oči mu
utkvěly na dřevěném
stropu.
„Andrejka se o
všechno postará...“ šeptala.
„Nemusíš dělat
nic, neboj.“
Tu se
v její
dlani, už ne zdaleka tak studené, utopil jeho
ztuhlý úd, který začal
chvatně pulsovat.
Hanse zaplavilo horko. Vypínal pánev
výš a výše. Zaklonil hlavu.
Cítil, jako by
mu měl penis prasknout.
Znovu jej
políbila. Svou
dlaní stále držela penis. Hans jí přjížděl
špičkou
nosu po
tváři.
Líbilo se mu to. A konečně
cítil, odezíral, že se to
líbí i jí.
Andrejka si nad
něj chouchla. Ucítil, jak se kraj její
sukně otřel o ztopořený penis.
Byl obřezaný, ale to Andree nepřekáželo, ba
naopak. Zvolna mu začala stahovat
spodní prádlo, které nakonec odhodila
stranou. Pocítil poryv mírného
vánku,
jenž uchvátil jeho obnažený nástroj,
plný pulsujícího napětí.
„Andrejko...“
utonulo ve vzrušení.
Dívka se
sklonila
nad jeho trčící penis a pevně jej uchopila do
dlaně. Pak na něj přitiskla své
hebké a jemné rty.
Hansovi se do
očí
vhrnuly slzy štěstí.
Tu Andrea polkla
celý jeho úd a vášnivě a
divoce začala rychlými pohyby klouzat nahoru a dolů.
Pak se zastavovala nahoře a olizovala jeho slzy lásky, jež
ronil ten můžský
nástroj, Hansův krásný
nástroj. Jak jí chutnal! Umně rejdila
špičkou jazyka po
celé jeho výšce. Pumpovala
a sála.
Hans se zmítal
v extázi. Byl na pokraji blaha. A pak, netrvalo to
dlouho, a gejzír úlevy
vytryskl přímo do Andrejčiných
úst.
Takovou úlevu
nikdy
nepocítil. A Andrejce to chutnalo, nemohla se toho nabažit. Olizovala jej a
sála jej do poslední kapičky.
V Hansově
mysli, zatopené přívaly blaha, se začaly
náhle objevovat staré, a přece nové
obrazy. Viděl Rascherovu tvář, viděl Raschera
s ukradeným dítětem, kterého
měl za vlastní, viděl tyčící se
komín starého i nového krematoria, a
nad vším
tím se zlověstně vznášel
nápis: ARBEIT MACHT FREI. Náhle nebyl schopen
myslet
na nic jiného, než na dávno ztracené
spoluvězně. Myslí mu probleskovaly vize o
osvobození tábora, o amerických
vojácích. Kolik spoluvězňů, mladých
spoluvězňů,
nikdy neokusilo tento pocit?
Proč? Proč to
muselo všechno být?
„Líbilo
se ti
to?“
„Jistě,“
odpověděl jí.
„Na okamžik tě
tu
nechám samotného, ano?“ jemně jej
informovala, zvedla se a odešla
z pokoje.
Hans
ležel
uvolněně na posteli. Jak moc ji miloval! Nic tak
krásného mu nebylo nikdy dopřáno.
Až teď. Miloval život. Přál si, aby tu mohl navěky jen tak
ležet po boku
Andrey. Té, která se stala jeho spasitelkou.
Dívka se
zakrátko
vrátila zahalena v hedvábném
županu. Mokré vlasy měla zabalené
v ručníku. Sedla
si na postel a ukazováčkem přejížděla
kolem
Hansova obočí. Sledoval ji a byl jí
zcela okouzlen. Župan jí sklouzl
po oblých křivkách
k bokům a on spatřil dívčina
nahá záda. Vzala
župan a odhodila jej na podlahu. Pak vklouzla úplně
nahá k Hansovi
pod peřinu. Přitulili se k sobě.
„Zfoukneš
svíčky?“ zašeptala.
Hans ani na
okamžik nezaváhal a silnými poryvy
svého dechu zhasil romantické plameny
svíček
v pokoji.
Oba vedle sebe
blaženě
usnuli s úsměvy na rtech.
Uprostřed
noci Hans
procitl. Všiml si, že je vzhůru i ona. Do hlavy se mu
vtíraly myšlenky jejího
chtíče. Pochopil,
že chce to samé, co mu dopřála
ona, než vedle sebe ulehli ke
spokojenému spánku. Přála si to tak
moc a on to věděl. Uměl přece číst
myšlenky.
To její myšlenky jej vzbudily. Nebyla
náhoda, že vstali současně
uprostřed
noci.
„Andrejko...“
zašeptal jí vášnivě do
ucha.
Nic neřekla.
Cítil,
jak moc se s ním chce milovat. Četl
v jejích neskrytějších
tužbách.
Věděl o všem. Věděl, co a jak má ráda.
A to byla jedinečná
příležitost,
jak jí oplatit, co mu dopřála ona. Jemně ji
položil na záda do peřin. Naklonil
se nad ni a prstem jí kroužil kolem bradavek. Při tom
pozoroval, jak zavírá oči
a mírně si skousává spodní
ret. Její dech sílil, byl plný
chtíče.
