Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Himmelfahrtswagen (14. část)

  Kapitola XV. : Princezna. Porada. Tetování. Přiznání.

 

Princezna přizvala své hosty do zasedací místnosti, jejíž stěny zdobila rytířská brnění a okna zahalovaly dlouhé a temné závěsy, mezi nimiž se jako záclony vyjímaly stejně dlouhé prápory s erbem zdejší společnosti, kterým byla písměna H a Z propletená hadem, který stříkal jed. Prostředkem místnosti procházel podlouhlý dubový stůl, jehož vyleštěná deska na sobě odrážela plameny svící na vysokých a mosazných svícnech obtěžkaných voskovými krápníky, z nichž hroty některých se dotýkaly desky stolu.

  „Něco se mi na tom Hansovi nezdá,“ kroutil Hofmann nedůvěřivě hlavou a v hlubokém zamyšlení se snažil přijít na odpověď této zásadní otázce, kterou byli dva Hansové.

  „Který z nich mluví pravdu?“ otázal se Blau, jenž seděl za opačným čelem stolu, než seděla Princezna.

  Ani jemu nedokázal dát nikdo odpověď.

  „Na jedné straně stojí náš Hans, který o sobě tvrdí...“ rekapituloval Schwartz s notnou dávkou sebekontroly nad tím, aby udržel Princeznu v domnění, že oni svého Hanse stále mají, neboť jinak by mohla jednání skončit a Modrý tým by se stěží dozvěděl pravdu o skutečném Hansovi. „...který o sobě tvrdí,“ zopakoval Schwartz a pokračoval: „...že jej konzervovali v Dachau, jakožto potencionálního člena výzvědné služby, a to kvůli jeho schopnostem telepatie, o kterých jsme se víceméně přesvědčili. Stojí si za tím, že byl vězněm. Na druhé straně máme vašeho Hanse,“ pohlédl významně na Princeznu, „který netvrdí, ani nepředstírá, že by ovládal telepatii. Naproti tomu uvádí, že on je tím konzervovaným vězněm, jehož nacisté konzervovali pro jeho vědecké schopnosti z oblasti kryogeniky. Tvrdí, že on je hlavním strůjcem hibernačního zařízení, jehož obětí se stal. Tvrdí, že pomohl dovést projekt do konce.

  Zajímavé je, že jejich jednotlivá tvrzení mají jedno společné. Jak jeden, tak druhý, byl hibernován pro své neobyčejné schopnosti, které si chtěli nacisté před svým pádem pojistit tím, že je nechali zmrazit, aby je někdy v budoucnu mohli znovu vzkřísit a využít jejich schopností k...“ Schwartz se zarazil a nenalezl to správné slovo. „K bůhví čemu.“

  „Mají toho společného mnohem víc,“ nechal se slyšet doktor Hitreiter.

  Ostatní na něj s očekáváním pohlédli.

  Pokračoval: „Oba jsou obřezaní. Proč? Kdyby jeden z nich byl a druhý ne, pak bychom snadno odhalili pravdu. Obřezaný by byl přece jen žid, nemám-li pravdu! Jenže takto to vypadá, že jsou oba židé, což je na celé věci ještě pozoruhodnější! Nechápu to, vůbec tomu nerozumím. Je to tak, Freulein Prinzessin?“ otočil se na Princeznu, která mu po jejich příchodu sdělila tento fakt jako naprosto zásadní věc.

  Přikývla.

  „To nic nevysvětluje. Obřezat se mohl nechat jeden jako druhý. Není to přece složitý zákrok. Složitější by bylo, kdyby se pokoušeli učinit oba neobřezanými, aby pak měli stejné šance. Nacisté museli vědět, že prohrají a že jejich porážkou zesílí světové židovstvo natolik, že vydávat se v budoucnu za žida, bude výhodou. A vidíte sami, měli pravdu. Jsme bezradní, a přitom, kdyby na něco podobného nepomysleli, měli bychom nyní jasno,“ vysvětlil Blau.

  Princezna uhnula pohledem od Hitreiterových očí, do kterých se dosud dívala.

