I.

Choulil se v teple a tiše funěl. Ruce si spokojeně mnul pod pokrývkou a kolena tiskl k hrudi. Bolela ho hlava, jako by mu do ní někdo vsadil ostré střepy. Občas se zavrtěl, ale jinak si slastně užíval každého okamžiku stráveného na palandě. Viděl tmu, přesto oči otevřít nehodlal. Radši oslepnout, než se probudit. Měl v úmyslu strávit zde celý zbytek života.

Uslyšel blížící se kroky. Někdo vešel do místností, kde ležel. Prosím, ať mě nebudí, jdi pryč, vypadni… Příchozí, jako by ho slyšel, zvedl jakýsi předmět a urychleně se zase vzdálil. Jeho kroky zanikly až v dáli na rušné ulici. Spící si oddychl a podřimoval dále. Venku však něco bouchlo, místnost naplnil ranní vánek a náhle ho ozářily brzké sluneční paprsky, které ho oslnily i přes zavřená víčka.

Procitnul tak nečekaně, až by přísahal, že ještě před chvilkou tvrdě spal. Zamžikal v oslepujícím svitu a promnul si oči. Pak, když si zvykl na světlo, zdvihl hlavu i trup a přitom se lokty opřel o podestýlku.     

Světnice, v níž se nacházel, byla malá a prostá, přeplněná prázdnými lůžky rozesetými podél stěn. Napočítal jich šest. Postele tvořily všechen nábytek v místnosti. Po pravé straně uviděl otvor, který vedl do vedlejší světnice. Přímo před ním se ve větru kymácely ztrouchnivělé dveře zasazené do pantů. Slunce si sem našlo cestu skrz okno na východní straně pokoje. Posadil se a vedle postele spatřil vědro s vodou, přes jehož okraj někdo ledabyle přehodil žínku. Naklonil se k němu a osvěžil se.

Když se hladina uklidnila, spatřil svoji tvář. Měl tmavě hnědé, velice husté a asi pět palců dlouhé vlasy s mírně načechranou čupřinou. Pomrkávaly na něj smaragdové oči s dlouhými řasami olemované hutným obočím. Z plných úst na sebe cenil zdravé, trochu zašpičatělé zuby.

Vstal, aniž si uvědomoval, že má na sobě pouze lehkou halenu, a zaposlouchal se.

Z venku se ozýval rámus. Hlasitý hovor, řev, dusot nohou a koňských kopyt. To všechno byl schopen rozeznat.. Rozešel se ke dveřím s odhodláním porozhlédnout se po nejbližším okolí. Zničehonic ale ztuhl, když se ve futrech objevil chlapec. Byl malého zjevu, oblečen v obnošených kalhotách a lněné košili. Měl tmavou kudrnatou hřívu a hnědě oči s vysazeným obočím. Když ho uviděl stát uprostřed místnosti, zatvářil se šokovaně. Než mu ale právě probuzený stačil něco říct, otočil se a odpelášil pryč.

Za pár chvilek se objevil znovu, tentokrát v doprovodu postarší ženy, které křečovitě svíral ruku. Stála proti němu v šedé haleně a umazané zástěře. Špinavě blonďaté vlasy měla sčesané a vzadu zašmodrchané do praktického uzlu. Vypadala jako prostá děvečka, která už odrostla. V mládí zcela jistě patřila k nejsličnějším děvčatům na vesnici. Když ho uviděla, kvapně vpadla do světnice a přihnala se k němu.

„Můj ty chlapče, šťastný to dnešní úsvit, že jsi konečně procitnul.“ Radostně ho popadla a donutila, aby se znova posadil na palandu. Uvědomil si, jak moc je vlastně zesláblý. Mladík se rozmýšlel, jestli ji může důvěřovat.

„Promiňte, ale já vůbec netuším…“

„Počkej, hned ti donesu horký odvar,“ přerušila ho hospodyně a odběhla do vedlejší místnosti. Zůstal v pokoji s chlapcem. Chvíli mlčeli a aby protrhl trapné ticho, obrátil se na nesmělého klučinu.

„Jak ti říkají?“

„Odrian. A moje matka se jmenuje Ashna,“ odvětil potichu a pokukoval ke dveřím, jako by se bál, být s ním o samotě. Právě se hodlal zjistit, proč tomu tak je, když vtom do místnosti vpadla Ashna s čajem.

