Úvod
Děj tohoto příběhu začíná v roce 2174. Od poslední světové války uplynulo už 33 let. Velká část planety je ale stále zamořena radioaktivním spadem, přestože se lidstvu podařilo vynalézt technologii na dekontaminaci. Po poslední válce průměrná teplota vzduchu na zemi klesla o 7°C. Nyní je situace už stabilizovaná a je nastolen mír. Snad už konečně napořád.
Před sto lety to mohl být pouhý sen. Sen idealistů a snílků. A nyní? Dnes je Země jednotná a spolupracuje společně pod názvem UNZ, tedy Unie národů Země.
Už před poslední světovou válkou začali v Unii vědci zkoumat možné cesty do vesmíru. Díky velké podpoře vlády, která nutně potřebovala nové zásoby vzácných prvků, se rozjel program Dobyvatel (Conqueror). Cílem tohoto programu bylo vystavět na Měsíci kolonii k získávání tamních prvků. Niall Feel (2028-2097) byl prvním vědcem, kterému se podařilo sestrojit funkční raketoplán na atomový pohon. Díky unikátnímu složení krycí slitiny reaktoru zabránil úniku radiace, tepla a záření. Takovýto raketoplán dokázal doletět na měsíc s užitečným zatížením až 70 tun a s posádkou 12 lidí.
Nikde na světě nebyl dostatečně velký a vybavený kosmodrom ke startu něčeho takového. Z větší části to bylo způsobeno předchozími světovými válkami. Kosmodromy bývaly častými terči útoků a to díky jejich strategickému využití při vynášení špionážních družic. Nakonec se vláda unie rozhodla nechat vystavět nový kosmodrom v Ekvádorském Quitu. Měl dostat příhodné jméno, Naděje. Stavba kosmodromu trvala dva roky a jeho výstavba přišla federální pokladnu na 439 miliard Un (Uniony – měna Unie). Vznikla také nová správní organizace SA (Hvězdná admiralita). A konečně byl roku 2069 kosmodrom Hope dostaven a vše se připravovalo na star prvního novodobého raketoplánu Bluemoon.
Před vypuštěním samotného raketoplánu bylo na Měsíc vysláno ještě několik sond, které měli za úkol najít nejvhodnější místo pro stavbu první měsíční kolonie.
Roku 2073 2. dubna raketoplán odstartoval. Vše proběhlo v pořádku a 4. dubna přistál na Měsíci a začala stavba kolonie Luna Alfa, která se měla stát prvním lidským mimozemským sídlem.
Následující tři roky odstartovalo dalších 17 raketoplánů třídy Bluemoon a zásobovalo kolonii. Zároveň s tím bylo vysíláno spousta sond na planety a měsíce v naší sluneční soustavy a hledal se další zdroj nových surovin a také nová místa ke kolonizaci. To byl také nejspíš důvod 5. Světové války mezi Unií a Impériem. Tuto válku unie vyhrála díky svým technologiím a impérium nepomohli ani odhodlaní zfanatizovaní vojáci ochotní za něj padnout. Během války bylo vynaloženo mnoho financí do rozšíření kosmodromu a vysílání špionážních družic. Samotný kosmodrom byl několikrát napaden raketovým útokem. Naštěstí vláda unie moc dobře viděla jeho význam v budoucnosti a tak se nebála vynaložit nemalé peníze na jeho rekonstrukci.
Následující desetiletí po válce bylo doprovázeno obnovou hospodářství a ekonomiky a také znovunastolením úplného míru a potlačen všech vzpour a rebelií. Vesmírný program byl tak na chvíli zatlačen do pozadí a odstartovalo jen několik raketoplánů se zásobami na Lunu alfa.
Teprve v roce 2092 byl do čela Vesmírné admirality zvolen admirál Leo Henrikson, který hodlal program znovu vzpružit a získat pro něj veškerou podporu. Zvrat přišel roku 2094, kdy se z Luny alfa vrátil raketoplán Mendez a přivezl z něj vytěžené suroviny, z nichž většina byla na Zemi velmi vzácná. Vláda si toho všimla a hodlala Henriksona a jeho organizaci více podporovat.
Za dalších deset let se podařilo rozšířit kolonii Luna alfa, která nyní měla už 340 obyvatel, z nichž většina byli vědci a těžaři. Začala stavba kolonie Luna beta a také vznikla první výzkumná kolonie na povrchu Marsu, Mars alfa.
Henrikson a jeho tým vědců a techniků si byli vědomi nevýhod startování lodí ze Země, ale věděli, že je to jediný způsob jak dostat materiál na Zemi a z ní. Technik a vědec Mihail Sjorski přišel s plánem stavby vesmírného přístavu na oběžné dráze Země. Tento přístav by sloužil ke stavbě větších lodí, které by převáželi náklad mezi oběžnými dráhami planet, nebo měsíců. Z oběžných drah by se pak dali svézt pomocí transportérů a nákladních raketoplánů s krátkým doletem.
Nápad na stavbu hvězdného přístavu se ujal a tak roku 2105 začala jeho stavba, která trvala přes tři roky a jeho cena se vyšplhala až na 3,2 bilionů Un. Stavbu provázelo několik incidentů a nehod, které měli za následek pozdržení a zdražení tohoto projektu. Vše ale bylo nakonec dokončeno a první vesmírný přístav Earthport byl zhotoven.