  „Proč se však náš Hans...“ nyní promlouval psycholog Hofmann, „nezmínil o tom, že ve skutečnosti byli zmraženi dva? Jeho stanovisko je, že byl zmražen jako jediný. Tento Hans však s jistotou ví, že byli zmraženi dva. O našem Hansovi tvrdí, že je ve skutečnosti nějakým Untersturmführerem Sterbelem, který byl konzervován jakožto pojistka pro případ jejich znovurozmražení.“

  „To by však podporovalo hypotézu, že se náš Hans snaží krýt svou skutečnou identitu, identitu esesmana, hrozbu, kterou bychom potrestali,“ shrnul bezpečák Mützberger.

  „Pokud by však Sterbelem skutečně byl, věděl by o tom, že byl zmrazen Hans, kterého by se měl po vzkříšení zmocnit. A protože byla obě hibernovaná těla nalezena na stejném místě, musel počítat s tím, že se druhé tělo dřívě či později objeví. Myslím si, že by nám nelhal, protože tím by si podkopal naši důvěru a byl by usvědčen ze lži. Pokud však...“ Blau se uprostřed věty odmlčel.

  „Pokud by si však opravdu nemyslel, že byl zmražen jen on,“ dodal za Blaua kryogenik Stadie.

  „A pokud si opravdu myslí, že tomu tak bylo, pak nemůže být tím Sterbelem, o kterém nám tento Hans řekl,“ připojil se i Hitreiter.

  Princezna dosud mlčela a všemu se zaujetím naslouchala. Vycítila, že něco skrývají, že si s ní tak trochu pohrávají. Nevěděla však, co za toutou hrou na kočku a na myš skutečně stojí.

  „A co když je všechno naopak?!“ prohlásila, čímž chtěla dokázat svoji nezaujatost, nepředpojatost k tomu či onomu Hansovi.

  Pohledy členů Modrého týmu se k ní obrátily.

  „Co když je tento Hans tím Sterbelem, jehož identitu transferuje na vašeho Hanse?“

  „Ano,“ pokývl souhlasně Blau. „Obě možnosti jsou možné. Naším úkolem však je rozpoznat, kdo hovoří pravdu.“

  „Teorie, že byl tento Hans uchován pro příští generace proto, že byl nositelem konstrukčního zařízení hibernační schránky, se mi však zdá více logická, než tvrzení, že by nacisté konzervovali někoho pro jeho údajné telepatické schopnosti,“ nechal se slyšet Stadie.

  „Údajné?!“ obořil se na něj Hofmann. „Sami jsme byli svědky jeho schopností. Demonstroval nám je,“ připomněl mu psycholog, který odmítal kryogenikovo tvrzení.

  „Nikdo jeho schopnosti nepopírá. Dokonce i tento Hans, říkejme mu druhý Hans, posléze vypověděl, že Untersturmführer Sterbel měl schopnosti podobného rázu. A ačkoliv nehovořil přímo o telepatii, zmínil se o Sterbelově minulosti u gestapa, kde byl pokládán za vnikajícího vyšetřovatele, a to právě pro jeho šestý smysl,“ zvedl Stadie ukazováček.

  Hofmann zakroutil nespkojeně hlavou.

  „Jednou ze zásadních otázek tohoto problému bezesporu je, kdo ve skutečnosti zkonstruoval hibernační schránku. První Hans naznačil, že byla zkonstruována na základě Rascherových pokusů. Samotným hibernačním experimentem se však zaobírali jiní. Rascher byl tu dobou, jak jsme se dozvěděli, mimo, byl zavřený a do Dachau se vrátil pouze ke své popravě. Z výpovědi prvního Hanse není zřejmé, kdo byl skutečným vedoucím hibernačního experimentu. Druhý Hans nám oproti tomu dal vodítko. Řekl, že on je strůjcem něčeho na onu dobu tak fantastického,“ rekapituloval Blau.

  „Není však právě tento fakt důvodem, že se druhý Hans dostal k více informacím, než ten první? Myslím tím, že byl do celé věci lépe zasvěcen, což by napovídalo možnosti, že právě druhý Hans je nacistou,“ polemizoval Hofmann.

  „Pánové, pánové!“ panovačně pozvedla ruku Princezna, aby je přerušila. „Zdá se, že jediným způsobem, jak zjistit pravdu, je postavit oba Hanse proti sobě. Měli bychom je společně podrobit křížovému výslechu, který nám může napovědět víc.“

  Členové Modrého týmu se zarazili.

