Noc. Potemnělá obloha chrlila litry a litry chladných kapek. Blesk čas od času rozjasnil oblohu a ozářil velkou vilu uprostřed lesa. Hustá bílá mlha se jak mléko lila z hvozdu do veliké neudržované zahrady. Měsíc v úplňku jak obrovské oko hledící k mechem porostlé střeše. Na místech opadaná, jinde pod blátem se skrývající omítka kdysi snad bíle barvy, nyní plesnivěla a opadávala. Ni živáčka by zde jiný nehledal. Mnohaleté stavení, zázrakem stále stojící, mající svá tajemství je nehodlalo jen tak prozradit.
Od zrezivělé branky po kamenem vyskládané cestičce k hnijícím vstupním dveřím mlha ustupovala. V tu náhle dveře se otevírají a náš pohled zkoumá útroby domu, jak z hororu vystřiženého. Ztrouchnivělá podlaha, stejně tak i strop. Všude nánosy prachu a pavučin do světla náhle vzplanoucívše svíčky zející. Obludné stíny všude se mihotající. Neviditelná síla lákající po schodišti starém vystoupat k druhému patru.
Zde čeká uprostřed veliké a nejspíše jediné místnosti tohoto poschodí na zemi ležící rakev. Tmavý eben tvořící ji celou, jen za pomoci několika hřebíčků, nenesl oproti okolí žádný zub času. Jak kdyby ji mistr truhlář nedávno sestrojil, však vrstva prachu říká opak. ANO! Ležela zde celá staletí a nyní se otevírá. A v ní....... dokonalá prázdnota. Již brzy, najde si nájemníka.
„ Vstávej, vstávej….“ snový hlas volal z říše spánku. Kira vstala. Onen hrůzný výjev byl jen snem. „ Jen sen…“ Otevírajíc okenici hliněného malého domku se slaměnou pomalu zjišťuje, že již je ráno! Sirotek, sama vyrůstala a sama se o sebe starala. Nejčastější problém ona řešící byl hlad. Tak tomu bývávalo.
Od té doby co našla tvrdou práci za skromný výdělek, již může si i vlastní chléb koupit. Však žije stále v chudinské čtvrti Rufie, světa RISPERIONU. S její krásou, ukrytou pod vrstvou špíny, měl již její zaměstnavatel, pan Rika, své plány. Opravdu dosti obtloustlý muž již dlouhou dobu necítil pravý dotyk ženy. Jeho nechutně naduté tváře, často mastné tukem lecjakého zvířete a jeho pleš, lesknoucí se od kožního mazu, byly značným důkazem jeho naprosté nepřitažlivosti. Avšak pokud ji tato práce uživí, neměla na vybranou.
Když přišla do Rikovo domu, musela se ihned převléci. Ty otrhané staré šaty, co měla na sobě, se pánu nelíbily. Koupil pro ni nové fialové šaty. Tedy byli to spíše jen téměř průhledné hedvábné šátky, sešité zlatou nití tak, aby odhalili všechno, krom oněch partií. Ještě předtím, než si je oblékla, musela ze sebe smýt pouliční špínu. Tedy vše, čím byla umazaná. Hlína, popel, saze, směs prachu potu a krve, všechny nechutné a smrduté tekutiny, se kterými přišla do styku a úzkých uličkách. Musela umýt a rozčesat slepené a zamotané vlasy.
Očista skončena. A je již poledne. Už zbývalo jen přežít těch pár hodin v pánově přítomnosti. Jak se již naučila, šla do kuchyně, kde pro ni byl již připraven stříbrný tác s tak třiceti kuřecími stehýnky. Popadla ho a šla do Rikova soukromého pokoje, kde již byla určitě očekávána. Už se blížila ke dveřím. Už jí sluhové otevírají. Plná nejrůznějších emocí pomalu vstupujíc se kousek před pánovým lehátkem, tvořeného z bezpočtu nakupených polštářů kontrastních barev, klaní.
Celý rozzářený a s očima kmitajícíma ze stehen na Kiru a z Kiry na stehna baron natáhl ruku a pohybem zápěstí k sobě naznačuje, ať jde blíž. Poslechla. Obtloustlý muž se lačně vrhl na stehna. Bral je do obou rukou. Nechutně mlaskajíce házel ohlodané kosti za sebe. A bylo mu nejspíše jedno, jak dlouho tam budou. Kousky rozžvýkaného masa uvolňovali místo novým soustům tak, že vypadávali z koutků. To mělo za následek zamaštění celé šlechticovy brady a několika polštářů. Ještě se při tom občas na Kiru usmál a v ty chvíle mu přeplněná ústa přetékala i skrz díry mezi zkaženými zuby.
