Zaslechl jsem jen konec rozhovoru.
„Snad nepůjde řídit opilý?“
„Nech ho, on to zvládne. Co se řízení týče je nejlepší z Nás.“
„Ale vždyť toho vypil hrozně moc a nespal snad tři dny!“
„Ví co dělá.“
„Opravdu?“
„Dobře, možná neví, ale bude v pořádku.“
Ano, budu v pořádku, alespoň na devadesát procent ano. Jako kdokoliv jiný mám po požití alkoholu problém s koordinací. Chodník budu šít stejně. Ovšem když sednu do svého mazlíka, je to trochu něco jiného. Jsem agresivnější a mnohem více riskuji. Jen oproti normálním smrtelníkům se mi v krizových situacích zobrazuje jakási síť dalšího vývoje. Vidím před sebou náznaky toho, co se stane když udělám to, nebo ono. A v té stříbrné změti drah, po kterých mohu vést svůj vůz, se mi červeně vysvítí ta která je pro mne nejlepší. Čas se na těch křižovatkách zastaví a čeká na mou reakci. A já ten čas mohu ovládat. Mohu ho zrychlit a kdykoliv znovu zastavit nebo třeba jen zpomalit. Rozdíl mezi opilostí a střízlivostí je pouze v množství výskytu této sítě. A jinak jsem taky dost dobrej!
Otevřel jsem dveře již zcela opraveného vozu. Na bocích matně svítily nové výztuže a interiér jemně dýchal olejem. Těžký kulomet, čnějící z pravé strany kapoty, taky nevypadal marně. Posadil jsem se za volant. Prsty milionkrát nacvičeným způsobem zapnuly bezpečnostní pás. Jen dokončily tuto činnost objaly volant a já ho lehce polaskal. Ve vysílačce prasklo.
„BW, neopovažuj se někam jet, já tě tam nepustím!!“ zařval velitel.
Přešel jsem to mlčením. Hlava mi opravdu třeštila a střílení nahoře nepřestávalo. Každý výstřel mi v hlavě rozpoutal tornádo bolesti a ještě hodnou chvíli v ní rezonoval. Už aby to bylo za mnou a já se mohl vrátit ke sklenici a nebo už možná do postele. Na rozhodnutí bude času dost. Dálkový ovladač vyslal signál řídící elektronice výtahu. Motory zasténaly a vyvezly mě i s autem na povrch. Tedy do vrchního patra garáže. Tam čekalo několik vojáků. No vojáků... Mladíček vedle mladíčka, pušky drželi snad poprvé v životě. Jeden neměl ani pořádně zapnutou neprůstřelnou vestu
"Pane, vystupte z vozidla." požádal mě jeden z nich, byl to ten s špatně zapnutou vestou.
Zadíval jsem se mu do očí a pak bez vzrušení v hlase řekl: "Nasrat." Trochu je to zarazilo, pak na mne nesměle namířili pušky. Kupodivu mířili hlavní a ne pažbou. Tahle myšlenka mě vskutku pobavila.
"Pane, opusťte vozidlo, vstup je uzamčen, nemá smysl odporovat." Chápu, že můj mladý vzhled jim dodával odvahu se mi postavit, ale to jim nikdo neřekl, jak to je se mnou a se zbraněmi? Nebo, že by se tak drželi vojenského manuálu? Kdo sakra ví. Odklopil jsem víko počítače a spustil vlastnoručně napsaný skript pro otevírání dveří. Někdo do zámku nasadil silnější šifrování. Šifrování, nešifrování, v zámku cvaklo a vrata se začala otevírat. To vojáčci už přestávali vydýchávat. Holt není nad to mít všechno ovládané počítačem.
"Tak s pánem bohem, kohorto!" rozloučil jsem se s nimi, když jsem opouštěl hangár.
