„Pane, Abosár je schopen proti vám poslat své Mágy z celé planety,“ zděsil se Bax.

Bafeot se pousmál. „Neboj se Baxi, to Abosár neudělá, na to ho znám příliš dobře. Spíše straší, ale jakmile se necítí dost silný v kranflecích, poleví. Jednou jsem vůdce Slunečních Mágů a ti mě musí respektovat. I Abosár. Svolám Redberoské vojsko a vydám se s ním na Jelopok.“

„Půjdu s vámi,“ rozhodl se Bax, ale Bafeot ho zadržel. „Ne, před touto výzvou musím stanout sám. To je úděl vůdce. Ty sděl radě mé rozhodnutí a omluv se za to, že jsme s nimi neprobrali tyto záležitosti, neboť nás tíží čas.“

Bafeot se na Baxe naposledy usmál a vydal se k úpatí schodiště, které vedlo do nitra věže.

„Ať vám štěstí přeje pane,“ zavolal na něj Bax a začal se modlit za to, aby se Bafeotův plán zdařil a přivedl na Jelopok Redberoské vojáky. Jiná naděje nebyla. Zadíval se do kraje a jemný vítr, který ovanul jeho tvář, šeptal slova o slavném vítězství.

Kapitola III.

Noční bouře

Soustava Egorian, planeta Bramach

Modré slunce stálo vysoko na obloze a vysílalo svoje paprsky vstříc Wetgardovi s Magaliónem. Ten se po vzoru svého děda snažil načerpat energii do svého těla, ale dosud mu to moc nešlo, byl na to příliš malý, i když se oproti svým vrstevníkům učil hodně rychle.

Wetgard otevřel oči a zadíval se zamyšleně na vnuka. „Dnes jsi vzal na svá bedra obrovské břímě Magalióne, ani nevíš jaké. Je to však tvoje rozhodnutí a já ho respektuji, proto musíme pokročit ve výcviku a opustit tento svět.“

Magalión zavýskl vzrušením, ale Wetgard se zamračil. „Ještě nejásej, jsem zvědavý, co mi na to řeknou tví rodiče.“

„Ty je určitě přemluvíš dědo,“ nenechal si zkazit náladu Magalión.

Wetgard raději před vnukem zamlčel to, že když šel ráno sdělit rodičům, že se Magalión připojí ke Sluneční armádě, měl jeho otec Ekád sto chutí ho prohodit oknem, a co mu řekne nyní, když se mu chystá syna odvést pryč, to raději nechtěl ani vědět.

„Nezbývá jim nic jiného, než respektovat tvé rozhodnutí a mě vlastně taky,“ odvětil Wetgard a chytil chlapce za ruku. Společně se vydali přes louku k domu Magaliónových rodičů a už na dálku spatřily sloup kouře, který stoupal z ohniště vstříc bezmračnému nebi. Jakmile byli dostatečně blízko, vyběhla z domu Wetgardova dcera Beletra a usmála se na ně. „Ahoj Magalióne. Ty jsi dneska přišel nějak brzo?  A vedeš sebou dědu, pojďte dál.“

„Děkuji ti má dcero,“ ozval se Wetgard. „Máš doma Ekáda? Chci si s vámi promluvit.“

Beletra se zatvářila rozpačitě, když si vzpomněla na ranní hádku a na následný incident, ale pak se opět usmála. „Musíš omluvit Ekáda tati, on je trochu horkokrevný a ty máš štěstí, že tady není.“

„Vskutku?“ otázal se Wetgard a usadil se na stoličku. „Možná je horkokrevný a myslí si, kdoví jak není silný, ale nikdy ve skutečnosti nebojoval. To já jsem za dob svého mládí vyhrál se Sluneční armádou po Karmaninově boku nejednu bitvu proti Temným Mágům. A kde vůbec je tvůj drahý manžel?“

„Ekád je zase na sportovních hrách, protože si potřeboval nějak vybít svou zlost, která se v něm po ránu nashromáždila. Je to nějaké cvičení se sluneční energií a za chvilku by měl dorazit, oběd si určitě nenechá ujít.“

„Navrhnul jsem Magaliónovi, že bych mu ukázal nové planety, aby poznal dobrodružství a trochu se osamostatnil. Pamatuješ si, jak jsem kdysi takto cestoval s tebou a učil tě?“

Beletra se pousmála. „Ráda vzpomínám na to, jak jsi po mě musel žehlit všechny ty průšvihy.“

Wetgard se zasmál, když si vzpomněl, jak poručil Beletře, aby svojí energií zahnala jednu z divých šelem, jež žily na planetě Lorna, a ona jí nechtěně použila těsně vedle a z toho žáru chytila parta starých Stromových Mágů. Samozřejmě je to naštvalo a Wetgard měl co dělat, aby je zastavil v útoku proti malé Beletře.

Myšlenky starého Mága přerušil až Ekád, který vstoupil do dveří a vrhl na něj zamračený pohled. „Zdravím Wetgarde, co zase zamýšlíš s mým synkem? Jako by nestačilo, že je u Sluneční armády.“

Ekáda mrzelo, že jeho syn nejde stejnou cestou jako on a že bude vystavovat svůj život pro ostatní a Wetgard to ihned vytušil. Ekád nebyl žádný hlupák a na rozdíl od Beletry nebude chtít Magalióna nikam pustit.

