„Je mi zima,“ bylo první, co řekla. Našel jí, jak leží na svahu pokrytém popelem z posledního výbuchu Hory. Byla nahá a třásla se mezi pemzou a kameny, na kůži se jí usazovaly drobné vločky sněhu a oči hleděly vystrašeně a zmateně na zimní šedou oblohu. Zahalil ji svým pláštěm a nesl dolů, kde v jednom údolí měl malý srub. Teď ležela na nepohodlném kavalci a on se snažil najít dostatek přikrývek, protože se pořád ještě třásla.
„Jak se jmenuješ?“ ptal se jí konejšivě. „Odkud jsi přišla?“ Na žádnou otázku mu neodpověděla, jen ho vyplašeně pozorovala.
Tak to trvalo čtyři dny. Pak se zem začala znovu třást a nad jícnem Hory se objevil sloup kouře. Vzal ji za ruku odváděl dál od těch neutěšených svahů, dál od nebezpečí.
„Je mi zima,“ řekla, když se jim Hora ztratila z dohledu.
„Neboj se, za chvíli zase budeš v teple.“ Rozdělal oheň a ona se k němu schoulila jako zimomřivé koťátko. Ve světle plamenů vypadala křehce jako sněhová vločka. Vlasy se jí však černě odrážely od bledé tváře a oči měla velké a šedé jako zimní úsvit. Kolik jí tak může být let, pomyslel si. Jako by mu před očima rostla. Když ji našel, myslel si, že je to dítě. Když ji donesl do srubu, vypadala jako patnáctiletá. Teď, ve světle ohně mu připadala jako ta skoro dospělá děvčata z vesnických tancovaček. Ale žádná z nich nebyla tak štíhlá a tak bledá.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí. Snad už po sté.
„Nemám jméno,“ řekla a podívala se něho. „A jak se jmenuješ ty?“
„Jsem Baldr Strážce. A víš aspoň, jak ses ocitla na Hoře?“
„Nepamatuji si nic, jen teplo a potom zimu.“
„Tak o sobě nic nevíš?“
„Nevím nic,“ řekla smutně.
Chvíli mlčeli a dřevo hořelo. Od Hory se ozvalo zahřmění a zem se zachvěla, jako by očekávala ránu bičem.
„Musím ti nějak říkat,“ poznamenal Baldr po chvíli. „Co třeba Lorelay?“ navrhl a myslel na krásnou ženu, již kdysi znával.
„Lorelay,“ řekla, jako by to jméno ochutnávala. „Lorelay. To se mi líbí. Budu Lorelay.“
„Dobře, Lorelay, už je ti teplo?“ zeptal se usmíval se na ni.
„Teplo,“ řekla zamyšleně. „Na teplo si jen matně vzpomínám. Bylo to tak dávno…“ zmlkla a hleděla do zšeřelého lesa.
„Kolik je ti let, jak jsi stará, Lorelay? Chvílemi mi připadáš jako sotva odrostlé dítě a za chvíli jako mladá žena. Kdy ses narodila?“
„Myslím,“ řekla po chvíli zamyšlení. „Že jsem se narodila tehdy, když jsi mi dal jméno. Nevím kolik je mi let, ale cítím se velice stará a zároveň velice mladá. Jako bych v sobě nacházela dávné vzpomínky, které patřily někomu mnohem staršímu než jsem já. Jako bych byla někým bezvěkým.“
Trochu ho její řeč vyděsila. Vzpomněl si na pověsti, které slýchal jako malý chlapec, na divy, které ve svém dlouhém životě už viděl a na legendy, které se dozvěděl ve Starém Městě pod Horami, když byl vzděláván, aby mohl pokračovat v poslání jeho rodu, aby mohl hlídat Horu. Ale pověsti jsou jen pověsti, pomyslel si, a ona nevypadá jako někdo nebezpečný. Spíš by sama potřebovala ochranu, připadá mi, že každý trochu silnější závan větru by ji mohl odfouknout. Vezmu ji sebou do Města a tam snad přijdou na to, kdo to je a jak se octila na takovém místě.
