„Už se na tom pracuje, držte si klobouky!“ ozval se znovu Clif, sedící u ovládacích prvků.
Šrouby byly zastaveny a ze zátěžových nádrží byla vytlačena voda ohromnou silou do oceánu. Eva se nyní podobala balónu bez zátěže a s naplno otevřeným hořákem. Během několika vteřin prolétla čtyřmi sty metry a jako pingpongový míček vylétla nad hladinu, aby pak svým dopadem zdvihla vysoký sloup vody. Nám se naštěstí nic nestalo, jen jsme byli sraženi na koberec, pokrývající podlahu velína.
„Myslím, že jsme na hladině!“ uslyšeli jsme veselý Clifův hlas, neboť on jediný se v křesle připoutal.
My jsme se posbírali z podlahy a posadili se do křesel.Clif to nevydržel a rozesmál se na celé kolo.Když se uklidnil, nabyla jeho tvář posmutnělého výrazu. Danny zatím zadával do naváděcího systému, obdobě jakéhosi suchozemského plánovače tras, souřadnice průplavu.
„Rychlost šedesát kilometrů, vzdálenost přibližně sto šedesát kilometrů.Dosažení cíle za tři hodiny v čase pět až pět hodin dvacet minut.“ odříkával Dan údaje z obrazovky.
„Myslím, že tam budeme dříve, než náš objekt, nejpozději na stejně!“ozval se Al.
„Musíme se mít na pozoru, kdoví, jaké nebezpečí nám může připravit.“ řekl jsem a viděl na tvářích mých druhů souhlasný výraz.
Mezitím Clif příkazem řídícího panelu a joysticku roztočil šrouby na poloviční otáčky a Eva téměř letěla po vodní hladině. Klidné vody Tichého oceánu kladly minimální odpor ocelovému vřetenu, které bezhlučně rozráželo dlouhé, mělké vlnění, jenž občas sprškou kapek omylo věžičku. Byla to jistě úžasná podívaná a nedokázal jsem si představit, jak to musí vypadat při maximální hladinové rychlosti, která činila sto kilometrů v hodině.
Nikde kolem nás nabyla jediná loď. Velice mne to udivilo, neboť Panamský průplav patřil k velmi vytíženým dopravním uzlům, jakých bylo na planetě velmi málo. Po třech hodinách velmi rychlé plavby jsme zahlédli pevnou zemi, zahalenou do ranního oparu. Na vzdálenost pěti kilometrů, které nás oddělovaly od země,jsme si prohlíželi osvětlené přístavní hráze. Jejich délka by neznalého člověka mohla uvést k omylu, že jde o pobřežní magistrálu.Na obzoru se začínal zlatit pás svítání.Bylo půl šesté.První paprsky se draly skrze mlžnou clonu,kterou lehká bríza trhala na kusy. Eva zastavila přibližně dva kilometry od břehu. Už jsme rozeznali obrovská ocelová vrata, podobná ústům obra, připraveného pozřít sousta v podobě nejrůznějších lodí. Byla to vrata prvního ze šesti zdymadel, která umožňují lodím překonávat rozdíl výšek hladin Pacifiku a Atlantiku. Toto velmi důmyslné zařízení šetří lodím cestu kolem celé jižní Ameriky a majitelům lodí cenný čas a peníze, a velmi urychluje přepravu zboží všeho druhu již téměř sto let.
Panamský průplav byl totiž zhotovován v létech 1903 až 1914 vynikajícími inženýry a tisíci stavebních dělníků, z nichž mnoho našlo při stavbě tohoto monumentu svoji smrt. Byli pohřbeni do základů a zdí, a mohou tak věčně sledovat své dílo.
Bohužel, i toto jinak velmi poklidné místo se stalo příčinou mnoha krvavých potyček mezi mocnými tohoto světa, kteří měli veliký zájem držet prst na obchodní tepně mezi oceány. Klid vnesla do sporů až smlouva mezi Panamou a Spojenými státy americkými, jenž stanovovala jasná pravidla pro provoz a obchod a přesné hranice.
Eva nyní klidně spočívala na hladině a celá naše posádka s dalekohledy u očí pátrala po vodní ploše před přístavištěm po jediném objektu – druhé ponorce. Už se zdálo, že naše pátrání bude bezvýsledné, a že loď na poslední chvíli změnila směr, když tu Clif lehce vykřikl. Všechny zraky se stočily k němu a poté za jeho prstem, kterým naznačoval, kam pohledět. Asi čtyři sta metrů nalevo od naší lodi se na hladině objevila temná silueta věže druhé ponorky a částečně i její trup. Na přední části neznámé lodi vyčníval opravdu onen trubkovitý útvar, tak, jak jej popsal onen francouzský rybář a opravdu připomínající dělo ponorek z II.světové války.Ponorka stále plula, neboť šrouby vířily vodu za její zádí.Pomalu opisovala oblouk k přístavním hrázím průplavu. Byla oproti naší Evě opravdu minimálně o polovinu větší ve všech rozměrech. Ranní paprsky vycházejícího slunce pableskovaly na jejím zlověstně černém trupu. Vypadala jako ztělesněné zlo. Na věžové nástavbě svítila jako upíří zuby gotickým písmem vyvedená velká písmena NWW. Pohlédl jsem na mé přátele. Pozorovali stejně fascinovaně onu tajemnou loď, a stejně jako já se jistě snažili odhadnout význam těch tří písmen.
