POHÁDKA- Jiný svět
Ne každý člověk si dokáže představit, že svět nebyl vždy takovým jakým je dnes. Tehdy, v době do které nesahá paměť ba ani představy člověka, takový svět existoval.
Zemi obklopovala jen a jen tma. Hustá tma, kdy nebylo vidět ani na špičku nosu. Lidé ještě tmu světa nespatřili a na celé zemi žili jen zvířata, ptáci, ryby a také bohové. Ti jen tak putovali po světě a protože byl svět stejně velký jako dnes, trvalo moc a moc dlouho, než se jeden bůh setkal s jinými. Mnohokrát se stalo, že ačkoli bohové procházeli kolem sebe velmi blízko, tak se v té tmě ani nezahlédli. A tak tam kolem sebe chodili a chodili a dokud do sebe nevrazili, byli sami.
Netrvalo dlouho a tahle hra na slepou bábu je přestala bavit. Nehledě na to, jak jim na těch věčných cestách bylo smutno. Jednoho osudného dne se rozhodli s tím vším skoncovat. Byli stvoření lidé. Aby je bohové ve tmě viděli, stvořili je všechny bělostné kůže a na hlavu jim opatřili světélkující nitě – vlasy. Byli rozlišení na dvě pohlaví, stejně jako tomu bylo u nich a přidělili jim ty nejšlechetnější vlastnosti.
A tak měli o zábavu postaráno. Mezi lidmi se mohli nepozorovaně procházet, aniž by byli spatřeni, protože oni vlastnili naopak vlasy temné a snědou pokožku. Lidé se bavili, stavěli domy, smáli se a milovali, byli dokonale šťastní. Zdálo se být všechno v nejlepším pořádku.
Kdyby tu však nebylo jedno ale. Bohům přestalo stačit se na všechno jen dívat, začali lidem závidět. Toužili se také smát a být tolik šťastní a není se čemu divit. Vždyť za tu dobu, co byli tak opuštění to všechno zapomněli. Zapomněli toho opravdu hodně a jejich nenávist každým dnem rostla. Sešli se tedy podruhé, stejně jako v den, kdy byli lidé stvořeni. Tentokrát ze zcela opačným úmyslem. „Lidé musí z povrchu země zmizet! Už nám nadále nebudou otravovat život! Bez nich nám bylo mnohem lépe!“ Orel byl jasný a to co bylo vyřčeno, začalo se uskutečňovat. Všichni lidé světa vzlétly nad povrch zemský. Začali se spojovat v těleso tvaru koule ostře žluté barvy. S jednou věcí však bohové nepočítali. Jejich moc už nebyla všemocná jako dříve, byli po stvoření lidí tolik vyčerpaní, že na jejich úplné zničení jim jejich síly nestačili. Lidé proti nim bojovali svou láskou, čistotou a vším dobrým, co v nich bylo ukryto. Vlastní síla bohů se obrátila proti nim samotným. Koule zůstala ve vzduchu a osvítila zemi. Tma byla poražena a na nebeský trůn nastoupilo místo ní světlo. I bohově konečně po všech těch letech mohli vychutnávat krásu světla. Nadšeně se navzájem prohlíželi a zdravili se jakoby se nikdy předtím neznali. Obdivovali krasu světa a uvědomili si, že o tohle nikdy nechtějí přijít. Tak nechali klubko lidí tam kde bylo, aby jim pořád svítilo na cestu.
Když tam tak spolu ve světle žili a už nemuseli byt sami, vzpomněli si někteří bohové i na svoje dávno ztracené dobré vlastnosti. Jiní si nevzpomněli, ale bylo jich mnohem méně. Jejich trestem bylo se den po dni dívat na světelnou kouli a nemoci ji zničit. Jejich síly už byly u konce a z bohů se stali obyčejní lidé. Začali se znovu věnovat své staré vášni – cestování. Chodili a chodili, rozhlíželi se po kraji, když v tom spatřili něco nevídaného. Nevěřili svým vlastním očím, před nimi stáli stejní lidé, jaké kdysi stvořili. Ukázalo se, že ani jako bohové nebyli neomylní a na některé lidi jednoduše zapomněli. „Nu což.“ řekli si. „Teď už s tím stejně nic nenaděláme, alespoň nás na tom světě bude víc.“ Stali se z nich přátelé a jelikož se protiklady už od pradávna přitahují, začali k sobě čím dál častěji cítit lásku. Plodili děti, ve kterých se mísili jejich bělostné a naopak temné pleti. Tak vznikli lidé různých vlasů, očí a také i vlastností, jejichž potomky jsme dnes my.
A co ta žlutá koule ve vzduchu? Ta zůstala pořád na svém místě. Aby si někdy trochu odpočinula, propůjčilo světlo vždy na půlku dne své žezlo tmě. Době panováni tmy se začalo říkat noc a žlutá koule byla později nazvána sluncem. Legenda o jeho vzniku se už dávno z lidských pamětí vytratila, ale dodnes na neb září a vyzařuje stejnou lásko, čistotu ,sílu a naději stejně jako na počátku.
Eventris
