|
Kapitola
XV. : Princezna.
Porada. Tetování. Přiznání.
 rincezna
přizvala své
hosty do zasedací místnosti, jejíž
stěny zdobila rytířská brnění a okna
zahalovaly dlouhé a temné závěsy, mezi
nimiž se jako záclony vyjímaly stejně
dlouhé prápory s erbem
zdejší společnosti,
kterým byla písměna
H a Z propletená
hadem, který stříkal jed.
Prostředkem místnosti procházel
podlouhlý
dubový stůl, jehož vyleštěná deska na
sobě odrážela plameny svící na
vysokých a
mosazných svícnech obtěžkaných
voskovými krápníky, z nichž
hroty některých
se dotýkaly desky stolu.
„Něco
se mi na
tom Hansovi
nezdá,“ kroutil Hofmann nedůvěřivě
hlavou a
v hlubokém zamyšlení se
snažil přijít na odpověď této
zásadní otázce,
kterou byli dva Hansové.
„Který
z nich
mluví pravdu?“ otázal se Blau, jenž seděl
za opačným čelem
stolu,
než seděla Princezna.
Ani jemu
nedokázal dát nikdo odpověď.
„Na
jedné straně
stojí náš
Hans, který o sobě tvrdí...“
rekapituloval Schwartz s notnou dávkou
sebekontroly nad tím, aby udržel Princeznu
v domnění, že oni svého Hanse
stále mají, neboť jinak by mohla
jednání skončit a
Modrý tým by se
stěží dozvěděl pravdu o skutečném
Hansovi. „...který o sobě
tvrdí,“
zopakoval Schwartz a pokračoval:
„...že jej konzervovali v Dachau,
jakožto potencionálního člena
výzvědné
služby, a to
kvůli jeho schopnostem telepatie, o kterých jsme se
víceméně přesvědčili.
Stojí si
za tím, že byl vězněm.
Na druhé straně máme vašeho
Hanse,“ pohlédl
významně na Princeznu, „který
netvrdí, ani nepředstírá, že by
ovládal
telepatii. Naproti tomu uvádí, že on je
tím konzervovaným vězněm, jehož
nacisté
konzervovali pro jeho vědecké schopnosti z oblasti
kryogeniky. Tvrdí, že
on je hlavním strůjcem hibernačního
zařízení, jehož obětí se stal.
Tvrdí, že
pomohl dovést projekt do konce.
Zajímavé
je, že jejich
jednotlivá tvrzení mají jedno
společné. Jak jeden, tak druhý, byl
hibernován
pro své neobyčejné schopnosti, které
si chtěli nacisté před svým pádem
pojistit
tím, že je nechali zmrazit, aby je někdy v budoucnu
mohli znovu vzkřísit a
využít jejich schopností k...“ Schwartz
se zarazil a nenalezl to správné slovo.
„K bůhví čemu.“
„Mají
toho
společného mnohem víc,“ nechal se
slyšet doktor Hitreiter.
Ostatní na něj
s očekáváním
pohlédli.
Pokračoval: „Oba
jsou obřezaní. Proč? Kdyby jeden z nich byl a
druhý ne, pak bychom snadno
odhalili pravdu. Obřezaný by byl přece jen žid,
nemám-li pravdu! Jenže takto to
vypadá, že jsou oba židé, což je na
celé věci ještě
pozoruhodnější! Nechápu to,
vůbec tomu nerozumím. Je to tak, Freulein
Prinzessin?“ otočil se na Princeznu,
která mu po jejich příchodu sdělila
tento fakt jako naprosto zásadní věc.
Přikývla.
„To nic
nevysvětluje. Obřezat se mohl nechat jeden jako druhý.
Není to přece složitý
zákrok. Složitější by bylo, kdyby se
pokoušeli učinit oba neobřezanými, aby pak
měli stejné šance. Nacisté museli
vědět, že prohrají a že jejich porážkou
zesílí světové židovstvo natolik, že
vydávat se v budoucnu za žida, bude
výhodou. A vidíte sami, měli pravdu. Jsme
bezradní, a přitom, kdyby na něco
podobného nepomysleli, měli bychom nyní
jasno,“ vysvětlil Blau.
Princezna uhnula
pohledem od Hitreiterových očí, do
kterých se dosud dívala.