Clif se ke mně naklonil a zašeptal:
„Dám krk na to, že tam v té lodi je Strowinsky!“
Přikývl jsem na znamení souhlasu a nadechl se, že něco dodám, když vtom nás Danův výkřik donutil pohlédnout k přístavišti. To, co se odehrálo před našima očima, se dá jen stěží uvěřitelně vylíčit. Pojala nás obrovská hrůza, cítil jsem, jak mi vstávají chlupy na zátylku, podvědomě jsem se přikrčil a vytřeštil zrak.Všichni jsme uviděli, jak beze zbytku mizí obrovské nákladní lodě, tankery, remorkéry, výletní lodě, jachty, motorové čluny či rybářské bárky, ale i kusy přístavní hráze. Jak hrůzné, neboť všude v tu chvíli byli lidé! A ti všichni mizeli tak, jako praskají mýdlové bubliny, prostě najednou nebyli!
Tento hrozný výjev netrval snad ani pět minut a během této krátké chvíle zmizela polovina panamského přístavu!
Cítil jsem, jak mi stoupá krev do hlavy a začíná se mnou lomcovat vztek. Chytil jsem se schůdků na pozorovací věžičce, až mi zbělely klouby na prstech.
-Tohle se přece nemůže dít! – zašeptal kdosi ve mně.
„Torpéda, připravit torpéda, potopíme toho hajzla!“ křičel jsem a chystal se sklouznout palubním otvorem do lodi.
„Zničím ho!Takový zloduch, ničema, zabiják, son of a bitch!Najedu na něj kýlem a potopím ho!“ hulákal jsem vzteky bez sebe.
Al mne zastavil.Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale společně s Clifem mne přitiskli na věžičku naší lodi.Můj hlas přešel ve řvaní, po chvíli v chrapot, až se ztratil docela.Křečovitě stažené svaly povolily a celé napětí pozvolna vyprchalo. Chvěl jsem se po celém těle, klesl na kolena a zakryl si dlaněmi obličej. Clif si klekl vedle mne, a zaslechl moje vzlyky. Objal mne kolem ramen a opatrně se mnou zatřásl.
„Dostaneme ho, Ashi, určitě ho dostaneme! Jenom teď musíme zmizet, za chvíli tu budou zpravodajové z celého světa, taky policie či možná i FBI, a určitě nebude dobré tu zůstat.“
Pokýval jsem hlavou, uznal přítelovy argumenty a pomalu vstal. Sestoupili jsme do útrob naší ponorky. Al Evu potopil do pětadvaceti metrů. Bylo ticho. Právě prožitá hrůza na všechny mocně zapůsobila. První se po chvíli vzpamatoval Clif, přinesl láhev whisky a nechal ji kolovat. Napili jsme se, ale stále nikdo nepromluvil.
Al se zvedl a zkontroloval obrazovku radaru. Pak velínem zazněl jako úder hromu jeho sytý hlas:
„Bastardi prchají k jihu, velmi vysokou rychlostí, na hloubce nula. Vzdálenost mezi námi je asi dvacet kilometrů a velmi rychle se zvětšuje! Pokud chceme uchovat radarový kontakt, musíme co nejrychleji za nimi!“
Naše pohledy se upřely na obrazovku radaru. Světle oranžový bod se jasně odrážel od temně zeleného podkladu a každou vteřinou nám radar opravil jeho polohu podle rychlosti, kterou prchal k jihu.
„Dobrá tedy!“, řekl jsem pevným hlasem, “evidentně nás láká za sebou.Vaše názory?“
„Musíme za nimi.Tohle nejde nepotrestat!“ odvětil Clif.
„Souhlasím s tebou, Clife!“ ozval se rozhodně Al.
„I já, musíme za nimi!“ přidal se Danny.
„Děkuji, jak slyším, jsme všichni zajedno.Tak tedy vpřed.Oni tam o nás ví, nemusíme se zdržovat dalším potápěním, a až to situace dovolí, vyplujeme na hladinu a konečně zjistíme, jak je to s maximální rychlostí naší lodi!“
Eva se po deseti kilometrech vynořila na hladinu a její rychlost vzrostla na šedesát kilometrů. Letěla vlnami a sledovala jako cvičený pes svou oběť.Pluli jsme po osmdesátém druhém poledníku přímo k jihu, k mysu Hoorn a k Ohňové zemi.Nechali jsme za sebou zmrzačenou panamskou šíji a těsně plujíce kolem pobřeží Ekvádoru, zahlédli jsme z něj toliko jeden z významných vrcholků Kordiller, horu Chimborazo, vypínající se do výše přes šest tisíc dvě stě metrů. Obepluli jsme nejzápadnější cíp Jižní Ameriky, mys Piranas a během dvou dnů jsme urazili bezmála tři tisíce kilometrů, stále sledujíce radarový odraz ponorky před námi.I ona však zrychlila svou plavbu, takže jsme si byli naprosto jisti, že o nás také vědí. Přesto jsme vytrvale drželi kurs i rychlost, minuli jsme ostrovy Selkirk, Robinson Crusoe i ostrovy Juana Fernandeze.
Další dva tisíce kilometrů během dvou dnů nás zavedly k velmi členitému pobřeží Chile, jež se skládá z nespočetných poloostrovů, ostrovů a ostrůvků a končí mysem Hoorn, oním zlověstným mysem, představujícím dodnes nebezpečí pro lodě menší tonáže, a mnohokrát proklínaným námořníky celého světa, kteří tudy kdy pluli.
Ale nebylo nám dopřáno doplout až na jižní výspu amerického světadílu. Al, sledující obrazovku radaru,náhle zavolal: „Náš objekt zmizel! Je pryč!“
Pohlédli jsme na Ala s nevyřčenou otázkou, která se zračila v našich očích.
