„Pozměnil některá data..“ slova mi uklouzla mimoděk ze rtů.
Hleděl jsem nepřítomně před sebe a přemýšlel.Pokoušel jsem se dávat jednotlivé věci do souvislostí.Porovnával jsem nabyté informace, zkoušel jsem různé varianty.Pokud je vše pravda, a já nemám důvod Clifovi nevěřit, pak ona ponorka, kterou sledujeme, má skrytou vadu kdesi v převodovce, nebo možná v generátorech elektřiny.Jistě toho Clif projektoval více, takže si nedělám nějak přehnané iluze o tom, že si pamatuje, co kde pozměnil.Každopádně ona ponorka je někde zranitelná a budeme doufat, že se její skrytá vada projeví co nejrychleji.
Sprška chladné slané vody mna vytrhla z přemýšlení.Naposledy jsem se rozhlédl po hladině Pacifiku, slezl do útrob ponorky, zajistil poklop mechanicky a elektromagneticky a ponořil Evu do padesátimetrové hloubky.
Od přístaviště na Clashi nás podle propočtů dělilo něco málo přes osm set kilometrů, což znamenalo, že při rychlosti čtyřiceti kilometrů v hodině se se svými přáteli na našem ostrově setkáme za nějakých dvacet hodin.Těšil jsem se na pevnou zem, i když musím přiznat, že pobyt na ponorce mi nijak nezáživný nepřipadal.
Palubní hodiny ukazovaly půl třetí ráno, 3.listopad.Mí přátelé spali hlubokým spánkem, zkusil jsem tedy s ponorkou lehce manipulovat.Vyřadil jsem z činnosti automatické řízení a posadil za multifunkční joystick, tak trochu připomínající řídící páku v letadle.Po několika manévrech jsem získal jistotu v pohybech.Pravou nohou jsem ovládal dva pedály, obdobu plynového pedálu v automobilu, zde však sloužící k ovládání levého a pravého šroubu, nohou levou jsem pak dokázal pohybovat vertikálními, čili hloubkovými kormidly.Páka pak sloužila k zatáčení ve vodorovné rovině a k přepínání pohybu vpřed a vzad.
Pomocí hloubkových kormidel jsem zavedl loď do krajní hloubky, tedy do více než tisíce metrů, kdy na každý centimetr čtvereční plochy lodního trupu tlačila váha přes tisíc kilogramů!Na řídícím panelu se rozsvítilo červené světýlko, ozvalo se pípnutí a automatika vyrovnala loď.Eva nyní plula pod strašlivým tlakem mírnou rychlostí osmnácti kilometrů v hodině.Po zralé úvaze jsem nechtěl dál riskovat, zastavil oba šrouby a nastavil hloubková kormidla do svislé polohy.Vodní vztlak hnal ponorku k hladině.Přibližně ve třech stech metrech jsem začal přibírat zátěž do balastních nádrži a ve třiceti metrech jsem Evu stabilizoval.
Vyzkoušel jsem maximální podhladinovou rychlost a musím říci, že cestující v moderních rychlovlacích nezažijí takový přísun adrenalinu, jako jsem zakusil já.Jen jsem doufal, že nevzbudím své přátele.Ale v kajutách bylo ticho, a tak jsem si s přímo dětskou radostí užíval dynamické otočení pomocí kormidel a lodních šroubů, které pracují v protisměrném pohybu, odklánění od podélné či příčné osy.Jediné, co jsem nemohl udělat, bylo dynamické vynoření, kdy ponorka doslova vyletí přídí napřed nad hladinu a poté dopadne zpět na vodu.Ale tento manévr vyžaduje náklon přídě minimálně 50° od podélné osy, a myslím, že by se spáči v kajutách vzbudili na podlaze.
Při těchto manévrech jsem pochopil, že jsme vytvořili dokonalé dílo, které opravdu funguje a zalila mne vlna hrdosti nad prací všech, kteří se na stavbě Evy podíleli.Zkontroloval jsem všechny údaje na centrálním ovládacím panelu, stav reaktoru, jednotlivé systémy a kurs, kterým jsme se ubírali.Ten jediný bylo nutno upravit a nasměrovat příď lodi k ostrovu Clash.Když jsem tak učinil, naprogramoval jsem autopilota a zapnul opravy kurzu.Poté jsem se zabořil do příjemně měkké sedačky a naslouchal vrnění elektroniky a lehkému šumu lodních šroubů.Brzy nato jsem usnul.
