Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Irish stew - Zachránce

Zachránce

Otočil se. Pozorovala jsem jeho sličný obličej a zlaté vlasy. Zůstal chvilku stát a jen na mě upíral pohled. Pak se vrátil.
„Máš zájem, ano?“ prohodil velmi podivným tónem. Já se otřásla. Moje slabost pro něj mi nedovolila uhnout, když natáhl paži a prsty se dotkl mé tváře. Byl to krásný, jemný dotek. Proti své vůli jsem se neubránila přivření víček. Evidentně ho to ale potěšilo.
„Myslím, že mám taky zájem,“ zašeptal. Srdce se mi zběsile roztlouklo a podívala jsem se mu do modrých očí. V tu chvíli jsem nevnímala nic než to, jak blízko u mě je. A přistoupil ještě blíž. Přitiskl své rty na mé bez jakéhokoli varování.
Přestala jsem dýchat. On si mojí bundou probojoval cestu k mému pasu a přitiskl si mě k sobě. Zřetelně jsem cítila tvary jeho krásné postavy. Nedočkavě stiskl můj ret zuby a já vzdechla. Jeho jazyk toho využil a pohroužil se do mých úst. Líbal mě náruživě a drsně, ale že to byl on, líbilo se mi to.
Popošel o krok a donutil mě tak ustoupit. Přirazil mě ke zdi a sám se na mě pevně tiskl, že jsem skoro nemohla dýchat. Cítila jsem na jazyku i rtech jeho zuby a vzrušovalo mě, jak je vzrušený on. Byl totiž tak blízko, že bylo skoro nemožné nevnímat, že se mi něco pevného, tvrdého tlačí na podbřišek.
Trochu mě oddálil od stěny a sundal mi bundu. V tu chvíli se mi konečně do žil dostala panika. Co chce dělat? Nebyla jsem ještě připravená.
Dlaněmi nepříliš šetrně přejel po mé hrudi a pak jeho prsty nahmátly zapínání mých džínů. V ten moment jsem ho zarazila.
„Darrene, ne,“ vydechla jsem poněkud vyděšeně a snažila se jeho ruce dostat pryč. Nepohnula jsem s ním ani o píď a jeho náruživost zvolna přešla v násilí. Jeho doteky mi začaly být silně nepříjemné a začala jsem se bránit, to ho však spíš ještě nabudilo. Zase mě přitiskl na tu zeď a užuž se mi dobýval do kalhotek, když jsem mu začala hlasitě nadávat, aby přestal.
Okamžitě mě pustil a začal se rozhlížet, zda bych mohla být slyšet někde venku. Uznal, že zřejmě ano, a tak se dal na odchod. Ve dveřích se ještě zastavil, otočil a pohrdavě pronesl: „Mělas říct hned, že jseš trapná romantická stydlivka, aspoň bych se tu nemusel o nic snažit.“ A zmizel.
Svezla jsem se po zdi na zem, stočila do klubíčka a dala do tichého pláče. Hajzl, odporný hnusák, říkala jsem si v duchu. Litovala jsem, že jsem byla tak naivní a pitomá. Och, jak často jsem byla naivní a pitomá! Tentokrát se mi to vymstilo a dobře mi tak… Příště bych se mohla poučit, že nesmím věřit každému klukovi, který se mi zdá krásný a skvělý.
Zatracení chlapi… Proč jsou ke mně tak hrubí? Leda když se mě bojí, snaží se mě odmítnout nějak opatrně. Potkala jsem pár takových i takových. Ti druzí byli lepší alespoň v tom, že se mi nesnažili ublížit a ponížit mě.
Tušila jsem, že když se odstěhuju a nechám v Donegalu a Baile Átha Cliath všechny ty, kteří mě milovali a ochraňovali, budu to mít těžké. Ovšem nepočítala jsem s tím, že se na mě taky začnou vrhat chlípní násilníci. V Donegalu se mi to nikdy nestalo. V Galway už podruhé. A to jsem tu začínala teprve druhý ročník filozofické fakulty.
Musela jsem se trochu sebrat. Nemohla jsem tu zůstat, rozhodně ne po tomhle. Pozvala jsem ho do téhle opuštěné, nedokončené stavby, která mi byla takovým malým útočištěm, abych mu dala najevo, že pro mě něco znamená. Darren však provedl něco, co mu nikdy neodpustím, ani kdyby na kolenou klečel – což se ale pravděpodobně nikdy nestane, to pohrdání v hlase mi o jeho povaze povědělo spoustu nepěkných věcí –, tentokrát z čisté nedůvěry. Z pobláznění se mi rázem stalo znechucení, ani jsem nevěděla jak. Už ne. On už v mém životě žádnou roli nesehraje.