„Tady máš, a nenech to prosím vystydnout. Jinak ztratí svůj účinek,“ přispěchala k němu. Vývar byl ale v tu chvíli tak vařící, že ho musel po částech usrkávat. Ashna nad ním však stála, dokud hrnek zcela nevyprázdnil. Cítil, jak mu hřejivá tekutina protéká tělem a udělalo se mu trochu lépe. Pokusil se vstát, přemohla ho však závrať a tak se svalil zpět na postel. Hospodyně mu vytrhla hrnek z ruky a přinutila ho zalehnout, čemuž se ani moc nebránil. 

„Vy budete kořenářka, že?“ usmál se.

„Ale jdi ty,“ mávla rukou, vzala si od něj hrnek a přívětivě k němu shlížela. Mládenec konečně nabyl dojmu, že pro něj nepředstavuje nebezpečí.

„Prosím odpusťte mi, že tak neurvale vyzvídám, paní… ale já vlastně nevím kdo jste? A kde to jsme? V hlavě mi tak buší a já si na nic nevzpomenu…“ začal se ptát, ale žena ho přerušila přiložením prstu k ústům.

„To máš z té rány,“ ukázala mu na hlavu:“ Tvůj kůň se splašil a tys spadl na kámen,“ vysvětlila s dávkou soucit: „Ale teď žádné otázky, na ty bude ještě dost času. Teď musíš odpočívat. Věřím, že jsi zesláblý.“ A měla pravdu. Přestože se probudil teprve před pár minutami, cítil se vyčerpaně a byl malátný. Když si rukou zašmátral na hlavě, zjistil, že má kolem čela omotané obvazy. Pohlédl na ni, ale ona se jen usmála, a potom se otočila a odešla s Odrionem do vedlejší místnosti. Ještě zaslechl tlumený rozhovor, pak ho ale pohltila tma.

-*-*-

Spal tvrdě, přesto ho silná vůně, linoucí se z vedlejší světnice, nakonec přiměla otevřít oči. Chvíli si slastně užíval zajímavého aroma a přemítal, na čem asi hospodyně pracuje. Poté vstal a bosky přešel k oknu.

Zatímco spal, slunce vystoupalo k polednímu. Rozhlédl se po okolí. Jak víceméně tušil, ocitl se ve vesnici. Kam až dohlédl, všude stály dřevěné chatrče ve stejném stylu, nějaké měly také předzahrádku. Po ulici chodili rolníci a řemeslníci všeho druhu. Jedni nesli motyky a pluhy, druzí zase pily a sekery, jiní naopak kladiva a kleště. Pastýři vedli kozy a ovce, čeledíni zase herky, které táhli otepi slámy. Ke všeobecnému ruchu ještě přispívaly malé děti, protože se na cestě honily. Podívaná se mu zamlouvala.

Venku se však nic nového nedělo, a tak se po chvíli otočil a zamířil k Ashně do vedlejší místnosti. Jak zjistil, kvapně připravovala oběd a jeho příchodu si ani nevšimla.

Tento pokoj se od prvního velikostí nelišil. Jeho účel byl také naprosto zřejmý. Naproti dveřím, kterými vešel, uviděl dřevenou desku na které Ashna právě krájela zeleninu a uprostřed místnosti stál velký stůl obklopený vrtkavými lavicemi. Vedle něho spočívali dvě podomácku sbité skříně. V protějším rohu někdo spěšně opřel smeták, který se teď nebezpečně nakláněl na stranu.  Jeho pozornosti neunikl ani výklenek ve zdi, jenž zřejmě sloužil jako krb.

Světnice měla dvě okna a ještě další dveře vedoucí na ulici. Nehlučně došel až k nim a nahlédl ven. Před ním se rozprostírala úzká kamenitá pěšinka vedoucí na hlavní cestu. Okolo rašila zelenina a spatřil také ohniště, kde se smažily vejce. Vedle ležel kotlík s horkou vodou.

Měl chuť jít ven a projít se po vesnici, žaludek mu však přikázal, aby se vydal zpět do chatrče. Došel k Ashně a poklepal jí na rameno.

 „Nechcete s něčím pomoct?“ zeptal se vroucně. 

 Kuchařka se otočila a tak se ho vyděsila, až se málem pořezala.