  Blau rozpačitě pohlédl na Schwartze, který její návrh zamluvil slovy: „S prominutím, ale myslím si, že pokud bychom postavili oba k sobě, způsobili bychom tím ještě větší zmatek. Každý si může tvrdit to své. Jeden z nich je výtečným intrikánem, kdežto druhý bude hovořit pravdu. Nemyslím si, že bychom takto odhalili, který z nich je lhář, něboť oba by dle mého soudu mohli působit velmi věrohodně.“ Kdoví, jakého by byl názoru, kdyby mohli Princeznin návrh uskutečnit, kdyby mohli postavit oba Hanse vedle sebe. Při současném stavu věcí však nemohl navrhnout nic lepšího, než nedoporučovat jejich střet.

  Blau pokývl souhlasně hlavou.

  Princezna se cítila ohromena: „Pánové, nechápu váš postoj. Co tím ztratíme? Prostě to vyzkoušejme. Dříve nebo později se ti dva stejně setkají,“ namítla.

  „Zdá se mi to příliš ukvapené,“ nesouhlasil s ní Mützberger.

  „I mně. Totiž...“ Hitreiter se snažil uvést racionálnější argumenty. „Chci říct, že je tu přece přinejmenším jeden způsob, jak můžeme odhalit lháře. Proč je jednoho po druhém nepodrobit detektoru lži, proč nepoužít drogu pravdy, než se uchýlíme k jejich osobnímu střetu?“

  „Ano, má pravdu,“ pokývl hlavou Hofmann, který s Hitreiterem plně souhlasil.

  Blau se Schwartzem se otočili k Princezně, očekávajíce její souhlas.

  „Sami dobře víte, že ani jeden ze způsobů, které tu vyjmenoval doktor Hitreiter, nemusí být stoprocentní. Jedninec na ně může reagovat individuálně. Detektor lži, ani droga pravdy nemusí pravdu odhalit.“

  „Je však nepravděpodobné, že bychom díky těmto metodám nedostali alespoň stopu, vodítko, díky němuž bychom se dostali o krok dále,“ oponoval Hitreiter.

  „Pánové, pokud je nacistou ten, který podle druhého pracoval ve výzvědné službě, pak je nanejvýš pravděpodobné, že uvedeným testům odolá...“ rozpovídala se Princezna.

  Vtom byla v polovině věty přerušena Stadiem: „A pokud je jím kryogenik?“

  „Pokud jej jím druhý Hans, tedy kryogenik, pak...“ zamyslela se a připadala si, jako by byla zrazena sama sebou. Na tuto variantu neměla řešení.

  „Pak jej odhalíme, že?“ usmál se spokojeně Hofmann, který, ať už kvůli popravenému Novákovi, či kvůli prvnímu Hansovi, k nimž oběma duševně přirostl, doufal, že lhářem bude druhý Hans.

  „Víte co je zvláštní, pane Hofmanne?“ proklála jej Princezna plamenným pohledem.

  Hofmann zakroutil hlavou.

  „Na našem Hansovi jsme nenalezli žádné stopy po tom, že by kdy příslušel k nacistům, konkrétně k SS, když už se tu jedná o Untersturmführera a koncentrační tábor Dachau.“

  „Tomu nerozumím,“ naklonil se nad stůl Blau.

  „Zkontrolovali jste vašeho Hanse fyzicky?“ otázala se Princezna tónem, jako by byla lektorkou před svými studenty, které podezřívala z odfláknuté práce.

  Členové Modrého týmu si vyměnili nechápavé pohledy.

  „Jak to myslíte, fyzicky?“ pokrčil Schwartz rameny.

  „Našli jste na něm nějaké tetování?“

  „Tetování?“ ohromeně zopakoval Blau, kterému náhle proběhlo hlavou tolik myšlenek, stejně jako ostatním členům jeho týmu.

  Tetování, vězni v táborech měli přece tetování, vzpomněl si Hofmann. Kdysi, ještě jako malý chlapec, viděl dokument z nějakého tábora, kde měl vězeň na levém předloktí vytetovanou číselnou řadu. Že je to nenapadlo!  Ale jemu se nezdálo, že by něco podobného jen tak přehlédli, přestože po tom cíleně nepátrali. Navíc, proč s něčím tak jednoduchým nepřišel Novák, který byl s problémem nejlépe seznámen?