Zapnula jsem si kalhoty, upravila tričko a oblékla bundu, kterou pohodil na zem. Ano, moje slavná černá kožená bunda, depešácká věc, doplňující moji snahu vypadat drsně. Byla skvělá hlavně s holčičím mikádem a mými světlými klukovskými džínami, které už ale byly dávno roztrhané tak, že jsem je nemohla nosit, když byla moc zima. Teď jsem ji nosila k podobným kalhotám, ovšem značně novějším a dražším, elegantním černým koženým mokasínům, docela obyčejným tričkům a sytě barevným doplňkům; jen vlasy jsem měla do půli zad, a tak jsem drsný vzhled občas podporovala vysokým culíkem.
Žádná velká drsňačka jsem ovšem nebyla. Odjakživa jsem byla naivní holčička, usměvavá, místy cholerická. Pouhých posledních pár let jsem trochu dospěla a díky literatuře i reálnému životu se dostala k cynismu a sarkasmu. Momentálně jsem byla skeptická k většině potenciálně hezkých stránek svého života. Romantika ale byla stále moje slabost.
Tuto situaci jsem prozatím vyřešila tím, že jsem si posbírala těch svých pět švestek, co jsem měla s sebou a vypadla z té díry, která mi najednou začala připadat nesnesitelná. Ovšem slzy a hysterické vzlykání se mi nějak nedařilo zastavit. V tu chvíli mi to bylo i jedno. Prostě jsem vyrazila ven do města a snažila se dostat domů.
Možná to opravdu nebyl nejlepší nápad. Nohy mě totiž nevedly žádným cíleným směrem, byla jsem tak mimo, že jsem nevěděla, kam to vlastně jdu. Po tváři se mi valily potoky slz, že jsem přes ně skoro neviděla.
Něco mě strhlo dozadu a já sebou škubla, připravená se vytrhnout násilníkovi. Hořečnatě jsem si utřela slzy z očí. To, co jsem uviděla, mě však přimělo ztuhnout a tupě civět.
Nějaký mladík mě totiž právě zachránil před rozplácnutím pod koly auta.
Jak jsem nevnímala, chtěla jsem vstoupit do vozovky na přechodu, jenže jsem se vůbec neobtěžovala nějakým semaforem, či dokonce rozhlížením. Auto, co mě málem zajelo, se právě znovu rozjíždělo a jeho řidič na mě přes skla vrhal rozzlobené pohledy. Já tam jen stála, příliš vyděšená, než abych dělala cokoli jiného, a prudce vydechovala.
Pohlédla jsem na svého zachránce, který mě v poslední chvíli za bundu přitáhl zpět na chodník. Byl to pohledný mladík, tmavé lesklé vlasy, hezký světlý obličej, a já si v ten moment zahanbeně uvědomila, že asi vypadám, jako kdybych právě přežila leteckou katastrofu – vlasy jsem měla zacuchané díky Darrenovi, rty a oči opuchlé a mokré taky díky Darrenovi… Jak jsem ho v tu chvíli nenáviděla! Kromě toho jsem ale hlavně byla člověk, který se právě zachoval jako vrcholný blbec a kterému od pobytu v rakvi pomohl jiný, střízlivější a mnohem realističtěji myslící člověk.
Vydávila jsem vděčný úsměv a třesoucím se hlasem řekla „Díky,“ přičemž jsem se mu neodvážila pohlédnout do tváře.
Slyšela jsem, jak se tiše zasmál, a proti své vůli jsem se na něj nakonec podívala. Můj zachránce se vesele usmíval, což mu ohromně slušelo. Zavrtěl hlavou a koukl se přes silnici.
„Nemáte zač, slečno,“ odpověděl. Jeho hlas zněl příjemně. „Příště bych ale být vámi dával pozor, kam jdu, protože na jiném přechodu už nemusí být nikdo, kdo by to udělal za mě.“
Horlivě jsem přikývla, ale musela jsem chvilku polykat, než jsem dokázala promluvit.
„Žádný pohotový zachránce.“
„Přesně.“
Semafor blikl zeleně a mladý muž se vydal přes přechod. Koutkem očka mě přitom ale pozoroval, protože jsem si všimla, že trošku zpomalil, když jsem zaváhala. Pak jsem neochotně vyšla za ním, v dostatečné vzdálenosti. Na druhém chodníku pokračoval rovně a já ho následovala, protože jsem za prvé nevěděla, kde jsem, a za druhé jsem neměla lepší nápad, než se držet blízko něj. Potajmu jsem si utírala oči, abych aspoň trochu vypadala slušně. Kdoví, co si musel myslet, když do vozovky vstupovala brečící holka – nejspíš, že jsem jedna z těch takových rádoby oduševnělých slečen, které na sebe zoufalými činy zkoušejí poutat pozornost. Styděla jsem se sama za sebe.
Po chvíli chůze se zastavil. Zastavila jsem se taky a začala se strachovat, jestli se na mě neoboří, proč ho sleduju. S maličko nejistým výrazem, skoro jako kdyby mě nechtěl vyplašit, se ke mně otočil.