Roku 2113 zkoumal vědec Altir Mayer Werf nový prvek, který byl nalezen na výzkumné stanici Himalia, která leží na stejnojmenném měsíci planety Jupiter. Atomové číslo tohoto prvku bylo 132, což je nejvíce ze všech doposud známých prvků. Nejdříve se myslelo, že je to nějaká chyba, jelikož prvek nevyzařoval žádné známky rozpadu, což je u tak těžkého prvku velmi zvláštní. Jeho fyzikální vlastnosti neodpovídali jeho umístěni v periodické tabulce prvků, což byla další zvláštnost. Prvek byl nazván werfium, podle jeho objevitele. Mezi jeho vlastnosti patřila téměř dokonalá schopnost odstínit teplo a radiaci. Je to jediný doposud známý prvek, který ač je na první pohled kovem, nepřijímá teplo. Objev tohoto prvku byl začátkem snahy všech různých vědců, kteří se snažili objevit další neznámé prvky.
Werfium bylo také klíčem k dokonalejším atomovým reaktorům, jejichž účinnost se zvedla o víc jak 100%. Rychlost, kterou nyní byli lodě schopny vyvinout, se blížila 10 000 km/hod.
Vědci si byli vědomi, že tato rychlost je prozatím nejspíš největší možná pod světelná rychlost, jakou lidstvo může disponovat. Proto se začali obracet směrem k doposud nevyužitým teoriím cestování. Velká skupina vědců začala zkoumat cestování subprostorem, který se ale nakonec ukázal jako neefektivní při přepravě hmoty. Druhá část vědců začala zkoumat hyperprostor, který se ukázal jako nejlepší alternativa. Nejdříve ale bylo potřeba sehnat potřebné množství energie na otevření hyperprostorového okna.
Třicet let trvalo, než lidstvo dosáhlo dalšího pokroku. Antoine Lex Grior vynalezl roku 2147 postup na výrobu antihmoty, tajemné látky, která má opačné vlastnosti jak hmota a když se přiblíží k hmotě, dojde k totálnímu sloučení za vzniku ohromného množství čisté energie a fotonů.
V následujících letech bylo zbudováno mnoho komplexů, ve kterých se začala antihmota vyrábět ve velkém. Brzy poté začali pokusy s antihmotovým pohonem.
Juan Maraquiba provedl několik pokusů, při nichž srážel mikrogramy antihmoty s rozžhavenou plazmou. Výsledek byl ohromující.
Roku 2151 sestrojil Izák Modry první nad světelný pohon, pomocí kterého by mělo jít otevřít hyperprostorové okno. Pokusy s tímto pohonem trvaly dalších sedmnáct let, než konečně James Luis Serac sestrojil plnohodnotný a funkční hyper pohon.
Následující roky pokračovalo testování pohonu a roku 2174 byla v Earhportu sestrojena první vesmírná loď s hyper pohonem. Na loď byly nainstalovány nejnovější technologie, jejichž vývoj běžel souběžně s vývojem hyper pohonu a z větší části také kvůli němu.
Prvně to byl subprostorový vysílač, který vznikl při prvních pokusech o subrostorový pohon a umožňoval komunikaci na vzdálenosti několika desítek světelných let.
Pak to byl energetický štít, který byl při cestování hyperprostorem nepostradatelný. Bez něj by došlo k ohromnému přetížení a loď by se buď rozpadla, nebo extrémním tlakem scvrkla. Každopádně bez štítu nelze v hyperprostoru přežít.
Všechny nové systémy spotřebovávají velké množství energie, kterou musí reaktor vytvářet. Při cestách na velkou vzdálenost je tedy třeba dostatečná zásoba plazmy a antihmoty. A tak vznikla první pozemská loď schopná cestovat rychlostí větší než rychlost světla – UNS Victory.
-------------------------------------------------------------
Země, Latinská oblast, Quito
Kosmodrom Hope (Naděje)
„Kde najdu admirála Kellyho?,“ táže se vysoký statný černovlasý muž středních let. Na sobě má uniformu Vesmírné admirality a v ruce drží svou důstojnickou čepici. Muž se na sekretářku potutelně usměje a vysekne lehkou úkonu.
„Je u sebe v kanceláři. Očekává Vás, kapitáne Harrisi,“ odpoví sekretářka na recepci a zčervená ve tváři. Na první pohled je jasné, že kapitán Harris je lamač ženských srdcí, i když on se spíš považuje za gentlemana a věrností ke své manželce je pověstný.
„Díky, slečno,“ poděkoval Harris a vydal se směrem k turbovýtahu. Ve třetím patře zazvonil na kancelář admirála Kellyho.
„Vstupte,“ vyzval příchozího admirál.
Harris vstoupil do prostorné kanceláře admirála a v pozoru zasalutoval: „Pane.“
„Nazdar, Wille, tebe jsem už neviděl roky. Kde jsi byl celou tu dobu?“ zdravil admirál Harrise. Během toho vstal ze svého křesla a obešel svůj stůl. Procházel kolem stěny, na níž visely obrazy. Většina jich byla o dobývání vesmíru, jako třeba obraz Bluemoon, kolonie Luna Alfa, Mars Alfa a další. Jako poslední byl čerstvý obraz znázorňující UNS. Došel až k Willovi a vzájemně se objali a poplácali po zádech
„Taky tě rád vidím Alexi. Tak co pro mě máš?,“ zeptal se Will pot, co ho admirál pustil a přešel zpět ke svému křeslu. Will se mezi tím posadil na křeslo naproti němu.
