Rozhlédnu se kolem sebe. Již nemám co dělat v mé rodné vesnici. Musím pryč, pryč od všech těch lidí, kteří mne nesnáší. Nasedám na mého černého koně a ujíždím daleko do neznáma. Nikdy jsem ještě nebyla za hranicemi vesnice. Často jsem v hospodě, kde jsem pracovala, slyšela o různých příbězích, které se odehrávají v lesích kolem naší malé vesničky Mojrak.
Většinou jsem je neslyšela celé, protože má tetička volala:“Arie, neseď tam a pojď mi pomoct! Celý den jen sedíš a posloucháš ty báchorky!! Pohni kostrou Arie!! Arie!!“ Nenáviděla jsem tetičku. Vlastně to ani nebyla má tetička, spíš známá, možná ani to ne. Rodiče jsem nikdy nepoznala. A proč taky. Nepotřebovala jsem je. Od dětství jsem se o sebe starala sama.
Už vjíždím do lesa. Není tak tmavý jak se zdá zvenčí…. je tu ticho. Příjemná změna od hluku vesnice. Jedu pomalu. Cítím se v bezpečí. Sem se lidé z Mojraku neodváží. Ba i ti nejodvážnější. Zastavím a poslouchám šumění listí. Tu a tam spadne šiška, nebo proběhne lesní zvěř. V tom uslyším něčí hlas:“Neruším vás???“ Prudce se otočím a vidím starého muže. Usmívá se na mě, ale já mu úsměv neopětuji. Jen na něho vyjeveně koukám. Není stejný jako ti staří muži z vesnice. Je jiný, docela jiný. (jesli by byl zájem pro pokračování. Tak napište.)