„Ehm… Tadyhle ta cukrárna je moc pěkný podnik. Nezlobte se, že to říkám, ale vypadáte, že by vám neuškodilo si na chvilku sednout a dát něco dobrého na zub.“
No ne, to byla ale péče. Překvapeně jsem zamrkala a nakonec se mi ústa roztáhla do dalšího vděčného úsměvu.
„Jo. Jo, asi máte pravdu,“ řekla jsem opatrně a ani se nehnula z místa. On se opatrně otočil a pomalu se vydal ke zmíněné cukrárně. Šla jsem tedy za ním. Vešel první, ale vzápětí se zastavil, aby mi podržel dveře, a tak jsem do útrob místnosti vešla před ním. Obrátila jsem se na něj a čekala, co udělá dál. Připadala jsem si jako ztracená ovečka, která následuje první dobrou duši, o kterou zavadila.
Viděl na mě, že se necítím zrovna jistě. Velmi obezřetně se dotkl mé paže, aby mě pobídl k chůzi. Usadil mě k jednomu ze stolků a sám si sedl naproti mně. Tak trochu jsem to nečekala – myslela jsem, že mě jen dovede na místo, kde nebudu moct skákat pod auta a uklidním se, zatímco si sám půjde po svých, pravděpodobně důležitých věcech.
Objednal si však se mnou a nějakou chvíli jsme seděli v tichosti.
„Co vás tak rozhodilo, jestli se můžu zeptat?“ nadhodil pak tiše.
Sklopila jsem zrak. Nevěděla jsem, jestli mu mám něco takového povídat.
„Jedna… nepříjemná záležitost. Myslím, že to bude v pohodě,“ pokusila jsem se odpovědět aspoň nějak. On se na mě zkoumavě zadíval.
„Nejste si tím jistá?“ podivil se.
Přeletěla jsem pohledem celou cukrárnu, včetně jejího momentálního osazenstva.
„Nejsem.“
„Jsou to… nějaké citové záležitosti?“ zkoušel opatrně.
Opět jsem se na něj nepodívala.
„Hm. Dalo by se to tak říct. Ale zrovna v tomhle tedy moc citu nebylo.“
Nějakých pár okamžiků bylo ticho. Když jsem očima našla jeho tvář, pozoroval mě. Jeho výraz se zdál být ustaraný.
„A to po tom ani nechcete vědět, kým jste se to vlastně nechala zavést do neznámého podniku?“
Chvilku jsem na něj zírala a občas jsem přitom otevřela ústa, abych něco řekla, ale dlouho jsem nenacházela slova. On podle mého výrazu zřejmě soudil, že uhodl.
„Co vám provedl?“ zeptal se opět tak tiše.
Vydechla jsem s neveselým úsměvem, zavrtěla hlavou a začala si hrát s nápojovým lístkem.
„To je jedno.“
„Mně to jedno není,“ opáčil. „Kdyby mi to bylo jedno, pravděpodobně byste teď místo posedávání v cukrárně ležela na nemocničním lůžku.“
Tvář mi zalilo horko.
„Už jsem vám za to poděkovala.“
„Já přece nežádal vděčnost,“ usmál se. Znovu ve mně cosi poskočilo, jak jsem se na něj dívala. Měl vážně okouzlující úsměv. „Třeba onoho gentlemana jednoho dne potkám – rád bych dopředu věděl, co si o něm mám myslet.“
„Rozhodně nic pěkného,“ ušklíbla jsem se.
„To jsem pochopil.“ Odmlčel se. „Jestli o tom nechcete mluvit přede mnou, je to jen na vás. Ale stejně bych rád věděl, co přinutí hezkou dívku s pláčem skákat pod auta.“
„Já neskákala pod auta, prostě jsem jenom neviděla, kam jdu,“ ohradila jsem se, ačkoli jeho přirovnání mi zalichotilo. „Neznám to tady, asi jsem zabloudila. Byla jsem nějak mimo sebe,“ sklonila jsem zamračeně hlavu.
„To asi nebylo kvůli tomu, že by vás odmítl…“ přemýšlel můj zachránce.
„Ne tak úplně,“ pozvedla jsem sarkasticky obočí.
Znovu se přes nás převalila vlna ticha. Nakonec jsem podlehla jeho zkoumavému pohledu a otevřela ústa.
„Měl… o mě poněkud jiný zájem, než já o něho, a… chtěl po mně víc, než jsem mu byla ochotná dát,“ řekla jsem neohrabaně. „Kdybych tušila, že má sklony k násilí, nelíbil by se mi. Aspoň ne tolik.“
„Aha,“ hlesl. „Chápu.“ Jeho obličej byl plný soucitu. „To nebyl pěkný zážitek, co?“
„Ani trochu.“
Odmlčel se.
„Abych nezapomněl… Do cukrárny jste se nechala zatáhnout někým jménem Cathair,“ usmál se a podal mi přes stůl ruku.
