Alex se probral. A v tu chvíli si uvědomil, co předcházelo jeho dlouhému spánku a rychlostí blesku se posadil. Bolest hlavy, která následovala po rychlém zvednutí, byla jako pěst na oko. Hlava mu málem praskla bolestí. Ihned si znovu lehl a přikryl si ji rukama.
Chvíli tiše oddychoval a snažil se ztlumit bolest myšlením na jiné věci. Snažil se, představit si domov, Anglii, starý zámek, kde bydleli, otce, Williama, Chris. Chris.
Pomyslel si, že má špatné myšlenky ve špatnou dobu. Tomu se musel zasmát a to ho uklidnilo nejvíc. Znovu se odhodlal posadit se. Tentokrát ale nejdřív pomalu otevřel oči a v leže prozkoumal okolí.
Byl na poušti, to bylo první, co ho napadlo. Ležel převalen na bok a před sebou viděl hromadu písku. Nebyla to kdo ví jak velká hromada, ale působila dojmem malé duny na poušti.
Pomalu a s obtížemi vstával. Zavřel oči, aby ho zase nerozbolela hlava, a posadil se. Pak oči pomalu otevřel.
Jeho první pocit byla úleva. Nebyla to poušť. Oddychl si a z plných plic se zasmál svému strachu.
Pak mu ale došel zbytek.
Nebyl na poušti, byl na pobřeží moře, nebo možná oceánu. Zíral do nekonečných dálek hučícího moře a sledoval obrovské pěnící se a šumící vlny převalující se přes sebe. Daleký modrý obzor, který se rozplýval v nekonečných dálkách všude kolem něj, se táhl snad až na kraj světa.
To na čem předtím ležel a teď seděl, byl malý výběžek pevniny, poloostrov, který vybíhal několik stovek metrů do moře a v nejširším místě mohl mít maximálně třicet metrů. Okraje poloostrova byly tvořeny náspem písku, který mu připomínal onu dunu na poušti.
Pokusil se vstát na nohy. Opatrně zvedal tělo. Svaly měl ztuhlé a šlachy křečovitě zatažené. Musel tu ležet velmi dlouho. Nakonec se mu podařilo vstát. Zatočila se mu hlava a málem znovu spadl na zem.
Došlo mu, že to musí být z dehydratace. Kdo ví, jak tady dlouho ležel a pekl se na slunci jako v troubě. Citlivou albínskou kůži měl na mnoha místech spálenou, kupodivu ale necítil žádnou bolest na osmahlých místech.
Zděsil se. Rozhlédl se a pak se zakryl rukama. Byl nahý. Rychlým krokem se vydal k pevnině, kde z dálky rozpoznával les, ve kterém se nyní chtěl skrýt.
Doběhl k němu a z prvního pořádného stromu strhl dva listy, kterými se zakryl.
Strach se znovu probudil. Zde na pevnině, dál od moře, nebylo slyšet šumění moře, kterého předtím tak uklidňovalo. Zde byl tichý, na první pohled prázdný, prales. Divočina, ve které mohli být divoši, nebo nějaké krvelačné šelmy. Mohli být na lovu zrovna teď. Co když ho už spatřili a teď jen vyčkávali na vhodný moment k útoku. Třeba to byli kanibalové a právě teď přemýšleli nad tím, jakým způsobem z něj stáhnou kůži. Tělem mu projel záchvěv strachu, když si představil, jak ho stahují z kůže a napichují na kůl. Jak si připravují nože a z koutků jim odkapávají sliny při pohledu na jeho tělo, ktré se smaží nad ohněm.
Pro jistotu se přikrčil a ukryl za jeden z mohutných stromů s velkými listy. Snažil se vypadat co nejvíc statečně, aby jim ukázal, že se jich nebojí. Sám ale pochyboval o tom, že by je to zastavilo. On sám, bezbranný a nahý, proti smečce po zuby ozbrojených divochů by neměl nejmenší šanci.
Vzpomněl si, že kdysi četl knihu o domorodcích v Jižní Americe, kteří své zajatce před uvařením vykastrovali a pak je několikrát znásilnili. Otřásl se a po zádech mu přejel mráz zděšení. Takové mučení opravdu zažít nechtěl.
Pozorně zkoumal pohledem okolí a snažil se rozpoznat něco povědomého, něco co by mu pomohlo rozpoznat místo na Zemi, kde se právě nacházel. Chtěl zhodnotit všechna nebezpečí, která mu hrozila.
Bohužel, nic ale nenašel. Všechno bylo cizí. Každý strom, každá rostlina, všechno bylo nové. Nikdy nic takového neviděl. Nikdy nic takového neviděl.
Alex byl sečtělý a botanika byla jeden z jeho mnoha koníčků. Na rozdíl od Williama, jeho bavilo číst a poznávat nové věci. Jeho otec ho v tom podporoval a zařizoval mu schůzky s mnoha odborníky, aby Alex mohl rozšiřovat základnu svých znalostí. Přečetl několik botanických děl a encyklopedií. Navštívil také spoustu botanických zahrad.
A teď se snažil rozpoznat alespoň nějakou z těch rostlin, které rostly zde. Bohužel neúspěšně, což ho zarazilo.
Začal přemýšlet, jak a kam se to vlastně dostal. Austrálie to být nemohla. Tam takové rostliny určitě nerostly. Musel být někde v nějakém pralese. Jenže kde? Nikde na světě takové spektrum rostlinstva není.
Jeho srdce začalo být rychleji a dech se zvýšil. Nervózně sebou škubal a snažil se nezpanikařit. V duchu si opakoval, že se nemá čeho bát, že je to určitě jen sen, nebo nějaký Williamův žert.
Následně si uvědomil události, které předcházely a úplně zapomněl na problém s rostlinami.
Dům Seryllových, oběd, narozeniny Chris a pak bolest. Nesnesitelná bolest, která drtila jeho vnitřnosti a každý kousek jeho těla jako by se smršťoval. Bolest prostupovala celým jeho tělem a nevynechala žádný kout. Vzpomínal si, jak ji cítil v malíčku na noze i ve špičce nosu. Každá šlacha jeho těla byla napnutá jako struna a vzápětí se smrštila. Jeho svaly ho neposlouchaly. Připadalo mu to jako kdyby se jeho celé tělo vydalo svou vlastní cestou. Ale jakou?
Teď, když o tom přemýšlel, uvědomil si, že nikdy o ničem takovém neslyšel. Žádná podobná nemoc, která by měla stejně symptomy jako měl on, Will a Chris, neexistovala.
Nejhorší byla rychlost s jakou působila. Neuplynula ani minuta a byl mrtev. On umřel. Teď si uvědomil, přesný moment, kdy přestal vnímat bolest. Panika a strach, které se snažil potlačit se draly na povrch. Oči mu málem vylezly z důlku údivem.
Měl být mrtvý. Vždyť zemřel. Musel zemřít. Ale jak to věděl? Jak si mohl být jistý, že opravdu zemřel. Co, když jenom omdlel. Ne, musela to být smrt. Nevěděl sice jak se to mohlo stát, ale určitě věděl, že umřel. Jinak to nešlo. Ví co cítil.
Rozhodnutí o jeho jisté smrti ho dostalo úplně zcela. Popadl se za hlavu a nechal ze sebe spadnout listy, kterými se zakrýval.
Začalo pršet.
Teď už mu to bylo úplně jedno. S otevřenou pusou a zděšeným pohledem se rozběhl do hlubin lesa. Nebyl schopen křiku, hlasivky ho neposlouchaly. Mohl jen běžet. Chtěl běžet. Chtěl se probudit z toho zlého snu. Byl mrtvý a přitom žil. Nechápal to. Panika ho pohltila.
Spolu s Chris se Will trmácel skrz křoviny a houštiny potemnělého pralesa. Trny se jim zapichovaly od obnažených ruk a nohou a rozdíraly jim kůži. Občas některý z nich zakopl a skončil s hlavou v bahnité kaluži, nebo hůř na tvrdé zemi, či kameni.
