Druhý den ráno 9.listopadu, jsem nemohl dospat.Už v půl osmé jsem se posadil k palubnímu počítači a pomocí programu jsem přes zadaná data vytvořil několik tras naší cesty na Zakynthos.Měli jsme dokonalý operační systém, který stvořili naši přátelé na Clashi a nabízel hned tři varianty cest.
První byla označena jako poznávací a vedla z Clashe kolem západního pobřeží Jižní Ameriky, skrze Cookův průliv a dále kolem východního pobřeží k Brazílii až k ústí Amazonky do oceánu.Odtud pak směřovala linka na mapě severovýchodně, mezi Herkulovy sloupy, poté mezi Sardinii a Korsiku, Messinskou úžinou a okruhem Jaderským mořem kolem východního pobřeží Itálie až k Benátkám, dále pak spletí ostrůvků u pobřeží Chorvatska a na Zakynthos, samozřejmě se zastávkou na překrásném ostrově Korfu.Byla to trasa samozřejmě nejdelší, a tudíž pro nás nepřijatelná.I když nejkrásnější.
Cesta druhá byla označena jako úsporná.Mířila po ortodromu Panama, Gibraltarský průliv a Zakynthos.Tato cesta byla nejkratší a pro mne nejméně lákavá.
Cesta třetí mne velmi zaujala z důvodu vyzkoušení ovládání ponorky v extrémních podmínkách.Byla nazvána cestou dobrodružnou.Nebyla nejdelší, ale ani nejkratší.Zato linka na mapě, značící tuto trasu byla přerušena na několika místech červenými body, které podle vysvětlivek u mapy označovaly velmi nebezpečné místo pro loď.Posuďte sami:
Z Clashe jihozápadním směrem k Austrálii, Torresovým průlivem – první červená; dále pak přes velmi mělké Arafurské moře – zde druhá červená; trasa míří poté skrze Malajský průliv, jenž odděluje Malajský poloostrov od Sumatry a je úzký a dno velmi kamenité – třetí červená;linka nyní směřuje kolem indického poloostrova a Arabským mořem, skrze nejistou úžinu Báb-al-Mandab (tady čtvrtá červená) do Rudého moře.Zde se na obrazovce objevil vykřičník u Suezského průplavu, jenž je splavný pouze pomocí plavebních komor a zdymadel, která umožní zvednutí či naopak klesnutí lodí na úroveň Středozemního či právě Rudého moře.
„Dobré ráno, Ashi! Co tak brzy?“ ozval se mi za zády sytý Alův hlas.
„Dobré ráno, Ale! Hledám nejvhodnější spojení Clashe se Zakynthosem.“
Al mi nahlédl přes rameno na obrazovku a s výtkou v hlase mi řekl:
„Ashi, promiň mi tu upřímnost, ale nejde přece o prázdninovou plavbu s turisty na palubě.A už vůbec si nemůžeme dovolit nějaké podivné dobrodružství, které by mohlo ohrozit nás i loď.Pokud mne paměť neklame, všichni jsme se dohodli, že dopadneme a zničíme Strowinského i ty jeho ponorky.Já plně chápu tvé zaujetí podmořským cestováním, obzvláště na tak skvělé lodi, jakou naše Eva bezesporu je, ale čeká nás nelehký úkol.Myslím, že nejlepší bude cesta přímá přes Panamu, Atlantik a Středozemní moře.“
Cítil jsem se provinile.Jako by mne někdo polil vědrem ledové vody.Každé přítelovo slovo na mne dolehlo obrovskou vahou.Hledal jsem zábavu, vzrušení a dobrodružství a úplně jsem odsunul z mysli naše poslání.
„Promiň, nechal jsem se unést svou fantazií.Pochopitelně, že Problém-U je to hlavní, co musíme vnímat a sledovat.“
Al pokýval hlavou a chystal se odejít.zadržel jsem ho a zašeptal:
„Nikomu to neříkej, příteli.Moc bych se před ostatními styděl!“
Al se usmál a odpověděl:
„Samozřejmě! Já vím, že Jules Verne je pro tebe velký vzor.Viděl jsem tvoji knihovnu, Ashi.“
Palubní hodiny ukazovaly osm hodin.Obešel jsem kajuty a probudil ostatní.Po nezbytné ranní očistě, protažení ztuhlých svalů a snídani jsme se všichni sešli ve velíně ponorky.
„Ještě jednou dobré ráno všem!Chtěl bych vás seznámit s trasou naší plavby, kterou jsem nyní zadal do palubního počítače.Nuže, naše cesta povede po ortodromu Clash, Panamský průplav, Atlantický oceán, Gibraltar a Zakynthos.Podle výpočtů urazí naše loď cestu dlouhou téměř osmnáct tisíc kilometrů při průměrné rychlosti čtyřiceti kilometrů v hodině přibližně za dvacet dní.Pro zvýšení bezpečnosti navrhuji, aby se celá trasa absolvovala pod hladinou v hloubce osmdesáti až sta metrů.U ostrova Zakynthos pak Marthu vysadíme v noci pomocí našeho člunu na pevninu.Domluvili jsme se spolu, že martha bude shánět sebemenší stopy, které by vedly k odhalení výskytu Strowinského ponorek.Pomocí šifrovacího klíče, který obdržela, nám bude posílat kódované zprávy přes družicovou službu RadioNet, a to každý poslední den v měsíci mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou večer.Eva vypluje na hladinu a přijme tyto informace.“ uvedl vše Al.
Chvíli bylo ticho, pak se ozval Danny.
„Myslím, že bychom mohli alespoň v noci vyplout na hladinu, stačilo by na chvíli, a kdo bude mít službu, otevře průlez a vyvětrá ponorku.“
„Děkuji za připomínku.Souhlasíte, přátelé?“
Pokývali jsme hlavami a Dannyho návrh byl přijat.
