Teplá dlaň v prázdném světě. Není to absurdní, ptal se sám sebe, když si pomalu začal uvědomovat vlastní existenci. Jistě, je to absurdní, uslyšel vzápětí odpověď svého střízlivého já. Myšlenky přicházely k uzoufání pomalu, a tak mu trvalo dlouho, než se vymanil ze zajetí mrákotné únavy a položil si jedinou logickou otázku: A komu, k čertu, patří ta dlaň? Na tu otázku však byly jeho dedukční schopnosti krátké, proto byl nucen přistoupit na náhradní řešení: otevřel oči.
To neměl dělat. Vlastně nemusel. Protože to stejně bylo k ničemu. Jak zjistil po chvíli zmatku, měl přes oči obvaz. Za chvíli došel k dalšímu zásadnímu zjištění. Ta dlaň byla totiž jeho samotného. V duchu si vynadal. Tos čekal nějakou krásku, která si položí tvojí špinavou hlavu do klína a bude čekat, až se probereš, hladíc tvé horké čelo? Pitomče.
Prsty jej ještě úplně neposlouchaly, když jimi sevřel obvaz na zpoceném spánku. Zaváhal. Věci určené k léčení obvykle mají svůj důvod. Berly podpírají raněné, a když jim je někdo vezme, spadnou. A co teprv oči přivyklé temnotě zavřených víček? Nechal prsty sklouznout na polštář. Ublížit si byl ten poslední průšvih, který teď potřeboval.
Nyní si musel vynadat ještě jednou. Hloupý pitomče. Horká ruka a pečující kráska, to jsou přesně ty myšlenky, které by se člověku měly honit hlavou, když leží v neznámé posteli se zavázanýma očima. Možná by bylo na čase zkusit paměť a vydolovat nějakou vzpomínku objasňující tuto rozpačitou situaci. Třeba laskavá péče něžné ženy není tak nereálná…Korunovaný pitomče!
Vybavoval si jednotlivé věci patřící k běžnému životu a doufal, že některá pomůže jeho ztracené paměti znovu najít cestu. Lesy, domy, tvory různých ras. Cokoliv čeho by se mohl chytit. Avšak našel jen prázdnotu. Jen ty obecné obrazy stromů, zvířat a věcí. Jako v obrázkovém slovníku. Věděl, jak vypadá třeba králík, a poznával věci kolem sebe (ty které nahmatal). Znal věci, ze svého vojenského řemesla. Taky tam byly pocity nejrůznějšího druhu radost, zklamání, žárlivost, přátelství i odevzdanost. Zkoušel k těm pocitům přiřadit situace, ve kterých je poznal, ale nenašel nic než starou dobrou prázdnotu. Kdyby byl bardem, jistě by složil píseň o pocitech beze jména a jednom muži bez konkrétních vzpomínek.
A přec něco našel. Něco. Vlastně skoro nic. Jen obraz jednoho stárnoucího, lehce proplešatělého chlapíka. Jen trosku někoho, kdo šel odnikud nikam, toulal se daleko od všech míst, kde už tolikrát potkal zklamání, právě od těch horkých náručí, o kterých tolik snil. Sny neubližují. Zrovna tenhle obraz tam chtěl ze všeho nejmíň, svůj vlastní. A opět ty neurčité pocity. Jen toho zklamání a zmařených pokusů o srdce dívek a žen tam bylo mnoho a snad na stovky způsobů.
Pak vrzly dveře. Obrátil se za tím zvukem a napnul zbývající smysly. Tiché kročeje se zastavily někde před okrajem lůžka. Nevěděl, co má dělat, a tak zůstal na boku podepřený o levou ruku.
„Tak jsi vzhůru.“ Jasný alt zalétl k jeho uším.
Pak se jemné prsty dotkly těch zbytků jeho vlasů vzadu na hlavě. Obvaz povolil. Zamrkal. Rozostřený obraz se pomalu ustaloval, až nabyl zcela jasných tvarů a barev. Chvíli měl pocit, že vidí lépe než před tím, než se octl zde. Ale ta myšlenka se rozplynula stejně rychle jako se objevila.
„Přišel jsi o oko,“ rozpačitě se usmála. „Ale už je v pořádku,“ dodala ještě, i když nemusela, toho si všiml až moc dobře.
Takže čarodějka, no to je pěkné.
„Jak se cítíš?“ Znovu se usmála a na tvářích se jí udělaly dolíčky.
Poprvé od okamžiku, kdy se vzbudil, jej napadlo promluvit. „Vlastně líp, než kdy jindy.“ Pravda, sice si nepamatoval, co bylo předtím, ale teď v péči krásné čarodějky a se všemi částmi těla na svém místě mu bylo opravdu dobře.
Uvědomil si, jak asi hloupě se culí a nechal toho.
Ale byla opravdu krásná. Dlouhé tmavé vlasy sepnuté čelenkou spadající v dlouhých loknách až k půvabně se rýsujícím prsům, od kterých se (značně nerad) musel vrátit k veselým hnědým očím a půvabným lícním kostem. A pak znovu bloudil pohledem po splývavé látce fialových šatů k útlému pasu a té překrásné prohlubni mezi stehny, která jistě mnohé muže dokáže připravit o rozum.
Z pozorování jej vytrhlo zachichotání. Rychle se vrátil do nynější situace. Jak se on cítí… na tom by nemělo být nic směšného.