Zdál se mi příjemný sen, plný květin a vůní, když jsem zdáli zaslechl:
„Ashi,vstávej!“
A druhý hlas se přidal:
„No tak vstávej! Al cosi našel na záznamu ze sonaru!“
V mžiku jsem se probral.Zažitým pohybem jsem uchopil řídící páku a pohledem zkontroloval řídící pult.Na displeji přede mnou svítila kontrolka autopilota.Rozhlédl jsem se tedy po velíně a uviděl své tři druhy.
„Co se děje?“ zeptal jsem se s trochu nechápavým výrazem ve tváři.
„Ale, řekni, cos´ zaslechl!“ pobídl Clif.
Al vrátil beze slova pásku na záznamovém zařízení sonaru a poté zapnul přehrávání.Místnost velína zaplnil známý zvuk oceánu, když se náhle ozvaly silné výbuchy jako prásknutí bičem, v rozmezí asi jedné minuty.Pak zase jen šum a po několika vteřinách známé hučení lodních šroubů.
„Co to bylo?“ nechápajíc jsem se zeptal.
„Jak daleko je ke Clashi?“ opáčil otázkou Danny.
„Podle údajů programu asi šedesát kilometrů.Proč?“
„Copak jsi to neslyšel? Nic tě nenapadá?“ zeptal se Clif a v hlase se mu ozval náznak zoufalství.
Náhle mi svitlo.V hlavě se mi rozhučelo a jediné, na co jsem se v té chvíli zmohl bylo jediné slovo, které jsem spíše vydechl, než řekl:
„Clash!“
Ve velíně nastalo hrobové ticho.V tu chvíli jsem už věděl, že náš ostrov byl někým napaden.Zalil mne pocit horka a ruce se mi roztřásly.S vypětím všech sil jsem se přinutil ke klidu, přešel jsem na manuální ovládání a okamžitě jsem Evu vynořil na hladinu.Danny rychle vyšplhal do pozorovací věžičky a s dalekohledem na očích sledoval hladinu oceánu před námi.Al se sluchátky na uších střežil sonar a Clif se pokoušel navázat rádiové spojení se základnou na ostrově.Ponorka letěla vlnami jako šíp a během necelé hodiny překonala zbývajících šedesát kilometrů.
Náhle Danny křikl z věže:
„Vidím Clash!Vidím dým nad ostrovem, ale nevidím přístav, ani stavby v přístavu!“
Každičké slovo, které pronesl, mne bodlo jako nůž do srdce.Náš ostrov, námi milovaný Clash, naši přátelé!
Nekonečné čekání ještě více jitřilo mé bolestné představy.Ač jsem si nedokázal představit, co nás čeká, napadaly mne jenom ty nejčernější myšlenky.
„Clash dvě stě metrů, stroje stop!“ křikl Al od sonaru.
Můj tázavý pohled se usadil na Clifovi.Podíval se na mě a zakroutil hlavou.Eva plula pomalu vpřed jen setrvačností.Zmocnilo se mně obrovské napětí.Ten pocit, kdy víte, že se stalo něco hrozného, ale ještě nevíte co a ajk velkou bolest to způsobí.Zbývalo posledních třicet metrů k vratům přístavu, když se loď zastavila úplně.Vyřítil jsem se spolu s mými přáteli na plošinu před věžičkou a v nepopsatelné hrůze zůstal strnulý uprostřed pohybu.
Zděšení, které se nás všech zmocnilo, snad nejde ani slovy vylíčit.Tam, kdy byla pevná ocelová vrata zela obrovská díra, vrata, vyrvaná obrovskou silou z uložení, klesla ke dnu, lávové proudy, které tvořily ochranný val přístavu, byly rozmetány na kousky!Jak ohromná síla zde musela působit!
Přístavní hráz byla také téměř celá zdemolovaná, ocelová armatura čněla z roztříštěného betonu jako prsty, proplétající se v posledním křečovitém sepnutí , a prosící nebesa o zázrak.Spouštěcí kolejnice byly pokroucené a hrozivě vztyčené, jako kobry, oznamující útok.Montážní hala ležela zcela na zemi, plechové pláty ležící jeden přes druhý, zkroucené nosné traverzy, vše v obrovské změti ocele a betonu.Ani nejslavnější malíři gotiky by nedokázali přenést na plátno hrůzu této apokalypsy, která se před našimi zraky rozprostírala.