„Nebudeš mi to věřit, Wille, ale mám pro tebe nové místo. A ne leda jaký,“ upozornil Willa Alex a ukázal na stůl, kam položil holoprojektor.
„Co myslíš, že ti chci ukázat? Zkus si tipnout,“ zkouší admirál Harrise.
„No, když jsem kvůli tomu musel navštívit dokonce samotného admirála z Vesmírné admirality, bude to asi něco velkého,“ zasmál se Will a pohodlně se opřel zády o křeslo.
„Jo, chlape, přesně tak. Je to fakt bomba. A není to ode mě, takže až budeš chtít děkovat, nebo nadávat, ne mě,“ zasmál se admirál Kelly, „vymyslela to rada, já jen přikyvoval, jelikož mně se to zdá jako ta nejúžasnější věc, při které jsem byl kdy přítomen. Věděl jsem, že to někdy přijde, ale netušil jsem, že já budu u toho. No posuď sám.“
Admirál stisknul na projektoru tlačítko a ve vzduchu nad ním se objevil obraz vesmírné lodi Victory.
„To je ona, UNS Victory, první hvězdná loď schopná vytvořit hyperprostorového okna. Admiralita rozhodla, že tato báječná loď bude mít za úkol cestovat tam, kam se člověk doposud nedostal. Jejím primárním úkolem bude zjistit, jestli jsme ve vesmíru sami, nebo jestli je tu někdo další,“ vysvětlil admirál,“ ale to není všechno. A ty, máš být kapitánem. Ano přesně tak bude z tebe William Harris, kapitán hvězdné lodi Victory. Tak, co na to říkáš?“
„No, co na to říct?,“ řekl Will a tvářil se přitom jako pitomec. Něco mezi úžasem a něčím těžko vyjádřitelným.
„Netušil jsem, že tě to tak moc vezme,“ zasmál se admirál.
„Vezme? Vezme? Sakra, nikdy jsem neměl na starost nic většího než vojenský transportér. A ty mně tady vyprávíš něco o tom, že bych měl řídit nejnovější výkvět hvězdných lodí? Ty a rada jste se snad zbláznili. A netvrď mi, že nebyl nikdo lepší, to ti nespolknul,“ řekl Will a vstal ze židle. Několikrát obešel kancelář dokola podél stěn a zastavil se u obrazu Victory.
„Je úžasná. Už na první pohled z ní čiší její dokonalost. Hyper pohon. Neuvěřitelné. Možnost dosáhnout nekonečných dálek. Nikdy se mi o tom ani nesnilo. Je to, …, tak zvláštní pocit. A to ji vidím jen nakreslenou,“ dodal a vrátil se zpět do křesla.
„Já ji viděl před dvěma dny. Když ji vidím, říkám si, že bych se s ní i provdal. Hlavně to neříkej mé ženě,“ začal znovu vtipkovat admirál.
„Takže to je pravda? Myslel jsi to vážně? To, že bych měl být kapitán té krasavice?,“ ptal se Will a prohlížel si hologram.
„Jistě. Jak si sám řekl, máme na výběr mezi mnohými kapitány, z nichž někteří jsou i lepší jak ty. Ale nikdo, žádný z nich není takový cvok jako ty. Cvok s výbornou schopností improvizovat. A pro tuto misi bude potřeba improvizace víc než cokoliv jiného. Možná proto, že nikdo neví, jak to ve vesmíru vlastně chodí. Ty si s tím určitě poradíš dobře, tak jako vždy,“ zažertoval admirál.
„No, co na to říct. Nejspíš máš pravdu. Přeci jenom, když se na tom shodne celá rada, něco na tom musí být,“ zkonstatoval nakonec Will a s úsměvem podal ruku admirálovi, „díky, Alexi, moc dík.“
„Nemáš zač, příteli, nemáš zač a ty to moc dobře víš. Kdybych ti měl děkovat za všechno, co jsi pro mě udělal, nejspíš by to bylo opravdu nadlouho,“ přijal nabízenou ruku admirál.
„A teď už je jen na tobě, jakou si najdeš posádku. Můžu ti dát pár doporučení, ale jak tě znám, budeš si stejně chtít vybrat každého zvlášť nezávisle na tom, co ti kdo poradí. Jsi prostě stejně jako já tvrdohlavý buran z venkova, který se dostal příliš vysoko. Ale ať se někdo opováží námi burany opovrhovat. Hned by dostal jednu po palici,“ znovu zažertoval admirál a vyprovodil Willa k turbovýtahu.
„Tak se měj, příteli. A zase se tu někdy zastav. Jo a nezapomeň mi přivést nějaký mimozemský suvenýr,“ rozloučili se a Will sjel zpět na recepci. Vyšel ven z budovy, vytáhl komunikátor a vytočil číslo.
„Ano, prosím?,“ ozval se z komunikátoru jemný příjemný hlas. Will neodpovídal a potutelně se usmíval.
„Haló, je tam někdo?,“ tázal se hlas.
„Hm,“ odpověděl Will a víc mlčel.
„Aha, už vím. Williame Harrisi, ty jeden prevíte, takhle si ze mě dělat srandu, to se nestydíš?,“ ozval se hlas a nabyl na síle.
„Ahoj Kei, to byla jen taková sranda, nic víc. Nemusíš se hned rozčilovat,“ zasmál se Will.
„Sranda? Samozřejmě, ty a tvoje vtípky. Tak co po mě potřebuješ?,“ ptala se Kei.
