Dokázal jsem si tu scénu naprosto perfektně představit. Má představivost mě až děsila. Viděl jsem před sebou základnu našich. Ten srpek pár nadzemních budov v poušti. Vlastně plechových hangárů, ve kterých je ukryt výtah do nižších pater, srdce základny. Samozřejmě nesměl chybět bunkr s první pomocí a výdejem munice.
Chaotická palba naší obrany se nedokázala vypořádat s nepřítelem. Byl jenom jeden, ale ve zvířeném prachu jsem ho neviděl. Mračno ho perfektně zakrývalo. Občas, se smrtící přesností, zableskl z mračna troj-výstřel. A s každým tím zábleskem padlo několik našich. Ti šťastnější tiše, mnohem více jich však řvalo bolestí. Jednomu vojákovi kule z mračna utrhla nohu. Snažil se doplazit do bezpečí bunkru. Nohu visící na cáru kůže táhl za sebou. Neměli šanci. Doslova bytostně jsem cítil ten zmar, bolest a utrpení. Obrana povolovala a ustupovala. Myslel jsem, že pod náporem nepřítele.
Nebylo to tak.
Ustupovali přesně podle vojenského manuálu. Stahovali se, aby vyčistili sektor někomu jinému.
Na střeše dvoupodlažní budovy se objevila mladá žena, tak dvacet, možná pěta-dvacet let. Oblečená jen do lehké světle šedé maskovací unifrormy. Perfektně splynula se střechou. Snad jen pevně stažené a přesně sčesané blonďaté vlasy narušovaly maskování více než bylo přijatelné. Zalehla a ze zad sundala pušku s dlouhou hlavní. Zkušeně opřela stojánek zbraně o okraj sřechy. Pažba se zaklesla do ramene a oko zarámoval puškohled. V reproduktorech umístěných o deset pater níž zapraskalo.
"Blondýna může, stáhněte obranu."
Malá pecička v uchu mladé ženy zreprodukovala odpověď velení.
"Stahujeme obranu! Vyčkejte na povolení k palbě."
Palba pomalu ustala. Zvířený prach se téměř usadil a konečně odhalil silného nepřítele. Ošklivě hranatý fastback. Černou střelu na čtyřech kolech. Palubní kulomet tohoto prehistorického mastodonta se rozeřval na plno a půl obrany rozprášil ještě dříve, než se stihla stáhnout. Tu polovinu jenž zůstala na chvíli stát ohromena řevem motoru té ocelové bestie, který se zcela projevil až teď v ustanuvší palbě.
Blondýnku na střeše obestřelo ticho. Hrobové, nepřirozené, nervy drásající ticho. Zamířila nitkový kříž na nepřítele. Tlukot vlastního srdce jí bušil ve spáncích.
Hluboký nádech se zavřenýma očima.
Znovu zamířit.
Nádech.
Přeživší část obrany byla již v bunkru. Řidič vozidla pobídl šestipístkové brzdy ke zkrocení mohutného osmiválce. Kola se zastavila v okamžiku, kdy sjeté pláště pneumatik přestali stíhat odvádět písek z běhounu. Přesto se naddimenzované kotouče, včetně brzdového obložení, rozpálily do ruda. Viděla i klín písečného prachu tvořící se před koly. Vůz uklouzl ještě asi pětadvacet metrů, pak zastavil. V tom zastavení nebyla ta strojová přesnost jako v předchozí jízdě. Spíš rozhodnutí. A strach.
Strach z konce.
"Blondýno, můžete. Volná střelba."
Zamířila na hlavu řidiče. Nic jí nebránilo. Stačilo stisknout spoušť. Tak jako kolikrát. Teď to nešlo. Rozbušené srdce a adrenalin ji vyhnal do krku nepolknutelný knedlík. Ona neviděla bestii, ani nepřítele. Černá maska chladiče ji konejšila. Sklonila hlavu.
"Co tam sakra děláte? Zastřelte ho! Zastřelte toho parchanta!"
"On není žádnej parchant!" zařvala histericky do mikrofonu a strhla ho i se sluchátkem z hlavy.
"Není to parchant, není." Není, opakovala si. V koutku oka blondýnky se zaleskla drobná slzička. Snažila se myslet na utrpení, které muž za volantem způsobil. Nemohla. Viděla jen jednu scénu. Seděla s tímto milovaným mužem opřená o práh jeho vozu. Byl podvečer. Slunce padalo do mraků tím svým krásně kýčovitým způsobem. Hebká tráva šimrala její holá lýtka a stehna. Nemluvili. On měl jednu ruku kolem jejího štíhlého pasu. Druhou zaměstnávala skoro dokouřená cigareta. Dal jí potáhnout. Pak se modravého dýmu nadechl i on. Vyfoukli téměř současně. Cigareta už krom filtru neměla co nabídnout, tak jí zahodil do trávy za vozem. Naklonil se blíže k ní a přičichl k blonďaté záplavě vlasů. Jemně a beze spěchu sjížděl níž po šíji. Nakonec se zastavil u rtů. Už nemohla čekat. Přitiskla se k němu a sála jeho ústa. Byl poddajný, to ona ho vedla. Nebyl to jejich první polibek, ale tento byl vyjimečný. Po dlouhé době se zase cítila absolutně šťastná. Útrapy nynější společnosti se přiblížily nekonečnu. Zbyl jen klid a pohoda starého světa. Světa tak vzdáleného, že už si ani nedokázala vzpomenout. Teď se všechno vrátilo.
Přerušil ji a ona pohlédla do jeho tmavých zelených očí. Něco tam bylo, něco tajemně neuchopitelného. Možná otázka, možná smutek, možná... možná jen láska. Pohladil ji po zádech, zase tak jemně, jakoby se bál, aby ji neublížil. Vzal mezi palec, ukazováček a prostředníček pramínek světlonkých vlásků.
Promnul je.
Byla zmatená.
Čekala.
Řekl jedno jediné slovo.
Scéna zmizela. Zbyl jen stín. A on! Stále opakovala to bezvýznamné slovo: "Není!" Černá bestie stála na místě. Nehnutě. Vyčkávala.
Nitkový kříž opět nalezl místo na hlavě řidiče. Ten pohlédl směrem k ženě na střeše. Nemohl ji vidět. Přesto zíral přímo na ní. A jakoby znal její rozpaky.
Stiskla spoušť.
Zdálo se jí, že jeho rty těsně po výstřelu zaševelily opět to slovo. Slovo které se k ani jedné z těch dvou situací nehodilo.
"Díky."
Z dvou modrých očí stekly dvě drobné slzičky. Tělo malinké blondýnky se zhroutilo na střechu. Bestie byla zničena.