„Děkuji Alovi za informace.Prosím všechny o důkladnou prověrku všech okruhů ponorky,abychom mohli co nejdříve vyplout.Děkuji!“ řekl jsem a společně s přáteli se dal do kontroly.V devět hodin bylo vše připraveno k odplutí.Všechna stanoviště hlásila splněno, nebyl tedy důvod dále otálet u zničené přístavu, potažmo celého ostrova.Dal jsem příkaz k vyplutí.Po chvíli nám za zádí lodi zůstal smutný a pustý ostrov Clash, před týdnem ještě pulzující životem.Clif jen stěží zadržel své pohnutí, když hleděl z pozorovací věžičky na zpěněnou vodní brázdu.Stáli jsme spolu v průlezu a mlčky sledovali mizící důvěrně známou siluetu našeho nového ostrova.Chystal jsem se slézt do útrob lodi, když mne Clif chytil za paži.Pevně mne stiskl a zašeptal:
„Celou dobu jsem přemýšlel, Ashi.Proč je na Zemi tolik zla, válek, násilí?Proč lidé nedokáží žít v klidu a míru mezi sebou?Jsem stále ještě hodně zdrcený z toho, co vše se stalo.Před několika lety jsem seděl ve své útulné kanceláři, navrhoval různé věci pro různé firmy, měl jsem dívku a chtěl jsem ji požádat o ruku!Během několika dnů se mi sesunul celý svět a můj dosavadní život se otočil dokonale naruby.Stal jsem se federálním vězněm, já, který vždy ctil zákon a spravedlivé jednání.Když jsem byl propuštěn, byl ze mne psanec, kočovník.Žil jsem v neustálém strachu, že mne někdo najde, udá, chytí a zabije!Jsem ti, Ashi, nesmírně vděčný, žes´mne tenkrát ukryl, neboť bez tvé pomoci bych teď byl jen jedním z bezejmenných hrobů na Newyorském centrálním hřbitově v sekci neznámých.Pak jsme budovali Clash.Jak jsem tuhle práci miloval!Můj pohled na svět nabyl zase optimistického jasu, při práci na Evě jsem byl ve svém živlu, byl jsem hrdý na naše dílo a pak se vrátíme a vše je znovu v troskách!A to vše jen proto, že nějaký darebák chce můj život!“
Pochopil jsem, kam Clif míří.
„Nemůžeš přece sebe obviňovat z neštěstí, které se na Clashi událo!Strowinsky nemohl vědět, že tady žiješ pod jiným jménem.Prostě nás sledoval jinak než ponorkou a vypátral Clahs.Došlo mu, že zde máme základnu, myslím ponorka, která ho sledovala a rozhodl se k hrůznému činu, který si odpyká, to ti přísahám!Ale na nikoho nelze svalovat vinu!“
Přítel pokýval smutně hlavou.
„Díky Ashi za ta slova.Moc dlouho jsem na to myslel a vím, kde mají Strowinského ponorky svoji slabou stránku!“
Bylo mi, jako by se mne někdo dotkl žhavým drátem.
„Co to říkáš, Clife?! Ty jsi si vzpomenul?No to je výborná zpráva po tolika špatných!Rychle dolů, ať to také slyší ostatní!“ volal jsem s netajenou radostí a přítele div nedostrkal do velína.Zajistili jsme průlez a stanuli uprostřed naší „manéže“, jak nazval Al kruhovou řídící místnost.
„Přátelé, po těch mnoha špatných zprávách nám Clif konečně nese jednu dobrou.Dokázal si vzpomenout na slabinu oněch nenáviděných ponorek!Pokud to dokážeme využít, vyřešíme Problém-U!“ halekal jsem na celou loď.
Mí přátelé přišli, přilákáni mým křikem a usadili se v křeslech.Přišla i Martha, zůstala však skromně stát u dveří, jež vedly na chodbu ke kajutám.Al se usmál a pokynul dívce, aby si také sedla.Martha úsměv opětovala a posadila se do křesla u řídícího pultu.
„No tak, Clife, sem s tím! Ať se konečně dozvíme, jak ty bastardy dostat!“ zvolal netrpělivě Al.
Clif zakýval hlavou, přitiskl se zády ke stěně a rozhovořil se.
„Jak víte, byl jsem žádán, abych navrhoval kdeco.Sekvenční převodovky, automatické převodovky, abych řešil různé převodové poměry v jakémkoliv soustrojí.A tehdy mne napadla jedna věc, kterou jsem si nechal patentovat.Jde o dvoučinný elektrický generátor, tedy zařízení k výrobě elektřiny.Máme ho i tady na naší lodi.Jde v podstatě o to, že pokud plujeme do rychlosti čtyřicet pěti kilometrů v hodině, tak nám elektřinu vyrábí běžné zařízení.Pokud ale zvýšíme rychlost, tedy zvýšíme otáčky poháněcí hřídele, sepne se automatická odstředivá spojka a připojí další rotor, který v magnetickém poli svého vinutí začne také vyrábět elektřinu.
Tím se zvýší příkon ke strojům a je možné tím zvýšit výkon elektromotorů až o dvacet procent oproti běžnému poháněcímu soustrojí.V tu chvíli tedy pohybuje Evou až o čtvrtinu vyšší výkon, který umožňuje použít zátěžové elektromotory, které snesou přetížení řádově v desítkách hodin.“
„To je sice hezké“, přerušil Clifa Danny, „ale co my s naším zařízením? To tedy znamená, že můžeme naši loď hnát nad mezní hranici, ale tím Strowinského nezničíme!“
Clif pokýval hlavou a pokračoval:
„Toto zařízení má na své lodi či lodích i Strowinský.Ale on neví, že samočinná spojka, respektive její obložení, je vyrobeno z materiálu, který má špatné výrobní a materiálové označení.Nevydrží tedy tak dlouhou dobu velkou zátěž.Podle toho, co si pamatuji, tak bych životnost této součástky odhadoval tak ještě na dva až tři roky.Při velkých výkonových nárocích a dlouhém sepnutí druhého generátoru dojde k roztavení onoho obložení.Vymazal jsem ze své práce i nutnost chladit tuto část zařízení.Primárně tedy dojde k přehřátí soustavy, jejímu odpojení a zastavení zařízení k výrobě elektřiny.Roztavené obložení automatické spojky zchladne a nalepí se na stěny své skříně.Pokud se budou pokoušet znovu o zprovoznění, musí se přestat točit poháněcí hřídel.Loď se musí chtě nechtě zastavit.Pokud zařízení vyřadí z činnosti, nebudou moci vyvinout rychlost větší než čtyřicet pět kilometrů v hodině, neboť energie, dodávaná do sítě lodi už nebude dostačující pro všechny její systémy.
