Tak už konečně padla, sbalím si věci do tašky a jedu domů. Sedám do auta a vyrážím směr Brno, je pátek odpoledne, takže čekám, že si to na dálnici zase pěkně užiju.
Baví mě řídít auto, baví mě i rychlá, tedy spíše svižná jízda, ale ne v pátek na dálnici z Prahy do Brna. První kilometry dálnice. Na krajnici zase spousta stopařů, v mém případě však mají smůlu, neberu. Nikdy jsem nebral, to je moje zásada, beru pouze ženy večer nebo když vidím že jsou v krizové situaci. Vím, že to přece nikdy nemůžu vědět předem jsou-li v krizové situaci, ale já taky zas tak často nezastavuji.
Koukám na ty chudáky co tu postávají, támhle ten vypadá jako...
Zastavuji. Je to táta mé ženy, co tady dělá?
„Dobrý den, pojďte, co tady děláte,“ přivítám ho hned zvědavou otázkou.
„Ahoj Petře!“
Co je? Vždycky byl takový výřečný a veselý chlapík, no jo asi tu stojí kdoví jak dlouho.
Už zase jedeme, řekněme že plynule v houstnoucí dopravě.
„Tak co tady děláte?“ ptám se znovu.
„Víš, Petře, tomu by si neuvěřil, byl jsem se podívat za mojí mámou, volala mi, že mě chce vidět.“
Uf! Těžký kalibr, teď mi bude celou cestu do Brna vymývat mozek depresívními řečmi, to ten víkend začíná pěkně. No nic nechám ho mluvit, snad mu to aspoň trochu pomůže.
„Víš, Petře,“ pokračoval zvláštním, ne však smutným tónem „někdy by se měl člověk zastavit a ohlédnout se za sebe, pozdravit všechny ty, které má rád.“
Tak to má teda pravdu, co by asi říkal, kdyby se dozvěděl jak to je doopravdy mezi mnou a jeho dcerou, mojí ženou.
„Hm,“ řekl jsem, musel jsem něco říct „vy máte maminku v Praze?“ moc dobře vím kde žila babička mojí ženy a kde je pochovaná, je to nějaká malá vesnička cestou z brna na Břeclav.
„Ano, moje maminka je z Prahy, žije na privátě v Nuslích, s jednou svou kamarádkou.“
Co to vykládá, alkohol z něj necítím.
„Přijedete v neděli na oběd?“ opatrně zkouším posadit náš rozhovor na pevnou zem.
„Je krásná, má nádherné plavé vlasy až na ramena, takhle si ji pamatuji, takhle jsem ji poprvé uviděl.“
Čtyřicátý třetí kilometr, sakra co s ním je, že bych zavolal ženě, ne to ne nikdy ji nevolám, bylo by to divné, že dnes ano. Jak bych mu mohl pomoct, nevypadá že by měl něco v sobě.
Sakra jako kdybych toho neměl dost, ale co sám jsem si navařil sám si sním. Dneska večer jak přijedu domů tak to rozseknu, už dál takhle nemůžu. Stejně to nemá cenu, láska ta mezi námi není už dávno, všechno se to smrsklo do těch pár chvil jednou za týden. Snad bude rozumná a slušně se domluvíme, děti jsou už velké určitě to pochopí a pak, chci ještě žít, mám ještě spoustu plánů a tím nemyslím odpolední seriál, večeři a o půl deváté do postele. Jo jo, co jsem na ní vlastně tenkrát miloval?
„Měla na krku ten křížek co nosí Jana, tvoje žena Petře“
Cože! A jo ten křížek, už dvakrát byl v zastavárně, ale to mu teď říkat nebudu. Ale jak ho mohla mít na krku, má ho přece Jana schovaný v šuplíku v ložnicic. Chudák už neví co říká.
„Ale ten křížek má přece Janča schovaný doma v ložnici,“ řekl jsem.
„Dostalaho,“ pokračoval „od své maminky k narození, do kolébky.“
Ví vůbec co říká? Nebaví mě takové řeči, mám pak špatnou náladu. Stejně jsme si nikdy nerozuměli a jedna cesta po dálnici to nespraví. Sedmdesátý osmý kilometr, chtěl jsem zastavit na pumpě na kafe, ale udělám to na jeden zátah, ať to brzy skončí.
„Janička má oči stejné jako měla moje maminka a narodila se přesně stejný den.“
„Určitě má něco z ní v sobě, jsou tak krásné“
„Ano“
Krásná byla to ano, po dvou dětech a pořád se za ní chlapi otáčeli. I když jak znám sebe, když se podívám na nějakou ještě to nemusí znamenat, že je hezká.
Začalo hustě pršet, a z lesa kolem dálnice se začaly tahat cáry mlhy. Soustředil jsem se na cestu. No jo nemůžu si ani zapálit cigaretu, vozím sebou tajně krabičku v autě, pomáhá mi to nespát. No a někdy si zapálím jen tak, abych si hrál s cigaretou v prstech a vyfukoval dým do okna a pozoroval jak je vysáván z auta tou škvírkou mezi sklem a rámem dveří.
Sto devatenáct, za chvíli končí vysočina, snad přestane pršet.Opatrně se podívám vedle sebe, má hlavu opřenou o rám dveří a spí. Teprve teď vidím jak je vlastně starý, má už téměř šedou kůži na obličeji, kolik mu je vlastně let? Myslím, že už něco přes sedmdesát, stále má ale takový pevný odhodlaný výraz ve tváří, výraz muže co se nikdy nevzdá svého názoru, to znám moc dobře. On byl taky jediný proti naší svatbě. Trvalo asi šest let než mi začal říkat Petře. Dodnes když jsme u nich na návštěvě tak nikdy neřekne „Petře dáš si kafe,“ vždycky je to něco jako „nedal by si někdo kávu“ i když jsem tam sám se ženou sakra, Jana přece kávu nepije to ví moc dobře.