„Aussgo, co mi to děláš?“ vzhlédla ke stropu a spřáhla ruce: „Ne chlapče, za chviličku  to bude hotové. Sedni si támhle, na lavici,“ ukázala ke stolu. Poslechl a Ashna před něj podala vroucí polévku s hliněnou lžíci. Radostně se do ní pustil. Za okamžik ji měl v sobě a spokojeně si mnul břicho.

„Vy jste tu přes den sama?“

„Ano, akorát malej Ordion dělá poslíčka tady ve vesnici a občas ke mně zaskočí, hlavně mi vždycky něco donese, když potřebuji. Ostatní chodí s Turem do lesa, abychom měli co největší výdělek. To víš, naším dřívím zásobujeme bezmála celou vesnici a tak každá volná ruka přijde vhod. Kromě Emelin samozřejmě, ta je na učení,“ rozpovídala se.

„Celou vesnici? Kde že to teď vlastně jsme?“ podivil se. Ashna se usmála.

„V Cehagu, vesnice západního kraje Legandského království. Naše dědina je dokonce tak důležitá, že tu sídlí i zástupce regenta,“ vysvětlila nadšeně, přešla světnici až k němu sebrala prázdný talíř a vrátila se na své původní místo.  Mládenci blesklo hlavou, že v minulosti již o této vesnici slyšel.

„Pusté pláně, že?“ hádal. Přikývla: „Řeky Anar a Corit, tady bude kus velmi, velmi úrodné půdy…?“ rozvzpomínal se. Odpověď však nedostal, protože Ashna z kuchyně zmizela. Začal se zmateně rozhlížet, ale kuchařka se brzy vrátila i s horkou pánvi, kterou přidržovala v zástěře.

„Říkal jsi něco? Odpusť, neslyšela jsem…“ Mladík mlčel a úpěnlivě čekal na vytoužený oběd. A nakonec se ho také dočkal. Nedočkavě se pustil do vaječných placek. Rychle nabil přesvědčení, že by mu lahodily na jazyku, i kdyby neměl tak příšerný hlad. Vůbec si totiž oběd nevychutnával a raději ho naprázdno hltal. Po celou dobu, co jedl, nepromluvili ani slovo, když ale odsunul talíř, znovu spustil.

„Rád bych viděl mapu Legandie…dá se tu někde sehnat?“ zajímal se. Ashna svraštila čelo.

„Tady? Knihovnu nemáme… jedině snad Tenakil…,“ vybavila si: „To je místní cikán. Z povídaček vím, že prodává všechno možné, jenom ne nic praktického,“ ušklíbla se: „Ostatně zítra můžeš zkusit štěstí. Chci, abys se mnou zítra šel na trh. Seznámím tě s lidmi.“

„Copak nikdo neví, že jsem tady?“ podivil se. Ashna se zatvářila bůhvíproč pobaveně.

„V bezvědomí bychom tě sousedům raději nepředstavovali.“

Zničehonic se rukou přejel přes obvazy, byly nasáklé krví.

„Kdy si je budu moct sundat?“

„Brzy, ale raději ještě pár dní počkej,“ vzala talíř a přešla k pultu.

Mladík se podíval k oknu. Na rámu spatřil několik zářezů. Ruční počítadlo úsvitů. Chytré. Zjistil, že dnes je pátý úsvit sedminy. Nemohl potlačit to palčivé nutkaní a tak mu dal vplný průchod.

„Jezdí Emelin na noc domů?“

„Ano jistě, nestuduje daleko, ale brzy ráno zase vstává. Mohla by spát na škole, jenže to je moc drahé.“

Zítra tedy doma nezůstane sám s Ashnou, protože pokud si dobře pamatoval, šestý a sedmý úsvit se nestuduje.

„Kde se vzdělává?“ zajímal se.

„V Churtten. V dívčí škole. Studuje psaní, čtení, jazyky… dokonce se učí o samotném Aussgovi a jeho dětech.“ Řekla a nadmula se pýchou. Mládenci neuniklo, že Ashna má Emelin z celé rodiny nejraději. Jak ho ostatně napadlo, Emelin pravděpodobně byla Ashnina jediná dcera, protože dívky by Turovi v lese s těžkými náklady asi moc nevypomohly.