  „Doktore Hitreitere, všiml jste si při měření tlaku, při odběru krve, při jakémkoliv zákroku, který jste na našem pacientovi prováděl, nějakého tetování na předloktí, myslím tím čísla,“ otočil se Hofmann jménem týmu na Hitreitera, čímž chtěl Princezně ukázat, že ani pro něj není historie španělskou vesnicí.

  „Ne nevšiml jsem si ničeho neobvyklého. S jistotou mohu říci, že na předloktí žádné tetování neměl.“

  Princezně se na rtech protáhl soucitný úsměv. Pobaveně zamlaskala. „Ale pánové... chci říct, doktore Hofmanne, já tu přece nemám na mysli vězeňské tetování na předloktí. Taková tetování byla prováděna pouze v Osvětimi, ne v Dachau, ani v jiných táborech.“

  „O jakém tetování tedy hovoříte?“ nechápal Schwartz.

  „Mám na mysli tetování příslušníků SS. Tetování v podpaží.“

  „Měli taková tetování? Všichni?“ otázal se Blau.

  „Mé znalosti nesahají až tak hluboko. Je však nanejvýš možné, že podobné tetování měli všichni příslušníci SS. Nezbývá tedy nic jiného, než vašeho Hanse zkontrolovat. Prověřte, jestli nějaké tetování má. Spojte se s vašimi lidmi. Protože my jsme našeho Hanse již prověřili.“

  „To nic nevysvětlí. Je to stejné, jako s tou obřízkou, ne-li prostší,“ odsekl vyhýbavě Blau.

  „Co když však přese vše najdeme nějakou stopu, stopu, že byl kdysi tetovaný, přestože nyní třeba žádné tetování nemá. Nepodívali jste se dobře. Musíte vašeho Hanse prohlédnout. Udělejte to!“ naléhala Princezna.

  „To dost dobře nepůjde,“ poraženecky oznámil Blau, který už nedokázal vzdorovat.

  „Proč?!“ osočila se na něj Princezna, kterou tato hra právě přestala bavit.

  „Protože jsme jej ztratili,“ přiznal Blau a provinile sklopil hlavu.

  „Jakto?!“ nemohla tomu uvěřit.

  „Utekl, je nezvěstný. Nevíme, kde bychom jej měli hledat.“

  „Chcete mi říct, že jste mi celou dobu lhali?“

  „Vlastně ano.“

  Pravda byla venku. Hofmann však stále přemítal nad tím, proč tehdy Novák neprověřil Hanse kvůli tetování SS. Už chápal, proč nehledal tetování na předloktí, ale proč se neujistil o esesmanském tetování v podpaží? Bylo to snad proto, že si verzi o Hansovi, jako o nacistovi, nepřipouštěl?

  Princezna byla naprosto zdrcená. Zradili ji, podvedli!

  „Omluvte mne,“ požádal Blau. „Společnými silami se nám jistě podaří našeho Hanse vypátrat. Zvláště, když máme druhého Hanse, který nám může v mnohém pomoci.“

 

Kapitola XVI. : Zvrat. Loučení. Odchod.

 

Kolem se plazila přízemní mlha, jejíž hustotou se procházely dvě postavy. Rozednívalo se, avšak mlžné jazyky zahalovaly okolí takřka neprohlédnutelným rubášem. To však Andree a Hansovi nebylo vůbec na škodu. Spokojeně si to vykračovali po chodníku a věnovali se jeden druhému. Počasí nevnímali. Vraceli se z diskotéky.

  Uplynulo již několik dnů od doby, co se Hans nastěhoval do ubytovny. Zatím neměl žádné zaměstnání, avšak podobné věci jej přestávaly trápit. Nevěšel proto hlavu a doufal. Vždyť nějaké peníze u sebe stále ještě měl.

  „Už se těšíš na zítřek?“ otázala se jej Andrea.

  „Moc, Andrejko,“ odvětil přiopilý Hans, který se v mnohém změnil. Jako by to už nebyl ten člověk, kterého jsme znali. Provořadým se pro něj nyní stávalo to, co dříve pokládal za podřadné.

