Aseluk se zdálo, že válka proběhla velmi rychle, i když ve skutečnosti trvala skoro tři týdny. Elfům, za vydatné pomoci Samarasů, se nakonec podařilo zvítězit. Ona i Taleron boj ve zdraví přežili. A její vztah k Renýmu se o mnoho prohloubil.
Teď, společně s králem elfů, několika mágy a vojáky, stáli Áseluk a Rený u vchodu do podzemní chodby, o níž nikdo netušil, kam vede. Všichni si pouze byli jisti, že tudy uprchl Kidáda’dakashi se zbytky svých lidí.
„Měla bys zůstat tady. Kdo ví, co tam může číhat za nebezpečí,“ obával se o Áseluk Rený.
Nebyla si jistá, co zaslechla v jeho hlase. Byl to strach o ni, nebo něco jiného? Svou odpovědí si ale jistá byla a tak ji řekla nahlas: „Půjdu tam, kam půjdeš ty! Třeba i na konec světa.“
Krátce na ni pohlédl a ona nedokázala říct, co bylo v jeho tváři. I když na kratičkou chvilku se jí zazdálo, že v té velké směsici pocitů zahlédla ... raději tu bláznivou myšlenku hned zahnala a Rený vzápětí váhavě přikývl, takže se vstříc nebezpečí vydali společně.
Chodba se neustále svažovala a zvolna zahýbala. Když prošli posledním zákrutem, ocitli se v obrovské jeskyni. Krápníky od stropu visely jako kamenné krajkoví a závěsy. Po levé ruce měli snad bezednou propast.
Áseluk napadlo, že v temných zákoutích by se mohli ukrývat jejich nepřátelé.
Renýho sestra, Ayrí, zostřila smysly, protože ji napadlo totéž. „Je to past,“ zašeptala.
„K zemi!“ vykřikl Rený a ještě než to dořekl, strhl Áseluk, aby ji ochránil. Zadrnčely tětivy a jeden z mnoha šípů dívku minul jen o vlásek. Rený už takové štěstí neměl. Tentýž šíp ho zasáhl do pravého ramene. Vytrhl střelu a Áseluk si všimla, že rána se okamžitě zacelila. Přesto se kočkodlakova tvář stáhla bolestí.
Nepřátelé se na ně vyhrnuli z úkrytů. Nebylo jich mnoho, ale spojenců bylo díky sprše šípů ještě méně. Nezbylo jim nic jiného, než se bránit. Boj byl dlouhý, urputný a krvavý. Když se konečné vítězství přiklonilo na stranu spojenců a většina nepřátel byla mrtvá, zahlédl Rený toho, koho celou dobu usilovně hledal. Kidáda’dakashiho!
Střetli se spolu a Renýmu bylo hned jasné, že válečník je fyzicky silnější. Pak pocítil tlak na svou mysl. Tak takhle to je! Světlovlasý bojovník se vloupal jeho rodičům do podvědomí a tím zjistil, jak je zabít. Rený hned vytvořil kolem svých myšlenek nedobytnou pevnost. Kidáda’dakashi vztekle zařval, když poznal, že jeho pokus byl odhalen a zmařen. Vložil tedy svoji sílu do následujícího úderu zbraní a vyrazil Renýmu meč z ruky. Zároveň mu pěstí levačky zasadil mohutnou ránou do břicha. Mladý mág přeletěl okraj propasti a zmizel v temnotě.
Áseluk to zahlédla a úlekem vykřikla. Její výkřik se donesl i k napůl omámenému Renýmu, který se řítil temnotou vstříc smrti. V mysli zazářila jediná myšlenka. Jediné slovo. Áseluk. Ne, on nedovolí, aby se jí něco stalo. A to ho přimělo porušit zákony magie, které mu jako studentovi zakazovaly použít jakékoli kouzlo.
Poté, co Áseluk vykřikla, se k ní Kidáda’dakashi obrátil. Ústa se mu roztáhla v krutém úsměvu. Udělal dva kroky k dívce a napřáhl se k ráně, aby si na svůj dlouhý seznam obětí připsal další. Jenomže v tu chvíli ho do zad zasáhl magický proud žhavého světla. Kovové články kroužkové košile se rozpustily, ale silná kožená zbroj vydržela a tak síla úderu Kidáda’dakashiho pouze srazila na kolena.