Druhá skrytá vada je materiál pro lopatky vysokotlakých turbín, které pohání přehřátá pára sekundárního systému.I ony jsou vyrobeny z materiálu, který má špatný číselný kód a pokud si pomatuji, jsou velmi křehké.Po několika letech provozu se tyto součásti začnou lámat a díky vysoké oběžné rychlosti se rozletí po celé strojovně a poničí vše, čeho se jen dotknou.Vždyť považte, jakou rychlost otáčení tyto lopatková kola mají.Bude to jako drtička na kompost.“
„Pokud tomu dobře rozumím, Clife, tak Strowinského lodě jsou jako malé časované bomby, které ale zničí pouze samy sebe, že?“ řekl Dan
„A my bychom jim k tomu měli pomoci!“ dodal Al s šibalským úsměvem na tváři.
Bylo mi jasné, že má zase jeden ze svých skvělých nápadů.
„Máš něco konkrétního na mysli, Ale?“zeptal jsem se přítele.
„Samozřejmě.Ale to asi napadlo nás všechny.Pokud budeme ony ponorky pronásledovat, nebo pokud budou pronásledovat ony nás, pak prostým zrychlením nad pětačtyřicet kilometrů v hodině jim poškodíme zásobování energií.Budou muset zastavit, těžko budou manévrovat před torpédy a Problém U bude vyřešen!“
„Je sice hezké, co říkáš, ovšem nejdříve bychom museli ty lodě vyhledat.Myslím si, že oceány jsou dost veliké na to, abychom v nich našli ponorku.Nemyslím si, že by nás vítali na kótě 122 s otevřenou náručí a čajem o páté.“ ozval se pochybovačně Danny.
„To je pravda.Ale na druhou stranu se vyplatí pátrat.I náhodě se musí jít naproti a trochu jí pomoci!“ zakončil jsem debatu.
Všichni se vrátili na svá místa a Eva se vydala nejkratší možnou cestou k řeckému ostrovu Zakynthos.Rozdělili jsme si služby po šesti hodinách, které jsme dodržovali pouze tři první dny.Po zjištění, že je v celé oblasti, kterou hodláme proplouvat, úplný klid, přenechali jsme řízení plně na autopilotovi, kterého jsme podrobovali pouze namátkové kontrole.Znovu jsme zjistili, jak dokonalý systém naše loď představuje.Díky působení mořských proudů se Eva vychylovala z kurzu, ale program automatických oprav ji vždy přesně nasměroval zpět na ortodromickou trasu.Nemuseli jsme se tedy zabývat řízením a mohli vychutnávat podmořskou plavbu.
Po nočním, trochu dramatickém, překonání Panamského průplavu, kdy jsme se krčili pod obrovitým tankerem, naštěstí prázdným, se před námi rozevřela náruč Atlantského oceánu.Stalo se tak ze 16. na 17. listopad.Atlantik.Druhá největší vodní plocha naší planety, mající více než devadesát jedna milionů kilometrů čtverečních, a také druhá nejhlubší s omi tisíci šesti sty metry, omývá břehy Starého i Nového světa.Kdysi velmi obávaný oceán pro své prudké bouře si vyžádal bezpočet obětí z řad odvážných námořníků.A ani dnes v něm není zcela bezpečno, připomeňme kupříkladu záhadami opředený Bermudský trojúhelník či nenasytný severský malström, obrovitý vír v Severním oceánu, stahující do svého gigantického jícnu vše z okolí pěti kilometrů.A pokud bychom chtěli pokračovat ve výčtu oněch zvláštností, musíme se zastavit u samotného názvu.Ten totiž dostal oceán po bájné zemi, kterou starověcí filozofové nazvali Atlantida.Měla to být údajně pevnina rozbíhající se severojižním směrem mezi současnou Evropou a Amerikou, přibližně v polovině cesty mezi oběma světadíly.Obývat ji měl velmi kulturně a morálně vyspělý národ Atlantů, snad obrů, ale toto tvrzení je nutno brát s rezervou.Podle dochovaných zápisků lze říci, že tato obrovitost Atlanťanů pocházela spíše z jejich vysoké kulturnosti.Své síly s nimi měli poměřit Řekové, na jejichž pobřeží prý kdysi dorazily atlantské lodě.Vypukl konflikt, ale Řekové, zocelení v mnoha bitvách, zahnali své protivníky zpět na moře.Kouzelníci prý pak vyřkli kletbu bohů na výbojné Atlanty.Jejich lodě se během návratu z neúspěšného válečného tažení potopily a Atlantida se celá během jednoho jediného dne údajně ponořila do vln oceánu.
Všeobecně se podle historických spisků soudí, že bývalá Atlantida leží v místech Severoatlantického hřbetu, jakéhosi podmořského pohoří, ze kterého nad hladinu vyčnívají pouze ty nejvyšší vrcholky, které známe jako různá souostroví, například Azory.Tento pás se táhne severojižním směrem od 50° severní šířky téměř až k rovníku a mezi 30° a 50° západní délky.
