„Ahoj,“ usmála se na něj rozpačitě, když se objevil ve dveřích sednice. Svou postavou se snažila zakrýt mu výhled na spícího vlka, ale moc dobře věděla, že to bylo marné.
„Co...?“ vyhrkl a v mžiku se mu v ruce objevila dýka. „Tohle je vlk!“
„Já vím,“ odsekla.
„A můžeš mi nějak rozumně vysvětlit, co dělá tohle nebezpečné zvíře tady v sednici?“
„No, spí...“ zazubila se na něj.
„A taky už se neprobudí,“ vykročil k vlkovi, dýku hrozivě nachystanou k použití.
„To neuděláš,“ postavila se mu do cesty, ale smetl ji stranou. Dva kroky... „Eriku,“ vyhrkla zoufale. Věděla, že silou proti němu nic nezmůže, ale nemůže toho vlka přece jenom tak nechat zabít. V tu chvíli vlk otevřel oči a zadíval se na blížícího se muže, který se při pohledu do jantarových očí zastavil
„Je to můj přítel,“ postavila se Ransha opět mezi Erika a zraněné zvíře.
„V tom případě tady nemáš co dělat a měla by ses courat někde po lesích,“ byl opravdu vytočený. Nikdy ho nenapadlo, že sem ta koza přivede něco tak nebezpečného. Jako by nestačil ten přerostlý kocour, teď tady ještě budou živit vlka, který je při nejbližší příležitosti oba zabije. Velký na to byl dost.
„Fajn, jak chceš,“ změřila si ho Ransha nenávistným pohledem, přišla až k vlkovi a konejšivě jej pohladila po jemných uších. Jakmile zavřela oči, věděl Erik, že je zle. Chtěl ji zadržet, ale najednou zmizela. A spolu s ní i vlk a deka, na které ležel. Chvíli se rozhlížel kolem sebe, jako by čekal, že se na něj se smíchem vrhne z chodby, ale chalupu najednou naplnilo ticho.
„Do háje, kam zmizela?“ zakřičel. Byl nepříčetný vztekem, ale také strachem. A za všechno mohla ta koza pitomá. Podíval se na Aldariona, jako by od něj čekal odpověď, ale ten se jenom líně protáhl a znovu se uložil ke spánku.
Hodiny utíkaly a Ransha se stále nevracela. Erik pomalu začal ztrácet trpělivost. Nakonec popadl svůj plášť a zmizel z chalupy. Nessa bude vědět, kam se dívka poděla.
Probrala se ve známé místnosti, ale hlava jí odmítala sdělit jakékoliv podrobnosti. V krku měla sucho, celé tělo ji bolelo, ale přece jenom se přinutila posadit se a když se uklidnilo točení hlavy, znovu se kolem sebe rozhlédla.
V kamenném krbu vesele plápolal oheň, nad kterým se v kotlíku něco vařilo a to něco dráždilo Ranshiny chuťové buňky. Ale její pozornost zaujal hlavně vlk ležící nedaleko ohně na stejné staré dece, na kterou jej uložila v Nessině chalupě. Pomalu přešla k němu a pohladila po spící hlavě. Vypadal docela spokojeně, snad přenosem neutrpěl nějakou újmu.
Ve chvíli, kdy Ransha doslova utekla od Erika, moc nepřemýšlela, kam se vydá. Chtěla prostě jenom pryč a zachránit tak zraněnému zvířeti život. A teď je tady.
Rozhlédla se kolem sebe a do očí se jí vehnaly slzy. Znala tady každý kousek, i když zde byla jenom pár dnů, než musela odjet do elfího města.
„Ran,“ ozvalo se za ní něžně. Zvedla se a otočila za tím hlasem. Stál mezi dveřmi, za kterými se z nebe snášely sněhové vločky.
„Lewisi,“ zašeptala a usmála se na něj skrz slzy. Po pár rychlých krocích mu skočila do náruče.
„Jsem tak rád, že tě zase vidím,“ objal ji pevně, jako by měl strach, že mu zmizí stejně rychle, jako se tady objevila.
Já jsem tady taky, ozvala se jí v hlavě vlčice, která až doposud stála za Lewisem.
„Darko, má nejdražší Darko,“ vyhrkla Ransha, pustila Lewise a poklekla k černé vlčici. Její slzy máčely hrubý kožich, ale vlčici to evidentně nevadilo. Chvíli se nechala objímat, než začala slané kapky z Ranshiny tváře slízávat.
„Ani nevíte, jak ráda vás vidím,“ usmívala se z jednoho na druhého dívka.
„A ty ani netušíš, jak jsi nás překvapila, když jsi se tady jenom tak zjevila s tím zraněným vlkem,“ zasmál se Lewis.