Za normálních okolností by to byla výborná příležitost k smíchu. Teď ale ne. Nyní to bylo jen na obtíž a ještě víc to zhoršilo jejich náladu.
Will se snažil potlačit hněv sám na sebe, který jím prostupoval. Styděl se za svou nezodpovědnost, za to že na Alexe úplně zapomněl. Zapomněl na svého bratra. Neodpustitelné a on to věděl. To ho žralo nejvíc.
Chris znovu začala brečet a i když neplakala nahlas, byly vidět slzy, které jí kanuly po bledých tvářích. Občas vzlykla a potáhla. Její hladká a jemná pokožka, nezvyklá na tvrdé podmínky divočiny, byla rozdrásána na mnoha místech až do krve.
Pláč v takovéto napjaté situaci Williama rozčiloval ještě víc. Musí se tady táhnout s uřvanou ženskou, místo toho aby hledal svého bratra. Kdyby tady nebyla, mohl klidně běžet a našel by ho mnohem rychleji. Zatracená ženská. Čert aby ji vzal. Klel dál až ho to přestalo bavit. Už ho ani to neuklidňovalo.
Snažil se zahnat myšlenky, které v něm probouzely hněv a chuť někomu pořádně robít hubu. Věděl, že Chris by nejspíš ublížit nedokázal. Jist si tím v dané situaci ale rozhodně nebyl. Už proto se snažil uklidnit. Ona mu to ale moc neusnadňovala.
Už se se plahočili lesem a bažinami nejméně tři hodiny. Měl hlad a žízeň, ale bál se cokoliv sníst, nebo se napít. Všechno mohlo být jedovaté, nebo plné různých potvor, které by do sebe nerad dostal.
Na Chris bylo vidět, že se sotva vleče. Statečně se ale držela, jelikož jí bylo jasné, že by jí tu Will nechal. Bála se. Strašně se bála. Jeho temně černé oči, jako oči orla na lovu. Bála se jeho, ale věděla, že je její jediná naděje. Nikdy jiný jí zde pomoci nemohl. To jí znepokojovalo ze všeho nejvíc.
Znovu popotáhla a plahočila se za ním. Padala velmi často. Její nohy byly samý škrábanec a odřenina. Obličej měla špinavý a na čele velkou bouli. Její dlouhé hnědé vlasy, které se jí vždy vlnily na zádech a vypadaly překrásně, byly nyní mokré, špinavé a přilepené k jejím zádům. Její vzhled utrpěl velmi. Naštěstí zde byl jen William a ten její vzhled ignoroval.
Vždy na své vlasy byla hrdá a tak se je snažila alespoň trochu očistit od bahna, bohužel v nich měla i spoustu větviček a trnů, které se jí zabodávaly do rukou. Brzy to tedy vzdala a snažila se na to nemyslet.
Šli dalších sedm hodin.
Will už nehodlal dál snášet její mučednický pohled, kterým mu propichovala záda a našel suché místo pod velkým stromem. Půda byla příjemně měkká, ale suchá, i přesto že kolem lilo jako z konve.
Měli štěstí, že se jim takové místo vůbec podařilo najít. Will ale na štěstí nevěřil. Stejně tak nevěřil na osud, či smůlu. Byla to prostě náhoda.
„Pauza na deset minut,“ zavelel velitelským hlasem.
Nehodlala nijak protestovat. Byla ráda za každou vteřinu, kdy mohla odpočívat. Sesunula se na zem a okamžitě usnula.
Připadalo jí, že neuběhla ani vteřina a William už jí budil.
„Je krutý, příliš krutý. Copak nevidí, že se sotva hýbu? Ať mě tady radši nechá,“ pomyslela si pro sebe a odmítala vstát.
„Vstávej. Nemám náladu na hádky ani nic podobnýho. Musím najít Alexe. Klidně si tady zůstaň,“ řekl jí a otočil se k odchodu.
Chris zamrazilo v zádech. Nechtěla být znovu sama. Opuštěná uprostřed pralesa. Pokusila se vstát, ale nohy jí neposlouchaly.Upadla na zem. Zkusila to znovu. Nešlo to, neměla sílu. Rozbrečela se.
„Nenechávej mě tu samotnou, prosím. Moc tě prosím. Já se bojím,“začala škemrat a doprovázela to hlasitými vzlyky.
William celé její počínání sledoval a bylo mu jasné, že jí z místa jen tak nedostane. Odpočinek byl tak lákavý. I on by se nejraději položil na zem a spal roky. Jenže on nemohl. Jeho poháněla chuť pomoci bratrovi a ta byla silnější než všechno.
„Bohužel. Musím najít bratra. Buď vstaneš a půjdeš, nebo máš smůlu,“ suše konstatoval. Choval se bezcitně. Věděl to, ale jinak to nešlo. Alex je v nebezpečí.
„Vidíš, že nemůžu. Šla bych a ráda, ale nohy mě neposlouchají...Copak to nevidíš,“ prosila ho dál a na důkaz své bezmoci se znovu neúspěšně pokusila vstát.
„Zatraceně ženská, buď vstaneš a to hned, nebo tě tady nechám. A je mi fuk, co za místní potvory tě sežere. Jasný?“
Chris se rozplakala ještě víc. On ji tu nechá. Ona tu zemře. Znovu. Už nechtěla znovu umřít. Tentokrát nejspíš na pořád. Chtěla žít a užívat si života.
„Prosím ne, prosím,“ plakala, „nenechávej mě tu. Ještě půl hodiny a půjdu. Slibuju. Prosím.“
Snažila se. Prosila ho, aby jí dal jen malý odpočinek. Moc dobře věděla, že neuspěje. Hrála o čas.
„Za půl hodiny ujdu skoro tři míle,“ konstatoval, „nemám tolik času nazbyt. Už teď se s tebou zdržuju. Vstaň, nebo zůstaň.“
Otočil se a chystal s odejít. Její počínání ho dojímalo. Chris ani netušila jak rád by zůstal a nechal jí odpočívat. Tady ale šlo o bratrův život. To bylo nesrovnatelné. Musel jít, nemohl čekat. Každou vteřinu se šance na jeho nalezení zmenšovala.
Zhroutila se úplně. Strach a beznaděj jí přemohly a ona začal panikařit. Byla ochotná udělat vše proto, aby nemusela teď hned jít a aby jí tu nenechal. Napadla jí jediná věc.
„Stůj!,“ zakřičela na ně. Neotočil se.
„Chceš mě? Dám ti. Jen neodcházej. Nenechávej mě tu samotnou,“ rozplakala se. Už nevěděla, co víc by mu mohla nabídnout. Měla jen své tělo.
Will se zastavil. To opravdu nečekal. Když to nefungovalo na jeho city, zkoušela to na jeho mužské pudy a ty mluvily samy za sebe. Otočil se k ní a sledoval její postavu, která se rýsovala pod oblekem z listů. Vzrušovala ho. A teď jí mohl mít. Nic by mu v tom nezabránilo. Nejspíš ani ona ne.
Alex! Uvědomil si vzápětí a snažil se potlačit svou chuť na ní. Alex! Mysli na Alexe. „Nenech se rozptylovat ženskou ať je jakákoliv,“ vybavily se mu slova, která mu říkával otec.
„Proč myslíš, že tě chci?“
„A nechceš?,“ ptala se ho. Na důkaz toho, že to myslíš vážně si sundala šaty z listů. Snažila se před ním postavit, ale nezmohla se na víc, než na poklek.
„Tak co bude? Nelíbím se ti?“
William zaraženě pozoroval její nádhernou postavu. Její kůže byla sice místy špinavá od bahna, ale to neubíralo na její přitažlivosti. Krásná ňadra, boky, hebká kůže, stehna a její klín. Vzrušovala ho. Chtěl jí. Ale Alex byl přednější, než jeho choutky. Musel se ovládnout. Musel. Musel! Křičel sám na sebe ve své mysli a dál ji zaraženě pozoroval.
Pak se mu podařilo konečně alespoň z části svou mysl ovládnout a potlačil své vzrušení.