  „Doufám, že se budeš mým rodičům líbit.“

  „Vynasnažím se, ale nic ti neslibuju,“ usmál se na ni.

  „Tak jsem to nemyslela. Nejde o tebe,“ třela mu dlaň o záda.

  „A jak jsi to tedy myslela?“ vyzvídal.

  „Víš, dosud jsem měla několik kluků. Každý z nich byl jiný, jiný než ty. Máma s tátou neuznávají tak časté střídání známostí. Říkají, že bych ve svém věku měla uvažovat trochu racionálněji. Nejraději by tedy byli, kdybych s nikým nechodila,“ vysvětlila.

  „Takže na mě nebudou nahlížet dvakrát laskavě, hm?“

  „Toho se právě obávám. Pověděla jsem jim o tobě. Se zítřejším obědem samozřejmě souhlasí. Chtějí tě poznat. Jenom tě chci varovat, že tě možná budou zkraje nepříjemně vyzvídat, nebo se na tebe budou tvářit chladně, víš?“

  „Obávám se, že pořádně nevím, jak se při podobných příležitostech chovat.“

  „Přirozeně, buď svůj.“

  „Nikdy jsem se ničeho podobného neúčastnil.“

  „To je pravda. Vždyť jsem tvoje první dívka, jak mi tvrdíš,“ poněkud jízlivě mu připomněla, jako by tomu stále nevěřila.

  „Už zase ten tón a totéž téma,“ rozvztekaně se na ni osočil. „Opravdu seš moje první holka,“ přesvědčivě zdůraznil.

  „Já ti věřím,“ plácla jej po zádech, čímž jej chtěla uklidnit.

  Oba se na okamžik odmlčeli.

  „Andreo, cítím, jak moc mne máš ráda a jak moc bys chtěla, abych ti řekl něco o své minulosti, protože to, co jsem jsem ti řekl, není úplná pravda. Vím, že nechceš vyzvídat, ale já jsem dlužen ti říct pravdu. Musím,“ zvážněl.

  Andrea na něj pohlédla tápavým výrazem.

  „Nebude to pro tebe lehké.“

  „Netlačím na tebe,“ upozornila jej.

  „Andrejko...?“

  „Ano?“ byla hotova vyslechnout si jeho každé slovo.

  „Nevím, jak bych měl začít... Od svých osmnácti let až donedávna, jsem byl zavřený.“

  „Zavřený?“ zhrozila se.

  „Ano,“ obdařil ji významným pohledem.

  „Byl jsi ve vězení?“

  „Ne, nebyl jsem ve vězení,“ tajemně pronesl.

  Andrea vůbec nevěděla, co si o tom má myslet.

  „A kde jsi teda byl? Hansi, kde?“ naléhala na něj.

  „Bylo to strašné místo,“ zamračil se nad tíživými vzpomínkami, které nedokázal reprodukovat.

  „Byl jsi v léčebně?“

  „Ne?“ usmál se. „Nechtěj vědět, kde to bylo,“ upřel na ni prosebný pohled.

  „Neboj, neboj se, už nemusíš pokračovat, už je to dobré,“ zastavili se a ona jej objala.

  „Jenom chci, abys věděla, že jsem byl zavřený, izolovaný od okolního světa. Proto jsem nepoznal žádné děvče,“ vysvětlil.

  „Rozumím,“ byla však zmatená a netušila, jak by měla zareagovat.

  „Přemýšlíš o tom, co jsem provedl?“ četl jí myšlenky.

  „Ano,“ přiznala, neboť tato otázka ji stále palčila.

  „Nemusíš se mě bát.“

  „Nebojím se tě.“

  „Bojíš, ale nemusíš. Miluju tě, Andreo. Dalas mi ty nejkrásnější chvíle života a já jsem ti za to vděčen.“

  „I tys mně dal to nejkrásnější. Vůbec si bez tebe nedokážu představit život.“

  „Nebavme se o tom už,“ navrhl.

  „Nebudeme,“ ujistila ho a usmáli se na sebe.

  Pokračovali v cestě.