„Jak dlouho jsem spala?“
„Celý zbytek dne. Tvůj vlčí přítel na tom byl trochu líp. Chvíli vrčel, když tě nikde neviděl, ale Darco jej nějakým záhadným způsobem uklidnila.“
„Dřív nebo později se budu muset vrátit,“ posadila se smutně na židli nedaleko tepla plamenů.
„Tak to radši později, než dřív. Chyběla jsi nám,“ pohladil ji Lewis po tváři. „Jsi jiná.“
„Já vím,“ uhnula pohledem.
„Ale to neznamená, že je to horší,“ zasmál se, když viděl její smutný pohled.
„Je to horší, než to vypadá, Lewisi. Celý můj dosavadní život je v troskách, jsem někdo úplně jiný, než jsem si vždycky myslela. Postavili mě před hotovou věc a čekali, že to vezmu s úsměvem a budu hrát jejich hru...“
„Ublížili ti nějak?“
„To ne, chovali se ke mě hrozně mile, až na toho pitomce Erika. Ale je toho tolik,“ vydechla zoufale.
„Teď jsi tady a já tě žádnému dalšímu pitomci jenom tak nenechám,“ usmál se na ni povzbudivě.
„Ani jsem netušila, jestli se mi to povede. Nikdy předtím jsem se nepřenášela,“ podívala se směrem k vlkovi.
„Máš zvláštní přátele, víš to? Darko, tenhle vlk...“
„A to jsi ještě neviděl Aldariona,“ zasmála se.
„Tak to mi ho budeš muset někdy přivést ukázat. Další z tvé vlčí smečky?“
„Nene, je to černý kocour, ale skoro větší, než samotná Darco.“
Tak to chci vidět i já. Tak velkou kočku jsem ještě nikdy neprohnala, uchechtla se vlčice v Ranshině mysli.
No, nevím, jestli prohánět Aldariona po louce je ten nejlepší nápad, vyslala k ní Ransha myšlenku.
„Určitě už máš hlad,“ přerušil Lewis nastálé ticho a nandal na čtyři misky jídlo z kotlíku, dvě položil na stůl a dvě na poličku nad krbem, aby jídlo trochu zchládlo, než se do něj pustí Darko a později určitě i zraněný vlk.
„Vyprávěj, jak jste se tady měli. Každou chvilku jsem na vás myslela, ale teprve včera jsem přišla na to, jak vás vidět,“ mumlala Ransha s plnou pusou výborného chleba.
„Belka už má hříbě. Bylo to těžké, ale nakonec se to povedlo,“ usmál se. Ale potom se zachmuřil. „Raka a Karu jsem prodal do vesnice, ale do dobrých rukou. Navíc je kdykoliv můžu navštěvovat a nemají se zle.“
„No jo, stáj byla pro pět zvířat příliš velká,“ pokývala Ransha hlavou. Bylo jí z toho smutno, ale naprosto Lewise chápala. „A co Blesk?“
„Je smutný, ale beru ho každý den na projížďku, to trochu pomáhá. Teď, když jsi ho zkrotila, tak se ho nebojím osedlat.“
„Půjdu se za ním podívat,“ vstala od stolu.
„Posaď se, nejdřív si to snad můžeš dojíst, ne?“ zamračil se na ni.
„Promiň,“ usmála se omluvně a zase se posadila. „Jak jdou přípravy na zimu?“
„Dřevo je už uklizené, masa víc než dost... myslím, že tuhle zimu rozhodně strádat nebudeme.“
„Chtěla bych tady být s vámi.“
„Ale vždyť tady s námi jsi,“ stiskl jí povzbudivě ruku, i když věděl, že to je jenom dočasný stav a brzo se bude muset vrátit k elfům.
„Takhle to nemyslím. Chtěla bych, aby to bylo stejné, jako před pár dny, kdy jsem neměla téměř žádné starosti a netížilo mě všechno okolo.“
„A řekneš mi, z čeho jsi tak smutná?“
„Nebudeš tomu věřit,“ zasmála se.
„Zkus to, mám rád pohádky,“ vstal a nalil oběma hrnek čaje.
„Jsem elfí princezna, dcera elfí královny, a měla bych převzít její vládu. Kromě toho podle všeho vládnu největší magickou silou, jakou si elfové pamatují, bydlím u staré vědmy, protože jsem chtěla od elfů utéct, a to hned u starého lesa, který mě volá a žijí v něm magické bytosti, mimo jiné vlci jako Darko a taky Aldarion a ještě v tomhle ročním období tam rostou houby...“
„Dost, dost,“ smál se Lewis. Nemohl tomu všemu, co říkala, uvěřit. Ale při pohledu na jemnou tvář, dlouhé vlasy a zašpičatělé uši si musel přiznat, že to všechno je nejspíš pravda. Rozhodně Ransha nelhala, jenom, jestli oni nelhali jí.