„Buď zdráv Ekáde, tak co vyhrál jsi soutěž, nebo už ti nezbylo tolik energie, když jsi jí chtěl ráno použít na nebohého starce.“ 

Ekád se ušklíbl. „Zas takový stařec nejsi a ne, nevyhrál jsem, ale skončil druhý. Po deváté disciplíně mi došly síly, což byl docela průšvih, protože jsme měli vyzvednout svou energií vodu a já jsem to tam málem celé zaplavil.“

„Tatínku, děda mi řekl, že s ním můžu cestovat na jiné planety, abych poznal, jak to tam chodí,“ vpadl do otcova vychloubání Magalión a Wetgard tušil, že nyní půjde do tuhého.

Ekád se sehnul k chlapci a chytil ho za ruku. „Synu a ty opravdu chceš jet jenom s dědou?“

„Ano, pořád jsem jenom tady a nemůžu poznat, jak žijí ostatní Mágové. Myslím si, že by to pro mě byla dobrá zkušenost, když teď patřím do Sluneční armády.“

Otec se zadíval do jeho očí a zjistil, že kdyby mu to zakázal, byl by zase jenom on ten nejhorší. Vztyčil se ve své plné výšce a probodl pohledem Wetgarda. „Slibuješ mi, že se mému synovi nic nepřihodí?“

„Samozřejmě, budu ho hlídat jako oko v hlavě. Je to přece můj vnuk,“ odpověděl Wetgard dotčeně a již začal přemýšlet nad tím, kam malého Magalióna vezme.

Soustava Dalios, planeta Serish

Zástupci Sluneční rady, nyní oslabení o svého vůdce Bafeota, stáli na náměstí před palácem a sledovali transport nových vojáků, které kontaktovali jejich poslové.

„Ani jsem nedoufal, že to bude tak dobré,“ prohodil Durifan potěšeně k Ograelovi a ten pouze pokrčil rameny.

„Mohlo to být ještě lepší kdybychom se nehonili za bludy, jakým je například účast osmiletého chlapce v naší armádě,“ promluvil, stále rozladěn z toho, že Bafeot jednal bez jejich vědomí a vydal se sám na Redberos.

„Pokud narážíš na Wetgardova vnuka, myslím si, že je to tah do budoucna a jednou se nám vyplatí,“ namítl Durifan a jal se zdravit nově se transportuvší vojáky. „Vítejte na hlavní planetě Slunečních Mágů, na Serish. Jsme velice rádi, že se k nám chcete připojit.“ Ušklíbl se na Ograela. „Můj kolega ze Sluneční rady vám rozdělí úkoly.“

Otevřela se červí díra a z ní vyšly dvě ženy, jedna starší a druhá mladší. Začaly se překvapeně rozhlížet po okolí a zjevně je uchvátila monstróznost hlavního templu Slunečních Mágů, protože vytřeštily oči a zůstaly stát na místě.

„Kdo zde velí?“ zaječela starší žena, když se konečně vzpamatovala, a upoutala tak Durifanovu pozornost. Předstoupil před ní a dvorně se poklonil. „Hledáte někoho madam?“

Žena si odfrkla. „Jsem Telemandra z planety Azmebala a tohle je moje dcera Fulsia. Vyslyšely jsme vaše prosby a chceme se připojit s našimi bojovnicemi k vaší znovuvznikající Sluneční armádě.“

Durifana její prohlášení zaskočilo, protože nikdy neslyšel, že by se některá z Čarodějek chtěla tak angažovat. Ostatně Telemandra vypadala jako pravá bojovnice a i její vystupování bylo více než jen sebejisté. „Ženy nemají bojovat,“ řekl posléze. „Přece by jste nechtěla vidět masakr na bitevním poli na vlastní oči. Vůbec netušíte, jak to chodí v líté řeži a nejste ani vycvičeny pro boj.“

Telemandra zagestikulovala k Ograelovi, který promlouval k nově příchozím. „Ale ale drahoušku, tihle taky nevypadají vůbec na to, že by kdy byli u Sluneční armády.“

Durifan byl s argumenty v koncích. „To je sice pravda, ale mi se teprve zotavujeme z těžké porážky na Nurtew a…“

 „Nechci slyšet žádné ale,“ přerušila ho Telemandra. „Nechte nás bojovat! Ženy se chtějí pomstít za smrt svých můžu. Nesmíte je nechat sedět doma, aby se trápily žalem ze ztráty svých blízkých. My chceme také pokládat životy na bitevních polích, stejně jako vy muži a já se svou dcerou jsme připraveni ho obětovat za slávu Slunečních Mágů. Já vás prosím o jediné. Svolejte radu a hlasujte o tom, abychom se mohly připojit k armádě.“

Durifan odtušil, že mu Čarodějka nedá pokoj, dokud jí nevyhoví a když viděl bojovný výraz v očích její skoro ještě pubertální dcery, vytušil, že by mohl skončit špatně, kdyby je odmítl.

„Pojďte se mnou do věže,“ odfoukl si a pokynul bojovnicím.

Dalo se to považovat za malý zázrak a za velký Telemandřin triumf, ale Sluneční rada, oslabená o svého vůdce Bafeota, ale přesto stále schopná vykonat rozhodnutí, se sešla během necelé půlhodiny. Někteří ze členů sice byli evidentně rozladěni, hlavně pak Ograel, jenž zastával konzervativní přístup a také byl vyrušen ze svého dramaticky vlasteneckého projevu k novým Mágům, kteří byli naverbováni do Sluneční armády, nakonec se však uvolil i on vyslechnout žádost, kterou chtěla Telemandra přednést.