„Je to dobrá škola, už jsem o ní slyšel.“ Přitakal. Ashna mezitím nechala vaření a přisedla si k němu.

„Ty ji znáš? Snad nejsi taky vyučený?“ užasla. Mladík pokrčil rameny. Pak se jí na tváři objev náznak pochopení: „A vlastně, podle těch šatů, co jsi měl na sobě, když tě našli bych se dokonce divila, kdyby tomu bylo jinak.“ 

„Šatů? Jakých šatů?“ Bleskurychle vyskočil, jako by si sedl na žhavé uhlíky. Vůbec si neuvědomil, že v děravé haleně, která na něm plandala, sem asi nepřijel. Ashna se chystala odpovědět, když v tom se ve dveřích objevil Odrion a mrštil na stůl ovoce..

„Tady jsou ty maliny, mami, jak si chtěla.“ Udýchaně zasoptil a rychle zase odběhl. Ashna na stůl hodila mísu s paličkou.

„Prosím, rozmačkej je na padrť. Udělám z nich sirup,“ trochu nevybíravě přešla jeho dotaz a už zase krájela zeleninu. Mládenec chtěl protestovat, ale nakonec sklopil zrak na maliny. Sklesle je hodil do mísy a začal z nich dělat kaši. Rozhostilo se napjaté, přerušované pouze ustavičným drcením plodů v míse. Mladík si propletl dlaně a zabořil do nich hlavu. Cítil se příšerně. Tak hloupý, takový tupec, je to možné? Moje hlava…paměť… nic o nich nevím a vůbec je neznám, co když…co když mě sami unesli a teď mě tu drží zavřeného…ne, to je hloupost, ale co tedy.  Mám tu žít? Nebo odjet? Ne, nejdřív se tu porozhlédnu, třeba si časem něco vybavím. Nevzpomínám si vůbec na nic, tak hrozně bezbranný…Rozložil ruce a zrakem provrtával stůl. Nakonec zvedl hlavu a zjistil, že Ashna si k němu mezitím přisedla. Když ji spatřil, přišla mu na mysl nevšední otázka…tak nevšední, až zauvažoval, jestli ji má vůbec vyslovit. Bezeslovně na sebe hleděli a přitom si rozuměli. Když ho však soucitně uchopila za ruku odvážil se.

„Jak se jmenuji?“ zajíkl se na. Cítil se jako hlupák. Chvíli na něj civěla.

„Doufala jsem, že mi to povíš ty.“ Přiznala a nadále ho pozorovala. Mládenec si začal mnout hlavu. Nemohl uvěřit takové absurditě.

„Omlouvám se. Připadám si jako idiot.“

„To bude dobré.“ Usmála se: „Jestli chceš, tak ti malý kousek tvojí minulosti odhalím.“ Rozzářily se mu zorničku a ucítil nové povzbuzení. Ashna mu v té chvíli připadala jako vlastní matka.

            „Velmi rád…Ashno, smím Vám tak říkat?“

            „Jistě,“ ubezpečila ho. Mírně si poposedla, aby si udělala pohodlí a upřela na něj pohled. Zcela z ní sálalo vzrušení. Potom vyhlédla z okna, a zasněně pozorovala vzdálené, zlatavé lány a pravila.

            „Je to již šest úsvitů. Šest krátkých a tak důležitých úsvitů. Toho rána, předposledního rozbřesku minulé sedminy se můj muž, Tur, jako vždy vypravil s dětmi do lesa. Pracoval tvrdě a poctivě celý den a navečer se vracel se zaslouženě vrchovatým povozem. Toho dne se mě také zmocnilo zlé tušení. Už dopoledne, právě když jsem zametala smetí, udělalo se mi tuze těžko, až sem skoro omdlela. Od té chvíle mi na mysl nepřicházelo nic jiného, než jen modlitby k Aussgovi, ale věřila jsem, že má rodina se vrátí zpět ve zdraví.