„A ta ovečka, která se držela svého zachránce, protože nevěděla, kam jinam by šla, se jmenuje Isibéal,“ odpověděla jsem v podobném duchu a i moje paže se natáhla. Potřásli jsme si lehce rukama.
„Krásné jméno,“ ocenil Cathair. „Jak vás mohu oslovovat?“
Usmála jsem se. „Děkuju. Hm… Přátelé mi obvykle říkají Bella. Ale zkracuju to různě; Is, Isie, Bells, Béal. Máte na výběr.“
„Dobrá,“ opětoval mi úsměv. „Já na rozumnou zkratku toho svého extrémního jména nějak nepřišel, lituji.“
„V pohodě,“ zasmála jsem se. „Jste bojovník?“
„Jak kdy.“ Jeho úsměv byl ještě širší. „A jste vy zasvěcena Bohu?“
„Ani trochu,“ zavrtěla jsem s úšklebkem rozhodně hlavou.
„Taky jsem nějak nepřišel víře na chuť,“ přizvukoval Cathair. „Moje babička se do mě cosi snažila natlouct, ale moc se jí to nedařilo.“
„Nápodobně. Moje matka nevěří už z toho prostého důvodu, že ve svých čtyřech měsících osiřela a je dvakrát rozvedená. Myslí si, že kdyby měl existovat nějaký Bůh, nedovolil by to. V tom s ní docela souhlasím, jelikož mnoho horších lidí, než je ona, se naopak mají velice dobře.“
„Četl jsem mnoho věcí o karmě a poučení, cosi hinduistického to, myslím, bylo – řekl bych, že ti, kterým život ustlal na růžích, se toho nikdy moc nenaučí. Nikdy nepochopí.“
„Jo, to si myslím taky. Jenže pak by mě zajímalo, k čemu nám to asi bude?“ zasmála jsem se mírně skepticky. „Celý tenhle svět je bezútěšný, špinavý a špatný.“
Následovalo zamyšlené ticho.
„Všechno zlé je k něčemu dobré,“ nadhodil po chvíli Cathair.
„Co například máte na mysli?“
Usmál se. „Kdyby se váš přítel dnes nezachoval jako odporný zvrhlík, pravděpodobně bych vás nemusel zachraňovat a teď bychom tu neseděli spolu.“
Chvilku jsem udiveně zírala. Nakonec jsem nevěřícně zakroutila hlavou a sklonila ji.
„Co?“
„Ale nic.“ Na tváři se mi proti mé vůli objevil úsměv a zalil mě ruměnec.
„Tipoval bych, že na takové řeči jste zvyklá, Bello,“ poznamenal Cathair a bylo slyšet, že je pobaven.
„To tedy nejsem,“ ušklíbla jsem se rovněž pobaveně, ale v evidentně jiném směru než on.
„Překvapujete mě. Vlastně musím říct, že čím dál víc.“
„Že by?“
„Jste správně sarkastická,“ zasmál se a já se přidala. Vždycky mě potěšilo, když mi tohle někdo řekl. Potvrzovaly se mi tak domněnky, že jsem se to od Terryho naučila dobře.
„Díky.“
Chvíli jsem dloubala vidličkou do svého višňového řezu. Když jsem vzhlédla, Cathair zíral kamsi z okna a netvářil se nadšeně. Podívala jsem se tím směrem a uviděla jsem luxusní polo-limuzínu, ze které vystupoval postarší muž v šedém obleku.
„Avery,“ poznamenala jsem s trochou kyselosti v hlase.
Cathair se na mě podíval s pozdviženým obočím.
„Znáte ho?“
„Kdo by ho neznal? Je známý po celém tomhle městě. Viděla jsem ho mnohokrát v televizi a i několikrát na živo.
Connor Avery – to velké zvíře! Dokonce jsem ho potkala, když jsem chvilku byla v nemocnici. Tvářil se důležitě, až to bolelo.“
„Umím si to představit,“ odtušil Cathair.
„Ale jinak nic proti. Třeba takoví angličtí aristokrati bývají divní, často oškliví, všemožně duševně postižení a já nevím co a ke všemu už dnes ani nemají prachy, spíš spoustu dluhů po jejich předcích. Je fajn vidět normálního, hezkého člověka, který si ty prachy umí sám vydělat.“
„Tobě se Avery líbí?“ podivil se upřímně Cathair.
Pokrčila jsem rameny. „Má hezké rysy a je i dobře stavěný. Především ale má charisma. Chlapi bez charismatu… jsou nudní.“
Cathairovo vysoce vyheverované obočí značilo jeho pochybnosti o mých slovech, ale už na to nic neřekl.
„Co si myslíš o mně, mám charisma?“ pousmál se vzápětí.