„Proč se
však náš
Hans...“ nyní promlouval psycholog Hofmann,
„nezmínil o tom, že ve skutečnosti
byli zmraženi dva? Jeho stanovisko je, že byl zmražen jako
jediný. Tento Hans
však s jistotou ví, že byli zmraženi
dva. O našem Hansovi tvrdí, že je ve
skutečnosti nějakým Untersturmführerem Sterbelem,
který byl konzervován jakožto
pojistka pro případ jejich
znovurozmražení.“
„To by
však
podporovalo hypotézu, že se náš Hans
snaží krýt svou skutečnou identitu,
identitu esesmana, hrozbu, kterou bychom potrestali,“ shrnul
bezpečák
Mützberger.
„Pokud by
však Sterbelem
skutečně byl, věděl by o tom, že byl zmrazen Hans, kterého
by se měl po
vzkříšení zmocnit. A protože byla obě
hibernovaná těla nalezena na stejném
místě, musel počítat s tím,
že se druhé tělo dřívě či později
objeví.
Myslím si, že by nám nelhal, protože
tím by si podkopal naši důvěru a byl by
usvědčen ze lži. Pokud však...“ Blau se uprostřed
věty odmlčel.
„Pokud by si
však
opravdu nemyslel, že byl zmražen jen on,“ dodal za Blaua
kryogenik Stadie.
„A pokud si
opravdu myslí, že tomu tak bylo, pak nemůže být
tím Sterbelem, o kterém nám
tento Hans řekl,“ připojil se i Hitreiter.
Princezna dosud
mlčela a všemu se zaujetím naslouchala.
Vycítila, že něco skrývají, že si
s ní tak trochu pohrávají.
Nevěděla však, co
za toutou hrou na
kočku a
na myš skutečně
stojí.
„A co když je
všechno naopak?!“ prohlásila,
čímž chtěla dokázat svoji nezaujatost,
nepředpojatost k tomu či onomu Hansovi.
Pohledy členů
Modrého
týmu se k ní obrátily.
„Co když je
tento
Hans tím Sterbelem, jehož identitu transferuje na
vašeho Hanse?“
„Ano,“
pokývl
souhlasně Blau. „Obě možnosti jsou
možné. Naším úkolem
však je rozpoznat, kdo
hovoří pravdu.“
„Teorie, že byl
tento Hans uchován pro příští
generace proto, že byl nositelem
konstrukčního zařízení
hibernační schránky, se mi
však zdá více logická, než
tvrzení, že
by nacisté konzervovali někoho
pro jeho údajné telepatické
schopnosti,“ nechal se slyšet Stadie.
„Údajné?!“
obořil se na něj
Hofmann. „Sami jsme byli svědky jeho schopností.
Demonstroval nám je,“
připomněl mu psycholog, který odmítal
kryogenikovo tvrzení.
„Nikdo jeho
schopnosti nepopírá. Dokonce i tento Hans,
říkejme mu druhý Hans, posléze
vypověděl, že Untersturmführer Sterbel měl schopnosti
podobného rázu. A ačkoliv
nehovořil přímo o telepatii, zmínil se o
Sterbelově minulosti u gestapa, kde
byl pokládán za vnikajícího
vyšetřovatele, a to právě pro jeho
šestý smysl,“
zvedl Stadie ukazováček.
Hofmann zakroutil
nespkojeně hlavou.
„Jednou ze
zásadních otázek tohoto
problému bezesporu je, kdo ve skutečnosti zkonstruoval
hibernační schránku. První Hans
naznačil, že byla zkonstruována na základě
Rascherových pokusů. Samotným
hibernačním experimentem se však
zaobírali jiní.
Rascher byl tu dobou, jak jsme se dozvěděli, mimo, byl
zavřený a do Dachau se
vrátil pouze ke své popravě.
Z výpovědi prvního Hanse není
zřejmé, kdo byl
skutečným vedoucím hibernačního
experimentu. Druhý Hans nám oproti tomu dal
vodítko. Řekl, že on je strůjcem něčeho na onu dobu tak
fantastického,“
rekapituloval Blau.
„Není
však právě
tento fakt důvodem, že se druhý Hans dostal
k více informacím, než ten
první? Myslím tím, že byl do
celé věci lépe zasvěcen, což by
napovídalo
možnosti, že právě druhý Hans je
nacistou,“ polemizoval Hofmann.
„Pánové,
pánové!“
panovačně pozvedla ruku Princezna, aby je přerušila.