Když se druhého dne ráno probudil, seděla Lorelay u ohniště a vypadala jako dospělá žena. Musel si promnout oči, aby se přesvědčil, že mu to nezdálo. Jako by se její krása rozzářila. Jako by se uvnitř ní rozhořel dosud skrytý oheň, co jen čekal na vhodnou příležitost.
„Dobré ráno, Baldre Strážče,“ řekla.
„Dobré ráno, Lorelay,“ odpověděl a připadalo mu, že mu v krku narostl knedlík. „Jak se cítíš?“
„Je mi pořád zima,“ řekla smutně. „Ale už si matně vzpomínám na to, co bylo dřív.“
„Tak povídej,“ vybídl ji.
„Nemyslím, že bys to chtěl slyšet. Bude stačit, když vím, co musím udělat.“
Při jejích slovech mu přeběhl mráz po zádech. Očekával, že se stane něco strašného, něco, co navždy změní jeho život nebo spíš jeho pohled na svět. Vzpomněl si na varování stařešinů, že zlo na sebe bere líbivou skořápku aby lépe ukrylo odpudivý vnitřek. Přes to však nemohl věřit tomu, že by ta žena mohla být něčím jiným, něčím špatným.
„Co musíš udělat?“ zeptal se a bál se odpovědi.
„Musím se vrátit zpět,“ řekla a sklopila oči.
„Proč? Okolí Hory bude teď hodně nebezpečné. Blíží se doba jejího výbuchu a nic živého kolem jí neunikne. Nemůžu tě nechat odejít zpět.“
„Nemohu odejít dál od Hory. Čím dál půjdu, tím budu já starší a slabší a ona silnější. Když mě dovedeš až do Města, hněv Hory dosáhne až tam. I kdybys mě vedl na kraj světa, dostihne mě. Čím blíže jí však budu, tím bude klidnější. Proto se musím vrátit. Kde jsem já, není v bezpečí žádný živý tvor.“
„Kdo jsi?“ zeptal se a v jeho hlase zaslechla stopy strachu. Smutně se na něj usmála.
„Opravdu ti to musím říkat? Tobě? Strážci Hory? To se všechna moudrost z vašeho světa nadobro ztratila?“ řekla a podívala se něj jiskřícíma očima.
Mlčeli, dokud oheň nedohasl. „Nemohu tě nechat jít samotnou,“ řekl těžce. „Jsem Strážce Hory a musím se postarat o tvou bezpečnost, dokud si to sama budeš přát. Máš pravdu, že spousta naší moudrosti je zapomenuta a ani Strážci už neznají Horu dokonale. Nevím tedy jistě kdo jsi a co vlastně jsi zač, ale pomohu ti, pokud to bude v mé moci.“
„Děkuji ti, Baldre,“ usmála se na něho. Uvědomil si, že ať už jejich cesta zpět dopadne jakkoli, že ji ztratí a to mu působilo větší bolest něž představa, že si ji odvede pryč a celé Město a třeba celý svět lehne kvůli nim popelem. Ale už se rozhodl a věděl, že ona by něco takového nedovolila, ani kdyby ji na kolenou prosil.
Cesta zpět byla těžší než Baldr očekával. Připadalo mu, že jeho nohy jsou z kovu těžšího než olovo a každým krokem byl unavenější a nešťastnější.
Lorelay šla v jeho stopách slabým sněhovým popraškem a celou dobu nepromluvila slova. Baldr se každou chvíli otáčel, jestli za ním dosud jde a pokaždé ho bodlo u srdce, když viděl její smutný obličej a skloněnou hlavu.
„Prosím, zastav, Baldre,“ řekla tiše, když se Hora zase objevila v dohledu. „Nemůžu dnes už dál, je mi taková zima,“ zašeptala sotva slyšitelně. Baldr tedy vyhledal skryté místo, kde mohl rozdělat oheň. Ale Lorelay se dál třásla. Baldr už si nevěděl rady. Přišel k ní a něžně ji objal. Lorelay se k němu přitiskla a Baldr ji políbil. Ona se nebránila, zůstala v jeho náručí a on hladil její kůži, která hřála skrytým ohněm a byla heboučká jako chmýří babího léta. Šaty jim začaly překážet a Lorelay na zimu docela zapomněla. Milovali se pod větvemi starého smrku a nevnímali svět okolo. Potom usnuli, zachumlaní do plášťů a ani si nevšimli, že od Hory se neslo hřmění a zem se chvěla.