A nad touto bájnou potopenou pevninou plula naše ponorka.Bylo fascinující pozorovat, jak se přibližují vysoké, téměř kolmé skalní stěny, které nás donutily opustit stanovenou hloubku a vyplout skoro až na hladinu.Zřejmě šlo o bod zlomu, a pevnina se sesunula jako při jízdě výtahem do přízemí.Bohužel jsme neměli možnost zachytit, byť jen koutkem oka, něco z oné úžasně vyspělé civilizace.Na úrovni obratníku Raka jsme se tady rozloučili s Atlantidou, aniž mne napadlo, že se sem ještě někdy vrátíme.Slezl jsem z pozorovací věže do velína Evy a posadil se k řídícímu centru.Pohledem jsem překontroloval panel varovných kontrolek, přístroje a navigační program.Nic neobvyklého jsem nezjistil.Pluli jsme nyní v hloubce devadesáti metrů rychlostí čtyřiceti kilometrů v hodině severovýchodním směrem, rovnou do středu Gibraltarského průlivu.Provedl jsem orientační výpočet vzdálenosti a podle něj nám k Zakynthosu zbývalo přibližně deset tisíc kilometrů.Můj pohled padl na hodiny.Ukazovaly dvacet minut do půlnoci.Zaslechl jsem zvuk otevíraných dveří, objevil se Danny a s úsměvem mi řekl radostnou zprávu:
„Dobrý večer, Ashi.Přišel jsem tě vystřídat.Dobrou noc!“
Opětoval jsem úsměv a docela rád uvolnil Dannymu křeslo.Pak jsem se osprchoval a rád ulehl ve své kajutě na příjemně měkké lůžko.
Dalších šest dní si bylo velmi podobných.Pravidelně jsme se střídali ve službách a naše statečná loď v době od 18. do 24.listopadu překonala Atlantský oceán. 25.listopadu nám Clif oznámil, že již plujeme pod hladinou Středozemního moře.Kontrolou výpočtů jsme se přesvědčili, že námi stanovený časový plán vychází do puntíku přesně.Od Marthina ostrova Zakynthos nás dělilo pouhých dva tisíce sedm set kilometrů, které jsme zdolali v dobré náladě a brzy ráno 27.listopadu vyplula Eva nad hladinu, přibližně padesát kilometrů západně od ostrova.Nebe bylo ocelově šedé a pruhy mlhy a vzdušných par, vznášejících se nad mořem, nevěstily dobré počasí.Průlez do lodi byl otevřen a do útrob ponorky vnikal chladný čerstvý mořský vzduch.Byla to pro nás vítaná změna po dvaceti dnech suššího klimatizovaného vzduchu.Al zůstal u řízení, my ostatní, včetně Marthy, vyšli na palubu.Bylo sice sychravo, ale to nám nevadilo.Postupně jsme se mírnou rychlostí přibližovali k cíli naší cesty.Během necelé hodiny se ostrov Zakynthos začal rýsovat před přídí.V půl páté Eva zastavila stroje a setrvačností vplula do malého zálivu.Následoval sled přesně naplánovaných úkolů.Vyložit člun, dopravit Marthu na ostrov a vrátit se zpět na ponorku nám zabralo necelou hodinu, takže již v šest hodin, když sluneční paprsky rozehnaly mlžný závoj a těžké mraky nad mořem, jsme zaplnili středové balastní nádrže a se zastavenými motory klesali ke dnu.Vyrovnali jsme loď ve dvou stech padesáti metrech.Bylo ticho.Nikdo z mých přátel neřekl ani slovo.Přesto jsem z jejich pohledů vyčetl jasnou otázku:
-Kam se dáme nyní?-
Napjaté ticho přerušil tichým hlasem Clif:
„A teď už jen maličkost.Najít Strowinského.“
Cítil jsem pohledy přátel.
„Všichni víme, oč teď jde.Chceme najít ony nebezpečné lodě, které děsí všechny plavební společnosti i obyčejné lidi, chceme pomstít své kamarády z Clashe.Nebude to jednoduché, ba co víc, možná se to bude zdát až nemožné.Přesto chci říci, že jsme se vydali na cestu, ze které už není možné sjet na kraj, natož couvnout.Předpokládám, že naše odhodlání a nasazení bude trvalé až do konce, a že se nezalekneme možných rizik a obětí, byť bychom měli obětovat to nejcennější, co máme.Náš život!“
Clif ke mně mlčky přišel, pohlédl mi pevně do očí a já v nich vyčetl odhodlání.Pevně mi stiskl ruku, stejně jako Al i Danny a dali mi najevo své smýšlení.
„Mám návrh!“ řekl Clif, když jsme zaujali svá místa ve velíně Evy.
„Sem s ním, Clife!“ povzbudil přítele Al.
„Myslím si, že nejsnáze vystopujeme Strowinského v jeho podvodním sídle, na kótě 122.Stačí se jen nepozorovaně přiblížit a čekat.Bude to technicky velmi náročné, ale je to zřejmě jediná možnost.Navrhuji tedy, abychom s naší lodí podpluli Antarktidu směrem z Indického oceánu k Jižní Americe.Vím, že to zní šíleně, ale pokusy v roce 2001 prokázaly, že tato cesta existuje.Je to samozřejmě obrovské riziko, neboť se neustále mění směr ledových koryt, kterými bychom museli plout, ale přibližný směr máme uložený v paměti řídícího počítače, jakož i celou zprávu z oněch pokusů.Pokud by se nám podařilo zdolat tuto náročnou a nebezpečnou cestu, vypluli bychom jižně od kóty 122, nepozorovaně bychom se přiblížili a vyhodnotili situaci.“
Al pokýval uznale hlavou.
