Večer se mi zdál sen. Nebyl takový, jako ta, které se mi zdály v Mojraku. Nic jsem v tom snu neviděla. Jen jsem slyšela hlasy. Jako kdyby na mne z dálky volaly. Nerozuměla jsem jim, ale věděla jsem, že jsou to výkřiky zoufalství a strachu. Velkého strachu. Probudila jsem se cela zpocená a rozklepaná. Rozednívalo se. „ Noční můra??“ zeptal se mne stařec. „Ano.“ Odpověděla jsem mu, ale nechtěla jsem se mu podívat do těch jeho očí, které by mne hned prokoukly. „ Ty já mívám často.“ Teď jsem se na něj překvapeně podívala. Nenapadlo mne, že by takový člověk jako je on, mohl mí sny, notabene noční můry! Jeho zrak mne probodl a já cítila svrbění na zádech. „Divíš se??? Ach, samozřejmě, že se divíš!! Jak by já mohl mít sny??? Nejsem tak odolný jak se zdám!“ usmál se a já rychle sklopila zrak zpátky na zem. „Nu, vyrazíme. Sbal si a pojedeme.“ Uposlechla jsem ho a začala si balit. Něco mne nutilo uposlechnout a já sem se tomu kupodivu nebránila. Avšak jsem se osmělila a zeptala jsem se: „ Kam pojedeme??“ „ Na sever. Do Lorkyndelu. Je to malé a krásné město. Není to daleko. Tak půl dne cesty.“ „A proč mne berete sebou??“ Neodpověděl a já věděla, že nemá cenu se ho dále ptát. Vyjeli jsme. Bylo teplé ráno, jako každé, které jsem dosud zažila. Tady v okolí Mojraku bývají noci chladné, ale rána byla teplá. Jeli jsme lesní cestou a moc jsme toho nenamluvili. Už i má tetička mne učila, že na koni se nemluví, ale soustředí na jízdu a to jsem právě dělala. Mlčela a dívala se kolem sebe.
Po dlouhé a tiché cestě jsme se zastavili. „ Sestup z koně. Již budeme u bran, kde nám budou muset zabavit pár věcí.“ Slezla jsem z koně a batoh si hodila na záda. Najednou jsme vyšli na kopec a tam se mi naskytl nevídaný pohled. Stařec nelhal. To město bylo nádherné. Mezi malými domečky se tyčil bílý chrám se zlatou kopulí. Vlastně jsem to nemohla posoudit, protože jediné město které jsem kdy viděla byl jen Mojrak. Šly jsme pomalu k báně, kde stáli dva vojáci. Stařec jim dal batohy a tak jsem učinila i já. Celý můj batoh převrhli a prohledali jeho obsah. Nakonec mi vzali jen kapesní nůž, který jsem někde, kdysi našla. A starci nevzali nic. Batohy nám vrátili a my jsme se mohli vydat na náměstí. Všude kolem bylo mnoho lidí! Více než v Mojraku. Více, než jsem kdy viděla. Stařec to tu očividně znal, jelikož zamířil přímo k jedné hospodě. Koně jsme uvázali k zábradlí, které tam jakžtakž drželo. „ Drž se těsně za mnou.“ Řekl mi a šel k malému mužíkovi který seděl u stolu.
( pokud bude zájem o další pokračování napište!!!)