„Říkala jsem ti, že mi nebudeš věřit,“ rozhodila se smíchem rukama.
„Tobě budu věřit vždycky,“ zvážněl.
„Už se můžu jít podívat na Bleska?“
„Jasně, půjdu s tebou.“
Darko, zůstaň prosím tady a zavolej mě, jestli se ten zraněný vlk probudí, vyslala myšlenku k vlčici a ta jí odpověděla upřeným pohledem a znovu složila hlavu na tlapy.
Ransha vyšla ven a nemohla se pohledem odtrhnout od zasněžené krajiny.
„Letos nasněžilo překvapivě brzy, je to nádhera, co?“ usmál se na ni Lewis. Tma se snažila ovládnout údolí, ale nedařilo se jí přemoci zářící sníh, všechno se nádherně třpytilo...
„To ano. V lese jsem si moc sněhu neužila a Garlog mě nechtěl brávat sebou na výpravy. A je tady krásnější sníh, než v elfím království,“ zasnila se.
„Sníh je všude stejný, záleží jenom na tom, jak se na něj díváš,“ vzal ji za ruku a spolu vešli do stáje.
„Blesku,“ vrhla se Ransha k prvnímu stání a objala hřebce, který se na ni natlačil, jako by jí chtěl objetí oplatit, kolem silného krku. „Ani jednorožci se ti nevyrovnají,“ propletla prsty v jeho hřívě a chvíli tam jenom tak stála a nasávala vůni jeho hladké srsti. Z myšlenek ji vytrhl jemný čumák, který se jí dral pod paži.
„No ne, ty budeš asi ten prcek, o kterém Lewis mluvil,“ podrbala několikadenní hříbě za ušima a pomalu přešla ke klidně stojící Belce. Ta zastříhala ušima a chvíli jí trvalo, než v mladé elfce poznala Ranshu. Potom se k ní sklonila a nechala dívku, aby proplétala prsty hrubou hřívou, zatímco se hříbě dožadovalo pozornosti u Lewise.
Je vzhůru, mihl se Ranshinou myslí Darčin hlas.
„Musím jít zpátky do stavení, Belko,“ zašeptala klisně do ucha a neochotně se spolu s Lewisem vydala zpátky do kuchyně, kde byli oba vlci.
Jak ti je? vrhla se Ransha přímo k vlkovi, který seděl na staré dece.
Mnohem líp, než včera. Jenom nechápu, kde to jsme.
U mých přátel, Darko už znáš, povídala jsem ti o ní. A ten kluk, to je Lewis. Neublíží ti.
Narozdíl od toho předtím. Ten nevypadal zrovna dvakrát mírumilovně.
Ten je teď daleko, nemusíš mít strach. Určitě máš hlad...
Jako vlk, zasmál se a nepohrdnul nabízenou miskou, stejně jako Darko.
„Už je mu líp,“ usmála se Ransha na Lewise.
„To znamená, že každou chvilku zase zmizíš?“ odrazil se v jeho hlase smutek.
„Víš, že kdybych nemusela, tak bych nešla. Ale dlužím vysvětlení alespoň Nesse,“ sklonila hlavu.
„Já vím. A doufám, že teď, když jsi objevila své schopnosti, ukážeš se tady častěji. Pořád nemůžu uvěřit, že jsi čarodějka. A elfka k tomu,“ usmál se a za bradu jí zvedl tvář, aby se mu dívala do očí. Chtěl ještě něco říct, když k nim z venku dolehl dusot kopyt a štěkot psů.
„Co se to děje?“ vykročil ke dveřím a otevřel je. Ransha stačila spatřit několik jezdců v černých pláštích a divoké psy, kteří se kolem nich proháněli, než Lewis před jedním z rozzuřených psů stihnul na poslední chvíli zabouchnout dveře.
„Tohle se mi moc nelíbí,“ vyhrkl, zaopatřil dveře závorou a stejně jako Ransha zajistil i okna.
Musíš utéct, postavila se Darko ke dveřím a výhružně zavrčela na štěkající psy za nimi. Ozvalo se bušení na dveře.
„Co chcete?“ zvýšil Lewis hlas.
„Chceme jenom tu holku a potom odejdeme,“ ozval se jiný hlas, hrubý, z druhé strany dveří.
„A na co by vám asi tak byla?“ neodpustil si Lewis ironický tón.
„Na co bude tobě? Těžko si dovedeš poradit s její rostoucí mocí,“ změnil se tón hlasu muže za dveřmi.
„Lewisi, nech mě jít, jinak to tady celé zboří. Je jich strašně moc,“ zašeptala Ransha.