Ano! To, co mělo
přjít nyní, po tom dívka toužila snad
ze všeho nejvíce. Uchopil kolena
jejích
pokrčených nohou a nenásilně je rozevřel.
Pokrčené nohy se zvolna položily do
stran a Hansovi tak vznikl prostor pro vyplnění
Andrejčiných nejskrytějších
přání. Poklesl hlavou dolů a ponořil ji do
království slasti, do
království
sladké vanilkové vůně, kterou začal hltat. Rejdil
jazykem sem a tam a cítil,
jak se Andrea propíná
v zádech jako luk, nadzvedává
bedra a zadeček a zase
jej nechává volně klesnout dolů.
Věděl přesně,
jakým pohybem má navázat, kam zajet,
kde přitlačit, kdy zrychlit. A tato jeho
nádherná práce uváděla
Andreu do hluboké extáze.
Bílé kruhy impulzívního
světla
jí kmitaly v hluboce temné černi
zavřených očí.
Sténala
čím dál
hlasitěji. Přesně tak si kdysi představovala své
první milování
s chlapcem. To byly její
nejkrásnější sny, které se
nyní uskutečňovaly.
Vzdychala, sténala a zmítala se blahem.
Hans cítil
její
vlhkost. Byla tak vlhká. Obdařoval ji symfonií
těch nejžádanějších pohybů. Byl
hotovým virtuózem.
A výbuch
rozkoše.
Andrea se rozkřikla po celém pokoji. Trhala sebou,
zarývala nehty do Hansova
nahého těla a prožívala svůj
nejkrásnější orgasmus.
Když bouře
rozkoše utichla, vyšplhal se Hans svou
tváří až k jejím rtům.
Slastně si
vychutnával chuť jejího teplého dechu
a sametových rtů. O několik okamžiků
později se posunul opět dolů a tváří spočinul nad
dívčiným pupíkem,
v jehož hlubině začal rejdit špičkou jazyka.
Andrea si plně
vychutnávala každičký coul jeho
počínání.
Však
si to
zasloužila. To, co předvedla
Hansovi, jej uvedlo do pochybností,
nenachází-li
se v ráji. Nevěřil, že by něco tak
krásného mohlo pocházet
z tohoto
světa.
A teď jí
všechno
oplácel a sám při tom prožíval slast.
Nevěřila, že nesní. Nebyl jejím prvním
chlapcem. Byla velmi krásná a
přitažlivá. Měla nádhernou postavu, tvary a
neodolatelný úsměv. Její pohled
uváděl Hanse na pokraj
šílenství. Nebyl to její
první milostný zážitek,
avšak s žádným
předešlým to nemohla srovnávat.
Díky svým telepatickým schopnostem ji
Hans dovedl za kresy poznaného, do hlubin
naprostého blaha. Dokázal vycítit
každý detail její touhy. Své
myšlení propletl
s jejím a vytvořil tak okamžiky
neskonalého blaha, jehož se nemohla
nabažit.
Obkročil ji a
jemným, teplým stiskem ji uchopil za boky. Otočil
ji tváří k sobě. Seděli
naproti sobě a vzájemně se laskaly nedočkavými
pohledy. Uchopila Hansův tvrdý
úd, chouchla si nad jeho vrchol a pomalu jej do sebe
nechávala vnikat. Extáze
z nepopsatelného
pocitu byla vzájemná. Když dosáhl dna
její vlhké a teplé chlouby, vydala
Andrejka spokojený sten. Zvolna klouzala nahou a dolů a
regulovala si tempo,
mezičímž se Hans zapíral dlaněmi o prostěradlo za
svými zády, žmoulaje jej
v návalech extáze. Nejprve se pohybovala
pomalu, zvlona zrychlujíc, až se
sama zapřela za zády a rajtovala na Hansovi jako
pominutá. Rozhazovala při tom
vlasy do stran a sténala.
Hans hluboce
oddechoval.
Netrvalo to dlouho a
vybuchl
v orgasmus. Ucítil,
jak se mu tělem rozlévá vlna horka.
Oba byli dokonale
uspokojeni. Andrejka z něj
sesedla a položili se vedle sebe. Na
dívčině tváři se protahoval
překrásný úsměv, na který
se Hans nedokázal
vynadívat. Přemýšlel o
štěstí, které jej tak
znenáhla potkalo. Věděl, že je dívkou,
pro kterou musí žít. Pochopil, že jsou si
souzeni. Veškeré plány
s odjezdem byly tatam. Nemohl by ji tu nechat, po tom
všem už ne.
Sbohem vysněná
zákoutí
světa. Mé místo je tady. Tady je můj domov.
Byli
šťastní. On
byl šťastný poprvé v životě.
Cítil, že je šťastnější,
nežli by byl někde
na Novém Zélandu. Zůstane tady. Vezme si ji.
Budou manželé. Jeho vlastní rodina
mu dopomůže zapomenout na Dachau. Brány
k novému životu měl otevřené. Měl
novou identitu. Začně žít odznovu. A začne
žít s někým
tak krásným,
jako byla Andrejka. Pochopil, že kdyby ji ztratil, dostal by stejnou
ránu, jako
kdyby byl znovu zavlečen do koncentráku Dachau, kde by jej
čekala tatáž
zvěrstva, jakých se kdysi stal svědkem.
|