Po té co „ dojedl“ obrátil svou pozornost k dívce…
Když vracela se potemnělou uličkou z „práce“ domů. Bez lamp, bez luceren. Jediné světlo odhalující dalších pár metrů před Kirou byl měsíc. Byl dnes v noci až nezvykle velký. Naprosté nepřirozené ticho. Ni kočky, ni krysy, ni nočního ptáka. Žádná havěť blanokřídlá, byť žili jich zde stovky. Nepříjemný pocit. VZADU! Otočivše nic nevidí. Když vrátila se zpět k původnímu úmyslu jít domů, nepříjemný pocit se přesunul. Nyní ji nabádal zkoumat očima nejbližší okolí. Splašky, mrtvé krysy, všechny možné odpadky, staré na sebe nakupené hnijící bedny, to vše skýtalo nebezpečí. Zrychlila. Zrychlila! Běžela! Ohlédla se, zda-li ji něco nepronásleduje. Nic. Otočila hlavu vpřed. Tam postava, klidně stojící a na ní nejspíše čekající. Zastavila. Celá udýchaná si s nedůvěrou prohlížela postavu, níž neviděla do tváře.
„ Co tady děláš, takhle sama, v noci… proč nejsi se svými nejbližšími?“
Kolem se linul nezvyklý chlad.
„ Promiňte pane, ale do toho vám nic není….“
Zdálo se jí, že se muž pousmál, ale vůbec si nebyla jistá.
„ Takže ty jsi sama? Chudáčku, a jak přežíváš v tomto krutém světě?“
Snažila se zakrýt překvapení. Jak to ví?!
„ Mám…. mám práci. A nyní dovolte, ráda bych prošla!“ s posledními slovy se napřímila.
„ Ale jistě, jen jdi. Děkuji ti za rozhovor.“
A ustoupil zády k pravé zdi, ohraničující uličku, mezi vysokými domy. Dokonalé místo pro vše nekalého. Zde váš čin mohl vidět buď jen člověk před vámi, nebo za vámi. Jinak do uličky viděti nebylo. Okna domů byla natočena tak, aby neviděla bídu a chudobu pod nimi. Ústili sem akoráte odpady. Avšak byla to jediná cesta ke Kiřinu příbytku. Nesměle udělala první krok. Druhý. Již procházela kolem tajemného neznámého. V tu najednou tma. Svět zmizel. Kontrola nad tělem taky. Mdloby.
Sama se točila uprostřed temnoty. Jako součástí obrovského víru padala spirálovitě níž s níž. Tlakem a odstředivou silou nemohla dýchat. Všude šílený chlad. Její životní síly a energie ubývalo. Obava z toho, že vír nikdy neskončí, či z toho co by nastalo, kdyby přece jenom skončil, jí drásala mysl. SRTACH! Ó ano, strach jí dusil a vysával z ní veškerý smysl pro čas, realitu, lidskost….
Konec víru. Pád do vlastního těla. Sednucívše zběsilý nádech. Očima průzkum okolí. Temná ulička. Ležela na dlažbě, tam kde padla. Po cizinci ni stopy. Útěk starým známým směrem do jediného bezpečí – domů - se mohl rovnat šílenství. V hlavě zmatek. V puse sucho. V těle křeče. Domov. Sladký domov. Zpod nejbližší dlažební kostky vytáhla klíč. Odemkla. Skočila dovnitř. Zamkla. Zapálila svíci, byť bylo pro ni světlo v noci přepychem a usedla ke stolu vložíc si hlavu do dlaní.
Snažila si urovnat myšlenky. V tu náhle ucítila jak něco teplého a vlhkého jí teče přes rameno do dekoltu. Ihned po tom mrštila rukou. Podívajíc se na prsty zjistila, že krvácí odněkud z toho místa. Ihned hledala prsty pramen oné kapky. Našla ho na krku. Ne. Jsou tam dvě. Dvě malé dírky. „Co to…“ v rychlosti vyndala z potrhané kapsy kapesník a přiložila na ranky. Onen osudový den se již chýlil ke konci. Kira ulehla, aniž by věděla, co právě prožila. Aniž by věděla, že právě tento den byl osudový. Aniž by věděla, že za pár dní z ní bude krvelačné monstrum. Již není úniku.