„Obleč se, nemá to cenu. Musím najít Alexe.“
„Cože? Ty mě nechceš? To si říkáš chlap? Nebo jsi snad teplej, nebo impotent?,“ křičela na něj v záchvěvech panického strachu. Nepřemýšlela nad slovy, prostě na něj křičela.
William se zarazil uprostřed kroku. Prudce se otočil a vydal se rychle k ní. Podařilo se jí ho naštvat. Hodně ho moc naštvat. Byl rudý vzteky. Nikdy si nikdo nedovolil říct mu že je teplej. Natož impotent. Vždy byl u žen žádaný a líbil se jim. Tohle Chris přehnala. Pěnil vzteky.
Zděsila se jeho obličeje a změny chování. Snažila se odtáhnout pomocí rukou. Nohy ji stále neposlouchaly. Byla ale moc pomalá a on tak rychlý.
Přišel k ní a povalil jí na zem. Zalehl jí přitlačil jí tělo k zemi. Chytil její ruce, kterými se bránila a přitiskl je k zemi. Roztáhl jí nohy a lehl mezi ně.
Chris se snažila vyprostit, křičela o pomoc a prosila ho ať jí pustí. Byla úplně bezmocná. Nemohla nic dělat. Byl příliš silný a ona slabá a teď i unavená. Nebyla by schopná se mu ubránit. Mohl sis ní dělat co by chtěl.
„Tak co? Jak se ti to líbí? Hm? Chtěla jsi to ne? Chtěla jsi abych ti dokázal, že jsem chlap. A teď? Teď si hraješ na cudnou,“ řval na ní Will a dal jí pořádnou facku. Ovládl své choutky. Nyní ho ovládal hněv a pudy byly potlačeny. Přestože se její teplé tělo lepilo na to jeho.
Obyčejný chlap by byl vzrušený na maximální možnou úroveň a nespíš by si jí už bral. William se ale díky ohromnému hněvu dokázal ovládnout. Bylo to zvláštní, nepodobné lidskému chování, on to ale dokázal.
„Prober se. Tohle není Londýn, tohle není civilizace. Tohle je peklo. Tady neplatí žádná pravidla.
Kdybych chtěl, tak tě tady na místě přefiknu a ty s tím nic nenaděláš.... Tak už to konečně pochop.... Tady se musí každý chovat tak, jak nejlépe umí.... Nebo zemře. Jasný?“
Chris přikyvovala a doufala že už ji pustí. Jeho silné tělo jí tlačilo k zemi a některé větvičky, na kterých ležela se jí zařezávaly do zad. Nohy měla roztažené a mezi nimi jeho klín. Cítila zřetelně jeho nabuzený úd.
Stále byl oblečený. To jí alespoň trochu uklidňovalo. Odvaha jí už ale přešla. Nabízela se mu a teď toho litovala. Prosila Boha, aby jí pomohl, aby jí William nechal být.
Will uvolnil sevření jejích paží a vstal. Oddychla si úlevou, když se mohla znovu normálně nadechnout.
„Obleč se a víckrát to už na mě nezkoušej. Příště bych se nemusel ovládnout. Pak by si toho moc litovala.“
Otočil se k ní zády a vydal se dál na cestu.
Chris sebrala všechnu sílu, kterou měla a přinutila se postavit se. Těžkopádně si navlékla své obyčejné „šaty“ a pomocí klacku, který používala jako hůl, se plahočila za Willem.
Přísahala si, že už nikdy se nepokusí nabídnout žádnému chlapovi své tělo. I kdyby jí to mělo stát život. Nikdy.
--------------------------
Palác Strážců v Astenionu
Sál paláce byl ohromný. Na délku měřil víc jak tři sta metrů a na šířku přes sto. Sloupy, které zvedaly klenbu stropu, se tyčily do úctyhodné výšky. Všechny byly pokryté vytesanými ornamenty a symboly, které znázorňovaly moc proudící všemi světy, včetně světa mrtvých.
Strop pomalovali nejslavnější umělci Exhasu a Rovaylenu, dokonce na něj kreslil samotný Enawel Mal Tahaw, malíř čaroděj z Arn'wu. Jeho symboly byly rozeznatelné od všech ostatních. Zářily barvami a magií, kterou byly naplněny.
Díky nim byl strop paláce nezničitelný, i kdyby na něj spadla samotná nebesa. Bohužel, po uzamčení magie byla i magie symbolů pryč a tak zmizela i jejich ochrana.
Palác sám o sobě byl pevnost, kterou obklopovaly dvoje mohutné hradby a spousta věží. Stěny paláce byly přes dva metry široké a vyztužené magickými symboly, které každého příchozího naplňovali bázní a strachem před těmi, kteří zde vládnou. A vládcem v tomto monumentu byla Velekněžka řádu Strážců.
Nejhonosnější částí paláce byl ale oltář. Nacházel se v zadní části chrámu pod ohromnou skleněnou kopulí. Sklo nebylo žádným obyčejným sklem. Bylo to tvrzené sklo vyráběné ve Valeanských dílnách. Bylo stejně silné jako železobeton. Umělci, kteří tvořili kopuli mu navíc dali schopnost lámat světlo, jako diamant. Když vyšlo slunce, paprsky pronikly kopulí a ta se rozsvítila jako ohromný lustr.
Pod kopulí se nacházel oltář samotný. Jednalo se o alabastrový vyvýšený stupeň, který se tyčil pět metrů nad podlahou chrámu. Vedly k němu široké schody z mramoru. Po stranách byly nejskvostnější sochařská díla, posbíraná po celém světě.
A na samotném pódiu pak stálo ohromné křeslo ze zlata. Bylo pokryté vrstvou drahých kamenů a aby se na něm pohodlně sedělo, bylo vystláno několika vrstvami kožešin z hranostajů. Královský hermelín.
To bylo křeslo, do kterého usedala Velekněžka při obřadech, nebo jednáních.
Nyní byl sál téměř prázdný, až na pár osob stojících u bočního vchodu do paláce a jedné osoby, která právě vstoupila do chrámu.
„Velekněžko! Jste tu?,“ volala mladá žena, oblečená ve světle modré sukni. Kolem pasu měla uvázaný opasek s šavlí. Byla velmi mladá. Nemohlo jí být více než dvacet let.
Kráčela hrdě sálem, bradu zvednutou a levou ruku položeno na hlavici meče. Dlouhé světle hnědé vlasy měla sepnuté do copu, který za ní vlál a vypadal jako provaz oběšence.
Velekněžka, která stála u bočního vchodu s třemi dalšími osobami, které se uklonili a opustili palác, jí k sobě zavolala.
„Tady jsem Noro.“
Nora doběhla k velekněžce a uklonila se jí.
„Co tě ke mně přivádí, mé dítě?“ ptala se jí, kdy se Nora znovu hrdě postavila.
„Poslal mě mudrc Fenitius ze Sihilionu. Mám Vám vyřídit naléhavé zprávy,“ začala Nora a nervózně přešlapovala z místa na místo. Očividně nevěděla jak se má chovat před někým tak mocným, jako je Velekněžka.
„Dobrá mé dítě. Vylož mi tedy tvá poselství,“ vyzvala ji velekněžka a posadila se do jednoho z křesel podél stěny paláce. Rukou vyzvala Noru, aby si sedla vedle ní.
Nora nevěděla, jestli je normální, aby Velekněžka seděla vedle obyčejných poslů. To asi těžko. Přesto se posadila a snažila se, aby na sobě nedávala znát svou nervozitu.
„Vzkaz zní: Proroctví se naplnilo, Věž času hlásí příchod, Věž proroctví zase začátek proroctví. Nejspíš budeme mít problémy. Měla byste co nejrychleji přijet a sama se o tom přesvědčit,“ převyprávěla vzkaz přesně podle toho, jak jí ho mudrc Fenitius diktoval. Nevynechala vůbec nic. Dokonce se snažila napodobit i emoce, které mudrc při diktování měl.