Pomalu jsme se propletli troskami až ke zdemolované přístavní hrázi.Al mne navedl k jednomu nezničenému pacholeti, ke kterému jsme Evu připoutali a vyskočili na břeh.Co mne zarazilo, bylo ticho.Studené, mrtvolné ticho, věštící něco hrozivého.Nebyl jsem schopen jediného pohybu, má zjitřená představivost mne zásobila děsivými představami.Podklesla mi kolena a já zůstal klečet uprostřed obrazu zmaru a bolesti.Po chvilce ke mně přišel Clif a položil mi dlaň na rameno.Pochopil jsem, že musíme jít, jít hledat naše přátele.Stále jsem doufal,že budou někde v lesích Clashe, v lávových jeskyních při úpatí sopky nebo prostě někde, ale hlavně živí!
Bohužel, mé toužebné přání se nenaplnilo.Při přelézání trosek stavební haly Clif s Dannym zdvihli jeden ocelový plech, který ještě před několika hodinami tvořil střechu suchého doku naší lodě, a z pod něj vyklouzla zakrvácená paže.Přátelé si toho nevšimli, ale zastavil je můj výkřik.Zježily se mi vlasy hrůzou při pomyšlení, jak obrovská hala byla!
Clif upustil plech, odvrátil hlavu a začal zvracet.Pod plechem ležela mrtvola muže, jenž svíral v náručí malou holčičku, bohužel též mrtvou.
V němé hrůze jsme všichni zírali na ostatky osadníků z Clashe.Proto to ticho!
Clif se uklidnil a přidal se k nám.
Nebyli jsme schopni vůbec ničeho.Hrůza, kterou jsme uzřeli, nás úplně znehybnila.Po chvíli potichu promluvil Al.Vyjádřil návrh odkrýt všechny plechové pláty.V dané situaci se to jevilo jako rozumné.Pochopili jsme, že nás čeká práce plná bolesti a smutku.Vždyť na Clashi žilo přes čtyřicet dospělých a dětí!
Vyhlédli jsme vhodné místo pro pietu a pohřbili všechna těla.Al s Ranným vyrobili dřevěné náhrobky, kam vyryli jména všech, kteří zde odpočívali.A jako vše na našem ostrově, i toto bolestné místo jsme pojmenovali.Pietní louka.Pečlivě jsme ji oplotili, aby zvěř nemohla vyhrabávat ostatky našich přátel.
Když jsme prokázali všem blízkým poslední službu, jakou může člověk člověku prokázat, sešli jsme se a bylo nasnadě, co musí následovat.Řešení otázky, kdo způsobil tohle neštěstí.
Navrhnul jsem přátelům, aby se každý z nás pokusil sestavit teorii, jak došlo k této tragédii.Poté bychom se sešli na Evě a sdělili své myšlenky.Všichni souhlasili a Danny navrhl dát si čtyři dny na rozmyšlenou, projít ostrov, co kdyby někdo přežil.Samozřejmě jsme souhlasili.Clash byl liduprázdný, a i když jsme měli k dispozici přes třicet osadních domků,bydleli jsme každý ve svém.Jen Dan tvrdil, že by se nemohl vyspat, proto přebýval na ponorce.
Bylo 4.listopadu, tedy léto a s ním krásné počasí, které se téměř nekazilo.Výjimkou bylo několik prudkých, ale krátkých bouřek, které napadly ostrov.Naštěstí přilétly ze západu, odkud nás chránil kužel sopky, takže jsme vždy jen zmokli, ale veškerá prudkost bouřky zůstala na vrcholku Venuše.
Do 8.listopadu jsme se prakticky nestýkali.Pokud jsem potkal někoho z přátel, jenom jsme se pozdravili.Nebyla to lehká doba, velmi na mne dolehlo vše, co se tady stalo.Prochodil jsem téměř celý ostrov a v hlavě mi vířily stále stejné otázky.Kdo zničil přístav? Proč? Jakým způsobem? Proč byli všichni osadníci v montážní hale? Čeho se báli? Nebo jim to někdo nařídil? A proč jsou mrtví?
Hlava mi div nepukla.Neustále jsem se sám sebe ptal, proč to všechno.Ale nenalézal jsem odpověď!Bylo to k zbláznění!