„Zdá se, že jediným
způsobem, jak zjistit pravdu, je postavit oba Hanse proti sobě. Měli
bychom je
společně podrobit křížovému výslechu,
který nám může napovědět
víc.“
Členové
Modrého
týmu se zarazili.
Blau rozpačitě
pohlédl na Schwartze, který její
návrh zamluvil slovy: „S prominutím,
ale
myslím si, že pokud bychom postavili oba k sobě,
způsobili bychom tím
ještě větší zmatek. Každý
si může tvrdit to své. Jeden z nich je
výtečným
intrikánem, kdežto druhý bude hovořit pravdu.
Nemyslím si, že bychom takto
odhalili, který z nich je lhář, něboť
oba by dle mého soudu mohli působit
velmi věrohodně.“ Kdoví, jakého by byl
názoru, kdyby mohli Princeznin návrh
uskutečnit, kdyby mohli postavit oba Hanse vedle sebe. Při
současném stavu věcí
však nemohl navrhnout nic lepšího, než
nedoporučovat jejich střet.
Blau pokývl
souhlasně
hlavou.
Princezna se
cítila ohromena: „Pánové,
nechápu váš postoj. Co
tím ztratíme?
Prostě to vyzkoušejme. Dříve nebo
později se ti dva stejně setkají,“
namítla.
„Zdá
se mi to
příliš ukvapené,“
nesouhlasil s ní Mützberger.
„I mně.
Totiž...“
Hitreiter se snažil uvést
racionálnější argumenty.
„Chci říct, že je tu přece
přinejmenším jeden způsob, jak můžeme odhalit
lháře. Proč je jednoho po druhém
nepodrobit detektoru lži, proč nepoužít drogu pravdy, než se
uchýlíme
k jejich osobnímu střetu?“
„Ano,
má pravdu,“
pokývl hlavou Hofmann, který
s Hitreiterem plně souhlasil.
Blau se
Schwartzem se otočili k Princezně,
očekávajíce její souhlas.
„Sami dobře
víte,
že ani jeden ze způsobů, které tu vyjmenoval doktor
Hitreiter, nemusí být
stoprocentní. Jedninec na ně může reagovat
individuálně. Detektor lži, ani
droga pravdy nemusí pravdu odhalit.“
„Je
však
nepravděpodobné, že bychom díky těmto
metodám nedostali alespoň stopu, vodítko,
díky němuž bychom se dostali o krok
dále,“ oponoval Hitreiter.
„Pánové,
pokud je
nacistou ten, který podle druhého pracoval ve
výzvědné službě, pak je
nanejvýš
pravděpodobné, že uvedeným testům
odolá...“ rozpovídala se Princezna.
Vtom
byla
v polovině
věty přerušena Stadiem: „A pokud je jím
kryogenik?“
„Pokud jej
jím
druhý Hans, tedy kryogenik, pak...“ zamyslela se a
připadala si, jako by
byla zrazena sama sebou. Na tuto variantu neměla
řešení.
„Pak jej
odhalíme, že?“ usmál se spokojeně
Hofmann, který, ať už kvůli popravenému
Novákovi, či kvůli prvnímu Hansovi,
k nimž oběma duševně přirostl, doufal,
že lhářem bude druhý Hans.
„Víte
co je
zvláštní, pane Hofmanne?“
proklála jej Princezna plamenným pohledem.
Hofmann zakroutil
hlavou.
„Na
našem Hansovi
jsme nenalezli žádné stopy po tom, že by kdy příslušel
k nacistům, konkrétně k SS, když už se tu
jedná o Untersturmführera a
koncentrační tábor Dachau.“
„Tomu
nerozumím,“
naklonil se nad stůl
Blau.
„Zkontrolovali
jste vašeho Hanse fyzicky?“ otázala se
Princezna tónem, jako by byla lektorkou
před svými studenty, které
podezřívala z odfláknuté
práce.
Členové
Modrého týmu si vyměnili
nechápavé pohledy.
„Jak to
myslíte,
fyzicky?“ pokrčil
Schwartz rameny.
„Našli
jste na něm nějaké
tetování?“
„Tetování?“
ohromeně zopakoval Blau, kterému
náhle proběhlo hlavou tolik myšlenek, stejně jako
ostatním členům jeho týmu.