„Výtečně, má drahá. Ani nevíš, jak moc si dodáním této zprávy, posloužila účelům řádu. Možná si právě zachránila svět. Mockrát ti děkuji,“ řekla Velekněžka a postavila se. Nora ji hbitě následovala. Nevěděla jak by vyřízením obyčejné zprávy mohla zachránit.Byla ale spokojená. Pochvala a poděkování od samotné Velekněžky, to se nedostává každému.
„Nyní by si se měla vrátit zpět k mudrci Fenitiovi a vyřídit mu, že ho brzy osobně navštívím,“ dodala Velekněžka s úsměvem, který Noru naplnil a uklidnil její nervozitu.
„Jistě, Velekněžko, hned se vydám na cestu,“ uklonila se Nora a obrátila se k odchodu.
„A ještě něco,“ ozvala se za jejími zády Velekněžka. Nora se obrátila a čekala. Velekněžka k ní došla a položila jí ruku na rameno, jako kdyby byla její přítelkyně. Nora to nečekala a stěží ovládla své překvapení.
„Máš v sobě velký potenciál Noro, bude z tebe výborná strážkyně. To mi věř,“ usmála se na ni, „ a teď už jdi, ať mudrc Fenitius nečeká a nestrachuje se. Což určitě dělá, jak ho znám.“
„Jistě, Velekněžko. Děkuji vám. Na shledanou,“ poděkovala Nora a spěšným krokem se vydala před palác, kde stál její kůň.
Teprve teď si uvědomila, že Velekněžka zná její jméno. Nevěděla jak jí mohla znát. Byla jen posel, jeden ze stovky poslů řádu. A řád samotný čítal na tisíce členů. Jak si mohla pamatovat zrovna na ní?
Je to Velekněžka řádu. Ta určitě ví úplně všechno. Jinak by nemohla vést řád. To je jasné. Ukončila rázně proud svých myšlenek a popohnala koně do klusu.
-------------------
William a Chris došli po další hodině putování lesem, když už byli oba dva polomrtví žízní a Chris už nedoufala, že někdy uvidí něco víc, než jen bahno a stromy, k malému vodnímu toku, který padal ze čtyř metrové skály a vytvářel tak úžasný vodopád. Déšť už ustal, ale duha stále zůstávala. Zpoza mraků vykouklo slunce a začalo zahřívat povrch země svými hřejivými paprsky.
Will zaslechl šumění vody před necelou čtvrt hodinou a byl tak dehydrovaný, že automaticky změnil směr k místu, odkud ten zvuk přicházel.
Teď se oba dva svalili do hučící vody potoka a pili vodu plnými doušky, dokud mohli. Willa napadlo, že vypadají jako dobytek. Zasmál se tomu a dál se tím neznepokojoval.
Chris se přetočila na záda a spokojeně oddychovala. Slunila se a vychutnávala si sluneční paprsky, které dopadaly na její kůži. Únava na ní znovu dopadla a brzy na to usnula zahřívána teplem slunce.
Will jí protentokrát nechal být. Uvědomil si jak moc k ní byl hrubý. Musel si za to pořádně nafackovat. Choval se jako chladnokrevný bezcitný ubožák a vybíjel si svůj hněv na bezbranném tvorovi. Na ženě. Na Chris.
Posadil se na kamen pod vodopádem, který mu olizoval pravé rameno a chladil tak modřinu, kterou si přivodil pádem na balvan, poté co se mu podařilo nešikovně zakopnout o kořen stromu.
Pozoroval její postavu. Listy, ze kterých měla své jediné oblečení byli už děravé a na mnoha místech se rozpadaly. Už teď odhalovaly víc, než zakrývaly a probouzely jeho chtíč.
Rozhodl se najít nové listy a ušít jí nové šaty. Tedy se o to alespoň znovu pokusit.
Vstal a vydal se do lesa porozhlédnout se po příhodném materiálu, ze kterého by šaty vyrobil. Stromů tu bylo spousta, ale většina z nich měla listy malé, nebo příliš tuhé. Takové listy se při sešívání trhaly, nebo lámaly. Nic z nich ušít nešlo.
Po další chvíli našel správný materiál a dal se do šití. Po očku občas koukl na Chris a vždy musel zrak odvracet téměř násilím.
Během šití poslouchal šumění vody, které bylo úplně jiné než ticho džungle. Připomínalo mu domov. Nevěděl čím, jelikož u nich na zámku žádný vodopád nebyl, ale musel uznat, že je to přeci jenom lepší, než podivné ticho lesa.
Poslouchal a přitom přemýšlel nad prekérní situací, do které se dostali. Ze zamyšlení ho vytrhl nový zvuk, který předtím neslyšel. Přibližoval se a brzy byl silnější než šumění vodopádu.
Will vskočil na nohy a vyrazil nejrychlejším sprintem, jakého byl schopen za zvukem. Poznával ho. Věděl kdo ho vydává. Musel to být on.
Byl to Alexův hlas. To bylo jisté. Bylo to tak pronikavé, že to vypadalo, jako kdyby ho honila sama smrt. Musel spěchat.
Brzy ho spatřil na vlastní oči. Řítil se proti němu po lesní cestě. Nahý, zděšený, s vyvalenýma očima a rukama, kterýma mával kolem sebe, div si sám sobě nenamlátil.
Will tušil, že to nebude lehké. Alexe popadla panika nejvyššího možného stupně. Totální zděšení, které ji provázelo mohlo vést až k záchvatu, nebo ke kómatu. Musel ho dostat hned zpět do reality. Věděl co musí udělat, ale moc se mu do toho nechtělo. Jiná možnost ale nebyla. Musel.
Když se Alex přiblížil na dva metry, Will se odrazil a vší silou narazil do Alexe. Ten se zapotácel a upadl na zem.
Will na něj skočil a popadl ho za ruce. Alex se snažil bránit v panickém strachu. Mlátil, kopal a kousal do všeho, co měl po ruce. Momentálně do Williama.
Will si uvolnil pravačku a udeřil pěstí Alexe do tváře. Rána to byla slušná, až to zadunělo. A pro jistotu přidal ještě jednu z levé strany.
Alexovi začala téct krev z nosu. Zarazil se a jeho tělo se uklidnilo, i když stále hlasitě oddechoval. Sledoval Williama, který na něm seděl a držel mu ruce za zápěstí.
Chvíli na sebe koukali a pak ticho prolomil Will: „Už si ok? Nebo ti mám ještě pár přidat?“
Alexův obličej se zkroutil do nepovedeného úsměvu a když mu Will pustil ruce, objal svého bratra a začal plakat.
To dostalo i Willa. Obětí opětoval a snažil se Alexe uklidnit.
„Už je to ok. Všechno je v pořádku. Už ti nic nehrozí. Jsi tu se mnou. Klid, neboj se,“ šeptal mu do ucha Alex, který se do teď klepal se značně uklidnil.
„Jsem tak rád, že jsi tady se mnou, Wille. Bál jsem se, že tě už nikdy neuvidím,“ vysvětloval Alex a utíral si slzy.
„Jo, to já taky,“ poplácal Will Alexe po zádech a pomohl mu vstát, „ a teď se jdi umýt a napít. Támhle je potok a vodopád. Voda je úžasně osvěžující. Já ti mezitím ušiju nějaké provizorní šaty z listů, ať se tady netrmácíš jako Adam v ráji.“
Alex se na svého bratra usmál a vydal se potácivým krokem směrem, který mu Will ukázal.
On sám zašel znovu ke stromu, ze kterého bral listí na šaty Chris. Teď z něj utrhl další dva a vydal se zpět k vodopádu.
U vodopádu seděl Alex na Willově kameni a sledoval s vyjeveným výrazem Chris. Když viděl Willa, rukama si zakryl rozkrok a svalil se za balvan, aby ukryl spodní část svého těla.
„Chováš se jak kluk v pubertě,“ napomenul ho Will, „copak si v životě neviděl ženskou? Ovládej se přece.“
„Za to já nemůžu. Když ona je,..no..já nevím..,“ začal Alex.