S těžkou hlavou a v jakémsi nervovém transu jsem bloudil opuštěným ostrovem.Příliš jsem nevnímal, kam vlastně jdu.Viděl jsem stezku a šel jsem po ní.Prodíral jsem se křovím a dalším pralesním podrostem, když se přede mnou otevřel pohled na dokonalý kužel sopky.Upřeně jsem ji pozoroval.Modré nebe kolem tohoto velikána mne uklidnilo.Bělavé mráčky plynuly oblohou v němém letu.Došel jsem na pokraj dubového lesa, který porůstal úpatí Venuše.Mé zjitřené smysly se poněkud uklidnily a já se posadil do měkké vrstvy suchého spadaného listí.Osvěžil jsem suché rty a hrdlo douškem čisté vody z pramene, který zde vyvěral, a opřel se zády o strom.Možná to byl přelud, ale po chvilce se mi zdálo, že vidím pohyb křovin kousek ode mne.Neodvážil jsem se pohnout a napjatě jsem poslouchal, jestli nezachytím nějaký zvuk.A skutečně.Uslyšel jsem zřetelné zapraskání větve necelých třicet metrů ode mne.Vyběhl jsem za tím zvukem, jako by mne vymrštila neviditelná pružina.Za běhu jsem zpozoroval v měkké lesní půdě zřetelně otištěné podrážky bot.Stopa vedla prudce do svahu Venuše.Celý udýchaný jsem proběhl pásem listnatého lesa a vyběhl na louku.Asi dvě stě kroků přede mnou běžela malá postava, zřejmě dítě.Křičel jsem, ať zastaví, ale buď mne neslyšela, nebo slyšet nechtěla.Utíkala pořád vzhůru.Plíce mně pálily a srdce mi bušilo až v krku.V duchu už jsem tento běžecký závod vzdával, když postavička přede mnou rozhodila bezmocně rukama a zmizela v travním porostu.Myšlenka, že se jí něco stalo, ve mně probudila skryté zbytky sil a já přesprintoval zbylých šedesát metrů, které nás od sebe oddělovaly.Když jsem se, celý udýchaný, sklonil nad tím stvořením, zjistil jsem, že mi utíkalo asi čtrnáctileté děvče, oblečené do špinavých a zakrvácených šatů.Přerývaně dýchala, chvěla se po celém těle a vyrážela nesouvislé věty:
„Ne…nechci…pusťte mně!Nic jsem neudělala…pomoc…maminko!“
Uchopil jsem dívku za ruku.Vyděšeně s sebou trhla a otočila ke mně obličej.Uviděl jsem pár hnědých očí, které si mne prohlížely.Špinavé prsty mi křečovitě sevřely paži.
Snažil jsem se ji uklidnit a tichým hlasem jsem řekl:
„Už se ničeho nemusíš bát! Neublížím ti!“
„Ale oni se vrátí…!“ vyrazila prudce ze sebe.
„Kdo? Řekni!“
V tu chvíli dívka omdlela.Mé pokusy o probuzení k vědomí byly marné.Vzal jsem ji tedy do náruče a pomalu sešel do pralesa pod úpatím sopky.Z pramínku, ze které jsme ještě před několika okamžiky pil, jsem neznámé vlhčil suché rty a otíral horké skráně.Dýchala přerývaně a nepravidelně.Věděl jsem, že nesmím ztrácet čas.Namočil jsem si kus látky, který jsem si utrhl z oblečení a dál nesl dívku dolů k přístavu, nebo spíše k tomu, co z něj zůstalo.Už z dálky jsem volal na své přátele.Naštěstí mne uslyšeli a běželi mi naproti.Bez zbytečných otázek mi pomohli dívku donést na naši loď, kde jsme ji uložili do mé kajuty.Sundali jsme jí špinavé oblečení a trochu ji omyli.Všem bylo více než jasné, že jako jediná přežila zkázu obyvatel Clashe a může nám vypovědět, co se vlastně stalo.Když jsme dívce ošetřili odřeniny a drobná poranění, z nichž nejhorší bylo podvrtnutí kotníku, bylo jen otázkou času, kdy sebere dostatek sil, aby nám vše řekla.Naštěstí se mladý organismus dokázal velmi rychle zotavit a 8.listopadu, tedy v den, který byl určený k projednání našich teorií, se ve dveřích velína ponorky objevila naše neznámá.Clif ji vyzval, ať jde dál a nabídl dívce své křeslo.Ta poděkovala a se smutným úsměvem se posadila.Clif nás všechny představil a řekl, že pokud nám chce neznámá něco sdělit, ať to udělá.A tak jsme se dozvěděli pravdu o tom, co se dělo na Clashi jeden jediný den před tím, než jsme se vrátili z první ostré plavby naší ponorky.