Tur se při západu slunce kodrcal lesem, kde celý den kácel stromy. Vedl Duňku, to je naše kobyla, která táhla povoz s kmeny a děti samozřejmě poletovaly po cestě i lesíkem a honily se. V tom se náhle zvedl vítr a z křoví po straně ses zčistajasna vynořil ty. Zrovna na tom místě je prý velký sráz. Skočil si na cestu snad z deseti stop a namířil si to přímo na Evina, který pobíhal vpředu. Tvůj kůň se splašil, vzpříčil se na zadní a shodil tě. Pak si to namířil po stráni dolů, přímo k řece a ty sám jsi sletěl vedle cesty, hlavou přímo na kameny. Děti z toho byly samozřejmě celý vyděšený, slétly se kolem tebe jenže se bály něco udělat. Naštěstí Tur rychle dostal rozum, opatrně tě vzal a položil vzadu na povoz s nadějí, že tě tu uzdravíme.

Znovu se tedy rozešli, všichni ještě rozechvělí z té nehody, jenže neurazili ani pár kroků a cestu jim zatarasila skupina jezdců. Šla z nich nepopsatelná hrůza, dokonce i Turovi se rozplakaly kolena a děti se schovaly za povoz. Jeden se k němu sehnul ze sedla a chladně se ho zeptal, jestli po cestě neviděl projet nějakého jezdce. Tur nebyl sto odpovědět, naštěstí však sebral tolik odvahy, aby třaslavě ukázal dolů ze stráně. Ani nepoděkovali, jen chvatně pobídli koně a vrhli se ze srázu k řece.“       

Zakončila své vyprávění. Mladík naprázdno polkl. Z jejího příběhu šel strach.

„Ale proč mě honili. Proč?“ vysoukal ze sebe nakonec.

„To zůstává hádankou. A neměj mi to za zlé, budu radši když u toho zůstane. Stačilo mi to Turovo vyprávění. Děsím se toho, že bych je snad někdy potkala,“ řekla vyděšena: „Měli prý černé pláště i zbroj a u opasku jim vysely tenké a dlouhé meče a dýky. A co teprve jejich koně- listí se jim prý pod nohami měnilo v popel,“ pokračovala. Mladík si vynadal, že na Ashnu vůbec naléhal. Minulost na něj těžce dolehla.

„Jsem Vám nesmírně zavázán… zachránili jste mi život,“ oddechl si, ale matka mávla rukou, jako by denně zachraňovala tři města před vypálením.

„Já ti děkuji, kdybys necukl za uzdu, tvůj kůň by Evina zadupal do země.“Ashna se na něj naposledy usmála, pak mu znovu přisunula maliny a sama se vydala k pultu.

„Nedal by sis čaj?“ zeptala se. 

„Rád,“ přitakal a přitom spokojeně mačkal maliny. Ashna vyšla z chatrče a připevnila kotlík s vodou na ohniště. Když se vrátila zeptal se.

„Říkala jste, že tu někde mám vlastní věci?“

            „Ano, samozřejmě. Vydrž okamžik,“ na tváři se ji objevil trochu provinilý výraz, že na jeho svršek dočista zapomněla. Došla ke skříni a chvíli se v ní přehrabovala až nakonec vytáhla velký ranec, který donesla ke stolu. Hoch po něm dychtivě skočil a nervózně ho rozvázal.

            Pak se skoro s posvátnou úctou začal probírat svým ošacením. Kožené holínky i kalhoty, na nichž visel opasek se zaháknutým měšcem, vše v hnědé. Prohlédl si světlou košili a šněrovací vestu, na které byl zlatými nitkami vyšit jemu neznámý erb. prsty přejel po smaragdovém plášti, jenž byl trochu zakrvácený a nakonec mu zrak ulpěl na pochvě s krátkou, velmi ostrou dýkou.

            „Myslíte, že bych si to mohl obléct?“ skoro žadonil. Ashna přikývla, ale upozornila ho aby takhle nechodil ven a nevystavoval se lidem na oči, protože by to vzbudilo přílišnou pozornost. Pak zmizela na zahrádce, aby ho nerušila.

            Když byl hotov, začal si vše urovnávat a přehrabovat se v kapsách, obzvlášť se mu líbila dýka u opasku. Zajel rukou pod vestu, kde měl náprsní kapsu a ke svému překvapení něco nahmatal. Pergamen? Vytáhl předmět a položil ho na stůl. Užasl. Na desce ležel zapečetěný dopis. Natáhl k němu ruku a chystal se ho třaslavými prsty otevřít, nakonec se ale zarazil. Je přeci přísně zakázané číst zapečetěné dopisy. Jenže co když patří zrovna mně? Ne to nemohl. Kdyby byl pro mě, přečetl bych si ho přeci přímo po převzetí. Leda, že bych na to neměl čas… ti jezdci, co když mě honili právě kvůli tomu psaní? Jsem snad posel?

