Bylo pozdní odpoledne jednoho velice horkého dne. Vzduch se v dálce tetelil a klid na prašné vesnické cestě vyrušovalo jen bzučení much, ale i ty za letu usínaly nudou. Celkovou idylku kazil jen příšerný puch hnoje, vznášející se z vozu, neprakticky postaveného uprostřed cesty. Seděl na něm podsaditý muž a se zájmem se dloubal v nose. Když svou chvályhodnou činnost ukončil, podíval se na úlovek na prstu, který si následně s blaženým úsměvem strčil do pusy. A pak se to stalo.
Osel se bez jakéhokoliv podnětu dal do pohybu a vůz se s trhnutím rozjel. Krutíperko s překvapeným zaječením přepadl do zadu na kupu hnoje, který se začal pomalu zvedat. Následně z něj vystřelila špinavá ruka, po ní cylindr a pod ním ušpiněná tvář zkřivená odporem. Démon se vztyčil do celé své výšky a zastínil Krutipérkovi výhled na slunce. A pak se to stalo.
Oba propukli ve vyděšený řev. Krutipérko, protože si myslel, že si pro něj z druhé strany přišla jeho stará, které před pětatřiceti lety zahnul a ten druhý, neboť právě vylezl z hnoje.
„Jak jsem se tady do prdele dos…?“
„Nech toho božka. Bylo to přece jen jednou.“
„Cože? Co to meleš?“
„No tak dobře, dvakrát, božka, dvakrát.“
„Co? Kdo?“
„Třikrát! Ale to byla jen taková rychlovka.“
„Počkat. O čem to mluvíte? Chci se jen zeptat, co dělám po krk v hnoji.“
„ČTYŘIKRÁT!!!“ řval v záchvatu pravdomluvnosti Krutíperko. Muž se zarazil a podíval se sebe. Vypadal hrozně. Sváteční šaty měl potrhané, byly umazané od krve a ještě od něčeho mazlavého, o čem raději nechtěl přemýšlet. Pak mu to došlo.
„Nebojte, já nejsem duch,“ řekl a smekl svou pokrývku hlavy. Odhalil tak své čisťounce bíle vlasy, které, vzhledem k okolnostem, působily poněkud nepatřičně. Krutipérko se konečně uklidnil natolik, že přestal křičet čísla.
„Ach tak,“ řekl rozpačitě, „víte, ve skutečnosti to bylo jenom jednou,“ řekl s vážným výrazem Krutipérko.
„Jistě.“
„Jak jste se tu vzali, hm? Máme vůbec jméno, hm?“
„Jistě, jmenuji se Vyv. Jedete, prosím, do města?“
„Ano, už deset minut. Můžete se klidně svést. Společnost uvítám.“ Vyv se podíval kolem sebe. Nezdálo se, že by se cokoli dělo. Ale pak si všiml, že strom vzdálený několik metrů se lehce zvětšuje. Osel, který tahal vozík, také občas zvedl nohu.
„Ale já potřebuji do města rychle! Jsem na útěku.“
Krutipérko pokrčil rameny. „To si vyřiďte tady s Karlem,“ udělal posunek hlavou směrem k oslovi. „Nikdy v životě neudělal rychlejší krok. A já nemám srdce ho k tomu nutit.“
Vyv byl muž činu. Nebo si to alespoň myslel. Vždy raději jednal, než myslel. Proto uchopil starý bič. Podíval se na Karla s ďábelským leskem v očích. A pak švihl.
„Íííííííí-ááááááá.“ Karel se vzepřel na zadní a zahýkal jako někdo, kdo si právě uvědomil, že celý život prospal. Hned potom se dal do zběsilého běhu. Nikdy by nevěřil, že hýbat takhle rychle může být tak vzrušující. Dokonce slyšel v uších hvízdat vítr.
„Ííííííí-ááááááá,“ neslo se po prašné cestě, po níž teď kličkoval vůz naložený hnojem. Starý vozka si držel slaměný klobouk, který mu chtěl a za každou cenu ulétnout a díval se vyděšeně na svého stopaře. Ten stál obkročmo a za hlasitého smíchu práskal opratěmi.
„Ten člověk se zbláznil. A to několikrát.“ pomyslel si Krutipérko.