Dívka se jmenovala Martha Sullivanová a bylo jí opravdu necelých patnáct let.Žila společně s rodiči v domku, jenž stál ve stráni nad přístavem.Dne 3.listopadu už všichni netrpělivě očekávali náš návrat.Snad přílišná nervozita, unavenost hlídací služby či unáhlený závěr přiměl obsluhu přístavních vrat k tomu, že je otevřela, když hlídkující muž uviděl dalekohledem věž ponorky.Zřejmě nepochyboval o tom, že viděl Evu.Vrata tedy byla otevřena a vjezd do přístavu volný. Obsluha opustila svá místa a běžela zvěstovat ostatním tu radostnou zprávu.Mezitím ona ponorka zmizela pod hladinou.Všech se zmocnilo obrovské nadšení.Nikoho ale bohužel nezarazil fakt, že loď se znovu ponořila.I otec a matka Marthy spěchali k přístavu, aby se zúčastnili přivítání Evy.Jaké však bylo překvapení, když se uprostřed přístavu vynořila úplně cizí loď a pomalu doplula k přístavní hrázi.Na věži stál muž a cosi volal.Když nastalo nervózní ticho, zaslechli všichni slova onoho muže.
„Všichni jděte do plechové haly!“
Osadníci se po sobě překvapeně dívali.Když muž na můstku viděl, že nikdo na jeho slova nereaguje, křikl cosi do nitra ponorky a v okamžiku se na palubu a poté na přístavní hráz vyřítilo přes třicet ozbrojených mužů.Stříleli do vzduchu automatickými zbraněmi a křičeli něco nesrozumitelného.Podle posunků pak všichni poznali, že mají jít do montážní haly, tak jak jim přikázal ten muž, zřejmě velitel.
Martha jediná v přístavišti nebyla.Sbírala květiny do herbáře a zrovna se vracela z úpatí sopky.Uslyšela výstřely z přístavu.Nevěděla, co si o tom má myslet, ale naštěstí ji zachránila její obezřetnost.Měla vždy strach ze zbraní a věděla, že tam, kde se střílí, je vždy nebezpečno.Proto se schovala za domkem, kde bydlela a pozorovala, co se děje pod ní.Uviděla, jak jsou všichni obyvatelé Clashe nahnáni do velké plechové haly, jak za nimi neznámí ozbrojení muži zavřeli vrata, a jak ti muži házejí dovnitř jakési válcovité předměty.Když se někdo pokoušel dostat ven, zastřelili ho.Až k místu, kde stála, slyšela křik, pláč a sténání, stejně jako štěkot samopalů.Najednou bylo ticho.Martha vyděšeně sledovala ozbrojence, jak zalézají do lodě, a jak ona černá ponorka couvá k vratům přístavu, kde se zastavila.Chvíli se nic nedělo, když v tom se ozvala obrovská detonace.Do vzduchu vylétl gejzír betonu, vody a železa.Martha pochopila, že ona cizí loď použila torpédo.Vzápětí se silné výbuchy zopakovaly ještě dva.Z přístavní hráze nezbylo nic, montážní hala se složila již po prvním výbuchu jako domeček z karet a definitivně pohřbila pod svými troskami všechny obyvatele ostrova Clash.Martha zbavená sil, poklesla u stěny domku a plakala.Vyděsily ji ještě tři další silné rány.Když vzhlédla, tak skrze uslzené oči uzřela mnohatunové dveře přístavu, jak mizí v hlubině, vyrvané obrovskou silou ze svého uložení.Poté se do moře sesunula lávová stěna, tvořící přirozený vlnolam a větrolam.Dívka už déle nevydržela pohled na ničení a jako smyslů zbavená běžela pryč od přístavu.Několikrát bolestivě upadla, ale znovu vstala a běžela dál.To, že si vymkla kotník a následnou bolest téměř nevnímala.Vpřed ji hnal strach z toho, že se oni muži vrátí, najdou ji a zabijí.Nepřemýšlela.Chtěla být co nejdál od toho strašlivého místa.Naštěstí pro mne a pro Marthu ztratila dívka orientaci a bloudila v jakýchsi kruzích v pralesním porostu, těsně pod úpatím sopky.Tam jsem ji také zahlédl a zachránil.