Noc beze snů. Spánek jen povrchový. Ač počasí noční je chladné, ona propotila většinu matrace, byť vycpané jen senem.
Ráno. Ač měla již vytrénovaný smysl pro čas, nyní ne a ne vstát. Když hodinu po té, co je normálně čilá, vstala, přistoupila k oknu a pomalu a ospale otevírala okenice. Jakmile první sluneční paprsek protnul šero uvnitř domu, vykřikla bolestí. Přikrývajíc si levou rukou oči pravou zuřivě zavírala okenice, jenž se vlivem naklonění celé stěny, včetně okna, neustále zpět otevírali. Bylo nesmírně těžké zavřít je jednou rukou, ale nakonec se jí to podařilo. Padnucivše na zem a opírajíc se zády o onu nakloněnou stěnu. Světloplachost. Ale čím to? Že by to zavinil onen neznámý cizinec? A jak se má v tomhle stavu dostat do práce? Ozval se hladový a prázdný žaludek.
„Alespoň to vyřeším při jídle…“ navzdory všem předcházejícím událostem jí popadla dobrá nálada. Chce se ji jíst, a ona si to může dovolit. Kolik lidí to může v dnešní době říct?! Připravila na stůl chléb, rozprostřela před sebe jediné čisté a nepotrhané plátno co měla, aby se zužitkoval každý drobek, který by mohl upadnout, vzala z pod polštáře nůž a usedla ke stolu. Ukrojila první kus. Vloživše si ho do úst, zjistila, že je bez chuti. Toto náhlé a nepříliš pěkné zjištění ji donutilo svraštit obočí. Vstala. Vzala z nedaleké police džbán a zhluboka se napila, ač takové plýtvání neměla ve zvyku. Křišťálově čistá pramenitá voda byla rovněž bez chuti. V nastávajícím zoufalství skousla dolní ret. „Mmmm.“co teď?? Znovu přistoupila k okenicím. Tentokráte mnohem opatrněji znova pootevřela okenici. Světlo ji opravdu způsobovalo bolest, ale zkoušela to dál. Po určitém čase již mohla hledět na malinké ozáření místo na stole. Zkusila ho poněkud zvětšit. Opět bolest. Opět si po chvíli zvykla. Pokračovala. Po pár hodinách mohla již hledět přímo na malou uličku. Rozhodla se. Zavřela okenice a přiblížila se ke dveřím. Tentokrát je prudce otevřela. Chvilku bylo světlo opravdu nesnesitelné, ale nakonec přeci jen vyšla ven. Trhla sebou. Pokud chtěla jít opravdu do práce, musela projít místem, kde prve minulou noc potkala toho cizince.
„ Je bílý den,“ ujišťovala se „ teď se nic takového snad stát nemůže…...snad…“ co nejrychleji a zároveň nejobezřetněji prošla tím místem.
Pokračovala rovnou k baronovi. Vše probíhalo tak jak má, byť s víc jak hodinovým zpožděním. Baron se dokonce zlobil, že dostal oběd tak pozdě, ale jinak se moc nestalo. Tentokráte měl velkou tučnou vepřovou kýtu, velkou jako jeho celé předloktí. Jako obyčejně se na jídlo (které by Kiru uživilo na měsíc) vrhl s až nelidskou lačností.
Kira však pohled dnes neodvrátila. Její oči jakoby by byli přitahovány šlechticovým lačným a stále plným hrdlem. Měla šílený hlad. Tomu to dávala za vinu. Baron se tu cpal k prasknutí a přitom ona měla od rána jen chléb a vodu. A navíc vše úplně bez chuti! Co to mělo kruci znamenat?! Byl to normální žitný chléb. Ještě včera ráno měl chuť. A voda taky. Co s ní ten cizinec provedl???
Její rozjímání ukončilo hlasité a tak deset vteřin dlouhé říhnutí. Šlechtic upírající oči na Kiru patrně zaznamenal, že mladá zaměstnankyně má zájem o jeho krk. Neodvrátila se jako obyčejně.