No, co jsem mu na to měla odpovědět? Měla jsem se mu tu přiznat, že mě při každé změně v jeho výrazu mrazí na páteři a jeho úsměv mě lechtá na bránici? Dlouho jsem tak hezkého… kluka?… nepotkala. Kdo ví, kolik mu je. Vypadá mladě, ale jeho oči vyzařují značnou inteligenci a vyzrálost. Kromě toho jsou to moc hezké oči; zelené, kolem zorniček dozlatova. Taky má hezké rysy. V něčem mi bůhvíproč připomněl Connora Averyho. Jeho tvář je místy mužně ostrá, jinde ovšem naopak jemná, tvar obličeje ladný, mírně srdcovitý. S vlasy sčísnutými dozadu a poněkud nesmělými kouty vypadá maličko jako elf. Nos má rovný a poměrně úzký, rty bezkrevné a velmi hezky tvarované. Když se usmívá, odkrývá dvě dokonalé řady bělostných zubů.
Nějaký Darren by proti němu prostě neměl šanci.
Kdykoli se mi podařilo odtrhnout oči od jeho obličeje, fascinovaně jsem zírala na jeho ruce a ramena. Byl vysoký a měl vážně moc pěknou postavu, rovná záda, široká, měkká ramena, nohy jen mírně do O. Když jsme si podali ruce, všimla jsem si, že je má sice velké a mužné, ale kůži na nich příjemně hebkou, suchou a teplou – ne jako někteří lidé, po jejichž podaní ruky máte nutkání si co nejdřív umýt ruce.
Co mě dostalo, bylo jeho oblečení. Byl stylový, opravdu mu to slušelo. Měl na sobě šedý svetr s rolákem – opravdu celý temně šedý, v takovém tom kapku namodralém odstínu –, džíny, které nevýraznými špinavě modrými odstíny k svetru dokonale ladily, a když jsme přišli, sundával ze sebe baloňák o pár odstínů světlejší svetru. Na nohou měl elegantní černé boty, které ještě zdůraznily celou důstojnost jeho vzezření.
„Myslím, že máš,“ usmála jsem se. „Ale ještě bych si ponechala možnost změnit verdikt.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme si vlastně začali tykat. Ani jsem nepostřehla kdy.
„Dobře,“ přikývl a zasmál se. Zavrtěl hlavou. „Jsi správná.“
„Neříkej,“ pozvedla jsem obočí. „To slyším poprvé.“ „Jsem rád, že jsem první.“
Cathair byl velmi příjemný společník. V té cukrárně jsme ztvrdli dvě hodiny, ani nám to nepřišlo. Během té doby jsem si odskočila na toaletu, abych trochu zpacifikovala svůj zjev.
K mému překvapení jsem ale vypadala docela dobře. Jen jsem si opláchla obličej a přetřela rty balzámem. Vlasy jsem si trochu učesala, abych působila jako slušná holka. Když jsem se vracela, otáčel se na židli, jako by mě vyhlížel. Jakmile zachytil můj pohled, usmál se, a já jen tála.
Ačkoli jsem se bránila, že to není nutné, že nejsem zase taková chudinka, abych si nemohla dovolit pár zákusků a pití, zatáhl to za nás oba. Když už jsme se sbírali k odchodu, prozradila jsem mu, že vlastně nevím, kde jsem. Tiše se zasmál, ale chápal to.
„Nechceš svézt domů?“ nabídl.
„Ani nevím, kudy a jak daleko bys jel,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ne, díky. To bude dobrý. Najdu si nějaký autobus.“
Vyšli jsme před cukrárnu a nastal ten okamžik, kdy jsme se měli rozloučit. Oba jsme zaváhali.
„Hm. Nechceš aspoň doprovodit k zastávce? Stejně nevíš, kudy se k ní dostaneš.“
Přemýšlela jsem a rozpačitě si prohrabávala vlasy.
„No… asi by to bylo dobré. Jsi hodný,“ usmála jsem se.
Pár vteřin jsme stáli v tichu.
„Poslyš…“ začal nejistě. „Jestli nemáš nějakou důležitější nebo příjemnější práci na večer, nechtěla bys místo na autobus zajít třeba do kina? Myslím, že dneska dávají nějaký nový thriller s Brucem Willicem.“
Vydechla jsem s úsměvem.
„No… to by mohl být dobrý výběr. Mám ráda thrillery s ním, vždycky se mi líbily.“
„Takže jo?“ zahýbal s nadějí obočím.
„Já nevím…“ Nebyla jsem si jistá, jestli je to teď nejlepší nápad. Pořád jsem ještě nevěděla, jak se dostanu domů. Taky jsem pořádně neznala svého společníka, ačkoli mi přišel skvělý. A koneckonců, možná bych se taky měla podívat na učení, zítra ráno mám zase přednášky a já ještě nestihla úplně pochopit ty minulé.
