Spisovatel seděl za psacím stolem a upřeně zíral na poloprázdný papír. Celou jeho polovinu zabíralo neuhlazené roztěkané písmo s všemožnými škrty a poznámkami na okrajích. V rohu se dokonce objevilo něco jako kresba sluníčka, možná nepodařený návrh ilustrace. Papír byl sešlý a více než jednou zmačkaný. Na rozích se kroutily oslí uši. A přece to byl v tuto chvíli Spisovatelův nejcennější majetek. Na tom papíře stál totiž začátek nové povídky, krásné a nápadité povídky o lásce.
Sám Spisovatel nevypadal zbědovaně a nervózně. Tedy alespoň tak zbědovaně a nervózně, jak obyčejně spisovatelé vypadají, když je nic nenapadá, a neví si s tím rady. Ale tento Spisovatel věděl, proč ho nic nenapadá, a proto byl klidný. Čekal na inspiraci.
Někdo zaťukal na dveře.
„Dále!“ málem vykřikl Spisovatel, natěšený jako malé dítě. Dveře se otevřely a návštěvník vstoupil.
„Aha, to jsi ty,“ Spisovatel se snažil nedat najevo zklamání a náhlou podrážděnost, ale něco z toho se mu přeci jen do hlasu dostalo.
„Nemáš radost,“ řekla Povídka.
„Čekám na inspiraci,“ pokrčil rameny a usadil se na židli.
Povídka přešla blíž ke stolu, ale neposadila se. Zkoumala Spisovatelův obličej, který se opět zabořil do pokaňkané stránky. „Nechtěli mě,“ vydechla nakonec. „Už zase, zase mě nechtěli.“
„A kde jsi byla?“
„Všude.“
„Po kolikáté?“ Spisovatel vzhlédl a Povídka sklopila oči.
„Po třetí,“ skoro zašeptala. Když tu takhle stála, vypadala jako ta mladá krásná povídka, která před dvěma roky opustila svoje místo na papíře a začala žít.
„Co říkali, Povídko, no tak, co ti řekli?“
Povídka popotáhla. „Říkali... že nejsem dost důvěryhodná. Dost opravdická,“ dodala. „Prý píšeš fikce.“
„Ale to je nesmysl,“ zamračil se Spisovatel. V duchu si však pomyslel: „Ano, už zase.“ Důkladně si Povídku prohlédl, ale neseznal na ní nic nepravdivého, natožpak fiktivního.
Byl tomu sotva rok, kdy si Spisovatel náhle uvědomil, že povídky mají duši. Ta duše je částí duše spisovatelova, který je svým psaním klade na papír. Proto je každý na svá čerstvá díla také tak opatrný a nedá na ně dopustit. Když někdo tvrdě zkritizuje úplně novou povídku, zasadí tím rány. Povídce, která je ještě příliš mladá na to, aby věděla, jak by měla správně znít. Autorovi, který spolu s povídkou vystavil část své duše a Kritik do ní nemilosrdně bodnul.
Spisovatel tehdy pochopil, že své povídky musí schovávat. A teprve po určité době, řekněme po měsíci, je opět vytáhne na světlo a zjistí, jak dospěly. Může je upravit, nalíčit a načančat, aby se líbily. Takhle Povídka ale byla jedna z těch starších. Jedna z těch, do nichž byly zasazeny rány. Spisovatel se jí nedávno pokusil vzkřísit, ale nedařilo se mu to.
Potřásl hlavou a vrátil se k maličké povídce, která se němě batolila na papíře.
Povídka chvilku stála a připadala si neuvěřitelně sama. Pak ji něco napadlo.
„Venku jsem potkala Bestseller. A Román. A školku Filátek,“ smutně se usmála.
„Skutečně?“ otázal se Spisovatel, ale hlavu nezvedl. „Nikdo z nich asi nešel k nám.“
„Nešel,“ potvrdila Povídka. „Jsi zamlklý.“
„Čekám na inspiraci.“
„Vždycky jsi býval upovídaný a plný života. Měli jsme si co říct.“ Povídka si zakryla pěstičkami oči. „Rád jsi se smál a já jsem se smála s tebou. Vyprávěl jsi mi, jak jsem hezká a jaký budu mít úspěch. Měl jsi mě rád. Mluvil jsi se mnou. Teď jsi zamlklý.“
„Čekám na inspiraci.“
„Mluv se mnou,“ prosila Povídka.
„Čekám na inspiraci.“
Bylo to marné. Spisovatel byl viditelně příliš zaměstnán studováním mladé povídky, než aby si všímal staré. Povídka to věděla a bylo jí kvůli tomu smutno. Cítila uvnitř prázdno. Jako velký sud, který je třeba něčím vyplnit, protože když je něco prázdné, je to smutné.
Kdysi se bavila se Spisovatelem a ten jí řekl, že i když povídky mají duši, dospějí a osamostatní se až po vytáhnutí ze šuplíku. Že tehdy už spisovatel nemá k povídce citové pouto a může ji zkrášlovat a upravovat, jako by byla cizí. Vysvětlil jí, že díky tomu jsou povídky ještě krásnější, než by byly, kdyby se pustily do světa těsně po narození.
Takové povídky jsou zranitelné.
Povídka potichounku obešla stůl a lehla si do šuplíku. Zavřela ho za sebou. I jí vytáhl ze šuplíku, třebaže ji předtím několikrát zranili. Vytáhl ji, a tak by měla být dospělá, měla by být jako cizí. Tak proč se cítí tak zranitelně? Napadlo ji, že když zůstane v šuplíku déle, přestane být zranitelnou. Začne opět žít samostatně, Spisovatel ji zkrásní a všechno bude dobré.
Skrz milosrdnou tmu se do šuplíku dostalo tiché zavolání: „Povídko! Povídko, jsi tu?“
Povídka ani nedutala a Spisovatel se brzy zase věnoval své maličké. Myslel si, že Povídka odešla. A vlastně mu to ani nevadilo.
Kdosi zaťukal na dveře.
„Dále?“ ozval se Spisovatelův hlas se špatně skrývanou nadějí.
Panty zavrzaly. „Dobrý den.“ Osobitý, kultivovaný hlas se nesl pokojem. Inspirace dorazila.