„CO? Hlad? Zapomeň!“ zaznělo z baronových plných úst. Kira byla nucena se odvrátit.
A přeci jen ta nezkrotná chuť a touha jí stále vrtala v hlavě, jako červ ve šťavnatém ovoci. Stále jí to táhlo ke krku. „ Pro dnešek stačí, nenažrankyně! Ať už si pryč, nebo mi to tu všechno sežereš!!!“ Nezbývalo jí než poslechnout….
Cesta domů probíhala klidně. Sic jí na onom místě opět popadl starý známý pocit – STRACH - , ale jinak se nic nestalo.
Opět doma. Nechápala proč, ale v šeru se cítila lépe než venku na slunci. Lehla si na již suchou postel. Jen tak hledíc do stropu si urovnávala a přemítala všechny myšlenky. Proč ji tak lákal Rikův krk? Má to něco společného s tím, co měla na krku ona? Opět přejela prsty po rankách.ač se to zdálo býti drobnými zraněními, stále to krvácelo a nechtělo se to hojit. Na prstech se jí rozetřela krev. Když pohlédla na prsty, ztuhla fascinací, která pramenila z krve. Tak hustá, teplá, železitá příchuť…
„ Co to sakra…?!“ utřela prsty do kapesníku. Něco s ní provedl, určitě!
Ozval se dutý zvuk klepajících prstů na ztrouchnivělé dveře.
Že by za ní někdo přišel? Přibližujíc se ke dveřím uvědomovala si, že jí světlo opět oslepí. Chytla za závoru, zavřela oči a otevřela dveře tak, aby proniklo co nejméně světla, ale člověk aby se protáhnout mohl. „Pojďte dál…“ zaslechnušivše kroky již za dveřmi zavřela. Otevřela oči. Hleděla na starce. Bledého, s vlasy barvy sněhu, shrbeného a opírajícího se o dřevěnou dubovou hůl.
„ Co pro vás mohu udělat?“ Stařec místo odpovědi přistoupil blíž a natočivše Kiřinu hlavu do strany si prohlédl ranky na krku. Kira se raději nehýbala. I když jí chování starce zaskočilo, pořád to byl jen stařec. Vzhledem k dobrému vychování by nebylo slušné obořit se na něj, či dokonce vůči němu vztáhnout ruku…
„ Víš co se ti stalo?“ řekl zničeho nic stařec.
„ Nevím…“ odvětila popravdě Kira.
„ Dostalo se ti té cti, stát se upírem.“
„Up..“ byla však přerušena uprostřed slova. Její vytřeštěné oči byli zjevným důkazem, že asi ví, oč se jedná. Popravdě věděla jen, že upíři jsou pirackou církví loveni a upalování. No, rozhodně to pro ni nebyla dobrá zpráva.
„ Nepřerušuj mně, maličká. Mé jméno je Urek. Jsem něco jako mluvčí. Protože jsem stále člověk, můžu být venku za dne. Ty jsi byla včera pokousána. Dnes večer začneš lačnit po krvi. Podle mého, jsi již zjistila, že všechno jídlo je bez chuti, že?“
„ Ano, ale…“
„ Takže ti radím: až na tebe přijde nezkrotná touha po krvi, najdi si pro začátek lehčí cíl. Opilce, dítě, staršího člověka. Prostě toho, co se nemůže bránit. Pak už pude o instinkt. A nezapomeň tělo ukrýt. Až se nasytíš, zamiř pod rouchem nočního pláště na východ. Konkrétně do Bretanského lesa. Budu tě čekat u pramene. Teče tam jediná řeka a to okolo celého lesa. Až na ni narazíš, jdi prostě proti proudu. Uvidíme se tam.“ Jak se rychle objevil, tak taky zmizel.
Kira chtěla za ním vyběhnout a hodit mu na hlavu tuny otázek, ale jakmile otevřela dveře, oslepilo ji světlo. Kdo to byl? Jak věděl, kde bydlím, že mně včera pokousali, že je vše bez chuti? A co to mělo znamenat s tou chutí po krvi, ukrytím těla? Já nejsem vrah! Natož nějaké zvíře! Co to má znamenat?!
S hlavou plnou otázek opět ulehla do postele. Byla vyčerpána hladem. Ale raději nejíst vůbec, než jíst bez chuti! Zavřela oči. Usnula.