„Tvůj návrh je výborný, Clife.Myslíš, že jižní, tedy antarktická část Strowinského podvodního domu bude méně sledována, protože odtud teoreticky hrozí nejmenší nebezpečí.Skvělé.Jen bych tě, příteli, doplnil.Nic bych nevyhodnocoval a hned z prvního přiblížení bych vypálil torpédový vějíř na to hadí doupě.Prostě mu zničíme příbytek, tak jako on zničil Clash!A pokud tam náhodou bude i náš hledaný, tím lépe.Soudní tribunál nebude muset zasedat.“
„Myslím, že Clifův plán cesty je prostě skvělý a Alova poznámka ho jen zdokonalila.Souhlasím s vámi!“ řekl Danny
„Přátelé, řešíme velmi důležitou, a řekl bych téměř zásadní věc, která nám možná navždy změní životy.Proto musíme být zajedno.A i já mám pro vás jeden návrh.Vyčkejme do 30.listopadu, až nám Martha poskytne nějaké informace po radionetu.Třeba nám její zpráva pomůže v dalším pátrání.Myslím, že tyto tři volné dny můžeme věnovat kontrole naší skvělé lodi, a zároveň bychom mohli využít skafandry a udělat si vycházku pod hladinou, ať se trochu rozptýlíme před tak náročnou cestou!“
Tento můj návrh byl přijat s nadšením.Stačilo nám jen najít nějaké místo, které bychom si rádi prohlédli, navést tam Evu, zakotvit a vyjít si na podmořskou vycházku.Samozřejmě, že se vyrojilo mnoho návrhů, kam plout, neboť Středozemní moře je dějištěm mnoha a mnoha námořních bitev a jeho dno je pokryto velkým množstvím rozpadajících se vraků.Po chvíli jsme ale všichni odsouhlasili Clifův nápad, který se chtěl přesvědčit, zda opravdu existuje Arabský tunel kapitána Nema, který údajně spojuje Středozemní a Rudé moře.
Nejdříve ovšem byla provedena kontrola systémů a pracovních okruhů naší lodi.Nebyla zjištěna byť sebemenší závada nebo chyba, a tak jsme se, vedeni zvědavostí, vydali po stopách legendárního Nautilu.Nacházeli jsme se však ve Středozemním moři, směr naší plavby byl tedy přesně opačný.
Necelou tisícovku kilometrů jsme hravě překonali během jednoho dne a 28.listopadu v šest hodin ráno Eva dosedla lehce na dno v hloubce sto dvaceti metrů a ve vzdálenosti necelých dvou kilometrů od Port Saidu, brány Suezského průplavu.Během dalších dvou hodin jsme se nasnídali a poměrně hbitě převlékli do skafandrů,abychom v půl deváté stanuli na mořském dně, plném drobných i větších kamínků.Za zády nám kotvila pečlivě zatížená ponorka a před námi byl asi dvouhodinový pochod ke břehu, nebo možná k ústí tunelu.V čisté vodě panovalo podivně mystické příšeří, jak se s hloubkou ztrácelo světlo.Stál jsem, ohromen jako pokaždé, když jsem byl pod hladinou.Pak se vedle mne objevila světla.Přátelé uvedli v činnost reflektory na přilbách.Učinil jsem totéž a pomalu jsme vyrazili na cestu.Díval jsem se kolem sebe a stále se mi na zdejší podvodní říši něco nezdálo.Po chvilce mi svitlo.Vždyť tady není žádné rostlinstvo, žádný koberec z řas, žádné podvodní květy, jen korálové útesy.A také jsem nezahlédl žádné ryby, jen tu a tam se nějaká mihla a vyděšeně plula pryč.
Zapnul jsem vysílačku a zeptal se:
„Ale, co si myslíš o zdejší podmořské fauně a flóře?Trochu chudá, nezdá se ti?“
Trochu to zapraskalo a ve sluchátkách se ozval Alův klidný hlas.
„Mořský proud, Ashi.Odnese vše, co není pevně uchyceno v mořském dně, co je měkké a nepevné.Myslím, že sílu onoho mořského proudění už také pociťuji.A také myslím, že ten tvůj pan Verne byl opravdu geniální, když předvídal existenci spojení Rudého a Středozemního moře pod hladinou.“
„A když přestanete mluvit, uslyšíte hukot proudu!“ ozval se Clif, který kráčel asi třicet kroků před námi a právě namáhavě stoupal na val, vytvořený z nepředstavitelného množství kamenů, neboť se táhl téměř přes celý obzor.I my jsme celý zadýchaní pomalu stoupali na hřeben kamenné hory, když jsme uslyšeli Clifův rozrušený hlas:
„Pojďte se podívat, Ashi, ten tvůj Verne byl opravdu geniální!On to věděl!“
Tato slova nás pobídla k větší aktivitě a během chvíle jsme stanuli všichni čtyři na vrcholu valu a údivem zůstali stát jako sochy.Před námi se doširoka otevřelo obrovské údolí, celé tvořené vyhlazenou kamennou stěnou.Nikde žádný písek, řasy, ryby, prostě nic.A přímo proti nám zel veliký temný otvor, jako jícen gigantické velryby.Arabský tunel Julese Verna a jeho hrdinného kapitána Nema.Seděl jsme vedle Clifa jako přikovaný a v mé tváři se zračil nesmírný údiv.Zřejmě jsem vypadal úsměvně, neboť mi Clif zaťukal na přilbu a řekl:
„Vypadáš zjevně zaskočený.I ten nejotrlejší žralok by se vyděsil!“
Procitnul jsem a pokýval hlavou ve své vzduchové skořápce.Ale stále jsem nemohl odtrhnout oči od té geniality matky Přírody.Co chvíli se do údolí, jež za staletí vyhloubila prudce proudící voda, zřítil kámen, aby byl po malé chvilce vyvržen zpět na své místo neviditelnou silou proudu.Napadlo mne, jak je příroda předjímavá a jak je člověk hloupý a nevynalézavý.Vždyť to, co pracně budovaly na povrchu tisíce lidí pod vedením stavitelského génia Ferdinanda de Lessepes, tedy Suezský průplav, to již dávno stvořeno bylo pod hladinou moří.Stačilo by jen pozorovat a využít nabízenou možnost.Jak jednoduché by bylo s dnešními technickými prostředky a poznatky využít toto přírodní potrubí k pohánění lopatek turbín podvodních elektráren, nebo k zasílání objemných zásilek, které dnes přepravují lodě průplavem na hladině.Odpadla by zdlouhavá práce zdymadel, ulevilo by se znečištění hladiny.Pak mne napadla ještě jedna myšlenka.Možná toto všechno naši předkové věděli, ale právě proto vybudovali Suez.Aby mohl pan Lessepes shrábnout peníze za stavbu, aby měly africké státy profit z pronájmu zdymadel, aby společnosti, vyrábějící elektrickou energii mohli zvyšovat své ceny!