Tetování,
vězni
v táborech měli přece
tetování,
vzpomněl si Hofmann. Kdysi, ještě
jako malý chlapec, viděl dokument
z nějakého tábora, kde měl vězeň na
levém předloktí vytetovanou číselnou
řadu. Že
je to nenapadlo! Ale jemu se
nezdálo, že by něco
podobného
jen tak
přehlédli, přestože po tom cíleně
nepátrali. Navíc, proč
s něčím
tak jednoduchým nepřišel Novák,
který byl s problémem nejlépe
seznámen?
„Doktore
Hitreitere, všiml jste si při měření tlaku, při
odběru krve, při jakémkoliv
zákroku, který jste na našem
pacientovi prováděl, nějakého
tetování na
předloktí, myslím tím
čísla,“ otočil se Hofmann jménem
týmu na Hitreitera, čímž
chtěl Princezně ukázat, že ani pro něj není
historie španělskou vesnicí.
„Ne
nevšiml jsem
si ničeho neobvyklého. S jistotou mohu
říci, že na předloktí žádné
tetování neměl.“
Princezně
se
na rtech protáhl soucitný úsměv.
Pobaveně zamlaskala. „Ale pánové...
chci říct,
doktore Hofmanne, já tu přece nemám na mysli
vězeňské tetování na
předloktí.
Taková tetování byla
prováděna pouze v Osvětimi, ne v Dachau,
ani
v jiných táborech.“
„O
jakém tetování
tedy hovoříte?“ nechápal Schwartz.
„Mám
na mysli
tetování
příslušníků SS.
Tetování v podpaží.“
„Měli
taková
tetování? Všichni?“
otázal se Blau.
„Mé
znalosti
nesahají až tak hluboko. Je však
nanejvýš možné, že podobné
tetování měli
všichni příslušníci SS.
Nezbývá tedy nic jiného, než
vašeho Hanse zkontrolovat.
Prověřte, jestli nějaké tetování
má. Spojte se s vašimi lidmi. Protože my
jsme našeho Hanse již prověřili.“
„To nic
nevysvětlí. Je to stejné, jako s tou
obřízkou, ne-li prostší,“
odsekl
vyhýbavě Blau.
„Co když
však
přese vše najdeme nějakou stopu, stopu, že byl kdysi
tetovaný, přestože nyní
třeba žádné tetování
nemá. Nepodívali jste se dobře. Musíte
vašeho Hanse
prohlédnout. Udělejte to!“ naléhala
Princezna.
„To dost dobře
nepůjde,“ poraženecky oznámil Blau,
který už nedokázal vzdorovat.
„Proč?!“
osočila
se na něj Princezna, kterou tato hra právě přestala bavit.
„Protože jsme
jej
ztratili,“ přiznal Blau a provinile sklopil hlavu.
„Jakto?!“
nemohla
tomu uvěřit.
„Utekl, je
nezvěstný. Nevíme, kde bychom jej měli
hledat.“
„Chcete mi říct,
že jste
mi celou dobu lhali?“
„Vlastně
ano.“
Pravda byla
venku. Hofmann však stále přemítal
nad tím, proč
tehdy Novák neprověřil
Hanse
kvůli tetování SS. Už chápal, proč
nehledal tetování na předloktí, ale
proč se
neujistil o esesmanském tetování
v podpaží? Bylo
to snad proto,
že si verzi o Hansovi, jako o nacistovi, nepřipouštěl?
Princezna byla
naprosto zdrcená. Zradili ji, podvedli!
„Omluvte
mne,“
požádal Blau. „Společnými
silami se nám jistě
podaří našeho Hanse
vypátrat. Zvláště, když
máme druhého Hanse, který
nám může v mnohém
pomoci.“
Kapitola XVI. : Zvrat.
Loučení. Odchod.
 olem
se plazila přízemní mlha,
jejíž
hustotou se procházely dvě
postavy. Rozednívalo se, avšak mlžné
jazyky
zahalovaly okolí takřka
neprohlédnutelným rubášem.
To však Andree a Hansovi
nebylo vůbec na škodu. Spokojeně si to vykračovali po
chodníku a věnovali se
jeden druhému. Počasí nevnímali.
Vraceli se z diskotéky.
Uplynulo již
několik dnů od doby, co se Hans nastěhoval do ubytovny.
Zatím neměl žádné
zaměstnání, avšak podobné
věci jej přestávaly trápit. Nevěšel
proto hlavu a
doufal. Vždyť nějaké peníze u sebe
stále ještě měl.
„Už se
těšíš na
zítřek?“ otázala se jej Andrea.