Uprostřed světnice, osvětlené jediným svíčky plamenem, sedí na posteli matka, v náruči držíc dítě kojící. Mlaskáním a sáním mateřského mléka dítě sílu získává k dalším pohledům a pohybům vůči matce. Ona skloněna nad kojencem nejspíše s láskou hledí na neviňátko. Dítě zřejmě vycítilo tvou přítomnost a s potřísněnou bradou se k tobě otáčí. Matka pohlédla stejným směrem, na tebe. Teprve nyní jsou známé její rysy. Polorozpadlý červy prolezlý obličej dává najevo vztek, pramenící z tvé přítomnosti. Budí tě dětský pláč.
Opět se Kira v hrůze budící na propocené posteli cítí HLAD. Ne hlad, který by zahnala chlebem a vodou. Ne hlad, který by zahnala královskou večeří o několika chodech. Nýbrž hlad, pramenící z nedostatku KRVE. Co to jen ten stařec říkal?! On věděl, že to přijde!
Ne, ne…. nebudu se chovat jako zvíře! V klidu a pomalu ulehajíc zavírá oči. Hrozivý výjev neviňátka kojeného polorozpadlou matkou se jí stále vrací.
Noční můry. Nesnesitelná touha a hlad. Šílené horko. Smysly zostřené tak, že vnímají švába na druhé straně domu. Neschopnost usnout, je-li venku tma. Šílenství…
„Áno! No jistě! Krev. Krev to všechno umlčí. Krev mi pomůže zase žít. Krev je můj lék! Krev…“
s posledním slovem doslova jako lovec hledající kořist vyklouzla se šílenstvím v rudých očích ven. Byť venku byla naprostá tma, viděla jak za bílého dne. Byť na sta metrů od ní, přec vnímala pohyb a hluk.
„ Lidé, pf, jak nedokonalí. Jen potrava, áno mrzká potrava je to!“ říkala bez ostychu sama pro sebe hororovým a nepřirozeným hlasem. Šla. Vzpřímeně, bez ostychu. Stále byla ještě upravená, jakoby pro barona Rika. Její krása se drala všem okolním mužům do očí.
Navzdory radám starce Ureka, vybrala si toho nejstatnějšího a nejsvalnatějšího může, kterého viděla. Začala ho svádět. Nechala si koupit pití, byť se ho ni dotkla. Muž poblouzněn Kiřinou krásou a posilněn korbelem piva s ní vyšel ven. Táhla ho do nejtemnějších a nejopuštěnějších uliček. Nebránil se. Čekal že se budou dobře bavit… když vešli do poslední uličky, končící do hradní zdi, otočila se Kira k muži s jemným úsměvem na tváři.
„ Teď jsi můj!“ námořník se na tyto slova usmál.
Odepnul si kožený pás. Když se soustředil na svůj oděv, Kira nenápadně, aniž by si toho muž všiml, přešla za něj. Přiblížila se k němu. Kousla! Muž se s vyděšením začal bránit. Mlátil sebou , trhal, otíral se zády o stěny ale mladá upírka se držela. Konečně začal nešťastník polevovat. Tou námahou, kterou vynaložil, aby Kiru setřásl mu srdce začalo krev pumpovat rychleji a tudíž jí již mnoho ztratil.
Kiře se vracela zdravá barva. Oči znovu získali hnědou barvu. Její sílící tělo potřísněné krví od brady až po dekolt náhle pustilo již tělo, nemající víc co nabídnout. Spokojený úsměv se jí usadil na tváři. Smysly se vraceli do normálu, už jí nebylo horko, vracela se stará dobrá Kira…
Uspokojení vystřídal ŠOK! Co to provedla? Pohlédla na zohavené tělo bez života. Uklidňovala sebe samou, přeci jen velmi chabě, že to nebyla ona, nýbrž hlad, co ji ovládl… stále celá od krve se rozběhla domů.
Při cestě ji nakonec ovládl strach. Co když někoho potká? Co když ten někdo udělá poplach, až uvidí nocí jdoucí postavu, celou od krve? Zastavila. Pomalu se rozhlížejíc, kradl se jí do duše podivný neklid a neposednost. Touha běžet. Přinutila se ke klidu. Ten stařec. Co že to vlastně říkal? Urek! Bretonský les! Pramen! Cesta na východ. Ale jak se dostat ven? V noci jsou brány zavřené. A navíc takto oděnou by ji stejně zatkli. Kudy? Vyplížit se jako krysa. Krysa? Kudy se krysy dostávají mimo hrad? Stoky? Snad ano, ale kudy ve stokách?