„Podle posledního údaje radaru zmizela na 55°30´ jižní šířky a 78°15´ západní délky.“
“Dobře, díky Ale. Je pro toto zmizení nějaký racionální důvod?“ zeptal jsem se.
„Myslím, že ano!“ ozval se Dan a zapíchl kružítko do průsečíku souřadnic.
IV. Kóta 122
V době, kdy sir Francis Drake obeplouval Jižní Ameriku a pojmenoval po sobě průliv mezi Antarktidou a Amerikou, byla jeho posádka strachy bez sebe, neboť silný vichr, vysoký příboj, tříštící se o rozeklaná skaliska, tyčící se z vody a prudké vlnobití, neustále narážející obrovskou silou do boků jeho lodi hrozily jejím rozbitím a mužům smrtí v ledové vodě. Jak asi muselo být těm statečným námořníkům na palubě nedokonalé dřevěné galeony Golden Hind, když se dívali na obrovské přírodní divadlo, hrané v úzkém pásu mezi pevninami. Vždyť se zde s nepředstavitelnou silou střetávají vody Atlantiku a Pacifiku, zahryzávají se do sebe jako vzteklí psi a nezřídka rvou na kusy antarktickou ledovou planinu, aby pak ještě větší nebezpečí v podobě ledových ker číhalo na plavce. Od jižního pólu neustále vane prudký, ledový vichr a temně zelená až černá voda dokresluje toto nehostinné a velmi nebezpečné místo na Zemi.
A na hranici tohoto hrozného průlivu se nachází mys Forward, který je na 53°54´ jižní šířky tím nejjižnějším pevninským místem celého světadílu, který nese jméno po Italu Amerigu Vespuccim. Přibližně šedesát kilometrů jihovýchodně se podle mapy nachází místo o velmi malé hloubce, pouze 122 metrů. Počítač nám posloužil informací ze své paměti a podle ní by toto místo měla představovat plošina různého členění o rozloze asi dvaceti kilometrů čtverečních, vyzvednutá ze dna sopečnou činností kdysi v dávnověku.
Danny tvrdil, že někde tam musí být jeskyně, do které se nám ta prokletá loď schovala.
„Podívejte, Al tvrdí, že náhle zmizela.Přece se nevypařila, létat neumí, tak kde by byla? Jedině v nějaké jeskyni za kamennou stěnou, kterou náš radar nepronikne! Což se naše Eva nedokáže potopit do sto dvaceti metrů? Ponořme se za nimi! Nehrozí nám nic, leda pronásledování.“
„Ale co ta jejich zázračná ničivá superzbraň? Co když nás napadnou a naše loď i s námi zmizí kdesi…v nekonečnu?“ řekl Al.
„Nemyslím si, že by nám byla nebezpečná“, vmísil jsem se do debaty, “a to z jednoho prostého důvodu. Podle mého názoru toto zařízení nelze použít pod vodou.Jinak už bychom tady nebyli.“
„Ale jaké je pro to vysvětlení, Ashi?“
„Nemám ponětí, ale když se zamyslím nad všemi nehodami, nikdy se nestalo, že by zmizela loď, aniž by se jí ona ponorka neukázala.A proto, podle mého soudu, nás sem vylákali.Vždyť jim stačilo vyplout nad hladinu a čekat, až se vynoříme my, nebo nás mohli napadnout již v Panamě, ale neudělali to!“
Bylo ticho a z tváří mých přátel jsem vyčetl, že o mých slovech přemýšlí.
„Jak daleko jsme od místa zmizení, Danny?“
„Asi šedesát kilometrů, Ashi.“
„Mám návrh, jak se ujistit, že to, co se domnívám, je pravda. Poslouchejte.“
Vyložil jsem stručně přátelům svůj plán. Byl velmi prostý.Klesneme téměř ke dnu oceánu a pokusíme se co nejopatrněji přiblížit k oné plošině, kde nám zmizela ponorka. Poté dosedneme na dno úplně a dva z nás ve skafandrech prozkoumají nejbližší okolí kóty 122.Až se vrátíme, tak poradíme se, co dál.Všichni souhlasili s mým návrhem a dokonce i s tím, že do moře půjdu já a Dan.Al zůstane u počítače sonaru a na obrazovce bude sledovat náš pohyb a popřípadě nás varovat před jakýmkoliv nebezpečím, jež by nám hrozilo.Clif bude udržovat Evu na místě, aby ji podmořské proudění neodneslo do nenávratna.
Vše, co jsem navrhl a mí druzi schválili, jsme uskutečnili.Pomalým, téměř plíživým tempem jsme pluli těsně nade dnem oceánu.Naše rychlost kolísala mezi čtyřmi a šesti kilometry v hodině.Dlužno dodat, že tato část cesty byla nejvíce namáhavá a často jsme se střídali ve vedení lodě, aby nikdo neudělal chybu a Eva nenarazila do nějakého podmořského skaliska nebo se nezavrtala přídí do písečného a kamenitého dna.Naštěstí jsme vše zvládli a díky perfektní ovladatelnosti naší ponorky přistáli na dně v půl třetí odpoledne.Lehký otřes nám prozradil, že jsme dosedli na dno Pacifiku.Clif pro jistotu přibral ještě do předních a zadních nádrží přítěž, aby Evu nestrhlo podmořské proudění.Podle radarových údajů jsme se nacházeli necelý jeden kilometr před vyvýšeninou kóty 122 a přibližně padesát metrů pod ní.Okolní teplota vody byla 9° Celsia, ale v naší lodi bylo příjemných 21 stupňů. Clif si dělal legraci a chtěl mi přibalit do skafandru naftová kamínka, nebo alespoň odporový drát, abych prý podle jeho slov: “..nepromrzl na kost a neprorazil trup oné tajemné ponorky pouhou rukou, jak bude tvrdá.“
Ve skutečnosti jsme ale měli k dispozici nejmodernější hlubinné obleky, které perfektně odolávaly vodnímu tlaku až do hloubek kolem 400 metrů.