Má představivost pracovala naplno, přistihl jsem se, že si mluvím pro sebe do přilby.Naštěstí jsme měl vysílačku zapnutou pouze na příjem, takže mí přátelé zůstali ušetřeni mého fantazírování.Avšak náhle mé rozjímání přerušil řízný hlas:
„Ashi, schovej se, rychle!“ a čísi silná ruka mne strhla z náspu.Udělal jsem kotoul vzad a ocitl se vedle Clifa.Dotkl jsem se ho rukou.Přítel se na mne podíval a beze slova ukázal nad sebe.Podíval jsme se udaným směrem a spatřil nad našimi hlavami pohybující se temnou hmotu.Plula jen nějakých dvacet metrů od nás.Pozoroval jsme ono velké, tmavé těleso, když mi náhle svitlo! Vždyť je to ponorka! Ale to by bezesporu znamenalo, že pro plavbu do Středozemního moře nevyužila Suezský průplav, nýbrž Arabský tunel.Ale protože tato přírodní spojka dvou moří není značena na žádných oficiálních mapách, nemůže tato loď mít oficiální status a dokumentaci, ani nemůže patřit do námořních sil států, jež loďstvo vlastní! Znamená to tedy, že nad námi proplouvá jedna ze Strowinského ponorek!
Rychle jsem se postavil a gestikuloval.Ukázal jsem rukou na podmořský člun a pak naznačil směr, kterým pluje.Přátelé mi porozuměli.Tím směrem byla naše loď!Bez jediného slova jsme se chvatně vydali na cestu zpět.Odhodili jsme zátěžové olověné opasky a mocnými skoky se přibližovali k Evě.Po necelých padesáti minutách jsme zdolali zpáteční cestu.Srdce mi bušilo ve spáncích a svíralo se mi hrdlo předtím, než jsem uviděl naši loď na stejném místě, kde jsme ji zanechali.Spočívala ve svém pískovém loži bez známky sebemenšího poškození.Ulehčeně jsem si oddychl a myslím, že mí přátelé učinili totéž.Dotykový spínač nám otevřel dveře v boku lodi a my vpluli dovnitř.Dekompresní systém našich skafandrů fungoval na výbornou, stačilo nám tedy jen pomocí čerpadel odsát vodu z komory a pak vejít do šatny a vysvléct si výstroj.
Po chvíli, jež nám zabrala vysvlečení se a převlečení do běžného oblečení, jsme seděli v řídící místnosti Evy.Ač bylo pozdní odpoledne, nikdo z nás neměl pomyšlení na jídlo.Ticho by se dalo krájet, jen šum elektroniky a vrnění klimatizace rušilo tuto chvílku, v níž byl každý pohroužen do vlastních úvah a myšlenek.Díval jsem se na koberec před sebou a hlavou se mi honily chmurné myšlenky.Strowinského lodě si plují oceány jak je jim libo, ničí vybrané cíle a celý svět není schopen jim klást odpor, natož učinit přítrž tomuto běsnění.Celý svět byl v konfliktu s jedním šílencem a on byl ve dvou válkách najednou.S celým světem a hlavně s námi!Nejsem z těch, kteří neumí odpouštět, ale jsou věci a hlavně činy, které jsou neprominutelné a neodpustitelné.Panama, Clash.K čemu jsou flotily lodí v Atlantiku, Pacifiku či v Severním teritoriu?
K čemu ta demonstrace síly na hladině či pod ní?Jen my jsme schopni něčeho dosáhnout, neboť se nemusíme řídit pravidly.Stejně jako Strowinsky.Ale my jsme na straně spravedlnosti.
„Prostě ho zničíme!“ přerušil náhle ticho Clif.
Jeho sveřepý výraz ve tváři a slova šeptaná skrze sevřené rty dávaly tušit odhodlání našeho přítele.
„Jak? Vždyť není jediná stopa.“ opáčil Danny.
„Pod Antarktidou!“ odvětil tvrdě Clif.
Tato slova jen potvrzovala moji domněnku o tom, jak se Clif asi cítí.Vnímal, že všechny tyto problémy nastaly v jeho bývalém zaměstnání.V duchu jsem ho chápal a dokonce jsem se přistihl, že mu dávám opravdu část viny.Ihned jsem ale tuto zlou myšlenku zapudil.
„Souhlasím.“ řekl jsem prostě.
Pohledy mých přátel se ke mne stočily a ulpěly na mně.Uvěřil jsem, že je mohu nahmatat.
„Jestliže nám počítač vybere optimální dráhu pro podplutí Antarktidy, nevidím jediný, byť sebemenší problém v přiblížení se ke kótě 122 a celé to hadí hnízdo obrátit v hromadu suti.“
„Skvělé!“ vykřikli jednohlasně Al s Clifem a stiskli mi vřele ruku.
„A můžeme hned vyrazit!“
„Myslím, že ještě ne!“ ozval se Danův hlas.
Oba mí přátelé se k němu otočili.Dan se trochu smutně pousmál a řekl: „Nezapomínejme na to, že čekáme na radionetovou zprávu od Marthy.Možná nebude ani nutné podplouvat Antarktidu.Za dva dny budeme moudřejší.“
Byla to rozumná slova a my je přijali.