            Běh myšlenek přetrhla Ashna, která k němu zezadu přistoupila. Rychle schoval dopis zpět na své původní místo.

            „Moc ti to sluší, vypadáš jak šlechtic,“ pochválila ho a zaujatě si ho prohlížela.

            „Asi tu nemáte zrcadlo, že?“ usmál se.

            „Zrcadlo?“ nechápala Ashna.

            „Je mi čím dál více jasné, že asi nebudu ze zdejšího kraje.“ Řekl si spíše pro sebe, když pochopil, že Ashna neví, o čem je řeč: „Tohle sklo je něco jako vodní hladina, vidíte v něm svůj odraz.“ Vysvětlil jí. Ashna se zasmála.

            „Ne zrcadlo nemáme, zato vodní hladinu ano…,“ Zavtipkovala. Mladík se usmál, ačkoliv mu to moc vtipné nepřipadalo.   

            „Už je ti lépe?“ Ozvala se nakonec, když neodpovídal

            „No ano, ten čaj mi moc pomohl, ale stále jsem ještě slabý.“

            „Nejlepší bude, když se půjdeš ještě vyspat. Já ostatně musím jít nakoupit.“ Doporučila mu a s popohnala ho do postele. Rozloučili se a Ashna se vypravila na trh. Mladík se rychle převlékl a zalehl na palandu. Zavřel oči a okamžitě usnul.

            Schylovalo se k večeru a na obloze bujely tmavé mraky. Blížil se déšť,  ale polní cesta  byla bahnitá již od rána. V tento sychravý nečas už všichni rolníci a sedláci spěchali domů ke svým rodinám.    

            Uprostřed žitných lánu se však proháněl jezdec. Těžká kopyta dopadla do bláta a to cákalo na všechny strany, až byl kůň celý potřísněný. I přes nesnáz terénu však pádil jak vítr. Hřebce pronásledovala skupina jezdců a právě oni mu nechtěně dodávali rychlost.

Vraníkův jezdec zarýval kožené boty do třmenu a bezděčně ho popoháněl. Měl hnědé kalhoty, těsnou vestu na šněrování, brašnu s poutkem a smaragdový plášť, který za ním vlál jako přízrak. 

            Odhodlaně se k hřebci tiskl tělo na tělo a povzbuzoval ho. Nepatrně pootočil hlavu a zjistil, že má před pronásledovateli slušný náskok, jenže jak si uvědomil, tady, na rozlehlých pláních, kde každý viděl  na sto honů, mu byl k ničemu. Koně pronásledovatelů byli také neuvěřitelně hbití a vzdálenost mezi nimi se rychle zkracovala. Naštěstí přišla záchrana v podobě nedalekého lesa, který spatřil na západě. Strhl koně ze stezky a začal se prodírat obilnými klasy k lesu. Netrvalo to moc dlouho a brzy se v něm také ocitl.

Zahalil ho stín a oř svištěl mezi stromy. I v té rychlosti se vyhýbal kmenům jako srnec, skákal na strany a drtil pod sebou jehličí. Jezdec se snažil neustále měnit směr, aby se lovcům ztratil. Netušil, jak dlouho pádil svěžím lesíkem, nakonec však nabil dojmu, že oddíl setřásl. Zastavil a zaposlouchal se. Ticho. Větřík mu náhle pročísl vlasy a pak zaslechl řev snad dvě stě kroků od něj. Střelhbitě kopl zvíře do slabin a to vyrazilo vpřed. Narazil na křoví, jenž mu zastínila výhled. Čtyřnožec se mocně odrazil a přeskočil překážku. Ke svému zděšení uviděl, že za podrostem následuje sešup. Snad letmo strhl uzdu na stranu a z deseti stop dopadl na kamenitou cestu, která se ubírala podél křovisek. Za jízdy se narovnal a v tom momentě před sebou uviděl starou herku s povozem a dětmi. Trhl uzdou a zaklonil se. Hřebec se znovu vzepjal na zadní, ale mladík se neudržel, vyletěl ze sedla v tichém výkřiku se propadl do hlubin…

 Prudce se posadil a těžce oddychoval. Halenu měl propocenou. Co to…? Sen? sen…byl to jen sen. Oddychl si. Ale stalo se to přesně tak, jak mi to Ashna vyprávěla. Je to možné? Co když jsem právě spatřil svoji minulost?