Tyto skafandry měly a mají ještě mnoho dalších funkcí, které si brzy objasníme, a které nám byly velmi užitečné.
Po přistání naší ponorky na oblázkové dno oceánu v hloubce sto sedmdesáti metrů jsme všichni přešli do předního oddělení, kde se nachází přetlaková komora.Je rozdělena tlakovými dveřmi na dvě části.V té první, velké asi jako dvě naše kajuty, byla šatna.Na věšácích a ve skříních tu čekalo na použití šest skafandrů.Jsou vyrobeny ze speciální hmoty, jenž je vysoce odolná proti tlaku a deformaci, zároveň však poddajná a nebrání v pohybu jak pažím, tak trupu a nohám.Spolu s Danem jsme si oblékli funkční termoprádlo v podobě kombinézy s kuklou a výřezem pro obličej.Poté nám Clif a Al pomohli do bezešvé kombinézy, zakončené na nohou botami se zátěží v podrážkách a na rukou prstovýmy rukavicemi.
Krk nám obepínalo zařízení pro upevnění speciální uhlíkové přilby, vyztužené titanovou mřížkou pro maximální pevnost.Výhled do okolí skrze tuto přilbu zajišťovalo vyhřívané tvrzené sklo, prokazující vysokou odolnost proti tlaku.Na záda nám přátelé připevnili zásobníky vzduchu s mechanikou, která vháněla vzduch do přilby pod normálním atmosférickým tlakem.Toto zařízení bylo spojeno s helmou přívodní hadicí, odvod vydechovaného vzduchu zajišťovalo malé záklopkové zařízení a výdechová trubice.
Po přezkoušení funkčnosti vzduchového zařízení jsme si k pasu připnuli zátěž z několika desítek olověných destiček.Dlužno říci, že všechny skafandry měly v pažní a stehenní kapse zabudovány a se skafandrem propojeny dva akumulátory velmi vysokého výkonu, z nichž jeden byl určen k vyhřívání obleku a druhý sloužil jako zdroj energie pro světlo nad průhledem přilby a navigaci, která se promítala do spodní části skla.
Takto oblečeni a s helmami na hlavách jsme si ještě vzali každý jednu ocelovou tyč na oporu a obranu a do stehenní schránky nám byly zasunuty dýky.
Al a Clif nás dostrkali do druhé části tlakové kabiny.Byla to menší místnost, ze které bylo možné vyjít na dno oceánu.Clif zavřel pevné a odolné dveře a zajistil je mechanickými a elektromagnetickými západkami.Obklopila nás tma, ve které jsme uslyšeli lehký, později sílící šramot.Komora se plnila chladnou mořskou vodou, jejíž teplota probudila čidla ve skafandrech a ta uvedla v činnost vytápěcí zařízení.Přímo před námi svítila červená kontrolka, a až když se komora naplnila celá vodou a vyrovnaly se tlaky mezi vnějším prostředím a vnitřkem kabiny, změnila se na zelenou.Dan ji bez váhání stiskl.Druhé tlakové dveře ve vnějším plášti ponorky se otevřely a před námi se zjevilo mořské dno. Nyní už, podle Archimedova zákona lehčí o váhu vody, kterou jsme vytlačili kamsi do prostoru Tichého oceánu, jsme mohli vykročit do vodního světa, což jsme po malé chvilce učinili.
Těžko mohu popsat své pocity, když jsem vstoupil do pološera na písek v hloubce přibližně sto sedmdesáti metrů a rozhlédl se.Křišťálově čistá subpolární voda jiskřila všude kolem mě.Byl zjevně jasný den a sluneční paprsky, měnící se v rozptýlené světlo, pronikaly do veliké hloubky.Zde sice panovalo příšeří, ale zatím jsme nemuseli používat osvětlení nad hledím přilby.Obrátil jsem svůj pohled k naší ponorce.Klidně spočívala na dně jako na nejměkčí posteli.Kolem oken pozorovací věžičky se náhle rozsvítila všechna světla a v průzorech se objevil Clifův a Alův obličej a já i Dan jsme přátelům pokynuli rukou na pozdrav.Zamávali nám a zase zmizeli v útrobách lodi.Uvedl jsem do činnosti navigaci a vysílačku.Dan učinil totéž a vydali jsme se směrem k místu, nazvanému kóta 122.
„Díváš se, Ashi?“ ozvalo se mi v přilbě.
To Dan nevydržel a spojil se se mnou skrze vysílačku.
„Dívám, Dane.Je to fantastické!“
„Taky myslím!“
„Je to opravdu krásné.Škoda, že se nemůžeme zdržet a rozhlížet se.Mám návrh.Vypněme vysílačky, ať se šetří baterie.Je chladno všude kolem nás a myslím, že budeme muset použít oba akumulátory k vytápění skafandru.“
„Zřejmě máš pravdu.Končím spojení!“
Danny na mne pohlédl skrze sklo své helmy a já kývnutím odpověděl.