Sluníčko pálilo, ta trocha zeleně kolem se zelenala, kameny v pustině se leskly, výstřely z bunkrů naší obrany oslepovaly, nájezdníci ve střelbě kličkovali a kryli se za své tři naftové kraksny. Já měl plnou nádrž, nové výztuhy, nové pancíře a plný zásobník v kulometu. Z té scenérie dokonce kolaboval i můj bolehlav. Tak do vás, šmejdi! Plyn v podlaze a jedem. Mazlík vesele zahrabal a vyrazil. Za chvíli bylo na tachometru sto kilometrů na hodinu. Zvířená oblaka prachu znemožnila nepřátelům mířit na naši obranu. O to víc mířili na mne. Tedy kdyby jenom mířili, oni samozřejmě i stříleli. Prudce jsem měnil směr, abych zásahů schytal co nejméně. V tom mi silně pomáhala síť dalšího vývoje, vždy jsem si mohl vybrat tu variantu, kdy jsem nejnesnadnější cíl. Sem tam jsem jako argument do debaty přidal i palubní kulomet. Přesto kulky bzučely až nepříjemně blízko.
Už jsem se hodně blížil nepřátelské frontě a tak jsem předal řízení kulometu počítači. Takhle blízko by mohl i něco trefit. Algoritmus výběru a sledování cíle potřebuje hodně doladit. Najednou mi do cesty skočil těžkooděnec. S nějakou velkou, černou, ošklivou zbraní.
Klika.
Byl to amatér.
Než stihl stisknout spoušť, políbil ho přední nárazník. Jestlipak mu přišel taky tak ošklivý, jako mně jeho zbraň? Zbylí nájezdníci se při pohledu na mou rozjetou černou střelu rozhodli přidat ke svým kolegům skrytým za obrovské tahače. A nebo, že by za to mohl někdo jiný? Nutno pochválit počítač, v pustině mu střelba šla. Rozhodl se pálit troj-výstřely a tak každá desátá kule slavila úspěch. Chtěl jsem ho přepnout, aby pálil po tahačích. Už bych skoro mohl být na dostřel nepříjemně vyhlížejících laufů na jejich plošinách.
V tom rána jako z děla, jasně jsem cítil nadskočení zadní nápravy a kola ztratila kontakt s vozovkou. Síť událostí mi pomohla auto srovnat a ještě jsem se stihl podívat, co mě tak nakoplo. Z mnou rozvířeného prachu se vyrojila partička pěti malých vozidel. Stříbrné monokoky na kolečkách poháněné delta články. Podoba s policejními vozítky, které jsem rozmetal před pár dny nebyla jen čistě náhodná. Stejná vyztužená špička stroje, jen výsostné znaky policie byly hrubě přemalovány znakem klanu nájezdníků. Tak přeci jen se neschovali přede mnou, jen nechtěli stát v cestě těch stříbrnejch šmejdů. Vozítko, které mě nakoplo jsem vyřídil jednoduše, silně jsem zadupl brzdu. Obložení brzd mám také nové, takže jsem během mžiku zpomalil ze stošedesáti na pouhých sedmdesát. Vozítko to samozřejmě nečekalo a narazilo do mě takovou silou, že bez brždění bych jel snad zase těch stošedesát. Jenže brzdy fungovaly, pneumatiky držely na šotolině také víc než dobře, zadní výztuž byla naddimenzovaná a tak jsem ve zpětném zrcátku zahlédl jak si řidič vozítka rozbil halvu o sklo. A proto: "Vždy používejte bezpečnostní pásy!"
Jeden mimo, čtyři ve hře. Dva se mě pokusili vzít do kleští. Toho, co jel zprava jsem lehce natlačil na velký kámen. Vozítko vytočilo báječně vyhlížející salto a s tříštěním skla dopadlo na střechu. S tím nalevo byl problém. Řidič se sakra držel a i když jsem ho hmotou svého vozu vcelku bez problému odrážel, vždy se vrátil. Parchant. Navíc jsem nějak zaspal a měl jsem kolem sebe všechny zbylé tři.