Přinutil se vstát, ale myšlenky mu v hlavě kolovaly dál. Došel k oknu. Nad vesnicí se pomalu snášela noc. Slunce lenivě klesalo za obzor a cesta se vylidnila. Z kuchyně se ozýval šramot a tak se tam vydal. Opatrně nakoukl do světnice a zjistil, že večeře bude již brzy prostřena. Konečně zjistil, proč Ashna v poledne krájela tolik zeleniny. Na stole stála ohromná mísa z plodů přírody s dvěma bochníky chleba. Ashna právě rozlévala malinový sirup do džbánů a Ordion házel polena do krbu, jehož plameny prohříval celou světnici a ozařoval stěn. Vstoupil do pokoje a pozdravil.

„Tak už ses probral spáči?“ rozzářila se Ashna. Příchozí se zašklebil.

„Už je skoro noc. To vždycky přichází tak pozdě?“ podivil se.

„Bohužel ano,“ povzdechla: „ale brzy by měli dorazit.“ Dodala povzbudivě.

„A Emelin?“

„Ta má taky zpoždění uličnice,“ dopálila se: „Však já ji dám,“ Mladíkovi bylo zřejmé, že to nemyslí vážně. Zanedlouho se po ulici opravdu rozlehl dunivý klapot kopyt. Ashna vystřelila k oknu.

„Tur se vrátil,“ vydechla si a vyrazila ke dveřím. Ty se však rozevřely dokořán ještě dříve, než k nim došla. Dovnitř se nahrnuli tři chlapci a zaujatě se o něco přeli. Když spatřili matku, přestali a pozdravili ji. Pak také uviděli nečekaného hosta a zůstali stát jak opaření. Ashna jim vynadala, že ani ho ani nepozdraví, což vzápětí rychle napravili. Hned nato se v chumlu vrhli ke stolu a začali se rvát o žvanec chleba.

„Ten nejmenší je Evin,“  ukázala asi na třináctiletého chlapce: „a hned vedle něj, ano, ten, co zrovna pocákal ubrus, to je Ket a naproti nim sedí Nagos,“ vysvětlila. Mladík si chlapce se zájmem prohlížel. Ket byl v jeho letech, Nagos asi o dvě jara mladší, nejvíce ho však zaujal malý Evin. Jako jediný z chlapů měl oči po matce, zářivě zelené. Ke starším bratrům nechoval skoro žádný respekt a tvářil se hrdě a ctižádostivě.

V tom si uvědomil, že Tur stále ještě nedorazil. Ashna mu rychle vysvětlila, že ještě musí povoz odvést k pile a klády vyskládat. Rozhodli se, že také zasednou. Netrvalo to však dlouho a Tur také dorazil.

Zabouchl za sebou dveře a odložil těžký kabát na polici u dveří. Potom se vydal za rodinou a především za večeří.

Měl tmavé, místy už prošedivělé vlasy, které mu padaly do obličeje. Hrubé rysy a statná postava velmi kontrastovaly s jeho vlídnýma očima. Nosil lehkou plátěnou halenu, příliš velké kalhoty stažené páskem a vysoké holínky. Když zpozoroval, že zraněný se již probral, pousmál se.

„Tak ses konečně probudil. Už jsme ani nedoufali. Vítej v našem skromném příbytku,“ přivítal ho. Pak od něj odvrátil zrak, tiše zasedl k večeři a začal ji do sebe házet. Odrion vstal a znovu hodil několik polen do krbu, který za okamžik vzplál. Večeře zmizela rychle…až si zděšeně uvědomil, že se ani nestihl najíst. Rozzlobil se sám na sebe. Po večeři všichni čtyři hoši odběhli do vedlejšího pokoje, kde se znovu začali o něco přít. Ashna ještě Turovi a jemu nabídla zbylé placky od oběda, které mládenec s velkým oddechnutím neodmítl.

„Jaký si měl den Ture?“ optala se Ashna ledabyle.

