Nebe bylo jasné a čas od času na něm přeběhl obláček.Čtrnáctiletý chlapec, který ležel v trávě, nejspíš spal. Takhle navenek vypadal poměrně zanedbaně. Měl kulatý obličej a pravidelné rysy. Vlasy byly polodlouhé a dosti rozcuchané. Oblečení měl tmavé, pokud se to dalo tvrdit o hnědých kalhotách a tmavě modrém triku. Jmenoval se Jan. Na svůj věk to byl velmi vyspělý člověk a leckterý jeho spolužák se mu ve znalostech nemohl rovnat. Ovšem na úkor toho v praxi byl takřka nepoužitelný. Klidně oddychoval a nechal se unášet vlastní představivostí. To byla další zvláštní věc. I když byl tak vyspělý, pořád mu zůstávala spousta dětské fantazie. Podle průzkumů se, s výjimkou spisovatelů, u všech dospívajících lidí fantazie vytrácí. Dál klidně přemýšlel nad tím, jaké to je být někde někým váženým. Odjakživa ho ve škole nikdo neuznával. Byl pouze ten, kterého všichni můžou nakopnout a on proti tomu nic neudělá.
Ozvalo se šustění trávy. Jan si nepřipouštěl realitu a tak sám sebe přesvědčil že se mu to jen zdálo. Kroky se nicméně ozývaly blíž a blíž, až se nakonec zastavily kousek od něho. Udělal tu chybu a otevřel oči. Přímo nad ním se tyčila postava jeho spolužáka. Jonáš, jeho tupost se mohla rovnat jeho zlomyslnosti. Už propadl na obou stupních a tenhle rok měl vyjít na střední, ať už projde nebo ne. Právě Jonáš si na Janovi tak často léčil své neúspěchy. A právě teď si chtěl z Jana zase jednou udělat hračku. „Nazdar skrčku.“ Zavrčel a hloupě se zasmál. Asi to původně mělo vypadat zákeřně, ale působilo to dojmem ročního dítěte, které postrádá dudlík. Jan se jen začal škrábat na nohy. Zastával sice názor že čím je protivník hloupější, tím jednodušeji je ovlivnitelný, ale zároveň si byl vědom, že čím hloupější je nepřítel, tím je nebezpečnější. Jonáš po něm hmátl svou velikou pazourou a popadl ho za rameno. Jan už už čekal že ho zasáhne do tváře veliká pěst a tak radši zavřel oči. Ale nic se nestalo. Navíc ho hromotluk pustil a ozvalo se hlasité vzdalující se dusání. Jan otevřel oči a pohlédl na vzdalující se postavičku Jonáše. Co ho asi tak rozhodilo? Pokrčil rameny a otočil se. Už to věděl. Slunce zářilo proti němu takže postava která se za ním tyčila vypadala o to hrůzostrašněji. Rozevlátý plášť se chvěl v náhle sílícím větru. Prošedivělé, hnědé vlasy byly rozcuchané a vítr s nimi zmítal. Janovi ztuhla krev v žilách. Udělal klopýtavý krok vzad. Postava k němu natáhla ruku. Jan chtěl vykřiknout, ale z hrdla se mu nevydrala ani hláska. Pak konečně neznámý udělal krok a vyšel z pod záštity slunečních paprsků. Měl vrásčitou tvář a typicky učitelské rysy. Bradka, kterou se honosila jeho špičatá brada, mu spadala na prsa. Jeho tvář měla ostře řezané rysy a nos připomínal supí zobák. Usmíval se, což Jana dokonale zmátlo. „Vy jste pan Jan?“ otázal se příjemným hlasem neznámý. Jan chvíli tupě zíral na zjev a po té vykoktal: „M-m-m-my se známe?“ Muž si odkašlal a jednu ruku dal za záda tak, jak to dělali dříve vážní pánové. „Omlouvám se. Jmenuji se Korl a jsem ŠACHYSTA. Přicházím k vám z Nitrosvěta.“ Jan vykulil oči. Tohle přece nebyla pravda. Nitrosvět neexistoval. Vymyslel si ho asi před osmi roky. Tohle je blbost. „Tohle se mi zdá, že jo?“ pronesl Jan se zkoumavým pohledem. Korl se zatvářil ublíženě. „No, pokud vím tak já se cítím docela bdělý.“ Jan se štípnul do tváře. Načež zalapal po dechu. Ne že by ho zaskočila realita, spíš neodhadl sílu stisku a štípanec ho VÁŽNĚ dost zabolel. „AU!“ okřikl sám sebe. Korl se uchechtl. „Váš svět má opravdu zvláštní tradice.“ pronesl a podrbal se na zátylku. Jan se oklepal a konečně začal logicky uvažovat. „Tak hele, Korle, proč jsi za mnou přišel ze světa, který neexistuje?