„Poslední, co si pamatuji, byla tři bílá písmena na věži té lodi.Byla velká a snadno čitelná.“dodala plačtivě dívka.
„A jaká písmena?“otázal se Clif.
„Myslím, že NWW, a za nimi římská dvojka.“odvětila Martha.
„Je to tu znovu.Strowinsky.Ten parchant!Já ho dostanu!Vystřílím ho z toho jeho podvodního království!“ bušil jsem pěstmi do opěradel mého křesla.
„Ashi, uklidni se!“ okřikl mne Clif.
„Uvažujme.To číselné označení tedy znamená, že Strowinsky má dvě ponorky!Ale troufám si říci, že jenom jedna má ono záhadné zařízení, kterým se maže cokoliv hmotného z povrchu zemského.“
„Podle čeho tak usuzuješ, Clife?“zeptal se Al.
„Má úvaha je jednoduchá“, pousmál se Clif, “kdyby i tahle ponorka měla onu zbraň na své palubě, proč by používali torpéda?Jednoduše by část Clahe vymazali i s jeho osadníky.“
„To zní vcelku logicky.“ připustil Al a pokýval hlavou.
Pohlédli jsme jeden na druhého.Přemýšlel jsem co dál.Náhle se mi v hlavě rozjasnilo.
„Clife, příteli!Ty jsi momentálně jediný, kdo nám může pomoci se zničením Strowinského ponorek.Vzpomeň si, prosím tě, na svou práci pro General Electric!Říkals´, že jsi pozměnil data! Ale která?! Snažně tě prosím, vzpomeň si! Která to byla? Jsou zásadní v ohledu na plavební schopnosti oněch lodí, nebo je to jen něco, co nám proti nim příliš nepomůže?“
Mimoděk jsem sevřel pevně Clifovo rameno.
„Au, Ashi, pusť mne! Já si rád vzpomenu, jen mi, prosím tě, nerozmačkej kosti!“
„Promiň, Clife! Nechtěl jsem.“
Clif se usmál a poplácal mne po zádech.Poté odešel do své kajuty.Prý si v klidu snáze vzpomene.
Obrátil jsem se ke svým dvěma zbylým druhům.
„Mám pro nás návrh.Ostrov Clash je bohužel mrtvý.Mrtvý do té doby, než společně vyřešíme Problem-U.Pak se vrátíme a osídlíme náš ostrov znovu.Do té doby budeme přebývat na naší lodi.Ale myslím si, že Eva je příliš malý svět pro čtyři muže a jednu mladou dívku.A proto mám ještě jeden návrh.Martha má jistě nějaké příbuzné ve Spojených státech.Neměl by proto pro nás být problém ji vysadit někde poblíž přímořského města, které bude nejblíže místu, kde žije její rodina.Pokud tedy souhlasíte.“
Pohledy mých přátel hovořily za vše.Zračilo se z nich odhodlání nalézt Strowinského kdekoliv v oceánu a i s jeho ponorkami ho potopit na samé dno.
„Víte“, ozvala se Martha tiše a trochu plačtivě při bolestné vzpomínce, „já mám příbuzné v Řecku, ne ve Spojených státech.Tatínek byl z Ameriky, ale nikoho neměl, rodiče mu zemřeli, když jsem byla malá a se zbytkem rodiny se nestýkal.Má maminka byla Řekyně, pocházela z ostrova Zakynthos.Tam bydlí můj strýc s tetou, a s nimi i zbytek maminčiny rodiny.“
„V tom přece není problém.Naše loď tě dopraví, kam jen budeš chtít, Martho, třeba na pól!“ řekl Al s úsměvem.
„Stačí na Zakynthos!“ ozval se Dan tónem, při kterém mne zamrazilo.
Bylo to poprvé, kdy jsem Dannyho slyšel takhle mluvit.
Udělal jsem krok mezi Ala a Dana a řekl:
„Zítra ráno odplouváme v devět hodin.Do té doby je potřeba zkontrolovat loď, připravit ji na plavbu, doplnit zásoby jídla a připravit torpéda.Doufám, že se jim nic v podzemním skladu nestalo.Prosím o opatrnou manipulaci s nimi při nakládání do lodi.Věřím, že je budeme muset použít jen v krajním případě, a že se nám podaří Strowinského chytit a dovést k zodpovědnosti před soudním tribunálem.Tak zítra v devět, přátelé!“