BOLEST! Hlava třeští. Ruce svírajíc pevně spánky se dostávají do křečí. Pohled zrudl. Svět potemněl a zase se rozjasnil. Něco cizího se jí dostalo do mysli. Cizí hlas sedící tam na rameni, za levým uchem pro sebe štěbetající. Šílenství.
„ A co Rika? Proč netrpí za to čím je? Proč ho nezabít?! Ve spánku. Nebránil by se, necukal. Nehty ostré a pevné by mu vnikli k srdci. Zabořit ruku do břicha, stočit ji nahoru a vytáhnout stále ještě živoucí tlukoucí srdce, tak aby se to prase dívalo, až začnou svaly ochabovat. Aby viděl, jak z něj vyprchal život.“
„ Ne! Taková přeci nejsem. To nemůžu být já! To…“
„ Ale ano. Chtěla bys potlačit a vyříznout jako pijavici část svého já? My jsme jeden. Já a ty. Jsem jak odvrácená strana měsíce. Věčně temná a krásou oplývající. Nikdo mne nezahlédne, však každý o mně ví. Je na čase se seznámit. Já jsem Temnota. Dlouho potlačovaná stránka tvé osobnosti. Já jsem tvá nejhorší stránka. Já jsem šílenství, které se tě zmocní. Já jsem ta část tvé mysli, která běsní po krvi. A nyní chci krev barona.“
„ Ale já mám i dobrou stránku! Barona necháme být!“
„ Áno. Správně říkáš my. Ale já ti dávám vybrat. Buď to uděláš a připravíš tak lidi jako jsi ty, chudinu a nemocné, o jednoho vládnoucího tyrana, nebo proliješ krev cizích. Já jsem agrese. Jsem nenávist v tvém srdci. A prahnu po baronovi.“
„ Baron, nebo nevinní?“
„ Áno.“
Chvilinka přemýšlení.
„ Baron.“
„ Nech se ovládnout!“
Po těchto slovech začala Kira cítit, jak to v ní vře a bublá. Jak nenávist a zloba začíná prostupovat celým jejím tělem. Nechala tomu volný průběh.
Strhajíc ze sebe všechny zakrvácené hadry se vrhla vpřed. Letěla ulicí téměř nahá, jen v košilce a starých kalhotkách. Vlasy ji rychlostí vlály za hlavou a zamotávali se do velikých silných pramenů. Oči rudé. Pohled šílence. Zuby veliké dostatečně na to, aby nemohla zavřít pusu. Nehty ostré rovné a dlouhé jako čepele.
Před baronovým domem postávají dva strážní.
„ Ty novej, neslyšel jsi něco?“
„ Abych řekl pravdu, něco jako výkřik zevnitř.“
„ Přesně! Ty, jdi se tam kouknout.“
„ Už letim“
Mladík zmizel za velikými vstupními dveřmi. Postarší muž hledí nostalgickým pohledem na ulici. Ze sklepa jednoho z domů vylezla černá kočka a pod rouškou tmy utíkala o dům dál, aby mohla spořádat ukořistěného slanečka. Začala u ocasu. Hladově a hltavě žvýkajíc, mizí v ní slaneček bez větších potíží až po hlavu, kterou nakonec ukousla. Ještě chvilku posedávala a pak odešla zanechajíc za sebou nestravitelnou část ryby.
Z opačné strany ulice přiběhl rejsek a radující se ze snadné kořisti ji pomalu začal soukat přes celou ulici ke svému úkrytu.
Vrata se otevřela. Z nich vystoupil mladík. Šel trhavým krokem tak blízko k postaršímu strážnému, dokavaď se na něj nepodíval. Otočivše služebně starší hlavou, zalapal po dechu. Mladík bez půlky obličeje hleděl na něj jediným zbývajícím okem, ve kterém byl stále úžas a šok. Natáhl pahýl ruky a začal řvát co mu potrhaný hrudník stačil.