Durifan pokynul rukou. „Předstup před radu Telemandro. Velmi nás znepokojil fakt, že jsi se od někoho dozvěděla souřadnice naší planety, protože jsou dobře střeženy, ale předpokládám, že váš svět navštívil jeden z našich poslů.“

Telemandra chtěla protestovat, ale Durifan jí nenechal promluvit. „Toto však nehodláme řešit a ty raději vyslov to, co chceš, aby rada prodiskutovala.“

Čarodějka se poklonila a obdarovala radu úsměvem. „Naše planeta Azmebala vám dala dobré bojovníky, kteří za Karmaninovy vlády vždy dobře a oddaně bojovali ve Sluneční armádě. Když jste potřebovali další vojáky pro Nurtew, i ty jsme vám poskytli, ale za cenu toho, že na naší planetě nezbyl téměř další muž.“ Její hlas posmutněl. „A nikdo se nevrátil. Osaměli jsme a nyní chceme pomstít životy našich mužů, chceme bojovat za Sluneční armádu. Víme, že nejsme zkušené v boji, ale slibujeme, že se vše doučíme. Pokud nám však nevyhovíte a budete rekrutovat další muže, vyšlu svoje bojovnice se zprávou na všechny planety Slunečních Mágů v Galaxii a věřte tomu, že už vám žádná žena nebude chtít pustit svého muže na smrt, když ví, že mu nemůže pomoci v boji a musí sedět doma se zkříženýma rukama.“ 

Nastalo mrazivé ticho.

„Tvá slova jsou kurážná a zároveň ostrá jako čepel nože,“ odvětil Durifan suše. „Rada bude hlasovat o službě žen ve Sluneční armádě.“

Nastalo hlasování. Jako první vyslovil své pro pro účast žen Sarktóz a následoval ho Durifan. Ograel odmítl s návrhem souhlasit a argumentoval to tím, že ženy nepatřily a nepatří do bitvy. Pomarelv byl na vážkách, ale nakonec souhlasil s Telemandřiným návrhem, ovšem za podmínky, že ženy nebudou ihned bojovat a nechají se řádně vycvičit, než rada rozhodne, že budou připraveny k boji.

Telemandra byla štěstím bez sebe, že dokázala přesvědčit radu o svém návrhu, i když to bylo těsné, s návrhem museli souhlasit minimálně tři Mágové a tak se i stalo.

„Velice vám děkuji,“ radovala se Telemandra a Durifan se jí snažil se smíchem uklidnit.

„Moc se netěšte, teď vás bude čekat perný výcvik. Vrať se na svou planetu a pověz ženám, aby se neprodleně transportovaly na náměstí před palác. My zatím probereme to, do jaké legie vás přidělíme a kde budete cvičit. Ale myslím si, že to nebude složité, protože naše základy na výcvikových planetách jsou více jak padesát let opuštěné. Chci vás však ještě varovat Telemandro. Nebudete to mít vůbec jednoduché, protože mnozí muži považovali boj pouze za svou záležitost a až uvidí vás ženy, budou vám podrážet nohy a dělat vám naschvály. Připravte se na to.“

„Vím to, ale každý začátek není jednoduchý,“ odpověděla Telemandra, poklonila se radě a společně se svou dcerou opustila palác.

Její úspěch byl zároveň úspěchem pro všechny Sluneční Čarodějky v Galaxii, protože poprvé dostaly možnost aktivně se podílet na dění ve Sluneční armádě.

Soustava Relion, planeta Kornelas

Nardas procházel kolem dlouhých polic přecpaných knihami a snažil se v chabém světle svícnů, které ozařovaly celou prostornou knihovnu, nalézt něco, co by mu pomohlo ve splnění jeho úkolu, aniž by sám však tušil co. Po Darkvostově knihovně v nejvyšším patře severojižní věže sídla přecházel už více než dvě hodiny a stále ho nic neupoutalo, i přesto anebo právě proto, že v celé obrovské místnosti s klenutou kopulí, jež zobrazovala dávné hrdiny mezi Temnými Mágy, byly tisíce knih, které byly sesbírány téměř po celé Galaxii.

Utěšoval ho alespoň fakt, že nebyl jediným, kdo se tu pohyboval, protože ho již několikrát vyrušil Mramozárd, sebral několik starých knih a ihned zase utíkal pryč. Když se ho zeptal, co s nimi dělá, zavolal na něj pouze přes rameno, že Darkvost chce studovat v tichosti své komnaty nějaké staré spisy.

Nardas narazil po dalším bloumání na police, v nichž byly uloženy starodávné atlasy s mapami nejrůznějších planet i některé, které znázorňovaly celou Galaxii. Zkusmo vytáhl jeden svazek v kožené vazbě a rozevřel ho na prostřední straně. Objevila se na ní spirála hvězdného ostrova. Poblíž galaktického jádra byly vyznačeny soustavy Slunečních Mágů, dále ve spirálních ramenech ty, které ovládaly Temní. Byl tu však jediný rozdíl – zatímco jejich území bylo jednotné, území Slunečních Mágů ovládané radou bylo rozdroleno do několika menších, které se s ním víceméně překrývaly. To byla výsostná teritoria rodů, do kterých se Sluneční Mágové po staletí na rozdíl od Temných dělili – území blíže galaktickému středu ovládal rod Haustarofé, území nejblíže k Darkvostovým soustavám pak Irdernové a část jižního spirálního ramene pak Satruti a Eloviani. Jediným pojítkem mezi rody pak bylo území uprostřed jimi ovládaných soustava, v jehož centru byla planeta Serish, kde Sluneční rada sídlila.