Nyní jsme kráčeli po jemném písku, který asi po tři sta metrech vystřídal drobný štěrk.Měl jsem dojem, že kráčím v hustějším vzduchu, ani jsem necítil přílišný tlak, jenom mé pohyby byly trochu zpomalené.Kolem nás občas propluly různobarevné ryby a ze štěrkovitého dna vyrůstaly dlouhé listy rostlin, podobné jazykům,vyplazeným do podmořského proudění.
Byl jsem okouzlen rozmanitostí podmořského života, který se mi míhal před očima.Aniž jsem si uvědomil změnu, kdy štěrk pod našima nohama vystřídal kámen, stál jsem spolu s Dannym na okraji planiny kóty 122.
Rozhlížel jsem se po planině a připadal si jako na jiné planetě.Byly zde různě roztroušené gigantické kamenné bloky, nakupené na sobě bez ladu a skladu, tak jak je kdysi složila ruka v podobě podmořského sopečného výbuchu. Díky naší obratnosti a síle jsme se bez problémů vyšplhali na tyto kamenné hradby a před námi se otevřelo neskutečné panorama.Strnulá těla a vytřeštěný zrak dával dostatečně najevo náš úžas, se kterým jsme si prohlíželi kruhovou pláň o průměru asi šesti kilometrů, na které byly pravidelně rozmístěny půlkulaté štíty, chránící něco pod sebou před vodními masami.Danny mi poklepal dlaní na rameno a paží ukázal na ony výčnělky.Pokýval jsem hlavou na znamení souhlasu a ukázal prstem na tunel či rameno, pnoucí se mezi štíty do výše bezmála třiceti metrů, z něhož vyčnívalo zařízení ne nepodobné obrovským kleštím. Danny mi ještě ukázal na vysoké sloupy,obklopující celé prostranství,jež byly pevně ukotvené do žulového masivu planiny, a mezi kterými jsem uviděl natažená ocelová lana v pěti řadách pod sebou o síle mužské paže.
>Zřejmě ochrana< napadlo mi, a brzy jsme měli přijít na to, proč.
Posadil jsem se na vrcholu kamenného valu a společně s Dannym přemýšlel o tomto místě.Sem tedy zjevně prchla námi pronásledovaná ponorka, zde tedy má svůj přístav a odtud také vyplouvá na své záškodnické plavby.Poklepal jsem na Dannyho přilbu a rukou naznačil, že odejdeme.Přítelova hlava přikývla ve své vzduchové skořápce. Musím říci, že mi nikdy nečinilo problém skákat do hloubky.Když jsem se ale postavil na okraj téměř třicetimetrové hlubiny, nebyl jsem si tak docela jistý svými schopnostmi.Dan pevně uchopil hůl a jako první se bez náznaku strachu vrhnul dolů.Učinil jsem tedy totéž a zjistil, že skoky ve vzduchu a ve vodě jsou velmi rozdílné.Stačilo vhodně zakmitat pažemi a skok se proměnil téměř v let.Tak se stalo, že jsme stěnu vzhůru zdolávali dvacet minut a dolů jsme doplachtili po necelých třech minutách.Našel jsem podle světel na přilbě Dannyho a podle kompasu jsme kráčeli zpět k ponorce.Jaké však bylo naše zděšení, když jsme místo ponorky uviděli jenom prázdné místo!
Zapnul jsem komunikátor a s trochou úzkosti v hlase řekl:
“Co se stalo, Danny? Proč tu není Eva?“
„Nedokážu odpovědět “, uslyšel jsem přítelův hlas ve sluchátkách, “zřejmě je něco nebo někdo musel vystrašit a donutit k odplutí!“
Jeho hlas mne trochu uklidnil.
„Dobrá tedy.Jsme v poměrně svízelné situaci.Navrhuji zůstat tady, neboť se pro nás naši přátelé určitě budou chtít vrátit.Zásoba vzduchu nám bude stačit ještě něco přes čtyřicet minut, pokud se budeme minimálně hýbat, tak i déle.“
„Souhlasím.Vypneme světla na přilbách, ale vyhřívání a vysílačku ponechme raději v činnosti.“
„Ano,Dane.Támhle je místo, kde kotvila Eva“, ukázal jsem asi třicet metrů před sebe na oblázkové dno, “a zde si sedněme, k těm kamenům, aby nás nevzal proud!“
Danny se na mne otočil a zakýval hlavou.Poodešli jsme stranou asi deset kroků, abychom se co možná nejpohodlněji usadili ke skalám, vyčnívajícím z mořského dna.
Začal jsem přemýšlet o všem, co jsme dosud viděli a co se nyní stalo. Ale myšlenky mi vířily hlavou jako hejno vos,které se není schopné rozhodnout, kam se usadí. Danny se zjevně zaobíral stejnými myšlenkami, jeho skloněná hlava a klid ve vysílačce mne o tom přesvědčily.
Seděli jsme na štěrkovém dně něco málo přes deset minut a i přes vyhřívání skafandru jsem počal od nohou pociťovat chlad.Ale spíše neš fyziologickému stavu bych tento pocit přičítal spíše psychice, která se zřejmě někde hluboko vzadu počala zaobírat myšlenkou na poslední zásoby vzduchu a možná také o tom co bude, až nám dojdou. Podíval jsem se na hodinky.Bylo půl páté odpoledne.Podle údajů na displeji nám zbývalo ještě asi třicet minut, pak budou zásobníky na vzduch prázdné. A pokud se neobjeví naše ponorka,čeká nás dlouhá smrtelná agónie, křeče a nakonec děsivá smrt zadušením.Ta hrozná představa mi roztočila rudá kola před očima a v uších se ozýval šílený hřmot a hluk.Zhluboka jsem se nadechl a kola zmizela.Hukot však nikoliv.Otočil jsem se k Danovi a zapnul znovu vysílačku.