„Moc,
Andrejko,“
odvětil přiopilý Hans, který se
v mnohém změnil. Jako by to už nebyl ten
člověk, kterého jsme znali. Provořadým se pro něj
nyní stávalo to, co dříve
pokládal za podřadné.
„Doufám,
že se
budeš mým rodičům líbit.“
„Vynasnažím
se, ale nic ti neslibuju,“ usmál se na ni.
„Tak jsem to
nemyslela. Nejde o tebe,“ třela
mu dlaň o záda.
„A jak jsi to
tedy myslela?“ vyzvídal.
„Víš,
dosud jsem
měla několik kluků. Každý
z nich byl jiný, jiný než ty.
Máma
s tátou neuznávají tak
časté střídání
známostí. Říkají, že bych
ve svém
věku měla uvažovat trochu racionálněji. Nejraději by tedy
byli, kdybych
s nikým nechodila,“ vysvětlila.
„Takže na mě
nebudou
nahlížet dvakrát laskavě, hm?“
„Toho se
právě
obávám. Pověděla jsem jim o tobě. Se
zítřejším obědem samozřejmě
souhlasí.
Chtějí tě poznat. Jenom tě chci varovat, že tě
možná budou zkraje nepříjemně
vyzvídat, nebo se na tebe budou tvářit chladně,
víš?“
„Obávám
se, že
pořádně nevím, jak se při podobných
příležitostech chovat.“
„Přirozeně, buď
svůj.“
„Nikdy jsem se
ničeho podobného neúčastnil.“
„To je pravda.
Vždyť jsem tvoje první dívka, jak mi
tvrdíš,“ poněkud jízlivě mu
připomněla,
jako by tomu stále nevěřila.
„Už
zase ten
tón a totéž téma,“ rozvztekaně se
na ni osočil. „Opravdu seš moje
první holka,“ přesvědčivě
zdůraznil.
„Já
ti věřím,“ plácla
jej po zádech, čímž
jej chtěla uklidnit.
Oba se na okamžik
odmlčeli.
„Andreo,
cítím,
jak moc mne máš ráda a jak moc bys chtěla,
abych ti řekl něco o své
minulosti, protože to, co jsem jsem ti řekl, není
úplná pravda. Vím, že
nechceš
vyzvídat, ale já jsem dlužen ti říct
pravdu. Musím,“ zvážněl.
Andrea na něj
pohlédla tápavým výrazem.
„Nebude to pro
tebe lehké.“
„Netlačím
na tebe,“
upozornila jej.
„Andrejko...?“
„Ano?“
byla
hotova vyslechnout si jeho každé slovo.
„Nevím,
jak bych
měl začít...
Od svých osmnácti let až donedávna,
jsem byl zavřený.“
„Zavřený?“
zhrozila se.
„Ano,“
obdařil ji
významným pohledem.
„Byl jsi ve
vězení?“
„Ne, nebyl jsem ve
vězení,“
tajemně pronesl.
Andrea vůbec
nevěděla, co si o tom má myslet.
„A kde jsi teda
byl? Hansi, kde?“ naléhala na něj.
„Bylo to
strašné
místo,“ zamračil
se nad tíživými vzpomínkami,
které nedokázal
reprodukovat.
„Byl
jsi
v léčebně?“
„Ne?“
usmál se. „Nechtěj
vědět, kde
to bylo,“ upřel na ni prosebný pohled.
„Neboj, neboj
se,
už nemusíš pokračovat,
už je to dobré,“ zastavili se a ona jej objala.
„Jenom chci,
abys
věděla, že jsem byl zavřený,
izolovaný od okolního světa. Proto jsem
nepoznal žádné děvče,“ vysvětlil.
„Rozumím,“
byla
však zmatená a netušila, jak by měla
zareagovat.
„Přemýšlíš
o
tom, co jsem provedl?“ četl
jí myšlenky.
„Ano,“
přiznala,
neboť tato otázka ji stále palčila.
„Nemusíš
se mě bát.“
„Nebojím
se tě.“
„Bojíš,
ale
nemusíš. Miluju tě,
Andreo. Dalas mi ty nejkrásnější
chvíle života a já
jsem ti za to vděčen.“
„I
tys mně dal to
nejkrásnější. Vůbec si bez tebe
nedokážu představit život.“
„Nebavme
se o
tom už,“ navrhl.
„Nebudeme,“
ujistila ho a usmáli se na sebe.
