Pak se mi začalo zdát, že slyším zespoda kroky. Jenom slabě. Napadlo mě, že si to zřejmě jenom představuju a kroky přestaly. Pak se ozvaly znovu.
Postupně jsem zrychloval a už jsem skoro běžel, když se kroky ozvaly znova, a to úplně určitě. Dupot nějakejch těžkejch bot. Rozběh jsem se dopředu. Proklusal jsem zatáčkou a proběh kolem ňáký místnosti nebo čeho. Odtamtuď na mě zavanul tak silnej pocit ohrožení, že jsem ještě zrychlil. Za běhu jsem sebral hrst šutrů ze země a třísknul jima naslepo po žárovkách. Dvě nejbližší zhasly. Zdrhal jsem dál. Po zvuku jsem poznal, že z místnosti vyběh někdo další a jeho dupání se přidalo k tomu prvnímu. Neohlíd jsem se. Proč taky. Začalo se ochlazovat, vzduch ztratil takovej ten zatuchlej smrad a po pár metrech jsem byl venku. Byla tma, ne úplně, ale dost.
Uštvaně jsem se rozhlíd okolo, kudy teď a kousek před chodbou stál magič. Nevypadal úplně mile. To mě zastavilo. Chvíli jsem na něj koukal jak debil, nějakou nepodstatnou částí mozku zatím poslouchal přibližující se zvuky z chodby a nevěřil vlastním očím. Nakonec jsem to už nevydržel a v záchvatu hysterickýho smíchu jsem se složil na zem. Ty dva archové nebo co vlastně byli zač, zatím vyběhli z chodby.
„Kde máš toho draka!“ zařval na mě okamžitě ten první.
Druhej do něj strčil, ale už bylo pozdě.
„Drak?“ chytil se toho magič. Tvářil se dost nevěřícně.
Druhej arch mezitím prvnímu něco říkal. Bylo to hodně potichu a hodně naštvaně.
Přišlo mi to strašně vtipný a znova jsem se rozesmál. Archové se otočili na mě, trochu udiveně.
„Draci...,“ zopakoval si znovu magič pro sebe, chvíli vypadal zamyšleně.
Archové se otočili na něj, já jsem v tu chvíli asi nevypadal zrovna akčně. Ten první na něj namířil pistoli.
„Dej ruce vzhůru,“ řek a pokusil se vypadat nebezpečně. Magiče zřejmě ještě nikdy předtím neviděl, tak nevěděl, co může čekat. Ten se soustředil na něj a pomaloučku vytáhl ruce z rukávů. Nezdálo se, že by se zrovna chtěl vzdávat.
Takže mě nikdo pozornost nevěnoval. Přestal jsem se chechtat jak debil a pokusil jsem se nenápadně odplížit za haldu suti, vyvezený z chodeb. A už jsem byl skoro schovanej, když jsem zakop o nějakej zamotanej kus drátu. Zazvonilo to. Ty tři za mnou se přestali dohadovat. Jak jsem se po nich ohlídnul, zamotal jsem se do toho zatracenýho drátu ještě víc a akorát jsem začal padat. Někdo mě chytil. Nějakej lykáč. Pro změnu jsem chvíli blbě koukal na něj a přemejšlel, co tady ještě dělá někdo z nich, když jsem si všimnul skupinky za haldou. Pan Smith. A pár dalších lykáčů, kteří stáli uctivě krok za ním. Jeho bych tu teda fakt nečekal. Někdo musel tuhle díru sledovat celou dobu co jsem byl pod zemí. Jenom doufám, že akorát chce, abych dodělal to, na čem jsme se dohodli.
První arch chvíli koukal z magiče na pana Smitha, jakoby se nemoh rozhodnout, na koho chce mířit. Naštěstí se chopil iniciativy ten druhej a namířil svojí pistoli směrem ke skupince pana Smitha.
„Opusťte prosím prostor, tady nemáte co dělat,“ řek ten druhej úředně.
„Bude mi potěšením,“ odpověděl pan Smith, „ale tenhle jde se mnou,“ kývl směrem ke mě.
Magič si s otráveným výrazem přestal protahovat prsty. Pan Smith je sice jenom člověk, ale dost schopnej udělat dole ve městě potíže komukoliv, kdo mu stojí v cestě. Což samozřejmě archové nemohli vědět.
„Pane, řekl jsem vám, abyste odešel,“ zopakoval znova ten druhej s docela dobrým pokusem o autoritativní tón.
„Dej ruce nad hlavu a odstup od...támhle toho,“ řek ten první a nebejt toho nejistýho zakolísání, tak tu správnou intonaci skoro trefil.
Pan Smith na ně nijak nereagoval. Odešel první, mě jeden lykáč chytil za rameno a nasměroval mě za ním. Ty další kolem nás udělali kruh, kdyby se archové náhodou rozhodli střílet. Stříbrný kulky asi nemaj. Stejně nestříleli, vypadali dost bezradně. Ten druhej začal něco žvanit do vysílačky. Magič na to celý jenom znechuceně koukal.
No, a takhle to vlastně celý skončilo. Pan Smith naštěstí fakt akorát chtěl udělat tu práci. Nepustil mě z dohledu, dokud jsem to nedodělal. Nakonec to bylo docela složitý, žádná brnkačka kterou jsem čekal. A dokonce mi pak i zaplatil, skoro polovinu toho, na čem jsme se dohodli, což je od něj vzhledem k okolnostem docela hezký. Pár historek o dracích pod městem nějak prosáklo mezi lidi, ale nikdo tomu nevěřil. Teda, kromě pár magorů, ale ty jsou každýmu jedno. Takže když mě konečně pan Smith pustil ven, nikdo už po mě nešel. Vrátil jsem se do svýho bytu a přeházel věci zpátky na hromady, ve kterejch se orientuju. Dokonce i ta zatracenou plíseň jsem docela rád viděl. Notes pro případ nouze jsem dal zpátky do tý svý sklepní skrýše a vrátil jsem se ke svý klidný, zaběhnutý existenci. Hobův deník jsem si nechal pod postelí a občas si v něm po nocích listuju, abych si připomněl, že se mi to celý nezdálo. Párkrát jsem se byl podívat k vykopávkám, tak blízko, jak jsem si troufnul, ale nic zajímavýho jsem tam nikdy neviděl. A v tunelech pod městem jsem taky nic divnýho nepotkal. Ani tam se nic nezměnilo. Akorát krys je teď nějak míň.