„Přitažlivá?,“ doplnil ho Will.
„Jo, tak nějak. Ale nejen to. Mě se,hm, no,.., líbí,“ řekl stydlivě Alex a jeho obličej zrudl jako rajče.
„Ale, ale. Alex se nám zamiloval. No podívejme,“ začal ho pošťuchovat Will, pak ale zvážněl a dodal, „na to rovnou zapomeň, alespoň do té doby, než se odsud dostaneme.“
„Hm,“ nespokojeně ale podřízeně přitakal Alex.
„A jdi se umýt pod vodopád. Vypadáš jak prase. Nebo snad chceš, aby tě takhle viděla až se probudí? To by si na ni moc velký dojem neudělal,“ popohnal ho Will a Alex ihned odběhl do vody, aby ze sebe smyl špínu.
Will došil šaty pro Chris a začal šít i t Alexovi. Mezi tím pozoroval Chris. Alex měl pravdu. Byla opravdu krásná, ale nebyla pro něj. Bohužel.
V doprovodu mudrce Fenitia po schodech do rozhlehlých podzemních chodeb nazývaných Katakomby. Schody byly úzké a protáhl se jimi stěží jeden člověk. Vojáci, kteří by chtěli sejít dolů by museli odložit zbraně a izbroj, jinak by se nevešli do úzkého průchodu.
Cesta byla unavující. Už tlapaly déle jak dvacet minut a konec se stále neblížil.
Velekněžka stěží popadala dech a píchalo jí v boku. A to byl její věk nic, oproti věku mudrce . Fenitiovi mohlo být už několik stovek let, stále se ale choval a vypadal jako muž, kterému nedávno uhodila třicítka. Dlouhé blonďaté vlasy se mu vlnily na ramenou a padaly mu až doprostřed zad. Měl bezvousý protáhlý obličej a minimem vrásek a hlubokýma temně zelenýma očima.
Bývával sportovcem a sloužil i v armádě, což se projevilo na jeho postavě. Široká ramena, vypracovaná hruď a silné pěsti z něj dělali obávaného protivníka v bojích. Mělo to ale i jednu nevýhodu.
Při své nynější práci musel často lézt do Katakomb a prolézat úzkými průchody. To bylo pro něj hotové utrpení. Vždy když se musel soukat napříč nějakou úzkou částí, klel a nadával, jako žádný jiný mudrc před ním.
Velekněžka z toho byla úplně omráčená. Nikdy neviděla mudrce klít.Možná proto, že nikdy nedoprovázela Fenitia při cestě do Katakomb. Vždy se říkalo, že mudrci jsou slušní moudří lidé, často zakrnělí starci s dlouhými bílými vousy a vrásčitým obličejem.
Ten, kdo to říkal, nejspíš nikdy nepotkal Fenitia. Ale i když na první pohled vypadal jako tupý rváč, v hlavě měl mozek, který mohl konkurovat těm nejlepším. Byla to nejmoudřejší osoba řádu a velekněžka to moc dobře věděla. Vážila si ho a měla před ním úctu.
Často si z ní, nebo z řádu samotného dělal srandu. Jeho vtipné a občas urážlivé poznámky byly všeobecně známé. Často tím trápil velekněžku, která pak musela uklidňovat bouře, za které mudrc mohl. Několikrát ho prosila, aby už dal pokoj a choval se jako civilizovaný člověk a ne jako barbar, kterým on určitě je. Samozřejmě, že vždy neúspěšně. Za normálních okolností se mudrci radši vyhýbala. Nemusela by se totiž ovládnout a nejspíš by mu nafackovala.
Teď ale jeho doprovod uvítala. Katakomby byly sami o sobě strašidelné místo. V době magie by se tam ani neodvážila, teď je ale magie uzamčená a většina nebezpečí tím pominula. Většina, ale ne úplně všechna. Pořád tam bylo ukryto spousta nebezpečí nemagického charakteru a většina z nich byla smrtící.
„Fenitie, jak ještě dlouho půjdeme?,“ ptala se. Celé tělo už jí bolelo z neustálého prolézání úzkými průlezy a scházení po strmých kamenných schodech.
„Ještě asi čtyři sta schodů a budeme u základů Věže času,“ odpověděl Fenitius, který se zrovna zasekl v jednom průlezu, „tedy pokud tam vůbec dojdeme.“
„Toho bych se taky bála. Jenže já na rozdíl od tebe tudy jdu poprvé. Ty tu žiješ a víš, co od toho můžeš očekávat,“ dodala znepokojeně a rozhlédla se po úzké chodbě. Klaustrofobií nikdy netrpěla, ale zde si uvědomila, že začala. Zdejší ponuré stěny, chlad a temnota, která téměř pohlcovala plameny dvou luceren, které nesly, byly děsivé. Přitáhla si plášť blíž k tělu, aby se zahřála a zabránila úniku tělesného tepla. Zima jí byla stejně, i když na sobě měla několik vrstev oblečení.
Naopak Fenitius vypadal úplně v pohodě, když zrovna nebyl v úzké průrvě a nemohl ven. Na sobě měl jenom koženou kazajku, kterou měl navíc rozhalenou, a kalhoty ze stejného materiálu.
„Jo to máš pravdu, v téhle díře jsem se zasekl už nejméně stokrát. A doposud mě nenapadlo si sem dolů vzít dláto a trochu tu díru rozšířit,“ konstatoval se smíchem mudrc. Vydechl vzduch z plic a pořádně zabral. Podařilo se mu uvolnit sevření skály a propadl dírou na druhou stranu.
„Zatraceně,“ zaklel z temnoty za otvorem.
„Jsi v pořádku?,“ strachovala se Velekněžka. Jelikož ho neviděla, neměla tušení co se mu stalo.
„Jsem v pohodě, ale budu potřebovat novou kazajku, tahle je na odpis. A to byla má nejoblíbenější,“ naštvaně zabručel.
„Tak polez, ať tu nevystojím kráter,“ zavolal na ni a jeho hlava se objevila v průrvě, „ dej sem lucerny a hupsni dovnitř.“
„Tobě opravdu nic neříká slušná výchova, viď,“ zakroutila hlavou Velekněžka a podala mu lucerny průlezem. Sama se pak lehce protáhla dovnitř. Byla malá a štíhlá, takže jí to nedělalo problém. V pořádku dopadla na nohy na druhé straně průlezu, kde si lehce upravila šaty.
„To se ti to naparuje co? Máš štěstí, že máš malá prsa a zadek,“ řekl Fenitius a nebral si servítky. Tak jako vždy.
„Jak?...Jak se opovažuješ?..Ty jeden,“ začala se rozčilovat Velekněžka a chystala se mudrce pořádně praštit. Mudrc se tomu jen řehtal až se za břicho popadal.
Velekněžka se ovládla a snažila se uklidnit.
„Má prsa jsou úplně normální a zadek taky. Nechápu proč se zrovna ty staráš o mé tělesné partie,“ odrazila jeho útok.
„Hm. Nejspíš proto, že jsem vždy rád hodnotil ženskou krásu,“ odpověděl jí a zamyšleně jí sledoval a přejížděl po ní pohledem.
„Cože?,“ vyvalila nechápavě oči Velekněžka, „ty? Mudrc? Nemáš náhodou žít v celibátu?“
„Já bych toho měl dělat a nedělám. Zvykni si. Jsem prostě moderní mudrc. Žiju s dobou, tak jako ostatní. Tedy mimo Velekněžek, ty jsou pořád stovky let pozadu,“ rýpl si.
Velekněžka si založila ruce v bok a nasupeným pohledem probodávala Mudrce.
„Chceš říct, že jsem zaostalá? Hm? Na rozdíl od tebe, mě není několik stovek let, staříku,“ oplatilu mu ránu.
„A kdepak je teď ona slavná vážnost velekněžek? Nechala jsi se pěkně vyprovokovat. Kdyby si takovouhle scénu předvedla v paláci, šuškalo by se o tom ještě dalších deset let,“ odvětil Mudrc a zapíchl ji prst doprostřed čela, „ měla by si se ovládat, Velekněžko.“
Uhnula hlavu od jeho prstu a nasadila vážný výraz.
