Na nebi nebyl ani mráček. Slunce se klonilo k západu a oslnivě se třpytilo na zvlněných pláních pokrytých čerstvým sněhem. Řetízek stop prozrazoval, že polární liška před chvílí vyrazila na lov. Ještě někdo se pohyboval po bílých pláních. Starý šaman vyrazil ze své vesnice na prastaré posvátné místo. Musí tam dojít do zítřka, do dne jarní rovnodennosti. Jedině tehdy zajistí své vesnici další úspěšný rok. Dělal to už takřka padesát let. Ano, byl už tak starý… Na hřbetě nesl přes sedmdesát křížků. A při tom si pamatoval jako by to bylo včera, když touto cestou putoval poprvé, se svým učitelem, aby se od něj dozvěděl vše potřebné o příslušných rituálech. A aby zahnal Zimu. Kdyby to neudělal, dny by se už nikdy neprodlužovaly, nepřišlo by Léto. Naopak. Zima by se znovu vrátila. A s ní i hlad. Tuto zimu zemřelo hlady šest lidí, ale šaman pamatuje i několik zim, kdy bylo hůř. Ale i líp. Nejednou šlo o život i jemu. Ne však hlady. Kolik už to bude zim? Dobrých dvanáct… Tehdy provedl všechny potřebné rituály, ale Zima se odmítla vzdát. Trvalo to déle než obvykle. Lidé ho chtěli zabít. Za trest. Prý za to mohl on. Přemluvil tenkrát vesničany, aby Zimě obětovali mladíka a dívku. Zuřila sněhová vánice, byl příšerný mráz, nebylo na krok vidět. Jen co provedli rituál obětování, byl to zázrak, vánice zeslábla a nad obzorem se objevilo zapadající slunce…
Slunce zapadlo, nad pláněmi se vznášelo modravé šero. Šaman si chvíli odpočinul. Nic nejedl. Najíst se smí až po skončení rituálu. Když vyšel měsíc, pokračoval v cestě. Už to nebylo daleko, do úsvitu tam bude.
Jitro přivítal už na místě. Seděl ve sněhu a hleděl vstříc Slunečnímu Bohu. Kolem byly jen pusté bílé pláně jiskřící v raním světle.
Zažehnání Zimy může začít. Šaman se napil odvaru z jistých rostlin a pomalu upadal do transu. Začal potichu zpívat, pak hlasitěji a hlasitěji, až najednou ztichl. Slunce stoupalo vzhůru po nebi a šaman bez hnutí upíral pohled před sebe. V očích měl podivně prázdno. Hleděl do světa duchů.
Po pláních se pohybovaly přízračné postavy a zdálo se, že se pomaloučku blíží k šamanovi. Byli to duchové z plání. Všech, kteří zemřeli bez pomoci a jejich kosti roznesla zvěř, kteří byli vyhnáni nebo sami odešli a nikdo je nepohřbil do země předků. Byli tam démoni, co sváděli pocestné z jejich směru, co dovedli přivolat neštěstí na karavany, poplašit zvířata, vysušit studny, vzbudit bouři. Přicházeli potměšilí duchové vody, ve vzduchu se vznášeli démoni větru a bouří, byli tam i duchové ohně. A daleko vzadu se vznášeli velcí duchové, děti bohů, praví páni plání, zvěře na ní, lidí, všech menších duchů a démonů. Všichni dnes byli tady, aby společnými silami zahnali Zimu. Nebo aby naopak zabránili příchodu Jara. Šaman doufal, že ti druzí budou v menšině.
Když se stíny začaly prodlužovat, šaman vstal a vytáhl bubínek. V bubínku je část šamanovy duše. Když zemře, musí se kůže rozříznout, aby se duše mohla znovu spojit. Šaman si ani nechtěl připustit, že by se to nestalo. Teď, tváří v tvář všem duchům plání, mu běhal podél páteře známý strach. Jediné, čeho se kdy bál. Nikdy se k nim nechtěl připojit a bloumat mezi ostrými stébly trav, vysávat život ze zvířat, plout s větrem nad neznámé kraje… Přál si spočinout mezi váženými duchy předků, v kulaté chýši kolem posvátného ohně. Přál si být pohřben po boku ostatních šamanů…
Udeřil paličkou a bubínek vydal známý hluboký tón. Znovu a znovu, rychleji a rychleji, tloukl šaman do bubínku a tančil do rytmu. A někteří duchové se k němu přidali. Vířili kolem něj v tanci jako roj mušek, obtáčeli ho jako hadi, vznášeli se nad ním jako hejno ptáků…
Vtom se nad obzorem objevil černý mrak a rychle se blížil. Zavál ledový vítr a na zem dopadly první sněhové vločky. Za chvíli se kolem tančícího šamana snesla bílá tma plná podivných stínů. To démoni a duchové spolu bojovali, proplétali se spolu a snažili se pomoct nebo uškodit šamanovi. Ten stále hrál a tančil a zpíval a neohlížel se vpravo vlevo, jeho nohy dopadaly na zem stále rychleji, staré tělo se míhalo mezi vločkami, ve vichru mu povlával plášť a třásně. Bouře zuřila se stále větší silou a vítr vyl hlasy tisíců démonů.
Vtom šaman ucítil, že mu dochází dech. Nohy ho přestávaly poslouchat, před očima se mu tmělo. Jen ještě chvíli vydržet! Jen do západu slunce. Neslyšel už kvílení duchů, nevnímal ledový vítr, zvuky bubínku k němu doléhaly jako z dálky, existoval jen jeho těžký dech a nohy dopadající v divokém rytmu do navátého sněhu. Náhle jako by mu hrdlo sevřely ledové prařáty. Ještě dva tři kroky a zastavil se. Ne, to nemůže. Musí pokračovat. Zas udeřil do bubínku a roztočil se. Vzduch prořízl táhlý kvil. Na konci mraku se rudě zalesklo slunce. A šaman padl na kolena do sněhu. Bubínek mu vypadl z rukou. Marně lapal po dechu a vytřeštěnýma očima se rozhlížel kolem sebe.
V kruhu kolem se vznášeli duchové a démoni, sněhové vločky vířily v divokém tanci, ale žádná nedopadla na šamana. Kolem něj bylo ticho, klid a pusto. Pohlédl vzhůru. A kdyby mohl křičet, vykřikl by. Z černého mraku nad ním se zvolna snášel zářivě bílý tvor. Tělo měl pokryté šupinami a ty se krvavě leskly ve zbloudilých paprscích zapadajícího slunce. Křídla měl skoro průsvitná, jako první led na řekách a když se mu šaman podíval do očí, viděl zimní nebe bez mráčku. Pochopil kdo to je. Viděl to v jeho očích. Je to Zima. Je to jeho smrt.
Zima přistála před ním a podívala se mu do očí. „Ty jsi šaman?“ položila mu nehlasnou otázku. „Ty jsi šaman, který přivolává Jaro?“
Šaman nemohl odpovědět. Snažil se přikývnout.
„Jaro znovu přijde“, řekla Zima. „Přijde, ale ty už ho neuvidíš. Staneš se jedním z mých duchů. Budeš sloužit už jen mně“, řekla a křišťálovým drápem rozpárala bubínek. Šaman bez hlesu padl tváří do sněhu. Zima ho obrátila a pohlédla do jeho bledých chladných očí. Teď se starý šaman stane jejím sluhou.