„Jako vždy, úděsný, jsem k smrti vyčerpaný, alespoň že to přinese nějaký ten měďák.“ Vydechl a zkroutil se v židli: „Spíše mě děsí ty stromy. Každým rokem jsou ještě více ztrouchnivělé a prolezlé červy. Jestli to takhle půjde dál, za chvíli už nebudeme mít živnost,“

„Prosím tě, skoč pro vědro vody,“ požádala Ashna mladíka a podala mu nádobu. Ochotně se chopil vědra a vstal. Rozešel se ke dveřím.  Cestu mu však zatarasila nová postava a on se jí teď ocitl tváří v tvář. Ani se nemusel ptát, kdo to je. Před ním stála Emelin.

Byla trochu bledá, když ho ale uviděla, zarděla se, a tak se rychle usmála, aby to nepostřehl, což se jí nepovedlo. A pozoroval toho na ní mnohem víc. Přes záda měla přehozený  jemný plášť. Tmavé kadeřavé vlasy jí padaly až na záda. Její zelené oči v sobě skrývaly hrdost a přitom až dětskou zvědavost. Tak částečně v ní viděl malého kluka, který rád tropí lumpárny. Ano, jinak se to nedalo popsat. Ten její usměv byl tak uličnický.

Vyrušila ho z úvah, když k němu vztáhla ruku. Směle ji vzal a políbil. Přitom ji  neustále hleděl do tváře. Pak se znovu, pichlavě, zasmála.

„Teší mě, že tě konečně poznávám. Už jsem si začínala myslet, že budeš takhle spát až do soudného dne.“

„Seznámení s tebou, Emelin, bych si nikdy nenechal ujít.“ Odvětil s nádechem lehké ironie, který však nezaznamenala. Ustoupil jí z cesty, aby se mohla přivítat s rodinou a sám se vydal ven. Dorazil až na cestu a rozhlédl se, po levé straně spatřil rozcestí, u kterého stála studna. Došel až k němu, a začal točit klikou. Naplněné vědro pomalu stoupalo. Studna byla hluboká a zjistil, že to není žádna legrace. Kbelík obtěžkaný vodou stoupal pomalu a musel si dvakrát odpočnout než ho konečně vytáhl na okraj. Pak ho uchopil a vodu přelil do vědra, které sebou přinesl. Vydal se zpět.

Odevzdaně ho položil na podlahu a zhroutil se na lavici. Tur si vyzul boty a vykasal kalhoty nad kolena, pak si vědro přisunul a začal se oplachovat. Emelin se mezitím posadila na lavici a spořádaně pojídala večeři, kterou jí Ashna schovala.

„Tak jak se cítíš?“ zaskočil ho Tur, zatímco ze sebe splachoval špínu.

„Už je mi lépe, mnohem lépe než ráno…přesto mám pořád problém s pamětí.“ Vysvětlil. Tur se zatvářil zmateně a dožadoval se vysvětlení na Ashně, zatímco Emelin se  rozšířili oči, jako by si něco uvědomila. 

„No samozřejmě, abych nezapomněla, po dobu, kterou tu zůstaneš, se budeš vydávat za vzdáleného bratrance, jenž nám přijel na výpomoc,“ objasnila.

„A jak dlouhou dobu tu zůstanu?“ zeptal se do větru. Ashna neodpověděla a rychle odběhla do ložnice, aby děti popohnala na kutě.

„To záleží na tobě,“ odpověděla Emelin: „Nemusíš nijak spěchat. Zítra ti ukážeme vesnici.“

Netrvalo dlouho a její večeře také zmizela. Potom jim popřála dobrou noc a unaveně se odploužila do vedlejší světnice. Mezitím se Ashna vrátila a sklidila ze stolu.

Měsíc již vystoupal do výšin a tak se shodli, že si před zítřejším dnem také odpočinou. Ashna pozavírala všechny dveře a okna, sklidila ze stolu.

Tur udusil oheň v krbu a pak se společně vydali do společné ložnice.

Když se v ní ocitli, ostatní již podřimovali. Unaveně se složili na vlastní palandy. Ashna a Tur si lehli k Odrionovi, který tak uvolnil postel jemu samotnému v opačném rohu.  

            Zíral do prázdna a uvažoval nad uplynulým dnem. O rodině, o sobě.

Hodnocení:
4.2 (5 hlasů)