Pokračovali
v cestě.
„Hansi?“
„Ano, broučku?“
„Co kdybych dnes
přespala u tebe na ubytovně.“ Andrea
cítila úzkost, jako by měla Hanse
každým okamžikem ztratit. Znovu!
„Klidně, pokud
to
nebude tvým rodičům vadit.“
„Nebude.
Mám
neskonalu chuť se s tebou milovat,“ svůdně na něj
pohlédla.
„Ale
no tak,“
upřel na ni šibalský pohled.
„Vážně,
mám na to
chuť.“
„Jak
se tomu říká...?“
zamyslel se Hans.
Andrea pokrčila
obočí.
Nevěděla, nač
naráží.
„Nymfománie,
že?“
konečně
našel to správné označení.
„Hej!?“
dotčeně
jej plácla
do zad a obhájila se slovy: „Nejsem
žádná nymfomanka.“
„Ale ano, vždyť se
se mnou
chceš pořád jenom milovat.“
„A tobě se to se
mnou nelíbí? Vždyť se
vždycky tak krásně zmítáš a
prohýbáš, když ti ho
beru do pusy,“ připomínala mu.
Usmál se a začervenal
se.
Opět se zastavili a Hans se k ní
naklonil. Svými rty se dotkl jejích a
políbili se. Líbali se celé
dlouhé vteřiny.
Tu se odkudsi
z mlhy ozval pronikavě žalostný výkřik.
V Hansovi
zamrazilo. Něco podobného naposledy slyšel, když
vraždili a ubíjeli spoluvězně
v kacetu Dachau.
„Co
se děje?“ byla
tím zaskočená
i Andrea. Jejich nechápavé pohledy se setkaly.
Hansův
výraz byl
plný zoufalství a strachu. Takový
výraz u něj ještě nikdy nespatřila.
Úplně ji
přestal vnímat a nehybný pohled upíral
kamsi do mlžných hlubin, do dálav
neznáma.
Křik se ozval
znovu. Kakofonie křiku a podivných hlasů zahalila Hansovu
mysl. Jako by slyšel
esesáky z lágru. Proklál jej
mráz. Uchvátila jej
nesmírná úzkost, strach.
Vše bylo takové, jaké to naposledy
pociťoval tam, v jiném světě, ve světě za
ostnatým drátem.
„Hansi?“
Jako by se
v něm probudilo skryté já, vytrhl se
z Adrejčina objetí a rozběhl se
do mlhy.
„Hansi!!!“
zvolala za ním zmatená Andrea, nevědouc, co se
děje.
Nereagoval.
Prodíral se mlhou a stále intezívněji
k němu doléhaly výkřiky
zoufalství a
poroby. Kdesi před ním se rýsovaly
černé obrysy, siluety postav. Ocitl se ve
slepé uličce. Uvnitř pociťoval tísnivý
strach. Něco, co už dávno nepocítil.
Neváhal a sklopil svůj pohled, kterým
slídil po určitém předmětu. Ano!
Kámen.
Sebral kámen, který se povaloval na křižovatce a
nesl si jej s sebou.
„Hansi!“
vzdáleně
zněl Andrejčin hlas, na který vůbec neodpovídal.
Jako
by
z mlhy vyšlehl hákový kříž!
Bože! Je to tu
znovu!
Dvě
postavy se
skláněly nad zbědovaným tělem,
do kterého nemilosrdně
kopaly, mlátily a vypadalo to, že je
v jejich počínání
nic nezastaví,
dokud nebude zmítající se
ubožák pod nimi zcela nehybný.
Hans spatřil
výraz
týraného. Prosil o milost, o
slitování, o zastavení toho
nelidského běsnění.
Mysl útočníků
byla
zastřena nenávistí a krutostí. Lačnili
po krvi, po násilí. Uspokojovalo je to.
Proboha, kdy
jsem naposled pocítil něco
takového, takovou touhu po zabíjení?
V Dachau, přece.
Náhle
tam
viděl sebe, bezbranně ležícího pod kolbami
silných útočníků.
V jeho
očích
přeskočila jiskra vzteku. Vyskočil z mlhy přímo za
zády útočníků. Napřáhl
kamenem a vší silou jím udeřil do
lebky prvního z nich. Ozvalo se křupnutí
a nic netušící hromotluk se sesunul
bez jediného hlesu k zemi. Jeho
společník, dosud zaměstnaný bitím
oběti, se otočil. V mlze se objevila
tvář odhodlaného Hanse, jenž se
záští v očích
tvrdě pohlédl do polekaného
výrzu zaskočeného útočníka.