„Jak víš, že něco potřebuju?,“ odpověděl otázkou William.
„Proč by si mi jinak volal? Voláš, jenom když něco potřebuješ, jinak nikdy,“ odpověděla s hraný opovrhováním Kei.
„To ni chlap nemůže zavolat nádherné slečně? Svobodné? A pozvat ji na oběd? Jsi teď doma, že jo?,“ ptal se Will.
„Ano, jsem doma, ale jak pro koho. Pro někoho, kdo se ozve až po roce a to ještě určitě něco potřebuje, tu spíš nejsem, než jsem,“ odvětila Kei.
„A ty mi povídej něco o vtipkování. Jak víš, že ti nechci nabídnout nějakou příležitost, která se neodmítá?,“ pokračoval Will.
„To jako fakt? Myslíš to vážně? A o co by mělo jít, při té příležitosti?“
„Stačí souhlasit s obědem a dozvíš se víc.“
„Jsi hrozný vyděrač, Wiliame Harrisi, víš o tom?“
„Jo, vím, takže souhlasíš?,“ nenechal se odbýt Will.
„Mám snad na výběr? Nechci přeci propást tu ohromnou příležitost, která se neodmítá. Takže v kolik a kde?“
„Za hodinu u Trevora, ok?“
„Budu tam,“ odpověděla Kei a zavěsila.
„Je prostě úžasná, cha, cha,“ zasmál se Will a schoval komunikátor do kapsy.
Za hodinu v restauraci u Trevora
„Ahoj, Kei. Vypadáš úžasně,“ pozdravil Will svou kamarádku poté, co vstoupila do restaurace.
„A ty jsi špatný lichotník. Používáš zastaralé způsoby, takhle si žádnou přítelky ni neseženeš,“upozornila ho s líbezným úsměvem na rtech Kei. Měla na sobě nádherné sněhobílé šaty s hlubokým výstřihem, který lehce odhaloval její ženské tvary. Na krku měla náhrdelník ze zlata ve tvaru hvězdy. Dárek od Williama, který jí ho dal před čtyřmi roky. Ve svých lodičkách se pohybovala ladně jako princezna.
William jí nabídl rámě a odvedl ji ke stolu, pomohl jí sednout a zavolal číšníka. Společně si objednali a poté započala Kei další rozhovor.
„No, tak začni,“ řekla.
„Proč tak zhurta, nechceš si dát nejdřív dezert?,“ snažil se Will oddálit nevyhnutelné.
„Williame,“ rozzlobila se.
„No dobře, klid. Řeknu ti to,“ smál se Will a snažil se uklidnit Kei.
„Jde o to… No, kde bych začal?… Jednoduše řečeno, admirál Kelly mi nabídl místo kapitána na UNS Victory,“ vychrlil ze sebe Will.
„ Cože? Kde?,“ vyvalila nevěřícně oči Kei.
„Koukám, že tomu věříš stejně jako já. Možná o něco míň,“ ujistil ji Will a pokračoval: „Zjistil jsem to před chvílí, od admirála. Zvolila mě rada. Prý jsem dokonalý typ pitomce s nadměrným množstvím schopnosti improvizovat. Takže vlastně ten pravý.“
„Zajímavé konstatování faktů. Očividně tě dokonale odhadli,“ zasmála se Kei a napila se šampaňského, aby se uklidnila.
„Díky za upřímnost. Ale teď k tomu, proč jsem ti volal. Admirál mi sdělil, že si mám sehnat posádku. Dá mi podklady, ale moc dobře ví, že si každého vyberu stejně sám. Přeci jenom s nimi budu trávit ve vesmíru několik měsíců, nebo kdo ví jak dlouhou dobu. A chtěl jsem začít s prvním důstojníkem. S tebou,“ vysvětlil William.
„Cože? Prosím tě, mohl by si to zopakovat? Já jsem tě asi špatně slyšela. Děláš si snad srandu? Jak bych mohla být prvním důstojníkem na Victory? Proč já?,“ zděšeně ze sebe vychrlila Kei. Několik dalších lidí v restauraci se na ně otočilo, ale nikdo si nepostěžoval. Nejspíš je považovali za manželský pár v hádce.
„Klid Kei, klid. Nic se neděje, nikdo tě k ničemu nenutí. Jen jsem ti to nabídl, nic víc. Nemusíš mě hned probodávat očima a chtít mě za tu nabídku zabít,“ bránil se William, i když mu dělalo spoustu starostí se nerozesmát.
„Nehraj to na mě. Moc dobře vím, že mně nedáš pokoj, dokud to místo nevezmu. Ale nechápu proč zrovna já? Doufám, že to není kvůli tomu, co mezi námi bylo.“
„Ne, proto ne,“ ujistil ji Will a kroutil hlavou, jak jen mohl, „pravda je taková, že jsi jediná, které bych takové místo svěřil.“
Kei mlčela a neodpovídala. Bylo znát, že jí to překvapilo. I William zmlkl a to už něco znamená, jelikož on slovo ticho nezná.
Ticho prolomilo tiché pípání Williamova komunikátoru. Vytáhl ho z kapsy a na displeji bylo jméno Kevin Fox.
„Promiň, Kei. Právě mi volá někdo, koho bych neměl odmítnout. Nebude ti to vadit, když …,“ ptal se Kei.
„Ne, v pohodě,“ ujistila ho Kei a dřív než stačila říct cokoliv dalšího, Will vstal a vyšel před restauraci, kde zapnul komunikátor.