„Slyšíš ten rachot? Nevíš,co by to mohlo být?“ uslyšel jsem ve sluchátkách přítelův hlas
„Netuším, ale zní to, jako by někde kolem padalo kamení!“ řekl jsem, vstávaje ze svého štěrkového sedátka, abych se rozhlédl.
Mezerou mezi kameny jsem se díval do oceánu.Náhle mé oči uviděli cosi zvláštního.Strčil jsem rukou do Dana a on rychle vstal.Oba jsme nevěřícné přihlíželi, jak se oceánem valí gigantický kus ledu, jehož spodní část občas zadrhla o dno a nesmírnou silou své obrovské hmoty rvala vše, co jí stálo v cestě, aby toto pak hrnula před sebou.
„Ashi, to jsou kry! A řítí se přímo na nás! Rychle pryč!“
Neváhali jsme ani vteřinu a snažili se dostat co možná nejdále z dosahu ledu a obrovských kamenů, které jako obrovský žernov drtily vše před sebou na drobný štěrk.Ale po chvilce bylo více než jasné, že se přes nás tato masa převalí a my nebudeme mít šanci uniknout.Ledovec byl už těsně za námi, když jsem koutkem oka zahlédl ve štěrkovém dně malou propadlinku.Okamžitě jsem k ní zamířil a strhnul Dannyho s sebou.Jen jsme se schovali, převalila se nad námi s ohlušujícím řevem ledová hora.Cítil jsem, jak nás zasypává drobný písek a kamení nám bubnuje na přilby. Pak náhle byla tma a ticho.
>Takhle asi vypadá den posledního soudu!< napadlo mi.
„Danny jsi v pořádku?“
„Ano, Ashi, jsem v pohodě, jen mám rozbitý reflektor, protože nic nevidím!“
„Já také nic nevidím, ale světlo mám v pořádku.Jsme zasypáni v dolíku, kam jsem nás na poslední chvíli strhnul!“
„Pak ti musím vyjádřit vděčnost nad naší záchranou!“
„Díky, ale myslím, že k záchraně máme daleko!“ odvětil jsem a hlavou mi projela myšlenka na zásoby vzduchu.
Pokusil jsem se pohnout, ale jenom velmi ztěžka jsem hýbal prsty v rukavicích.
„Ashi, necítím vůbec levou ruku!“ zaslechl jsem Dannyho hlas, stižený prudkou bolestí.
Počal mnou lomcovat příval vzteku nad touto bezmocí.Prudkými pohyby celého těla, jak jen mi skafandr dovolil, jsem se zbavoval zátěže, jenž mne tlačila ke dnu.Uvolnil jsem si nejprve pravou paži, poté hlavu, druhou paži a celý trup.Posadil jsem se a dalšími pohyby jsem vyprostil levou a pravou nohu. Následně jsem vyprostil ze štěrkopísčitého vězení i přítele, jehož levá ruka vyčnívala ze dna jako bizarní živočich.Naštěstí nebyla zlomená a po chvilce, když jsme už zase seděli vedle sebe, se mu v paži obnovil po tom chvilkovém zaškrcení i krevní oběh, čímž se vysvětlila ona necitlivost.
Rozhlíželi jsme se po dně, které úplně změnilo svůj tvar.Zpřeházené mnohatunové kamenné bloky, vyplašené a zmatené ryby, vytrhané dlouhé jazyky mořských řas, plující všude kolem nás. Na místě, kde jsme ještě před chvílí seděli, se táhla hluboká rýha, jak ji tam po sobě zanechal ostrý břit ledovce. Podmořské proudění a tlak pomalu tuto jizvu na mořském dně zarovnávaly. Pohled na rozbité dno mi znovu připomenul naši loď, respektive její nepřítomnost.Bylo tři čtvrtě na pět.Zbývalo nám tedy maximálně patnáct minut.
„Pokud se Eva nevrátí do čtvrt hodiny, můžeme si tady připravit jeden druhému důstojný hrob!Nedá se s nimi nějak spojit?“ zeptal jsem se, ač jsem předem tušil odpověď.
„Bohužel to nejde, Ashi.Už jsem nad tím také přemýšlel, ale naše vysílačky mají omezený dosah asi padesáti metrů.Musíme jen čekat a věřit, že nás hledají a najdou!“
Pokýval jsem hlavou ve své vzduchové skořápce a abych zahnal chmurné myšlenky, přemýšlel jsem nad tím, kde se vzala ona kra.Věděl jsem, že říjen odpovídá přibližně březnu na severní polokouli, tedy době oteplování a tání.Z antarktického ledového pásu se vylamují ohromné kusy ledových bloků, které pak putují oceánem, unášeny proudy do všech stran. Nezřídka byly tyto kusy ledu viděny u chilského či argentinského pobřeží, často až nad Magalhãesovým průlivem. Jsou velmi nebezpečné, neboť pevnost těchto ledových bloků je nesmírná, vždyť s úspěchem odolá i ocelovým kýlům ledoborců v Severním ledovém oceánu, a při pokusech ve Weddelově moři ledovce dokonce vydržely i účinek plastické trhaviny!