„Slyšel jsem Nardasi, že tě Darkvost vyslal na velmi těžkou misi,“ vyrušil ho z jeho myšlenek melodický baryton a když vzhlédl od knihy, spatřil kapitána Lariona, který k němu kráčel mezi policemi s knihami.

 „Příteli,“ usmál se Nardas a vřele mu stiskl předloktí. „Myslel jsem, že už jsi se svými legiemi opustil planetu.“

S Larionem se znali již velmi dlouho a pojilo je také to, že pocházeli ze stejné planety, častokrát spolu bojovali za Temnou armádu a oba dva byli loajální k Darkvostovi.

„Na Darkvostův rozkaz jsem se zdržel na Kornelasu společně s Bradicovými legiemi,“ jméno svého spoludruha z Temné armády vyslovil tak, jako kdyby vyplivoval nezralou švestku. „Zřejmě s námi ještě něco zamýšlí, ale otázkou je co. Jediné co vím je to, že několik mých mužů doprovází jednotku kadetů a Atuma s Pazarem na Jelopok.“

Nardas se zasmál. „Kdybych nemusel narychlo plnit Darkvostovy rozkazy, došli bychom si na sklenici moštu, nyní mám však trochu naspěch.“

„Právě o tvé misi jsem s tebou chtěl mluvit,“ ztišil Larion hlas. „Popravdě nelíbí se mi, že se chystáš vyřídit tu nebezpečnou záležitost sám a rád bych se k tobě přidal. Ve dvou budeme mít větší šanci.“

„Rád bych tvou nabídku přijal, ale tento úkol byl svěřen pouze mě a sám říkáš, že Darkvost něco zamýšlí s tvými legiemi a zřejmě by ho nepotěšilo, kdyby byli bez velitele.“

„Škoda,“ odfoukl si Larion. „Takže za dobrodružstvím vyrazíme někdy jindy. Nebudu tě rušit od tvého hledání a ať tě temná energie ochraňuje.“

„I tebe,“ odpověděl Nardas a jakmile utichly Larionovy kroky na kamenné dlažbě knihovny, začal se opět věnovat atlasu, který držel v rukou. Dobře si uvědomoval, že pokud má splnit svůj úkol, musí hledat tam, kam moc Sluneční rady nezasahuje, některé krajní planety, na něž se v období kolonizace Galaxie transportovali Sluneční Mágové, kteří chtěli být co nejdále od mocenského centra, různé rozdrolené skupiny.

Ovšem byla tu jedna potíž. Na ty světy nikdo z Temných Mágů nezavítal, a proto nebyli ani v centrálním soupisu zachyceny koordináty oněch světů. Nutně potřeboval získat nějaké souřadnice. Musí nalézt někoho, kdo podobná místa procestoval a ví, co se tam děje. Jeho prst mimoděk zabloudil na okraj soustav, které ovládali Temní Mágové, k planetě Alara v soustavě Krisma. Tam zná člověka, který by je mohl znát.

Pousmál se sám pro sebe, zaklapl svazek, odložil ho do police a opustil knihovnu.

Soustava Omegae, planeta Redberos

Pokud existuje činnost, kterou na celém světě nejvíce miloval, tak jí provozoval nyní.

Abosár seděl na svém trůně v čele Zlaté síně města Zuedar a zálibně shlížel na mramorovou sochu, která stála mezi sloupovím a jíž mu před několika okamžiky přinesli jeho strážci. Byl to úchvatná podobizna Slunečního Mága, připravujícímu se k boji, oslavná epopej síly a moci, a on si ve vší své skromnosti pomyslel, že kdyby nestál pro sochaře modelem, nikdy by nic podobného nevytesal.

Z jeho rozjímání ho vyrušily až hlasy z chodby a přinutily ho k tomu, aby vstal rozčileně ze svého křesla a vydal se ke dveřím, snaže se odhalit toho, kdo způsobil takový rozruch.

Zase někdo otravuje, napadlo ho, před několika hodinami ti otrapové ze Sluneční rady a teď tohle. Nechám toho parchanta vyvést svými vojáky.

Nestačil však dojít ani do poloviny sálu, když se rozletěly dveře a objevila se v nich postava ve zlatém brnění.

Abosár nejdříve zalapal po dechu, ale jakmile pohlédl neznámému do tváře, uklidnil se.

„Můj starý přítel Bafeot. Ale ale, co tady děláš? Slyšel jsem, že jsi se stal novým vůdcem Slunečních Mágů. Snad budeš vládnout moudře stejně jako Karmanin.“ Neubránil se tomu, aby mu do hlasu nepronikla ironie a zvláště jméno bývalého vůdce Slunečních Mágů vyslovil s dobře patrnou ironií.