„Nechme toho,“ zakončila hádku a podala mu jednu z luceren.
„Máme před sebou ještě spoustu práce,“ dodal a ukázala prstem dolů do temnoty.
„Přesně tak, Fen, máme spoustu práce,“ řekl a usmál se na ní. Ihned poté se vydal po schodech dál do temné hlubiny.
Velekněžka stála jako socha. Zaraženě sledovala mudrcovu postavu, která se vzdalovala a zmenšovala.
On jí řekl jejím vlastním jménem. Jménem, které si myslela že už nikdy neuslyší. Od té doby, co byla jmenována Velekněžkou jí tak nikdo nikdy neřekl a nejspíš ani nesměl. Nebyla si jistá, jestli je povoleno říkat Velekněžce jejím pravým jménem. A on ho použil. A ještě navíc tak jak jí říkávala její matka. Fen, ne Fenellino, což je její pravé jméno.
Dojalo jí to. To od mudrce opravdu nečekala. Takový pocit v ní už dlouhou dobu nikdo nevzbudil. Začervenala se. Mudrc byl blázen, přesně tak jak to každý tvrdil. Ale nejen to. Byl do úžasný člověk, který dokáže pochopit pocity druhých a ví kdy a jak má pomoci. Nyní to pochopila. Od teď se na mudrce bude dívat úplně jinak.
Déle se už nezdržovala a spěchala za ním, dřív než se jí ztratí v temných chodbách.
---------
Kdesi v divočině
„Chris, Chris,“ ozval se jí v hlavě čísi hlas. Hlase se jí snažil probudit, ale ona nechtěla. Chtělo se jí ještě spát. Určitě nemohlo být víc než šest ráno. Proč tak brzo. Vztekala se v duchu.
Otevřela oči a do tváře jí zasvítilo slunce. Musela si zakrýt výhled rukou, aby vůbec něco viděla. Stejně bylo všechno rozmazané, ale základní obrysy už rozpoznávala.
Viděla dva obličeje, které se nad ní skláněly.
Pomalu se jí začaly vracet vzpomínky a uvědomovala si kde je. Znovu oči zavřela a snažila se uklidnit. Ne, nebyl to jen sen. Byla to krutá a nelítostná realita.
„Už sem vzhůru, nechte mě prosím ještě chvíli ležet. Potřebuji se vzpamatovat,“ poprosila je a snažila se nevnímat okolí. Klidně oddechovala a snažila se s mířit se s tím, v čem se ocitla.
Hlavou jí probíhaly vzpomínky. V očích se jí objevily slzy, poté co si vzpoměla na Williama a jeho bezcitnost. Bolelo jí to.
Z ničeho nic otevřela oči a posadila se. Koukla před sebe a opravdu ho viděla. Alex byl na živu.
„Alexi, ráda tě zase vidím. Hlavně, že se ti nic nestalo,“ usmála se na něj a uklidnila se.
„No, velkou zásluhou na tom, že mi nic není, má Will. Popravdě řečeno mě zachránil on. Bez něj bych nejspíš zešílel v divočině,“ smutně podotkl Alex a začervenal se. Bylo na něm vidět, že se za to stydí a Chris si toho taky všimla.
Alexe si oblíbila od začátku. Byl to přívětiví mladík stejného věku jako ona. By mnohem přívětivější, než Will se svou chladnokrevností a přísností.
Pohladila Alexe po tváři a uklidnila ho: „Věřím, že by sis určitě poradil sám, i bez Willa. Někdy ale na člověka přijdou takové deprese, že je nedokáže sám zvládnout. I kdyby to byl nevím jak psychicky vyrovnaný.“
„Díky, Chris,“ poděkoval jí Alex se sklopenou hlavou a zrudl jako rajče.
Will seděl na svém kameni a pozoroval ty dvě holubičky. Alexovi přízeň Chris přál a doufal, že jim to spolu vyjde.
„Tak jste se zase pozdravili a teď bychom mohli konečně začít řešit, co budeme dělat dál,“ začal Will, „ rozhodně zamítám nápad, sedět tu a čekat.“
„A snídaně?,“ zkusila to Chris.
„Ke snídani si můžeš dát čerstvý vzduch a možná i pár hltů vody tady z vodopádu. Jestli chceš sprchu, klidně. My se zatím můžeme jít porozhlédnout do lesa,“ odpověděl ji Will.
Chris sprchu rozhodně odmítla. Ne, pokud bude na blízku on. Bála se ho. Nedokázala zapomenout.
„Díky. Jen se napiju a můžeme začít diskutovat,“ odpověděla mu Chris a ani se na něj nepodívala. Nechtěla se dívat do těch černých očí. Černých jako sama smrt, jako temnota věčnosti.
Naklonila se k potoku a nabrala si do ruk vodu. Byla studená a osvěžující. Několikrát to zopakovala, než zahnala žízeň.
„Můžeme začít,“ řekla a posadila se vedle Alexe, co nejdál od Williama.
„Ušil jsem ti nové šaty. Ty, co máš jsou už na rozpadnutí. Můžeš si je pak obléct. Pokud budeš tedy chtít,“ řekl jen tak, jako by se nic nedělo a podal jí svůj nový výtvor.
Tyhle listové šaty byly mnohem lepší, než ty předchozí. Byly pevnější a lépe sešité. Musel je šít dlouho.
„Díky,“ poděkovala překvapeně a šaty si od něj vzala. Nečekala něco takového. Opravdu byla překvapená. Pro jistotu nic neříkala, aby to nevyznělo trapně.
„Nemáš zač,“ podotkl Will, „ teď konečně může začít naše shromáždění trosečníků. I když je pravda, že i Robinson Crusoe byla na tom lépe než my. Ale s tím nic nenaděláme. Musíme se rozhodnout co dál.“
„A co navrhuješ ty?,“ ptal se Alex. Doufal, že jeho bratr už má nějaký plán. On sám si nevěděl rady. Vždy když potřeboval pomoct, nebo si nevěděl rady, pomohl mu otec, nebo Will. Sám nepodnikl nic bez jejich asistence. Bál se, že by to mohl udělat špatně.
„Jít na sever. Ať jsme, kde jsme, vždy, když půjdeme na sever, musíme najít civilizaci. To je jasné. Stačí si představit mapu světa a odvodit si proč,“ vysvětlil jim Will svůj plán.
Chris musela uznat, že má pravdu. V zeměpise nebyla nejlepší, ale tušila, že tak nějak to opravdu je.
„Tak dobře,“ souhlasila.
„Alexi?“
„Jistě, půjdeme na sever.“
„Výborně, takže si sbalte svých pět švestek a připravte se na pochod. Nebudeme muset nijak spěchat. Odpočívat budeme každou hodinu, aby jsme měli pořád dost sil,“ převzal úlohu velitele William.
Všichni tři vstali a vyrazili za Williamem. Ten sebral ze země silný klacek a používal ho jako mačetu k prosekávání džungle, která před nimi tvořila neprostupnou bariéru.
------------------
Sihilion, Katakomby
Velekněžka Fen doběhla mudrce a trochu udýchaná se vydala už klidnějším krokem za ním. Pořád jí v hlavě trápila mudrcova slova. Mohla si je vyložit na sto způsobů a stejně se nemusela trefit do toho správného. To byl způsob, jakým mudrc komunikoval se světem. A Fen to nesmírně štvalo.
„Fenitie, myslíš, že jsem pěkná? Myslím přitažlivá, jako žena. Víš jak to myslím,“ zeptala se ho z ničeho nic. Sama netušila jak jí to napadlo, ale už bylo pozdě něco odvolávat.
Mudrce otázka překvapivě zaskočila. Nedal na sobě ale nic znát a odpověděl jí otázkou: „Ptáš se mě na to, jestli bych se s tebou vyspal?“
Fen vykulila oči, otevřela pusu a nevěřícně zírala na mudrcovu troufalost.