„Svezl bych tě pak domů, neboj. Stihneš tam být dřív, než se tvoje maminka začne strachovat.“
Zase ta starostlivost… Bylo to od něj vážně hezké. Ačkoli jsem byla oprávněna mu nedůvěřovat, cítila jsem se v jeho přítomnosti bezpečně a čím dál víc jsem měla dojem, že zrovna s ním se nemám absolutně čeho bát. Přece jen jsem ale nezmiňovala skutečnost, že bydlím v malém bytečku se dvěma spolubydlícími a moje matka zůstala v Donegalu se svým přítelem.
„No dobře,“ usmála jsem se. I jemu se obličej opět rozzářil.
„Víš, ty dvě hodiny v cukrárně byly vážně fajn…“
„Jo, byly,“ souhlasila jsem. „Hezky se s tebou povídá.“
„Nápodobně,“ obdařil mě měkkým pohledem. „No, slečno, takže jestli se necháte svézt neznámým člověkem do kina, račte nastoupit.“
Zamrkala jsem při tom výroku a sledovala směr, kterým ukázal. Před cukrárnou, několik metrů od nás stál temně šedý Chrysler v designu, při kterém jsem padala do vytržení a mdlob.
„Stavoval jsem se tu jen v knihkupectví,“ vysvětloval, protože si asi mylně vyložil můj vytřeštěný výraz. „A když jsem chtěl přejít silnici, nachomýtla ses tu ty, takže jsem změnil plány.“
„Jo?“ hlesla jsem slabým hláskem. „Super.“
Je to možné? Fajn, trochu jsem se divila jeho stylu oblečení, ale stejně jsem ho považovala za studentíka – vypadal na něj. Jenže studentíci tu obvykle nejezdí v Chryslerech. Málokdo z mých spolužáků měl auto a když, byl to nějaký úsporný ojetý model.
Když jsem zapadla do měkké kožené sedačky, vydechla jsem. Zavřel za mnou dveře, obešel auto a nastoupil na místo řidiče.
„Můžu se zeptat, co vlastně děláš, že si můžeš dovolit jezdit v tomhle?“ nadhodila jsem opatrně.
Možná se ho dotklo, jak jsem se tvářila; trochu sklesl a zachmuřil se.
„Tohle… ehm, tohle auto mi pořídila rodina. Hm… já bych na něj neměl.“
Kdovíproč se mu do hlasu vkradla nespokojenost. Nastartoval a vyjeli jsme.
„Tedy…“ Chtěla jsem to zase urovnat, protože mi došlo, že moje otázka asi nebyla zrovna ta nejvstřícnější. „Promiň, nechtěla jsem tě nějak urazit nebo něco… Jenom… no, v takovéhle káře jsem v životě neseděla.“ Nervózně jsem se zasmála.
Jeho rozčarování trochu opadlo a on se pousmál.
„To nic, v pohodě. Abych ti odpověděl, dělám medicínu.“
„Jo, tak medik?“ usmála jsem se. „Šermuješ skalpelem?“
„Jasně,“ zašklebil se. „Co děláš ty?“
„Filozofii,“ pokrčila jsem rameny. „Nic lepšího jsem nevymyslela.“
„Nevěděla’s, kam jít?“
„Vůbec. Vím, co mě baví, ale netuším, co za profesi můžu dělat, abych skloubila spokojenost jak v té duševní sféře, tak i sféře peněženkové.“
Zasmál se, konečně byl zase v pohodě.
„To je vždycky dilema. Realistický přístup, milá Isibéal,“ ocenil.
„V mém případě bych nesoudila tak brzy, milý Cathaire,“ usmála jsem se. „Kdybych se chtěla přechválit, řekla bych, že jsem nevypočitatelný člověk, ale na to bych potřebovala dostatek fantazie.“
S úsměvem vrtěl hlavou. Pozorovala jsem jeho ušlechtilý profil. Proti stmívající se obloze, světlům z domů okolo a občasnému záblesku reflektorů byl nádherný. Celá ta scenérie s ním v popředí mi přišla romantická. Ani netuším proč…
Když jsme se dostali ke kinu, shledala jsem, že tady už to znám. Odsud to bylo ke mně do bytečku docela kousek. Při vystupování mi opět pohotově otevřel dveře, podržel je a zase za mnou zavřel.
„Takový galán se dneska jen tak nevidí,“ poznamenala jsem neutrálně.
„No jo, ona moje rodina není zase tak špatná,“ zatvářil se Cathair jízlivě. Zasmála jsem se, ale nebyla jsem si jistá, jak moc jsou jeho příbuzenské vztahy bolestivé.
„Tak hrozné to snad nebude. Nebo jo?“
„Myslím, že jo,“ vzdychl, přičemž se díval dopředu, a pak mi nabídl rámě. S trochu zvláštním, avšak příjemným pocitem jsem se do něj zavěsila.
