Seděli jsme u ohně. Já a ten neznámý stařec. Hlavou mi stále vrtalo, kdo je to?? Co po mě chce??? Jaktože o mě tolik ví?? Dívala jsem se na něj, jak klacíkem šťouchá do ohně, aby se více rozhořel. Cítila jsem se tak nesvá a tak malá proti němu. Křečovitě jsem držela svůj batoh s tím málem co bylo v něm. Kdykoli jsem se chtěla zeptat kdo je, něco ve mně, mne zastavilo. „Á, už se nám to rozhořelo.“ Řekl a usmál se, jako kdyby to byl ten nejhrdinštější čin, jaký může být. „ Tak, na noc se asi utáboříme zde, není to sice nějaký luxus, na jaký jsi zvyklá z hospody, ale ke spánku to stačí.“ Při těch slovech se začal “stlát“ na spadaném listí. I já jsem se osmělila, ač stále nejistá. Nevěděla jsem, jestli má první noc mimo Mojrak, bude bezpečná. Z batohu jsem vytáhla deku. Starou a děravou, ale mě to stačilo. Lehla jsem si a batohem pod hlavou. Přitulila jsem se k němu, ale usnout jsem se bála. Při sebemenším zvuku jsem se ohlídla. Měla jsem strach, velký strach. Stařec už očividně spal. Nebo to jen dělá a jakmile usnu mne zabije?? Ale co si to namlouvám! Nejistota mnou cloumala. Posadila jsem se a snažila jsi ho prohlédnout. Byl již šedivý, spíše bílý. Měl na sobě tmavě zelený plášť, který mu spadal až ke kotníkům. Myslím, že mu v této chvíli, bohatě posloužil i jako deka. Klobouk, který většinou měl na hlavě, teď ležel vedle něj. Byl špičatý a také tmavě zelený. Nikdy jsem takového muže neviděla. Teď jsem se na něj dívala s obdivem. Jak zvláštní byl. Přestala jsem se bát. Jako kdyby mnou projela vlna bezpečí a jistoty.Ulehla jsem a usla…..( jestli by byl i nadále zájem o pokračování, napište.)