Takto přemýšlejíc, posadil jsem se vedle Dannyho. Již jsme nekomunikovali.Zbývalo posledních pět minut.Pokud se naše loď nevrátí do této doby, zbydou zde na mořském dně skafandry coby sarkofágy, zakrývající těla dvou potápěčů.Snažil jsem se nehýbat, abych spotřeboval co nejméně z mizejících zásob vzduchu.Náhle se mi v přilbě ozvalo slabé pípnutí a na displeji, promítaném na čelní sklo přilby, se rozsvítila červená kontrolka.Automatika dýchacího přístroje oznamovala poslední dvouminutovou zásobu!Chytil jsem Dannyho za paži a pevně ji sevřel.Otočil se na mne a kývl.Poté opětoval můj stisk.Ano, zemřeme hroznou smrtí!Ale budeme smířeni a odhodláni.Ve svém mozku jsem se vracel zpět životem a neměl jsem pocit něčeho promeškaného!Budiž, smrti, jsem připraven.Ulehl jsem vedle Dana na dno a čekal.Začalo to pomalu přicházet.Hučelo mi v hlavě, rozostřilo se mi vidění.Vnímal jsem pouze displej mé přilby a červené, alarmující světýlko.Samočinně se spustil dekompresní systém a nemilosrdně mi odebral polovinu ze zbytku vzduchu v nádrži.Cítil jsem Dannyho pevný stisk, vnímal jsem, jak se mne snaží zvednout.Jako vláčná loutka jsem se postavil.Kdyby mne přítel nedržel, sesul bych se zpět na dno.Mé svaly vypověděly službu.Danny mne vlekl nadlidským úsilím do temné jeskyně, kam jsem se bez rozmýšlení ponořil za ním.Má mysl se propadla do černě bezvědomí.
Je prokázáno, že mozek po smrti ještě chvíli pracuje.I já jsem vnímal podněty, ale nemohl jsem reagovat.Zdáli jsem slyšel šum moře, kdosi mne položil na zem a na tváři jsem cítil štípající mravence.Myšlenka na ráj mne opustila jako pára hrnec a namísto božího hlasu jsem uslyšel tato slova:
„Ashi, no tak! Vzbuď se! Slyšíš! Tady nemáme místnost pro nebožtíky! Prober se, Ashi!“
Pomalu jsem otevřel oči a zjistil, že ležím ve své kajutě na lůžku.Nade mnou se skláněli Clif, Al i Danny.Olízl jsem si suché rty a tiše se zeptal:
„Kde jste byli?Co se s vámi stalo?!“
Clif se posadil na kraj mé postele a začal vypravovat, co vše se událo po našem odchodu.
Poté, co oba přátelé slezli do velína ponorky, zajistil Clif Evu ještě dalšími třiceti tunami vody, aby – „…mořské proudy neměly šanci“ – jak trefně poznamenal Al.Pochopitelně nás sledovali na obrazovce radaru, jak se blížíme k cíli.Když jsme se zastavili a pozorovali kótu 122, odešel Clif na kontrolu ponorky, zatímco Al prováděl měření, týkající se okolního prostředí a data ukládal do paměti centrálního počítače.Když se Clif vrátil, upozornil ho Al na podivný hukot ve sluchátkách sonaru, jenž připomínal přesýpací se kameny v železné násypce.Clif vyšplhal do věže a s hrůzou pozoroval to, co my s Dannym o pár desítek minut později.Totiž desítky tun ledu, které před sebou hrnuly další tuny materiálu, vyrvaného mořskému dnu.Bez sebemenšího zaváhání zdvihli Evu ze dna a těsně před ledovcem se jim podařilo loď stabilizovat a uvést do dostatečně rychlého pohybu, aby unikla prvotnímu nárazu.Bohužel se ledová hradba změnila v souvislé ledové pole o šíři bezmála sto čtyřiceti kilometrů a plula rychlostí proudu, který zde byl velmi silný a prudký.Aby se Eva nesrazila z ledovým pohořím, museli urazit bezmála šedesát kilometrů severozápadně, neboť teprve zde se mořské dno počalo svažovat do hloubky přesahující tisíc metrů.Clif neváhal a pomocí nakloněných hloubkových kormidel a zatopených přídních nádrží nasměroval ponorku pod pětačtyřicetistupňovým úhlem do hloubky více než sedmi set metrů.Tam teprve podle údajů sonaru bylo bezpečno, neboť spodní hrana ledové hradby zasahovala do šesti set sedmdesáti metrů.Eva tedy stála v šikmé poloze sedm set dvacet metrů pod hladinou a nad jejím trupem se převalovaly kusy ledu.Toto přírodní divadlo trvalo bezmála deset minut.Dál sonar již nic nehlásil, pouze volné moře.
Teď bylo tedy nutné vrátit se zpět na místo výsadku nás dvou.Clif s Alem stočili loď a stabilizovali ji v devadesáti metrech.Poté provedli propočet délky dráhy a času, potřebného k navrácení se na výchozí bod.Podle počítače by cesta zpět měla trvat bez komplikací a po nejkratší možné dráze nejméně padesát osm minut.Al nastavil kurz, převzal manuální řízení a Eva vyrazila prudce vpřed.Její šrouby mohutně hnětly vodní masy a každou minutou ukrajovala kilometr ze své cesty zpět.Pokud by se nestalo nic vážného, měli jsme se setkat přesně ve chvíli, kdy mně a Dannymu dojdou zásoby vzduchu.Oba přátelé na palubě naší lodi to dobře věděli, proto Al tlačil rychlost ponorky nad její podhladinové maximum, aby se k nám dostali ještě dříve, než se udusíme.A tak se také stalo.Al málem vytrhl z uložení převodovku, když zadal zpětný chod, aby rozjetou mnohatunovou loď zastavil přesně tam, kde jsme se nacházeli, ale naštěstí se mu tento riskantní manévr podařil a Danny mne vtáhl do kompresní komory, zavřel dveře a z posledních sil ještě zapnul odčerpávání vody.Ubývající voda a dekompresní systém skafandrů nám umožnily ihned po otevření druhých tlakových dveří sundat přilby a dovolily čerstvému vzduchu vniknout do plic.Mí přátelé mne po vysvlečení skafandru přemístili do kajuty, kde jsem se probral na lůžku.Poděkoval jsem jim za záchranu našich životů a lodi.Al zatím přinesl láhev tequily,trochu soli a citron, a společně jsme si připili na zdraví a život náš a také na naši Evu, bez jejíchž obdivuhodných vlastností bychom leželi coby mrtvoly na mořském dně.