  „Hansi?“

  „Ano, broučku?“

  „Co kdybych dnes přespala u tebe na ubytovně.“ Andrea cítila úzkost, jako by měla Hanse každým okamžikem ztratit. Znovu!

  „Klidně, pokud to nebude tvým rodičům vadit.“

  „Nebude. Mám neskonalu chuť se s tebou milovat,“ svůdně na něj pohlédla.

  „Ale no tak,“ upřel na ni šibalský pohled.

  „Vážně, mám na to chuť.“

  „Jak se tomu říká...?“ zamyslel se Hans.

  Andrea pokrčila obočí. Nevěděla, nač naráží.

  „Nymfománie, že?“ konečně našel to správné označení.

  „Hej!?“ dotčeně jej plácla do zad a obhájila se slovy: „Nejsem žádná nymfomanka.“

  „Ale ano, vždyť se se mnou chceš pořád jenom milovat.“

  „A tobě se to se mnou nelíbí? Vždyť se vždycky tak krásně zmítáš a prohýbáš, když ti ho beru do pusy,“ připomínala mu.

  Usmál se a začervenal se. Opět se zastavili a Hans se k ní naklonil. Svými rty se dotkl jejích a políbili se. Líbali se celé dlouhé vteřiny.

  Tu se odkudsi z mlhy ozval pronikavě žalostný výkřik.

  V Hansovi zamrazilo. Něco podobného naposledy slyšel, když vraždili a ubíjeli spoluvězně v kacetu Dachau.

  „Co se děje?“ byla tím zaskočená i Andrea. Jejich nechápavé pohledy se setkaly.

  Hansův výraz byl plný zoufalství a strachu. Takový výraz u něj ještě nikdy nespatřila. Úplně ji přestal vnímat a nehybný pohled upíral kamsi do mlžných hlubin, do dálav neznáma.

  Křik se ozval znovu. Kakofonie křiku a podivných hlasů zahalila Hansovu mysl. Jako by slyšel esesáky z lágru. Proklál jej mráz. Uchvátila jej nesmírná úzkost, strach. Vše bylo takové, jaké to naposledy pociťoval tam, v jiném světě, ve světě za ostnatým drátem.

  „Hansi?“

  Jako by se v něm probudilo skryté já, vytrhl se z Adrejčina objetí a rozběhl se do mlhy.

  „Hansi!!!“ zvolala za ním zmatená Andrea, nevědouc, co se děje.

  Nereagoval. Prodíral se mlhou a stále intezívněji k němu doléhaly výkřiky zoufalství a poroby. Kdesi před ním se rýsovaly černé obrysy, siluety postav. Ocitl se ve slepé uličce. Uvnitř pociťoval tísnivý strach. Něco, co už dávno nepocítil. Neváhal a sklopil svůj pohled, kterým slídil po určitém předmětu. Ano! Kámen. Sebral kámen, který se povaloval na křižovatce a nesl si jej s sebou.

  „Hansi!“ vzdáleně zněl Andrejčin hlas, na který vůbec neodpovídal.

  Jako by z mlhy vyšlehl hákový kříž!

  Bože! Je to tu znovu!

  Dvě postavy se skláněly nad zbědovaným tělem, do kterého nemilosrdně kopaly, mlátily a  vypadalo to, že je v jejich počínání nic nezastaví, dokud nebude zmítající se ubožák pod nimi zcela nehybný.

  Hans spatřil výraz týraného. Prosil o milost, o slitování, o zastavení toho nelidského běsnění.

  Mysl útočníků byla zastřena nenávistí a krutostí. Lačnili po krvi, po násilí. Uspokojovalo je to.

  Proboha, kdy jsem naposled pocítil něco takového, takovou touhu po zabíjení? V Dachau, přece.

  Náhle tam viděl sebe, bezbranně ležícího pod kolbami silných útočníků.

  V jeho očích přeskočila jiskra vzteku. Vyskočil z mlhy přímo za zády útočníků. Napřáhl kamenem a vší silou jím udeřil do lebky prvního z nich. Ozvalo se křupnutí a nic netušící hromotluk se sesunul bez jediného hlesu k zemi. Jeho společník, dosud zaměstnaný bitím oběti, se otočil. V mlze se objevila tvář odhodlaného Hanse, jenž se záští v očích tvrdě pohlédl do polekaného výrzu zaskočeného útočníka.