„Přátelé, navrhuji, abychom tyto dva dny věnovali ke kontrole zařízení Evy, všechny systémy, okruhy, torpédomety, prostě vše.Ala bych požádal o sestavení přesného popisu cesty pod ledovým příkrovem Antarktidy a zkontrolování počítačových systémů, Dannyho prosím o kontrolu reaktorového okruhu a vzduchotechniky, Clif projde ústrojí pohonu a energetický okruh a já si vezmu kýbl a hadr a vysavač a vyčistím celou loď a projdu spojovací systémy, navigaci a torpédová zařízení.“
„Víš, Ashi“, začal vážně Al, „je toho mnoho, co po nás chceš.Jsi opravdu náročný.A já bych měl ještě jeden návrh.“
„Jaký?“ zeptal jsem se a horečně jsem přemýšlel, co jsem opomenul.
„Navečeřet se!“ odvětil Al a všichni tři přátelé propukli v halasný smích.
Alův skvělý nápad byl po chvíli uskutečněn do nejmenších podrobností.Na stole se objevily řízky z tuňáka se salátem z mořských řas a drobných živočichů, poté jsme tu dobrotu spláchli vynikajícím červeným vínem a čerstvou vodou.Po večeři jsme se odebrali každý do své kajuty a s vědomím příštích úkolů usnuli.
Druhý den, 29.listopadu, vypadala naše loď jako dobře fungující továrna, kde právě probíhá plánovaná údržba a inventura.Všichni jsme pobíhali po ochozech a v jednotlivých úsecích a plnily úkoly, jež jsme si předsevzali.Za sebe musím říci, že mi funkce uklízečky nepřirostla příliš k srdci.Přesto jsem sklidil mnoho obdivných slov a dokonce i potlesk na otevřené scéně, když se mí tři přátelé dostatečně nasmáli mé pohybové skladbě s mopem a vysavačem.Nejdříve jsem se trochu hněval, ale Clifovy humorné poznámky mne zbavily pocitu zlosti.Každý z nás se snažil co nejlépe splnit svůj úkol a, jak trefně poznamenal Al: „… i uklízečky mají své důležité místo pod sluncem i pod vodou!“
Během kontroly systémů naší lodi se neobjevila sebemenší závada, vše fungovalo, jak má.Od atomového reaktoru po nejmenší diodu či tlačítko.Dlužno ještě poznamenat, že Al, coby kontrolor počtačových systémů, nalezl jediný problém, a tím byly rozehrané šachy v Clifově kajutě.Clif totiž dokázal zvítězit nad programem v počítači a ten, zřejmě uražen, se zasekl.
Po vyřešení tohoto problému, kterým bylo ztížení herních variant v programu, se nám Al všem královsky odvděčil.Připravil pro všechny vynikající steak podle starého rodinného receptu, který údajně zdědil po svých předcích, když táhli pláněmi Divokého západu v krytých vozech.Po vynikající večeři jsme se odebrali spát s pocitem dobře vykonané práce.
Měl jsem příjemnou noc, samé klidné sny, když mne ráno 30.listopdau probudil čísi lehký dotyk.Otevřel jsem oči a uviděl Dannyho ustaranou tvář.
„Dobré ráno, Danny, stalo se něco?“ zeptal jsem se trochu polekaně, vidouc přítelův obličej.
„Dobré ráno, Ashi! Stalo se něco strašného!“
Posadil jsem se na lůžku.
„Něco s ponorkou?“
„Ne.Pojď si to poslechnout.Nevím, co říct.Je to hrozné!“řekl Danny a já se za ním odebral do velína.Tam Danny stiskl přehrávač záznamového zařízení, které po celý den nahrávalo veškeré zprávy.Ztichlým velínem se rozlehl tragicky zabarvený hlas reportéra:
„… se zdá být zatím největším neštěstím v dějinách Řecka.V této části moře naprosto nečekaný a nepředpokládatelný silný otřes mořského dna nejenže narušil statiku ostrova Zakynthos, ale současně zdvihl obrovskou vlnu tsunami, která tento řecký ostrov zalila milióny tun mořské vody.Záchranné týmy, vyslané na místo neštěstí, horečně hledají známky života.Jejich pátrání je však od půlnoci, kdy k otřesu došlo, naprosto bezvýsledné.První jistá prognóza tedy zní - Zakynthos je prozatím mrtev! Více se dozvíte ve zprávách o hodinu později.Paul Debray, BBC, Řecko.“
Otočil jsem hlavu k Dannymu.Oba dva jsme mysleli na totéž.Přítel pokýval hlavou a já promluvil tichým hlasem do strnulého ticha velína:
„Myslím, že nás Strowinsky stál mnoho životů.Je potřeba teď vše vrátit a přirazit i úroky!“
Když jsme se všichni čtyři sešli u snídaně jsme Clifa a Ala informovali tragédii, která se stala.Po chvilce ticha Clif opět vyslovil svůj návrh na podplutí Antarktidy a napadení kóty 122, či vlastně základny ponorek a podvodní obydlí inženýra Strowinského.Podle Clifových výpočtů by měl stačit jeden jediný přímý zásah torpédem a vodní tlak, v této hloubce poměrně značný, měl dokonat dílo zkázy.Znovu jsme vyjádřili plnou podporu tomuto plánu, i kdyby se nám cesta pod ledem či napadení nepřítele mělo stát osudným.Danny společně s Alem ještě několikrát překontrolovali trasu, než ji vložili do navigačního systému Evy.Vzhledem k naší poloze byla stanovena nejjednodušší a nejkratší cesta k pláním Antarktidy.Středozemním mořem, skrze Gibraltarský průliv a podél Afriky stále k jihu.Podle výpočtů by nám plavba evropským mořem, dlouhá necelých tři tisíce šest set kilometrů, neměla trvat déle než šedesát hodin, tedy jen asi dva a půl dne.Rozhodli jsme se neriskovat a držet se pod vodou.Při využití nejvyšší podhladinové rychlosti bychom se mohli, pokud nám osud nepostaví do cesty nějakou novou překážku, 3.prosince vynořit a hledět na marocké břehy, omývané Atlantským oceánem.