„Nech si ty řeči Abosáre, protože jsou dvojaké,“ pronesl Bafeot. „Dobře vím, že jsi nikdy neměl rád Karmanina ani mne.“

Abosár se pousmál, přešel ke své milované soše a přejel prsty po jejím těle. „Ty se mi ani nedivíš, když mě ten starý mizera degradoval z velitele armády na obyčejného vojáka? Díky mě muži vítězili a Sluneční Mágové byli na vzestupu, ale on neviděl mé úspěchy, přehlížel mě, a místo toho prosazoval své učedníky. Ty to musíš vědět nejlépe, že Bafeote.“

„Tvůj hlavní problém je v tom Abosáre, že jsi příliš zahleděn do sebe, a vždycky jsi byl. Chceš, aby všechno bylo ku prospěchu tobě, a ne ostatním. Ano, vyhrával jsi, ale tví Mágové umírali, proto tě Karmanin kdysi odvolal. A nyní děláš to samé. Jsi příliš zahleděn do sebe a nezajímáš se osudy tisíců ostatních Mágů, když nám nechceš poskytnout svoje dobře vycvičené oddíly.“

Abosár vrhl na Bafeota hněvivý pohled a pomalými kroky se k němu blížil síní. „Opravdu?“ pronesl a rozmáchl ruce ve všeobjímajícím gestu. „Kdybych byl zahleděn pouze do sebe, nemyslel bych na životy mých lidí, obyvatel této planety, těch, kteří mi jsou nejbližší. Ty musím ochraňovat především a proto své muže potřebuji tady, ne jinde.“

„Nehraj si na svatého Abosáre,“ ozval se hněvivě Bafeot. „Pokud vím, armádu by jsi nám bez problému půjčil, ale chtěl jsi za to místo ve Sluneční radě.“

Správce mu stanul tváří v tvář a doslova se mu vysmíval do obličeje. „Ano to jsem chtěl a chci. Musíte brát v úvahu, že já vládnu jedné z největších armád Slunečních Mágů v Galaxii. Tak proč bych si tedy nezasloužil místo u vás, v radě?“

„Zasloužil by sis ho jedině tak, kdybys stanul po Karmaninově boku v krvavé bitvě o Nurtew. Ti, kdo tam byli, bojovali za všechny Sluneční Mágy a zaslouží si být v radě, ale pokud si vzpomínám, ty jsi vůdcovo pozvání odmítl.“

„Kdysi mě zbavil velení a nyní mě potřeboval?“ odfrkl si Abosár. „Nikdy bych mu svojí armádu nezapůjčil a ani tobě neudělám tu laskavost.“

„Ty nevíš, že Temní Mágové útočí na sousední planetu Jelopok a že brzo padne? A co bude následovat pak? Myslíš si, že se ubráníš?“

Bafeot prozkoumal důkladně Abosárovu tvář a pak v ní spatřil to, co ho zasáhlo hluboko do srdce a naplnilo nezměrným hněvem. „Ty jsi věděl, co se děje na Jelopoku. Věděl a nezasáhl jsi, nechal jsi Temné Mágy, aby je všechny zmasakrovali.“

„Není to moje starost,“ odsekl Abosár. „A ty Bafeote, ty tu nejsi vítán. Opusť tuto planetu a už se tu víckrát neukazuj, stejně jako tví poslové.“

„Bez armády neodejdu,“ promluvil Bafeot tvrdě a upřel na Abosára svůj planoucí povel. „Nech shromáždit svoje legie k transportu na Jelopok!“

„Nikdy!“

„Uděláš to, co ti říkám!“

„Ne!“ zařval Abosár a nechal sluneční energii, aby mu proudila mezi prsty ve zlatavých jiskrách. „Já jsem tady vládce a ty mi nemáš co poroučet.“

„Opravdu?“ otázal se Bafeot. „Tak dělej co umíš!“

Abosár se opřel do sluneční energie, zformoval jí do paprsku a vyslal jí vstříc Bafeotovi. Ten podobný útok čekal, vyskočil do vzduchu, uhnul paprsku a tvrdě dopadl na zem. „To jsi neměl dělat,“ procedil skrz zuby, pozvedl ruku a vypustil svou energii. Svaze paprsků obklopil Abosárovo tělo a tvrdě jím mrštil proti mramorové soše, která se společně se svým vzorem sesula k zemi a rozbila se na tisíce kousíčků.

Bafeot se postavil na nohy a zadíval se na Abosára, který se na podlaze choulil do klubíčka a vypadalo to, že nemá daleko k pláči. Otázka byla, zda-li to bylo kvůli tomu, že byl poražen nebo kvůli soše, kterou tak miloval.

„Rada bude jednat o tvém propuštění z funkce správce,“ odvětil Bafeot. „A nyní svolej armádu!“

„Growosi!“ zařval plačtivě Abosár a ve stejném okamžiku se dveře znovu rozletěly a objevil se v nich kapitán stráží. Nejdříve byl zaskočen, když spatřil ležícího Abosára, který ke svojí hrudi tisknul ulomenou hlavu sochy a nad ním stojícího Bafeota, pak se však jeho tvář proměnil a v nic neříkající kamennou masku.

„Svolej všechny legie, ať jsou do hodiny připraveni opustit planetu. Je ti ten rozkaz jasný?“

„Ano pane!“ potvrdil Growos a odklusal pryč.

„Koukám Abosáre, že jsi konečně dostal rozum,“ zasmál se Bafeot a mohl pouze sledovat blesky ve správcových očích.

Jednou tě zabiju, projelo Abosárovou hlavou. A nebude to trvat dlouho.