„Šach!“ řekl někdo ze ním. S hrozivou předtuchou se zvedl, otočil a spatřil Renýho, jak se vznáší ve světle nad propastí. Válečníkovi v mysli vytanula vzpomínka. Napřáhl se a usekl hlavu vysokému mágovi, který málem dokončil kouzlo Zbroje. Pak pohnul šachovou figurkou a prohlásil šach-mat. Nyní přesně věděl, proti komu stojí. Proti prvnímu synovi Imélena.
Rený se pomalu snesl na pevnou zem. Změnil se. Zářil jakýmsi vnitřním světlem. Odleskem síly a klidu. Do té doby žil ve strachu, že se jednoho dne probere nad těly nevinných mrtvých. Nyní věděl, že kočkodlaka v sobě plně ovládá. Také jeho smysly se zostřily.
Natáhl ruku a meč mu do ní sám vklouzl. Druhé kolo boje bylo mnohem delší. Rený používal kočkodlačí sílu a hbitost a Kidáda’dakashi měl co dělat, aby se mu vůbec ubránil.
Najednou Rený uskočil. „Mat!“ prohlásil, odrazil protivníkovu zbraň a plynule v otočce Kidáda’dakashimu setnul hlavu.
Áseluk se k Renýmu rozeběhla a objala ho. Po tvářích se jí koulely slzy úlevy.
Překvapený mág schoval meč a něžně ji pohladil.
„Myslela jsem si, že jsi mrtvý,“ zašeptala.
„Nemohl jsem dovolit, aby se ti něco stalo,“ odpověděl jí stejně tiše.
„Vy...,“ rozkřikl se na Renýho představený Bratrstva Sedmi mágů a hlas mu přeskakoval zlobou, „jak se opovažujete použít tak mocná kouzla, když jste ještě nedostudoval?!?“
Rený se mu chystal něco odseknout, ale v tu chvíli se do toho vložil vládce elfů, který až dosud jenom přihlížel v němém úžasu nad hrozivou krásou kouzel magyku Světla. „Myslím, že ho můžeme směle - tady a teď - uznat za právoplatného mága! Mága, který dokáže používat nejmocnější z druhů magyku, magyk Světla.“ Král se rozhlédl po okolostojících a hlasem zvyklým vydávat nezvratná prohlášení i soudy dodal: „A od této chvíle také Reniélin Taleron Aliénina Imélen Sivaliénen zaujme Sedmé místo v Bratrstvu.“
Představený v úžasu zíral na krále s doširoka otevřenou pusou. Pak jen zalapal po dechu, otočil se na podpatku a odešel.
Rený se panovníkovi hluboce poklonil a pohnutým hlasem poděkoval za poctu a povýšení.
Kapitola 4. - Linárien
Od války uplynulo už několik měsíců, země byla téměř obnovena a všem rostlinám, zvířatům i elfům se znovu začínalo dařit dobře.
Áseluk nyní bydlela v Taleronově domě. Byl večer a ona se dívala na západ slunce. Rený k ní tiše přistoupil a podal jí tmavě modrý váček.
„Co v něm je?“ chtěla vědět.
Povzbudivě se usmál a naznačil jí, aby měšec otevřela.
Poslechla a na dlaň ruky vyndala malý amulet ve tvaru devíticípé hvězdy, v jejímž středu zářil krystal vzácného Hvězdného křišťálu. Hvězda, i jemný řetízek, na kterém byla zavěšena, byly vyrobeny z nejčistšího stříbra.
„Pojmenoval jsem ji Linárien Áseluk. Áselučina hvězda. Devíticípá hvězda je znakem mého rodu. Ale takovýhle šperk je vždycky jen jeden. Může ho nosit jenom čaroděj v rodině, nebo ten, komu ho mág věnuje. Pomocí kouzla jsem svoji Linárien rozdělil na dvě.“ Rukou se dotkl přívěsku, který měl zavěšený na krku. „Dvojče držíš v rukou. Přinese ti dlouhověkost nás elfů.“ Jeho jantarové oči se zatřpytily a tvář prozářil měkký úsměv.
Áseluk vyznání pochopila a věděla, že slova jsou zbytečná. Objala ho a dlouze políbila.