Celý zmatený a vystrašený řve již taky onen starší. V domech podél periferie se rozsvěcejí okna a rozevírají okenice. Starší se vzpamatoval. „ POMOOOC, POMOOOC. ZAVOLEJTE DOKTORA! A STRÁŽE! STRÁÁÁÁŽEE!“
Každý kdo uviděl oba muže zůstal nejprve stát a v šoku zíral na krvavé divadlo, jak jeden strážný tiskne k zemi bolestí se zmítajícího druhého, kterému scházel kus hlavy, ruka a z potrhané hrudi a břicha čněli orgány. První lidé, co se z hrůzné odívané vzpamatovali, začali volat stráže a z jednoho domu dokonce vyběhl s brašnou v noční košili ranhojič.
„ CO se stalo? Ten kluk by měl být mrtvý a ne tady sebou zmítat! Bože. BOŽE! DRŽTE HO! POJĎTE NÁM POMOCT! Zavolejte stráže! Co tady ještě děláte? Jděte dovnitř a chyťte to zvíře!“
„ Ale já…“
„ Jste snad strážný ne? To je vaše povinnost! Podle typu zranění bych tipoval, že je to lev, nebo medvěd, ne jinak! Ty zranění ho neměli zabít. Spíš to byl člověk!“
„ TOHLE?? TO NEMOHL BÝT ČLOVĚK!“
Pološílený mladík, řvoucí bolestí: „ NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ! ÁÁ! ÁÁCHCHCHCH! TO ONÁ!“
„ KDO?“
„KIRÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zmítající se mladík již nebyl schopen snášet další bolest. Už ne! Už to nevydržím! To bolí! Bolí! BOLÍ! Zabte mně! Zábté mněě!!!! Omdlel bolestí. Řev utichl.
„ Je mrtvý?“
„ Ne. Ne, dýchá, srdce tluče, i když jak splašené. Žije. Myslím, že jenom ztratil vědomí. Jeho bolest si ani nedokážete představit!“
Stráže. Přiběhla jich celá jednotka. Když uviděli mladíka, zůstali stát jako přibití. Starší strážný vstal.
„ Pánové, máme co dočinění nejspíše s člověkem. Podle doktora to je pravděpodobné!“
Velitel stráží „ Tohle udělal člověk?“
„ Nejspíše ano. Rány byli udělány s přesností tak, aby přežil,i když v tomto stravu.“
„ Tak jdem dovnitř. Pohyb!“
Vrata se rozletěla. Do nosů je udeřil zápach krve a čerstvě porcovaného masa. Hned v první místnosti je uvítali krvavá stříkance a šlehy na stěnách. Po zemi a po nábytku se váleli kusy těl. Tu ruka, tam noha nebo hlava. Pach vnitřností a všech možných tělních tekutin obnažených na zemi zapříčinil, že nejeden návštěvník muzea hrůzy pohlédl na obsah svého žaludku. Ženský smích. Ztuhli. Slova. Vzadu. Otočivše všichni naráz konstatovali, že hlas se zase přemístil a je ve vedlejší místnosti vpravo. Hlas mířil do jídelny.
„ A vida, návštěvníci. Hihihihihi.“ Skupinka pomalu postupovala za hlasem. „ Ženská?“ pronesl jeden ze stráží uprostřed skupinky.
„ Áno. Wáá!“ při posledním, dá se říci, slově, se odnikud snesl stín a nebohého strážného odnesl s sebou do vedlejší místnosti, zahalené tmou. Bylo slyšet chroptění. Strážní již pozorující stěny, vchody i strop se pomalu blížili ke dveřím, za nimiž již nebylo vidět nic než temnota. V tu přilétla z temnoty nezapálené pochodeň. Hlídač se sehnul a vzal ji. Přiblížil se k nejbližšímu zdroji světla – malému svícnu ve zdi vedle dveří a zapálil pochodeň.
„ Á ha ha ha ha ha. Kočka s myší. Jako kočka s myší.“
Chroptění přestalo. Hlídač pokynul malým opatrným gestem, aby ho strážní následovali. Připravil se k prvnímu kroku. Z temnoty cosi přilétlo. Vrazilo to do velitele stráží. Dvě malé kuličky. Oči. OČI! S výkřikem ustoupil.
„ Á copak, pán se bojí svých vojáků? Nebo jejich částí? Wůáá!“
Přilétli ohlodané kosti, kdysi tvořící ruku. Strážní se již rozběhli k východu. Když velitel viděl, že se jeho věrní vzdalují, nemeškal a přidal se k nim. Jen hlídač stál stále na jednom místě.