„A kam se budeme nyní ubírat?“ zeptal se Danny mezi prvním a druhým drinkem.
„Zatím nikam, prozatím sedíme na dně v hloubce dvě stě osmdesáti metrů, asi deset kilometrů severně od kóty 122.“ pronesl suše Clif.
„Prokleté místo, málem jsme tam zůstali!“ ulevil jsem si a vyprázdnil sklenici.
„A co jste vlastně viděli na té kótě 122 ?“ zeptal se Al.
„Pojďme do velína, tam je více místa pro všechny.Přece nebudete stát, když já sedím na posteli!“ odvětil jsem a zdvihl se k odchodu.Nohy se mi sice při chůzi trochu třásly, ale po chvilce už jsme seděli v pohodlných křeslech v řídící místnosti a spolu s Dannym jsme našim dvěma přátelům podrobně vykládali o všem, co jsme spatřili.
V. Clash
Během našeho vypravování zdvihl Clif ponorku z podmořského lože a vložil do řídícího počítače nový kurs.Pluli jsme, řízeni automatikou, v hloubce sta metrů velmi zvolna.Rychloměr ukazoval patnáct kilometrů v hodině a my debatovali o všem, co jsme za poslední dny a hodiny zažili.Po několika desítkách minut nás programátor kurzu stočil přídí na sever, přičemž jsme sledovali 81° západní délky, který nás dovedl až k obratníku Kozoroha.
Během našeho rozhovoru o tom, co jsme pozorovali při naší pomořské výpravě naše přátele nejvíce zajímal popis místa, ony zvláštní kleště a také silná lana, natažená na pevných sloupech kolem celé planiny.Shodli jsme se na tom, že zde musí být příbytek námi sledované ponorky a nejspíše i její posádky.
Clif poté osvětlil přátelům svoji minulost, kdo je Strowinsky a i to, co zaslechl od hlídačů v Porto Muenu ve věznici.Oba naši přátelé překvapeně hleděli na Clifa.Danny nijak nezakrýval své rozčilení a pojmenovával Strowinskyho snůškou těch nejhrubších urážek, jaké jsem kdy slyšel.Al přišel s teorií, že pod mořem si svůj úkryt vybudovala teroristická skupina, která chce zastrašit a podkopat doposud vládnoucí světový mír.
Shodli jsme se na tom, že po návštěvě Clashe se vrátíme ještě s několika dobrovolníky a detailně prozkoumáme kótu 122, kde jistě najdeme spoustu zajímavých skutečností.
Bylo 2.listopadu.S návratem naší lodi na ostrov Clash bylo počítáno mezi 3. a 4.listopadem, tedy čtrnáct dní po vyplutí na první ostrou plavbu.Eva dosáhla obratníku Kozoroha, tedy 22°30´jižní šířky a její příď se stočila přímo na západ, kde se skrýval malý ostrůvek Clash i s našimi přáteli, kteří jej obývají.V noci jsem ponorku vynořil, překontroloval kurs ,zadal opravy do paměti řídící jednotky a zrychlil na čtyřicet kilometrů v hodině.Poté jsem aktivoval autopilota a chvíli počkal u řídícího panelu.Eva naprosto neochvějně sledovala zadaný kurs a občasný pohyb řídícího joysticku mě ujistil, že program automatických oprav kurzu pracuje.
Mí přátelé spali a já toužil být alespoň chvilku o samotě.Vyšplhal jsem do vstupní věžičky,otevřel poklop a posadil se do výstupního otvoru.Noční vítr se mi opřel do tváře.Byl příjemně chladný a nesl s sebou vůni oceánu.Můj pohled zabloudil na oblohu, třpytící se myriádami hvězd.Poznal jsem Siria, na jihu zářil Jižní kříž, Kentaurus i Štír.Měsíc byl právě v novu a dal šanci vyniknout nádheře hvězdné oblohy.
Ticho oceánu rušil jen tlumený, pravidelný hukot našich šroubů a občasná větší vlna, která pleskla líně o boky naší lodi.Hlavou mi vířily myšlenky na vše, co jsem prožil, až se začaly usazovat a vytvořily nit, kterou jsem si v mysli navlékal.Rodiče, strýc Marten, promoce spolu s Clifem.Práce u vojska.Diamantové doly, které mi zaručily neskutečné bohatství a poskytly netušené možnosti.Ostrůvek Clash, práce na ponorce.Panama, kóta 122.Jak jen se život změní během několika chvil!
Při tomto vzpomínání se mi neodbytně do mysli vracela jedna myšlenka.A sice ta, když se u mne Clif objevil po štvanici přes celé Spojené státy.Neodbytně na mne útočila a já se snažil vzpomenout na vše, co se tehdy odehrálo.Vraštil jsem čelo v úporné snaze vzpomenout si i na sebemenší detail našeho povídání.A vtom mne to napadlo.Clif tehdy řekl:
>>...na originále z firmy jsem poté pozměnil některá data…