“ Když to říkal připadal si jako magor. „Ehm, Nitrosvět existuje, jen pro pořádek.“ Jan omluvně pohlédl na špičky svých bot. Pak si uvědomil, co dělá a vzpurně na šachystu ukázal prstem. „Hele! Ty, ty. Ty ŠACHYSTO!!!“ Byl rád že se zmohl vůbec na něco ale Korl ho nenechal domluvit. „Podle všeho jste se stal podivuhodnou anomálií ve světě lidí. Náš velký a mocný vladař Bekel předpověděl, že se do Nitrosvěta vrátí řád jen s mladým chlapcem z jiného světa a…“ Jan nedočkavě podupával nohou a otráveně založilo ruce na prsou. „Nemel tu pitomosti, jsi jen výplod mojí fantazie. Nebo ještě hůř, Jonáš mi rozbil hubu a já jsem v mrákotách a ty jsi můj posttraumatický šok.“ Šachysta se znovu zatvářil ublíženě. „A netvař se tak. Na mě nikdy štěněčí oči nef…jůůůů.“ Bylo to zvláštní ale v tomhle okamžiku Jana vůbec nezajímalo kde se ono maličké roztomilé štěňátko v Korlovích rukou vzalo, důležitější bylo že JE tam. Korl se usmál a pokračoval ve vyprávění. „Takže, jak již znovu podotýkám, Nitrosvět vás potřebuje.“ Jan odložil štěně stranou a úkosem pohlédl na čaroděje. „Tak heleď, pokud, jak říkáš, jsi šachysta a přišel jsi z Nitrosvěta, vysvětli mi laskavě, proč mě tak nutně potřebujete?“ Korl se usmál a vyjmul zpod pláště dlouhý pergamen. Rozvinul jej a s teatrálními dodatky začal číst. „Náš svět spěje do temnoty a jediný kdo nás může zachránit, je mladý chlapec z jiného světa. Jedině on probudí sílu Morgrinu a dokáže zastavit zlo, které se na naší zemi uhnízdilo.“ Jan mlčky hleděl na šachystu a po chvíli si odfrknul. „Já nejsem žádný hrdina.“ pronesl a mávl rukou. Korl si odkašlal a usmál se. „Drahý příteli, myslíte, že hrdinové se rodí? To je mýlka. Každý člověk může být hrdina, stačí pouze vyvinout dostatečnou snahu.“ Jan si znovu odfrknul a tentokrát se svalil do trávy. „To je sice hezký, ale já ani hrdina být nechtěl…“ Korlův obličej se náhle změnil. Ten milý postarší muž byl pryč, na jeho místě byl teď ohněm sršící chlap. Šachysta popadl Jana a zvednul ho ze země. „Dobře tedy. Máš deset sekund na to rozmyslet se. Buď půjdeš se mnou plnit poslání, a nebo tě na místě proměnim v blechu. Tu pak zavřu do krabičky a pošlu jí do našeho světa k vlkům. Věz, že v našem světě to blechy nemají jednoduché!“ Na tváři se mu objevil ďábelský obličej. Jan se dlouho nerozhodoval a rychle zakýval hlavou. Korlovy rysy změkly. „No vidíte, příteli. Jde to i po dobrém.“ Ozvalo se tiché *plop* a šachysta i s Janem zmizeli.
§§§
Jan konečně přestal ječet a otevřel oči. Korl stál před ním a v klidu si čistil nehet dřevěným párátkem. „Jsem rád že už jste se uklidnil. Netušil jsem, že lidé z vašeho světa reagují takhle špatně na naše přenosy.“ podotkl suše a zakroutil hlavou. Mladík vedle něho zatím zmateně sledoval místo, na kterém se právě objevil. Oba dva stáli na širokém kopci porostlém trávou. Kolem kopce se rozplétaly lesy pokroucených stromů. Veprostřed travnatého kopce stály trosky dříve nejspíš krásného pomníku. Socha člověka byla v pase uražená a po zbytku ani vidu ani slechu. Na nebi se líně otáčela dvě slunce. Z lesů se ozývala změť neznámých zvuků.
Jan se otočil na Šachystu a zalapal po dechu. „Hele, kde to sakra jsme?! A neříkej mi že jsme v Nitrosvětě, protože to je prostě blbost.“ Korl si znovu povzdechl a zakroutil hlavou. „Já vás chápu, ctěný pane. Vím, že se cítíte zmatený, ale musíte to pochopit. To, co tady prožíváte, je čirý fakt. Nic víc, nic míň. Tudíž bude i pro vás jednodušší, když to prostě přijmete.“ Jan na Šachystu hleděl se zmatením v očích. „To je hovadina.“ Zahučel a otočil se čelem vzad. Korl tiše zasténal a vykročil kolem mladíka dál po fiktivní stezce.