„Jak tě tohle napadlo? To jsem neřekla a ani jsem říct nechtěla,“ vztekala se, „ty jsi prostě nepoučitelný čuně.“
Zakroutila znovu hlavou a nevěděla, co víc mu na to má říct. Mudrc se jen smál. Ale když se směje mudrc, stojí to opravdu za to.
Pokračovali pak v tichosti dál chodbou a občas prolezli úzkým průlezem. Schody měli už za sebou a nyní se ocitli v bludišti katakomb a tunelů, které je spojovaly.
Podle knih, které Fen četla v Astenionském paláci, zde byli pohřbíváni mocní mágové a mudrcové z celého světa a to i tací, kteří zemřeli na druhém konci světa.
Kdyby nebyla magie uzamčená, určitě by teď cítila její proudění po celém těle. Nikdo kromě Moudrých sem dolů ani sejít nemohl. Pokud jste neovládali magii, mohlo vás zde zabít úplně cokoliv. Všechno zde bylo mnohonásobně zhoršeno. Kdyby vás zde píchl komár. Je možné, že byste zemřeli do pěti minut.
Naštěstí teď, když byla magie uzamčena, nehrozilo žádné z těchto nebezpečí. Všechna magie byla neaktivní a komáři zde byli stejní jako ti mimo Katakomby.
Právě procházeli jedno z chodeb, po jejích stranách byly vystavěny kamenné hrobky pro mrtvé Moudré. Z některých už nezbyly ani kosti, ale jen prach. I to byl následek uzamčení magie. Všechno kdysi magické nyní podléhalo přírodním zákonům.
Fen přemýšlela o tom, co jí mudrc řekl, když se ho ptala na svůj vzhled. Věděla, že dělá chybu, ale nedalo jí to a zeptala se ho: „Jsem tedy přitažlivá? Vyspal by ses se mnou?“
„Jo, na to jsi dost přitažlivá,“ odpověděl prostě mudrc a dál to nerozebíral.
Jí to ale nedalo. Měla na mudrce spoustu otázek. Žil už dost dlouho na to, aby zažil několik Velekněžek. A ona teď nutně potřebovala jeho radu.
„Fenitie, může se Velekněžka zamilovat, mít muže? Nebo musí být stále panna?,“ ptala se ho opatrně a cítila jak u toho rudne. Přeci jenom ptát se na tak intimní věci muže, není nijak příjemná věc. Zvláště pak ptát se mudrce Fenitia.
„To se ptáš mě?,“ divil se nevěřícně Fenitius, ale neotočil se směrem k ní, ale pokračoval dál chodbou, „ já myslel, že na tohle jsou komorné, staré drbny a podobně.“
„Hm, to možná jo, ale ty jsi zažil už několik Velekněžek a určitě víš o jejich soukromém životě víc, než kterákoliv drbna v paláci,“ odvětila Fen a tušila, že má víc než pravdu.
„No a co? Člověk musí z něčeho žít. A když žije z drbů o Velekněžkách, je to navíc hodně zábavné a pěkně se na tom vydělává. Taky mě to dostalo do několika problémů, ale naštěstí jsem se z nich dostal zdráv,“ snažil se jí vysvětlit svou roli mudrc. Fen se tomu musela zasmát. Věděla, že mudrc je obeznámený úplně o všem, co se ve světě děje. Ale ve skutečnosti se jí nechtělo věřit, že takový barbar, jakým Fenitius je, věděl všechno o Velekněžkách a o jejich soukromí.
„A co si pamatuješ?,“ ptala se zvědavě, „ myslím o jejich vztazích.“
„Moc toho není. Ale vím, že žádná Velekněžka nezemřela jako panna,“ odpověděl spokojeně mudrc a usmál se na Fen, která kráčela za ním. Ta jen nevěřícně zírala a přemýšlela, co tím chtěl mudrc říct.
„Chceš mi tím říct, že jsi na tom měl účast? No,..víš jak to myslím,“ ptala se ho a napjatě očekávala odpověď.
„Jak kdy,“ odvětil Fenitius a zamlaskal.
Fen tím úplně překvapil. Čekala toho opravdu hodně. Bála se, že jí začne vyprávět o milencích Velekněžek a podobně. On jí místo toho ale řekl, že on sám byl tím milencem. A několikrát.
Nedivila se, to ne. Fenitius byla muž, na kterého se dobře dívalo. Byl to opravdu muž každým coulem. To musela uznat každá žena. A Velekněžky to určitě uznávaly dvojnásob.
„Fenitie, ty jsi opravdu barbar,“ zmohla se jen na pouhé konstatování.
„Díky za lichotku,“ poděkoval jí s ironií v hlase.
Dále už nemluvili a soustředili se na závěr své cesty do Katakomb. Před nimi se objevil malý podzemní sál s několika lucernami po stranách.
Fenitius k nim přistoupil a všechny je zapálil. Světla z luceren ozářila místnost a odhalila fresky na stěnách místnosti. Stejně tak si Fen všimla dveří na konci sálu.
Zděsila se.
„Fenitie, je to to, co si myslím, že to je?,“ zeptala se ho se strachem v hlase. Znervózněla a bála se nejhoršího.
„Ne, není to L'kaew Nadarton,“ uklidnil ji a ona si s úlevou oddechla.
„Je to Mael Nadarton,“ dodal s nadpozemským výrazem v obličeji a s bázní v hlase.
Fen tupě zírala na symboly vyryté nade dveřmi. Symbol života a symbol Pána duchů. Výrazněji působil symbol života. Srdce bylo tmavě rudé a hvězdy celé ze zlata.
Fen tušila z čeho se dělal barva na symboly života v těch dávných dobách.
„Krev obětovaných panen,“ poznamenal Fenitius, jako kdyby jí četl myšlenky.
Fen se stáhl žaludek a začalo se jí dělat špatně.
„Většinou to byla děvčátka, která ještě neměla měsíčky, aby se zajistila úplná dokonalost symbolu,“ dodal ještě tiše Fenitius. Nesnášel staré zvyklosti a magii s nimi spojenou. Byla to krutá magie. Krutá a mocná starodávná magie vymyšlená stejně krutými lidmi, kvůli stejně krutým záměrům. Dobývání nových zemí, otročení svobodných lidí a mučení těch, kteří je neuznávali za své vládce.
Fen to cítila stejně. Byla ráda, že je magie uzavřena. Od mala byla učena, že magie je zlo, které jen vraždí a ničí všechno dobré a krásné. Její matka byl strážkyně a blízká známá předchozí Velekněžky. Sdílela s ní i stejné názory na magii a ty pak předávala své dceři.
Fen netušila, že už při jejím narození bylo rozhodnuto o tom, že ona bude další Velekněžka. Zjistila to až v den, kdy její předchůdkyně skonala.
Pamatovala si, jak před ní přestoupil Fenitius, ten samý Fenitius, který ji teď doprovází do Katakomb, a oznámil jí, že se má jít přichystat na obřad Jmenování. Pamatovala si, jak byla tenkrát překvapená. To jí bylo necelých dvanáct let.
Teď jí bylo dvacet pět a mudrc ji překvapoval stále. Od té doby, co se stala Velekněžkou, jí překvapoval vždy, když ho viděla. On sám byl překvapení největší.
Mudrc došel krokem ke dveřím a uchopil opatrně kliku. Fen zatajila dech. Chvíli se ni nedělo. Mudrc těžce oddychoval a pomalu otvíral dveře.
„Matia, Alata, Kenesi,“ zvolal Fenetius a otevřel dveře dokořán.
Fen to překvapilo. Mudrc vyvolával slova, která jsou prosbou magii a žádostí o vstup do místnosti, která je označena symboly života a Pána duchů.