„Nazdar Keve, ty draku jeden,“ nadšeně pozdravil Will svého dlouholetého přítele, se kterým absolvoval spoustu misí u námořní pěchoty a poté u SA.
„Ahoj Wille, to zíráš, co? Nečekal jsi, že se ještě někdy ozvu, viď,“ odpověděl Kev.
„Řekněme, že jsem to tušil. Ale zpět k věci. Co potřebuješ, že mě musíš rušit uprostřed oběda?,“ ptal se Will.
„Obědváš? No jo, vidíš, já úplně zapomněl. Jsem teď v Las Vegasské oblasti na manévrech a tady je teď. Hele, s kým obědváš? Sám?,“ ptal se dál neodbytně Kevin.
„Ty jsi děsně vtíravej, víš to,“ setřel ho Will, nakonec ale odpověděl, „ jsem tu s Kei.“
„S Kei? Wow, to teda zírám. Ty jsi teda kanec,“ smál se z plných plic Kevin.
„Ha, ha, ha. Fakt vtipný. Teď by si mi mohl říct, proč voláš. Co potřebuješ po starém kamarádovi?,“ znovu nabyl humoru Will.
„No, slyšel jsem něco o tom, že prý povedeš výpravu vstříc hvězdám. Tak jsem se chtěl zeptat, jestli nemáš volného fleka. Pro starého kamaráda? Co ty na to?,“ zkoušel to Kev.
„Pro kamaráda určitě, ale ne pro někoho, kdo utekl z komanda kvůli lítání,“ odrazil ho Will.
„Já neutekl. Taková nabídka, jako je lítat pro UNA a zajišťovat bezpečnost v naší soustavě, se prostě neodmítá. Ale tohle jsme si už vyříkali před dvěma lety. Teď to sem nepleť,“ řekl Kev a bylo slyšet, že z této debaty není nijak moc nadšený. Očividně se diskuze vyvíjí jinak, než měl Kev v úmyslu.
„Buď v pohodě. To byl jen vtip,“ uklidnil ho Will a znovu se zařehtal.
„A?,“ čekal netrpělivě Kev.
„No, měl bych volné místo pilota, pokud jsi stále schopný vyhnout se hvězdě a nenapálit to do ní.“
„Bezva. To bude super, lítat mezi hvězdami.Wow. To místo beru, kámo. O hvězdy neměj strach, ušetřím je.“
„Takže zase jako za starejch časů.“
„Přesně tak, jako za starých časů. Sbal si věci a budu tě čekat do dvou dnů v Quitu.“
„Díky moc, brácho. Máš to u mě.“
„Jako vždy. Zatím.“
„Zdar,“ rozloučil se Kev a zavěsil.
Will schoval komunikátor do kapsy a zajásal. Poté se vrátil zpět do restaurace ke stolu.
„Kdo to byl?,“ ptala se hned zvědavá Kei.
„Kdo myslíš? Můj nový pilot.“
„Pilot? A kdo to má být?“
„Kevin Fox, můj starý přítel z komanda UNA. Sloužili jsme spolu a my jsme byli ti první, kteří přistáli na Plutu. By si nevěřila jaká tam je zima,“ začal vyprávět William.
„Ale věřila. Já tam byla taky, při třetím přistání.“
„Fakt? To jsem nevěděl.“
„Nikdy si se moc nezajímal o to, co dělám.“
„To není pravda. Jen jsem se ti nechtěl plést tolik do života. Nejsem žádný špion.“
„Možná máš pravdu. Ale možná si jen zase vymýšlíš další výmluvy. Na to jsi machr.“
„Nebudu se s tebou hádat. Proto jsem tě nepozval,“ snažil se Will uklidnit hádku.
„Tak jak? Už si se rozhodla?,“ ptal se.
„No, víš… Já nevím… Chtěla bych do toho jít… Nevím ale, jestli chci být tak dlouho pryč. Mise, na kterou se hodláš vydat, je na dlouhou dobu. Na měsíce, ne-li roky. To je opravdu hodně dlouhá doba. A navíc je to mimo domov i v tom nejširším slova smyslu. Jsem dítě nové doby a považuji za domov naší sluneční soustavu, ale ty chceš letět mnohem dál. Do jiných soustav, ne-li galaxií. To je prostě… Je toho na mě moc najednou. Potřebuji čas na rozmyšlenou. Pochop.“
„Chápu. Nemohu ti ale nabídnout víc jak dva dny. Za dva dny bych chtěl mít posádku kompletní. To musíš pochopit zase ty.“
„Dobře, do dvou dnů ti dám vědět,“ rozhodla se Kei a chystala se k odchodu.
William vstal také a doprovodil Kei ke vchodu.
„Uvidíme se za dva dny na kosmodromu.“
„Za dva dny,“ rozloučila se Kei a ještě předtím, než nastoupila do E-taxi, políbila Willa lehce na rty.
Will stál na chodníku a rozmýšlel se, co dál. Následně se vydal
směrem do hotelu Revolution do svého apartmánu, které mu bylo přiděleno Admiralitou.
Sedl si do polstrovaného křesla, zachovalého unikátu z 20. Století, a zapáli si dýmku nacpanou pravým kubánským tabákem, v dnešní době velmi drahou komoditou. Po poslední válce zbylo z Kuby jen radioaktivní území, hotová měsíční krajina. Po dlouhé době se podařilo zkultivovat převážnou část země a znovu se zde začíná pěstovat tabák, luxusní tabák.