Hans
pocítil
jeho strach. Strach, který vystřídal
touhu po krvi. Než se útočník stačil na
cokoliv zmoci, zatmělo se mu před očima. Upadl
do velké tmy. I on byl sražen
k zemi. Hans nad ním poklekl a jako automat mu
tloukl kamenem do obličeje,
až
z něj zbyla jen beztvará krvavá hmota.
Mlátil a
mlátil.
Jednou udeřil prvního, podruhé
druhého. A
do
toho se zdálky ozývalo Andrejčino
volání: „Hansi?! Kde jsi?!“
Hans se probral
z transu a teprve teď se soustředil na
naléhavé volání jeho
dívky. Jako by
procitl ze zlého sna. Avšak tohle sen nebyl.
Sklopil hlavu a
pohlédl na své zakrvácené
ruce, z nichž se mu vykutálel vražedný
kámen.
Pak pozvedl svůj
pohled ke zdvíhajícímu se stlučenému
tělu nebožáka,
jehož si ti dva vzali do parády. Hans neřekl ani slovo.
Zvedl se a zmatečně se
rozhlédl kolem sebe. Několika skoky zmizel za
nedalekým živým plotem, jenž
uzavíral tuto „uličku smrti“.
Andrejčino
volání
sláblo.
Je to tu
znovu, probíhalo mu myslí, když se
vzdaloval od místa hrůzného činu.
Zmocnila se jej obava, že každým okamžikem narazí
na bariéru ostnatého drátu. Dachau
je tu znovu!
Andrea
procházela
mlhou. Dorazila až k místu, kde nehybně ležela dvě
zakrvácená těla. Nikdo
jiný tu už nebyl. Když ten strašný
výjev uviděla, zhrozila se a rukou si
zakryla ústa. Do očí se jí vlily slzy.
Děsivá předtucha jí proklála
duši.
Všimla si krví potřísněného
kamene.
Hans úplně
obrátil. Musel se co nejrychleji dostat odtud. Tak, jak to
chtěl udělat
vždycky. Utíkal celou cestu. Vůbec se nezastavil. Když
doběhl do ubytovny,
rychle si nacpal kapsy jídlem z regálů a
v horním fochu sáhl po
balíčku peněz, které mu ještě zbyly.
Výtahem sjel dolů, odevzdal přístupovou
kartu a před vchodem se rozhlédl. Nevěděl, jakým
směrem by se měl vydat.
Rychle si
obstaral taxi.
Andrea
byla
na policejní stanici, kde s ní
sepisovali protokol. Ani v nejmenším
netušila, co se na místě činu
odehrálo. Věděla
jen, že Hans je
pryč. Zírala do podlahy jako tělo
bez duše. Detektiv sedící naproti
jí
kladl jednoduché otázky. Bylo jí do
breku. Něco jí napovídalo, že ta
zakrvácená
těla má na svědomí Hans, její
milovaný chlapec. Nevěděla, kde teď je a ani proč
to udělal.
Hans seděl
v taxíku a přepočítával si,
kolik peněz mu zbývalo. Doufal, že to málo, co
ještě měl, mu vystačí na potřebné
cestovní náklady do přístavu
v Hamburgu,
kam chtěl odcestovat už kdysi. Věděl, že teď jej už nic
nezastaví. Měl odjet
hned tehdy a vše by dopadlo mnohem lépe.
Chvílemi prázdně zíral do
ubíhajících
opuštěných ulic ve světle ranního
velkoměsta. Děsil jej pocit, který okusil.
Svíraly jej myšlenky zabijáků,
které možná sprovodil ze světa. Nenamlouval si,
že by mohli být živí, že by mohli jeho
nenadálý útok přežít.
Nechal se
zlákat.
Chvilkové štěstí, které
zažil s Andreou, jej vykolejilo z jeho
světonázoru, který, jak zjistil, byl
neomylný. Už zase nenáviděl lidi. Chtěl
být daleko od nich. Sám, sám na
Novém Zélandu.
Andrea
dlela
stále na stanici. Hlavou se jí honilo, že zřejmě chodila
s vrahem.