Byla to mocná slova, která v dobách magie byla vyslovována s bázní a pokorou. Ne každý smrtelník je mohl používat. Jejich vyslovení bylo prosbou k největší moci a síle v tomto světě. Každý kdo se o vyslovení hodlal pokusit byl už jednou nohou v hrobě. Bylo to, jako kdybyste prosili svého otrokáře o vodu. Mohl vyhovět a slitovat se nad vámi, nebo vás za vaši opovážlivost ztrestat. Jak a kdy, bylo pak už jenom na něm.
Nyní po uzamčení magie už tato slova nikdy vyslovovat neslyšela. Nechápala proč je mudrc používá.
Fenitius vstoupil do místnosti a zopakoval svou prosbu: „Matia, Alata, Kenesi.“
A místnost se rozsvítila. Ohromné mocné proudy magie se uvolnily a rozzářily místnost barvami duhy.
Fen stála s otevřenou pusou a sledovala to, co nikdy doposud neviděla a doufala, že ani neuvidí. Magii.
Fenitius ve vzduchu prstem nakreslil nějaké obrazce, nejspíš další magické symboly a magie se uklidnila a vrátila se na své místo. Doprostřed místnosti, kde stála mramorová studna, která nyní blikala barvami duhy. Magie se ve studni převalovala jako vlnky na moři. Byla to nádhera.
Mudrc se otočil k Fen: „Pojď sem.“
Krokem se vydala k mudrci a postavila se vedle něj.
„Jak je to možné? Magie byla uzamčena. Není možné, aby byla zde, na našem světě,“ ptala se ho a nevěřila svým očím. To prostě nebylo možné.
„Proroctví započalo. Přesně jak jsem si myslel. Jsou tu,“ vysvětloval Velekněžce, „Irel, Kaw i Manael jsou na tomto světě.To je jisté.“
„Jak je to možné?,“ opakovala stále.
„Někdo je musel povolat. Někdo, kdo ví, co obnáší obřad Spojení. Někdo zatraceně šílenej,“ odpověděl Fenitius.
„Fenitie, co je to přesně obřad spojení?,“ ptala dál se Fen.
„Obřad Spojení je nesmírně složitý proces obětování. A vždy záleží na mnoha aspektech, které je potřeba učinit, dřív než je obřad zahájen. Záleží na počasí, dni v roce, či povaze hlavního kněze. Aspektů je velmi mnoho a všechny musí být přesně dodrženy.
Základ obřadu spočívá v obětování tří nevinných neposkvrněných lidí. Dívky a dvou mužů. Po jejich mučednické smrti a díky jejich krvi započne Spojení s cizím světem. Z toho jsou vybráni tři lidé, kteří odpovídají požadavkům magie. Jejich těla i duše jsou pak přeneseny do našeho světa.
Proces je velmi bolestivý, pro obě strany. Na obou stranách vybraní zemřou, ale jen ti přenesení znovu ožijí,“ odpověděl jí.
Oba dva sledovali magii vlnící se v studni a ani jeden z nich víc nepromluvil.
Jako první se otočil mudrc. Položil Fen ruku na rameno a otočil jí taky. Kývla hlavou a vydala se na cestu zpět. Mudrc zavřel dveře do Síně života a vydal se za Velekněžkou.
----------------
Kdesi v divočině
„Williame,“ promluvila na Willa Chris. Byli na cestě už několik dní a za celou dobu jedli pouze bobule ze stromu, který vypadal jak akát. Měl pichlavé ostny na každé větvi, i jeho plody byly plné nebezpečně vyčnívajících bodců.
Bylo to jediné ovoce, které našli. A jelikož nejedli už velmi dlouho, Will se odhodlal ho ochutnat. Nebylo špatné a zasytilo. Pak už jen čekali, jestli se Will otráví, nebo bude žít.
Will přežil a všichni se do ovoce s chutí pustili. Vyrobili si z listů torny a naplnili je chutným ovocem. Byla to jejich jediná strava, ale stále lepší než nic.
„Williame,“ ozvala se znovu za jeho zády.
Will se zastavil a otočil se na ní: „Hm?“
„Musíme si promluvit,“ odpověděla.
„Proč ne. A o čem?“
„Já,...no, však víš,...o tom před pár dny,...než jsme potkali Alexe,“ odpověděla tiše, aby to Alex neslyšel. Ten šel ale až několik metrů za nimi a jejich hovor vůbec nevěnoval.
„Proč o tom chceš mluvit?,“ ptal se jí Will a náladu mu poklesla. Mockrát o tom přemýšlel a nebyl na sebe zrovna dvakrát pyšný, za to co udělal.
„Ty to chceš jen tak přejít? Jako by se nic nestalo?,“ překvapeně zamrkala.
„Přesně tak,“ odpověděl prostě.
„Cože?,“ zakřičela tak nahlas, až se Alex podíval jejich směrem.
„Cože, to myslíš vážně, že ti to je jedno?,“ zeptala se znovu a tentokrát už ztišila hlas, který se jí téměř chvěl. Nevěřícně zírala na Willa.
„Ne, není mi to jedno, ale nerad bych to téma zase otvíral. Je mi to líto, stačí?,“ vysvětlil jí a začal se znovu zlobit.
„Stačí? Ty si myslíš, že omluva stačí? Ty si mě tam málem nechal umřít, málem si mě znásilnil. Jsi si toho vůbec vědom?,“ začala hysterčit.
„Znásilnil? Řekl bych spíš, že jsem využil nabídku,“ opravil jí s ironií v hlase.
„Jsi opravdu jen obyčejný barbar Williame Rossi, žádný šlechtic, jen barbar,“ posmutněle a tiše zakončila Chris.
Will se zastavil a otočil se k ní čelem. Jeho obličej byl plný hněvu. Ruce měl zaťaté v pěst a připravené do něčeho praštit.
A taky že praštil. Udeřil pěstí do stromu, až to zadunělo. Chris vyjekla a uskočila. Alex se otočil jejich směrem a přišel blíž. Willova pěst byla zalita jeho vlastní krví. Odkapávala na zem a tvořila rudou kaluž.
Will zuřil. Začalo pršet. Přicházela bouře.
Chris couvala blíž k Alexovi. Alex se postavil před ní a hodlal ji chránit jako štít. I když to mělo být proti bratrovi. Bál se ho stejně jako Chris.
Will poklekl na jedno koleno a namočil si prst do kaluže krve. Pak si krví začal kreslit symboly na obličej. Nevěděl, co znamenají, ale věděl že je musí na sobě mít psané vlastní krví.
Chris a Alex ho sledovali s bázní a strachem. Vypadal jako starověký bůh války. Nejvíc je zaujaly dva symboly, lebka s korunou a šípem skrz mozkovnu a srdce s třemi zlatými hvězdami. Byla to úchvatná podívaná. Všude kolem něj dopadaly blesky a on jen klečel a kreslil.
V tu samou chvíli v Sihilionu
Velekněžka Fen a mudrc Fenitius právě vycházeli z Katakomb, když se obloha zatáhla.
„Bude pršet,“ řekla Fen , „ měli bychom se schovat.“
„To není obyčejný déšť,“ předpověděl mudrc, „ to je magie.“
Fen se neptala, jak na to přišel ale napjatě očekávala, co se bude dít. Fenitius se tvářil velmi vážně a jeho vždy usměvavý obličej byl nyní ponurý.
Nevěděla, co to znamená, ale začala být nervózní.
V tu chvíli začala bouře. Vichr ohýbal stromy a unášel vše, co se mu připletlo do cesty.
Fenitius se štěstím včas popadl Fen kolem pasu a strhl jí na zem, aby jí vítr nevzal sebou. Těsně nad nimi proletělo několik strážných, které vítr vzal sebou.
Fenitius pomohl Fen odplazit se do úzkého výkopu. Museli ležet na sobě, ale to jim v tuhle chvíli nevadilo.
Fen, která ležela dole, se ozvala přiškrceným hlasem: „Co to má znamenat Fenitie?“
„To je...,“ chtěl odpovědět mudrc, když mu na záda dopadlo tělo mrtvého vojáka a omráčilo ho.
Fen s vyděšeným pohledem sledovala zkázu, která se právě v Sihilionu odehrávala.