Chvíli pokuřoval a sledoval dým stoupající z dýmky. Na stěně proti němu visel obraz Noční hlídky od Rembrandta. Samozřejmě kopie. Většina slavných děl byla nyní už jen jako kopie. Originály byly po válkách buď zničeny, nebo se ztratily v sutinách na místech, kde kdysi stála velká města.
Na stolku vedle křesla byl E-book, moderní PC, tedy pouhá tenká plazmová obrazovka v titanovém pouzdře s dotykovým displejem.
„Tak, kdo bude další?,“ povzdechl si Will a hodil si E-Book na klín.
Mezi novými zprávami našel poslanou databázi volných členů Admirality, ochotných se zúčastnit mise UNS Victory. Databázi otevřel a začal listovat. Snažil se najít někoho, koho by znal, nebo s kým už někdy sloužil. Z počátku se mu to nedařilo, ale nejspíš to bylo tím, že shlédl pouze prvních 50 z 600. Zájem o účast na misi je opravdu velký.
A jak pravý staré přísloví, trpělivost přináší růže a zde se to vyplatilo několika násobně. Narazil totiž na složku poručíka Elizabeth Kellyové, dcery admirála Kellyho.
„To není možný. Vždyť Lízu si pamatuji jako patnáctiletou dívku. Netušil jsem, že nastoupila do Admirality. Jak to, že mě o tom Kelly nikdy neřekl?… Jestli pak o tomhle ví. Pochybuji, že by ji pustil tak daleko od Země. Ale už je dospělá, může se rozhodnout sama,“ přemýšlel nahlas William.
„Rád bych ji vzal sebou. Už kvůli vzpomínkám. Jaké má zaměření?,“ pokračoval a probíral se jejími záznamy.
„Hm, znalost dvaceti světových jazyků. Hotový kapesní překladač. To by se mohlo hodit. Studovala komunikace a sítě, takže mám komunikačního důstojníka. Výtečně… Právě jsem si podepsal ortel. Až se to dozví Kelly, najde si mě kdekoliv ve vesmíru a vlastnoručně mě zastřelí. Risk je zisk,“ zasmál se sám svému vtipu, což u něj bývá obvyklé a potvrdil její účast. Poté pokračoval v prohlížení.
„Profesionální stratég bojových akcí, mistr kamufláže, umění karate, kung-fu,…sakra, ten chlap je hotová mlátička. Jestli někde potkáme osmioký bestie s plnou hubou tesáků, bude se nám jeden takový zabijácký maniak hodit,“ konstatoval Will a potvrdil tedy účast Michala N’Greena, slavného zápasníka a mariňáka.
Po dalších dvou hodinách hledání sehnal několik dalších. Bioložku, fyzika, chemičku, druhého pilota, doktorku a poradce, tentokrát zaměřeného na vědecké práce, a dokonce i kuchaře.
„Tak to by byl základ. Teď ještě sehnat někoho kdo rozumí geniálně systémům na Viktorii a nechat jeho sestavit svůj údržbářský tým. No a kde jinde takového chlapíčka hledat, než v kotvišti Victory, v Earthportu.
Vstal tedy ze svého křesla a hodil si E-Book do kufru k ostatním věcem. Během deseti minut měl sbaleno a připraveno na cestu.
„Víc věcí potřebovat nebudu. Už si jen nechám poslat z domu poslední kufr a svého chameleona Billa. No a bude to všechno. Poslední dva dny můžu strávit v Earthportu.“
Před hotelem si stopnul E-taxi a za pět minut už byl v Admiralitě, odkud se nechal svést raketoplánem na oběžnou dráhu Země. Piloti nebyli moc nadšení, že se tu ukazuje hned po obědě, ale se svou hodností mohl být Will v pohodě. Hodnost plukovníka UNA a kapitána SA, to už něco znamená.
v Earthportu dostal malou kajutu. Nebyl to žádný komfort, strohá vojenská výbava. Skříňka, postel, stolek a židle.
„Zase doma,“ zažertoval a dal se do zabydlování. S tím byl hotov během pěti minut a hned poté se vydal na obchůzku, směrem k hangáru, kde by měla být ukotvena Victory.
V hangáru byla snad stovka techniků a inženýrů, kteří pobíhali po ohromném prostranství sem a tam a kontrolovali na svých E-Bookách různé údaje. Uprostřed toho všechno byla ukotvena UNS Victory, majestátní ve své kráse. V žádném případě to nebyla největší hvězdná loď, kterou kdy pozemšťané postavili. Patřila spíš k těm středním. Posádka lodi je 26 členů, včetně kapitána.
„Zkontrolujte vstřikovače a reaktor, pokud bude nastavení jen o mikrometr špatně, tak se ta kráska v hyperprostoru rozpadne,“ řval u vchodu do lodi muž ve středních letech, oblečený do košile a plážových kraťas. Na hlavě měl kovbojský klobouk a u pasu pouzdro s nožem.
„Co je ten chlap zač?,“ ptal se sám sebe Will a vydal se směrem k němu.
„Zdravím,“ pozdravil Will kovboje.
„Adio, potřebujete něco? Jestli ne, tak pozor, musím namontovat airbagy, až to tahle krasavice napálí do asteroidu, budou se hodit,“ odpověděl kovboj a nevěnoval dál Willovi pozornost, „ vypadněte od těch trysek, nebo vás do nich při startu narvu.“
„Vy jste tady asi šéf, co?,“ zkoušel to jinak Will.