  Hans pocítil jeho strach. Strach, který vystřídal touhu po krvi. Než se útočník stačil na cokoliv zmoci, zatmělo se mu před očima. Upadl do velké tmy. I on byl sražen k zemi. Hans nad ním poklekl a jako automat mu tloukl kamenem do obličeje, až z něj zbyla jen beztvará krvavá hmota.

  Mlátil a mlátil. Jednou udeřil prvního, podruhé druhého.  A do toho se zdálky ozývalo Andrejčino volání: „Hansi?! Kde jsi?!“

  Hans se probral z transu a teprve teď se soustředil na naléhavé volání jeho dívky. Jako by procitl ze zlého sna. Avšak tohle sen nebyl.

  Sklopil hlavu a pohlédl na své zakrvácené ruce, z nichž se mu vykutálel vražedný kámen. Pak pozvedl svůj pohled ke zdvíhajícímu se stlučenému tělu nebožáka, jehož si ti dva vzali do parády. Hans neřekl ani slovo. Zvedl se a zmatečně se rozhlédl kolem sebe. Několika skoky zmizel za nedalekým živým plotem, jenž uzavíral tuto „uličku smrti“.

  Andrejčino volání sláblo.

  Je to tu znovu, probíhalo mu myslí, když se vzdaloval od místa hrůzného činu. Zmocnila se jej obava, že každým okamžikem narazí na bariéru ostnatého drátu. Dachau je tu znovu!

  Andrea procházela mlhou. Dorazila až k místu, kde nehybně ležela dvě zakrvácená těla. Nikdo jiný tu už nebyl. Když ten strašný výjev uviděla, zhrozila se a rukou si zakryla ústa. Do očí se jí vlily slzy. Děsivá předtucha jí proklála duši. Všimla si krví potřísněného kamene.

  Hans úplně obrátil. Musel se co nejrychleji dostat odtud. Tak, jak to chtěl udělat vždycky. Utíkal celou cestu. Vůbec se nezastavil. Když doběhl do ubytovny, rychle si nacpal kapsy jídlem z regálů a v horním fochu sáhl po balíčku peněz, které mu ještě zbyly. Výtahem sjel dolů, odevzdal přístupovou kartu a před vchodem se rozhlédl. Nevěděl, jakým směrem by se měl vydat.

  Rychle si obstaral taxi.

 

  Andrea byla na policejní stanici, kde s ní sepisovali protokol. Ani v nejmenším netušila, co se na místě činu odehrálo. Věděla jen, že Hans je pryč. Zírala do podlahy jako tělo bez duše. Detektiv sedící naproti jí kladl jednoduché otázky. Bylo jí do breku. Něco jí napovídalo, že ta zakrvácená těla má na svědomí Hans, její milovaný chlapec. Nevěděla, kde teď je a ani proč to udělal.

 

  Hans seděl v taxíku a přepočítával si, kolik peněz mu zbývalo. Doufal, že to málo, co ještě měl, mu vystačí na potřebné cestovní náklady do přístavu v Hamburgu, kam chtěl odcestovat už kdysi. Věděl, že teď jej už nic nezastaví. Měl odjet hned tehdy a vše by dopadlo mnohem lépe. Chvílemi prázdně zíral do ubíhajících opuštěných ulic ve světle ranního velkoměsta. Děsil jej pocit, který okusil. Svíraly jej myšlenky zabijáků, které možná sprovodil ze světa. Nenamlouval si, že by mohli být živí, že by mohli jeho nenadálý útok přežít.

  Nechal se zlákat. Chvilkové štěstí, které zažil s Andreou, jej vykolejilo z jeho světonázoru, který, jak zjistil, byl neomylný. Už zase nenáviděl lidi. Chtěl být daleko od nich. Sám, sám na Novém Zélandu.

 

  Andrea dlela stále na stanici. Hlavou se jí honilo, že zřejmě chodila s vrahem. Vzpomněla si na jeho slova, jimiž se jí vyznal, že byl kdysi izolován od společnosti, zavřený. Byl snad i tehdy zavřený za vraždu? Tvrdil jí, že ve vězení nebyl, ani v léčebně. Tak kde tedy? Snažil se jí to vysvětlit, ale nedokázal to. Tvrdil jí, že by to nepochopila.