Soustava Omegae, planeta Jelopok

Etues se na Jelopoku ocitl hluboko uvnitř svých vzpomínek, běsů, jež soužily po dlouhá léta jeho mysl. Nyní, když ve společnosti svého dávného přítele Vitlaga, s nímž bojoval v řadách bitev, procházel zpustošenými ulicemi Kurbletu, spatřil ruiny kdysi slavného města a smutek v očích Mágů, kteří přežili, ale jejich bližní ne, vyjevily se mu události, jichž musel být kdysi dávno přítomen. Spatřil svojí rodnou planetu zpustošenou, svůj domov srovnán se zemí a ještě živě si pamatoval na bezvládné tělo svého syna, jež přivinul ke své hrudi, dříve než se rozplynulo a ten nebohý chlapec odešel na Planety mrtvých.

Nechtěl, aby se to nikdy opakovalo. Jemu a ani komukoliv jinému. Nikomu.

„Vím, na co myslíš,“ pronesl Vitlaga, když došli ke kamenné barikádě na hranici města, za níž se schovávali přeživší vojáci z Kurbletské posádky. „A vím, že si nikdy neodpustíš, že jsi tam s nimi nebyl, ale pomohl jsi nám tehdy k velkému vítězství, a i kdybys zůstal doma, nic by jsi s tím neudělal.“

„Možná,“ odpověděl Etues se slzami v očích. „Ale alespoň bych zemřel po boku svých bližních. To by byla pro mne čest, ne žít v tomto světě za věčného náporu Temných Mágů.“

„Mluvíš tak, jako kdybys nám nedával žádnou naději.“

„A máme snad nějakou Vitlagu? Pokud nám Bax nepřivede posily z Redberosu, jsme ztraceni.“

„Nesmíš ztrácet naději,“ pokáral ho Kurbletský kapitán a ukázal na hrstku svých bojovníků. „Kdybychom jí ztratili, byli bychom dávno poraženi a naše planeta obsazena Temnými Mágy. Ale mi se nevzdáváme.“

Etues se díval do jeho nebojácných očí a na malou chvíli ho zamrzelo, že nechal svůj žal proudit na povrch. Položil mu ruku na rameno. „A já stanu po vašem boku, ať už s posilami nebo bez nich.“

„Sláva Bafeotovi!“ ozval se znenáhla křik obyvatel města, který donutil Etuese k tomu, aby se otočil. Nejdříve nespatřil nic, jenom prach pomalu se snášející z nebe na zem, ale pak uviděl postavu v zářícím brnění.

Bafeot.

A za ním šli mnozí další, celá armáda, vojáci ve zlatých krunýři s výsostnými znaky planety Redberos. Byli jich desítky a možná i stovky.

Etues vykročil vstříc Bafeotovi a objal se s ním. „Dobré slunce příteli,“ pronesl s návdavkem radosti v hlase. „Jsem rád, že jste dorazili.“

„Já také,“ usmál se Bafeot. „I když jsem jich přivedl méně, než jsem očekával, a to jsem ještě musel toho paličáka Abosára trochu popostrčit.“

Etues vytušil, jak to s tím popostrčením myslel, ale raději nic neříkal nahlas.

„Pane,“ přišel blíž Vitlaga a poklonil se Bafeotovi. „Moji muži jsou vám k službám.“

„Ne, to naopak já jsem k tvým,“ odvětil vládce Slunečních Mágů a starostlivě se zadíval k nebi, které začínalo pomalu ale jistě rudnout. „Mateřská hvězda zapadá,“ pronesl zamyšleně. „Brzy pohltí celou planetu tma.“

„Temní Mágové přicházejí jedině v noci,“ souhlasil Vitlaga. „Dodává jim sílu a cítí se jistější, naopak mé muže vysiluje.“

„Ano, to chtějí,“ souhlasil Etues. „Zbavit nás našich sil postupnými útoky. Musíme se rychle dostat do ofenzívy.“

Bylo rozhodnuto. Dvě stovky mužů, které přivedl Bafeot, se připojily k Vitlagovým vojákům a společně zaujaly obranné postavení za valy na okraji města Kurbletu. Nastalo čekání, čekání smýšené s obavami a strachem. Všude byla cítit nervozita, které napomáhala i dusná noc, noc bez hvězd, utkaná z těžké temnoty, která doléhala na srdce Slunečních Mágů.

Nemuseli čekat dlouho.

Hodinu po setmění se na pláni za městem zablesklo a prostor se začal tetelit ve vzduchu. Otevřela se červí díra, příšera s temným chřtánem, která spojila tento svobodný svět s temným světem na pokraji Galaxie. Z díry začali vycházet Temní Mágové a ihned se řadili do zástupů v neúprosné smrtící synchronizaci.

Etues vyšplhal do valu, aby lépe viděl na planinu a ihned si začal do paměti vštěpovat rozestavení Darkvostových bojovníků. A také ho něco překvapilo – očekával, že vůdce Temných Mágů vyšle k poslední zteči část Temné armády, aby svou neúprosností dokončila dílo zkázy, ale nestalo se tak. Bojovníci, kteří přicházeli, byli velmi mladí, oblečení do dlouhých plášťů a kožených kazajek, na hlavách měli těžké helmy. To nebyli vojáci, ale kadeti, kteří se zaučují v bitvách.