Vydobyl nám lístky doprostřed. Trochu jsem nepochopila, proč se na něj ta holka v cinema tričku tak blbě culila. Cathair jí totiž nevěnoval pozornost, jako kdyby pro něj byl zájem opačného pohlaví rutinní záležitostí. Na druhé straně mi bylo jasné, proč se jí líbí – mně se líbil taky, ačkoli kdyby se mě teď on sám zeptal, jestli to tak je, pravděpodobně bych plácla nějakou neutrální volovinu, jen abych nedala příliš najevo, co se mi honí hlavou.
Co jen jsem se načetla různých studií o způsobu, jakým chlapi přemýšlí. Ovšem, málo mi to bylo platné, když jsem stejně u vytržení dělala vše úplně jinak, než jsem si říkala, že bych dělat měla. Tenhle mladý pán mi pěkně motal hlavu. Když se na mě tak upřeně díval, slova měla tendenci pokaždé se mi vzpříčit v krku, takže mi vždycky chvilku trvalo, než jsem mohla normálně promluvit. On se taky vyjádřil o tom, že mu asi nejsem zrovna odporná, ale do hlavy mu prostě nevidím, ani kdybych se stavěla na tu svoji lebezni.
Jasně, mělo by mi být podezřelé, jak je ke mně pozorný. Takové chlapy prostě člověk nepotkává denně na ulici. Irové byli asi takoví gentlemani, že milostivě vytáhli cigaretu z úst, když vás chtěli políbit, a na schůzku nechodili s více jak dvěma promile alkoholu v krvi.
Cathairovo chování mi však přišlo tak přirozené, jako kdyby o tom, co dělá, vůbec nemusel přemýšlet a všechno mu naskakovalo do fronty automaticky. On působil jako gentleman, aniž se o to musel snažit. Člověk se na něj podíval a přímo cítil tu obětavost a chápavost.
Nedokázala jsem si představit, že by mi chtěl ublížit.
Prostě to nešlo… Jen jsem se v duchu téměř modlila k všemožným kolemjdoucím bohům, abych se v něm zase osudně nepletla. Myslím, že to už by mi moje sny a ten zbyteček optimismu rozbilo nadobro… Nechtěla jsem zase být ta ledová nepřístupná troska, jako se mi stalo před časem; probouzela jsem se z té apatie velice obtížně, především proto, že jsem neviděla důvod, proč chtít zase něco cítit.
Nechal mě vybrat si stranu a pak se mi usadil po levém boku. Než začal film, prohlédli jsme si recenzi a diskutovali o Brucových dřívějších filmech. Ukázalo se, že Cathair v nich také našel zálibu. Prý má rád horory a komedie nebo nejlépe jejich kombinaci. Já moc dobrých hororů neviděla, ale můj oblíbený, Ospalá díra, byl přesně tím, co bych nazvala hororovou komedií – Johnny Depp si ze sebe jednoduše vždycky umí udělat parádní srandu.
Možná schválně vybral právě tenhle film. Zjistila jsem totiž, že napětím doslova přetékal. Obvykle se vyžívám v tom, že mám z nervů uzlíček, kdy se zase stane něco, čeho se nehorázně leknu; tentokrát to na mě bylo docela silné kafe. Dostala jsem třesavku a prsty jsem zarývala do držadel – díkybohu, že můj soused po pravé straně se svého opěrátka vzdal, protože bych se pak neměla čeho pevně držet. Vůbec celý kinosál byl potažen hustým napjatým tichem a oči všech byly upřeny na plátno.
Když na mě ze zálohy vybafla brutálně nečekaná scéna, trhla jsem sebou a prudce se nadechla. V tu chvíli jsem ucítila, že mě Cathair vzal za ruku; pevně stiskl moji zaťatou pěst, snad abych se nebála. Pohlédla jsem na něj a trochu hystericky se tichounce zasmála. Kupodivu mě jeho dotek uklidňoval. Jako kdyby se mi po boku objevil přítel a už jsem nemusela po těch temných uličkách filmu utíkat sama.
Aby tu nedošlo k omylu – ani na chvilku jsem nelitovala, že se na ten film dívám. Až odsud vylezu, budu se sice rozdýchávat, ale tu spokojenost mi budou moct závidět. Je fajn zažít zase trochu akce, i když jen prostřednictvím filmu, v tomhle nudném životě.
A pak, když jsme vyšli z kinosálu a Cathair se mě ptal, jestli nevybral špatně, opravdu jsem klidně odvětila: „Bylo to zatraceně dobré.“
Chvilku se na mě díval nedůvěřivě. Jenže oči mi asi svítily dostatečně na to, aby poznal, že se nesnažím přetvařovat. Široce se usmál.