„Šéf? Ne, já tady jenom ošetřuji tuto dámu, aby byla při startu ready,“ odpověděl kovboj.
„Aha, já jsem William, William Harris,“ představil se Will a nastavil pravici.
„Richard Close,“ opětoval pozdrav Dick a přijal nabízenou pravici, „přineste mi diagnostiku reaktoru. Hned.“
„Promiň, kámo, hned se ti budu věnovat, jen zkontroluju pár údajů,“ otočil se, ale dřív než se mohl William vydat pryč, „hele, kámo, nejsi náhodou ty ten kapitán téhle paničky? Slyšel jsem, že je to nějakej Harris.“
„Jo, to budu já,“ přitakal Will kývnutím hlavy a pak poodstoupil, aby nepřekážel v průchodu několika technikům, kteří nesli bedny se zásobami. Dick byl hned hotov a mohl si tedy v klidu promluvit s Willem.
„Tak co, jak poletí?,“ ptal se Harris.
„Jak? No, pokud jí někdo nerozseká, buď z venku, nebo hůř zevnitř. Měla by dosáhnout hyper pohonem rychlosti 1 seraka (podle vynálezce: James Louis Serac), to je prozatím největší možná hyper rychlost, jaké jsme schopni dosáhnout, ale podle mě by to šlo zvýšit i na 1,1 nebo i 1,2 seraka. Stačí to trochu pocelovat.
„Koukám, že tomu rozumíte. Vyznáte se takhle dobře v celé lodi, nebo jen v motoru,“ ptal se dál William a v hlavě se mu už rodila nová myšlenka.
„Jasně, že jo. Jsem přece mechanik. Znám nazpaměť každý obvod a každý spoj na téhle dámě. Tak dobře jako jí, znám už snad jen sebe,“ ujistil ho Richard.
„Zajímavý. Takže Vás asi bude mrzet, až odsud odletí, že?,“ pokračoval v dotazech William.
„Jo, to je fakt. Chudák holka skončí v rukách nějakýho lemura. Bude se mi stýskat.“
„A co, kdybyste ji neopustil?“
„ Jak to myslíte?,“ ptal se nechápavě Dick.
„Jako kapitán lodi mohu na palubu vzít kohokoliv a náhoda tomu chtěla, chybí mi šéf technik. Neměl byste zájem?,“ završil Will a utáhl svou síť.
„No bodejť, cha, chá, to víte, že bych chtěl. Alespoň si tu svou krasavici pohlídám. Kdy a kde se mám hlásit, šéfe?,“ postavil se do pozoru a zasalutoval Dick.
„Vy se hlásit nemusíte, jen dejte tu vaši krasavici do pořádku, ať nám při odletu nic nechybí. A sežeňte si šestku techniků, kteří vám budou pomáhat. Vyberte si jen ty nejlepší, na výměnu nebude po cestě čas,“ poplácal Dicka po rameni
„Jasný, šéfe,“ srazil paty k sobě a znovu se pustil do práce.
William se znovu zasmál a vydal se zpět do kajuty, kde už měl připravený oběd. Zbylý čas hodlal strávit čtením záznamů o členech posádky a rekreací, kdo ví, co bude následovat.
Earthport, Za dva dny
William se naobědval v kajutě, aby mohl naposled přemýšlet, když tu někdo zaklepal na dveře.
„Jste tu, kapitáne?,“ ozval se hlas, který byl Willovi povědomý.
„Jak pro koho,“ odpověděl uvědoměle Will a otevřel dveře kajuty, za kterými už stála stará známá.
„Rád tě zase vidím, Kei,“ upřímně ji pozdravil.
„Nebudeš tomu věřit, ale já tebe taky.“
„Opravdu? Nebo to říkáš jen proto, že se to tak říkává?“
„Nech toho, prosím tě,“ šťouchla do něj Kei, „radši už pojď, tvá posádka už na tebe čeká v konferenční místnosti.“
„Koukám, že si se úlohy prvního důstojníka chopila se vším všudy,“ chválil William, „to je samozřejmě dobře. Dobrý důstojník nikdy nespí.“
„Ty jsi fakt blázen,“ zasmála se a vydala se jako první chodbou k turbovýtahu.
„No a?,“ stačil ještě říct Will na svou obranu.
V konferenční místnosti už byla shromážděna veškerá posádka a s napětí očekávala kapitána.
Poté co vstoupil do místnosti kapitán a Kei, všichni povstali do pozoru.
„Pohov,“ zavelela Kei a všichni se posadili. Jediný kapitán zůstal stát a rozhlížel se po všech členech, které vybral.
Byli tu všichni. Dokonce i Elizabeth, o které nevěděl jistě, jestli přijde. Lehce se na něj usmála a on úsměv opětoval s lehkým kývnutím hlavy.
Pak tu byl Dick se svým týmem techniků. Na první pohled to byla šestice normálních lidí, kterých dole na Zemi žije spousta. Pod tím vším se ale skrývala učenost a znalosti, které by jim záviděl kde kdo jiný.
Nakonec tu byla čtveřice mužů, které sehnal během včerejška. Čtyři schopní mariňáci z UNA, komando Titan. Výborní vojáci, kteří se účastnili půtek a bitev po celé soustavě. Ať šlo o potlačování rebelů, či chytání pašeráků, toto komando bylo k nezastavení. Aby si je mohl vzít sebou, musel Will zatahat za spoustu drátků a klepat na desítky důležitých míst. Nakonec se to ale povedlo a komando vedené majorem Henrym Thomase bylo zde připraveno k jakékoliv akci.