Při poradě jsme se dále domluvili, že se na úrovni Bílého mysu, jednoho z nejzápadnějších míst afrického kontinentu, napojíme na dvacátý poledník, který bude naše ponorka kopírovat až ke břehům ledovců v Antarktidě.
Po překročení jižního polárního kruhu se naše plavba stane skutečně dobrodružnou.Nikdo z nás nedokáže totiž předem odhadnout, jak budou zamrzat či roztávat jednotlivé části naší trasy, do jakých hloubek nás donutí plout ledovcové pole, nebo se budeme muset vrátit a jestli to bude vůbec možné.Nebude to nijak snadná plavba, neboť na jižní polokouli bude začínat léto a volně plovoucí ledovce se budou pohybovat účinkem mořských proudů, budou se převracet a bortit.Všichni jsme věděli, že sebemenší dotek Evy s masou ledu by byl pro naši loď, a pro nás také, osudný.Zde musím poznamenat, že mne už při pouhé představě nějaké nehody v ledových kanálech Antarktidy svíralo kolem žaludku a dlaně mi pokryl studený pot.Ale na emoce bude dostatek času později.Byli jsme všichni pevně přesvědčeni, že se nám podaří podplout ledový krunýř a neočekávaně se objevit na kótě 122.Bude pro nás velmi důležité citlivě reagovat na jakékoliv, byť sebemenší změny v sonarovém obrazu ledového pole a na jemném řízení lodi.
Tyto myšlenky mne provázely, když jsem seděl v řídící místnosti ponorky a mí přátelé spali.Já jsem sledoval autopilota, jak jemně pohybuje hlavní řídící pákou a pedály, když Evu odklonil podmořský proud z naplánované cesty.Neustále se mi vracely vzpomínky na vše, co jsem doposud prožil.Během těch několika let toho bylo příliš mnoho, než aby to můj mozek vyhodnotil a zasunul někam do podvědomí.Nejvíce mi utkvěla v paměti hrozná scéna smrti na Clashi, kdy jsme našli naše přátele pohřbené pod plechovými pláty.Všichni pomáhali s rozkvětem naší malé kolonie a kteří nyní odpočívají několik stop pod zemí ostrova, který se stal jejich novým, a jak jistě věřili, lepším domovem.Ne, nemohl jsem vinit Clifa z toho, že pracoval pro Strowinského.Je odborníkem ve své profesi a dělal jen svoji práci.Nedalo se předvídat, co jeho nadřízený zamýšlí, že chce ukrást dokumentaci a stavět vražedné stroje!
Přelétl jsem očima přístroje.Vše v naprostém pořádku.Opřel jsem se do měkkého, pohodlného křesla u řídícího pultu.Ne, rozhodně jsem nezamýšlel postavit původně Evu jako válečný stroj, ale postupem času a pod tlakem vnějších okolností se jím stala.Pokud se nám však podaří vyřešit Problém – U, bude nám naše loď sloužit jako pracovna, pozorovatelna a i jako domov.Netoužil jsem se prozatím vrátit na pevnou zem.Vždyť jsem na pevnině nic dobrého neprožil.Opilý řidič kamionu mi sebral nejdříve rodiče, Strowinsky pak zase jediné přátele, které jsem měl opravdu rád.Jediný, kdo mně dosud spojuje se zemí, je pan Hillmann, zatímní – a možná i definitivní – správce řetězce mých diamantových dolů.Vím, že bude pro mne pracovat svědomitě a poctivě, a stejně tak bude plnit mé i své bankovní konto.
Krátké, zřetelné pípnutí mne vytrhlo z myšlenek na minulost.Můj pohled padl na hlavní obrazovku.Na žluté čáře, která představovala naši cestu Středozemním mořem a Atlantikem, zářil a pohyboval se malý rudý bod – naše loď.Počítač hlásil proplutých tisíc kilometrů a zaplnil polovinu obrazovky různými údaji o stavu okruhů v lodi, o vnější teplotě a slanosti vody a tak dále.Všechna tato data jsem nestihl přečíst, neboť jich bylo příliš mnoho.A tak si jimi zaplnil svojí paměť náš řídící počítač.
Podle udané polohy jsme se nyní nacházeli přibližně sto deset kilometrů severně od afrických břehů, nad mysem Hilál a asi dvě stě třicet kilometrů na jih od Kréty.Jak již jsem uvedl, všechny palubní systémy pracovaly bez závad a před přídí naší skvělé lodě bylo ještě dva tisíce šest set kilometrů rychlé plavby pod vodou.Pokud vše půjde bez problémů jako doposud, proplujeme za dalších přibližně sedmnáct hodin Sicilským průlivem, mineme Tunis, pobřeží Alžíru a pak již bude zbývat několik málo hodin a Eva vpluje s podmořským proudem do Atlantského oceánu.Vskutku, jak je v přírodě vše důmyslně zařízeno! Povrchová voda oceánu se mísí s vodami Středozemního moře, přináší živiny, kyslík, zvyšuje obsah solí a tím snižuje i výpar vody, posléze se ochladí, ztěžkne a jako použitá se vrací podmořským prouděním zpět do oceánu.Úžasná jednoduchost a účelnost přírody!
Po osmi hodinách mne přišel vystřídat Clif.Přátelé spali, a i já jsem je napodobil.Ještě jsem zanesl naši polohu do mapy na stole, popřál Clifovi klidnou službu a odešel.Věděl jsem, že na mne čeká už jen teplá sprcha, výtečné jídlo a příjemně vyhřátá kabina s měkkým lůžkem.