„To jsem rád, že se ti to líbilo. Tak trochu jsem nečekal, že to bude tak drsné, ale na druhou stranu jsem aspoň zjistil, co vydržíš,“ zasmál se. „Mám totiž ve sbírce spoustu takových filmů.“
„No, obvykle tak nevyvádím,“ pozvedla jsem obočí s úsměvem. „Nebudeš mě muset zachraňovat.“
„Škoda…“ Cathair se pokusil o psí oči. Rozesmála jsem se. „Proboha, vždyť na tohle ti musí skočit každá! Nechápu, proč zveš do cukrárny a do kina zrovna mě.“
Cathair o něco zvážněl.
„Nejspíš proto, že nestojím o každou. Tedy… přišel jsem na to až dnes na tom přechodu, ale i tak je to pravda. Mám své nároky, víš.“
„No ne.“ Byla jsem plna skepse. „Tos mi to vážně vysvětlil. Teď je mi vše dokonale jasné.“
„Sarkastická až za hrob,“ usmál se a působilo to potěšeně. Nadechl se s pohledem upřeným před sebe. „Řekněme… že bych byl moc rád, kdybych tě mohl někdy pozvat na večeři.“
Chvilku jsem zírala. Pak jsem polykala, abych mohla něco říct. Následně jsem několikrát otevřela pusu, aniž bych věděla, co bych vlastně měla říct.
Podíval se na mě.
„Co ty na to?“ V hlase mu zaznívala naděje, ale v obličeji měl silně znejistělý výraz – možná proto, že jsem ještě stále nenašla slova k odpovědi.
„Teda…“ vykoktala jsem. „To je… zajímavá… hm, nabídka. Totiž.“
„Šla bys?“
Pokusila jsem se o zaneprázdněnou a nedostupnou. „Hm, musela bych se podívat, kdy mám čas. Ale asi ano.“ Nesmělý úsměv, vzápětí napodobený tím, komu byl určen.
Má jeho pozvání znamenat, že má opravdu zájem?, křičela na mě jedna půlka mého mozku, zatímco ta druhá ji přeřvávala sprškou cynických předpokladů. Srdce mi tlouklo.
Pochybovala jsem, že na mě v tu chvíli nebylo vidět, jak jsem z něj hotová.
Vyšli jsme do noční temnoty osvětlené pouličními lampami a blikajícími nápisy na budově kina. V úžasném Chrysleru bylo krásně teplo. Uvelebila jsem se do měkké sedačky a začala pět chválu. Cathair se tiše smál.
„Koukám, že nejsi typická holčička, co? Díváš se na thrillery, oblékáš se jako depešák, jsi unešená z pěkných aut…“
„Ne, já jsem typický chlap,“ odpověděla jsem rozhodně. „Moje matka mi to neustále říká. Zatímco ona se totiž potřebuje zdlouhavě vykecávat i o těch největších pitomostech, já radši mlčím a píšu.“
Cathair moji řeč odměnil pobaveným smíchem.
„Čím dál pozoruhodnější,“ povzdechl si tiše a zakroutil hlavou.
 
 
Bylo mi milé, že mu nepřijdu obyčejná, tuctová a nezajímavá, ovšem na druhou stranu jsem tak trochu nechápala, proč se tomu až tak diví. Jako kdyby snad v životě nepotkal dost zajímavých holek. Někdo jako on pravděpodobně musel oplývat přáteli, ať už o to stál, nebo ne.
Píchl auto přímo před vchod. Vytáhl dva papírky, na jeden mi napsal svoje telefonní číslo a na druhý si poznamenal moje. Ještě mu pěst létala po papíře a já už věděla, že ani za nic nebudu ten, kdo zavolá první.
Nakonec na mě vrhl dlouhý pohled. Nevím, jestli chtěl něco udělat, ale každopádně se k tomu nedostal, když se vchodové dveře otevřely a vyrazil z nich jeden z mých sousedů, aby vzápětí zmizel ve tmě ulice. Cathair se tedy jen pousmál, tiše se rozloučil a vyjádřil naději, že se opět brzy setkáme, načež vystoupil, aby mi otevřel dveře.
Oplatila jsem mu úsměv a vylezla z auta. Venkovní chlad mě po cestě vyhřátým Chryslerem nepříjemně udeřil. Počkala jsem okamžik, než nastartoval a vrhl na mě poslední pohled, a pak jsem rychle vytáhla klíče. Otevřela jsem dveře, vyběhla dvě patra schodů a tiše vstoupila do svého malého bytečku.
Claire už spala, ale Finola seděla u starého společného počítače a evidentně vedla živý rozhovor po ICQ. Věnovala mi zběžný pozdrav a dál si mě nevšímala. Byla jsem docela ráda.
Tichounce jsem se převlékla a padla do postele. Tak dnes v noci nejspíš pěkně dlouho neusnu. Doufám, že zítra nebudou profesoři vykládat nic složitého…
Autor:
E-mail: Isibeal.Farrell@gmail.com
URL: http://bellagio-webdesign.wz.cz/
Vloženo: 17:35:22  08. 02. 2009


Hodnocení:
4.5 (4 hlasů)

Komentáře (1)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.