„Ran, oni jenom tak neodejdou. Tohle nejsou elfové,“ odpověděl jí tiše.
Přenes nás, vmísila se mezi ně Darko a upřela na ni oči.
Ale co koně?
Yvëtil, je pozdě, pokud neodvedeš Lewise, nebude tady za chvíli jediná živá duše a tebe odtáhnou bůh ví kam.
Jak to můžeš vědět?
Věř jí, není to obyčejná vlčice, přerušil je zraněný vlk.
„Co jste vlastně zač?“ zašeptala Ransha, ale věděla, že nemá na výběr.
„Co se děje?“
„Musíme pryč,“ vzlykla. Ze stáje k nim dolehlo divoké zaržání a najednou bylo ticho.
„To nemyslí vážně,“ hnal se Lewis ke dveřím.
„Ne, to nesmíš,“ postavila se mu Ransha do cesty. „Už je pozdě,“ stekla jí po tváři slza.
„Vydej nám tu holku,“ zahřmělo opět na druhé straně dveří.
„Vem si všechno, co nutně potřebuješ, rychle,“ vyhrkla a sama posbírala po nevelké místnosti pár drobností.
„Co chceš dělat?“ ptal se Lewis, zatímco strkal do kapsy ušetřené peníze.
„Musíme zmizet,“ pokrčila Ransha rameny a sundala poslední sušené maso, které tady měl. Bude se hodit. Vzápětí přiskočila k raněnému vlku, popadla Darko a sykla na Lewise, který to pochopil.
„Nezvládneš to, jsi ještě slabá,“ snažil se protestovat, ale v té chvíli někdo začal rytmicky vyrážet dveře a tak jenom přiskočil k Ranshe, objal ji kolem pasu a ve chvíli, kdy se dveře do stavení rozletěly, zmizela Ransha s oběma vlky a Lewisem v ostrém záblesku. Jeden z černě oděných mužů se pokusil ji zastavit, ale bylo pozdě.
„Co teď?“ ohlédl se na jednoho z nich, který byl nejspíš vůdcem.
„Poberte zásoby a vypalte to tady do základů. Já se jdu podívat do vesnice, jestli snad něco nevědí,“ odpověděl tichým hlasem a otočil se ve dveřích, černý plášť kolem něj zavířil.
Objevili se v Nessině chalupě přímo uprostřed kuchyně a shluku lidí a elfů.
„Yvëtil, díky bohu, že jsi v pořádku,“ objala ji Aredhel prudce. Ardhiel stál kousek od ní, ale tušil, že by nebylo nejlepší vrhnout se jí do náručí. Přesto na něm byla znát úleva. Zato Erik se mračil, až z toho Ranshu zamrazilo.
„Omlouvám se, musela jsem odejít. A stejně tak rychle jsem se musela vrátit. Tohle jsou mí přátelé,“ ukázala na Lewise a oba vlky. „Mí poslední přátelé,“ dodala šeptem.
„Nikdo jim tady neublíží,“ usmála se na ni Nessa a vrhla všeříkající pohled na Erika.
„Co se stalo?“ vyzvídala elfí královna a téměř dotáhla unavenou Ranshu na volnou židli.
„Přijeli tam nějací jezdci s divokými psy a chtěli, abych odjela s nimi...“ vyhrkla dívka. Kouzlo, které provedla, si vybralo svou daň a ona se zhroutila vyčerpáním. Nebýt Ardhiela, nejspíš by skončila na tvrdé zemi. Elf ji zvedl do náruče a vynesl nahoru na provizorní lůžko, Darko s kulhajícím vlkem mu byli v patách a sotva ji Ardhiel položil do ovčích houní, lehli si nedaleko. Pozornost všech zbylých v kuchyni se obrátila na Lewise.
„Jsem Aredhel, matka Yvëtil,“ uklonila se elfí královna lehce a potěšilo ji, že jí Lewis úklonu opětoval.
„Lewis z Nebargu, paní.“
„Tak ty jsi ten Lewis, po kterém se Ranshe tak stýskalo,“ usmála se stařena sedící na lavici.
„Vy musíte být Nessa,“ usmál se a i jí se uklonil, což starou ženu potěšilo ještě více, než chvíli předtím elfí královnu.
„Správně. Vidím, že tuto zimu tady budu mít různorodou společnost. Teď nám ale řekni, co se všechno stalo.“
Lewis se podíval po všech přítomných, chvíli si nevraživě měřil Erika, a potom povyprávěl všechno, co se událo od chvíle, kdy se Ransha objevila se zraněným vlkem v jeho stavení. Nessa s Aredhel pozorně naslouchaly a stařena občas vědoucně pokývala hlavou.