Kolik toho asi prožil, někdy jsem si říkal, že ho vezmu někam na pivo a nechám ho vyprávět nějaké své životní příběhy, ale opravdu nikdy jsme k sobě neměli moc blízko.
„Sakra, jedeš!“
Nějakej trouba ke mě zezadu najel a začal blikat, nemám to rád, ať si blikne z dálky rád ho pustím, ale takhle. Jednou se naštvu a prudce zabrzdím, auto stejně není moje.
Nevzbudil se. Jenom se trochu zaklonil a začal lehce pochrapovat, tohle dělá žena když je hodně unavená, lehne si a okamžitě spí. Kdysi to bylo roztomilé, ale dneska už mi to leze na nervy, nemůžu totiž usnout a musím do kuchyně a buď si dám pivo, ale to pak chrápu. Nebo, což je v poslední době hodně často, sednu k počítači a snažím se nějak zabavit, pokud tedy není
Anička online. Jo Anička, moje moc dobrá kamarádka, Táto kdybyste věděl, jak může být život krásný. Anička zlatko, osoba plná života, vášně a lásky. Už ani nevím jak dlouho se známe, potkali jsme se někde na firemní akci ona byla jedna z mnoha z nějaké filiálky co každou chvíli přijedou na školení, když jsem se sní začal bavit okamžitě mě zaujala. Všechno mezi námi šlo tak hladce a přirozeně, nevím ani jak se z nás stali tak dobří přátelé, říkali jsme si své problémy a vzájemně jsme si pomáhali s jejich řešeními. Byli jsme si bližší a bližší a co bylo zvláštnní, všechno se to odehrávalo v rovině citů a společných prožitků, to jsem ještě nikdy nezažil. No ne že bych byl úplně svatý, ale když se něco odehrálo tak bylo vždy vše jasné předem, jeden večer s jasným programem, žádné citové následky. Tohle byla ale opravdu jiná káva. Už od chvíle kdy jsem cítil, že to není jen tak nějaké přátelství jsem věděl, že tuhle ženu chci mít vedle sebe po zbytek života.
Sto šedesát pět, to to pěkně ubíhá, tatík spí, je klid. Teď přijde sto šedesátý sedmý kilometr, můj krizový, před lety jsem tu zažil jednu horkou chvilku a ještě půl roku potom jsem tady potkával ty čáry na silnici od mého panického brždění. Někdo mi říkal, že je to tady zakleté, prý tady zemřeli nějací mladí novomanželé a občas se tady zjevují. Možná že tomu řidiči předemnou se tenkrát zjevili, že začal zničehonic brzdit. Tak tak jsem to tenkrát ubrzdil.
Tak a jsme v Brně, první sjezd na výstaviště, ještě tady kousek a tatík je doma. Před lety prodali domek na vesnici a koupili si byt tady na sídlišti. Už na to nestačili, domek se zahradou velkou jak fotbalové hřiště, kdo se má o to pořád starat, ani moje žena ani její sestra tam nechtěly jezdit. Ve skutečnosti jsem to tenkrát Janě rozmluvil já, taky trávit každý víkend s tchýní na její zahradě s tchánem, který vždycky ví všechno nejlíp, to není nic pro mě.
„Táto vstávejte, jste doma!“ snažil jsem se opatrně ho probudit.
„Jo jo, děkuji ti Petře, řekni prosím tě Jance, že ji mám moc rád a ať se na mě nezlobí“
„Jasně budu je všechny pozdravovat, a Vy pozdravujte Babičku,“ stihl jsem ještě dodat, než zavřel dveře.
„Téda“ oddechl jsem si, co sakra dělal v té Praze? Budu to muset ještě probrat se ženou a ta to nějak opatrně řekne své mámě, měla by si ho líp hlídat.
Najíždím opět na dálnici a jedu domů, nemám už ani chuť na cigaretu, pustím radio.
Musím se připravit na ten dlouhý večer co mě čeká. Určitě se rozbrečí a to já sotva vydržím, tohle už ona ví. Kdysi jsme už jeden problém měli, dokonce jsem byl už téměř odstěhovaný a stejně jsem nakonec nevydržel ty její uplakané telefonáty. Vím, že jakmile to všechno bude řešit slzami a přes děti tak budu hodně naměkko, jsem ale už pevně rozhodnutý, když to neudělám teď, tak to neudělám nikdy.
Je to tady, přijíždím k domu, zase tu není kde parkovat, nevadí, dneska mě nic nerozhodí, zaparkoval jsem u silnice. Beru si tašku z kufru, oblek, zamykám auto a jdu k domu.
Dveře, výtah a už odemykám.
„Ahoj!“
Nikdo mi neodpovídá, žena sedí v kuchyni u stolu a brečí, děti jsou slyšet z pokoje jak řádí, jako vždycky.
Co je? Něco ví, že bych si nedal pozor a ona něco odhalila? Muselo to být na mě vidět už pěkně dlouho, to je pravda.
„Ahoj, co se stalo“ očekával jsem tragédii biblických rozměrů.
„Představ si,“ jak plakala bylo ji sotva rozumět „táta umřel dneska odpoledne.“
„Cože?!“ nechápu, podvědomě ale cítím jak to krásně všechno do sebe zapadá.
Uvědomil jsem si, že jsem už asi jedenáct let nebyl v kostele u zpovědi, vzpoměl jsem si na svého tátu jak jsme si telefonovali každý čtvrtek, byl tak daleko a sám když...
Život není spravedlivý.