„Zdravím, dámy a pánové. Pro ty, kteří mě ještě neznají. Jmenuji se William Harris. A jsem teď kapitánem nové hvězdné lodi UNS Victory. A vy jste nová posádka této lodi. Všichni jste si zvolili účast na této misi dobrovolně. Víte co nás může potkat.
Nechci vám slibovat nic úžasného, ale ani vás nechci odradit.
Našim úkolem bude zkoumat nová místa vesmíru, na která bychom se jinak nikdy nepodívali. Budeme první lidé, kteří opustí naší sluneční soustavu a možná objeví nový život na jiných planetách. Naši vědci s tím už dlouhá léta počítají, ale my nyní máme možnost to buď potvrdit, nebo to vyvrátit.
Nebudu tu moc dlouho řečnit, jinak bych se taky mohl ztrapnit,“ při těchto slovech se obecenstvo zasmálo, i když se to většina pokoušela skrýt, „hm, tak koukám, že už se stalo. No nic. Doufám, že už jste všichni naloděni a že na nikoho nebudeme muset čekat.
Pokud má někdo nějaký dotaz k věci, ať se klidně zeptá. Pokud ne, budu Vás čekat během dvou hodin na lodi.“
A jelikož se nikdo na nic neptal, zavelela Kei pozor a rozchod. Všichni se rozešli za svými věcmi. Především rozloučit se s rodinami a příbuznými, ti pesimističtější pak pro jistotu napsat závěť.
William se toho neúčastnil. Rodinu neměl a jeho rodiče byli po smrti. Matka zemřela před třemi lety a otec před patnácti při testovaném letu hyper pohonu.
Odešel tedy do kajuty a zabalil si poslední věci. Následně se vydal na loď. Během včerejška si loď prohlédl důkladně a věděl už, kde co je. Zašel k sobě do kajuty a vybalil přinesené věci.
„Můstek kapitánovi“, ozval se sladký a mladý hlas poručíka Kellyové, „předstartovní zkouška motorů za pět minut.“
„No, na tohle jsem se těšil od první chvíle,“ souhlasně se zasmál a vydal se chodbou k výtahu.
Na můstku už byli všichni na svých místech. Vlevo u zbraňového systému major N’Green, vpravo pak poručík Kellyová u komunikace a Susan Wingová jako vědecký poradce. Vzadu u panelů systému a reaktoru Dick Close, velký vládce strojovny. Vedle kapitána seděla v křesle Kei Takara jako první důstojník. Před nimi pak dva piloti, poručík Kevin Fox a poručík Ron Redboot.
„Výborně,“ zvolal Will a do komunikátoru zavolal, „všichni na svá místa.“
„Poručíku,“ vyzval Kellyovou, „zavolejte velitelství a oznamte jim první sérii startovních testů.“
„Ano, pane,“ odpověděla Liz a za minutu dodala, „máme povolení, kapitáne.“
„Jdeme na to, Keve,“ oznámil kapitán a Kevin kývnutím hlavy dal znamení druhému pilotovi.
Loď se lehce otřásla, ale to během pár vteřin přešlo, i když to Dick nepoměl okomentovat slovy: „Já ty parchanty zabiju, měli to seřídit na mikrofeely, teď abych to tu dělal sám odsud.“
Loď vystoupila z hangáru a pokračovala v cestě dál od Earthportu a oběžné dráhy Země, hloub do temného vesmíru. Na poloviční dráze mezi Zemí a Měsícem zastavili.
„Spusťte druhou fázi, kontrola zbraňového systému, štítu a hyper pohonu,“ rozkázal kapitán.
„Systém je v pořádku, všechno je ok. Štít nahozen a drží,“ oznámil major.
„Hyper pohon stabilní, energie připravena. Jsme ready šéfe, můžeme se pokusit otevřít hypeprostorové okno,“ přidal se Dick.
„Jaké souřadnice, pane?,“ zeptal se Ron a všichni přítomní se otočili na kapitána. Tohle byla důležitá otázka a měla rozhodnout, kde mise započne.
„Kurz k Alfa Centauri,“ odpověděl kapitán a všem bylo hned jasné proč zrovna tam. Alfa Centauri byl mýtus, který fungoval před poslední světovou válkou. Podle Hulaye I. Svatého, jediného císaře Svatého impéria a také prý proroka, pochází rasa lidí právě z planet u Alfy Centauri. Během 5. Světové války byl ale Hulay poražen a popraven, od té doby je tento názor považována za mylný. Nyní se Viktory a její posádka dozví pravdu.
„Pane, máme povolení k odletu,“ oznámil poručík Kellyová.
„Pane Foxi, pane Redboote, je to na Vás.“
„Kurza nastaven. Hyper pohon na rychlost 0,5 seraca. Otevření okna za 5,4,3,“ oznamoval poručík Fox.
Po čísle jedna sebou loď lehce škubla a z hvězd kolem se staly šmouhy. Všude bylo temně modro, propletené býlími vodorovnými přerušovanými čarami. To byl hyperprostor.
„My žijeme?,“ ozvala se Susan.
„Vše je v normě, hyper pohon stabilní, štít drží,“ konstatoval Dick fakta.
„Tak to bychom měli,“ dokončil William a pohodlně se usadil v kapitánském křesle.