 

  Hans zabrousil myšlenkami k Andrejce. Od řidiče si půjčil papír a tužku a začal psát vzkaz. Poprosil jej, aby změnil cíl cesty z autobusového nádraží do ulice, kde bydlela Andrea. Tam nechal vůz zastavit několik rodinných domků vedle toho Andrejčina a ukázal na schránku, kam měl řidič vzkaz odnést. Za peníze, které mu Hans poskytl, se k tomu řidič bez obtíží propůjčil.

  „Teď můžeme jet na nádraží,“ s jakýmsi klidem v hlase oznámil řidiči.

  Cestou si připomněl melodii a slova poslední sloky české básně, kterou kdysi zaslechl v Dachau. Bylo to na Štědrý večer. Toliko jediný měsíc po svém příchodu do dachauského pekla.

 

Za branou kutou z ocelových tyčí,

smrt sklízí semeno, které rozhodil hlad.

Den za dnem odvážíme vozy plné mrtvých...

Vzpomínkou stává se, kdo býval kamarád

a bojovník za jaro národů.

Tak žijí lidé na přelomu dob!

Já dojmy sčítám jich,

a historie – hroby.

 

  Andrea se vracela domů velmi unavená. Rodiče ji přivítali s nechápavými výrazy. O tom, co se jí stalo, s nimi nehtěla mluvit. Měla z toho smíšené pocity. Nevěděla, co si má o Hansovi myslet. Zklamaně se posadila na postel a chvilku nostalgicky hladila peřiny, v nichž ještě před několika dny prožívala s Hansem nekrásnější chvíle svého života. Stále jej milovala, i když s jistotou věděla, že jej už nikdy neuvidí.

 

  Hans nastoupil do autobusu směřujícímu do Hamburgu. Až nyní se za ním definitivně zavřely dveře s šancí, že se sem kdykoliv vrátí. Posadil se na volné dvojsedadlo v zadní části vozu. Vzpomínal na chvíle, které v novodobém Mnichově prožil. Vůz se tiše vznášel nad vozovkou a mířil na sever. Hans se každým okamžikem přibližoval ke svému snu, o nemž přestal na několik dní snít v domněnce, že jej potkal krásnější sen.

 

  Do Andrejčina pokoje vstoupila matka. V rukou třímala obálku. Byla neotevřená. Skvělo se na ní dívčino jméno. Vzkaz byl pro ni. Natáhla ruku a chopila se obálky. Matka opustila pokoj a zavřela za sebou dveře, ponechávajíc uvnitř svou dceru s tajemným dopisem. Andrea dychtivě roztrhla obálku a vyňala z ní složený list papíru, který chvatně rozložila. Do očí jí udeřilo několik řádek rukopisu. Roztrženou obálku nechala volně padnout na podlahu. Očima těkala po obsahu sdělení. Nejprve si všimla Hansova jména, které bylo napsáno na konci.

  Pak četla od začátku, jako by slyšela jeho hlas:

 

Loučím se s Tebou, navždy. Miluju Tě a nikdy Tě milovat nepřestanu. Stále Tě budu nosit ve své mysli. Prosím, nezlob se na mne pro to, co se přihodilo. Nedokázal bych tu zůstat. Mám hrozný strach. Nemohu zůstat mezi těmito lidmi. Už jednou jsem to prožil a nechci tím projít znovu. Mrzí mě, že Tě nemohu vzít s sebou, avšak tam, kam jedu, bys nebyla šťastná. Věř však, že Tě budu stále chovat ve svých vzpomínkách a nikdy nezapomenu na to, co jsi mi ukázala. Ještě jednou se s Tebou loučím, já, bývalý vězeň koncentračního tábora Dachau.

 

                                                          Hans

 

Andrea pozvedla udivený výraz a zaskočeně hleděla před sebe. Vězeň koncentračního tábora Dachau? Hans? Nedokázala to pochopit.

 

  Hans seděl v autobuse a blížil se k Hamburgu.

 

 

 

Autor:
E-mail: deathcamp.treblinka@seznam.cz
Vloženo: 07:27:47  25. 07. 2008


Hodnocení:
5 (3 hlasů)

Komentáře (0)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.