„Než jindy. Myslíš, než když jsi byl naživu?“ Oči barvy země se zatetelily v upřímném pobavení.
Strnul. Mrtvý. On a mrtvý? Ne, to určitě ne. Musela se mýlit. Přece mu tepe srdce a vidí a přemýšlí. Tedy nemůže být po smrti.
„Nemůžu být mrtvý. Vždyť žiju, dýchám…“
„No, jistě, nejsi mrtvý.“ Oddechl si. „Jsi to, čemu lidé říkají nemrtví. Já říkám probuzení.“ Znovu se zářivě usmála. „Na, napij se tohohle. Udělá ti to dobře.“
Zvedla láhev, která zatím zůstala skrytá na zemi u postele. Zapochyboval, že mu bude ještě někdy dobře. Právě se cítil zrazený nejvíc ve svém životě. Ironie byla, že právě tou nejkrásnější ženou, kterou kdy poznal. I když to nemohl vědět přesně, jestli ta zrada byla největší, když si skoro nic nepamatoval. Nic ze svého života. A chtělo se mu znovu zemřít. Ale poslušně pil a znovu propadal té odevzdanosti životu. Nebo neživotu?
„Až budeš úplně v pořádku tak ti to všechno vysvětlím,“ řekla s něhou v hlase a pohladila jej po strništi na tváři.
Jen teplá dlaň v prázdném světě. Zatímco ztratil celý svůj život včetně vzpomínek. Vše, co kdy byl, odvál čas někam daleko. Pořád přemýšlel. Jaký je teď jeho život mezi životem a smrtí? Nebo smrtí a smrtí? Kdyby byl filosofem, jistě by napsal poutavé pojednání o tomto stavu.
Od toho dne, kdy se probudil spolu nepromluvili. Ani nevěděl, jak se čarodějka jmenuje. Jen občas přinesla jídlo, usmála se a zmizela. Někdy jej s láskou pohladila jej po tváři. A jednou si k němu sedla na postel a dlouho se mu dívala do očí, jako by mu chtěla něco sdělit, ale pak se jen zvedla a odešla. A dny míjely, byly vyplněny jen spánkem, vyhlídkou na zasněžené vrcholky hor a přemítáním nad sebou samým.
Seděli spolu před chalupou, pozorovali klikatící se údolí a pasoucí se ovce na kopci pod nimi. Mlčeli. Ona držela jeho dlaň ve svojí, jako by se bála, že se každou chvíli rozeběhne po pěšině vedoucí z kopce a už jej nikdy neuvidí.
„Chceš to vědět?“ zeptala se nesměle.
„Rád bych, ale nevím, jestli to unesu.“ Vyrovnat se s vlastní smrtí se mu dosud nepodařilo a bál se, co přijde.
„Dělám…dělám to takhle často. Chodím po kraji a oživuji mrtvé. Občas mám štěstí na nějakou bitvu nebo potyčku mezi šlechtici, a pak si můžu vybrat. Jindy zemře ve vesnici v horách nějaký mladý muž.“ Stisk ruky zesílil. „Vždycky si vybírám takové, kteří se mi líbí.“
Neusmál se. Jen přivřel oči a povzdechl si. „Tentokrát si asi neměla moc štěstí.“
„Proč…proč myslíš? Vybírala jsem mezi desítkami…“ podivila se ale pokračovala. „Tady už mě lidé znají odmalička. Nikdy se mnou nikdo z nich nemluvil. Dcera čaroděje. Jen se mě zle dívali a utíkali z cesty.
A stejně by nikdo nechtěl nekromantku…“
„A kdo by chtěl stárnoucího, skoro plešatého, zpustlého vojáka?“
Neodpověděla.
„A já to tady nemohu opustit, aspoň ne na dlouho, kvůli rodičům a…a kvůli své moci. Kdybych žila moc blízko lidí, mohli by se mrtví vzbouzet i bez mé vůle. Mohlo by to mít hrozné následky.
Zůstaneš se mnou?…Prosím.“
Štíhlé prsty se propletly mezi jeho a k paži se přimkl ženský hrudník. Položila mu hlavu na rameno. „Prosím,“ zašeptala to slovo ještě jednou. Cítil její žádostivý pohled.
Není tohle to o čem jsi vždycky snil? Krásná žena, která po tobě touží? Pitomče největší, tak něco udělej!
„Mám vůbec na výběr?“ Ano, to je přesně to, co chtěla slyšel. Už víš, proč tě žádná nechtěla?
„Vlastně ne. Když budeš daleko od mých kouzel, tak budeš opět neživý…“
„Zůstanu.“ Poprvé za dopoledne jí pohlédl do očí. „Zůstanu,“ zašeptal a políbil ji.
„Nikdo jiný s tebou nechtěl zůstat? Tomu bych nevěřil…,“ zeptal se notnou chvíli později a očima znovu zabloudil k jejímu klínu.
Povzdechla si. „Někteří odešli a někteří zůstali…a…měl bys to vědět…“
Zamrazilo ho.
„Nemůžu udržet mrtvé tělo tahle navždy. Nikdo zatím nevydržel déle než rok. Nevím, čím je to ovlivněné. Možná způsobem smrti, ale…ale víc ti – nám dát nemůžu.“
Objal ji a pomyslel si, že tohle bude nejlepší rok jeho života. Vlastně smrti.