Jakmile byli Temní Mágové seřazeni, mohlo jich být kolem tří čtyř stovek, vyšla z červí díra asi dvacítka bojovníků v modrých brněních, což byli vojáci Temné armády, které Etues původně očekával a dovtípil se, že mají zřejmě velet skupinám mladých a koordinovat je. A posledním, kdo opustil červí díru před tím, než se definitivně zavřela, byl vysoký Mág v černém brnění se stříbrným kováním a tváří pomalovanou černými válečnými barvami.

To byl zřejmě vůdce celého útoku, podle zbroje a insignií člen Darkvostovy osobní gardy, možná jeden z jeho zástupců.

Etues opatrně slezl po valu dolů, aby mohl stanout před Bafeote a Vitlagem. „Jak to vypadá?“ zeptal se Bafeot a Etues si nemohl nepovšimnout známek strachu, které vstoupily do jeho hlasu.

„Chceš dobrou nebo špatnou zprávu?“

„Tak snad nejdříve tu špatnou.“

„Je jich téměř čtyři sta, nás dvě stě.“

Odpovědí mu bylo Bafeotovo polknutí a Vitlagovo zaúpění. „Slunce nám pomáhej.“

„To bude,“ odtušil Etues. „Většina z nich jsou jenom žáci, kadeti, kteří ještě nemají zkušenosti z Temné armády. Darkvost zřejmě netuší, že jsme se začali formovat a myslí si, že je na téhle planetě pouze posádka oslabená předchozími útoky. Máme na své straně překvapení a také dvě stě dobře vycvičených Slunečních Mágů z Redberosu. Můžeme je porazit.“

„Věřím tvému úsudku,“ pokýval hlavou Bafeot a do jeho hlasu konečně pronikl náznak naděje. „Ale i přesto by nás v otevřeném boji čekaly velké ztráty. Udělám to jinak.“

Bafeot si nasadil na hlavu zlatou helmu, upevnil si řemínky svého brnění a rozhlédl se po obráních. „Má tu někdo plášť? Nejlépe černý.“

„Já pane,“ přiběhl k němu jeden voják a podával mu kus látky.

„Děkuji ti,“ poklonil se Bafeot, převzal od něj plášť, oblékl si ho a stáhnul si kápi přes lícní masku.

„Co chceš dělat?“ začal se strachovat Etues, který neměl rád žádné neuváženosti, ba spíše klasickou bitvu rovný proti rovnému, muž proti muži, Temný Mág proti Slunečnímu Mágovi.

Už už to začalo vypadat, že mu Bafeot neodpoví, neboť začal šplhat do svahu. Pak, téměř před vrcholem, se zastavil, zadíval se na Etuese a v očích, které jako jediné prosvítaly zpod kápě, mu zablýskalo. „Na můj povel do mě všichni vyšlete svou energii. Je to jasné.“

Etues nechápal, co chce Bafeot dělat, ale jednou to byl vůdce, a tak ho musel poslechnout. „Dobře pane, a slunce tě provázej.“

Pazar byl té noci skvěle naladěn, možná by se hodilo i slovo skvostně, protože mu Darkvost poprvé svěřil vedení celé armády, zatímco Nardase poslal na jakousi pochybnou a možná i nesplnitelnou pouť za neutrálními Slunečními Mágy, pokud tedy nějací existovali, v což on sám nevěřil. Sluneční Mág je pořád Slunečním Mágem, a žádný neutrální není, ať si Darkvost říká co chce a ať Nardas běhá po celé Galaxii jako cvičený pes.

Zatímco on se bude plahočit po nejrůznějších planetách, já si získám prestiž tímto vítězstvím, napadlo ho a musel se přitom pousmát.

„Pane, něco se děje,“ ozval se vedle něj znepokojený hlas, patřící Atumovi, zkušenému starému bojovníky, který měl formální velení, přesto však spadal pod Pazarovu pravomoc a ten si to neomaleně vychutnával.

„Ano?“ pronesl Pazar sarkasticky. „Nekaž mi náladu.“

„Já to myslím vážně,“ odvětil znovu Atum a na jeho větrem ošlehané tváři se objevily známky strachu. „Něco mi tu nesedí. To město je příliš tiché, příliš, a to je to, co mě znepokojuje.“

„To je jednoduché,“ zasmál se Pazar. „Sluneční Mágové se vzdali a opustili planetu bez boje. Nemůžou si dovolit jí dále držet a nemůžou se ani spolehnout na pomoc Sluneční armády, když byla rozdrcena na Nurtew.“

Pazar ve své nadutosti očekával, že s ním bude Atum souhlasit, ten však ukázal kamsi do tmy, k hranici města.

„Někdo tam je,“ zašeptal.

Pazar poručil svým očím, aby prohlédly temnotou a pak to spatřil také. Osamělého Mága v tmavém rouchu, stojícího na vrcholu provizorní barikády, kterou už před několika dny navršili místní obyvatelé, a která jim měla sloužit jako ochrana.

„Jeden Mág,“ pronesl Pazar znechuceně a odplivl si. „Jeden Mág a ty se tu klepeš jako osika. Co zmůže proti celé naší armádě?“

„Já nevím,“ odvětil Atum, „ale cítím ve vzduchu nebezpečí. Měli bychom se stáhnout.“

„Nesmysl,“ zavrčel Pazar, protože ho napadlo, jak by se asi tvářil Darkvost, kdyby slyšel o jeho selhání. Jelopok musí dobít tak jako tak, nebylo úniku.