„ Mně strach nenaženeš.“ Znělo to opravdu roztřeseně, ale s určitou adekvátností.
„ Né? Myslíš si, že jsi hoden shlédnout umění veliké paní Temnoty? Myslíš si, že jsi hoden setkat se se mnou a přežít?“
„ Já, ano.“
„ Tak tedy vstup a nech se vést.“ S těmito slovy se zavřeli vstupní dveře a závora zapadla. V temné místnosti se rozsvítilo. Hlídač pomalu a opatrně vstoupil. Jediná cesta z této místnosti byla přímo to šlechtického pokoje.
„ Áno. Tudy.“ Pobízel hlas z šlechtického pokoje. Hlídač se donutil udělat krok. Pak ještě jeden.
To zvládnu. To zvládnu. Kdyby mně chtěla zabít, udělala by to už dávno. To bude dobrý. Uvidím ještě někdy Magdalénu? Uvidím ještě někdy dcerku? Kdo se o ně postará, až budu mrtvý? Jaká je smrt? Stál u dokořán otevřených dveří baronova pokoje a nevěřil svým očím. To, co bylo na posteli, nemohl být baron. Jeho tělo vypadalo jinak. Co se změnilo? Nemá mnohem větší krk? A proč má otevřenou pusu? Podívám se blíž.
„ Jen vstup. Pokochej se uměním Temnoty!“
Baronovi byly nacpány do chřtánu jeho vlastní vnitřnosti.
„ Co jsi zač?“
„ Já jsem Temnota. Jsem pomsta a nenávist.“
„ Odkud znám tvůj hlas? Proč jsi to udělala?“
„ Š šš šš. Samé otázky, sámé otázky. Proč se radši nezeptáš, proč žiješ? Nebo jak se daří Magdaleně a Jitunce?“
„ CO? TY! JESTLI JSI JIM NĚCO UDĚLALA TAK PŘÍSAHÁM…“
„ Ššš. Né. Nic jim není. Nemám důvod jim něco udělat. U něho jsem důvod měla.“
„ Důvod? A co ty ostatní? Služebné, ten mladej kluk…?“
„ Kluk žije, nebo ne?“
„ Ale v jakém stavu!!“
„ TICHO. MOHLI SE MNĚ ZASTAT. KDYŽ MNĚ PONIŽOVAL, KDYŽ MNĚ BIL. KDYŽ TO NA MNĚ ZKLOUŠEL! Neudělali NIC a proto zemřeli.“
„ A co jsem udělal já, že si zasluhuju žít?! A vůbec cos tady pohledávala?“
Pak mu došel holý fakt!
„ Kiro?“
„ Sedriku?“
„ Cos to provedla?“
„ Jsem pokousaná Sedriku. Pokousaná od upíra. Navíc mi v mysli někdo mluví. Říká si Temnota. To ne já. To ona! Musíš mi věřit!“
„ Pojď sem, ať si tě mohu prohlédnout.“
Ze stropu se snesl stín přímo před něj. Zacuchané vlasy, ruce a tváře od krve, rudé oči, tělo ulepené od všemožných tekutin. Oblečena jen v kalhotkách.
„ Co se to s tebou stalo?“
„ Osvobodila jsem se. Cítím svobodu. Volnost. Dělám si, co chci a baví mně to.“
„ Baví tě zabíjet lidi?“
„ Baví mně, že co si usmyslím, to udělám a nemusím se na nic ohlížet.“
Její nevinný výraz se změnil ve výraz šílence.
„ Áno. Vlastně nevím, co mně drží, abych nezabila tebe. NÉÉÉ!“
Klesla na čtyři. Zhluboka a prudce dýchala.
„ Jdi pryč Sedriku. Nechci ti ublížit!“
„ Ale já ti chci pomoct!“
„ Odejdu, ještě tuto noc se vydám na východ. Máš tu rodinu Sedriku, zůstaň tu. Až budeš připraven tak se vrátím. Jen mi slib, že budeš jenom farmařit. Žádný hlídání, žádný nebezpečný povolání. Budeš jenom farmařit na kraji města.“
„ Slibuju.“
„ Sbohem Sedriku.“
„ Ale…“
„ Farmařit. Vrátím se, až budeš připraven“
S těmito slovy se stín vznesl a zmizel střešním oknem.