Zbytek cesty uběhl příliš rychle. Zase stáli pod nevlídnými svahy Hory, z jejíhož vrcholku se stále kouřilo.
„Dál už bys se mnou chodit neměl,“ řekla pevným hlasem. „Nemyslím, že by to bylo nutné.“
„Půjdu. Šel bych s tebou až na kraj světa, kdybys chtěla. A půjdu za tebou na Horu ať chceš nebo ne. Přál bych si, abys tady mohla zůstat se mnou nebo abych já mohl žít tam, kam teď jdeš.“
„Tam bys žít nemohl. Ale když o to stojíš, pojď se mnou. Ani já se s tebou nechci ještě rozloučit. Myslím však, že to co tam nahoře uvidíš, nebude nic hezkého.“
Vykročili tedy ruku v ruce po chvějícím se boku Hory. Ta teď mlčela, jen slabý proužek kouře se vznášel nad jícnem.
Když došli na okraj kráteru, pohlédli dolů. Viděli proudící ohnivou řeku skrytou pod praskající tenkou skořápkou. Přímo pod nimi bylo jezero lávy a nesnesitelné horko sálalo z hlubiny.
Dlouho tam stáli a hleděli si do očí. Pak se naposledy políbili a Lorelay vykročila k okraji.
„Uvidím tě ještě někdy?“ chtěl Baldr vykřiknout, ale slova mu uvázla v hrdle. Lorelay se k němu obrátila a aniž by mu řekla jediné slovo, přece k němu mluvila. A on pochopil.
Potom se pomalu otočila, vztáhla paže k nebi a vrhla se do hlubiny. Baldr ji ještě na okamžik chtěl zadržet, ale její ruka mu vyklouzla.
Díval se na její padající postavu a viděl, jak se jí prodlužují prsty a mezi nimi vyrůstá blána. Tělo se jí protahovalo, nohy zesílily a její hebká kůže se začala pokrývat rudými šupinami. Hlava se natáhla a mohutněla, uviděl mocný ocas zakončený několika trny. Natažené ruce se konečně změnily v křídla a Lorelay zakroužila nad lávovým jezerem. Baldr si pomyslel, že jí snad konečně bude teplo. Kdoví proč ho tahle myšlenka utěšila, když viděl, jak se ztratila mezi ohnivými řekami.
Nevěděl, jak se dostal z Hory do svého srubu. Stál venku, když Hora vybuchla a horký popel pokryl její svahy. Dál už nedolétl.
Uběhlo hodně času, než se Baldr znovu vydal po svazích Hory vzhůru. Byla zase neklidná, ale od té doby, kdy se rozloučil s Lorelay už nikdy nechrlila popel. Někdy se chvěla zem a nad Horou se objevil proužek kouře, ale nebylo to nijak časté ani příliš silné. Ale dnes ho něco lákalo, aby vystoupil vzhůru. Šel zamyšleně a stanul u kráteru. Neviděl nic zvláštního. Vlastně trochu doufal, že by se zase mohla objevit Lorelay. Ale nebyla tady ani jako žena, ani jako drak. Stál a díval se dolů, dokud den nepokročil.
Slunce už klesalo k západu, když se vydal na zpáteční cestu. Vtom spatřil v zlaté záři večerního slunce na boku Hory schoulenou postavu. Rychle se k ní rozběhl. Srdce mu bušilo, zdálo se mu, že vidí černé vlasy a bledou pleť Lorelay. Když však přišel blíž, poznal, že je to malé dítě, sotva pětiletý chlapec. Baldr ho zabalil do svého pláště a nesl dolů z Hory.
Když sešel do údolí, slunce právě mizelo za obzorem a Hora za ním se znovu zachvěla.
Položil chlapce na svůj nepohodlný kavalec a rozdělal oheň. Bylo jaro a noci ještě byly chladné. Rozhodl se dítě opatrně vzbudit. Lehce ho pohladil po vlasech. „Vzbuď se,“ zašeptal. Chlapec se pohnul a protáhl se. „Jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal se Baldr.
„Baldr,“ zamumlalo dítě a otevřelo oči. Byly velké a šedé jako zimní úsvit.