„Vzdejte se a přežijete!“ zahřměl planinou hlas, patřící osamělému Mágovi. „Nechte Jelopok na pokoji, nebo budete rozprášeni na prach.“

Pazar se dal do smíchu a společně s ním i celá armáda, neboť i mladí Mágové to brali jako velmi povedený žert. Jediný Atum se stále třásl jako ratlík a něco si drmolil pro sebe.

„Je čas to skončit,“ procedil skrz zuby Pazar a otočil se čelem k řadám Temných Mágů. „Dobijeme Jelopok a zasloužíme si Darkvosotvu chválu a uznání. Poženeme se dopředu beze strachu jako dávní bojovníci, jako Segran, jenž byl krutě zavražděn Slunečními Mágy, jako náš první vůdce neohrožený Jetlag, jako Trebard, než se stal Šedým Mágem, a jako samotný Darkvost, nejmocnější Temný Mág, jenž kdy žil. Nuže, dejme se do toho, pobijme je všechny do jednoho. Atume, zahaj energetický úder prvních řad.“

Mág zesinal v obličeji. „To je riskantní manévr pane, spíše bych vám doporučoval něco obezřetnějšího.“

„Mě nemáš co doporučovat. Slyšel jsi.“

„Jistě,“ odvětil bezkrevně Atum. „Mágové, energetický útok. Na můj povel!“

Bafeot věděl, co nastane. Věděl to, byl připraven a zároveň si liboval, že jeho malá lest vyšla. Kdyby se ukázal ve své zbroji, vytušili by Temní Mágové, že se něco děje, ale když ho spatřili jako osamocenou postavu v černém plášti, jako opovážlivce, který jim chce vzdorovat, budou se ho snažit rozdrtit. A také mu nezbývalo nic jiného, než věřit v aroganci velitele.

Jindy by to možná nevyšlo, ale toho dne pro něj zářila jeho šťastná hvězda.

Sledoval, jak Temní Mágové nabíjejí svou energii, viděl pulsující pole, které se za několik okamžiků zakousne do jeho těla.

Vteřiny běžely neuvěřitelně rychle.

Z temného útvaru, jenž byl ve skutečnosti armádou Temných Mágů, se v jednom jediném okamžiku odpoutala stěna temně jiskřící energie a hnala se neúprosně plání, smetávaje všechno, co jí stálo v cestě. Vyrvala spálené kořeny stromů z kořenů a zdecimovala by i kus města, kdyby tu ovšem nestál Bafeot.

„Teď!“ zařval a ucítil ve svých zádech hřejivý příval sluneční energie, kterou do něj posílali jeho druzi skrytí za barikádou. Nechal jí, aby proudila celým jeho tělem, naplnila jeho kosti, vény i svaly, aby se s ním stala jednotou. Natáhl ruce kupředu, vstříc energetické stěně, zavřel oči a vypustil jí.

Zablesklo se. Vesmír přestal existovat. Nic z toho nebylo, jenom energie a síla života.

Bafeot otevřel oči a spatřil, že se černá stěna energie zastavila, jak jí držely zlaté paprsky, pulzující ve vějířích z jeho rukou. Zastavil útok.

Věděl, co musí udělat. Obrátit tok energie.

Načerpal všechnu sílu, kterou mu dodávali jeho druzi, zmocnil se jí a vyslal jí vpřed. Stěna energie změnila svou barvu se zajiskřením na jasně zlatou a hnala se jako ničivý uragán vstříc Temným Mágům. Ve vteřině se zakousla do jejich předních řad a ve smrtelném objetí odhodila dvě stovky kadetů do vzduchu. Zbytek armády, zhruba polovina její původní síly, byl rozhozen, a to byl okamžik, na nějž všichni čekali.

„Vpřed!“ zakřičel Bafeot a konečně mohl zastavit příval energie, proudící z jeho těla. Vzápětí se kolem něj prohnala zlatá lavina a hnala se po pláni k zdecimovaným Temným Mágům.

Etues se hnal společně se svými spolubojovníky plání a společně s nimi přicházelo světlo, neboť jejich zlatá brnění, jako kdyby zaháněla temnotu. Nyní necítil nic, ani strach, ani bolest, pouze nezkrotnou vášeň, která žene všechny muže do boje, vášeň, která mu velela zabíjet Temné Mágy, mstít se.

Uviděl, že se jejich nepřátelé začínají oklepávat a několik z nich, to byli ti, kteří byli členy Temné armády, se již zvedli na nohy a chystali se k odvetě. A on jim nemínil dát sebemenší příležitost.

Vznesl se do vzduchu, načerpal do svých rukou energii, až vytvořil ve svých dlaní zlatavé koule, které vrhnul vstříc Temným Mágům. Jednoho zasáhla přímo do hrudi a on se rozletěl v prach, jenž zavířil vzduchem a začal se snášet spirálou k zemi. Druhý stačil uhnout, ale v tu samou chvíli ho zasáhl oslnivý zlatý paprsek, který vyslal Vitlaga, jenž bojoval po Etuesově boku.

Taková byla taktika starých bojovníků, vzájemně si krýt záda, spoléhat se jeden na druhého, stát se bratry na život a na smrt.

V dalším oka

Hodnocení:
4.5 (2 hlasů)