Vzpomněla si na jeho slova, jimiž se jí vyznal, že byl kdysi
izolován od
společnosti, zavřený. Byl snad i tehdy zavřený za
vraždu? Tvrdil jí, že ve
vězení nebyl, ani v léčebně. Tak kde
tedy? Snažil se jí to vysvětlit, ale
nedokázal to. Tvrdil jí, že by to nepochopila.
Hans zabrousil
myšlenkami k Andrejce. Od řidiče si půjčil papír
a tužku a začal psát vzkaz.
Poprosil jej, aby změnil cíl cesty
z autobusového nádraží do
ulice, kde
bydlela Andrea. Tam nechal vůz zastavit několik rodinných
domků vedle toho
Andrejčina a ukázal na schránku, kam měl řidič
vzkaz odnést. Za peníze, které
mu Hans poskytl, se k tomu řidič bez
obtíží propůjčil.
„Teď můžeme jet
na nádraží,“
s jakýmsi klidem v hlase
oznámil řidiči.
Cestou si
připomněl melodii a slova poslední sloky české
básně, kterou kdysi zaslechl
v Dachau. Bylo to na Štědrý večer.
Toliko jediný měsíc
po svém příchodu
do dachauského pekla.
Za
branou kutou z ocelových tyčí,
smrt
sklízí semeno, které rozhodil hlad.
Den
za dnem odvážíme vozy plné
mrtvých...
Vzpomínkou
stává se, kdo býval kamarád
a
bojovník za jaro národů.
Tak
žijí lidé na přelomu
dob!
Já
dojmy sčítám
jich,
a
historie – hroby.
Andrea
se
vracela domů velmi unavená. Rodiče ji
přivítali s nechápavými
výrazy. O tom, co
se jí stalo, s nimi nehtěla mluvit. Měla
z toho smíšené pocity.
Nevěděla, co si má o Hansovi myslet. Zklamaně se posadila na
postel a chvilku
nostalgicky hladila peřiny, v nichž ještě před
několika dny prožívala
s Hansem nekrásnější
chvíle svého života. Stále jej
milovala, i když
s jistotou věděla, že jej už nikdy neuvidí.
Hans
nastoupil do autobusu směřujícímu
do Hamburgu. Až nyní se za ním
definitivně zavřely dveře s šancí, že se
sem kdykoliv vrátí. Posadil se na
volné dvojsedadlo v zadní
části vozu. Vzpomínal na chvíle,
které v novodobém
Mnichově prožil. Vůz se tiše vznášel
nad vozovkou a mířil na sever. Hans se
každým okamžikem přibližoval ke svému snu, o nemž
přestal na několik dní snít
v domněnce, že jej potkal
krásnější sen.
Do
Andrejčina
pokoje
vstoupila matka. V rukou třímala
obálku. Byla neotevřená. Skvělo se na
ní dívčino jméno. Vzkaz byl pro ni.
Natáhla ruku a chopila se obálky. Matka
opustila pokoj a zavřela za sebou dveře,
ponechávajíc uvnitř svou dceru
s tajemným dopisem. Andrea dychtivě roztrhla
obálku a vyňala z ní
složený list papíru, který chvatně
rozložila. Do očí jí udeřilo několik
řádek
rukopisu. Roztrženou obálku nechala volně padnout na
podlahu. Očima těkala po
obsahu sdělení. Nejprve si všimla Hansova
jména, které bylo napsáno na konci.
Pak četla od
začátku, jako by slyšela jeho hlas:
Loučím
se s Tebou, navždy. Miluju Tě
a nikdy Tě
milovat nepřestanu.
Stále Tě
budu nosit ve své mysli. Prosím,
nezlob se na mne pro to, co se přihodilo.
Nedokázal bych tu zůstat.
Mám hrozný strach. Nemohu zůstat
mezi těmito
lidmi. Už jednou jsem to prožil a nechci
tím projít znovu. Mrzí mě,
že Tě
nemohu vzít
s sebou, avšak tam, kam jedu, bys nebyla
šťastná.
Věř
však, že Tě
budu stále chovat ve svých
vzpomínkách a
nikdy nezapomenu na to, co jsi mi ukázala. Ještě
jednou se s Tebou loučím,
já, bývalý vězeň
koncentračního
tábora Dachau.
Hans
Andrea
pozvedla udivený výraz a zaskočeně
hleděla
před sebe. Vězeň
koncentračního
tábora Dachau?
Hans? Nedokázala
to pochopit.
Hans seděl
v autobuse a blížil se k Hamburgu.
|
